Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

A opět bylo ráno. Britta se probudila a měla pocit, že má hlavu dokonale čistou, jasnou a perfektně uvažující, jako celý život ne. Na všechno, co se dělo v noci, se dokonale pamatovala, včetně sbratření s Eleni, se kterou si slíbily věčnou sesterskou lásku a že se spolu pěkně pomazlí, kdykoliv se někde sejdou. Jedna ani druhá nebyly úchylné; Britta byla jen nesmírně zvědavá a těžko by přenesla přes srdce, kdyby nemohla vyzkoušet vše, co ji napadlo. Naopak Eleni byla ochotná udělat cokoliv, co od ní budou chtít. Ublíží jí nějak, když si hrají s jejím tělem? Rozhodně nikoliv, je to dokonce příjemné. Tak proč ne?

Jediný problém byla Barborka. Britta rozhodně nesouhlasila, aby jí kdokoliv velel, poroučel, ovládal a tak. Nejdřív ji napadlo vypovědět slib, který včera slavnostně složila; pak si rozvážila, co by mohla znamenat možnost sice poslouchat jednu velitelku, ale beztrestně šikanovat všechny podřízené. To už vypadalo líp; a co když Barborka odjede zpátky do Mnichova a jí nechá velení? To už udělala císařovna Diana, ke všeobecné spokojenosti...

Barborka se probudila taky a bez meškání vyzvala svého milence, aby jí hezky dal dobré ráno. Což udělal nejen on, ale i další, takže měly neplánovaně příjemné probuzení. Elsa a Mariechen se velice styděly milovat na veřejnosti, zoufale se bránily a ječely odporem, ale marně, a ostatní se jim ještě smáli. Že večer se samy vrhaly na kluky a nestoudně se jim nabízely, sice věděly, ale správně to přičítaly vlivu drogy, která jim byla zrádně podána. Prohlásily, že už to nikdy neudělají a vůbec, rozhodně už nikdy nepůjdou do tak zvrhlé společnosti. Leda by Arabové slavnostně slíbili, že už jim nic takového neudělají.

Arabové vůbec nepochopili, o co jim jde. Přikyvovali a smáli se.

Když se děvčatům konečně podařilo vstát, šly se napřed vykoupat a pak do hotelu na snídani. Tam Britta s potěšením oznámila Flor, čím se stala v gardovém pluku; Flor se kupodivu nijak nevzrušila, ani ji nechválila, ani nekritizovala. Prostě to vzala na vědomí jako spoustu jiného.

To Britta naléhala: „Já bych moc ráda věděla, jaké záměry máš vlastně ty! Radši bych zůstala s tebou než s Barborkou...“

Flor řekla: „Ale já žádné vlastní zájmy nemám! Barborka asi má nějaký svůj plán; kdyby mě potřebovala, řekla by si. Pak bych asi i já pracovala v jejím pluku.“

„Jako čarodějka?“

„No nevím... já snad ani nejsem čarodějka! Že jsem párkrát něco zkusila a vyšlo mi to, může být štěstí začátečníka...“

„Tohle všechno kolem je tvoje zásluha, to nepopřeš! Jsi tu daleko nejlepší, tak proč se bráníš?“

„Každou chvíli může přijet někdo lepší, nedělejme si iluze. Už teď je lepší Dagmar, to je fakt šikovná holka. Já...“

Britta se ohlédla na Dagmar, která zrovna krmila opičáka kousky své snídaně a dělali na sebe navzájem ksichty. Nevypadala moc jako mistr magie, spíš jako hravé děcko.

„Ta by k nám do pluku asi nešla. Je ještě dítě...“

„Dala jsem jí příkaz se chránit před kontaktem s muži. Prozatím se pro ni vaše zábavy nehodí...“

„Tak vidíš! Proč myslíš, že jsou ty hry špatné?“

„Já neříkám špatné. Prostě se nehodí pro Dagmar. Nařídila jsem jí zůstat pannou, aby mohla ovládat Oheň. Kdyby bylo třeba.“

„Takže je to pravda, s tím Ohněm?“

„Co konkrétně?“

„Barborka o něm plácala takový nesmysly. Jaká je to extáze, jak se nám bude líbit... a že je to obětní rituál. Vezme nám vlasy.“

„Jo, to je pravda.“

„A to říkáš tak klidně?“

„Nevidím důvod se vzrušovat. Podívej, stane se, co se stát má. Můžeš přijít o víc než o vlasy. Můžeš ztratit celé tělo...“

„To myslíš jako zemřít? Proč – jak?“

„Jakkoliv. Já nevím. Právě jsi vstoupila do vojenského pluku. Jakmile začne válka, budeš v první linii.“

„Ona opravdu může začít válka?“

„Já nevím, ty říkáš, že Barborka má nějakou koncepci! Jestliže chce zahájit nějaký boj, může každá z vás kdykoliv zemřít. Jestli ti to nedošlo, tak nejsi moc chytrá...“

„Já myslela, že je to nějaká hra!“

„Ano, teď. Za deset minut to může být vážné. A co?“

Brittě malinko poklesla dolní čelist. Když si představila, že by je skutečně nahnali do nějakého střetnutí v té sestavě, kterou viděla kolem sebe, zamrazilo ji. Naštěstí pořád ještě byla možnost, že si z ní dělají legraci.

„Jo. Opice si taky myslely, že je to všecko ze srandy...“

Po snídani Barborka sháněla družstvo na košíkovou. Britta nic takového nikdy nehrála, tak se nehlásila, ale byla dost vysoká, takže ji stejně vybrali. V průběhu diskuse zjistily, že jim už nějak bledne barva na těle, což je jednoznačně vina Haakona. Oponoval, že nikdy neslíbil, že vydrží na věčné časy; co chtějí? Jednou taky budou muset odejít, pak budou rády, že...

„Než odtud půjdem, to ještě uteče času!“

„No dobře. Tak uděláme druhej nátěr, no!“

V průběhu dopoledne přibylo několik soukromých lodí; připluli na nich zástupci předních řádových rodů a vztyčili před hotelem své standarty, takže to tu začalo vypadat vznešeně. Vážení starší pánové a dámy zasedli na terasu pod slunečníky a jali se moudře rozmlouvat s Ahlbeckem, mládež omrkla cvrkot a stáhla se na hřiště. Za chvilku tam bylo zábavy, až Brittě a jiným nováčkům šla hlava kolem.

Ze sportovního areálu bylo dobře vidět na moře, takže si všimla další jachty, která se blížila. Nevěděla čím, ale okamžitě ji upoutala, jako by na té lodi bylo něco zvláštního. Zajímala se o její původ, ale vlajka byla naprosto neznámá, zřejmě některého soukromého rodu. Byla tak pro deset osob, z nichž většina byli na první pohled Arabové.

Když přistáli a vysedli, zaujal ji pozoruhodný vzhled velitele; ne, velitelky! Přicházela sem dívka v jakési tygří kombinéze... zase ne! Dívka, jejíž kůže měla zlatohnědou barvu a po celém těle černé tygří pruhy. Hlavu měla po stranách vyholenou až na mocný cop dlouhý až na záda, střídavě černý a žlutý jako tygří ocas. V uších, nose a prsních bradavkách se jí leskly zlaté ozdoby. Na opasku měla nebezpečně vyhlížející mečík, sem tam nějaké řemení, ale žádný oděv. Takhle oprásklou osobu tu ještě neviděli.

Čímž bylo okamžitě jasné, odkud ji čert přinesl: první občanka slavného Arminu, kterou Britta kdy viděla. Zatím si nebyla jistá, je-li to významný exemplář či něco obvyklého; rozhodně se chovala se suverenitou šlechtice.

O půl kroku za ní šla její přesná kopie v dětském provedení, holčička tak šestiletá. Snad ještě tmavší, s výraznějšími pruhy, copánek jak myší ocásek. Měla samozřejmě méně ozdob a tetování, ale na to určitě dojde.

Když došly blíž, Flor ženu poznala, vykřikla a rozběhla se k ní; ta vyrazila tygří zakňourání a padla jí do náruče. Začaly obě naráz mluvit a objímat se, přičemž z řečí vyplývalo, že se neviděly od doby, kdy Christy odjela na Ostrov. Tehdy vypadala trochu jinak... A neměla to dítě. Teď malou předváděla s patrnou pýchou, Flor ji okamžitě objala a tiskla k sobě. Dítě se jmenovalo Kris, aby byl rozdíl proti matce. Kdo je její otec, Christy neřekla a Flor se ani neptala.

Zato položila otázku, proč vlastně přišla. A hned bylo zase vše jinak; přišla zajistit jakousi operaci, kterou v průběhu noci hodlá spustit blíže neurčené velitelství. Prozatím je tajné, oč se jedná, ale zřejmě bude zapotřebí rychle zařídit ubytování pro velké množství lidí. Většina budou děvčata, ale taky jejich ochranka, bojovníci z Ostrova a tak. Někteří možná budou ranění, všichni potřebují nakrmit. Ty holky jsou absolutně bez zkušeností, bude potřeba se o ně starat jako o malé děti a ještě hlídat, aby je majitel nechtěl zpátky.

Flor přikývla, pak přivolala Barborku jako velitelku a Brittu jako náčelnici štábu a představila je Christy. Zblízka zjistily, že má navíc na tvářích ozdobné jizvy a v horním rtu tygří vousky ze zlatého drátu. Naproti tomu neměla žádnou kosmetiku, snad jen obočí vylepšené tetovanými tečkami.

Britta byla zvědavá na malou Kris. Měla nejasnou instinktivní náklonnost k dětem, dokonce se už přistihla při myšlence, že by chtěla svoje vlastní. Kdyby z něj mělo vyrůst něco podobného... malá Kris byla téměř uměleckým dílem, od malička zdobená vším, co se líbilo matce. Kdyby ji šlo nějak definovat, tak jako kombinaci dítěte a kočky; měla v sobě něco ze šelmy, i když maličké.

Matka Christy na uvítanou podala Barborce, Brittě a dalším ruku a stiskla. Kris si počínala jinak: ruku položila Barborce do klína, přejela prsty a očichala. Barborka neprojevila údiv, zato Christy se smíchem něco pronesla a pleskla dcerku přes oholenou část hlavy. Kris krátce nesouhlasně zamňoukala.

„Omluvte ji, je zvyklá orientovat se čichem...“ řekla Christy.

„Nevadí,“ řekla Barborka, „Ráda ji nechám...“

„Poslouchej, moc si ji nepouštěj k tělu! Má svérázný zvyky... Kris je Tygr a strašně ráda se tím chlubí!“

Dívka postřehla, že je o ní řeč. Obracela oči z jedné na druhou a zkoušela uhodnout, co říkají. Christy omluvila i to:

„Snažila jsem se ji přinutit, aby se naučila nějaký jazyk, ale až do teďka tvrdě odmítala. V Egyptě už začínala rozumět arabsky, ale tady... ona se naučí, ale bude jí to chvilku trvat!“

„To vůbec nevadí!“ Barborka se rozhodla být velkorysá, „Jak jsi to myslela, že je Tygr?“

„Patříme do bojovnického svazku Tygrů, ona i já. Já se snažím to držet pod kontrolou a moc se nevžívat, ale Kris nechápe, proč by se měla krotit. Je na sebe dost pyšná!“

Pokud tu byl někdo pyšný, tak nejvíc ona; lidstvo mělo tendenci její dceru obdivovat, takže se málem vznášela hrdostí.

„Co to znamená, být Tygr?“ ptala se Britta.

„Přijímáme inspiraci ze životního stylu šelem. Snažíme se jim přizpůsobit chováním, způsobem boje i myšlením. Je to příjemné. Pro Kris víc než pro mě, ale i já si už zvykla.“

„Jak jsou namalované ty pruhy?“ ptala se Barborka.

„Nejsou namalované; prostě v tom místě necháme kůži přirozeně ztmavnout. Když ji stimuluješ prsty, vzniknou takovéhle pruhy. Už nikdy nezmizí, dokonce s ní budou růst...“

Barborka přejela Kris zlehka po kůži. „Nebolí to?“

„Poměrně dost. Jenomže ona to miluje... proboha, nerozmazlujte ji, nebo se jí nezbavíte! Nenechte ji chovat se jako zvíře...“

Což byla včasná poznámka, neboť Kris se právě rozhodla blíže seznámit s Brittou. Když pochopila, že se nebude bránit, vložila jí hlavu do klína, pečlivě očichala a dokonce olízla; výsledek ji zřejmě uspokojil. Britta upadla do rozpaků a nevěděla, co.

„A co, chová se jako normální pes...“ smála se Flor.

„Jako normální tygr.“ upřesnila s úsměvem Christy.

Flor se spustila do dřepu, aby byla dítěti blíž. Přejížděla jí prsty po těle a asi dělala něco s energií, protože Kris kňučela rozkoší. Skončila v klíně; dokonce ji taky olízla.

„No a konec, už se jí nezbavíš!“ konstatovala matka, „Od teďka za tebou bude slídit a vnucovat se kde může. Jestli myslíš, žes měla nějaký soukromí...“

„Nevadí...“ Flor přejížděla dítěti po těle, teď i po hlavě, „Všimla sis někdy, jak je perfektně vnímavá? Mohla bych zkusit udělat jí nějaké testy?“

„Ještě to ke všemu! Flor, mysli na svůj zdravý rozum! Snažíme se ji nic neučit, k tomu, co se už naučila sama! Jinak z ní bude čarodějka, ještě než stačí vyrůst!“

Kris se úporně něčeho dožadovala a trvala na svém.

„Co chce?“

„Ale, nic!“ Christy rázně dceru zakřikla.

„No ne, řekni!“

„Jedna praštěná WZ ji naučila Propojování. Čekaly jsme v Suezu a neměly co dělat, tak ji na sebe pustila, a to pitomý škvrně...“

Flor vykulila oči. „Propojování v šesti letech?“

„Pět a půl, když chceš vědět. Kdyby se radši učila číst!“

„No ne, počkej! To mi vysvětli! Nebo radši...“

„Neříkej jí, že to umíš, nebo...“

„To se mi nějak nezdá, Christy! Co přesně ji naučila?“

„Vím já? Je to drzá, pitomá, nezodpovědná holka; patří do sekty Svatých, takže je samozřejmě Nedotknutelná. Žádný sex, alkohol, drogy, dokonce ani čaj a kafe. Jediný co může, je meditovat. Na lidi se tváří jako na obtížný hmyz. Asi patnáctka...“

„Jak se jmenuje?“

„Nejmenuje se. Jméno, datum narození, rodiče a takové nesmysly zapomněla se vstupem do sekty. Když se zeptáš, odpoví, že je živá bytost a chce sloužit každé jiné živé bytosti.“

„Máte tam pěkný cvoky, koukám!“

„Jo. Kris s ní zalezla do pelechu a od té doby tvrdí, že chce být jako ona. Teda... v tygřím provedení. Svatá Tygrů...“

Flor se zasmála a pohladila Kris po hlavě. „Tak schválně!“ dotkla se čelem hlavy dítěte a chvíli tak zůstala. Kris chvilku nechápala, pak jí zablýsklo v očích a něco řekla.

„Bezva, dík! Cos jí to slíbila?“

„Až bude chvilka času, tak se navzájem otestujeme. Když chceš, můžeš být při tom, třeba se ti to bude taky líbit!“

„Teď jsem tu hlavně proto, abych se postarala o ty holky. Je potřeba jim zařídit přijetí; akci provedou v noci, takže od rána by sem měly postupně připlouvat lodi. To už musí být všecko připravený... Nevím, jaký jsou vaše vztahy tady v hotelu...“

„No, místní šéf je zatím trochu vyjevenej. Ale když bude třeba, já na něj vlítnu a zvládnu ho, neboj...“

„Když na to přijde, miloval se už někdy s kočkou?“

Flor vyprskla: „Jseš pořád stejná, Christy! Divím se, že máš při svý aktivitě jen jedno děcko!“

„Proboha, to ani před Kris neříkej! Slíbila jsem jí nějakýho sourozence, až se budeme vracet domů, jinak by mě zbláznila. Ona už si dokonce někoho vyhlídla...“

„Myslíš v nexusu?“

„Slíbila nějakým svým kamarádům, že se můžou narodit jako moje děti. Zatím jich má vyhlídnutých šest, nevím co dál. Předtím jenom škemrala a kňourala, teď vyhrožuje, že mě donutí.“

„Vážně použila toho slova?“

„To po tom Propojení; zkusím ti přeložit, co řekla. Jsem dítě, takže nejsem zodpovědná za svoje činy. Přinutím tě, abys příště otěhotněla a porodila moje... ty Bytosti. Můžeš mě potrestat, ale stejně to udělám!“

Flor se zarazila. „Jak to zní v originále?“

Christy začala něco říkat, ale Kris jí skočila do řeči a řekla to celé svým dětským hláskem s napjatou dychtivostí. Flor pozorně naslouchala, pak řekla: „Máš na to dost Moci?“

Kris pronesla jedinou větu. Dívala se při tom z jedné dívky na druhou a vypadala potutelně.

