Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Otec Avvakum byl vesnický kněz řecké orthodoxní církve. Celý život prožil celkem v pohodě a plnil řádně povinnosti, které mu ukládal jeho úřad. Vzal si tichou a hodnou ženu a zplodil s ní v bázni boží čtyři děti; na nejstaršího syna byl nejvíc hrdý, ten se stal mnichem kláštera na hoře Athos a došel ve službě Boží dál než otec. Dcery dobře provdal, jednu za advokáta v Soluni, druhou za lékaře v Aleppu; dařilo se jim dobře a udělaly ho už dědečkem. Zbýval nejmladší syn, ten studoval v Athénách a nedalo se čekat, že by se uprostřed školního roku objevil.

Až doposud nepostavil život před otce Avvakuma žádný problém, který by nebyl schopen zvládnout běžným způsobem. Křtil děti, sezdával novomanžele, přispíval k vyřešení jejich běžných hádek a sporů a nakonec svoje farníky pohřbíval. Dělal to léta a rád, život plynul správným tempem a pokud se stalo něco zvláštního, ani to nevybočilo z obvyklého rámce: mladí se zamilovávali do nevhodných partnerů, občas nějaká žena utekla svému muži, chlapi se servali v krčmě na nože a někoho pobodali, až zemřel. Inu což, hříchy se páchají a otec Avvakum je tu od toho, aby hříšníkovi uložil pokání, až se mu přijde vyzpovídat. Milost Boží s ním!

Neměl to jednoduché, třeba proto, že žil pod nadvládou Turků, kteří byli v podstatě nevěřící psi. Ovšem přiznával si, že lidem ani zemi neškodí víc, než každá jiná vláda. Křesťanům dovolovali žít, jak se jim zlíbilo, jen nesnášeli, když Řekové příliš zvedali hlavy a dožadovali se nějakých práv.

Přesně to bohužel požadoval nejmladší syn, hlava horká a nezkušená. Ach, těžko mu bude, než dostane rozum a podřídí se!

Možná o něco horší byli blázniví cizinci, kteří si v posledních letech navykli jezdit na ostrov trávit tu dovolenou. Otec Avvakum neměl tušení, co by měla být dovolená; každý, kdo nemá neustále co na práci, je lenoch a flákač a zasluhuje trest Boží. Nejspíš ti lidé budou skutečně blázni; riskují svoje zdraví, namáčejí těla do mořské vody a vystavují je nemravně obnažená slunci, aby jim kůže zhnědla a spálila se. Netuší, že ze slunce pocházejí zlé nemoci a nikdo rozumný se zbytečně neobnažuje. Také jsou nemravní a zkažení, ale to všichni cizinci, jak každý nepochybně ví. Ovšem na druhé straně, dávají vydělat místním obyvatelům, a ti potom přinesou větší dary skromnému kostelíku. Inu, Bůh všechno tak moudře zařídil, že i plevel je k něčemu užitečný.

Avšak ta poslední parta, co přijela nyní, donutila starého kněze zamyslet se. Když je viděl (zdálky, blíž si netroufal), měl dojem, že jsou ještě větší blázni než jiní. Většinou chodili jen v jakýchsi barevných kombinézách, těsně přiléhajících k tělu. Stříhali si vlasy, dokonce i ženy. Někteří chodili dokonce docela nazí! A z hotelu neustále zněla podivná hudba, která ho dráždila a znepokojovala.

Je pravda, když některé napadlo přijít si prohlédnout jeho kostelík, oblékli se o něco líp. Snad nejhorší byly strakaté kombinézy, cosi jako pardálí srst. Jiní měli námořnické obleky, většinou důstojnické. A ti poslední vypadali nejpodivněji: cizí fantastické kostýmy, každý v jiném stylu, se spoustou šperků a nádhernými účesy; ale otec Avvakum měl podivný pocit, že s nimi něco není v pořádku. To nebyli lidé, jaké znal.

Neuvažoval o tom, všeobecně nerad přemýšlel o věcech, které se bezprostředně netýkaly jeho služby. Měl pocit, že za dlouholeté působení ve svůj prospěch by jej Bůh měl odměnit klidným stářím. Konečně, dělal pro to, co se dalo.

Přítomnosti cizince ve svém kostelíku si všiml okamžitě, když prošel ikonostasem a pohlédl na malou skupinku věřících. Byli to pokaždé ti samí, chyběli jen ti, kdož onemocněli nebo odjeli za příbuznými. Naopak málokdy někdo přibyl, snad někdo z mladých, koho staří donutili. Otec Avvakum ani nic jiného neočekával. Ten muž byl jedním z nejvýše postavených cizinců, upravený, laskavý a mírný, zřejmě dost starý. Bylo v něm cosi kněžského...

Teď stál za ostatními, naslouchal jejich zpěvu a sledoval liturgii. Otec Avvakum si pro jistotu dal záležet a přečetl dnešní evangelium bez chyby, i když host určitě nebude rozumět staré církevní řečtině. Ačkoliv, kdo ví? Ostatní taky mluví řecky, kupodivu! Občas projevují pozoruhodné znalosti, třeba čtou bez problémů nápisy v cyrilici na starých ikonách. Divní lidé!

Liturgie skončila, aniž cizinec dal najevo nějaký speciální zájem. Otec Avvakum skončil, požehnal věřícím a propustil je. Cizinec zůstal, procházel se po malém hřbitůvku a prohlížel nápisy na hrobech. Zřejmě jim taky rozuměl.

„Buďte nám srdečně vítán, pane!“ oslovil ho otec Avvakum.

„Sledoval jsem vaši liturgii.“ řekl cizinec, „Děkuji za slovo Boží. A protože mám důvod domnívat se, že váš kostelík nepatří k nejbohatším, dovolím si...“ podal mu obálku. Otec Avvakum odolal pokušení podívat se okamžitě, kolik dostal.

„Poníženě děkuji za vzácný dar.“ pronesl obřadně.

„Víte, kdo jsem?“ zeptal se cizinec.

„Nešťastný hříšník, který hledá spasení.“

Muž se usmál. „Ano, otče Avvakume, zcela správně. Moje jméno je Wolmarr von Ahlbeck. Pocházím z Jižní Afriky.“

Otec Avvakum řekl vyčkávavě: „Ach...“

„Spěcháte někam, otče? Možná bychom mohli chvíli posedět...“

„Zajisté, drahý synu. Smím tě pozvat do svého příbytku?“

Otec Avvakum utajil, že tak vzácného hosta neměl řadu let; von Ahlbeck se také nezajímal. Šel s ním a usedl na zahradě malé fary přikrčené k jedné straně, připomínající spíše chatrč. Stará knězova žena přinesla koláče a červené víno; nic nenamítala proti přítomnosti nenadálého hosta.

Kněz chvíli váhal, než se rozhodl položit otázku: „Co tě trápí, milý synu?“

„Trápí mne toho dost, s čím si nevím rady.“ řekl Ahlbeck, „Ale nevím, jak začít. Snad takto: co ty soudíš o pohanských bozích?“

„No...“ otec Avvakum si otřel vousy a zamyslel se, „Kdysi byli lidé tak pošetilí, že v nějaké takové věřili...“

„Teď už ne?“

„Pravda, hloupí vesničané občas uctívají různé duchy a skřítky, nosí oběti vílám pramenů, aby přivolali déšť, ale... nemyslím, že by to bylo příliš nebezpečné. Jsou jen pověrčiví.“

„Splní jim víly jejich přání?“

„Většinou ne. Tady v kraji prší málo a vzácně.“

„S ničím mocnějším jsi se zatím nesetkal?“

„No... většinou ne. Občas nějaká baba léčí zaříkáváním, podle starých receptů... Babské žvásty. Nejsou důležité!“

„Myslím spíš na skutečné staré bohy. Ty, o kterých jsou záznamy v legendách. Zeus, Héra, Hermes, Afrodíté, Apollón...“

„Nu ovšem, o těch vím. Ve městě v museu jsou sochy. Co je s nimi?“

„Mám problém. Přišli sem a působí zmatky.“

„Kdo přišel?“

„Někteří ze starých bohů. Konkrétně Afrodíté, bohyně lásky.“

„Ty žertuješ, pane! Nechce se mi věřit, že ty, vzdělaný člověk, bys mohl věřit na dětské smyšlenky a pohádky! Nevypadáš jako ti blázni, kteří se honí za přeludy...“

„Jsou i takoví?“

„Občas přijde někdo, kdo se takhle vyptává. Obvykle po spoustě sklenic červeného vína... Učenci, kteří četli Odysseu a Illiadu, pominuli se z toho na rozumu a všemu věří...“

„Kdežto ty nevěříš ničemu, otče?“

„Věřím, že Chrystos Pantokrator zahnal všechny staré ďábly do nebytí. Když byla země pokřtěna, oni přestali existovat.“

„Zahynuli, nebo jen odešli?“

„Jak to můžeme vědět? Ach pane, ty patříš zřejmě k ještě mnohem nebezpečnějším bláznům než ti... profesoři. Ty mluvíš hloupé řeči za bílého dne, ještě než jsi se opil!“

Ahlbeck se rozesmál. „Protože s nimi mám potíže. Dovol mi ještě otázku: dokázal bys je zahnat?“

Otec Avvakum se chvíli rozvážně drbal ve vousech. „Inu, zajisté existuje vymítací rituál... ale ten by musel schválit... asi sám archiepiskop ve městě. Nemyslím, že by chtěl... A vůbec, proč to dělat, když já na ta strašidla nevěřím?“

Ahlbeck se usmál. „Tak mi promiň, že jsem tě obtěžoval. Půjdu.“

„Proč? Poseď ještě chvíli... rád pohovořím s moudrým člověkem!“

Chvíli seděli a popíjeli mlčky. Pak se otec Avvakum zeptal:

„Ty bytosti... přivolali tvoji mladí přátelé?“

„Právě jsi jasně řekl, že na ně nevěříš!“

„No ano, jistě. Ale po pravdě, přivolali je? A teď nevědí, jak se jich zbavit, tak šli za tebou?“

„Situace je ještě horší. Jim nevadí, že tady jsou, jsou rádi a hrají si s nimi. Jenom mně to dělá starosti.“

„Tvoji mladí jsou velmi odvážní!“

„Spíš je jim jedno, co se stane. Vím, že riskují...“

„Myslíš, že jsi je dostatečně varoval?“

„Oni s tím nezačali právě teď, to je delší záležitost. Obvykle nebývá tolik problémů, protože ti mladí jsou roztroušeni po světě, mezi pošetilými a nevěřícími lidmi. Teď se jich sešlo víc a vzájemně se podporují; zkoušejí co to udělá...“

„Co skutečně přivolali?“

„Nejdřív zahnali zlé duchy. To je konec konců správné, ale tím se přesvědčili, že to skutečně jde. Pak začali přivolávat ty... nevím zda dobré. Ze starých časů. Kdysi snad...“

„Pohanské bohy?“

„Ano. Jedna čarodějka je přivolala. Ostatní... víš, každý má nějaké své oblíbence. Jako třeba svaté, ale... nevím, jak bych ti to měl vysvětlit. Přivolali různé duchy a oblíbená zvířátka. Bohové přišli tak říkajíc sami.“

Otec Avvakum naslouchal, něco mručel a uvažoval.

„Začínám mít strach, jak to skončí!“ řekl Ahlbeck.

„Ono totiž... to je takový problém.“ řekl řecký kněz.

„V čem spočívá?“

„Když jsem byl mladý... v semináři, pak v klášteře... mluvilo se o ledasčems. Taky o tom, že... je více vrstev. Samozřejmě, je tady Satan a jeho pomahači. Proti těm nás učili bojovat. Ovšem my jsme byli mladí a považovali ty staré za hlupáky...“

„Myslíš, že Satan je nejškodlivější?“

„Nevím. Satan stojí proti Bohu, ale... jeho uctívači bývají velice hloupí. To je něco docela jiného. Jsou tady ti, o kterých mluví knihy, řečtí bohové. Ale ti jsou... řekl bych příchozí. Je tady něco ještě hlubšího. Byli tu, než tamti přišli.“

Ahlbeck na něj pohlédl se zájmem. „O čem mluvíš?“

„Říká se jim Děti Gaii, Matky Země. Synové Chaosu... z velice dávných časů. Těžko říct, jací jsou. Víme o nich málo...“

„Zdá se, že víš víc než já.“

„Tak nějak, pane rytíři. Rhodos, on víš... asi tak: kdysi dávno se tu vedla válka. S tvými bratry, rytíři s křížem...“

„Johanity?“

„Bojovali proti hrozné přesile Turků. Nejdřív zbraněmi, potom ze zoufalství zkoušeli ledacos... udrželi se třikrát déle, než bylo možné. Jejich velmistři uměli přivolávat bouře, potápět lodi nevěřících ještě daleko na moři a... vyvolávat obludy. Platili za to krví vlastní i... říká se, že obětovali lidi.“

„To se skutečně říká?“

„Jeden z vašich symbolů je červený osmihrotý kříž, že?“

„Ano. Jsme Templáři.“

„O vás se vyprávějí divné věci. Moc divné!“

„Například?“

„Že posíláte svoje děti na smrt.“

Ahlbeck nespokojeně zamručel, ale nepokusil se to popřít.

„Vaši lidé se rádi vypravují na nebezpečné cesty, že? Nejen do vzdálených zemí, taky do... jiných světů. Když se někomu stane, že už nemůže žít mezi lidmi, sebere svou družinu a odejde s ní do světa, ze kterého se už nemůže vrátit.“

„Kam?“

„Jak mám vědět, kam? Neměl bys to znát spíš ty?“

„Neslyšel jsem, že by řád trestal tímto způsobem!“

„To není trest, pane rytíři! To je za odměnu!“

Ahlbeck se zase napil vína. „Zvláštní řeči, otče!“

„Popíráš to? Z cizích zemí se lze vrátit, ale z jiných světů to už nejde! Musí tam zůstat, založit další kláštery a vychovávat svoje děti. Kde jsou, pane? Kolik jich tam je?“

„Nevím. V podstatě ani nevěřím...“

„My oba nevěříme věcem. Ale víme, že takové jsou!“

„To je zlé pomyšlení, otče Avvakume!“

„Že jsou Brány Věčnosti, kterými lze procházet? A bytosti, jež je střeží a otvírají poutníkům? Že těmi Branami lze přivolat někoho z jiných světů?“

„Kdybych takové smyšlence věřil...“

„Kdybys jí nevěřil, neposlouchal bys mne.“

Připili si tím dobrým červeným vínem a odhadovali se navzájem.

