Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Willi)

Kapské město bylo první civilizované místo, které jsme měli od vyplutí ze Španělska navštívit. Byl jsem tomu nesmírně rád; když jsem se někdy podíval náhodou do zrcadla, měl jsem pocit, že jsem téměř zdivočel. Nejvíc snad za strastiplnou cestu z Luandy k jižnímu cípu Afriky, kdy se do nás daly snad všechny bouře, co jich na světě je.

Především mi bylo špatně. Nevěřte tomu, že mořská nemoc je jednorázová záležitost, jednou ji přečkáte a je to v pořádku. Chytne vás pokaždé, když se loď začne zmítat; a ta naše to dělala na špičkové úrovni. Několik dní jsme byli nuceni se ukrývat v jakési skalnaté zátoce, kam přece jen tolik nezasahoval vítr a vlny; pak jsme vypluli, ale soustavně lilo, vítr vál proti nám a pouze parní stroj zajišťoval, že jsme vůbec něco mohli.

Aby toho nebylo dost, na celou posádku padla deprese. Karolína tvrdila, že princeznám vypadla ze hry nějaká kamarádka, snad Lucille des Merveilles. Samozřejmě ji znám, hostila mě v Paříži; ale proč by měla zmizet ze světa? Ať jdou do .... s celou svou telepatií!

Princ Omar, který se ve spletitých záležitostech princezen nevyzná, se nás snažil vyhecovat ke společným orgiím. Očekával, že bude zábava; ovšem nebyla, každý se tvářil otráveně a neměl k ničemu chuť. Prozatím se tím nedal deprimovat, ale taky neměl proč být nadšený.

Když jsem odpočíval na lůžku, částečně zmožen chorobou, jsme s Karolínou rozebírali, jaký je její vztah k sexu, skupinovému zvláště. Odpovídala vyhýbavě, nebyla si jistá, jaký je můj názor; nakonec řekla na rovinu, že je jí to jedno a přizpůsobí se partnerovi. Pokud princezny uspořádají nějakou veselou oslavu a rozjedou to, ráda se zúčastní; jestli ne, chybět jí to nebude. Aby to pořádala ona? Leda kdyby jí nařídily!

Konečně se taky odhodlala svěřit se svým prvním vstupem do života. Ne že by to bylo něco převratného, jen jsme se k tomu nedostali. Když začínala pomýšlet na takové věci, darovala jí matka (vzácně rozumná osoba) krásnou knížku, v níž bylo popisováno, jak se spolu mladí milenci nesměle setkají, chodí ruku v ruce na procházku, jak mladý muž konečně přesvědčí dívku, aby jej poprvé políbila, strpěla jeho objetí, přijímala drobné dárky, oplácela mu je, aby si povídali pod rozkvetlými kaštany a chodili do společnosti sobě podobných mladých lidí. Pak, po několika letech, dojde k tomu, že se spolu začnou mazlit, nejdřív přes šaty, pak chlapec nesměle vsune ruku pod její blůzičku a dívka zažije neopakovatelnou chvíli štěstí, když se dotýká jejích prsou. Mezitím dojde k zásnubám, dívku zkušené ženy poučují o všem, co se týká manželství (včetně schematických obrázků, kde se v ženě vezme to děcko), mladý muž je rozrušený a zmatený, propadá různým hnutím mysli, také to oslaví s kamarády (povolit!). Nakonec dojde ke slavné svatbě, moudrý pan biskup jim požehná v rozzářené katedrále, hrají varhany a družičky nesou nevěstě mnohametrový závoj. Kamarádi vytvoří špalír z tasených šavlí, matky dojatě pláčí, otcové si dojatě připíjejí. Hostina, směšné projevy obstarožního strýce, rady tetiček, tanec, dorty... Až nakonec jsou oba novomanželé uvedeni do bělostného svatebního pokoje, kde se konečně odstrojí a mladý muž se dostane k samotné bráně do ráje...