Christy vyštěkla nějaký ostrý příkaz, ale malá se jen smála.

„Rozuměla jsem jí dobře?“ ptala se Flor.

„Řekla: Donutím každého z vás, k čemu budu chtít!“

Britta se naštvala, ani Barborce se to nelíbilo.

„Doufám, že na to nemáš.“ řekla Britta.

Kris řekla něco dlouhého a dožadovala se přeložení.

„Říká: Já nemám, ale Tarre má moc všech Tygrů. Žádal mě, abych dovolila jejich Moci vstoupit na svět. Nemohou, dokud nemají tělo Tygra, přes které by se projevili. Jsou vznešení a laskaví.“

„Kdo je Tarre?“

„Její Ochránce. Nemyslím, že bůh nebo něco takového. Je to tygr, zahynul při nějaké složité záležitosti... neuložili do chrámu jeho kožešinu, takže jeho Zářící duch nemá kam odejít, aby si odpočinul a nabral sílu. Z toho důvodu se napojil přímo na tygří božstva a zprostředkovává jim... no, prostě s nimi nějak komunikuje. Moje dcera slíbila, že vytvoří vznešený obraz, aby mu kožešinu nahradil, ale... ještě neumí tak kreslit. Pokud to bude malba a ne socha nebo... co já vím?“

„Jak k němu přišla?“

„Poslouchala nějaké tygří pohádky. Pak se jí v noci zdálo, že na ni mluví, tak ho zkusila vyvolat. Pak je to trochu zamotané; zdá se, že ji ledacos naučil, rozhodně od té doby nemá problémy jako předtím. Spíš nadměrné sebevědomí.“

„Ty problémy byly předtím jaké?“ ozvala se odbornice Britta.

„Roztěkanost, nesoustředěnost, úzkostné stavy, pomočování... teď taky kropí močí všecko co jde, ale už ne kvůli stresu. Teď si dělá pachové značky.“

Na Kris bylo vidět, že ji těší, jak je chválena. Ženy se smály, zřejmě nedokázaly situaci dostatečně domyslet.

„Doufám, že v hotelu pachové značky dělat nebude!“

„No právě! Stěžuje si, že tady lidé ani věci nemají dostatečně osobitý pach. Má ráda výrazné informace...“

Samozřejmě se všichni smáli. Jen Britta se ozvala: „Já nevím... možná by se na ni měl podívat můj manžel. On je lékař... teda, já bych tě nerada urazila... psychiatr!“

„Skvělé! Už dávno jsem chtěla, aby ji někdo odborně prohlédl, přiznám se, že si s ní nevím rady! Opravdu psychiatr?“

„Jo. Jsem si jistá, že by ho to zaujalo... Řeknu mu! Jenom... nebude mít něco proti tomu?“

„Určitě ne! Ona se hrozně ráda nechává zkoumat od odborníků! Já jí to hned řeknu!“ Christy začala vysvětlovat a malá se okamžitě rozzářila jako sluníčko. Přitulila se k Brittě a chtěla se mazlit způsobem, jakým to činí zvířátka.

„Já věděla, že mi tu holku strašně rozmazlíte; nechápu co na ní vidíte! Pak budu mít starosti ji zase slušně vychovat!“

„Já zas nechápu, co je na ní slušně vychovanýho!“ řekla Flor.

„Nedivím se, já taky ne. Vychovává se v podstatě sama a co má ty kontakty na Tarra, ani mě na nic nepotřebuje. Takový ty maličkosti jako dát najíst, sem tam koupit něco na sebe...“

„To by mě zajímalo!“ řekla Barborka, „Když přijdete mezi lidi, nevyvolává trochu... pozornost?“

„Vůbec ne! To jsem ji naučila jako první; musela slíbit, že se bude maskovat, aby to na ní nikdo nepoznal. Kris...“

Dívenka mrkla a začala se předvádět. Klesla zvolna na čtyři, po těle jí vyrazila srst a před jejich očima se proměnila v tygra, sice malého, nicméně však... Eleni udělala krok zpátky, Mariko se nedokázala ani hnout, jen pištěla.

Flor si přiložila prsty k očím a chvíli mrkala. Pak řekla:

„No, pěkný! Akorát mezi lidi dost nevhodný, ne?“

Kris si toho byla vědoma. Tygr se začal měnit ve vlkošedé zvíře mezi psem a něčím, až se nakonec zafixoval ve statného německého ovčáka. Christy zamručela, vlčák se postavil na zadní a změnil ve světlovlasého chlapečka v námořnickém oblečku. Pak mu začaly růst vlásky až na ramena, kalhotky se změnily v sukni, až byl krásná něžná holčička se sametovou pletí. A když na tvářích lidí postřehla spokojenost, změnila se zase v rozesmátou Kris, velice šťastnou nad vlastním úspěchem.

„Tak to zírám!“ řekla Barborka, „Optická iluze?“

„Projekce do zrakových center. Však to půl roku trénovala!“

„Jak dlouho ji dokáže udržet?“ ptala se Flor.

„To jsem nezjišťovala. Mezi lidi moc nechodíme, ona jim totiž nerozumí, takže se nudí a ráda zlobí. Je to nevychovaný skřet!“

„Proč se nesnaží zvládnout jazyky?“

„Protože je tele! Snažila jsem se učit ji číst, ale někdo jí řekl, že se knihy dají taky vnímat a ona to pochopila tak, že ty písmenka jsou naprosto k ničemu. Stejný s jazykem, říká, že když se naučí číst myšlenky, nebude se muset učit jazyky...“

„Tak proč to neudělá?“

„Je hloupá a umíněná. Zatím jí prý stačí rozumět mně.“

Kris se kritika ani v nejmenším nedotkla. Usmívala se.

„Říkám vám na rovinu, je to tvrdohlavý zkažený děcko, který jak si něco usmyslí, nenechá se odradit ani bitím. První věc, kterou ji naučil Tarre, je nedělat si nic z bolesti. Rve se s každým, kdo jí připadá větší a silnější. Všechno je jí pro zábavu...“

„Je tam u vás víc takových?“

„To je další problém. Dřív se aspoň necpala mezi ostatní děti. Teda jo, hrála si s nima, ale nespolupracovala. Ta WZ jí ukázala týmovou práci v cowenu. Od té doby má snahu navazovat se na ostatní děti a... nevím přesně, co s nimi dělá.“

„Jaký děti? Arabský z okolí?“

Christy nevěděla, zeptala se dcery. Ta chvíli vysvětlovala.

„Jestli to dokážu... ano, děti z okolí taky. Ale hlavně... tady ve Středomoří zahynula spousta dětí za divných okolností. Teda, během celejch dějin, že! Některý řádně odešly, ale pár jich tady zůstalo a... no, strašej. Když někdo zabije dítě, je to dost... hrubej přestupek proti Bohu. Nepřehlédnutelnej!“

Většina přítomných byly ženy. Rozhodně se jim to nelíbilo.

„Takže, Kris se nějak... ne, Tarre se s nimi spojil a dal je na Kris. Ona je... co? Jo jistě, zvířecí mláďata taky. Zdejší lidi v jednom kuse zabíjejí jehňata. Děti si s nima hrajou, ale je jich prý moc a... no dobře, štěňata taky! A co? Kentauři? Já tě asi praštím, Kris!“

Kris se nedala odradit, důležitě vysvětlovala. Nepůsobila však smutným dojmem, spíš ji to bavilo.

„Ty děti a zvířátka tráví čas hraním v okolí místa, kde přišli o život. Jasně, místo je rozsáhlej termín, můžou se pohybovat sem tam, dokonce v moři jako delfíni, ale já teď... Tak sakra mlč! Prostě už pár set nebo tisíc let tady jsou a nudí se, takže pořád něco vyvádějí. Z toho vznikají různý darebnosti. Tarre slíbil, že je z toho Kris zkusí dostat, když jí budou pomáhat. Kris na to nemá, to je jasný, Tarre určitě jo, ale zas nemá tělo. Prostě, je to celý takový trochu... zamotaný. Oni jsou její cowen, víte?“

Britta usoudila, že by to měl rozhodně slyšet Sven.

„Trochu vzruchu nastalo, když Flor nějak... co jsi to udělala? Některý z nich odešly, ale přitáhlo to další. Co tady děláme, je pro ně jako maják. Chtělo by to prý větší obřady. Kris se hlásí, že je ochotná pomoci, a kdyby věděla jak, tak by sama...“

„Pokud možno radši ne!“ zděsila se Flor.

„No jo, ale co když pak ty děti nedostanou šanci? Ona není moc pěkná existence uváznout v mezipoloze! Tady se hodně konaly trhy na otroky, a když nějaký dítě bylo třeba nemocný nebo jejich loď honili nepřátelé, tak otrokář šmik! a podříz ho jako kuře. Taky dost vadí, když nechají kluka vykastrovat. Nevím proč, ale hrubě tím naruší jeho osobnost...“

„Já tady brzo někoho kousnu!“ zaštkala Britta.

„No prostě, je potřeba velkej očistnej obřad. Možná bysme dnes v noci mohly něco udělat... zpívat a tančit, zapálit Oheň...“

„Kdo tady umí Oheň?“

Christy ukázala bradou na dcerku. Flor se oklepala.

„Jak k tomu přišla? Jo, asi ta WZ. Ale nevypadá...“

„Zatím se mi nepovedlo jí vysvětlit, že si s Ohněm nemůže hrát. Ona mu dokonce dokáže poručit, aby jí nebo komukoliv ochránil vlasy, chápeš to? Jenom je s ní těžká domluva...“

„Je víc člověk nebo tygr?“

„Kdybych si mohla být jistá, co všechno Kris je...“

Zázrak přírody Kris jim přestala věnovat pozornost. Objevila něco daleko zajímavějšího, šimpanze Tiggyho; pokusila se ho nějak přilákat blíž, čímž zaujala pro změnu Dagmar. A protože Kris byla dítě velice roztomilé, Dagmar pokynula, aby šla blíž.

Flor a Christy začaly projednávat detaily záležitosti s těmi holkami ze světa. Britta seznala, že každý automaticky počítá, že se o ně postará ona. Jak to udělá, samozřejmě netuší, to je její věc. Jistě ne sama, od toho je velitelka; vydá rozkazy podřízeným a postará se, aby je řádně splnily. Pokud tak neučiní, bude tvrdě setřená od velitelky Barborky, čarodějky Flor a instruktorky Christy. Ta ochotně zůstane a pomůže radou i skutkem. Eventuálně ji bude kritizovat i malá Kris, naučí-li se mluvit lidsky.

Brittu poprvé napadlo, že nejrozumnější by bylo odjet odsud, než se stane neštěstí. Během posledních dní se stala řada věcí, které ji jasně varují; jestli neposlechne, bude litovat. Jenomže to by musela být jiná holka, méně zvědavá a víc bojácná. Že hrozí nepříjemnosti? Britta jim bude rázně čelit a určitě zvítězí!

Co se jí ve skutečnosti může doopravdy stát? Už pochopila, že ta možnost změny vzhledu je reálná; ale dokázal by ji někdo opravdu donutit, aby si ostříhala vlasy a napíchala ozdoby do uší a nosu? Může nastat situace, kdy...?

Může. Před týdnem by ji v životě nenapadlo se svléknout ve dne, před cizími lidmi. Nenapadlo by ji milovat se s cizím člověkem, dokonce před očima svého muže. Nedovolila by, aby on spal s jinou ženou. Nebrala by vážně řeči čarodějek...

Najednou dostala strach. Dokonce tak hrozný, že se na chvíli zastavila, sepjala ruce a zaprosila: 'Pane Bože, dost! Už dost!'

Kris právě dráždila opičáka a vesele se smála; v tu chvíli se otočila a její oči se vážně upřely na Brittu. Najednou se Britta z ničeho nic uklidnila; jako by jí v hlavě zazněl hlas:

Nemáš se čeho bát. Nestane se nic, co si nepřeješ.

'Já vím,' odpověděla si v duchu, 'Toho se právě bojím!'

V tom ti ovšem nemohu pomoci. Co si sama přivoláš, je tvoje. Neublíží ti nikdo, jenom ty sama...

Britta objevila lavičku ve stínu a klesla na ni; měla dost.

'A co všichni ostatní? Eleni, Mariko, Elsa, Mariechen...?'

Ale žádná odpověď nepřišla.

Jak se dalo očekávat, Arsen nebyl přírůstkem nijak nadšen. Něco podobného sice od začátku instinktivně očekával, ale když Christy stála před ním, trochu v něm hrklo. Ovšem měla zlato, to viděl na jejích uších a krku. Takže bude asi nutné jí vyhovět...

Takže mu řekla o těch děvčatech. Nechápal, tak vysvětlila:

„Víš, otevřeme si tu něco jako exkluzivní dívčí školu. Musíme ty holky co nejrychleji zapojit do systému, vychovat, připravit na život. Bylo by samozřejmě lepší trochu je oddělit od druhých, ale je otázka, jak to udělat...“

Arsenovi konečně bleskla hlavou spásná myšlenka:

„A co třeba konírny? Kdyby se to tam vyčistilo...“

„Konírny?“ zarazila se Flor.

Vyšlo najevo, že myslí polorozbořenou budovu v zadním traktu, už nějakou dobu nepoužívanou k ničemu. Byla dost stará, ale...

„Kdyby se to vyčistilo, jistě by to šlo!“

„Jo, to určitě. Tak díky, no!“

Barborka vydala rozkazy, Britta je předala ostatním a všichni se do toho okamžitě dali. Předměty užitečné odnesli stranou, vše nepotřebné nakupili na hromadu a zapálili. Pak začali čistit celý objekt. Kromě Kris, která se honila s opičákem a nevěnovala dění moc pozornosti. Až když si všimla, že některé předměty nechtějí příliš hořet (z důvodu materiálu), přistoupila, vztáhla ruku a oheň oživila. Ještě se tomu spokojeně zašklebila.

Britta byla poblíž a zaujalo ji to.

„Kris, ty říkáš, že toho ohně se jde dotknout a nespálit se?“

Dítě na ni chvíli zamyšleně zíralo. Britta usoudila, že ničemu nerozumí a chtěla ji nechat, ale Kris ji zarazila a náhle vešla do Ohně, než ji stačila zastavit. Nic se jí nestalo, vystoupila a spokojeně si pohladila holou hlavičku kolem copu.

Britta na ni vyjeveně zírala. Měla zvláštní pocit, že se měla vyděsit, když to dítě tak klidně vlezlo do plamenů, ale nic takového necítila, byla si jistá, že je to v pořádku a malá ví, co dělá. Dokonce se jí zdálo, že by byla schopna přijmout každý další zázrak jako něco samozřejmého; naopak, lákalo ji zkusit to taky. Někde v hloubi podvědomí se sice ozýval varovný hlas, ale byl slabý a bezvýznamný; co záleží na následcích? Co vlastně říká ten výraznější hlas kdesi pod lebeční kostí?

Neboj se! Jsi milované dítko Boží a všichni nad tebou držíme ochrannou ruku! Nemůže se nic zlého stát...

V rozpacích přejela Kris po hlavičce. Její kůže je tak jemná... ta holčička s holou hlavou by byla hrozně směšná, kdyby jí nezbyl černožlutě pruhovaný ocásek až na lopatky a kdyby se nesmála tak bezstarostným smíchem. Teď vzala Brittu za ruku a švadronila něco ve své nesrozumitelné tygří řeči; lákala ji.

Britta po celý život nedokázala odolat, když ji někdo k něčemu dostatečně přesvědčivě lákal. Často to byl samozřejmě pěkný úlet, ale nepoučila se; ani teď nezaváhala. Stačilo udělat tři kroky, zavřít oči a jít za dítětem; vstoupily do Ohně spolu a Britta slyšela její nadšené kňučení. Pak jí Oheň zachvátil tělo, pocítila strašlivou palčivou bolest, ale ta pominula během vteřiny; pak to bylo nádherné...