„Kolik je těch míst?“ zeptal se Ahlbeck.

„Co já vím? Nespočet...“

„Do kolika lze proniknout? A z kolika lze přijít sem?“

„Děláš si blázny? Máš nějaká omezení, když jsi bůh?“

„Staří bohové nepanují nad všemi místy, jen nad některými...“

„Mohou panovat nad námi, to je jasné. I tak to stačí.“

„Takže sdílíš moje obavy?“

„Pane rytíři! Tvoji lidé je přivolali, tvoji lidé je budou zase muset poslat pryč. Já se do toho rozhodně nebudu míchat!“

„Ale může to postihnout i tvoje lidi.“

„Už postihlo. Mnoho mladých se s vámi setkalo a něco v jejich životě se změnilo. To stačí, aby se změnilo všechno. Nikdy to už nebude jako dřív!“

„Je mi to líto, otče Avvakume.“

„Lítost je k ničemu, rytíři. Stalo se.“

Seděli a popíjeli. Víno bylo vynikající, otec Avvakum byl znalec.

„Zkouším si představit všechna místa, odkud přicházejí.“ řekl uvážlivě, „Je k tomu skutečně zapotřebí tak málo?“

„Naše čarodějky se neustále pokoušejí prolamovat bariéry. Někdy si to předem rozmyslí, jindy tak nějak... náhodou. Možná jsou trochu neopatrné. Ale rozhodně odvážné.“

„Považuješ jejich odvahu za příznivou vlastnost?“

„Nijak zvlášť. Zabránil bych jim v tom, kdybych mohl. Jenomže oni mne neposlechnou. Nikdy neposlouchali žádnou dobrou radu.“

„Ale jdi! Stejně vnitřně tuší, že jim to schvaluješ!“

„Já? Jak bych mohl?“

„I tys byl kdysi mladý, rytíři. I tys chtěl dobýt svět, ukázat mu svoje schopnosti, ochránit lidi před zlem. Skončil jsi jako kupčík s diamanty; ale je to skutečně nejvíc, co dokážeš?“

Ahlbeck neodpověděl. Otec Avvakum však naléhal dál:

„Přišel ses ke mně opít, abys dostal odvahu? Tak se odvaž! Ukaž všem, co dokážeš – zruš jejich kouzla nebo udělej nová, ale něco udělej! Abys dokázal, že máš právo na...“ zaváhal.

„Na co?“ pronesl templář naléhavým hlasem.

„Nevidím to jasně. Snad na korunu?“

Hlas otce Avvakuma se zachvěl. Ahlbeck se tvářil znepokojeně.

„Ne, královské postavení to není, ale něco blízko tomu! Možná biskupská mitra! Nebudu na tebe tlačit, ale... něco důležitého v tom je!“

„To nemůžeš poznat!“ řekl Ahlbeck, „To nikdo nemůže poznat!“

„Záchvěvy tvého srdce? Myslíš, že ses naučil je dokonale ukrývat?“

Ahlbeck vstal. „Půjdu! Už jsme toho vypili dost!“

„Jdi. Ale přijď znovu, kdykoliv budeš mít chuť! Je s tebou velmi příjemný rozhovor. A vína mám víc, než stačím vypít...“

Komthur skutečně vstal, poděkoval knězově ženě za pohostinství a odcházel. Kupodivu nikoliv zpátky do hotelu, ale na okružní cestu po útesech, velmi krásnou a romantickou, kde se procházeli zvláště milenci. Byl večer, moře temně hučelo a na obloze zvolna vycházely hvězdy. Ahlbeck došel na místo, odkud byl nejkrásnější výhled na zátoku; tam usedl na zem a plakal.

Povšiml si, že se od skal blíží nějaký člověk. Nevnímal ho, asi by ho nechal přejít, ale ten mladík se zastavil. Ahlbeck k němu zvedl oči a zachvěl se posvátnou hrůzou.

„Ty? Čekal jsem tě...“

Mladý muž neřekl nic. Jenom se usmíval. Křídla mu čeřil vítr.

„Celý život čekám... těším se na něco... na nějakou chvíli, kdy budu moci prokázat... víš? Chtěl jsem pomáhat lidem, zachraňovat je, dávat možnost... proč jsem to neudělal? Proč jsem tak bezúčelně promarnil svůj život?“

Mladík neříkal nic. Jeho oči byly chápavé a pozorné.

„Ale jsou tu lepší než já! Sancho Mendoza... Llago di Rienzi! A pořád ještě žije Carialti, ten přece má právo... Myslíš, že já? Ale proč? Abych dal Sanchovi čas dospět a pochopit?“

Cizinec neříkal nic. Ahlbeckovi se zdálo, jako by jeho křídla zněla jako struny harfy.

„Podaří se mi to? Aspoň jednou se mi něco v životě podaří?“

Ani teď nedostal odpověď.

Tak padl na zem a hořce plakal.

Když nadešlo ráno, probudily se dámy i dívky v salónu Madame Glorie a všechny začaly hořekovat a děsit se, co se dělo.

„Já budu určitě těhotná!“ brečela nejmladší holka, skoro ještě dítě, „Udělal mi děcko, ten hnusnej... kozlonoh!“

„Jakej kozlonoh? Co to plácáš, huso hloupá?“

„Copak jste ho neviděli? Měl rohy a byl zespoda chlupatej jako kozel! A strašně to bolelo, když si mě bral!“

„I ty můj chudáčku malinkatej! Ale řvala jsi spíš radostí!“

„Protože se mi to líbilo, no! Jenže teď... já nechci mít malý kozlíky nebo něco takovýho! Já vůbec nechci být těhotná!“

„Nedělej si starosti,“ zavrčela Zrzka, „Obávám se, že jsme v tom všechny. Podle toho, co s námi vyváděli...“

„Co to vlastně sakra bylo?“ zeptala se Glorie.

„Přesně to, co si myslíš. Něco z jinýho světa.“

„To jsi vážně dokázala přivolat?“

„Přivolat... blbý slovo. Spíš bych řekla, že jsem to přestala zahánět. Tihle zmetci moc volat nepotřebujou!“

„Tak je zase zažeň!“ brečela ta mladičká.

„Neměj strach, už odešli. Slunce je vždycky zažene.“

„Tak se nemusím bát, že jsem v tom?“

„Copak já vím, sakra? Nech se prohlídnout od doktora!“

Holka začala zase brečet. Madame Glorie se zatím rozhlížela, shledávala součásti oděvu a pokoušela se zahalit svoje již ne příliš dokonalé tělo; už delší dobu se neodvažovala předvádět před svými děvčaty bez oděvu. Stárla a tloustla.

„Obrátíme se na babu Efrosinu, jako vždycky!“ povzdychla.

„Baba Efrosina odjela k dceři na pevninu! Povídala cosi, že prý tam zůstane, dokud to tady neskončí. Že to bude bezpečnější!“

„Vypadá to, že ta stará čarodějnice má rozum...“

„Ale já nechci porodit žádný zvířátka!“

Zatímco dámy se pokoušely obléknout, Zrzka se nerozptylovala zbytečnostmi, naopak usedla ke stolu, našla své vykládací karty a rozložila je po desce.

„Držte huby, husy pitomé!“ vyzvala je, „Tak koukněte, jestli chcete něco vědět, neradila bych vám pokoušet se toho zbavit. Když už se vám to stalo, tak si to nechte!“

„Přestože je to něco...“ ukázala Glorie.

„Právě proto. Kdybyste tomu zabránily přijít na svět, mohlo by se to dost škaredě pomstít.“

„Ale já nechci mít malý štěňátka!“ ječela ta holka.

Z přístěnku se na rachitických nohou vykolébala stará uklízečka a tvářila se velice podivně. Nebyla oblečená, jen zamotaná do své pracovní zástěry. „Milostpaní!“ zaskřehotala.

„No, co je?“

„Já teda nevím, co jste měli včera za hosty, ale jeden z nich se tak vožral, že si mě spletl... s některou slečnou. Teda, ne že bych se moc zlobila, ale už pár let se mi to nestalo a...“

„Cože, tobě taky? No, aspoň porodit nemůžeš!“

„Ale paní, jak víte, že... Totiž, vypadá to...“

Madame Glorie se rozesmála. Zrzka zůstala naopak vážná.

„Asi bych vás měla všechny prohlídnout.“

„Ty seš dokonce doktorka, nebo co?“

„Něco málo jsem se přiučila. Ale nebudu dělat lékařský testy, spíš takový... no, čarodějnický. Ty mě holky naučily!“

Sundala z krku jeden ze svých amuletů, přivolala tu holku blíž, chvíli nad ní amuletem kroužila a pak se ušklíbla. „No jasně, malá, můžeš se těšit na děťátko. Prosím tě neječ, nebo ti dám pár facek! Když roztahuješ nožky, tak se nediv!“

„Ale já nechci dítě! Určitě to bude bolet!“

„To si piš, že jo. Ale aspoň to bude zdravý, má ochranu celýho astrálu. Na tvým místě bych byla ráda; čert ví, co se narodí mně! Tak další, ať to nezdržujem! Babi, klidně pojď taky!“

„Holka, nedělej si blázny ze starý ženský! Já přivedla na svět už osm dětí, tři teda umřely, to je fakt, ale...“

„Dobře. Tak porodíš devátý a buď si jistá, že neumře!“

„Blázen! Seš blázen, holka, když říkáš takový věci!“

Zrzka chtěla pokračovat v prohlídce, ale vtom vběhla další holka, oči vyvalené a celá se klepala:

„Madam! Pojďte honem! Pan smírčí soudce, asi se mu něco stalo!“

Nejspíš opravdu stalo, protože ležel bezvládně na lůžku, pomalu chladl, ale ve tváři měl výraz nekonečné blaženosti. Objevil ho jeho přítel, správce daňového úřadu, rovněž stařík nad hrobem.

„Obdivuji jeho klid a vyrovnanost! Skoro mu závidím, sám bych si přál tak příjemnou smrt!“

Zrzka se k němu zachmuřeně otočila. „Neříkej to dvakrát, mohlo by se ti to splnit! Oni nežertují... teda, občas jo, ale tím hůř! Jejich vtípky bývají někdy dost ostré!“

Starý pán se zamračil. Zrzavá čarodějnice se mu ani dost málo nelíbila, netvářila se tak úslužně, jak měl za své peníze právo. Napadlo ho připomenout, že si jako ostatní ten večírek draze zaplatil; pak se však rozhodl nechat to na Selimovi. Už delší čas tady nikdo nebral v úvahu, že je nejvyšším šéfem, a bylo nutno, aby to připomněl.

Když se Selim dozvěděl, co se stalo smírčímu soudci, s mnoha vzdechy vylezl z lůžka a šel se podívat. Zjistil, že je skutečně mrtev a pomoci mu není, i kdyby zavolali místního lékaře (o jehož kvalitách už tu byla řeč). Hluboce se zamyslel. Potom požádal, aby mu uvařili kávu. Mrtvolu doporučil obléci, odvézt v zakrytém kočáře domů a instalovat do vlastní postele. Pak zavolat doktora, konstatovat smrt snad dokáže.

„To ani nebudeme zjišťovat, co ho zabilo?“ ptal se někdo z pánů.

„Ony jsou o tom nějaké pochybnosti?“ zeptal se Selim Aga, když obdržel kávu a spokojeně upíjel, „Zabila ho holka, se kterou byl v noci. To samé se může stát komukoliv z nás. Kromě mne.“

„A pročpak vám ne, vznešený Ago?“

„Protože mi slíbili pomoc. Hovořil jsem s nimi. Přislíbili mi, že moje akce na znovuzískání moci v Istanbulu budou úspěšné, když se postarám o nerušený průběh toho zasedání. Očekávám, pánové, že se mnou budete účinně spolupracovat!“

Mezi pány nastaly určité rozpaky. Na jedné straně nebylo radno rozhněvat si mocného šéfa. Na straně druhé zaplést se do politiky jakýmkoliv způsobem není nic moudrého; duchové mohli Selimovi slíbit cokoliv, ale platí to i pro jeho pomocníky? Takže většina pojala úmysl souhlasit se vším, ale nedělat v podstatě nic. Což byl jejich nejoblíbenější způsob podpory čehokoliv.

Urychleně se vytratili, aby na ně nepadlo podezření. Zůstal jen Selim Aga, cpal se koláči, zapíjel kávou a pokoušel se najmout Zrzku jako osobní čarodějnici. Zatím odolávala, přestože jí dost sliboval. Nebyla si jista jeho možnostmi.

„Ať je to jak chce, takovou noc stojí za to opakovat!“ řečnil, „Ty holky byly ke mně tak milé, tak přítulné! Dokonce se mi je povedlo uprosit, aby se ukázaly ve své skutečné podobě. Věříte, že vypadají dost příšerně? Ty kostry s cáry kůže a masa...“

„A to ses nevyděsil?“ divil se Arsen, poněkud malátný.

„Já? Co si o mně myslíš! Náhodou, uzavřel jsem s nimi obchod!“

„To bych ráda věděla, jaký!“ pravila Glorie.

Zrzka neříkala nic, namočila prst do lógru od kávy a malovala si na ubrus pentagramy.

„Od příští noci se budou zjevovat určitým pánům v Istanbulu a soustavně jim připomínat jejich zločiny! Já náhodou na každýho něco vím; až je budou půl roku strašit, to by bylo, aby si parchanti nehodili mašli nebo neskončili v blázinci!“

„A co když ti to někdo oplatí?“

„Proto jsem se pojistil a nechal si předvést, s čím můžu někdy v budoucnu počítat. Slíbili, že když přinesu určitý oběti...“

„To snad radši ani nechci slyšet!“ řekla Glorie a Arsen nadšeně souhlasil. Zrzka se ani teď nevyjádřila.

„Ale potřeboval bych dobrou čarodějku! Někoho, kdo se dokonale vyzná v černé magii!“

„Já se nevyznám v černé magii!“ řekla Zrzka varovně.

„Ti Templáři, s těma je to jasný: pracujou jenom pro dobro. Ono je to dobrý, ale já potřebuju nějakej... no, všestrannej talent. Někoho, kdo ovládá dobro i zlo, chápeš? Holubičko, tolik zlata, co bych ti mohl položit k nohám, jsi v životě neviděla!“

„Aby ses nedivil.“ zavrčela, „Máš smůlu, Selime. Už jsem měla to potěšení a všecky hlasy rozumu mi říkají, abych se ti vyhla. Ve tvý blízkosti nejspíš bude brzo dost nebezpečno!“

„Tím si můžeš být jistá!“ usmál se sebevědomě.