Knihu přečetla s velkým zájmem. Při vhodné příležitosti se rozhodla ty první kapitoly vyzkoušet se živým mužem, neboť došla k názoru, že s medvídkem Teddym to není ono. Líbil se jí jeden kamarád, o dva roky starší; tak mu dala šanci a nechala se jednoho odpoledne pozvat na veselý výlet do restaurace v blízkém okolí. Tu návodnou knížku si dokonce vzala s sebou.

Mladý muž zvládl rady, rozplánované knihou na několik let, za tři hodiny. Ruku za blůzku jí začal strkat při druhém tanci, do kalhotek chvíli na to pod stolem, když sledovali rozverný kuplet buclaté zpěvačky. Karo uznává, že se bránila podstatně méně než hrdinka knížky; všelijaké doteky a hlazení se jí líbily a nechápala, proč by se s nimi mělo přestat. Mladík nepřestal; šikovně si ji odsunul do pokoje v prvním patře, pomohl ze šatů a zaútočil na bránu do ráje takovým kvaltem, že Karo ani nestačila vysvětlit, že se má napřed konat nějaká svatba.

Na rovinu: líbilo se jí to. Ani žádná velká bolest se nekonala, navíc ji ujistil, že příště už to bude jen příjemné. Vrátili se domů; ještě bylo otevřené klenotnictví, takže jí stihl koupit hezké nové náušnice. Ona mu nabídla k přečtení svoji moudrou knížku; řekl „Hm!“, prolistoval ji a celkem poctivě přiznal, že by ji těžko přečetl, ježto musí usilovně studovat, jestli to chce někam dotáhnout. Což si přejí jeho rodiče.

Pak se s ním sešla ještě mnohokrát. Učil ji něco zcela jiného než knížka: vychutnávat detaily milostné hry. Přiznal, že měl již několik dívek, nehledě k prostitutkám, barmankám a jiným holkám prodejným. Vysvětlil jí, jakým způsobem se chránit proti početí; nejlíp včasným vytažením. Prezervativy rád neměl, zato ji naučil, co všecko se dá dělat rukama a ústy. Líbilo se jí to. Jen uvažovala, jestli ho má tak ráda, jak doporučují knihy o lásce; nejen ta její, většina. Usoudila, že ne. Ten první den s ním vlastně vůbec nechtěla navázat intimní vztah, jenom si vyzkoušet první kapitolu.

Pak ho otec vyslal na jakousi delší cestu. Protože s ním Karo chodila do společnosti a znala jeho přátele, svěřil ji do péče svého nejlepšího kamaráda a důtklivě žádal, aby ji hlídal. Doprovodili ho na nádraží, Karo milovala vlaky a snila o cestování; na zpáteční cestě se stavili v restauraci a skončili v posteli. Dověděla se zajímavou věc, že totiž každý muž má jiný styl milování; její nový přítel tvrdil, že dívka taky. A že mu může věřit, je v tom směru uznávaný odborník. Dál jí vysvětlil, že od ní neočekává žádný náročný milostný vztah, spíš příjemné erotické přátelství. Čím méně bude do věci vkládat lásky, tím víc si užijí sexuálně.

Vzala si radu k srdci. Výzkumy všeho druhu měla ráda. Zamilovaná do něho nebyla ani náhodou, ale užila si s ním krásně. Když jí navrhl přizvat do hry nějakého kamaráda, byla chvíli na rozpacích, pak to zkusila a pobavila se skvěle. Příští den to vyžvanila nejlepší kamarádce, která se chvíli červenala a pak přiznala, že zhřešila o prázdninách se sousedovic klukem na výletě do lesa, od té doby nic a dost jí to chybí. Tak ji příště vzala s sebou; ve čtyřech to bylo ještě zábavnější než ve třech, mohli se různě střídat. Taky měly dívky společného koníčka, sbíraly hezké věci na sebe; všelijaké náušničky, prstýnky, botičky, korále na krk... jejich milenci byli z bohatých rodin a takové dárky si mohli dovolit.