Když vyšla, nadšení ustoupilo a přihlásil se zdravý rozum, až dosud bezmocně bušící na její spánky. Uvědomovala si, že jí Oheň sežehl celé tělo; všude jinde to bylo v pořádku, očistil ji tak dokonale jako nikdy, ale co se stalo na hlavě? Hned si tam sáhla, nahmátla holou kůži, ale taky mohutný trs nedotčených vlasů na temeni; to jí asi zařídila Kris, má specifický názor na to, jak by měl vypadat účes princezny. Tak stála, hloupě zírala...

Vtom k ní přišla Flor; zamračila se: „Už tě nalákala? Zatracený děcko neposlušný! Zhypnotizovala tě nebo co?“

Brittě se v hlavě všechno točilo, ale malou Kris nemohla nechat v podezření, tak řekla: „No... to ne... já sama...“

Kris něco vysvětlovala a šklebila se při tom.

Flor jí řekla několik nadávek v arminštině; jako všichni zřejmě nejdřív ovládla ty nejméně pěkné výrazy, takže se malá ještě víc rozesmála. Snažila se něco vysvětlovat a mávala rukama.

Potom Flor udělala něco, nad čím vykulila oči i Britta. Aniž by se přestala vztekat, řekla najednou: „No tak jo; teď už je stejně všecko jedno...“ a vstoupila do Ohně. Plameny ji uchvátily, vlasy vzplanuly jako pochodeň a hořely o nějakou chvíli déle než vše ostatní na těle. Flor si žádný cop nepřála, vystoupila s hlavou zcela vyholenou a vypadala téměř nelidsky.

„Proč jsi to udělala?“ vydechla Britta.

„Takhle má vypadat čarodějka.“ řekla Flor klidně, „Jsou chvíle, kdy by člověk měl dát viditelně najevo... Ale, blbost. Prostě je to fuk, ne? Ať zas lidi trochu zírají...“

Zírali; zvláště odborná komise, která se přišla přesvědčit, jak práce pokračují. Byl v ní taky Arsen a komthur Ahlbeck; zatímco ředitel hotelu jen potřásl hlavou a nic nechápal, bylo ve tváři velkoobchodníka s diamanty vidět upřímné znechucení.

„Co je to za záležitost s těmi... hm, děvčaty?“ zeptal se.

Ježto Flor byla nejvýše postavená, odpověděla ona: „Nemám o tom nejmenší zdání. Nějaká akce Ostrovanů, řekla bych...“

„Proč to musejí dělat zrovna teď a zrovna tady?“

„No – a kde jinde?“

Ahlbeck ze sebe vydal nesrozumitelný zvuk nesouhlasu.

Mezi ostatními se protáhla Kris, upřela na něj zrak a usmívala se; něco pronesla ve své řeči, Ahlbeck mechanicky vztáhl ruku a pohladil ji. Chtěl pokračovat ve svých protestech, ale děcko ho naléhavě o něčem přesvědčovalo. Nebylo jisté, zda rozumí.

„Kris, neotravuj! Ten pán si nechce hrát!“ řekla Flor varovně.

Malá naopak nařídila gestem Ahlbeckovi, aby ji vzal do náruče. K údivu všech to učinil; přitiskla se k němu a opřela se čelem o jeho čelo. Její hlava byla čerstvě vyholená, on měl rozsáhlou pleš; něco to znamenalo? Asi ano, protože náhle promluvil velice konejšivým hlasem v cizí řeči a Flor sebou trhla, protože to byla ukolébavka v elfštině, jakou zpívají svým dětem čarodějové.

Ahlbeck postavil malou na zem; otřel si oči hřbetem ruky.

„No jo,“ řekl rezignovaně, „Tak si dělejte, co chcete!“

Odešel a Flor za ním zírala poněkud tupě, až si toho Britta povšimla a zeptala se. Flor řekla nejistě: „Tak nevím, možná jsem udělala chybu. Považovala jsem ho za starého pitomce, ale... kdo ví, jestli na těch řečech není něco pravdy! Ono se povídá, že ledacos zná a na svých diamantech neleží jen tak zbytečně...“

„Stejně nechápu!“

„No víš... jak se mazlil s Kris, promluvil najednou elfsky. Nic moc extra, takovou ukolébavku, ale dá se s ní utišit bouřka, v případě potřeby. Dost dobrý zaklínadlo.“

„Tak to jsem taky nepochopila.“

„V elfštině každá věta má svůj smysl. Nejen sama o sobě, ale když se vysloví jistým způsobem... no chápej, když to řekneš jen tak, je to písnička. Když to vyslovíš důrazně, je to mantra! Opakovaným zpíváním můžeš třeba vyvolat nebo zrušit počasí.“

„A to umíš?“

„Já jo; ale netušila jsem, že on... No jasně, je komthur, tak by to znát měl. Ale ty jeho kecy proti nám... jistě, rád klame tělem zblblý ateisty. Jenže stejně...“

Britta potřásla hlavou. „Tak dost! Nezlob se, Flor, ale chtěla bych, abys mě naučila aspoň základy. Mám dojem, že jsem strašlivě nevzdělaná a nic nechápu. I proti takový Kris...“

„To máš těžký! Kris je dcera holky, která slouží dlouhý léta. Já neříkám, že je čarodějka, ale kamarádí se s nima. Christy byla dobrá už ve škole, ale vrhla se spíš na bojový sporty, zúčastnila se akcí v Německu a pak odplula na Ostrov. Kris je asi památka na oslavy vítězství. Tam v Arminu ještě studovala...“

„Vím a chápu. Takže, šlo by něco se naučit?“

„Jistě. Já sama teď zkusím něco s Kris; konkrétně to Propojení, co o něm byla řeč. Tebe uspím a nechám tě chytat ozvěny. Občas si potřebuju někam něco uložit, chápeš?“

„Ano, ráda. Někam půjdeme?“

„Asi do mého pokoje, tam je celkem klid. Musím se kromě jinýho naučit arminsky, Kris jasně prohlásila, že se prostě žádnou cizí řeč učit nebude. Tak co máme dělat?“

Kris šla ochotně s nimi. Její matka to vzala na vědomí, bavila se s Barborkou a právě vzpomínaly na společné známé, ačkoliv samy se doposud nejspíš nesetkaly. Připojila se k nim další skupina děvčat, všechny naráz mlely pantem a muži v hrůze prchali, neboť ženské klevety je nebavily.

„Co bych s tebou tak udělala nejdřív? No, třeba nějakou hezkou vzpomínku na minulý životy, nechceš? Něco výraznýho... já tě teď uspím, ty si necháš něco zdát a potom uvidíme, jo?“

Britta to odsouhlasila. Všímala si, jak Kris nadšeně přihlíží, jako by se jednalo o zajímavé představení.

„No jasně, zvědavá jako opice. Zkusím tě naprogramovat, abys otestovala, jestli jsi někdy byla v Řecku nebo poblíž, jo? Když se to povede, budeš aspoň umět kloudně řecky... Tak spi!“

Sen: Den, kdy tanečnice zemře  

Od rána věděla, že je to poslední den jejího života. Nebála se ani ji to neděsilo, spíš cítila podivné vzrušení, jaké to asi bude. Viděla už umírat hodně kamarádů a kamarádek, právě tím způsobem, který čekal ji: na rozích nebo pod kopyty býka. Jistě, bude to bolet, ale co se dá dělat, je tady kvůli tomu, ne?

Bylo to v Knóssu na Krétě a nebyla Řekyně, nýbrž Féničanka, dcera mocného a bohatého kupce z města Týru. Byl tak významný, že se mohl nazývat obchodním knížetem, měl mnoho manželek a konkubín a spoustu synů a dcer. Syny si ponechával, dcery výhodně umístil k vlastnímu užitku; k čemu by jinak byly? Věděla o jedné, kterou daroval významnému hodnostáři u dvora egyptského faraóna; další poslal do harémů svých obchodních přátel, hlavně dokud byly mladé a krásné. Ty zbylé věnoval chrámu bohyně Astarté jako tanečnice, aby bavily poutníky i zbožné muže z města. Vzpomínala, jak se od dětství těšily, s kolika zajímavými muži z cizích měst i národů se při tom seznámí. Některé se potom provdají, jiné zůstanou v chrámu do dospělosti. Je to vznešené a krásné, všechny sestry jsou velice zbožné a vědí, co je jejich povinnost.

Ale ji ta služba nelákala; zato když poprvé slyšela o krétských tanečnících s býky, rozzářily se jí oči a od chvíle dospívání si přála to zkusit. Otec nebyl proti; zajížděl na Krétu rád a dělal tam dobré obchody. Obětovat jednu z dcer místnímu kultu Býka by významně prospělo jeho zájmům, takže ji pochválil a když dorostla asi do třinácti let, vzal ji s sebou na loď. Moc se jí líbilo vše co viděla: plavba po moři, přistání na cizích ostrovech i na pevnině a nakonec vznešená Kréta, ostrov uprostřed moře... Když ji vedl s sebou do Labyrintu, cítila vzrušující mrazení, trochu se obávala, že bude býkům předhozena ihned, ale nestalo se nic takového. Prohlédli si ji, dokonce nahou, a uznali za tělesně způsobilou, takže ji zařadili mezi mládež z nejrůznějších zemí, hlavně řeckých měst. Všichni ji radostně uvítali, Féničanku tam ještě neměli. Byli milí, usměvaví a navýsost bezstarostní, vždyť jejich život mohl kdykoliv skončit.

Jejich úkol byl jednoduchý: ve skupině nebo jednotlivě dráždit býka, aby na ně útočil, vyhýbat se jeho rohům a ve vhodnou chvíli ho přeskočit, pokud možno elegantně. Byli začátečníci, kteří se zvířat báli, pak se postupně vylepšovali, až zbyli mistři, kteří se odvažovali nejdivočejších výkonů. Věděli, že při některém asi přijdou o život; někteří sice zůstali naživu, i když zmrzačení, žili v Labyrintu a vykonávali tam pomocné práce. Taky mohli sice odejít, ale to nikdo nechtěl, tady mu bylo přece jen líp.

Zvyklosti místních lidí byly podivné, jedna dokonce mimořádně krutá pro horkokrevnou Féničanku: dívky si musely zachovat čisté panenství. Kromě náboženských důvodů tu byl i praktický, láska vede k rychlému těhotenství a dívka s břichem by těžko přeskočila rozdivočelého býka. Existovala taky možnost, že by se do ní někdo natolik zamiloval, že by za ni složil kultu Býka tak velký dar, aby ji propustili. Ale o tom pochybovala; jejich divoké hry byly tak vzrušující, že mladí princové a princezny z nejvznešenějších rodin se hlásili do výcviku. Aspoň jednou tančit s býky! Když se to podařilo a mladík přežil, celá rodina ho obdivovala a hra ho často tak chytla, že už nedokázal odejít.

A jedním z nich byl Alexandros, krásný černovlasý mladík s tělem do tmava opáleným a zdobeným několika šrámy od rohů. Její oči na něm bohužel ulpěly poněkud dlouho; nejdřív se bavili o odborných věcech, pak přešli na osobní záležitosti a nakonec skončili ve stáji na otepích sena. Tam se dopustila té svatokrádeže a oddala se mu; od té chvíle čeká na krutý trest rozhněvaných bohů.

Vždyť přece věděla, jaký bude trest! Strašně se bála, stejně to ale udělala; Alexandros to taky ví a tuší, že bude krutě ztrestán za poskvrnění svaté tanečnice. Je mladší syn krále; od malička je mu předurčeno vrhat se do riskantních bojů a nakonec zahynout někde v boji. Jak se dostal do býčího dvora, vyprávěl mnohokrát a pokaždé jinak, asi ne docela dobrovolně. Někteří tanečníci byli k této smrtelné hře odsouzeni za nějaký zločin, jsou na to hrdí a chlubí se tím. Ale protože jsou Řekové, těžko jim lze věřit, chvástání je jejich národním sportem...

Kamarádky jí spletly vlasy do několika copánků, jak se sluší při hrách; je hezké, když copy při skoku lítají kolem celé hlavy. Nahé tělo natřely olejem, tvář vyzdobily líčidlem. Musí být co nejkrásnější, hra s býky je posvátný obřad a býčí dvůr bude plný diváků. Nejvznešenější obětí bohům je zemřít při hrách, nabodnutá na roh či rozdupaná kopyty; to pak celá tribuna křičí nadšením, ženy omdlévají a muži dostávají erekci. Občas se najde někdo, kdo se chce vytáhnout před dámou svého srdce, skočí do arény a pokusí se dokázat, že umí co trénovaní tanečníci. Jeho krev pak zahrnou čerstvým pískem. Jindy podnapilí mladíci z žertu někoho svrhnou přes okraj tribuny a smějí se, když vyděšeně prchá před zuřícím zvířetem. Zápach alkoholu býci nesnášejí, taková smrt je jistější než popravčí sekerou. A není to zločin, kamarádi jistě dosvědčí, že tam dotyčný skočil sám z touhy proslavit se.

Dneska to bude moje krev. Kdybych se dožila, za dva měsíce by mi bylo patnáct. Nikdy nebude, nestihnu to. Ale prožila jsem tady krásné, vzrušující dva roky. Díky za ně.

Zkontrolovala, zda je patřičně upravená, ovinula si lehký závoj kolem boků, pyšně vypjala obnažené prsy a kráčela k závodišti. Na nádvoří potkala dvě děti, chlapce a dívku, právě boxovali a kluk poctil kamarádku tvrdým úderem do nosu, až jí vytryskla krev. Než mu to stihla oplatit, všimla si tanečnice, uklonila se a očima plnýma obdivu ji sledovala. Féničanka se usmála a zlehka cvrnkla do krvácejícího nosu; popřála jí, aby byla taky tak skvělou tanečnicí, až vyroste. Škoda, že ji neuvidím.

Sestoupila do hřiště, pozdravila se s kamarády a odložila vše, co by jí mohlo překážet. Bylo jich šest, tři chlapci a tři dívky. Další přihlíželi od býčích stájí; mezi nimi Alexandros, všimla si jeho blyštivých očí. Krátce se dohodli, jak budou skákat.

Hlediště bylo plné diváků, zářili barvami i zlatem, dokonce pár členů královské rodiny se přišlo podívat. Kněží, cizí hosté... na chvíli se jí zdálo, že mezi diváky sedí i otec, ale byl to nějaký jiný muž v oděvu fénického kupce, bývá jich tu dost. Pozdravila je vztyčenou rukou a potěšil ji jejich jásot.

A už zazněly trouby a ze stájí se vynořil býk; velký, černobílý s hnědou skvrnou na levém boku, nebezpečný už od pohledu. Kluci nadšeně vyjekli, toho ještě neznají! Domluvili se očima, rozběhli se a přebíhali mu před čenichem, přičemž se snažili plácnout ho mezi krví podlité oči a ještě víc rozdráždit. Jeden Korinťan se pokusil ho chytit za rohy, vyskočit a dotknout se nohama hřbetu, ale býk jen mávl hlavou a chlapec letěl na hrazení. Nestalo se mu nic, jen se trochu odřel, vyskočil, otřel si krev a hnal se zase do hry. Diváci nadšeně povykovali.

Chytilo ji to, ovládla ji vášeň dokázat, jak je dobrá. Drobná rudovlasá Keltka, teprve dva měsíce v býčím dvoře, to zkusila taky, býk ji odhodil a tentokrát to bylo horší, krvácela od rány rohem a stěží odkulhala. Zbylo jich pět; tmavý Libyjec to zkusil a podařilo se mu přeskočit, ženy mu házely květiny a vykřikovaly něco o lásce, zatímco býk vztekle funěl. Kluci samozřejmě spát se ženami smějí, dokonce se to doporučuje. Ale svět je k holkám odjakživa nespravedlivý, to každý ví.

Teď postřehla šanci. Rozběhla se, chytila býka za roh a vší silou se vymrštila; v saltu letěla vzduchem, dopadla chodidly na býčí hřbet a odrazila se, znovu letěla jako pták, dokonce mžikem oka zahlédla v dálce modrou hladinu moře. Vzpomněla si (naprosto nesmyslně) na chvíli, kdy si kolem jejich lodi hráli delfíni, jak jim záviděla jejich veselé hry! Potom zkusila dopadnout do písku a nezranit se, ale najednou viděla, že tam není bezpečný písek, ale mohutná hlava s krvavýma očima, ostré rohy... Aááá!