„Tak vidíš. Kromě toho, mám spoustu práce.“

„Nevadí. Já si počkám. Tohle není náš poslední rozhovor...“

A zatímco vrčela a mračila se, Selim Aga se spokojeně usmíval.

Janis, celý rozpačitý, přišel za čarodějkami Deirdre a Dagmar. Poslala ho sestra Eleni, když si nevěděla radu s jeho sny. Totiž se zjevením, které ve snu viděl: vznešeného muže ozdobeného mnoha šperky, ale s hlavou dravého ptáka. Byl velmi krásný a vyzařovala z něj mocná energie. Na Janise byl laskavý, smál se jeho strachu a něco mu povídal, ale kluk nerozuměl.

„S ptačí hlavou, opravdu?“ mračila se Dagmar, „Dost divný!“

„Co sem leze, když ho nikdo nevolal?“ ptala se Deirdre.

„Jestli to třeba nebyl bůh!“ navrhl s nadějí Janis.

„Jak známo, ptačí hlavy měli u bohů v oblibě zejména Egypťané!“ pravil Martin, který seděl na kameni a koukal na ně. Byl čerstvě namazaný bahnem po celé ploše těla včetně hlavy.

„Na to bysme bez tebe fakt nepřišly!“ řekla Deirdre.

„Vypadá to, že přijíždí don Llago. Tohle bude přední hlídka!“

„Holky se budou vztekat, že se jim sem cpe! Třeba ho napadnou!“

„Jestli je Sokol Hórus, tak z nich nadělá cucky!“

„Tak bacha! Máme taky svý letectvo: harpyje, gryfy, draky...“

„Koníčka Pegasa!“

„Ptáka Noha a jiný parádní kousky!“

„Já bych chtěl maličkou harpyji! Nebo gryfa!“ řekl Janis.

„Ty pro jistotu taky mlč! Nebo dostaneš po rypáku!“

Janis byl na podobná varování zvyklý od sestry.

„Náhodou, takový Pegas je zajímavé stvoření,“ řekl Martin a pokusil se vyčistit brýle, které předtím osobně upatlal od bahna, „Víte, jak vznikl? Když mocný hrdina Perseus sťal hlavu odporné Medúze, vyletěl jí z krku a...“

„Divil by ses moc, že řeckou mythologii ovládáme?“

„Ale... já jsem měl vždycky z dějepisu jedničku!“

„Vážně? A měl jsi někdy z něčeho... třeba čtyřku?“

„To ne. Ale trojku. Trvale. Z tělocviku. A ze zpěvu.“

„Fajn, aspoň víme, že tě nemáme nechat zpívat.“

„Škoda. Já zpívám hrozně rád!“

„Spíš hrozně než rád, co?“

Janis zatím vlezl po kotníky do jemného bahna, capkal v něm a matlal si je po lýtkách. „Holky, namažte mě taky!“ zaprosil.

„Copak my máme nějaký bahenní lázně? Co tebe bolí?“

„Zatím asi nic; ale co kdyby začalo?“

Nechaly se chvilku ukecávat, ale Janis byl dost zkušený, aby nepochyboval; princezny se vždycky dají uprosit. Když je někdo tak hezký jako on... uvažoval, že odejde s Templáři. Stal by se z něj pěkně rozmazlený spratek!

„Měl by ses stát pážetem!“ řekla mu Deirdre, „Věk na to máš!“

„To bych klidně mohl! Náhodou, Barborka mě včera učila...“ Co to bylo, jí radši pošeptal do ucha.

„Fuj, ty prase!“ zaječela a pleskla mu hrst bláta do ksichtu.

Nastala rvačka, do níž se (velmi opatrně) zapojil i Martin. Na toho byly opatrnější, ale Janise nešetřily; vřískal nadšením a jen co ho přestaly mučit, už zas provokoval. Původním účelem bylo ho namazat bahnem, což se sice stalo, ale připojily další, velmi zajímavé masážní techniky. Reagoval perfektně, na rozdíl od Martina, kterému to pořád ještě působilo rozpaky.

„Holky používají takový... elektrošoky!“ požadoval.

„Co bys ještě nechtěl?“ řekla Dagmar a šlehla ho energií.

Zkroutil se a skučel: „Aby to víc bolelo!“

Daly se do něj obě dvě, pouštěly mu do těla nejrůznější proudy a nechaly tam řádit, jak se jim zlíbí. Když už se to nedalo vydržet, začal prosit, dokonce se rozbrečel, ale nepovolily, ani když za něj Martin prosil. Konečně ho nechaly, nemohl se ani pohnout, jen se svíjel v bahnisku a sténal.

„Jste na něj zbytečně zlý!“ obvinil je Martin.

„Jo, víš to jistě? Jen počkej za chvilku!“

Nemusely čekat ani tu chvilku; Janis se zvedl na čtyři, ušklíbl se zmazanou tváří a řekl: „Zejtra zas, jo?“

„Tak to vidíš, ne?“ rozesmály se.

Pak seděli, Martin o něčem uvažoval a holky se pokoušely přijít na něco chytrého. Konečně se odhodlal k otázce: „Ten... ptákohlav – myslíte, že to něco znamená?“

„Hm? Co povídáš?“

„No... vy jste říkaly. Že se holky budou zlobit. Myslíte ty...?“

„Jo, myslím lamie. Možná i Amazonky. Ať je to jak chce, podle Janise je to kluk a kdo ví, jaký má s nima úmysly!“

„Je z té samé úrovně?“

„Cože?“

„Vy jste říkaly... že božstva mají nějaký uspořádání!“

„Hele, on snad vážně poslouchá, co si povídáme! Dokonce vypadá, že to i chápe! My tě odtud asi brzo vykopem!“

„Já měl ve škole ze všeho jedničky. I z dějepisu!“

„Tak, nekousla bys ho? Ještě řekni, že se chceš učit magii!“

„No a proč ne?“

„Jseš kluk. Kluky neučíme a nic s nima neděláme.“

„Tak se zeptejte!“

„Na co a koho?“

„Jak jste povídaly... kdyby to dovolil. Třeba Hermes!“

„Hermes, posel bohů? Pán veškeré magie? Ty bys chtěl, abysme ho obtěžovaly kvůli tobě? Naštve se a zažehlí nás všecky!“

„Už jste to zkusily?“

„Ani jsme si netroufly ho volat, když chceš vědět. Máš o sobě nepřiměřeně vysoký mínění, hochu! Pán Hermes je trochu mimo naši úroveň, víš? Tomu si netroufneme přijít na oči!“

„Tak řekněte tý... Artemis. To je vaše velitelka!“

„Ta nás snáší jen proto, že máme hmotný těla. Kdyby se s nima něco stalo, tak nás požene... co, zapojí nás do oddílu. Sloužily bysme jako Amazonky. Pokud o to do tý doby nepřijdeme.“

Martin zamrkal. Takové řeči neměl nijak zvlášť rád.

„A nešlo by třeba... požádat, aby se vtělil do mne?“ řekl.

„Co sis to zas vyvzpomněl? Seš blázen?“

„No... on by mi třeba mohl... dát zdraví!“

„Zdraví dává Apollón, ne... Teda, šlo by to. Jen mám strach, abys to přežil.“

„Když Afrodíté taky přišla...?“

Chvilku se střídavě rozčilovaly a posměšně do něj ryly. Potom se začaly dohadovat, zda by s tím skutečně nešlo něco dělat. Ale doposud jim nepřestaly fungovat všechny kontrolky:

„Kdybysme na tebe navedly Herma a on s tebou opravdu chtěl něco udělat, mohlo by to bejt dobrý. Bohužel je tu jedna smůla: když se naštve, nikdo neví, co udělá. Je dost nevypočitatelnej!“

Martin se škrábal na hlavě v místě, kde byla vyholená, rostl mu tam mech a to ho dráždilo. Pořád ještě o něčem uvažoval.

Deirdre se vrátil pocit jakýchsi rozpaků, jež před ním cítila. Nelíbilo se jí to. Nesouhlasilo to s jejími představami, co by se mělo stát v budoucnu. Je přece zamilovaná do Herma, krásného boha v chlapeckém věku, nádherné zářící bytosti... Proč se jí tedy do myšlenek plete kluk, který není ani krásný, ani přitažlivý, má naopak řadu hloupých a ohyzdných nemocí a... vůbec! Správná dívka uznává nemoci vznešené, jako třeba válečná zranění; ale ekzémy, chudokrevnost, krátkozrakost, astma? A ještě se mu dělá špatně po některých druzích jídla, neměl by ten ubožák raději zemřít? Zjevně se na to však nechystal, naopak byl živý až moc!

Když totiž musí dívka natřít kluka od hlavy k patě bahnem, nedá se vyhnout jistým intimním partiím. V Martinově případě se holky ani vyhnout nechtěly, naopak mu provedly dokonalou masáž, ačkoliv se (matně) bránil. Po druhé a další už se nebránil, zvykl si; též si leckam zkoušel sáhnout a ony mu sice nadávaly, ale nezabránily mu v tom. Dohoda zněla, že mají zůstat pannami, ne že se nesmějí nechat osahávat.

Deirdre neztrácela ze zřetele svůj hlavní cíl: přestat být pannou, až k tomu přijde vhodná chvíle. Ostatní dívky prožívají spoustu zábav, líbí se jim to a vychloubají se jedna druhé. Ona nemá čím a štve ji to; že se to líbí kamarádkám, se kterými se setkává v meditaci, je hezké, ale nic to neřeší. I tu pomstu, co by ji čekala, je ochotna risknout. Konečně, jsou dávno mrtvé, tak co budou živé holce kecat do života?

Ale spustit se s Martinem? Vyměnit tuhle trapnou figurku za něco tak skvělého jako Hermes? Viděla ho sice jen jednou (skutečně viděla, nebo se jí to jen zdálo?), ale udělal na ni nejlepší dojem. Zkoušela ho najít při svých meditacích, ale nic se jí neozvalo a lamie vysvětlovaly, že je rozlítaný po světě i na místní poměry. Má spoustu práce, těžko si udělá čas...

Deirdre se urazila. Ona tady dává všanc klenot svého mládí, ale nikdo to neocení. Dokonce ani v Dagmar nemá oporu; prozatím se k ničemu nerozhodla. Deirdre stále prosazuje svého otce, doposud se nevzdala myšlenky dát mu Dagmar darem. Ta s tím souhlasí, ale zdá se, že spíš kvůli vznešenému postavení komthura než pro jiné osobní kvality. Dagmar je rozhodnuta, jakmile se stane ženou, svést řadu kamarádů, na které má dávno políčeno. Alespoň to tvrdí a představuje si to.

Martin se choval přirozeně: seděl na kameni a přemýšlel nahlas, jaké je tak asi postavení bohů a co se s tím dá dělat. Došel už k matematickému vyjádření vícerozměrného vesmíru, to se učili ve škole? Teď vysvětloval, že vícerozměrné bytosti mají možnost se kdykoliv zjevit v trojrozměrném, čtyřrozměrném a tak dál, přičemž někdy svému okolí prospějí a jindy uškodí. Jim samotným to ovšem může být jedno, stejně vnímají prostor okolo jako omezený.

„Je to jasné?“ zeptal se a posunul si brýle.

„Nám jo.“ konstatovala Dagmar, „Nevíme, proč to nechápeš ty.“

Martin se začal bránit, že to chápe. Dokonce je ochoten provést řadu pokusů s prolomením se do vyššího prostoru, což by mohlo být zajímavé. Není sice vyloučeno, že by při tom přišel o život, ale to ho zase moc netrápí. Stejně takový život je k ničemu. Vřele s ním souhlasily.

Janis poslouchal taky, nerozuměl ničemu a z nudy chytal žáby.

„Tak ho zhypnotizujte s nechte promluvit s tím Hermesem!“ řekl otráveně, když jejich hádka nebrala konce, „Buďto mu vyhoví nebo ho zlikviduje – v každým případě budete mít pokoj!“

Soustředily se na kluka a vynadaly mu, že je bezcitný spratek; Martin ho bránil, že si dělá legraci, ale kdoví, žáby by taky trápil, kdyby mu dovolily. Janis poslouchal zhnuseně, na výtky byl od malička zvyklý, a mnohem drsnější. Konečně řekl:

„Vy taky se vším naděláte jako moje ségra! Když se teda o něj tolik bojíte, tak uspěte mě, já to tam vyřídím!“

Opět se začaly přít, ale nakonec se rozhodly to zkusit. Trochu se samozřejmě bály i o Janise, ale ještě víc toužily vyzkoušet, co by s ním šlo. Poměrně snadno se podařilo ho uspat; daly mu příkaz vyhledat v nadprostoru osobnost boha Herma a požádat, aby jim zodpověděl několik otázek. Přidaly přehršli omluv, že vůbec obtěžují a doufaly, že to všichni přežijí ve zdraví.

Janis chvíli ležel mlčky a nic se nedělo. Pak se vztyčil; jeho hlas zněl velmi zvláštně, když pronesl: „Jsem Hermes, posel bohů! Čeho si žádáte?“

Martin si začal nervózně čistit brýle a zjevně nechápal.

„Dovol, abychom ti složily svoje poklony.“ řekla Deirdre, avšak poněkud nedůvěřivě, „Chtěly jsme se zeptat...“

Nestačila doříct; reagoval: „Já vím. Ano.“

„Tím myslíš, že...“ řekla Dagmar.

„Ať si vyberete k defloraci kohokoliv, budu to já.“

„Nedělá si z nás ten klacek legraci?“ zaváhala Deirdre.

„Myslíš, že by toho byl schopnej?“

Deirdre mávla rukou, raději požádala: „A když si pro to teda vybereš Martina, nešlo by mu trochu zlepšit zdraví? Víš...“

„No samozřejmě! Přece nebudu přebývat v takovým těle!“

Martin se opovážil nějakých protestů, ale zbytečně.

„Ještě bys nám mohl říct, jestli souhlasíš s tím, co děláme! Kdyby to třeba šlo udělat nějak líp, tak...“

„Cože?“ řekl Janis normálním hlasem a vykulil oči.

„Hele, tohle mělo být co?“ zeptala se ho Dagmar.