Když se zpětně zamyslí nad tím obdobím svého mládí, nemůže říct nic jiného, než že nejlíp jí bylo s tou kamarádkou. Ne, nebyly lesbičky; pouze si spolu rády vlezly do postele a špitaly si, co který kluk s kterou dělal a jaké to bylo. Doporučovaly si kluky, co to uměli, a radily si navzájem, co dělat s takovým, co to moc neumí. Povídaly si stejně, jak si jejich chlapci povídali o nich ve své oblíbené hospodě. Občas se při tom trochu pomazlily, polechtaly na intimních místech – a co? Taky se rády vzájemně česaly.

Další fáze už tak příjemná nebyla, o Karolíně i její kamarádce se začaly říkat ošklivé věci. Až to nemohli přehlížet ani rodiče, kterým začalo být nápadné množství pěkných drobnůstek, na které si nemohla ušetřit ze skrovného kapesného. Vynadali jí ošklivými slovy, sebrali knížky i ozdůbky a poslali do internátu ve vzdálené vesnici. Kamarádka dopadla ještě hůř, tu poslali k nějakým přísným jeptiškám; snad ji později provdali za jakéhosi starého boháče.

Karolína se ocitla mezi děvčaty zhruba stejného věku, ale nesrovnatelně menších zkušeností. Už první její vyprávění vzbudila pozornost a posléze se stala vůdčí osobností celé třídy; částečně i proto, že k ranám osudu (jako je učení a výchova) nepřistupovala emocionálně, nýbrž čistě rozumem (jak je obejít a zblbnout vychovatelky). Jaký přesně byl druh průšvihu, kvůli kterému ji z internátu vyhodili, nevím; ale moc toho nelitovala.

Tehdy se dostala do blízkosti řádu a začala studovat medicínu a psychologii. V rámci toho otěhotněla, porodila Rudiho a rázně poslala do prdele jeho otce, jakož i vlastní rodiče. Kde vzala peníze, s nimiž podnikala, taky nevím. Svoje sexuální eskapády mi líčila s potěšením a s ukázkami, finanční kotrmelce zdráhavě a nerada, přestože už za ně těžko může být trestána. Též k obchodům přistupovala bez emocí a ohledů na zákony a slušnost; jako mimořádnou odměnu svým společníkům poskytovala vlastní tělo.

Opatrně jsem se zeptal, zda ji někdy někdo nenazval kurvou. Odpověděla, že mužům se tento přístup k věci toleruje již dlouhá staletí. Ano, jistě, párkrát to zkusila v nějakém salónu, ovšem spíš pro zábavu než pro obživu. Rozhodně neměla snahu stát se hvězdou luxusního podniku jako Maryška a Julka, i když ji lákaly; ony jsou ovšem vášnivé a baví je to.

„Prosím tě, líbí se ti to aspoň se mnou?“ ptal jsem se.

„Ale jo,“ řekla mile, „Ty to umíš! A mám tě docela ráda.“

„Nic víc? Nechtěla by ses za mne provdat a žít se mnou?“

„Neblázni, miláčku! Chci žít na Ostrově. Ale těším se na to dítě.“

Rychle jsem si spočítal, že si už delší dobu nedala pauzu. Ale...

„Rudi trvá na sestřičce. Jestli to bude kluk, máš právo na opravný pokus.“

Vzpomněl jsem si na nelítostné vyjednávání dětí po přejezdu rovníku. Ach, to bych absolvovat rozhodně nechtěl! Karolína se tvářila spokojeně.

„K těm Omarovým hromadným orgiím,“ řekla věcně, „Už tě znám natolik, že ti asi nějaká střídačka nebude vadit. Mně taky ne, tak doufám...“

Taky jsem doufal. Bohužel sebou loď zazmítala víc než obvykle, mně se udělalo zle a byl jsem nucen jít vrhnout. Pak už jsme se k věci nevrátili.

Jak už jsem řekl, Kapské město na mě udělalo dobrý dojem. Vypadá značně evropsky, má rozsáhlou bohatou čtvrť pro bílé a policie tam prozatím stíhá dělat pořádek. Důvodem je rozvětvený obchod s diamanty, který před časem živil také Afrického velkokomthura Wolmarra von Ahlbecka, několik dní též velmistra evropské části řádu. Pak ho zabili; jeho obchody převzal mladík jménem Eberhard Rückle, jeho synovec a jediný oprávněný dědic.