Dopadla na jeden z těch rohů. Vrazil jí do podbřišku a rázem rozpáral břicho, střeva vyhřezla na zem a diváci ječeli. Pocítila bolest, ale také úlevu; ano, přesně takový musel být trest, přece se provinila tím, že si nechala na to místo zasunout něco z těla cizího muže! Ovšem to bolelo míň...

Dokázala se zvednout z písku a pokynout šílícím davům. Býk ji nechal, pronásledoval někoho z kamarádů, kdo ho zkusil odlákat. Brzy se vrátí a rozdupe ji... Alexandros se vyklonil a křičel, ve tváři upřímnou bolest. Ach chlapče, ani ty neujdeš svému trestu, kdo ví, zda dnes nebo příště? Dívala se po lidech na tribuně, je zvláštní, co toho dokázala ještě stihnout. Dokonce si vzpomněla na hrající si delfíny.

Bože, ať se proměním v delfína! Ať jsem příště delfín a můžu si hrát v těch třpytivých vlnách...

Pak se přiřítil býk.

Britta se probírala ztěžka, chvíli nechápala, kde je a co se s ní stalo. Před chvílí zemřela, dost drasticky, ale zas tolik ji to nezdrtilo, zemřela už víckrát. Měla pocit, že její vzpomínky se skládají hlavně z narození a smrtí; dokonce často byla i zvířátkem. Nebylo to nepříjemné, ale ani žádná extáze.

Vyjasnila se jí spousta věcí. Například psychické obtíže, zcela jistě pramenící z traumatických zážitků minulosti. Ačkoliv, ten život v býčím Labyrintu v Knóssu nebyl nepříjemný, i když bohužel dost krátký. Důsledky: snaha stihnout co nejvíc zábav, než bude konec. Strach a zároveň vzrušení z býků (včetně znamení Býka, ve kterém je narozen Sven). Nejasný pocit, že když obětuje své tělo cizímu muži, je to náboženský obřad (u Féničanů běžný). Obdiv k delfínům (byla jsem odměněna, příští život jsem skutečně byla delfín. Bohužel, chytili mě a snědli.)

Měla pocit, že je plná energie a schopná čehokoliv. Zvedla se a zjišťovala, co dělají ostatní. Flor ležela vedle ní, Kris byla schoulena do její náruče a dotýkaly se hlavami. Spaly? Britta se tiše zvedla a odplížila do koupelny; když se vracela, uviděla se v zrcadle a s úžasem se zastavila.

Nikdy předtím nebyla tak krásná. Pleť jako alabastr, dokonale souměrná postava, tvář vyzařující vyšší inteligenci, na pohledně tvarované lebce pyšný chochol blonďatých vlasů. Stačilo by ještě pár šperků ze zlata a vzhled princezny je zajištěn! Zaváhala, pak přistoupila blíž a zírala na klenoty, rozmístěné na poličce před zrcadlem do jakési symetrické jantry. Věděla, že se jich nesmí dotknout, jsou pro Flor zdrojem síly...

Můžeš, řekla Flor, Hrej si s nimi, jak chceš!

Zprudka se otočila. Obě na ni zíraly, usmívaly se. Kris rázně vyskočila a vrhla se jí do náruče; ohlédla se do zrcadla a řekla: „Mohla bych si už na tobě zkoušet tetování?“

Promluvila samozřejmě arminsky, ale Britta rozuměla. Stejně věděla, že rozumí řecky a fénicky; to druhé bude nejspíš dost překvapující, takových lidí moc není. Ale... jo, ta otázka?

„Jak to myslíš, Kris?“

Holka jí přejela dlaní po těle. „Už si nemám kam kreslit. Ty máš hrozně krásnou světlou kůži, tak bych si tě chtěla pomalovat, než se opálíš a začneš se zdobit sama. Neboj, budu opatrná!“

„Okamžitě toho nech, Kris!“ řekla Flor bez hněvu, „Když chceš, můžeš to zkoušet na mně, ale Brittu nech být!“

„Ale ona by krásně řvala bolestí!“

„No právě! Nenech se od ní zblbnout, je to potvůrka!“

Britta bohužel hned ze začátku Kris objala. Teď cítila její teplé tělíčko, vnímala její vůni... ach Bože, mít tak jednou tak krásnou a bystrou holčičku! Já chci dítě!!!

Flor vstala. „Dávej si bacha, motá ti hlavu! Chce, abys na svět přivedla někoho z jejích kamarádů. Má kontakty na duchy zemřelých dětí... Slíbila, že jim pomůže v návratu na svět!“

„No a co?“ pohodila Kris copánkem, „Stejně to prosadím!“

Brittě se oči zalily slzami. „Určitě ano, miláčku! Udělám pro tebe, co budeš chtít...“ Objala ji a silně tiskla.

„Teda, tebe to bere,“ konstatovala Flor, „Nechceš se probrat? Jseš ještě zblblá, jak tě bral ten bejk, ale...“

„Jak ty o tom víš? Přičarovala jsi mi ten sen?“

„Nesmysl. Je to tvoje vzpomínka, my jsme ji jenom vnímaly pro zábavu. Docela pěkný; měla jsi rušný mládí...“

„Myslíš, že bych tomu měla věřit?“

„To je celkem vzato tvůj problém. Klidně tomu věř, ale nestav na tom žádný bláznivý teorie, nestojí to za to. Takovejch bylo... Ber to jako něco, cos viděla v biografu...“

„Biograf... to je ten nový vynález bratří Lumiérů?“

Flor škubla hlavou, snad chtěla pohodit hřívou vlasů, ale už je neměla, tak jen řekla: „Jo... ano. Nebo četla v knížce!“

Kris chvilku nevěnovali pozornost. Seděla Brittě na klíně před zrcadlem a prsty ji hladila po šíji. Najednou Britta pocítila palčivou bolest, až nadskočila a dítě shodila na zem.

„Au! Co to... tos udělala ty?“

Kris se neurazila ani nedala najevo hněv. „Vypálila jsem ti na krk první tečku. Začátek pruhu na páteři...“ Dotkla se při tom vlastních zad, kde měla tygří pruhy; vycházely z mohutného pruhu na páteři od šíje až ke kostrči. I její matka měla takový.

„Ale já žádnej pruh nechci!“

„Nevadí. Časem budeš chtít, pak se ti to bude hodit. Taky jsem ti uvolnila krční páteř, to potřebuješ silně...“

Britta pohnula rameny; skutečně se cítila líp, ale...

„Proč děláš tohle všechno Brittě a ne mně?“ ptala se Flor.

„Jednoduchý, ne? Britta nechce!“

„Kdežto já jo?“

Dívenka na ni chvíli zírala jako čerstvě vyoraná myš. Pak řekla dost nejistě: „Já nevím, co... u tebe to nemá smysl!“

Flor odvrátila tvář. Po malé chvíli řekla: „Vyzdob se mými věcmi, Britto. Jak nejkrásněji umíš!“

Britta byla nadšená, brala jednu věc po druhé a ty, které šly, si hned připínala. Kris nabízela, že jí udělá dírky do uší, nosu, prsou i leckam jinam, Britta rozhořčeně odmítala, ale přitom ji to lákalo a vzpomínala, že kdysi nosila leccos, co dneska nemůže. Taky si vzpomněla, že mívala klukovské tělo, rozesmála se a odmítala prozradit, čemu.

Kris vzala stříbrný hřeben s jantarovými ozdobami a začala jí pročesávat zbytek hřívy. Bylo to velice příjemné; Britta seznala, že přesně takový účes se jí moc líbí a dotyky prstů na holé kůži kolem nádherně vzrušují. Napadlo ji požádat příštího milence, aby ji právě tam hladil a líbal; pak si vzpomněla na vyholené hlavy Arabů a vzápětí na jejich zjemnělé milostné umění. Polekala se, zda něco z těch myšlenek nevnímá i Kris, ale snad ne?

Konečně byla vyzdobena, jak nejvíc to šlo. Seděla před zrcadlem a zírala do něj; líbila se sama sobě, byla snad ještě krásnější než samotná Flor. Škoda, že ty věci musí vrátit, Flor bez nich nemůže čarovat! Ačkoliv, od příchodu udělala tolik pokroků, že by snad... a bude ještě lepší, až...

Najednou se rozklepala jako pláňka ve větru. Zírala strnule do lesklé plochy, zdánlivě sama na sebe, ale ve skutečnosti do blízké budoucnosti. Náhle věděla: nebude žádná budoucnost. Flor brzy odejde; právě proto, že je tak krásná a chytrá, že udělala tak strmý pokrok. Za několik dní (nebo týdnů?) opustí tohle tělo; kam půjde? Jednoznačně výš, za náročnější službou ve světě mimo lidské chápání. Ale pro nás to bude znamenat její smrt...

Zděšeně se k ní obrátila, nedokázala se ovládnout a bylo to na ní zřejmě vidět. Dokonce se pokusila něco vyslovit, ale hlasivky vypověděly službu. Jejich oči se setkaly a Britta pochopila, že Flor byl nabídnut rychlý vzestup; ale cenou bude smrt.

„Kdy... jak?“ vykoktala.

„Ten první večer. Přijala jsem, aniž jsem věděla, co říkám.“

„Co... ten večer ve Stefanově hospodě, jak jsi...“

„Ze začátku to byla hra. Dokud jsem si jenom hrála a nutila vás svlékat se a tančit, nebylo to nic... vlastně, přinutila jsem tě zaplatit za moji zábavu. Šlo to na tvůj účet, panenko; to dělají čarodějky dost často. Začalo mě to bavit a chtěla jsem zkusit něco náročnějšího, tak jsem do toho začala opatrně vrtat... potom přišel dotaz, zda jsem ochotná zaplatit. Souhlasila jsem.“

„Kdy sis uvědomila, co to znamená?“

„Teď, před chvílí. Tou koupelí v Ohni jsem si taky leccos dost srovnala... Už vím hodně. Až se dozvím všechno, odejdu.“

„Nejsi zděšená?“

„Asi tak jako ty, když jsi šla tančit s býkem.“

„Ale já byla mladá a hloupá... a věřila jsem, že to musí být!“

„Kdežto teď jsi stará a chytrá. Šla bys znovu?“

Britta zakroutila hlavou, ale současně se nad tím zamyslela.

„V každým případě už vím, jak jsem měla skočit...“

„Ty seš cvok!“ vykřikla Flor nadšeně, „Ty nejen že bys chtěla, ty to dokonce uděláš, jen co potkáš vhodnýho bejka! Dávej bacha, v tomhle těle jsi to ještě nedělala!“

„Právě uvažuju, že si to vyzkouším při večerní rozcvičce. Ne na zvířeti, na něčem... třeba na tom plotě okolo. Aspoň se nehýbá!“

„Cvok a blázen, povídám jasně! Kris, ne aby tě napadlo...“

„Jasně, že to zkusím! Já to ještě nedělala...“

Britta samozřejmě nesouhlasila s pokusy toho dítěte, zkusila jí vysvětlit, že to nejde, ale... náhle si vzpomněla na oči dívenky s rozbitým nosem. Něco blekotala o hrách, kterými se bavily děti na Krétě, ale bylo tu něco, co nechápala, až...

„Flor, tys byla ta holka! Ta malá, co jsem ji cvrnkla do nosu!“

„Vážně? Tak bezva, už jsem se bála, že se ani neznáme!“

Britta potřásala hlavou, až jí chřestily klenoty v uších.

„Já nic nechápu, musím si to nějak srovnat... všechno je to strašně spletený dohromady! Kdo já vůbec doopravdy jsem? Opravdu jsem na Krétě tančila s býky a znala tebe i... Ne, Kris ne!“

„Nemohla! Já byla v tý době zvířátko.“ Dívenka nakrčila čumáček a rejdila jím Brittě po těle, „Ale neva, já jsem zvíře ráda!“

„Dobře. Bavme se o tobě, Flor. Nakolik se tomu dá věřit?“

„Nevím. Ale bude lepší být připravená.“

„Takže: od doby, co jsme se sešly na té Krétě, jsi udělala velký pokrok. Jsi tak dobrá, že jsi čarodějka a dokážeš se spojit se silami mimo tento svět. Vyvolávat duchy mrtvých...“

„Pardon! Nekromancie není zrovna vrchol umění. To dokáže každej blbec; jinej problém je, jak jim z toho pomoct...“

„Což dokážeš taky!“

„No právě že... jak to říct? U někoho ano, u jinýho ne. Není to tak jednoduchý, jak se píše v příručkách.“

„Ale u některých jsi to dokázala!“

„Každá osoba má vlastní individuální osud. Nemůžeš brát všechny stejně, u každého to musíš zjistit přesně. Pak můžeš zapůsobit na okolí, aby došlo k nějaké změně. Není to jednoduché. Až to budeš dělat, poznáš to sama!“

„Ale já to určitě nikdy dělat nebudu!“

„Budeš. Máš k tomu veliké předpoklady. To se pozná...“

Britta se zamračila. Měla pocit, že je usilovně vtahována do něčeho, do čeho se jí vůbec nechtělo. Jely v tom všechny: Flor, Christy, dokonce malá Kris. Přemýšlela, jak to říct jemně.

„To víš, že se snažíme tě dostat!“ ušklíbla se Kris, „Ale tobě se to líbí; dlouho se bránit nebudeš!“

„Ty mi čteš myšlenky, nebo co?“

„Zkouším to. Moc ti to nejde. Stavíš si hrozný bariéry...“

„Spíš jsem zděšená! Ty bys nebyla, kdyby ti právě došlo, že tvá kamarádka má jen tak pro nic za nic zemřít?“

„Není to pro nic za nic. A všichni zemřeme; ty, já... Jasně, někdo brzo a jinej za padesát let, ale to je jen chvilka!“

Britta pocítila chuť ji praštit; to už došlo tak daleko, aby ji pětiletá holka poučovala o plynutí času?

„Když já mám strašně ráda příběhy z minulých životů!“

„Nemělo by tě spíš zajímat, co bude v budoucnu? Hlavně s tebou?“

„Jo, to mě zajímá taky...“

Britta se ohlédla na Flor. Dostala chuť ji obejmout a potěšit.

Ale Flor nevypadala vůbec smutně. Naopak, vysvětlila:

„Kdysi dávno, před mnoha věky, jsem slíbila věčnou službu Bohu život za životem. Přála jsem si, aby mne použil, kdykoliv bude zapotřebí, v jakékoliv podobě, na kterémkoliv místě... Vlastně se docela těším, jaké to bude příště. Určitě zajímavé!“

„Co kdyby ses dostala někam... třeba do pekla?“

„To je v pořádku. Tam posílá jen ty nejlepší! Slabí tam nic nedokážou...“

„Bojovat s ďábly?“

„Zachránit je. Vyzvednout z poníženého postavení. Takový je úkol Templářů. Zachránit každou živou bytost.“

„To se snad ani nedá zvládnout!“

„Proto taky verbujeme tolik nováčků! Proto se snažíme, aby se rodily další děti... To je ta iniciativa Kris, chápeš?“

Britta pohlédla na dívenku se zřejmým nepochopením. Až doposud nepovažovala její řeči za nic než hloupé žvatlání.

„Zbylo nás velice málo! Proto císařovna rozhodla, že je nutno porodit co nejvíc dětí... Každá schopná holka má otěhotnět, jak to jen trochu půjde!“

„Správně, to říkám mámě pořád!“ schválila Kris, „Jenomže ona... ale já vím, co udělám! Jen co budu schopná, budu mít tolik dětí, aby se zastyděla a vzala si ze mě příklad!“

Rozesmály se. Pokusily se ji chytit a seřezat, ale Kris se dala bleskurychle na útěk a při tom nadšením kvičela jako kotě.

Christy si vyžádala svolání krátké porady ohledně obřadů, které by měly začít se soumrakem a trvat celou noc. Vysvětlila, že je zapotřebí poskytnout pomoc jednotkám, které jdou do akce. Protože to nemůže být pomoc hmotná, alespoň ideovou...

Štáb tvořil komthur Ahlbeck, Christy, Flor, Barborka, Dagmar, Haakon, někteří starší Jezdci a k vlastnímu údivu Britta, kterou Flor prosadila. Nikdo neprojevil údiv, zvlášť když viděli její účes. Naopak vzbudila obdiv a touhu následovat u veškeré mládeže. Dokonce Eleni to začalo vrtat hlavou.