„Já nevím... co jako?“

Chvíli se dohadovali a vypadalo to, že nemá tušení, co se s ním dělo v hypnóze. Vyslýchaly ho všelijak, ale neuspěly, tak nakonec se nad ním slitovaly a ponechaly ho osudu. Ani neprotestoval.

„Tak on se do mě opravdu vtělí Bůh Hermes?“ zajímal se Martin a prohlížel sám sebe, jako by si nebyl jist.

„Doufám, že to udělá co nejdřív! Snad uznáš, že takhle nemůžeš existovat. Jseš sám sobě pro ostudu!“

„Já vím,“ povzdechl si, „No jo, tak já se budu těšit...“

Toho dne zakotvila v přístavu celá flotila, včetně vlajkových lodí princezen Julie, Marie a Jany Baarfeltových. Doposud chyběl Denis; tvrdilo se, že přiletí na draku, což sice členové velení vehementně popírali, ale lid obecný tomu naprosto věřil. Dále došla zpráva, že velitelská loď arminského císaře Charryho zdárně proplula Adenem a pokračuje Rudým mořem k Suezu, zatímco císař s císařovnou konají důkladně utajenou pouť do Mekky. Utajení to bylo skutečně vzorné, neboť je doprovázel sám velkošeríf.

Dojem veřejnosti z princezen byl rozporný. Pod vlivem různých zpráv očekávali dámy zářivé krásy, přitahující k sobě pozornost celého okolí. Čarodějky se naopak chovaly umírněně, byly to sice ženy velmi hezké, ale přece jen, neměly žádné vlasy ani oděv a lidé je mohli vidět, jen když se po nich důkladně ohlíželi; je dokonce podezření, že uměly být neviditelné.

Pokud někdo oslňoval krásou, pak Lucie des Merveilles, která se nastěhovala do hotelu a začala hned navazovat společenské vztahy. Byla uvítána radostně, neboť byla méně znalá než druzí a každý se jí mohl něčím pochlubit. Magii nechápala vůbec a dojemně žasla při každé ukázce jejich mistrovství.

Princezny se usídlily ve velkém orientálním stanu, který si postavily na nádvoří. Čas trávily buď tam nebo na pláži, ale rády zvaly další čarodějky a učily je všemu možnému. Jejich plešaté hlavy se neustále skláněly nad knihami, nebo diskutovaly o věcech nesrozumitelných zbytku světa. Zábav se nehodlaly zúčastňovat, přicházely jen na obřady a cvičení.

Aspoň že ty děti se správně bavily; ochotně mezi sebe přijaly Kris a pomáhaly jí v experimentech s Ohněm. Společně připravily o hřívu i Michala Estragona, beztak se cítil trapně, že na rozdíl od ostatních má na hlavě vlasy. Od teďka byl chlupatý už jen tygr Mourek, k jehož kožešině neměl nikdo připomínek.

Na večer se princezny daly pozvat na čaj; skutečně pouze čaj, vše ostatní pohrdavě odmítaly. Hned na počátku se strhla hádka o šlechtické tituly; Arsen se domníval, že členky vznešených rodů odpírají takové postavení těm, kdož na to nemají právo, ale pravý opak byl pravdou: naléhaly, aby každý z přítomných používal celé své jméno se všemi predikáty a jmény držav. Jezdci to uznávali, ale drbali se rozpačitě na pleších a vysvětlovali, že jim hraběcí a knížecí tituly na neexistující území připadají směšné. Diskuse se táhla do nekonečna a nevedla k ničemu. Nakonec ji uťala Barborka, když všem pohrozila hněvem své paní císařovny Diany, až přijede a zjistí, jak to tu vedou. Všichni tiše žasli.

Tuto noc strávila Eleni se svým pánem a vládcem Arsenem. Chtěla si trochu ujasnit svoji situaci; v průběhu posledních dní jí bylo příliš často opakováno, jak je krásná, takže tomu začínala věřit a měla chuť něco získat; uvědomovala si, že je snadné být krásná v šestnácti, ale ve třiceti už to půjde hůře.

Arsen se s ní nejdřív hezky pomiloval, jak bývalo vždy zvykem; pak ji zahrnul záplavou výčitek a nadávek pro údajnou nevěru. Obvinil ji, že dá každému, kdo si řekne, což byla pravda; bohužel nechápala, proč by to neměla dělat, když se jí to líbí a oni jí za to dávají hezké věci do uší i jinam. A že je silně přítulná a ochotná ke všemu, může si už otevřít docela pěkné klenotnictví. Taky byla zapsána v řadě sešitů jako manželka či konkubína, což ovšem nepovažovala za závazné. Jen si dělala čárky a vzájemně soutěžily s Elsou a Mari, která jich má víc.

Arsen pokračoval: kromě mužů se Eleni spouští i se ženami, je to pravda? Samozřejmě, proč ne? Je fakt, že většina žen není tak ochotná dávat někomu dárky, ale rozkoše s nimi jsou málem lepší. V této fázi jí dal prvních pár facek. Za dřívějších časů by se rozbrečela a prosila o slitování (což jej těšilo), teď zakňourala slastí a požádala ho, aby ji zbil důkladně, nejlíp řemenem. Od té doby, co ji kluci naučili vyhledávat v bolesti potěšení, si často přeje být brutálně mučena, bohužel obvykle marně. Vykládala, že už ji několikrát zhypnotizovali a pálili ohněm, vařili ve žhavém oleji, stahovali z kůže a drtili jí kosti. V realitě jí aspoň vytetovali na kůži nějaké obrázky a propíchali všude, kde to jen trochu jde. Nejnověji v rozkroku, na což je zvlášť hrdá.

Arsen to vzdal, nemělo to cenu. Eleni ještě chvilku rozvíjela svoje plány na zbohatnutí a získání teď už ne malé taverny, nýbrž pěkně velkého hotelu, k čemuž určitě dojde, jestli bude šetřit tak usilovně jako doposud. Pochlubila se určitou částkou, kterou zcela jistě nemohla ušetřit, musela ji získat zcela jinak. Pro jistotu ani nechtěl vědět, jak.

Nakonec zase skončili v objetí. Eleni si zkusila ho uspat a dát mu sen, že se jeho záměry splnily a on se stal bohatým a mocným. Byl velice spokojen a klidně spal, kdežto Eleni ležela vedle, kouřila cigaretu a koukala do stropu.

Ve městě uspořádali další seanci s příchodem nemrtvých milenek ze záhrobí. Ukecali Zrzku, které se vůbec nechtělo, ale po delší diskusi svolila. Hlavním hnacím motorem byl stařičký správce daňového úřadu, který nejen požadoval přivolání lamií, ale trval na tom, aby byl jimi připraven o život. Dokonce už sepsal závěť. Přivedl další významné starce, takže dámy měly pocit, že je tady spíš domov důchodců než nevěstinec.

Zrzka pomalovala společenský salónek pentagramy, rozmístila po něm řadu amuletů a odříkávala kouzelné formule; potom všem přísně zakázala opouštět střežený prostor, třeba jen v myšlenkách. Vzdor tomu, když přízraky přišly, opět zhasla světla, zrůdy prosákly dírami ve zdech a stropě a vrhly se na dámy tak brutálně, že na některých rozervaly krajkové francouzské prádlo.

Po akci obviňovaly některé Zrzku z neschopnosti; provedla však důkladný průzkum a zjistila, že to mladičká pomocnice se příliš upnula na svého milence (přestože měl některé psí znaky) a přála si se s ním ještě jednou potkat. Splnilo se.

Hůř dopadl správce daňového úřadu. Při seanci sice opustili tělo tři přítomní starci, ale on nikoliv, ačkoliv si to přál. Což považoval za neschopnost a obviňoval je, až mu řekli, že ani jim se věci nedějí automaticky, jak si řeknou. Urazil se a rozhořčeně odešel s důraznou připomínkou, aby to příští noc bylo lepší.

Třem zesnulým byly vystaveny řádné úmrtní listy a byl jim uspořádán patřičně dojemný pohřební průvod. Po městě se už začalo leccos povídat, ale proti dění v Arsenově hotelu to bylo slabé.

Zrzka pocítila potřebu pročíst svoje poznámky, případně něco z odborných publikací. Četla, kouřila a kroutila hlavou.

Donald MacLawwen spal a měl sen.

Byl nádherný den pozdního léta. Donald v příjemně ospalé náladě odpočíval na výšině nad malým bezejmenným jezírkem, u něhož ležel jeho dům: větší obytná budova, stáje, konírny, sýpky, menší domky nájemců. V dáli se leskla hladina jezera Loch Lomond.

Rozkvetlou loukou fialového vřesu k němu přicházela Dita, usměvavá a docela nahá pod zářivými paprsky slunce. Na hlavě jí narostl pouze kratičký černý mech, ještě jemnější než srst Deirdre. Stejně měla upraven klín; květy se k ní vztahovaly, aby se jí v tom místě mohly dotknout.

Donald vstal, objal ji a líbal. Tiskla se k němu, cítil její horké tělo a zdálo se mu, že dosáhl naplnění svých snů.

„Jsi krásná...“ vydechl.

„Jsem taková, jakou mě chceš vidět.“

Na chvilku si přál něco jiného; v tu chvíli jí narostly dlouhé rudohnědé vlasy, oči zezelenaly a na ohrnutém nosíku naskočily pihy. Rozesmála se: „Kdo vypadal takhle? Nepamatuji se...“

„Ani já ne. Ty víš o všem, co se kdy stalo?“

„Čtu si to ve tvých vzpomínkách. Ale tohle není vzpomínka. To je něco, co jsi nikdy neměl. A vždycky po tom toužil.“

„Co víš o mých touhách?“

„Všechno, co víš ty.“

Uložili se spolu do měkké trávy.

„Miluj mě!“ řekla, „Miluj mě tak, jako by to bylo poprvé nebo naposled v životě...“

Udělal to.

Potom leželi, hřáli se na slunci a odpočívali.

„Co chceš teď?“

„Nevím, Dito. Chci toho hodně.“

Když pronesl její jméno, zase se proměnila. Rozesmál se.

„Tak je to hezké! Zvykl jsem si...“

„Co ještě by sis přál?“

Zamyslel se nad odpovědí. Přitulila se k němu a všechny jeho myšlenky vnímala s ním.

„Nemohu být s tebou, Donalde. A nemůžeš mě vidět v mé skutečné podobě. Jsem sen a zůstanu snem. Kdybych se s tebou setkala ve skutečnosti, zabila bych tě.“

Zachvěl se. Ale neměl strach.

Rozesmála se: „Ach ne, nic takového! Ne proto, že bych se zlobila; prostě obyčejný člověk nedokáže vydržet tolik energie! Jsem mocnější než čtyřrozměrné bytosti...“

„Čtyřrozměrné? V kolika rozměrech žiješ ty?“

„V mnoha. Nevím, jak ti to říct. Nedokážeš pochopit...“

„Je nám snad souzeno stále se míjet?“

„Tobě je souzeno na mne zapomenout. Nejsem skutečná, alespoň pro tebe ne. Všechno, co ke mně cítíš, je iluze.“

„Proč jsi tedy přišla?“

„Nemám ráda, když jsou smutní ti, které mám ráda.“

Donald chvíli přemýšlel nad správnou formulací. „Nikdy jsem nic nedostal zadarmo. Vždy to vypadalo tak, že zvítězil někdo lepší, úspěšnější, chytřejší. Není to dobrý důvod ke smutku?“

„O čem mluvíme? O těch ubohých sto letech, které máš na jeden život? Co je ti tak hrozně líto? Ach miláčku, proč považuješ sám sebe za tak důležitého, aby se ti muselo stát něco dobrého?“

Neřekl nic. Jenom byl ještě smutnější.

„Proč nemáš chuť potěšit tu malou Tomášovu dcerku? Je kamarádka tvé dcery a jistě bys jí udělal radost! Krásná, chytrá...“

„A s potěšením se za mne provdá, jen aby to už měla za sebou. Nemyslíš, že bych si přál trochu víc lásky?“

„Od ní?“

„Od tebe! Afrodíté, miluji tě! Nebudu šťastný, když...“

Znovu se proměnila; teď vypadala přesně jako na obraze Sandro Boticelliho, dlouhé zlaté vlasy a něžná tvář.

„Jestli tě můžu požádat, zvykl jsem si na Ditu. Tahle verze je možná krásnější, ale já... musíš se pořád proměňovat?“

„Ale já jsem proměnlivá, Donalde. Nikdy nejsem stejná...“

Přitiskl ji k sobě, vnořil prsty do srsti na její hlavě a jenom ji hladil. „Slituj se nad námi, moje maličká bohyně...“

„Co bys ode mne chtěl?“

Jenom povzdychl. Bylo toho tolik, co by jí chtěl říct...

„Zkusím udělat zázrak. Kvůli tobě, protože tě mám ráda. Ale byl by to opravdový zázrak, žádná hra. Jestli zklameš – zaplatíš!“

Chtěl protestovat, ale neudělal to. Její oči byly dost vážné.

„Chtěla bych ti říct... víš, jsem rozmarná, ráda se proměňuji, ráda střídám milence. Umím pokousat, ale taky hladit. Mám chuť způsobit, aby se ta tvoje banda ničemů začala vážně zamilovávat. Jeden do jednoho, ne to všelijak střídat!“

„Myslel jsem, že je to tvoje přání!“

„Jsem bohyně lásky, ne perverzity. Dám každému, co zaslouží.“

„Pro mne máš co?“

„Nech se překvapit, sama ještě nevím. Budu plést sítě, víš? Do těch sítí budu chytat jednotlivé rybičky a spojovat dohromady; třeba mě to bude bavit. Naplním vaše srdce láskou tak, aby každý našel toho svého. Ne hned, to by nebyla zábava. Ještě chvíli je nechám hledat... a pak jim ukážu!“

Donald opět potřásl hlavou; a znovu ji pohladil.

„Změnila jsem názor. Ještě mě uvidíš, dokonce se mne budeš moci dotknout. Chcete uspořádat velký ples, že? Budu tam. Ale pozor! Můžu být kterákoliv z tam přítomných žen, dokonce i víc najednou. Ještě netušíš, co dokážu...“

„Ach Dito...“ zavzdychal.

„Ještě jsme nedohráli, Donalde! Teď si přeju, abys mě ještě jednou objal. Během toho milování tě uspím a budou se ti zdát ty nejkrásnější sny. Jsi už konečně spokojený...?“

„Jsem! Úplně nejvíc...“ zašeptal, ale když otevřel oči, poznal že to šeptá polštáři a venku vychází slunce.