Toho pána jsme hodlali navštívit; informovali jsme ho telefonem už z přístavu, že jsme tady. Ano vskutku, v Kapském městě existuje telefon! Taky jsem viděl nejméně deset automobilů; civilizace vskutku rozhodně triumfuje nad barbarstvím. Uznaly to i princezny a rozhodly se vystoupit na břeh slušně oblečené, včetně dětí.

Což byl drobný problém, už opět byly porostlé srstí a navíc měly vypěstované ocásky proměnlivé délky, které se naučily docela šikovně ovládat. Byla to iluze, samozřejmě; ale vypadaly velmi věrohodně. Teď se slečny nastrojily do žlutých a bleděmodrých šatiček, kluci do námořnického včetně slaměného kloboučku. Dokonce i Omar se oblékl jako gentleman z Evropy.

Byl jsem docela rád, že Maryška i Julka mají dobrou náladu a živě se zajímají o město i jeho krásy. V poslední době mi připadaly apatické, uzavřené do sebe, téměř depresivní. Co se týče Magdy, její postoje příliš neznám, drží se raději na dosah svého muže Arnolda.

Pan Rückle nás uvítal ve své kanceláři, zabírající přízemí Ahlbeckova domu, jen za rohem od hlavní třídy. Nebyl tak mladý, jak jsme si mysleli; ten dojem možná zapříčinila celková vyzáblost, rachitická postavička, oči zkažené zíráním na brousící se diamanty přes silnou lupu. O diamantech, jejich broušení a cenách věděl všechno; k tomu ještě ledacos o zajišťování trezorů a bezpečnostních opatřeních při převozu do Evropy. O čem neměl sebemenší tušení, je řád Templářů a jeho činnost. Vzhledem k tomu, že je rytíř s pravomocemi velkokomthura, dost tristní fakt.

Navštívila ho Julka a Maryška, doprovázené Omarem. Děti jsem dostal na starost já a Karolína, kromě Patricka, který byl s rodiči. Posadili jsme se do pouliční cukrárny a koupili dětem zmrzlinu a dorty; úroveň byla stejná jako v Evropě až na to, že obsluha byla černá.

Rückle měl samozřejmě dost rozumu, aby byl ochoten v čemkoliv vyhovět. Choval se úslužně, leč divně; až v průběhu jednání přiznal, že nemá tušení, co od něho chtějí a zda to znamená prospěch či škodu. Na dobře míněná slova princezen v podstatě nereagoval, jen vyplašeně pomrkával.

Tak se Julie zeptala na rovinu, jak ke své funkci přišel. Dozvěděla se, že o existenci řádu samozřejmě ví, zabýval se účetnictvím a posílal na adresu řádových bank pravidelné podíly na zisku. Strýc se nějakou dobu skutečně pokoušel ho vzdělávat, ale Rückle činil tak malé pokroky, že se rozhodl to odložit. Pak odjel do Evropy a nevrátil se; místo něj přišla zpráva o jeho smrti. Rückle navštívil notáře, kde otevřeli závěť a dozvěděl se, že je univerzálním dědicem. S výhradou, že bude plnit své povinnosti.

Od té doby se trápí otázkou, jaké jsou. Z Evropy mu došlo několik přípisů od různých hodnostářů, většinou ještě na strýcovu adresu; otevřel je a přečetl si v nich jakési úkoly, které moc nechápe. Také mu slíbili pomoc někoho zkušeného, ale prozatím se nic neděje. Máme to snad být my?

Julka ho ujistila, že ani náhodou. Přijeli jsme čistě rekreačně, zůstaneme v Kapském městě několik dní a budeme zase pokračovat. Ovšem mohli bychom mu pomoci, pokud to bude v našich silách. Rückle vřele souhlasil, abychom zůstali co nejdéle; přiznal se, že chová nejčernější obavy.

„Proboha, čeho se tak hrozně bojíš?“ nevydržela Maryška.