Hned na začátku se Flor pohádala s Barborkou ohledně účesů. Zatímco Barborka trvala na nepoškozené hřívě kvůli energii, Flor to pohrdavě označila za začátečnickou naivitu a tvrdila: pokud někdo ztratí hřívu v rámci obřadu, zůstane mu energie zachována, ba zmnožena. Christy se smála a řekla, že stačí jeden pramen, je-li dostatečně dlouhý; jako argument předvedla Brittu.

Pak se vesměs pohádali všichni ostatní. Důvod byl jasný: každý preferoval jiné obřady, dokonce jiná božstva. Ahlbeck, umírněný křesťan, prosazoval obřad klidný a důstojný; Barborka naopak toužila přizvat bohy Germánů od Odina až k Lokimu a slavit co nejbouřlivěji. Britta neměla názor žádný, radši mlčela. Christy diskutovala, ale nebylo na první pohled jasné, oč jí jde.

Ahlbeck se dotázal, jaký by vlastně měl být účel takové akce. Nesporně dojde k vytvoření mohutného psychokinetického pole, jež bude vrženo na pomoc kamarádům v akci; to je v pořádku. Ale to pole může být zároveň mocným nositelem informací, bylo by tedy dobře, kdyby čarodějky propojily všechny přítomné a zařídily alespoň výuku jazyků a přenos znalostí...

„To by zvládly?“ zírala Barborka.

„Pokud vím, kdosi se tady chlubil svou kvalifikací!“ Ahlbeck se vyčkávavě obrátil na Flor.

„Nikdo se ničím nechlubil!“ vybuchla, „Od začátku říkám, že jsem začátečnice a neumím nic!“

„Ale chováš se, jako bys byla Mistr! Ukázat se s oholenou hlavou se odváží jen ty nejlepší!“

Flor se pokusila vysvětlit, že o hřívu přišla díky vykoupání v Ohni, což všichni věděli, ale odmítali brát na vědomí. Ahlbeck několikrát opakoval, že když už se chová jako čarodějka a pořádá mohutné orgie s vytvářením mocného pole, měla by to zkusit.

Flor nakonec nepříliš ochotně souhlasila.

„A není to nebezpečné?“ zeptala se Barborka.

„Vůbec ne!“ uklidňovala ji Christy.

„Poměrně dost.“ řekla Flor.

„Musí se to umět udržet v ruce!“ řekla Dagmar. Bylo to poprvé, co něco řekla. Jinak koukala jako tele.

Dopadlo to přesně tak, jak se dalo čekat: vzplanul spor mezi Ahlbeckem, Flor a Christy, každá strana několikrát řekla všechny své argumenty a pořád ještě nebylo dosaženo dohody. Až se Flor konečně obrátila na Brittu a přála si, aby se vyjádřila.

„No... když já nevím! Jsem z toho trochu... zmatená, víš? Asi mě zblbly ty zážitky z Kréty!“

„Co bys udělala ty, kdyby to bylo na tobě?“

„No jsme ve Středomoří, tak... asi požádala staré řecké bohy. Tys je oživila, dala jim oběť a...“

„No... ano, to jsem udělala.“

„Tak proč je prostě nenecháme dělat, co je jejich úkolem?“

„To myslíš jak?“

„Oni jsou významní služebníci Vševládce, ne? Byli tu odedávna a dostali od Něho nějaké úkoly, ještě před vznikem křesťanské civilizace. Pokud vím, nikdo nikdy neřekl, že jich byli zproštěni... tak ať to udělají!“

Ostatní na Brittu koukali poněkud nedůvěřivě. Došlo jí, že asi povídá naprosté pitomosti, takže v rozpacích zmlkla.

Christy zaklepala na stůl kotníky prstů. „Musíme vycházet jen z toho, co máme k disposici. Rozšířit veškeré možné znalostí, než přijedou ty holky, abychom byli všichni připravení. Stejným způsobem, jakým se Flor a Britta od mé dcery naučily arminsky a od sebe řecky. Hromadné Propojení každého s každým...“

„Jo, chápu,“ řekla Flor, „Ale to právě nedokážu!“

„A co pustit to bez kontroly?“ řekla Barborka, „Dopřát každému, ať si vybere z informací, co se mu bude hodit...“

„No nevím! To by taky mohl být pěkný průser!“

„Nebude, když to svěříme jim,“ řekla Britta, „O čem mluvím?“

Všichni k ní otočili zraky. Vydržela, aniž se zalekla.

„Přivolala jsi staré bohy tohoto místa.“ pronesla vážně, „Dala jsi jim oběť. Tak je požádej, aby se postarali o zdar naší práce. Svěřme se jim do rukou a dělejme, co si budou přát!“

„No ale... za to budou určitě něco chtít!“

„Tak ať si to klidně vezmou.“

„Bez ohledu na to, co to bude?“

„Ano.“

Flor vzdychla. Neřekla to nahlas, ale mnozí chápali: Přesto, že si budou přát její život.

„V celém Středomoří za řeckých časů bylo zvykem uctívat bohy obrovskými orgiemi!“ řekla Barborka, „To chcete obnovit?“

„Připadá mi to jako minimální, co můžou chtít.“ řekla Britta.

Dagmar promluvila znovu: „A co kdybyste obětovali mne?“

Všichni zírali a nikdo nechápal.

„Obětovat pannu je vždy výhodné!“ poučila je.

Haakon řekl něco dánsky, ona odpověděla, až vzplanula prudká hádka. Pokud se dalo vyrozumět, šlo o to, že už není třeba zůstat pannou, když je k ovládání Ohně k disposici malá Kris.

(Kris byla taky přítomna, hrála si v koutě s opicí a nevěnovala ničemu pozornost. Ačkoliv... sluch má vynikající!)

Haakon vyhrožoval Dagmar, že ji zmlátí.

Christy začala líčit, že při nějaké příležitosti v Indiopolisu obětovali za zdar akce dokonce dvanáct panen. Samozřejmě s tím nikdo nesouhlasil, zvláště ne čarodějka Valérie, která nažhavila císařovnu Dianu a ta vyslala na místo zvláštní komisi; bohužel to bylo až po delší době, všech dvanáct dívek bylo zdárně těhotných a zcela spokojených, což komise ohlásila Dianě, ta zjihla a dala každé velkorysý dárek.

„No jo, váš Ostrov!“ mávla rukou Flor.

„Hlavně v Indiopolisu! Tam se může stát cokoliv...“

Britta zaváhala, zda by se tam neměla jet podívat.

Ahlbeck se tvářil vztekle a odmítal se té věci zúčastnit, neboť je to obřad barbarský, ale neprotestoval, aby to udělali. Přiznal určitou oprávněnost předpokladu, že to božstva potěší.

„Hlavně aby nedošlo k nějakým škodám! Při takových kontaktech občas dojde k ničení celých kontinentů...“

„To dělají ti blázniví pochmurní bohové ze Severu!“ řekla Flor s despektem, „Řečtí bohové mají rádi spíš legraci. Taky se rádi servou, mezi sebou i s lidmi, ale nikoho zbytečně neničí...“

„Taková trojská válka, to vůbec nebyl žádný boj, co?“

Barborka nahlas vyzvídala jakési podrobnosti, ale marně. Flor jí to slíbila potom vysvětlit.

„Proč si vůbec děláte starosti předem?“ smála se Christy, „My v Indiopolisu děláme poslední dobou takové testy: občas necháváme věcem volný průběh. Je fakt, že čas od času druhý den zíráme, co jsme večer prováděli; ale nikdy se nic vážného nestalo!“

„No, slyšel jsem o nějakých císařských výnosech...“

„Jistě, některým lidem v Kingtownu to občas dělá těžkou hlavu. Je jim proti mysli, že když si jde dívka večer zatancovat, nikdy neví, za koho se během noci provdá. Ale to jsou jen pomluvy!“

„Vážně?“ zazářily Dagmar oči.

„To je totiž tak: ve městě je samozřejmě divadlo, ale už nějaký čas rozestavěné, nejsou peníze na jeho dostavbu. Tak se rozhodlo upravit na amfiteátr jeden skalní fjord za Alexandrettou na sever od města. Je tam veliký lom, stačilo upravit stěny, aby se dalo sedět v řadách nad sebou. Jeviště je dole na pláži, aby se herci i diváci mohli jít v přestávkách vykoupat. A neplatí tam docela městské zákony, takže když se něco stane...“

„Třeba co?“

„No, občas... víš, diváci mají někdy chuť zapojit se do hry...“

„Někdy tu chuť ani moc nemají,“ řekl Ahlbeck, „Prostě jsou do něčeho zataženi a ani netuší, o co jde. Ty hry jsou z hodně dávné mythologie a není v nich nouze o barbarské scény!“

Christy omluvně pokrčila rameny.

„Moji námořníci tam jednou přijeli a z nezkušenosti přijali pozvání. Říkali, že tam používáte... no, trochu zvláštní magie. Občas vystupují z moře všelijaké bytosti...“

„Cože?“ mračila se Barborka.

„Nejen z moře.“ povzdychla si Christy, „Když se to zasvěcovalo, udělalo se to tak nějak... no, bojím se, že otevřeli nějakou ne zcela prozkoumanou Bránu. Ty bytosti přicházejí z moře, ze skal, ze vzduchu... a tak vůbec. Ale ne, že by to dělaly často!“

„Říká se, že občas s nimi někdo zmizí!“

„To rozhodně ne!“

„A zase další naopak přibude. Pak se dívkám rodí děti, aniž by chtěly a věděly s kým...“

„Žádná správná holka na Ostrově ještě nikdy neřekla, že by dítě nechtěla! To by se před kamarády strašně znemožnila!“

„Já vím; a vaši císařovnu by chytnul amok!“

Britta mlčela a naslouchala, oči upřené do neznáma. Napřed si toho nikdo nevšiml, ale když byla dlouho potichu, zeptala se jí Flor, na co myslí.

„Bytosti z moře? Na Krétě se stává často, že někdo vystoupí z vody a vyhledá spojení s člověkem! Taky v lesích... žijí tam zvláštní bytosti, satyři a nymfy a fauni a dryády... Máte taky na tom Ostrově nějaké lesy?“

„Máme tam dokonce džungli!“

„A žijí v ní nějaké takové bytosti?“

„Ani ti nevím; asi ne. Spíš šelmy...“

„Správně by dívka, když chce přestat být dítětem, měla odejít do lesa a žít tam v chatrči z větví a trávy, až si ji vezme to, čemu je předurčena.“ řekla Britta zvolna, vážně, oči upřené do prázdna, jako by to ani nešlo z její hlavy. Její hlas zněl tak podivně, že se po ní všichni ohlédli.

„Umřela by tam strachy!“ namítla Dagmar.

„Ano, strach je důležitý. Strach, osamělost, hlad a zima... to všechno je správné. Samozřejmě se to týká jen princezen!“

„Perfektní myšlenka!“ rozesmála se Dagmar, „Vyhnat dospívající princeznu samotnou do lesa, nejlíp bez jídla a čehokoliv, dokonce možná nahou; protože žádný muž jí není hoden?“

Britta na ni pomalu sklouzla očima; chvíli váhala.

„Obětovat je nutno vždycky princeznu.“ řekla.

Kdosi se nervózně uchechtl.

„A ty jsi princezna.“ dodala Britta.

Dagmar neřekla nic, zato odjinud se ozvalo nesouhlasné mručení.

„Ujasněme si to!“ řekla Barborka, „Ty navrhuješ, aby ta oběť probíhala tak, že by se tahle malá sebrala, odešla někam do lesa a tam se potloukala, dokud nepřestane být pannou?“

Britta si prohlédla Dagmar, jako by ji viděla poprvé.

„Ano... to je skvělý nápad.“

Už předtím měli mnozí pocit, že si dělá blázny, teď se ten názor ještě upevnil; Flor se rozhodla situaci vyjasnit:

„Neberte ji zas tak vážně! Dneska podstoupila první regresi, tak je malinko... prostě si vzpomíná na dřívější věci!“

Ano, pochopili správně. Barborka řekla: „Jo? Tak povídej!“

Britta zaváhala; tak docela mimo sebe nebyla.

„Klidně, jestli si ještě na něco vzpomínáš!“

„No... vzpomínám si na jedno staré jméno... Jak to říct? Po našem by to bylo asi... Veleroh.“

„Hm. Co byl zač?“

„No... asi náš kmenový bůh. Nevím přesně, kdy to bylo. Žili jsme v jeskyni a lovili zvěř. V zimě býval hlad. Taky jsme hodně chodili – asi jsme byli kočovníci.“

„Nosili jste oděv?“

„V zimě jsme se oblékali do kůží. V létě... kdo by byl takový blázen? Ale malovali jsme se a nosili ozdoby z kostí a kamenů.“

Brittě se vrátila dobrá nálada, zato ostatní váhali, jestli si z nich třeba nedělá blázny.

„Při jarních obřadech nosili muži masky s býčími rohy! Chytali nás a... museli chytit každou, jinak by se Velká Matka rozhněvala a nedala dost potravy. Ale dokázali to vždycky!“

„Takže jste neměli hlad?“

„I ano, často. Podle toho, jaký muž tě navštěvoval...“

„Patřila jsi některému dobrému lovci?“

„Nepatřila jsem nikomu; naopak všechno patřilo nám. Muži byli polní lovci. Musel přinést pěkný úlovek, abych na něj byla milá!“

„To zní jako navádění k prostituci!“

„No a co? Náhodou, mě by to bavilo!“

Nastala menší hádka o morální úrovni Britty; Flor řekla: „Co ještě víš o Velerohovi?“

„Byl mocný. Ovládal všechno, co...“ náhle se její pohled zase rozostřil, dokonce se začala chvět jako v horečce.

„Co se děje? Něco tě napadlo?“ naléhala Flor.

Britta pronesla něco v hrdelním jazyce, zcela neznámém.

„Co povídáš?“

Přes šum a zmatek se ozval hlásek malé Kris: „Dal by se přivolat.“

„Cože?“

„Řekla to.“ objasnila malá a přistoupila blíž.

„Kdo? Snad ne ten... Veleroh?“

„To ne! Bůh z barbarských časů? Vždyť se servou!“

„To je v pořádku. Oni se chtějí prát!“

V rozpacích hleděli jeden na druhého. Byl to největší nesmysl, na jaký kdy kdo přišel. Nic to neřešilo, jen komplikovalo; navíc Britta viditelně tonula ve zmatku. Nejlepší by bylo...

„V tom případě by měla Britta vést obřad.“ řekla Flor.

„Co?“ Komthur Ahlbeck přímo zařval.

„Byla jsi přece někdy kněžkou, ne?“

Nikdo si nedal ujít příležitost něco říct, jen Britta mlčela.

„A je to schváleno!“ řekla s potěšením Dagmar.

Britta seděla před zrcadlem a strnule do něj zírala. Před sebou na stolku měla otevřenou šperkovnici; když chtěla vrátit klenoty, kterými se vyzdobila na poradu, Flor se jen zasmála a přidala jí ještě skříňku. „Už je nebudu potřebovat!“

„Ale to snad ne! Mají obrovskou cenu, celý život jsi je sbírala a sama jsi říkala, že v nich máš svoji energii...“

„Proto ti je taky dávám. Teď jsi čarodějka a nějakou dobu je budeš potřebovat. Až nebudeš, dej je dál...“

Nějakou dobu se o tom dohadovaly; Britta měla pocit, že hlavním důvodem je přesvědčení Flor o brzkém odchodu ze života, ale o tom mluvit nechtěla. Nakonec Flor vyřešila situaci tak, že přebrala klenoty, některé si ponechala, zbývající naházela bez ladu a skladu do skříňky a podala Brittě.

„Aspoň se něčeho zbavím! Budu toho muset rozdat víc...“

Teď seděla, koukala na sebe do zrcadla a nechávala myšlenky volně proudit hlavou. Dřív taky sedávala před zrcadlem, ovšem to se zabývala svým vzhledem a jeho vylepšováním. Teď měla pocit, že o tohle se už starat nemusí, je čím dál krásnější, aniž s tím cokoliv dělá. Nebo si tak jen připadá? Zato se jí v ploše zrcadla objevovaly věci, které nechápala. Věděla, že existuje jakási zrcadlová magie, ale co to znamená konkrétně? Jde o přeludy nebo o skutečný kontakt?