Bylo jeho povinností vstát a jít jako jeden z prvních vykoupat se do moře a pak cvičit. Ale zůstal ještě chvíli ležet; přemýšlel a snil o tom, co přijde.

Ze Španělska přijel Sancho Mendoza di Castro, bratr Veroniky a Valérie. Podle zpráv to byl mladík vážný, váhavý až nerozhodný, který se na hodnost komthura moc nehodil. Zlé jazyky tvrdily, že je dokonce hloupý, což už vůbec nebyla pravda. Jen než o něčem rozhodl, chtěl to důkladně promyslet.

V současné chvíli se hodlal rozhodnout, kdo z přítomných je nejvhodnější kandidát na velmistra řádu. Což nebylo lehké, taky proto, že současný velmistr Mario Carialti byl členem doprovodu arminského císaře a blížil se. Nebylo jisté, zda se skutečně své funkce hodlá zříct a uvolnit ji jinému.

Spolu se Sanchem přijeli zbývající hodnostáři, jmenovaní ještě za války a od té doby zastávající významné pozice v řádu: Ascanio Moreno Vasquez, stařec věkem sešlý, již bohužel zemřel, ale zbyl Ital Felipio Scivarronni a Caesare Mendoza Valverde, podle jména vzdálený příbuzný. Oba byli mladí, vyhlíželi podivně a na první pohled nevyvolávali sebemenší důvěru. Nicméně řádové dámy, zvyklé odhadovat lidi lépe, byly okamžitě okouzleny.

Je s podivem, že páni nebyli doprovázeni obvyklou suitou tlupy rváčů, nejspíš někde odtržených od šibenice. Nějaký doprovod sice měli, ale z toho šla minimální hrůza, spíš začátečníci než zkušení lotříci. Na to téma s nimi hodila řeč Flor, dlouholetá kamarádka, hned potom potřásla hlavou a vyrazila vyjednávat za Araby. Šlo o to naverbovat nějaké další lidi.

„Cože, to už je nedostatek i úkladných vrahů?“ divili se všichni.

„Někoho jsme museli nechat hlídat svoje paláce ve Španělsku.“ vysvětlil Caesare, „Vypadá to mizerně, páni bratři. Maury berem, ale ještě bych chtěl něco lepšího... co takhle tygry?“

„Tygry? Ty by ti mohl dát jenom arminský císař!“

„No právě! Umeťte mi u něj cestičku!“

„Ještě tady není a těžko říct, kdy bude. A nevím, dost se o ty svý kočky bojí a nerad je pouští do nebezpečí!“

„Sakra, já je potřebuju! Svý espadrony musím poslat do akce!“

„Jestli dobře rozumím slovu espadron...?“

„Zabíječ, to samý co assassin. Máme problémy...“

„S vládou nebo policií?“

Felipio i Caesare se pohledy domluvili se Sanchem.

„Totiž... s ostatními Templáři. S bratry...“

„To nemyslíš vážně!“

„Hrozně rád bych, aby oni nemysleli. Bohužel je to tak.“

„Která skupina?“

„Žádná z našich; spíš tak jako do satanistů. Odštěpili se někdy před tři sta lety a zatím s nimi nebyly potíže, sem tam zkoušeli poslat svý děti do našich škol, to jsme jim umožnili...“

„Co je to napadlo zrovna teď?“

„Pocítili, že řád nemá pevnou ruku. Chtějí převzít velení. Ale samozřejmě bez nás... teď oni posílají vrahy na nás!“

„Co všechno mají?“

„Vím já? Může jich být dohromady tak kolem tří stovek, většina snad nebojujících. Mají dost živý kontakty na obchod a finance, podstatně lepší než my. Něco převzali, když my jsme couvli...“

„Počkej. Slyšela jsem nějaký kecy o Frederico Ortizovi...“

„Správně; taky don Ascanio Vasquez a Toni Braganza si smočili.“

„Kdo je zas Toni Braganza?“

„Neznáš? Sloužil u Estragona jako setník, teď je komthurem...“

„Proboha, kdo se do toho ještě bude plést? Neznám žádnýho takovýho Braganzu a nepřeji si ho poznat. Jsou vůbec Templáři?“

„Jak se to vezme. My říkáme, že se odtrhli. Oni zas říkají, že jsme se odtrhli my. Vyžrali strážní službu při eskortách zlata a diamantů, co jsme dělali půlce Evropy; jdou hodně po penězích a zvysoka kašlou na jakýkoliv zákony. I Boží...“

„Pánové, to je ostuda! Mají nějakou čarodějku?“

Důstojníci zaváhali. „Nějakou mít budou. Bohužel nevíme...“

„Nejspíš tak trochu do černa...“

Flor chvilku vytřeštěně pokyvovala hlavou. „No, bezva. Když řeknu, že jste to dopracovali, tak vám ještě lichotím. Co můžeme od těch hošánků čekat?“

„Cokoliv. Nejspíš zradu. Na druhý straně je možný, že přijdou až sem a zkusí nás obvinit před celým řádem. Dost jim jde o styky s císařem Arminu, vůbec s Ostrovem. Z koček mají strach...“

„No skvělý. Takže máme na krku domácí válku. Přitom vůbec není jasný, kdo má pravdu, protože vy jste nám určitě neřekli všechno. Možná přijdou pozítří oni a budou říkat zas něco jinýho...“

„Sem na Rhodos se neodváží. Jsou to srabi!“

„No – jen aby!“

„Když jste zlikvidovali Alí Šamira? Byli s ním kámoši...“

„Tak moment! Šamir s nima držel? To znamená, že nezradil řád, jak jsme mysleli, jenom se v něm nevyznal! To je...“

„Oni nejsou řád, Flor!“

„To budem chodit od člověka k člověku a všude to vykládat?“

„Nevím. Možná budeme muset...“

„Do pytle s politikou!“

Až jsem se divil, jak ta zpráva těžce dolehla na všechny; Šamir byl přece lotr a zasloužil smrt, tak co? Ale nezradil, naopak řád zničil Šamira téměř bezdůvodně. Že by je tak pálila drobná nespravedlnost vůči sprostému zločinci?

Pořád se mi na tom všem něco nezdálo. Samozřejmě, mě nikdo o konzultaci nežádal, považovali mě za zcela zbytečného a můj názor byl irelevantní; ale přece jenom! Tak jsem vyčkal až do večera, kdy se na počest hostí konala uvítací slavnost.

Průběh takových akcí bývá jednoznačný: zapojení, svedení všech nových zkušenými WZ a důkladné prověření mentální technikou. Což jsem já udělat nemohl, tak jsem se spolehl na daleko jednodušší techniku lidskou: pozvat kamarády na pár skleniček a dovolit jim, aby se rozkecali sami. Provedli to dokonale, až jsem žasnul.

Především: dívky z Ostrova se jim naprosto nelíbily. Kluci taky ne, ale na tom nefrčelo. Velké zalíbení nenašli ani v šelmách; to už byla téměř urážka. Vůči všemu a všem měli tolik připomínek, že si nejsem jist, zda je všechny vypočítám.

Měli jasnou představu, jak má co vypadat (jako u nich doma). Co se lišilo, pro to měli jediné označení: zrůdy. Neměli rádi šelmy, magii ani vědu, zvláště ne Živý Oheň a jeho zaklínačky. Podezřelý jim byl i sám Sancho, jsou to přece jeho sestry, které zradily lidstvo a teď přetvářejí normální lidi ve zrůdy. Může za to taky kníže Baarfelt, který způsobil rozpad řádu a jeho úchylku; jeho děti jsou rovněž zrůdy, což je jasně vidět, neboť chodí nazí, hyzdí se tetováním a vymýšlejí další kacířstva. Skutečně správné je, co lze pochopit prostým rozumem, je to napsané v Bibli a říkal to pan farář. Jasné?

Napřed jsem je podezíral, že si ze mě dělají blázny, ale ne, mysleli to vážně. Bylo mi záhadou, kde je vyhrabali; jsou vůbec Templáři? Asi ano, ale rozhodně ne absolventi Voglariho školy, spíš venkovští balíci. S řádem to musí pěkně vypadat, když takové tupouny bere někdo vážně. Opatrnými dotazy jsem zjistil, že mají skutečně nanejvýš nějaký přijímací kurs, nic víc.

Čarodějky daly pokyn, aby dívky navázaly s hosty důvěrné vztahy a zjistily, co kdo ví a nechce říct. Nešlo to snadno, mladí toho moc nevěděli a hodnostáři byli opatrní před ženami. Držel jsem se zpátky a vyčkával, jak to dopadne; zatím jsem se bavil. Určitou šancí bylo, že projevovali zájem o alkohol, jakékoliv značky a v množství, které bych považoval za životu nebezpečné. Až po důkladném prolití hrdla začala fungovat touha po exotice, která prolomila ledy a způsobila sblížení.

Sancho se totiž svěřil Arminům se svou touhou získat do svých služeb něco šelem, nejlíp tygrů. Potvrdili, že to nepůjde snadno, neboť císař je nerad pouští, i když bojovníci sami by to brali. Navrhli cosi jiného: lykantropy, lidi se snahou podobat se šelmám. Pár jich tu bylo a většina tím byla nějak chycená, což si ovšem uvědomili až tady, po konfrontaci s okolím.

Třeba taková Christy. Doma v Arminu by ji nikdo nezařadil mezi LC, na to nevypadá dost šelmovitě, ani se tak nechová, její tělo nemá charakteristický pach atd. Malá Kris je na tom o chlup líp, ale je zatím dítě a nikdo neví, co z ní vyroste. Ty správné lidské šelmy dosud nedorazily, ačkoliv...

Diskusi naslouchaly kromě jiných Britta, Barborka, Elsa a Mari, Eleni... Oči jim zaplály zvědavostí. „Předveď!“

Christy zaváhala, Flor však přikývla, že jí přijde na pomoc.

Tak se před jejich očima začala měnit. Zmizely všechny šperky, tělo začalo obrůstat zlatohnědou srstí s tygřími pruhy. Z úst vyjely dlouhé ostré špičáky. I oči se změnily, byly zlaté a občas se měnily dle nálady. Ocas už neměla na hlavě, ale na správném místě na kostrči, dokonce jím mohla pošvihávat. Nehty se změnily v drápky. A ještě ten pach; ve skutečnosti některým nepříjemný, ale nesmírně dráždivý, až sexuálně přitažlivý.

„Chceš říct, že takhle opravdu vypadají?“

„Tak chtějí vypadat. Někteří víc, jiní méně. Předvádím samici, to je jednodušší. Samci bývají občas agresivní...“

„Můžeš to udržet, abychom na tebe mohly sáhnout?“

„Jak dlouho chceš. Klidně si mě můžeš pohladit...“

Každopádně lze ocenit odborný přístup, který prokazovaly. Třeba Elsa, Mari, Eleni: prohlížely si komplexní iluzi Christy a Flor s použitím všech smyslů a nediskutovaly o tom, zda je reálná, ale jak by to samy dokázaly. Brittě napadlo to zkusit, ale prozatím se trochu styděla.

Počínání dívek neuniklo hostům; Sancho se znepokojeně otočil, potřásal hlavou a vyzvídal, co a jak. Moji společníci, pokud byli se mnou u barpultu, natáhli krky a s nesouhlasem sledovali, co to holky zase vyvádějí. No ovšem, pitvoří se na zrůdy!

Barborka nanesla, zda je to v pořádku či nikoliv. Flor řekla: „To teď neřeš. Co by mělo být, na to můžeme mít svůj názor. Teď je řeč o tom, co je na Ostrově...“

„Blbost! Sama Christy říká, že tak si jen přejí vypadat!“

Christy se pokusila zformulovat: „Dlouhodobým udržováním iluze, kterou teď předvádím, může dojít k trvalým změnám. Třeba srst už zkoušejí i naše holky. Uvědomte si, optické informace jsou součástí energie... taky projekce výsledného dojmu...“

„Chceš říct, že se předvádějí tak dlouho, až jim to zůstane natrvalo?“ mračila se Barborka.

„A mohla bych taky?“ pípla Britta.

„Kdo ti brání?“ řekla Flor a napojila se na ni.

Britta si matně vzpomínala, jak se při prvním setkání měnila před jejich očima v různé bytosti, třeba kentaura či dryádu. Přivřela oči, aby ji nic nerušilo, a začala si představovat, jak by chtěla vypadat; dařilo se jí to obtížně, pořád se jí do toho pletly různé další myšlenky. Jednu chvíli dokonce otázka, je-li to společensky vhodné, málem toho musela nechat. Cítila Flor, jak jí pomáhá; modifikovala svou auru, až se jí ruce a nohy změnily na tlapky, narostla jí srst...

„Jak vypadám?“ zeptala se a všimla si, že ty dlouhé zuby dost překážejí výslovnosti.

„Ujde to,“ řekla Eleni, „Teď já, jo? Ale pomáhej mi!“

Vybrala si černou kočku, pořád se nemohla smířit se ztrátou své krásné dlouhé hřívy. Porostla černou srstí, ale nepodařilo se jí změnit barvu očí ani si pořídit ocas. A styděla se páchnout.

Zkusily to i Elsa a Mari, samozřejmě; jako vždy si pomáhaly, což Flor viděla jako podvádění.

„Holky, já vás asi fakt rozsadím! Každá samostatně!“

„Můžu to zkusit já?“ zeptala se Dita a proměnila se v ukázkovou šelmu, až vydechli údivem.

„To není fér, ty podvádíš! Seš bohyně a umíš to!“ obvinila ji Britta.

„Náhodou, tenhle efekt jsem se naučila až teď!“ řekla a zmizela jim z očí, než někomu dojde, že sem nepatří.

Sancho pokynem ruky přivolal Caesara a oba přišli blíž.

„Jaký to má mít praktický efekt?“ zeptal se a prohlížel zrůdné šelmoidy, jako by docela nevěřil.

Christy se mírně vrátila k normálu (hlavně zkorigovala tesáky, aby mohla snadněji mluvit): „Lykantropy lze zařadit do strážní služby i do bojové jednotky a někdy dokonce samostatně, pokud jim zajistíš pomoc další osoby, společensky přijatelné. Uměli bychom se přestrojit, vytvořit iluzi takové osoby, ale... většina LC to nedělá ráda, jsou na svoji osobnost hrdí. Právě nadměrná pýcha je naší největší slabinou...“

„Proč?“ mračil se Caesare.