Pravdu se dozvěděly spíš telepaticky než z jeho výroků. Slyšel kdesi, že Templáři jsou nelítostní vrazi, kteří krutě zlikvidují každého, kdo neplní příkazy nadřízených. Kdo to říkal a kde, už nemá tušení. Strýc naznačil, že skutečně kdysi byl zlikvidován někdo, kdo řád zradil a prodal, ovšem tento případ v Rückleově případě nehrozí.

„Prosím tě, uklidni se!“ řekla mu tedy Maryška, „Nikdo ti nechce ublížit, dokonce nestojíme ani o tvoje peníze. Když budeš platit ty poplatky, co jsi platil jako prokurista, bude všechno v pořádku a řád ti bude poskytovat takovou ochranu jako Ahlbeckovi. Kdyby něco, řekneme ti včas!“

Rückle se radoval, děkoval a zval nás, abychom zůstali; veškeré náklady našeho pobytu zaplatí. V tu chvíli Julka navrhla, abychom toho nešťastníka nechali v klidu dýchat a vypadli; Maryška souhlasila, avšak nikoliv Omar. Ten dostal nešťastný nápad, pokusit se přesvědčit Rücklea, aby uspořádal nějaký večírek; popsal mu stručně své zájmy a cíle, kterých chce dosáhnout. Také ovšem bohatství své rodiny a spřátelených rodů a možnosti, jak by se jim dalo prodat pár diamantů za částky podstatně vyšší než přes klenotníky v Amsterodamu, kteří si trh hlídají. Rückle postřehl šanci něco prodat, takže ožil a začal o věci uvažovat.

Maryška se pokusila to ještě zastavit. „To, co chceme, bys nedokázal! Na to je zapotřebí provést vzedmutí pozitivní energie ve velké vlně...“

„Můžu pozvat všechny prostitutky z celýho města!“ sliboval Rückle.

„Nemusí to být zrovna prostitutky. Klidně můžeš slušný holky, aspoň se od nich něco zajímavýho dozvíme!“ usmíval se Omar.

„Ano... ano, to leda.“ souhlasil nebožák, rozhodnut to zařídit.

„Neblázněte všichni!“ řekla Julka, „Máš aspoň základní představu, o čem se tady bavíme? Já bych řekla, že ne...“

„Ale jistě! Navštěvuji pravidelně... echm, jeden veřejný dům docela slušné úrovně. Jsem si jist, že vážený princ Omar bude spokojen. Prozatím jsme vyhověli vkusu každého zákazníka, ať už byly jeho zájmy jakékoliv...“

Julie klepla prsty o stůl. „A co moje zájmy?“

„Prosím?“ vytřeštil oči Eberhard Rückle, „Ty snad...?“

Maryška se rozhodla vyjasnit situaci tím, že zrušila iluzi o svém vzhledu. Naráz tu seděla nahá, do tmava opálená, tetování po celém těle, hlavu oholenou, zato v klíně chomáček srsti oranžové barvy, ježto tak si to zrovna poručily děti. Rückle zmlkl v půli slova, jen zíral.

„Máš nějakou představu, jaké potřeby mají čarodějky?“ zeptala se.

Přemýšlel tak usilovně, až se mu v hlavě přetáčela kolečka.

Julie taky zrušila iluzi. Vypadala ještě o něco divočeji, její barvy jsou od schůzky s Ferozem mnohem výraznější.

Omar řekl: „Myslím, že by pro tvoje vzdělání bylo velmi výhodné strávit noc s některou z těchto žen. Přenesly by ti mnoho informací přímo do mozku. Obávám se, že v současné chvíli nemáš tušení, o čem je řeč.“

„Ano... ano, to asi ano.“ vykoktal mladík. V té chvíli mu bleskla hlavou první pozitivní myšlenka, že by mu čarodějky mohly zjednat lepší postavení v řádu protekcí. Nebylo to zrovna to, co chtěly, ale...

„Ještě tě navštívíme!“ řekla Maryška s výhružným bleskem k Omarovi.

„Budeme se těšit.“ řekla Julka a znovu vytvořila svou iluzi.