Sven se přebíral ve svých poznámkách. Měl jich spoustu a už se v nich těžko vyznal. Až se vrátí domů, sepíše tak převratné dílo, že ho profesor Freud a všichni ostatní budou zvát na semináře, dají mu čestné doktoráty a vyznamenají ho spoustou medailí. A to bude zpracovávat jenom svou ženu a její nejbližší kamarádky!

Kdyby to měla posuzovat z magického hlediska, slouží mu ty papíry jako zdroj síly. Nemusí to být šperky, klidně třeba knihy, obrazy či sbírka známek. Klášterní bibliotéky byly zdrojem síly mnichů, i když je v životě neotevřeli. Mohla mu to říct, ale je to jen jedna z věcí...

„Svene, nevadí ti, co dělám?“

„Samozřejmě ne, miláčku! O čem vůbec mluvíš?“

„No... jde mi o to, že mě holky vší mocí tlačí, abych začala dělat nějaké obřady. Flor se domnívá, že brzy zemře a Barborka mi říkala, že bych to měla být já, kdo se stane čarodějkou. Co ty si o tom myslíš?“

Sven si nemyslel nic; udělal si poznámku.

„Jestli tě to baví, tak to samozřejmě udělej!“ řekl velkoryse.

„Ale s tím souvisí spousta zvláštních věcí! Třeba můj účes, líbí se ti nebo ne?“

„Sluší ti jako všechno, co nosíš!“ Vstal, přišel k ní a políbil ji na oholenou část lebky. Taky jí položil dlaně na prsa a chvíli se mazlil; docela měla chuť na pokračování, ale nechal toho, když se podíval na hodiny. „Neměla ses chystat na večer?“

Mírně ji to rozladilo. „Takže tobě to zkrátka nevadí?“

„Ne, miláčku, mně nevadí vůbec nic.“

„Pozoruju. Funkce čarodějky vyžaduje různé povinnosti. Jednou z nich je milovat se s různými muži. Vlastně, vyspat se se všemi přítomnými chlapy! Některé zvládnu dnes večer a další v příštích dnech. Byla bych ráda, abys byl při tom!“

„Jistě, jak si přeješ.“

Přesně tohle byla odpověď, kterou sice očekávala, ale z jistého důvodu ji velmi štvala. Kdyby jí to třeba zakázal, nafackoval jí a křičel, že před ním se kurvit nebude, byla by podstatně radši; takže se rozhodla ho provokovat dál: „A samozřejmě, ty se musíš vyspat se všemi ženami!“

Sven rozvážně vytáhl svoji dýmku a začal ji čistit. „Obávám se, miláčku, že s tím budou určité technické problémy. Jak zajisté víš, muž je schopen pouze určitých výkonů, nikoliv jako žena neomezených; samozřejmě bych rád vyhověl, ale...“

Tak se rozbrečela. Když to viděl, odložil dýmku, přistoupil, začal ji hladit a konejšit. Opět ne tak, jak chtěla.

Tak přestala plakat. „Svene, všiml sis někdy, že tě mám ráda?“

„Také já tě mám nesmírně rád, Brigitto!“

„Možná bys mi mohl pomoci... odbornou radou. Znepokojuje mě, co se se mnou v poslední době děje! Každý mě někam tlačí, snaží se k něčemu přinutit a já nevím, co jsou má vlastní přání a co mi někdo šikovně podstrčil. Kromě toho ty představy... bojím se, že je to důsledek nějaké duševní choroby!“

„Uklidni se, lásko. Ty vůbec nejsi psychicky nemocná, jen mírně přecitlivělá. Tomu se ostatně nelze divit...“

„Od malička se všichni snažili mi ty moje představy vymluvit! Učili mě bojovat se všelijakými přeludy; už když jsem byla malá, působily na mne pohádky tak, že jsem nemohla usnout a brečela pod peřinou! Tak zakázali mi cokoliv vykládat, ale pak jsem brečela, že mě nechávají jít spát bez pohádky. Byla jsem rozmazlené dítě, o to nic, ale... potom to přestalo. Teď se to zase vrací!“

„Když jsi od sebe ty představy odehnala, nastalo období tvých frustrací, depresí a stresů, viď? Teď nemáš deprese žádné!“

„Právě teď se mnou jedna cloumá!“

„To vyřešíme. Půjdeš pěkně na tu oslavu a uděláš, co budeš sama chtít. Slibuju, až začnou ty orgie, předběhnu ostatní a udělám ti to tak pěkně, že ti budou všechny závidět...“

„Jseš na mě strašně hodnej, Svene, ale stejně se děsím! Copak je normální, abych věděla předem, že nemám tušení, co se se mnou stane a co udělám? Zmocní se mě nějaký amok a budu se chovat jako šílenec, mými ústy budou promlouvat nějaké cizí bytosti! To není na depresi? A ještě navíc všichni ostatní to berou vážně!“

„Co ti záleží na tom, jak to berou?“

„Jsem snad jejich kněžka, ne?“

Sven odpovídal rozvážně a s příslušným mazlením: „Podívej se na to realisticky. Máš dvě možnosti: buď se vnitřně užírat různými vlastními depresemi, nebo jim dovolit se projevit a pustit je ven. Když je realizuješ, snadno se jich zbavíš...“

„Ale copak to není nezodpovědné k ostatním? Mají psychicky nemocnou kněžku, v podstatě bláznivou holku, které může kdykoliv hrknout v kouli a přinutit je k něčemu nesmyslnému!“

„Právě takovou chtějí mít.“

„Myslíš, že to někteří chápou?“

„Všichni to vědí. Při jejich úrovni... těší se na chvíli, kdy tvými ústy začnou promlouvat bohové. Kdybys byla normální, jistě by tě do tak vysoké funkce nepostavili. Ber to jako poctu.“

„Takže podle tebe jsem blázen, jo?“

„Nejsi blázen. Jsi to, co říkáš: šílená kněžka svého lidu.“

„Tos mě teda moc neuklidnil!“

Hladil ji dál, ale Britta se uklidnit nechtěla, spíš ji něco rušilo. Po chvíli poznala co: odněkud se přibližovala ječivá hudba, podobající se kvílení zavrženců. Když pochopila, že to jde od přístavu, rychle se dozdobila a vyběhla ven.

V kotvišti přibyla nová loď, nádherná jachta schopná zámořské plavby. Od lodi přicházel v čele svých námořníků britský komthur Donald MacLawwen, v parádní skotské sukni a baretu naraženém na ucho. Za ním šli tři dudáci, přičemž ten prostřední byla holka, ovšem oblečená jako kluk, tedy do kiltu v barvách klanu. Vlasy měla kudrnaté a ostříhané na krátko, oči jí blýskaly nadšením a na ty dudy hrála, co jí síly stačily.

Samozřejmě ho všichni zdravili; procházel mezi nimi, vítal se se všemi a pronášel veselé poznámky. Když k němu přiběhla Flor, dal jí pusu na oholenou hlavu a naznačil něco, že kdysi byl mezi nimi bližší vztah. Flor se rozhodla představit ty, které neznal.

„Především bych rád představil svoji dceru Deirdre!“ oznámil a položil ruku na rameno dívky s dudami, „Doposud nebyla možnost, byla trochu nemocná a slabá na plíce, tak jí doporučili začít se posilovat hudbou na nějaký dechový nástroj. Začala s píšťalkou a skončila s dudami; ale umí na ledacos dalšího, takže doporučuji využít ji při obřadech. Učím ji to od chvíle, co mi ji její matka předvedla a svěřila do opatrování...“

„Jsi si jist, že to bylo rozumné?“ smála se Flor.

„Rozhodně nebylo; ale Deirdre si postavila hlavu. Je nesmírně tvrdohlavá a nic ji neodvrátí od vlastního přesvědčení! Zkuste ji zmlátit, ale obávám se, že ani to nepomůže!“

„Jestli to nebude tím, že je dcerou skotského komthura!“

Deirdre se spokojeně rozhlížela kolem sebe a zjišťovala, kdo by se jí mohl hodit jako kamarád. Její zrak ulpěl nejdéle na Dagmar, která držela za jednu ruku Kris a za druhou opici. Rovněž ji zaujala Christy, pro svoji nápadnou výzdobu. Zajímala se víc o ženy než o muže; důvod snadno zjistila Kris i jiní, kdo viděli aury: byla doposud panna. Další plus: nesmírně talentovaná, pouze bez patřičných znalostí vlivem střídavého pobytu u příbuzných na Skotské Vysočině a v Irsku. Nikdy nebyla ve Voglariho škole, natož pak ve Španělsku a tak.

„Nezodpovědnost!“ konstatovala Flor, když to zjistila.

„Přivedl jsem ji, aby se společensky trochu pozvedla!“

„Nejvyšší čas; ale i tak došlo k ohrožení mravního vývoje. Snad to není nenapravitelná škoda, ale měla by se rychle vdát!“

„Nejsem proti! Snad si někoho najde...“

„Já jsem proti!“ prohlásila Dagmar rázně, „Pokud dobře chápu, je Deirdre dcera komthura, takže princezna. Platí pro ni totéž co pro mne: měla by odejít do divočiny a vrátit se, až se zbaví nežádoucího tělesného defektu panenství...“

Deirdre byla nadšeně pro; dívky spolu zalezly mimo kolektiv a Dagmar vysvětlovala nové kamarádce, o co vlastně jde.

Totéž vysvětlovala Flor a Christy Donaldovi; chápal rychle, měl však některé pochybnosti o účelu jejich počínání. Přizvaly rovněž Brittu, které se taky nepovedlo mu cokoliv objasnit, ale upoutala jeho pozornost a on se rozhodl učinit ji svou milenkou. Pokud to půjde, ještě této noci.

Christy vysvětlila, co mají v úmyslu hlavní síly, přepadnout a osvobodit vězení obchodníka s bílými děvčaty Alí Šamira. Donald litoval, že o věci nevěděl dřív, určitě by se rád zúčastnil. Teď navrhl, že je ochoten se podílet na zajištění další péče o ty dívky, zvláště keltského původu. Hned se na to téma pohádali.

Britta se postarala o oltář a jeho výzdobu, umístila tam nějaké předměty, které považovala za vhodné, poklekla a meditovala. Flor se rozhodla zajistit hudbu na harmonium, v čemž jí pomohly Dagmar na kytaru a Deirdre na dudy. Ostatní zpívali a tančili; obřad byl velice slavnostní a všem se líbil.

Kromě Britty; uprostřed činnosti jí náhle zcela vysadila paměť a nevěděla, co by měla dělat dál. Zmateně se rozhlédla, hledala nějakou pomoc či oporu, jako když ve škole chytala nápovědu; ale v tu chvíli jako by ji chytil amok, klesla na kolena, začala se nekontrolovaně třást a vyrážet věty, jimž nikdo nerozuměl. Přítomní zavyli nadšením: ano, mají skutečnou svatou kněžku, která během obřadu upadá do extáze. Některým se napřed zdálo, že to jen hraje, ale když začala tlouct hlavou o zem a na rtech se jí objevila pěna, skočily k ní Christy a Eleni a zkusily ji zadržet. Kopala jako mezek, mlátila kolem sebe rukama a nadávala jim, ovšem v nesrozumitelném jazyce.

Zkušený komthur Donald MacLawwen postřehl něco neobvyklého. Beze slova gestem upozornil Ahlbecka; ten sice taky zjistil něco nekalého, ale odmítal se do toho plést, dokud nebude vědět, co se děje. Jasné bylo jediné: prudké výkyvy energetického pole, které mohly být nejsnáze zaviněny cizím zásahem. Zásahem koho? ptal se Ahlbeck, Jestli je to to, co myslím, tak...

„Jestli zdrhneš, tak tě nakopu!“ zařval Donald nahlas.

Jeho oči přeletovaly z jednoho na druhého: Christy, Flor, Kris, Deirdre, Dagmar... Levičkou sevřel svůj komthurský kříž, kdežto pravou kreslil do prostoru ochranné symboly. Něco vykřikoval, ale nerozuměli mu ani ti, kdo znali keltštinu.

Náhle se mezi ostatními protáhl někdo, od koho nikdo žádnou účinnou pomoc neočekával: Sven. Rozhrnul pomocnice, které se jeho ženu snažily přivést k vědomí, poklekl k ní a objal ji; poté, aniž zaváhal, se s ní tělesně spojil. Britta zařvala, ale neznělo to nepřátelsky, spíš nadšením. Nikdo neprotestoval, dokonce ani Ahlbeck; zdálo se, že i Madame Jelizaveta, přihlížející ze svého křesla, je pobavena a potěšena. Všichni to se zájmem sledovali; po skončení Britta klidně zvedla hlavu a usmála se na ně, jako by jim děkovala za laskavě projevený zájem.

Donald potřásl hlavou a vypadal poněkud znepokojeně.

„Koukám, že to tady dost žije! Jseš si jistej, že bysme to měli dneska večer opravdu odstartovat? Aby se něco nestalo!“

„Upozorňuju na to od začátku,“ řekl uhlazený velkoobchodník s diamanty téměř pohrdavě, „Ale nikdo na mne nebere ohled. No tak jak chtějí, ne? Ať mají, po čem zatoužili!“

„Jestli smím upozornit, my to můžeme odnést taky!“

„Že tuším důsledky, ještě neznamená, že mám strach. Ty jo?“

Donald pokrčil rameny a ohlédl se na Deirdre. Zatím diskutovala s Dagmar a obě vypadaly zaujatě.

„Jo, ty bych odtud rychle vypakoval.“ souhlasil Ahlbeck.

„Kam, sakra?“

„Jo, to je problém. Kde na světě je dost bezpečné místo? I když myslím, že Dagmar se postará; je konečně Baarfeltova dcera. Snad bude lepší se jim do toho neplést...“

Donald se zhluboka nadechl a zase vydechl. „Wolmarre, vzpomeneš si, že my dva jsme se vlastně spolu ještě nikdy pořádně neožrali? Co takhle udělat to právě teď?“

Jihoafrický velkokomthur chvíli uvažoval. Pak řekl:

„Ano. To bude asi to pravé.“

A odešli spolu.

Ale nejdřív byla ještě večeře a po ní se začal zvolna rozbíhat program. Dávalo se dohromady hudební těleso, v němž významnou roli hráli Arabové se svými píšťalami a klapačkami a černoši se soupravou bubnů. Přidala se Flor, oba Donaldovi dudáci a jiní; nebyly tu Dagmar a Deirdre, dokonce ani Kris. Nepřítomnost opičáka Tiggyho naopak nevadila vůbec nikomu, beztak zlobil.

Když se dívky objevily, vzbudily senzaci. V první řadě účes, který si vytvořily: za pomoci Kris se ostříhaly na prst, nikoliv dohola, jak se to dělá. Na ten nápad přišla Deirdre, kterou tak v průběhu nemoci stříhali častěji; všeobecný názor je, že vlasy berou tělu sílu a v nemoci je třeba se jich zbavit. Dagmar se nadšeně připojila, hledala nějaký výraz své osobnosti a konečně ho našla. Dále si prsní bradavky natřely výraznou červení, což Dagmar prohlásila za znamení nedotknutelnosti a vydala pokyn, že se nikdo nesmí pokusit se jich zmocnit, dokud nebudou zbaveny panenství jiným, blíže nespecifikovaným způsobem. Pravděpodobně očekávala přímý zásah božstev.

Jejich počínání vyvolalo samozřejmě senzaci. Nikdo nechápal, co je to napadlo, a ony to taky nevysvětlovaly. Jediný spokojený byl Ahlbeck; komentoval: „Však jsem věděl, že to zvládnou!“

Donald se rozhodl prokázat Brittě významnou poctu a vyspat se s ní, čemuž podřídil veškeré své počínání. Britta to pochopila na první pokus a souhlasila; prozatím vyzvídala zajímavé příhody z oblasti politiky, magie a sexu, což u Donalda bylo propojeno. Občas se u jejich stolku zjevila Deirdre, vyslechla příslušný příběh, přičinila drzý komentář a zas zmizela. Slova zjevila a zmizela jsou míněna doslova, učily se od Kris neviditelnosti, čímž dráždily zejména Araby. Ti totiž odmítli brát na vědomí jejich nedotknutelnost, naopak hodlali je chytit a použít, jak se s děvčaty sluší a patří; pokud by jim za to vyhlásily válku, jsou pro, boj se dvěma praštěnými puberťačkami (a jedním drzým šprčkem) je nerozhází. Deirdre a Dagmar nadšeně přijaly.