„Skutečný LC má něco jako... čest bojovníka. Některé věci prostě neudělá.“

„To se mi nechce věřit! Slyšel jsem, že lidským šelmám nevadí nic! Třeba vyspat se s kýmkoliv!“

„Tak to mi skutečně nevadí!“ rozesmála se Christy, „To mám ráda!“

Caesare nakrčil nos. Byl to celkem příjemný mladík, na obyčeje Ostrova ovšem příliš konvenční. Christy se pokusila očichat ho; žádnou výraznou vůni však neměl a ještě se urazil.

„Nehraj si na tu kočku zas až tolik!“

„Když to promýšlím do důsledků, ani si moc nehraju. Opravdu ráda komunikuji čichem. Ty si to nedokážeš představit, ale u nás už hodně lidí chápe...“

„Máš mě za nějakýho blbce, protože nečenichám jako pes?“

Kromě vnímání pachů projevovala další vlastnost šelmy: naježila srst. Jako by jí opravdu narostla lví hříva. A zůstávala téměř klidná, zatímco Caesare se cítil jako hlupák a štvalo ho to. Lidé kolem se smáli, snad jen Sancho ho chápal.

„To budou všichni LC vypadat takhle?“ otázal se.

„Někteří i hůř.“ pravila hrdě Flor.

„Na jedné straně musím přiznat, že skutečně vzbuzují impozantní dojem. Pokud by se v mém paláci případný zvěd setkal s tímhle, možná by ho to odradilo... Ovšem na druhé straně...“

Christy vyčkávala a usmívala se, což ovšem vypadalo...

„Jaké jsou schopnosti LC v případě skutečného střetnutí?“

„Bez problémů zvládnou deset soupeřů. Dohromady i jednotlivě.“

„Můžeš mi to zaručit?“

„Abych pravdu řekla, jejich mluvčí nejsem. Ale mám s nimi osobní zkušenosti. Vím, co říkám.“

„K jaké skupině vlastně patříš ty? WZ, FF, WF, LC či jiné?“

„Ve skutečnosti nepatřím úplně nikam. Dokonce řeknu, že se necítím být špičková v žádném oboru. Slabší průměr; přijatelný jakž takž pro holku...“

To se nelíbilo zejména Barborce, která začala diskutovat na téma ženské emancipace a přesvědčení, že vlčice není slabší ani méně výkonná než vlk. Nikdo se s ní nehádal, což ji štvalo.

Sancho pokračoval v dotazech: „Někteří odborníci říkají, že se vám na Ostrově podařilo vypěstovat další druh lidských bytostí. Že se postupně odchylujete od normálu natolik, že vás za několik generací bude těžké uznat za lidi!“

„Prozatím jsem nepozorovala žádný rozdíl. Samozřejmě se učíme trochu jinak ovládat tělo, ale...“

„Vysvětli, případně předveď!“

„To se týká toho, co jsem říkala předtím. Když delší dobu něco projektuješ druhým, postupně se to stává součástí tvé osobnosti. Začnu jednoduše: barva pleti. Abychom se chránili před sluncem, potřebujeme mít kůži co nejtmavší. Chodíme nazí, takže se časem opálíme do tmava. Ovšem někteří přirozeně tmavnou, aniž by svoji kůži vystavovali slunci; prostě to chtějí...“

„Hm – hm!“ řekl Sancho nedůvěřivě.

„Jak si můžete všimnout, mám na kůži černé tygří pruhy. První jsem si nechala vytetovat, další... vyžíhat energií. Těžko můžu přesněji definovat tu metodu. Prostě se z prstů emituje energie, která působí změny v dotykové oblasti. Je zapotřebí se to naučit a překonat... no, bolest. Asi bolest. Já to tak neberu, pro mne to je relativně příjemné dráždění. Mám snížené vnímání bolesti.“

„Jak jsi toho dosáhla?“

„To jsem snad ani nechtěla... někdo mi to udělal při nějaké akci. Milostná hra...“

„Počkej, to bys měla taky vysvětlit! Chceš říct, že nějaký kluk ti v rámci zábavy změnil... psychické vnímání?“

„Jenom tak trochu, aby byla legrace, chápeš?“

„Zdá se, že už chápu. Co všechno je možné udělat své dívce v průběhu, jak říkáš, milostné hry?“

„Cokoliv zábavného! Chápej, ona je většinou dost nuda...“

„Takže aby se nenudila, zhypnotizuje ji a provede pár jemných zásahů do mysli; v podstatě přeprogramuje. Jak může jít daleko?“

„No... jak si troufá, ne? Když je to nějakej voraz...“

Štafetu převzala Barborka, kterou to velice zajímalo:

„Ptám se jenom teoreticky, abys rozuměla! Bylo by možné holku tímto způsobem přinutit, aby udělala něco proti své vůli?“

„Samozřejmě.“

„Třeba... zamilovala se do někoho, koho předtím nechtěla?“

„Ano.“

„Přimět dívku doposud cudnou a stydlivou, aby se z ní stala sexuální dračice a vyžadovala neustálé ukájení? Dokonce způsobem, který ponižuje její důstojnost?“

„Ovšem.“

„Jak se může taková holka bránit?“

„Proč by se měla bránit?“

Poslední dvě otázky objasnily naprostý nesoulad postoje obou žen. Zatímco Barborka byla vyděšená při představě, že by tak někdo zacházel s ní, Christy to považovala za zábavu. Zdálo se, že by podobnou hru dokonce uvítala.

„A to si necháte líbit?“ vybuchla Barborka.

„No... já bych trochu upřesnila. Kluci chápou ty věci pomaleji než holky; ve skutečnosti jsme lepší, tak je to učíme. Když je některej tak dobrej, aby zvládnul zásahy na mně, ocením to plus bodem, to je samozřejmý!“

„Jestli chápu správně, tak to dělají spíš holky klukům?“

„Běžně.“

„A kluci si to nechají líbit?“

„Když s tím za náma přijdou?“

„Přijdou a požadují zásah do své psychiky, ano? Takže WZ s nimi stráví nějaký čas, důkladně je otestuje a prověří. Potom jim provede v hlavě nějakou změnu a kluk jedná jinak, jo?“

„Asi tak. S výhradou, že musí být dost dobrá. Já to neumím... teda, jenom drobnější zásahy.“

„Jak klient zhodnotí úspěšnost experimentu?“

„Když se to povede, tak vlastně ani nemůže. Považuje výsledek za přirozený stav a předchozí zkušenost za chybu, kterou si dal odstranit. Něco jako... vyříznout bradavici.“

„Pamatuješ se na nějaký případ, který lze považovat za nekorektní?“

Christy chvíli uvažovala; pak se zasmála. „Jo, byl jeden kluk, děsnej rasista. Strašně se bál barevných, asi fóbie z dřívějška. Jednou se s kamarády šíleně nalili a dělali si z něj srandu, tak zašli k čarodějnici a on škemral, aby ho předělala. Asi že byl nalitej nebo nebyla tak dobrá, tak od tý chvíle letí na barevný holky a štítí se bílejch. Ale to je blbej renonc!“

„Copak se nenajde aspoň jeden člověk, kterýmu to vadí?“

„No jasně, wizzardkám. Když se některý něco povede, tak ji pak rok kdekdo otravuje, že to chce taky. Copak zásah, to je rychlý, ale to sblížení chvilku trvá. Musí ho otestovat, aby se projekce netřískala s něčím dřívějším. Taky dá práci vysledovat předchozí zásahy, aby někdo třeba nenarušoval práci kamarádky...“

„A vrátit se k původnímu stavu už nejde?“

„Víš, že nevím? Zatím to nikdo nezkoušel. Každej je rád...“

Barborka si usilovně masírovala dlaní hlavu. „Já teda nevěřím vlastním uším! To bych chtěla vidět ve skutečnosti!“

„A víš, že já ani ne?“ řekl Caesare, „Představa, že by se mi nějaká hrabala jen tak v mozku...“

Christy to nekomentovala; smála se.

„Je možné dělat zásahy i na dětech?“ ptala se Barborka.

„Velmi snadno. Děti mají navíc daleko lepší schopnost všechno si zapamatovat a další už dělat samy. Například Kris, ta se to naučila čistě odposlechem...“

„Někdo dělal zásahy i na tvé dceři? Kdo, kdy a jaké?“

„Prosím tě, to jsou otázky... Tak nejdřív já, samozřejmě. Když se narodila, všelijak jsem jí pomáhala. Potom kluci, se kterými jsem v té době chodila. Když se Kris naučila vnímat, učili jsme ji všelicos, protože byla jako drak a všechno hned chtěla. Až pak provedla selektivní výběr a... myslím, že něco vymazala.“

„Tak moment, Kris je přece dítě! Tím chceš říct, že už zvládá zásahy do vlastního mozku?“

„A o čem celou dobu mluvím? Podívej: třeba jsem měla milence. Přišel nějakej kluk a chtěl... ne, špatně. Prostě byl se mnou. Na něco si stěžoval a chtěl poradit, co s tím. Prozkoumala jsem ho a přišla na to. Zároveň jsem to zkorigovala. Kris to chytila jako odezvu, protože byla připojená do kruhu, chápeš?“

„Připojená do kruhu? Tím myslíš, že se účastnila vašich her?“

„Samozřejmě. Vtírá se v jednom kuse.“

„Vy jste si dovolili zapojit tak malé dítě?“

„A jak jí v tom chceš zabránit? Uvázat ke stromu kilometr daleko?“

„Pokud správně chápu, tak ty věci se děly v rámci mileneckého vztahu. Tys chodila s nějakým klukem a dovolila dítěti, aby vás při tom šmírovalo. Dobře, věřím že to sama chtěla. Ale jsi přece matka, jak jsi mohla dovolit...?“

„Jak chceš zabránit WZ, aby něco udělala?“

„Od jakého věku?“

„To je taky zajímavá otázka. Vedeme o to spory.“

„Dobře. Pokud chápu správně: holka od chvíle, kdy se naučí mluvit a batolit se, si dělá co chce a nikdo jí v ničem nemůže zabránit, ano? Bude toho schopna i mezi lidmi?“

„Snadno. Není tam tolik konkurence.“

Sancho pokrčil rameny. Caesare vykřikl:

„Nic takovýho si nemůžeme pustit do domu!“

„My se tobě zas tak strašně nevtíráme...“ smála se Christy.

„Tady plánovitě zapojujete kdekoho! Třeba tyhle holky!“

Eleni řekla: „Nás vynech! My jsme chtěly!“

„Víš to tak jistě? Třeba ostříhat ses taky chtěla?“

„No... hlavně jsem chtěla dostat tyhle dvě. Když jsem do toho pak spadla, co se dalo dělat? Konečně, možná už dokážu...“ Při těch slovech Eleni přivřela oči a zkřivením tváře dávala najevo, jak se příšerně snaží. A skutečně jí narostly krásné vlasy, ještě delší než původně. Dokonce bylo možno si je pohladit.

„Hezký! Co umíš kromě toho?“

„Řeknu ti pravdu, už nic,“ řekla Flor, „Zapadni Eleni, nemusíš se hned před každým předvádět!“

V rámci protestů se začalo několik lidí hádat s jinými, takže vznikla poněkud vřava. Caesare a Sancho odmítali dovolit čarodějkám překročit práh jejich sídla, zatímco Barborka požadovala, aby pro ni buď vyšlechtily prvotřídní čarodějku, nebo to naučily ji samotnou. Eleni a Britta si dělaly ze všeho švandu, Christy neprojevovala žádné odmítavé reakce a Argos...

Jo, Argos. To je jeden postarší Jezdec se značným zájmem o vědeckou problematiku. Na první pohled na to nevypadá: velký, silný a břichatý, s mohutným plnovousem a rozevlátou hřívou vlasů. Hovoří basem, občas dost sprostě. Kromě šťourání do vědeckých disciplín rád hraje divadlo, obvykle bohy či démony, protože se vyzná v salónní magii a umí všelijaké efekty. Teď se rozhodl převzít iniciativu v diskusi: „Nepovídej, že ses nijak nesnažila vylepšit svoji dceru, dokud to ještě šlo. Udělala jsi na ní určitě řadu zajímavých zásahů. Povídej nám o nich!“

Christy nebyla proti. Přivolala k sobě pokynem Kris, posadila si ji na klín a občas na ní ukazovala, co a jak. Holčičce se to velmi líbilo, je na sebe oprávněně pyšná.

„Je pravda, co povídáš. Pár zásahů jsem jí udělala, protože chtěla; my u nás nedáváme dětem moc hraček, tak jsem jí občas chtěla udělat radost. No, sem tam jí někdo vyřezal panenku. Kupovala bych jí knížky, ale ona odmítá číst. Když začala chodit, první ze všeho odmítla se oblíkat; to děti dost často. Nechala jsem ji nahou, je zdravý když slunce, voda a vzduch můžou volně ke kůži. To jsme žili v blízkosti džungle, mohla si hrát se zvířaty a učit se od nich.

Potom si přála tygří pruhy. Já už tou dobou nějaké měla, ale ne tolik. Kvůli ní jsem vyzvěděla, jak se to dělá, naučila jsem se to vyžíhání. Kris se to naučila ode mne a zkoušela to. Především na mně a pak na klucích, co nás navštěvovali.

Víš, návštěva někoho z bojovníků je vždy svátek. Žiju sama a když se někdo zastaví, sluší se ho pěkně pohostit. Kris to chápe zcela správně. K pohostinství patří jídlo, pití, koupel s ošetřením, klidný spánek a láska. Jsem princezna, takže je věcí mé cti, abych se o hosta osobně starala.

O lásce ví Kris všechno kromě jediného: že někde ve světě ji považují za hříšnou. Netajila jsem to před ní, samozřejmě; ale to jediné nepochopila. Jestli jí to někdo z vás dokáže vysvětlit, budu mu vděčná. Jinak, jak vnímá naše pocity, považuje každé rozkoš přinášející jednání za správné.“

Kris seděla a pozorně naslouchala. Usmívala se.