„Já... já taky.“ řekl Rückle a vyprovodil je ke dveřím.

Po cestě do naší cukrárny na Omara obě telepaticky ječely.

Také my jsme vytušili, že se něco děje; děti přestaly zlobit vzájemným pošťuchováním a začaly soustředěně chytat odezvy z prostoru. Jejich názor na činnost dospělých se nedokážu dozvědět.

Když přišli a dostali svou zmrzlinu, kávu a dorty, hádka pokračovala. Obě vyčítaly Omarovi narušování svých plánů a celkovou bezohlednost.

Omar se rozhodl přejít na hlasitou řeč: „Jaké vaše plány? Pokud můžu pozorovat, samy jste jich většinu pustily z hlavy! Už se nezajímáte o nic!“

Julka se pokusila vrátit k telepatii, ale Omar nedovolil:

„Chci vás probudit z té apatie, ve které jste! I kdybych tě měl znásilnit nebo vás nějak napadnout! Vaše energetická bilance klesá, nevidíte to?“

Maryška řekla: „No a co?“

„To pro vás ta iblísa byla tak důležitá? Co jste s ní ztratily kontakt, jako kdybyste ztratily i smysl života!“

„Neplníme snad svoje povinnosti?“ tázala se Julka.

Nemíchal jsem se mezi ně, nemělo to smysl. V současné době princezny svou energii koncentrovaly do sebe, Omar měl chuť ji rozpínat do prostoru. Tyto dva postoje jsou naprosto neslučitelné.

Když si to uvědomili i oni, zmlkli a soustředili se na zmrzlinu. Potom si rozdělili děti podle toho, komu patřily; Julka Iris a Sif, Maryška Michala, my s Karo Rudiho. Vydali jsme se na procházku po ulicích s prohlížením výkladů, nakupováním drobností a běžnými zábavami v neznámém městě. Omar zpočátku doprovázel Maryšku, pak se znechuceně odpojil.

Hodnotil jsem situaci. Pozvolna a opatrně, zvláště po tom, co jsme se vrátili na loď. Děti si navzájem ukazovaly svoje dárky, hrály si s nimi, konečně se aspoň chvíli chovaly dětsky. Princezny odpočívaly! Ten vykřičník je tu proto, že pasivní odpočinek jsem u nich dosud nezažil.

Napadlo mi navštívit německý konzulát a poslat hlášení nadřízeným. Jsem přece ještě pořád agentem tajné služby! Moji kolegové budou žasnout, kam až jsem se to dostal, na jihu Afriky ještě nikdo z nich nebyl. Jiná věc je, že tu nemám vcelku nic na práci, respektive nic nezmůžu. Je zapotřebí změnit situaci, a na to já nestačím...

Ale! Existuje jedna jediná bytost, která by mohla princeznám hnout žlučí natolik, že by se probraly a začaly aspoň bojovat. Hádejte kdo? Priscilla!

O Priss jsem už delší dobu nemluvil, taky ji dlouho nebylo vidět. První důvod je, že mimořádně krutě odstonala mořskou nemoc; stejný problém ji soužil při plavbě z Ameriky a teď znovu. Na první cestě vypotřebovala celou dávku utišujících prostředků, které Gwen vezla pro všechny tři. Na téhle napřed spolykala zbytek, pak trpěla bez pomoci. Gwen problémy neměla, Janet bylo trochu špatně, ale rychle ji to přešlo. Priss usoudila, že je to další nespravedlivý komplot osudu vůči ní.

Existovala ještě jedna možnost. V průběhu mé nemoci Sif a Iris monitorovaly moje stavy (taky jsem se divil, že mě pomáhaly ošetřovat) a vypracovávaly systém, který by účinky mořské nemoci rušil. Nejdřív to děti zkoušely jedno na druhém, ne ovšem léčení, ale navození nepříjemných pocitů. Nejvíc se soustřeďovaly na Sif, které několikrát (!) navodily pocit, že jí maso; při té představě se jí pokaždé zvedl žaludek, než se naučila útoky eliminovat. Cennou posilou v tu dobu byl Patrick, který nemohl chápat, jak někdo může mít k masu odpor. Sif to oplácela, třeba mu změnila běžné jídlo v klubko pohybujících se červů, ale čekal to a ubránil se.