Britta naléhala na Donalda, jak se k tomu on staví. Prohlásil, že sice chápe situaci, ale chrání se zasahovat do ní víc, než je nutné. V průběhu svého dobrodružného života dobyl okolo tří set žen v různých částech světa, ale násilí používal, jen když si to dotyčná přála pro povzbuzení. Deirdre starší je jeho spolužačka, dcera venkovského šlechtice z Vysočiny, původně chudá jako každý v tom kraji; provdali ji za starého, relativně bohatého statkáře, přičemž Donalda použila (tři dny před svatbou) jako prvního, kdo ji má zasvětit. Učinil tak velmi zodpovědně, ve starém posvátném háji a za vzývání příslušných svatých. Proto se také narodila tak dokonalá dceruška. Deirdre mladší pyšně souhlasila.

„To jsi všechno už tak dobře znal?“ divila se Britta.

„A co? Bylo mi skoro patnáct!“

„Tak počkej! Kolik bylo té holce?“

„Ta byla skoro o rok starší. Čekali jen na to, až bude vhodná pro ten sňatek, její otec dlužil skutečně hodně peněz...“

„Nedivil se o svatební noci?“

„Trochu mu zblbla hlavu. To si natrénovala předem...“

„Prosím tě, to jste studovali magii od malička?“

„U nás toho leckdo dost umí. Žil tam třeba jeden ovčák... ale my studovali hlavně u nás v knihovně. Něco mě naučila matka, byla vdova a musela se umět postarat. Otec padl v Indii...“

„Povídej dál, je to zajímavý!“

Deirdre starší trvalo šest let, než starého hloupého manžela utrápila. Mezitím Donald proletěl světem jako kometa a sloužil řádu i světským zákazníkům; profese nájemného žoldnéře mu nevadila. Když se vrátil a našel Deirdre přitažlivě oděnou do černého, ani se nepokusila navrhnout sňatek; manželovy peníze výhodně investovala a řídila se doporučeními Donalda i řádu, takže nyní vlastní rozsáhlé pozemky a podíly na tolika spolehlivých firmách, že svůj majetek v životě nemůže utratit.

„Takže Deirdre je vlastně velmi bohatá dědička?“

„Velmi bohatá bych neřekl – ale dost!“

„Další děti už jste neměli?“

„Spolu ne. Po smrti manžela jí jedna kamarádka zavřela lůno, aby mohla bez obav navazovat známosti. Deirdre má muže ráda, pro pobavení mladé studenty a z jiných důvodů starší významné pány. Může si to dovolit, je velice hezká; čarodějka, no! Ale jednou si to nechala přerušit, zamilovala se do jakéhosi herce a přála si mít s ním kluka. Tak ho má, je mu osm a zdá se, že bude fajn.“

„Může v tom vašem spolku někdy dojít k něčemu neplánovanému?“

„No, mohlo by, ale... u Deirdre těžko. Během let si vypracovala pevnou koncepci a nahodilosti do ní moc nepouští. Je chytrá, myslí hlavně na peníze a moc... no, jsme přece Skotové!“

„Ty jsi taky tak velice bohatý?“

„Já jsem živ hlavně z dluhů. Na moje hospodaření se radši ani nedívej, udělalo by se ti špatně!“

Britta mu celkem věřila; začal jí vyprávět o mladé dámě, která se jmenuje Blanche a vede svým četným manželům účetnictví, z čehož si už postavila kolikátou banku. Nicméně nikdo se na ni kvůli tomu nezlobí, naopak jí nahrávají, aby byla ještě bohatší. Kromě hrabání peněz jsou jejím koníčkem sňatky; chce se časem provdat za všechny významnější bojovníky i hodnostáře řádu a spoustu mladých povznést do vyšších sfér. Ve svých manželích má stejně perfektní pořádek jako ve financích, takže si jí každý váží.

Ve chvíli, kdy se Britta ze srdce smála, objevila se Deirdre.

„Mohl bys mi půjčit tvůj komthurský kříž, tati?“

Donald jej automaticky sundal z krku, pak se zarazil. „Na co?“

„No víš... potřebujeme ho!“

„Bezva, souhlasím – ale na co?“

Dcera obrátila oči k nebi jako němou výčitku, že je obdařena tak hrozně nechápavým rodičem. „Jak bych ti to měla říct...?“

„Zkus pravdu, drahoušku!“

„Jak víš, Kris má kontakty na malý děti, co padly v minulosti. Jenomže ve Středomoří přišly o život i starší holky, hlavně ve středověku... od všelijakých lumpů, obchodníků s otroky, pirátů, Saracénů a no... Templáři v tom čas od času taky jeli!“

„A Kris se rozhodla je vyvolat k životu?“

„Kris ne. To my. Budeš se moc zlobit?“

„Víš ty vůbec, co jsou ženy, které zahynuly za podezřelých okolností a nebyly řádně odeslány dál? Slyšelas slovo lamie?“

„Ale tati, přece by ses nebál! Ony jsou docela mírné! Rozhodly jsme se kontaktovat jen panny jako jsme my, ty nemůžou nikomu ublížit. Nebo myslíš, že jo?“

„Poslouchej, neděláš ty si ze své nedotčenosti trochu příliš velkou zásluhu? Víš dobře, stačí chvilička a...“

Deirdre na něj koukala se zbožným obdivem. Britta měla pocit, že ho má pečlivě natrénovaný. Něco od něj chce, ne?

„Neboj, tati! Já to zvládnu! Jsou to fajn holky...“

„Ale potřebujou můj kříž, aby se mohly projevit!“

„Ony ne, já ho potřebuju. Jinak mě nic neposlouchá, však víš!“

Donald jí celkem neochotně podal svůj kříž. Pak vyndal z ucha náušnici, se zápěstí sesmekl něco náramků a s krku náhrdelníky z perel a rubínů. „Ještě mám zlatý kroužek dole; ten mi necháš?“

Britta poznala podle způsobu, jakým je brala do ruky a okamžitě odhadovala, že se v energiích vyzná. „Tak dík, no!“

„Počkej! Vzala jsi v úvahu, že těm otrokářům se to nebude muset líbit? Jsou někde v blízkosti těch děvčat...“

„Když se jim to nebude pozdávat, zahájíme válku se Saracény!“

„Já nevím! Musel jsem tvé matce slíbit, že dohlédnu, aby ses nevrátila domů po kouskách!“

„Neměj péči, ctihodný starče. S matkou jsem už mluvila a není proti, na rozdíl od tebe mi sem tam dovolí nějakou zábavu. Takže se těš, přivedu ti možná ukázat svůj nový oddíl!“

Zmizela a Donald si jen povzdychl: „No, není trhlá?“

Britta se do věci nepletla, jen ho pozorovala. Když hovořil se svou nádhernou roztomilou holčičkou, cítil se jako král. Britta bohužel viděla jen rozmazleného puberťáčka, který si někde něco přečetl, polovičku toho zapomněl a zbytek si domyslel dle vlastní fantazie. Kdyby nenarazila na Dagmar, nic by si netroufla. Jenže se srazila s dalším puberťákem, přesně stejným jako je sama. Ani Dagmar není moc silná v kramflekách, její znalosti jsou chabé a praxe ve stádiu pokusů. Ideální kombinace!

Tak zauvažovala, jak to říct Donaldovi. Kritizovat mu dceru?

„Já vím, neměl bych jí všechno dovolovat,“ usmál se pyšně, „Ale dneska jí snad nic nehrozí, ne?“

„Kromě pár démonů a polovičky řeckých bohů, co by mohlo?“

„Já se o ni zas tak moc nebojím. Je panna a nad těmi bdí vyšší moc. Bohužel to ví, tak toho zneužívá...“

„Poslouchej, nežiješ ty na komthura v moc velké iluzi? Všechny ty holky v minulosti byly panny, a kde jsou? Vyjou v mimoprostoru a dožebrávají se, aby je Deirdre pustila na svět!“

Rozesmál se. „Ty jí to nepřeješ?“

„A ty jí dovolíš vyvolávat do života příšery?“

Donald vytáhl svou dýmku a začal ji soustředěně čistit. Uhádla, že tím přemáhá určité rozpaky.

„Jednou začít musí, víš? A pořád je lepší, když začne s poměrně neškodnými věcmi, než aby se pokusila o něco horšího...“

„Aha. Takže duchy kvílející už pár set let v nebytí považuješ za poměrně neškodné. Co je podle tebe to horší?“

Donald zjistil, že v troubeli něco překáží; usilovně to pírkem prošťourával a strašlivě se při tom mračil. „Když jsem byl v jejím věku, ve škole na Como, zkoušeli jsme občas přivolat něco z podsvětí. Jeden kamarád to odnesl. Horší než anonymní duchové jsou ti... popsaní ve skriptech. Je u nich manuál jak s nimi zacházet, ale někdy... takové ty pentagramy na podlaze, svíčky a zaklínadla. Funguje to, ale občas... chápej, oni se snaží tě taky dostat. Zachytilo ho to. Jmenoval se Henrick a byl syn nějakýho průmyslníka... Dobrej kamarád!“

„Co přesně se mu stalo?“

„Kdybych věděl, tak mu pomůžu. Napřed jsme to zkoušeli v partě, to bylo dobrý, jistili jsme jeden druhýmu záda. Když dodržuješ manuály, je to bez problémů... Jenže pak se asi rozhodl, že nám něco ukáže, že nás překvapí; prostě, našli jsme ho v kómatu. Než se nám povedlo někoho přivolat, blábolil děsný nesmysly. Přišel Miguel Estragon, ten byl o pár ročníků výš, a to zlý zahnal, ale Henrick od tý doby nemluvil, jen seděl v křesle a koukal. Poslali ho do Švýcarska do sanatoria, ale ani tam se to nezlepšilo, jen občas dostával záchvaty, kdy se třásl a vyl hrůzou. Nakonec se Miguel rozhodl a při jednom záchvatu ho zabil.“

Britta nadskočila leknutím. „Eee?“

„Zastavil mu srdce. Nebo... odebral energii, jak to chceš říct? Henrick pořád slábl, byl na umělý výživě, přebalovali ho... Bylo by to čím dál horší, tak se Miguel slitoval...“

„Ten Miguel musí být pěkný číslo!“ oklepala se.

„Už není. Padl před pár lety ve válce. Já málem taky, tuhletu jizvu mám od toho. Nevím, co je s ním teď...“

„Fascinuje mě váš způsob mluvit o mrtvých, jako kdyby žili dál! Už jsem si toho všimla u spousty lidí...“

„Služba Templáře je věčná, víš? Ani smrt tě neosvobodí od tvých povinností, třeba pomáhat lidem a střežit je před nepřáteli. Ale tím se netrap, tys zatím žádný sliby nesložila...“

„Kecáš, miláčku! Myslíš, že jsem tak úplně blbá? Vyspala jsem se s pár členy řádu, teď se dokonce chystám s komthurem. Chceš mi snad zapřít, že tvůj dotyk předává karmu? Jsem do toho zapletená, ať chci nebo nechci. Nosím šperky Flor, to je nic? Mazlila jsem se s tou malou dračicí Kris, dokonce se koupala v Ohni. Myslíš, že po tom všem se dokážu jen tak sebrat a v klidu odejít?“

„Zdá se, že jsi skutečně leccos pochopila.“

Už se mu podařilo vyčistit dýmku, nacpal si ji něčím nezvykle voňavým a zapálil. Britta marně přemýšlela, co to je. Napadlo ji dokonce ochutnat, ten hašiš od Arabů ji pobavil. Ale řekla:

„Pochopila jsem jedno jediný: vy si prostě nedáte pokoj, abyste ten svůj řád neroznášeli, kamkoliv se hnete. Třeba tvoje Deirdre: když si nemůže udělat partu z živých holek, stáhne si z prostoru pár mrtvých a vypustí na lidi. Dagmar se ještě odpoledne nabízela jako oběť, touhle dobou je už ovšem všecko jinak a bránila by se jako čert, kdyby ji nějakej kluk chtěl dostat. A to jen proto, aby jí nevyhasla schopnost komunikovat s lamiema!“

„Všechno se neustále mění. Správně chápeš...“

„Ale kde jsou hranice? Kde je něco jistýho a pevnýho, na co by se mohla chudák holka opravdu spolehnout?“

„Není nic jistýho, nic spolehlivýho. Vše je proměnlivé, i ty a já. V každém okamžiku se můžeme změnit...“

„Až já se jednou naštvu a přestanu se ovládat...“

„Dneska večer máš k tomu ideální příležitost. Všichni jsou už pěkně pod párou, tak jen spustit hledí a do boje, panenko!“

Rozhlédla se sálem. V koutě seděl Ahlbeck v mnišské sutaně, oči měl zavřené a hrál na ručním harmoniu nepopsatelné kakofonie zvuků. Vedle něho seděla Flor obkročmo na obrácené židli, držela pod bradou housle a střídavě na ně hrála a brečela. V pozadí se ozýval rachot bubnů, to vyváděli Ahlbeckovi černoši, uvolnění ze všech pout. Ještě tu bylo několik hudebníků z místních zdrojů, ti se snažili sladit to všechno do nějaké melodie, ale šlo jim to jen občas a obtížně.

Ne, že by to nějak vadilo těm, kdo chtěli tancovat. Nejvíc se činily Elsa a Mariechen, pilně navazovaly známosti. Když se jim povedlo někoho sbalit, odvlekly si ho do sousedního salónku, kde si vytvořily soukromá hnízdečka. Nejdřív soutěžily spolu, která získá víc manželů; potom se vsadily s Eleni a jako předmět sázky určily: která prohraje, bude vítězkami ostříhána dohola. V té fázi odstoupila Mariko, měla krásné černé vlasy až na zadek a nehodlala o ně přijít. Eleni, která svoji hřívu taky celoživotně pěstovala, si naopak věřila; těšila se, že aspoň jednu z těch mizerných nafoukaných Němek připraví o její blonďatou parádu. Jinak si všechny tři skvěle rozuměly...

Otec Baumann pokračoval v nekonečných diskusích o filozofii se všemi přítomnými Templáři. Určité iluze vyčtené z Nietzscheho už se jim podařilo mu rozmluvit, naproti tomu rozšířil repertoár o jejich nápady, stejně iluzorní. Zamotával se čím dál víc a dalo se očekávat, že brzy dopadne špatně. Jeho nešťastná choť se zmateně pohybovala po sále a stěžovala si každému, jak dokonale vychovala svoje dcery a jak se z nich teď staly kurvy.

„Jak je proboha možný se za chvilku takhle opít?“ ptala se Britta.

„Mě se neptej! Já piju jenom čaj!“ pozvedl Donald hrnek.

„Všichni pijou jenom čaj! Co jste do toho zas dali?“

„Pamatuj si, do čaje se nic nedává, čaj se jenom očaruje. Tento konkrétní, aby se každý zbavil svých zábran a dělal, co skutečně chce. Čím víc ho vypiješ, tím víc jsi sama sebou...“

Britta nedůvěřivě pozvedla svůj šálek, očichala, ochutnala, pak se napila. Už vypila dva a nic na sobě nepozorovala.

„Ať to zkouším jak chci, nic v tom není!“

„Správně, není. Všechno je v tobě.“

„Tak, teď jsem tě chytla! Jak to, že ty ses zábran nezbavil?“

„Jak to víš? Třeba jen nemám žádná přání!“

„Ani vyspat se se mnou? Předtím ti o to dost šlo!“

„O sexuální spojení se vehementně snažíš ty. Ano, uděláme to zcela určitě, ale zatím mě víc baví si s tebou povídat. Chápej, já už nejsem žádný kluk, pár děvčátek jsem už...“

„A už ti ho někdy některá vykouřila?“

Donald se rozesmál. „Všímáš si, že začínáš být vulgární? Ano, to dívky dělají rády. Když myslíš?“

„Ale já bych chtěla teď hned!“

„Princezně nesmí rytíř nikdy nic odmítnout. Poroučej si!“

„Když já nevím! Chtěla bych přímo tady na sále, aby to všichni viděli, ale taky bych chtěla vědět, co vyvádějí tam vedle... být při tom a dívat se na ně, chápeš?“

„Je tady jeden problém. I kdybychom to udělali teď přede všemi, nikdo si toho nevšimne. A kdyby si všiml, nebude pohoršen. Přece ty ze všeho nejvíc toužíš po veřejném skandálu, chceš pohnout těm hajzlíkům svědomím, šokovat je, znechutit...“

„Ano, to všechno chci!“

„Můžu ti dát optickou iluzi, že se milujeme nazí uprostřed jeviště Pařížské Opery; kolem je nejlepší společnost a všichni jsou pohoršeni. Zavolají na nás dokonce četníky...“

„To jsi mi neměl říkat, tos měl rovnou udělat! Když vím, že je to iluze, tak si to už tak neprožiju...“

„Začínám tušit, co bys chtěla...“

Sen: Veřejné zhanobení v Benátkách

Bylo to před Signorií na Náměstí Svatého Marka. (Britta dobře poznávala to místo, zastavili tam na několik dní a velice se jí všechno líbilo.) Stála v řadě před tribunou, na níž seděl samotný dóže, členové městské rady, církevní hodnostáři, nějací významní hosté, dokonce Turek v malebném kroji. Všichni oblečení do nádherných renesančních kostýmů; taky ona měla krásné šaty, ale v provedení poněkud šmíráckém, z kočičího zlata a se sklem místo drahokamů. Na tribuně byly vznešené dámy, ovšem ty měly pravé zlato a pravé perly... Všechny byly ošklivé, i ty mladé, vystrojené jako pávice. Nenáviděla je.