„Jo, teď si vzpomínám!“ Christy pohladila Kris po hlavě, „Jeden kluk měl přání, které jsem mu odmítla splnit. Přál si upravit hlavu tak, aby mu vlasy rostly jenom na temeni, kvůli copu. Jinde prostě zlikvidovat kořínky bez možnosti obnovy, aby neměl pořád tolik práce s holením. Naopak chtěl, aby mu cop neshořel v Ohni. To druhé nedokážu, to první jsem odmítla. Bylo mu teprve patnáct a nevím, jaký názor bude mít v dospělosti.“

„To jsi spala s tak mladým klukem?“ řekl kdosi.

Christy na něj pohlédla zpříma: „S každým, kdo měl chuť. Jak bych měla vysvětlit bojovníkovi, že ho nepovažuji za přítele?“

„Nemyslím, že je to dostatečný důvod!“

„Ne? Tak dobře: líbil se mi a měla jsem chuť. Ještě něco?“

„Jak to děláš, kdyby jich přišlo víc?“ ptala se Barborka.

Christy se zasmála. „Přesně tak, jak myslíš. Je to bezva!“

„A když jsou mezi nimi i holky?“

„Ještě lepší. Uspořádáme velkou slavnost...“

„Kris může být u toho?“

„Všechny přítomné děti. Ale jak je jich víc, obvykle využijí situace a někam zdrhnou. Rády se ztratí z dosahu!“

Argos se zeptal: „Ten kluk – udělal mu to někdo jiný?“

Christy zbystřila pozornost: „Proč se ptáš?“

„Jen tak. Rád bych to věděl.“

Tak mu Kris odpověděla. „Ano. Já. Zkusila jsem to.“

Christy se otočila na dceru a zamračila se. „Neříkala jsem, že to udělat nechci?“

„No jo. Ale já jsem dítě a nemám z toho rozum.“

„Takový dítě může taky dostat nasekáno na zadek!“

„Jo. S tím se počítá.“

Většina lidí se ovšem smála. Argos řekl: „To jsem chtěl vědět.“

Zeptal se Felipio: „Proč je to takovej průšvih?“

Odpověděla mu Flor: „Bojovníci Ostrova mají ke svým vlasům velmi výrazný vztah. Jakýkoliv zásah do účesu je spojen s magií. Dost na tom záleží a...“

„To mi připadá jako nesmysl! Vždyť se každý dal ostříhat!“

„Jo. Právě o tom je řeč.“

Felipio se začal dožadovat vysvětlení, ale Sancho jej zarazil: „Já mám důležitější dotaz! Mám pocit, že svou dceru rozhodně nevychováváš správně, v duchu křesťanské morálky!“

„Nevychovávám. A nepochopila jsem ten dotaz.“

„Tak dobře: proč utajuješ před svojí dcerou existenci evropské kultury a křesťanské morálky?“

„Nic netajím. Přivedla jsem ji, aby ji poznala.“

„Zatím se nezdá, že by ji to moc zaujalo!“

Christy se podívala na dceru a konstatovala, že je to pravda.

„Neměla jsi ji už dávno poučit zodpovědněji?“

„Snažila jsem se, Sancho. Vyprávěla jsem jí, co se dalo, taky příběhy z Evangelia. Poslouchala s potěšením, má ráda jakékoliv vyprávění. Ale zatím neprojevila žádný přehnaný zájem.“

„Třeba by pomohlo, kdybys nedělala rovnítko mezi křesťanstvím a všelijakými pohanskými bludy! Pokud vím, tvá dcera v pohodě věří na řecké a egyptské modly, ale křesťanství nechápe!“

„Před chvílí jasně přiznala, že je dítě. Možná až vyroste, bude jí to bližší, ale zatím jí nechci mást hlavu...“

„Copak není už dost zmatená? Vykládá nám tady o tom, že hovoří s duchy! Vidí bez problémů bohy jako Afrodita, Hermes, Zeus...“

„Ano, to říká. Docela jí věřím.“

„Nejvyšší čas, abys ji za takové rouhání potrestala!“

„Proč? O co horší je takový Zeus než nějaký Jehova?“

„Jehova je náš Otec Stvořitel, kdežto Zeus je pohanská smyšlenka!“

Kris poslouchala hádku se značným zájmem, ačkoliv nebylo jasné, zda chápe její důvod. Teď vyskočila, přiběhla k Argosovi a chytla ho za ruku: „On je Zeus!“

Všichni se zarazili; první se vzpamatoval on, nafoukl se, pyšně naježil vousy a prohlásil: „A víš, že máš pravdu? Skutečně jsem hrál Dia Hromovládce ve Válce Trojánské! A taky Wotana ve Valkýře – tys někde viděla fotografie?“

„Na tvém místě bych si nedělal legraci!“ syčel Sancho.

„Já zas jo. A co?“ zaduněl basem Argos.

„Jsou dvě možnosti,“ řekla Britta, „Buď si z nás holka dělá legraci, nebo je Argos částečná inkarnace boha Dia. Pokud chce někdo vědět můj názor, tak nevím!“

„Proč by se do někoho z nás nemohl vtělit bůh?“ ptala se Eleni.

„Do tebe rozhodně ne! Ty seš tupá!“ zakřikl ji Caesare.

„Už jsme tady viděli Afrodíté, a vypadala jako normální holka! Tak proč by ostatní bohové nemohli přijít taky?“

„Prosím tě, ty mlč a někam zalez!“ vyzval ji Sancho.

„Museli bychom je přivolat.“ řekla Britta.

Nekřičela, pronesla to celkem potichu a spíš... mimovolně. Ale když nejbližším došlo, co pronesla, obrátili se k ní a koukali. Britta vypadala, že jí přišlo něco na mysl, aniž chtěla.

„Jak to myslíš?“

„Mám takový dojem... Že Dita přišla na moji... prosbu.“

Sancho se zamračil: „Myslíš, že máš tolik moci, aby se pohanská božstva zjevovala na tvůj pokyn? Jako pejsek na zapískání?“

Odpovídala neochotně, spíš jako by se omlouvala: „Já jsem jim nic neporučila! Poprosila jsem... a nabídla oběť. To se smí, ne?“

„Určitě, děvče, jen se netrap!“ řekl Argos a objal ji.

„Kdybychom chtěli někoho přivolat... museli bychom prosit. Oni jsou velmi laskaví... přijdou, když chceme! Ale... taky budeme muset zaplatit. A já nevím, čím.“

„Jsi kněžka! Měla bys vědět, co jim udělá radost!“

„Myslím, že... si vezmou, co sami chtějí. Ale...“

„Co když to bude něco, na čem nám záleží?“ řekla Eleni.

Britta se usmála. „Vždycky je to něco, co je ti drahé.“

Sancho vybuchl: „Tak dost! Nepokoušejte se nás vystrašit!“

„To snad ještě nikdo nezkusil! Zatím ses vyděsil sám!“

Sancho se začal rozčíleně ohrazovat proti nařčení. Ostatní se mu smáli. Vzadu se Felipio dožadoval vysvětlení, proč se oběť ostříháním dlouhých vlasů považuje za významnější než krátkých.

Kris to přestalo bavit. Přistoupila k Argovi a požádala:

„Všichni tady žvaní hlouposti! Potrestej je, strýčku Die!“

„Ale to já nemůžu, víš? To by ode mne bylo strašně ošklivé!“

„Hm... no jo, asi bylo. Tak mi aspoň povídej pohádku!“

„Tady? Pojď se posadit někam... třeba na terasu!“

Na terase hořel Živý Oheň. Hlídala ho malá Iris Dunbarová; Rolf a Michal se pokoušeli předstírat, že jí pomáhají. No, aspoň v ničem nepřekáželi. Rychle postřehli, co se děje, přiběhli blíž a pomáhali starého Jezdce trápit.

„Když jsi bůh Zeus, proč nebydlíš na Olympu?“

„Byl jsi tam, chlapče? To by ses tak nedivil; je to hloupé a pusté místo. Co bych tam asi dělal?“

„Tak kde teda bydlíš?“

„Většinu času ve vesnici Pireo; je to na břehu moře, mám tam malý domek a rybářskou loďku. Pronajímám pokoje turistům, vozím je v loďce na moře a učím chytat ryby. Vždycky něco chytím; kdyby ne, řeknu bratrovi a ten mi je přikouzlí! A víte proč? Protože je sám Poseidón, bůh moře!“

„A má trojzubec?“

„Samozřejmě. To musí mít; jak jinak bys ho poznala!“

„A ženu máš?“

„Už ne. Je to... no, už dvanáct let, co umřela.“

„Ona byla Héra?“

„Ani ne; spíš jako... Arachné. Víš která? Stále tkala, ani na chvíli nenechala stav zahálet. Byla to hodná žena. Často jsem býval pryč, za obchodem nebo... prostě pryč. A ona na mne vždycky věrně čekala, až se vrátím. Ano, dobrá žena to byla...“

„Proč jsi ji nechal zemřít, když jsi bůh?“

„Děvče, s osudem je zbytečné vést války. Snažil jsem se vyléčit ji, ale... vždycky se všechno nepodaří. Já nejsem všemocný!“

„A máš aspoň nějaké děti?“

„Děti? Víš, dcery se provdaly... no, daří se jim dobře. Občas mě přijíždějí navštívit. Syn... to už je dávno. Byl statečný.“

„Áres, bůh války?“

„Ano, bojoval rád. Byl opravdu hodně odvážný, rád se pletl do věcí, po kterých mu nic nebylo. Říkal jsem mu... ale on nedbal. Pak se jednou nevrátil. Ano. Už je to opravdu... hodně dávno.“

Starý muž potřásl hlavou, jako by ho něco pálilo. Pak objal všechny děti najednou a přitiskl si je k sobě. „Víte co, budu vám radši vyprávět nějakou veselejší pohádku – ne?“

„Ale stejně jsi Zeus!“ trvala na svém Kris, „Já tě viděla!“

„Vážně? Tak povídej, kde!“

„Meditovala jsem!“ pochlubila se tak, aby to všichni slyšeli, „Měla jsem vizi: velká louka a na ní si hrály děti. Všechny kdysi dávno zahynuly násilnou smrtí, nebyly pomstěny, nikdo je nemá rád. Požádaly mne, abych jim pomohla se narodit znovu!“

„To je od tebe hezké. Ale co já?“

„Byl jsi tam taky. Byl jsi bůh Zeus, otec bohů.“

„Skvělé! Kdo tam byl ještě?“

„Všichni, celá tvá rodina. Athéna, Áres, Afrodíté... ta přišla i sem. Je moc fajn. A taky Apollón, Artemis, Hermes...“

„Ti taky přijdou?“

Kris otevřela pusu, aby něco řekla; náhle rozostřila oči, jako by něco viděla. Potom řekla tiše: „Mohli by. Ale...“

„Copak? Nějaký problém?“

„Musela bych je přivolat. Musím si... ustřihnout cop.“

Argos se rozesmál. „Proč, prosím tě? Jaký to má smysl?“

„Záleží mi na něm. Je mi to líto.“

„Tak to nedělej!“

„Musím! Jsem Templář, přísahala jsem!“ vypjala se hrdě.

„Kdo, prosím tě, tebe vzal do přísahy?“

„Přísahala jsem hvězdám.“ pronesla ještě pyšněji.

„A co myslíš, že se potom stane?“

„Oni pochopí, že to myslím vážně! A přijdou!“ Kris si namotala na dva prsty konec svého černožlutého copánku.

„Co když ne?“ řekl podezíravě Rolf.

„To nejde! To by znamenalo, že... mě nemají rádi!“ zapípala.

Nastalo trapné ticho. Všichni se tvářili, jako by jim někdo umřel.

„Opravdu to uděláš?“ řekla potom Iris.

Kris vstala. Odběhla do jejich pokoje a vrátila se s malými nůžkami zdobenými drahokamy. Tvářila se velmi pochmurně.

„Nemám to udělat já?“ zeptala se Iris.

„To musím sama!“

Zasunula čepele nůžek do copánku na temeni a stříhala, dokud jí celý neodpadl. Ostatní sledovali její hrdinský čin s úžasem.

„A teď se stane co?“

„Teď se půjdu ukázat mámě.“

Christy diskutovala s řadou jiných a postupně se dostávala čím dál víc do hádky. Když k ní slavnostním krokem přistoupila dcera, sledovaná ostatními dětmi, s copem v ruce, vytřeštila oči.

„Co myslíš, mami, kam ho mám dát?“

„Prozatím na oltář v chrámové místnosti. Ten boční, víš který?“

Kris kývla hlavou. Vypadala divně, bez copu.

Christy se rozhodla ji zadržet: „Počkej chvilku. Vem i ten můj!“

Kris se překvapeně otočila.

„Nevím, co děláš, ale bude to účinnější. Dělej!“

Christy nahnula hlavu a Kris jí pečlivě odstříhala cop.

„Teda nevím, co děláte, ale je to blbost!“ konstatoval Sancho.

„Hlavně, že to víme my!“ odsekla mu Kris a odešla.

Opět se začali hádat. Trvalo to dlouho a k ničemu to nevedlo.

Donald MacLawwen sledoval jejich počínání s mírnou nevolí.

„Stejně nepochopím, proč to udělali.“ konstatoval a napil se vína.

„Máš pravdu,“ usmála se na něj Dita, „Pojď radši spát!“

Deirdre a Dagmar vařily ovesnou kaši a hrály si s opičákem Tiggym. Měl zrovna dobrou náladu, což zahrnovalo pár kousnutí do různých částí těla; ovšem to je netrápilo. Takový šimpanzí kluk má zuby jako starostův vlčák, kdyby pořádně kousl... Tiggy kousal jen tak něžně; lezlo na něj jaro a snažil se jim vysvětlit, že je už dospělý chlap a uvítal by kamarádku ke společným hrám. Bohužel, lidé jsou značně nechápaví.

Tak si ani nevšimli Dity, která je přišla navštívit. Zjevila se nečekaně, nedala si práci přicházet. Ale měla na sobě tričko a šortky, což je na její zvyky až dost.

„Ahoj!“ zakřičela Dagmar, která si jí všimla první.

Tiggy přiběhl a zjišťoval, zda je kamarádka na kousání. Zatím si nebyl jist a riskovat se bál.

„Ahoj, holky! To je dost, že jste tady jednou samy! Přišla bych na pokec už dřív, ale pořád je okolo vás spousta chlapů...“

„I teď tady jednoho máme, koukej!“

Dita natáhla ruce a dovolila, aby jí Tiggy skočil do náruče. Drbala ho pod krkem a na břichu, on otevřel tlamu s těmi tesáky a nadšeně vřískal. Kromě toho se vzrušil.

„Koukám, že je to čipernej kluk! Že bych se inkarnovala do opice?“

„Určitě bys mu udělala radost! Tak Tiggy... fuj, ty prase!“

„Nech ho, mně to zas tolik nevadí!“

„Ale budeš celá špinavá...“

Dita bez viditelného pokynu nechala zmizet svoje šaty.

„Jseš systematizovaná i na opice?“

„Zkusím tě urazit, Deirdre. Právě jsem strávila nádhernou noc lásky s tvým otcem. Teď spí a zdá se mu o odznacích velmistra. Chci, aby jím byl, budu ho podporovat. Jako dík za tu noc.“

„Díky i za něj.“

„A teď si představ, že bych se změnila na opici a šla se s ním proběhnout po stromech. Uráželo by tě to? Člověk a šimpanz jsou pro mne dva téměř identické druhy...“

„Já vím. Jsem Templář, vyznám se v Písmech. Závidím ti.“

„Když to vezmem bez legrace, máš docela šanci mít v příštím zrození taky takové tělo. Asi bych ti to neměla říkat...“

„Já znám Písma, Dito. Mírně mě to vzrušuje, ale... taky je tam napsáno něco o věčné službě život za životem. Stručně: pošli mě do jakéhokoliv místa ve vesmíru, třeba nejhoršího pekla, jen když tam na Tebe budu moci vzpomínat a sloužit Ti.“

„To se ovšem týká... Pantokratora.“

Deirdre neřekla nic, jen se usmála.

„Když tak o tom mluvíme, nechcete radši sloužit mně? Já vím, nejsem tak mocná jako On, ale je se mnou víc legrace...“

„Koukám, teď se mi povedlo urazit tebe!“

„Tak to zas ne, to by sis o sobě myslela moc! Urazit bohyni, to dokáže málokdo ze smrtelníků!“

„A co takhle seřezat bohyni?“ nadhodila Dagmar, „Když máš tohle tělo, bolí to, když tě zbijem?“

„Když budu chtít, tak jo. Ale vydržte, přivedla jsem vám na hraní svoji mladší ségru. Buďte na ni, jak si zaslouží!“

Ta sestra byla vzpurně se tvářící patnáctka, velice hezká, jak už bohyně bývají, ale zachmuřená až běda. Měla na sobě taky tričko a šortky, o odstín světlejší než Dita. Ostříhaná dohola, ale jemný mech, který tak rád hladil Donald, stříbrný a zářící.

„Dovolte mi představit: Artemis, bohyně lesů.“

Patnáctka udělala krok blíž a řekla výhružně: „Ahoj!“

„Je praštěná jako všecky puberťačky,“ pokrčila rameny Dita, „Já a všichni bysme byli moc rádi, kdybyste ji trochu zcivilizovali. Ráda se pere, mimořádně nesnáší kluky. Panna, no!“

Mohly připomenout, že jsou taky panny, ale neudělaly to. Spíš jenom zíraly a kroutily hlavou.

„No páni, to bude průšvih!“ vzdychla Deirdre.

„No jasně – co na ni řeknou lidi?“

„Zvyknou si, jako na mě! Hodíme na ně deku, ne?“

Hodit deku znamená utlumit reakce okolí, aby sice vnímalo, co se děje, ale považovalo to za přirozený stav.

„Já nevím... už je těch dek až moc! V podstatě každej vytváří nějakou psychózu, kdyby to jednou prasklo, tak se zblázněj!“

„A nešlo by... tak řekněte, že jsem vaše kamarádka!“ navrhla mírně konstruktivně Artemis, „Že jsem zrovna přijela a...“

„Tak si udělej něco s těma vlasama! Takhle nemůžou zůstat!“

„Proč? Já chtěla bejt ostříhaná!“

„Ale sakra, s tou barvou! Ta dýlka... no, není to v pořádku. Lidi mají rádi, když tě můžou ostříhat sami...“

„Je to příjemné?“

„Není, proto ti to dělají. Chtějí se ti pošklebovat, chápeš?“

„Nechápu.“

Dita řekla: „Ona je cvok! Puberťačka; chybí jí smysl pro humor. Pořád jí říkáme, nebuď na ty lidi protivná, ale ona... Tuhle se byla koupat a někdo ji viděl. Proměnila ho v jelena a nahecovala jeho čokly, aby ho roztrhali...“

„A co? Neměl mě šmírovat. Byl hnusnej!“

„Aktaeon, víme. Je to psaný v řecký mythologii.“

„Co tam ještě píšou?“

„O tobě? Že jsi famózní lučištnice a lovíš jeleny po lesích...“

Artemis doširoka otevřela oči. „Opakuj to!“

„No, že skvěle střílíš z luku a...“

„To ne! Já že bych zabila zvíře? To snad ne!“

„No ale...“

Artemis se obrátila na Afrodíté a z očí jí lítaly blesky: „Pojď pryč! S takovejma hovadama já tady nebudu! Lidi hnusný, sami zabíjejí po lesích moje zvířata a na mě to budou svádět? Já náhodou zvířata chráním, ty... To už je moc!“

„Sklapni!“ štěkla Dita, „Proto jsem tě přivedla, abys... a dost, sedni na zadek a chovej se slušně! Holky, promiňte...“

Deirdre a Dagmar si vyměnily pohledy.

„Tak já to řeknu rovnou,“ prohlásila Deirdre, „Artemis patří mezi nejpopulárnější řecká božstva ve všech dostupných legendách. Ale žádná nevysvětluje její chování tím, že je v pubertě, neumí si poradit s vlastním dospíváním a proto se vzteká, když se k ní přiblíží nějaký muž. A všecko to kolem...“

Artemis vzdorně vystrčila bradu. „No – a co?“

„Koukej, jestli tu s náma chceš bejt, můžeš. Ale zkus chovat se trochu... víc jako člověk, chápeš? Nikdo ti neublíží, o to se postaráme; jde o to, abys neublížila ty ostatním. Jsi mocnější, to snad víš. Ale kvůli tomu nemusíš tak vyvádět!“

„Tak vidíš! Kvůli tomu tě sem vleču!“ řekla Afrodíté.

Artemis vzrušeně dýchala. „Tak jo. Budu se krotit!“

Dita jí položila ruku na rameno. „Koukej, s nima to fakt jde! Jsou relativně inteligentní, neubližují zbytečně jiným tvorům, dokonce vaří vegetariánsky, takže se ti nebude dělat zle nad tím, co dokážou sníst! Teda, někteří – spousta jich jí maso!“

„Mých zvířat?“

„Zkus založit další hnutí na jejich ochranu!“ řekla Dagmar.

Artemis po ní koukla a zamručela jako medvěd.

„Dobře, domluvíme se takhle: holky budou jediný vědět, co seš zač. Přizpůsobíš se jejich pokynům, jo? V tom případě tě tady nechám, jinak mažeš domů a do lidskýho světa ani na krok!“

Artemis řekla: „Hmbf!“

„A budeš se chovat přátelsky! Třeba odpovídat i na nepříjemné dotazy, ne zafunět jako právě teď! Chovej se normálně!“

„Já bych řekla... ono tohle je na patnáctku normální chování!“ připomněla Deirdre, „Chudák moje máma...“

„Měla bys s náma chodit do školy,“ dodala Dagmar, „A bydlet na internátě. Trošku by sis zvykla na lidi...“

Artemis pro jistotu neřekla nic.

„Tak začnem. Barva vlasů... udělej ji tak nějak do blonďata. Jo, to je správnej odstín. Jak vypadáš dole... no, v klíně!“

„Nechápeš?“ řekla Dita, „Svlíkni se!“

Z očí Artemis zasršely blesky.

„To ne!“ řekla Dita včas, „Ty budeš chodit nahá před lidmi, ne že... On tak zrovna o tebe někdo stojí, kozo hubená!“

Artemis zmizelo tričko a šortky. Deirdre pokývla hlavou.

„Jo, to jsem si myslela. Prosím tě, ochlupení na nějakou trochu neutrální barvu. Třeba tu světlou.. nebo si to nech ohořet Ohněm! Nemusíš na první kouknutí vyvolávat pozornost!“

Artemis sjela na neutrální mech, jaký měla Afrodíté. Zatímco ta měla černý (a nesmírně přitažlivý pro Donalda), ona byla plavá.

„Bezva, už je to lepší. Jak ti budem říkat? Třeba Ari...?“

„Jo, proč ne.“

„Mám bratrance Villary... Artemis Glorietta de Villar, líbí?“

„Dejme tomu.“

„Tak si to zapamatuj, kdyby se někdo ptal. Jsi má sestřenka, přijela jsi z Toskánska a tvoje prababička byla konkubínou krále Ludvíka Patnáctýho. Dokážeš to zopakovat?“

„Mám rozsah paměti, na kterej tahle zeměkoule nestačí!“

„Tak zrovna tohle si nech pro sebe. Můžeš být trochu hloupá, to dělá dobrej dojem. Moc přechytralý holky rádi nemají.“

„Vy zrovna nevypadáte, že byste byly blbý!“

„Taky nejsme moc oblíbený. Musíš vědět, jak ke komu. Hlavně se moc nepleť do cesty čarodějkám, co umějí číst auru. Tvoje je...“

„Nezdá se ti, že tohle je dost blbej pokyn?“ řekla Dita.

„Hm, fakt. Umí ta holka ovládat emise své energie?“

„Umí.“ řekla Ari, „A umím taky mluvit sama za sebe!“

„No koukám, že se domluvíte. Já vám v tom nechám vymáchat čumáky a elegantně zmizím. Kdyby něco, však já se ukážu!“

Dita s milým úsměvem zmizela, Ari zůstala. Tiggy začal vztekle vřískat a dožadoval se další pozornosti. Ari k němu vztáhla ruce, vzala ho do náruče a kupodivu něžně se s ním mazlila.

„Jak to děláš, že je ti tři tisíce let pořád patnáct?“ ptaly se.

„Tři tisíce let... no jo, to vaše lidský počítání! Neovládám to, to prostě samo... já můžu v čase dopředu i dozadu. Vstupuju do vašeho času, chápeš? Tak nějak...“ naznačila rukama.

„Takže taky víš, co bude v budoucnosti?“

„Nevím. Leda, že bych se speciálně podívala. Víš ty, jaký je to v Jižní Africe? Ještě jsi tam nebyla! Tak já...“

„Jo, chápu. Proto můžeš pronášet různý věštby a tak, co?“

„No... když je to potřeba!“

„Pokud vím, jste s Apollónem dvojčata. Jak to, že on je starší?“

„Není. Jenom tak vypadá.“

Diskuse poněkud povadla. Ari měla sklon ji useknout.

„Co bys tak nejradši chtěla vidět?“

„Mně je to jedno. Nahoďte téma, já si řeknu. Co budete dělat vy?“

„No... asi bysme měly jít na snídani. Pojď taky, představíme tě!“

„Doufám, že se tam nebudou jíst různé hnusy?“

„Je otázka, co pro tebe jsou hnusy, že! Maso rozhodně ne...“

Seběhly dolů do hotelu. Artemis si po cestě vytvořila oblečení, druhé dvě si nedělaly starosti.

„Počkej, zastav a ukaž se, jak vypadáš! Když už se strojíš...“

„Líbí se mi to, co máte v uších... a v nose. Můžu taky?“

„Vždyť nemáš ty uši ani propíchnutý!“

Ari se usmála. Vytvořila si nápadné náušnice, dokonce třpytku do nosu. Pak škemrala o tetování, ale neuspěla.

„Nech si taky něco udělat od kluků! Nebo se budou ptát, kdo ti to dělal, ty nebudeš vědět odpověď a budeme nahraný!“

„Mám na sebe nechat sahat od cizích lidí?“

„A co? My to taky děláme! Kastovně vyhovujou, nejsou cizí! A ty jsi bohyně, každý tvůj dotyk očišťuje...“ Dagmar si prohlédla Ari kriticky a zapochybovala o vlastních slovech.

Vpadly do jídelny a zařadily se do fronty. Pár okolních kluků je pozdravilo a se zájmem si prohlíželi Ari.

„Dovolte, abych představila: moje sestřenice, Artemis Glorietta de Villar. Můžete jí říkat Ari.“

„Ahoj,“ řekl kdosi a podal jí ruku, „Tak koukám holky, na přednášku ani náhodou – ale na snídani se hrnete!“

„O čem tak zajímavým byla ta přednáška?“

„Rozbor evangelia Marie z Magdaly. Jenže to by slečna musela být křesťanka, co? Vám tupověrcům něco vykládat...“

Dagmar samozřejmě něco odsekla, ale Ari to zaujalo.

„Já bych chtěla na takovou přednášku! Je to zajímavý?“

„No... středně. Stejně máš smůlu, už jsme zmeškaly!“

„Kdy začínala?“

„Tak před hodinou a půl... proč?“

Artemis se usmála. Pak na malý okamžik přivřela oči a...

Stejné místo, stejný kluk. Ale něco se změnilo; například v chrámové místnosti troubením svolávali na ranní obřad.

A ten kluk řekl: „Teda, já žasnu! Dámy se uráčily vstát včas? Nebo snad dokonce hodlají jít na přednášku?“

„Je to snad zakázaný, nebo co?“

„Není, jenom zrovna od vás bych to nečekal... Kdybyste ještě někdy přišly i na rozcvičku, tak bych snad udělal stojku!“

Ari se zatvářila zmateně, Deirdre ji zadržela: „Zítra, jo? Ale tu stojku budu chtít vidět očima!“

Rozesmál se. „Tak jdem, ať ta nová něco vidí – ne?“

Šly do chrámu; Dagmar se naklonila k Ari:

„Tys něco provedla! Snad jsi změnila čas?“

„Jo – a co?“

„V tom případě se ale všecko změnilo!“

„Já vím. Touhle dobou jste vy ještě nahoře v kopcích a Afrodíté se miluje s tvým otcem v jeho pokoji. A já tu ještě nejsem!“

„To je ovšem strašný! Nemůže dojít k nějaký katastrofě?“

„Nevím, to jsem ještě nezkoušela. Proč by?“

„Nemůžeš splétat minulost s budoucností! To prostě nejde!“

Ari se ušklíbla. Pak řekla něco dost nepochopitelného:

„Minulost skončila, budoucnost začíná Internetem.“

„Cože?“ nechápala Deirdre.

„Ale nic; to je taková, jak ty bys řekla věštba. Nevšímej si toho a pojďme na tu přednášku...“

Errata:

30.05.2021 11:12