Zato kolem, v řetězech a postrkované halapartnami stráží, stály kamarádky: Flor, Elsa, Mariechen, Eleni, Mariko, dokonce Christy; nemohly chybět ani Deirdre a Dagmar, o poznání starší a jaksi zpustlejší, ošlapané životem. Věděla co jsou: dívky povětrné, veřejné helmbrechtnice, profesionální šlapky z četných bordelů, ty nejlepší a nejoblíbenější, bohužel však...

Bohužel však vystoupil veřejný mluvčí v tabardu se znaky města; mráz jí přeběhl po zádech, neboť to byl Donald:

„...jelikož choroby strašlivé, moru a cholery horší, v minulém čase značně se po okruhu města rozšířily, rozhodla vysoká rada Signorie děvky tyto povětrné, jež zajisté vinny tím jsou, před soudce púhonem předvésti a jich ztrestati, jakž pro viny jejich, tak pro poučení ostatním lidem obecným...“

Chtěla zakřičet: „Žvaníš! To vy sami jste choroby z dalekých krajin přitáhli, nás nakazili a ničeho nám o tom neřekli; a teď nad námi chcete nos ohrnovat? Se všemi vámi jsem se obveselovala v četných milostných hrách, všechny vás znám, vy vznešení páni světští i církevní, a mý kamarádky rovněž...“ Ale nemohla, do úst jí vrazili roubík, aby nekřičela.

„...se odsuzují k veřejnému zneuctění a popravě...“ pronášel Donald mocným hlasem za souhlasných výkřiků davu.

Někde za jejími zády prošel kat. Neviděla ho, ale už zahlédla jeho červenou kápi a zděsila se. Jeho pomocníci, polonazí, jen s maskami na tvářích, se vrhli na odsouzené, strhávali z nich krásné šaty (dary od četných milenců!), okrádali je o šperky, ač nízké hodnoty a mizerně napodobené. Jeden jim po řadě stříhal vlasy velkými železnými nůžkami, chudinka Eleni vřískala a ječela i přes ucpaná ústa. Na železném roštu se žhavil cejch; vypálili každé na rameno jakýsi symbol, strašlivě to bolelo. Pak přišlo bičování; zatímco čekaly, opilí strážní je píchali špicemi halaparten nebo dýkami do prsou, do podbřišku... kdosi přinesl ohavně vypadající kleště a uskřípl Brittě prsní bradavky, bolelo to tak strašně, že teď řvala jako zvíře zase ona. Asi to právě na ní vyzkoušel, ostatní přišly na řadu až potom.

A nakonec odvlekli zubožené trosky bývalých krásek ke kůlům, obloženým hromadami chrastí. Aby je nemuseli uvazovat, přitloukli je ke kůlům za ruce. Brittu si nechali nakonec, musela přihlížet, jak týrají ostatní... Děti a městská chamraď pobíhala kolem, házeli po nich kamení, výkaly a různé odporné předměty, posmívali se jim, uráželi je...

Teď bičovali Brittu; vyla bolestí, pokoušela se je proklínat, přivolat na ně pomstu Boží, ale nešlo nic, ještě se jí smáli. Až teď se jí podařilo zahlédnout tvář dóžete, doposud krytou velkým obřadním kloboukem. Byl to Sven; shlížel na ni se soucitem, avšak bez slitování, zasloužila si to přece! V té chvíli zcela ztratila veškerou naději; jako ve snách se nechala odtáhnout k hranici, cítila jak jí rukama procházejí hřeby... Plakala.

Hranici jí zapálilo jakési dítě. Nebyla to Kris, nýbrž nějaký kluk s tváří přízračného skřeta. Že by některá z bytostí, kterou přivolaly z nebytí? Ale nestačila to promyslet, oheň jí vzplanul pod nohama a pocítila nelítostný žár, řvala a kvílela, roubík jí v ústech vzplanul a hořel, ale tím jej mohla vyplivnout, křičet a prosit, řvát, proklínat, škemrat...

A probudit se. Brada se jí klepala, ještě cítila žár plamenů, po zádech jí běhal mráz... A Donald se usmíval. „Tak nějak sis to představovala?“

„Co to bylo?“ vyjektala, „Pravda nebo sis to vymyslel?“

„Záleží na tom? Hodil jsem ti jenom pár obrázků, dokreslila sis to sama! Detaily jsou tvá vlastní práce, dívenko...“

Pro jistotu si přejela rukou po bradavkách, byly v pořádku. Na rameni ji ještě pálil cejch, ale ani tam nic nebylo.

„Tak pozor!“ sledoval její pohled, „Jednou si holky hrály na cejchování, zalíbila se jim ta lilie Mylady de Winter ze Třech Mušketýrů. Vzájemně se zhypnotizovaly... když se dost pomučily, šly spát, ale když se ráno sprchovaly, měla jedna skutečně lilii na tom místě, trochu tmavší obrysy. Během tří dnů vystoupila třem ze sedmi nebo osmi, ostatní to nedokázaly, ať se snažily... Nikdo to neuměl vysvětlit. Zřejmě mysl vzala na vědomí, že na to tělo lilie prostě patří...“

„Christy něco povídala, že Kris umí udělat značky jen prsty! Ty pruhy na hřbetě... na krku bych měla mít tečku!“

„Máš, to souhlasí. No vidíš, a třeba já to neumím!“

„Stačí, co umíš. Ještě si někdy něco vymysli... ale prosím tě, teď ne, jednou stačilo! Spíš bys mohl...“

Opět se rozhlédla po sále, její sen netrval ani tak dlouho.

„Co myslíš, mohlo by se něco takového zdát i ostatním?“

„Kdybych se na ně soustředil, šlo by to.“

„Tak jo. Já si něco vymyslím a ty jim to pošleš, jo?“

„Ne. Ty sama to uděláš. Naučíš se hypnotizovat a bude!“

„Jo, to vidím v barvách! Zatím jsem vždycky... počkej, opravdu by to šlo? Naučíš mě to jako matku Deirdre?“

„Udělám, co bude v mých silách.“

Chvilku zhluboka dýchala, aby se uklidnila.

„A teď bych chtěla vážně vědět, co vyvádějí v tom salónku!“

Bylo to přání, takže ji tam odvedl. Ale měla smůlu, byla tam tma a neviděla nic, jen slyšela jakési vzdychání. Donald se na ni vrhl a udělal s ní přesně to, co chtěla; nějakou dobu neměla chuť ani čas starat se o ostatní. Až když odpočívali, vzpomněla si a svěřila se, že chce něco vidět.

„Tak ty chceš vidět potmě jako kočka? Šlo by to, ale bacha: buď krátkodobě pro tuhle chvíli, nebo se zafixováním, ovšem... budeš vidět potmě, ale v noci ti budou svítit oči. Co ty na to?“

„Svítit jako kočce? Zeleně?“

„No, barvu si poručit asi nemůžeš... spíš tak oranžově. Co jsem zatím viděl, tak od žlutý do červený; později to samozřejmě můžeš odstranit, až se to naučíš ovládat. Ale pochop, zatím dělám zásah já do tvýho těla, takže bude brutální a nepříjemný...“

„Tak dělej! Schválně...“

Položil jí palce na oči a zlehka masíroval; viděla jiskřičky a cítila výboje energie. Bolelo to, ale po utrpení v Benátkách už bylo všecko slabota, jen příjemné dráždění. Když ji nechal, zas oči otevřela a zjišťovala, že vidí, sice divně, ale...

„Vidíš infračerveně,“ vysvětlil, „Teplé předměty...“

Viděla jeho i svoje tělo, viděla těla ostatních, zmítající se na pokrývkách. Dokonce se jí zdálo, že vidí i skrze předměty, ale to byla nejspíš vlastní iluze...

„Nevím, možné to je. Prostě jsem stimuloval oční nervy...“

„Stává se ti často, že něco uděláš a nevíš, co vznikne?“

„Běžně. Čím složitější experimenty, tím divnější výsledky.“

„Myslela jsem, že čarodějové vědí přesně, co dělají!“

„Někteří si to myslí. Pamatuj: vždycky je nad námi vyšší moc. Pokud děláš věci se souhlasem Boha, vznikne to, co si On přeje. Taky to můžeš dělat násilím proti Jeho vůli, pak se obvykle stane to, co řekneš. S jistou výhradou: doslovně, co řekneš.“

Otřásla se. „Pojď pryč!“

Ale nepodařilo se jí to; ve vchodu se jí na krk pověsila Eleni, spíš šílená než opilá. Ale ve vynikající formě.

„Taky lovíš? Škoda, že mě nenapadlo tě přibrat do hry!“

„Myslíš tu vaši sázku? Jak si stojíte?“

„Mariechen už jsem vzala o dva body; Elsa má zatím o jednoho víc, šest, já jenom pět, ale to ještě dohoním! Donutím je...“

„A co když ne?“

Eleni se smála. „Příště si to rozdáme spolu, co říkáš? Dneska vyřídím ty dvě, aby nepřekážely...“

„Že je ostříháš, ještě neznamená, že vypadnou ze hry! Jenom jim dáš šanci vypadat exoticky. Podívej se na Flor...“

„Nebo na tebe, co? Tvůj účes taky vypadá dost...“

„Eleni, ty si zahráváš! A provokuješ!“

„Jo. Já provokuju strašně ráda!“

„Jednou na to ošklivě doplatíš!“

Ušklíbla se: „Už se těším! Budeš to ty, kdo mě potrestá?“

Britta měla chuť jí vyprávět, jak dopadly v Benátkách, ale teď by to nejspíš nemělo žádoucí účinek. Zaznamenala si do paměti, že s Eleni by se mělo vážně promluvit; jen ještě nevěděla jak ani o čem. Mávla rukou a nechala ji být; Eleni to pochopila jako vítězství a vyrazila na další loveckou výpravu.

„Všímáš si, jak ta holka začíná být oprásklá?“ řekla Donaldovi, „Kde by si dřív tohle dovolila k hostům?“

„Ona je tady zaměstnaná?“ podivil se.

„Je to obyčejná pokojská. Cos myslel?“

„Pochop, já neznám zdejší zvyky. Tipoval jsem ji na dceru toho hoteliéra. Chová se, jako kdyby jí všechno patřilo...“

„Jeho dcerou být nemůže, to by nestihl. Ačkoliv, kdyby začal v patnácti jako ty... Byla jeho oblíbenou milenkou. Arsen měl ve zvyku vybrat si na noc kteroukoliv z těch holek, jak měl chuť. Je tady v kraji významná osobnost, bohatý pán, kterému všecko projde a děvčatům je v hotelu líp než na poli, tak sem rodiče sami svoje dcery posílají. Když má zájem někdo z hostů, může se s nimi dohodnout. Ale moc často se to nestává...“

„Příležitostná prostituce,“ kývl Donald, „Oblíbená hra našich děvčat; ne že bychom je za to chválili, ale...“

Britta se nad tím zamyslela, dost ji to lákalo. Ale řekla:

„Spíš obdivuju, jak se jí rozšiřuje slovník. Před pár dny uměla jenom řecky a blekotala pár slov podle toho, jak mluvili hosté. Dneska bez námahy diskutuje pěti jazyky...“

Donald se usmál: „Jo. Bude hůř.“

„Tím myslíš co?“

„Začíná to fungovat. Kolem nás se vytváří mentální pole...“

„Já žádné pole nevidím. Spíš mi připadá, že se tady všichni zbláznili. Vyvádějí jako šílení!“

„A ty se cítíš pohoršená...“ řekl španělsky.

„Prosím tě!“ vychutnala si, jak znějí její slova v tom jazyku, „Mně je fajn, já opilá nejsem! Nebo se chovám nějak divně?“

„Vůbec ne, nedělej si starosti.“

Aniž o tom přemýšleli, zamířili k baru. Obsluhoval ho jakýsi chlapík s olivově hnědou pletí a šikmýma očima, kterého si Britta až doposud vůbec nevšimla. Beze slova naplnil dvě velké sklenice zlatohnědě opalizující tekutinou a podal jim je. Mělo to slabou chuť alkoholu a bylo to nesmírně osvěžující.

Posadili se na barové židličky a sledovali cvrkot v sále. Kromě nich se o to zajímal taky Arsen, seděl sám u stolu v koutě, aby měl přehled, pil jednu sklenku za druhou a vypadal divně.

„Je mi ho trochu líto,“ řekla Britta rusky, „Nemyslel si, že je k Eleni tolik připoutaný. Bral ji jako součást vybavení svého hotelu, byla vždy po ruce, ochotná ke všemu... Jistě, jsou jiné dívky, jednu mu sama dohodila, ale moc ho nezaujala. Naopak, čím víc se Eleni mění, tím víc ji má rád!“

Donald se nezeptal, jak to ví. Přemýšlel.

„Arsen bude nešťastný, až to skončí. Už teď se dějí věci, které přesahují jeho chápání. Změna v Eleni je jedna z nich.“

„Taky bych chtěla, aby se ve mně něco změnilo!“

„Co by to mělo být? Stačí si poručit!“

„Vlastně ani nevím. Chtěla bych, aby se něco dělo!“

„I kdyby to mělo být nepříjemné?“

„Myslíš jako v Benátkách? Nejsem blbá; už se nikdy nenechám chytit!“

„Ten rozsudek nebyl ani zdaleka spravedlivý!“

„A co na tom? Nenechám se chytit, ať za něco můžu nebo ne!“

Naklonil se k ní: „Začínáš být princezna!“ Políbil ji na kůži nad uchem, kde ji Oheň zbavil vlasů. Zachvěla se.

„Tohle mi nedělej! Víš, jak mě to dráždí?“

„Vím, proto to dělám...“

Líbal ji postupně po celé lebce až na šíji; rozechvívalo ji to, nebyla zvyklá na dotyky na těch místech. Když jí přejel zuby po zátylku a jemně skousl oholenou kůži, zasténala jako zvíře.

„Ty hajzle!“ zašeptala, „Jseš jako zvíře...“

„Ještě jsem ani nezačal...“ šeptal sotva slyšitelně.

„Tak už začni, ne...?“

„Času dost... chci, abys pochopila, po čem Eleni tak touží...“

Měla spoustu námitek, některé dokonce rozumné, ale vůbec na tom nezáleželo. V jediném záblesku poznala, co se s nimi se všemi stane, ať už dnes večer či někdy jindy. Totální propojení mysli všech přítomných včetně nehmotných bytostí, ztráta větší části vlastní osobnosti a znovuvytvoření v dokonalejší podobě, svět nádherného Poznání, v němž jsou všechny dveře otevřené...

„Ano... ať se to stane!“ zaprosila.

A zároveň věděla, že ještě bude muset počkat. Ještě nenadešel čas.

Protože Donald náhle bez zřejmé příčiny ztuhnul a vypadalo to, jako by spatřil nebo zaslechl něco nepříjemného. Zvolna se zvedl, rozhlížel se, větřil... Zhluboka se nadechl a zase vydechl, to se uvolňoval před nastávajícím bojem.

„Děje se něco?“ zeptala se Britta a taky změnila program.

„Jo, obávám se, že ano.“

„Něco nepříjemného?“

„Nejspíš. Rozhodně by to mohlo být. Něco s Deirdre... s oběma holkami. Možná budeme muset...“

Nemusel to říct otevřeně, sama pochopila. Opět se změnila situace, jako už několikrát. Nyní byl komthur ve válce.

Errata:

30.05.2021 11:11