Prostě, děti se cvičily v praktickém léčitelství. Docela vážně, mimo kamarádů každému pomáhaly; kromě Priscilly. Ne že by nechtěly, ale ona se jim úporně bránila fyzicky i magicky. To byla pro ně neobvyklá zkušenost: pacient, který se nechce vyléčit? Priss možná chtěla, ale nevěřila jim; jak by jí mohly pomoci děti, které se honí po palubě, ječí jako šílenci a vzájemně se napadají bolestivými a nepříjemnými iluzemi? A dospělí jim to trpí, snad jen je občas šlehnou silnějším výbojem!

Vzpamatovala se až v Dakaru, a vydrželo jí to na rovník. Tehdy se konal ten slavný křest; Priss se vztekala už předem a její černé obavy se plně potvrdily. Gwen se nechala ostříhat s potěšením, dokonce vyfotografovat pro kamarádky v Americe. Janet to přijala jako určitou součást přirozeného běhu věcí. Priss zuřila zcela realisticky, vztekle se bránila a všichni se jí smáli. Ostříhali ji hrubým násilím; oholit zbytek vlasů si pak nechala již dobrovolně od Juanity, která je kromě jiného zkušená kadeřnice. Její vlasy prozkoumala, prohlásila za řídké, nezdravé a ještě poničené nevhodnými pokusy je barvit a doporučila vtírat do kůže bylinkové přípravky. Priscilla zuřila; co může o jejích vlasech vědět nějaká černá děvka?

Mírná odbočka o postavení řádových laborantek: nejsou čarodějky, nemají na to buňky ani vnitřní sílu. Ale spolupracují s nimi od malička a naučily se běžné zásahy tak dokonale, že se jim svěřují i náročné úkoly. Juanita je na jedné straně nymfomanka, jíž činí potěšení sexuální akrobacie, na druhé straně schopná léčitelka a skvělá pomocnice při všem. Na rozdíl od WZ  není citově labilní a pamatuje si, kdy a jak má dělat opakované výkony, třeba dávat injekce. Já bych jí věřil.

Priss nevěří nikomu, nikoho nemá ráda, všem by se chtěla pomstít. Jednou se jí to už povedlo, jen si neuvědomila, že co je nepříjemné pro ni, může pro jiné být zdrojem legrace. Od té doby ji hlídají dokonce dva týmy, čarodějky aby jí zabránily, děti aby ji podpořily v lumpárnách. Ačkoliv, od dohody po přejezdu rovníku se značně umírnily. Na lodi roste napětí, každý ho koncentruje v sobě a nijak nevybíjí...

A tuhle Priss jsem se rozhodl navštívit a jednat s ní. Není to těžké, od přistání trávila většinu času na palubě, prohlížela si město a uvažovala, jestli by jí způsobilo radost se tam jít podívat. Nebo by ji to nudilo, rozčilovalo a zhoršilo její depresi? A když už půjde, má se obléknout, nebo vytvořit iluzi oblečení? A když, tak konvenčního nebo moderního, aby všem vypadly oči? A má se udělat krásnější, nebo být provokativně ošklivá, aby vzbuzovala u všech odpor a nenávist? Vskutku zodpovědné úvahy!

„Ahoj, Priss!“ řekl jsem a přistoupil k ní, „Tak co, jak ses rozhodla? Jdeš si večer zatancovat? Je tam nějaký klub, kde prý dobře hrajou!“

Chvíli váhala, zda mě poctít svou pozorností. „Ty tam jdeš? S Karolínou?“

„Karo se nechce, je unavená. A chce se aspoň chvíli věnovat Rudimu.“

„Neříkej, že mě tam chceš vzít s sebou! Zrovna mě!“

„Proč ne? Bude tam fůra mladých...“

„A co zrovna tebe zajímá na mladejch?“

Začínal jsem se trochu zlobit. „Co mě zajímá na mladejch holkách, to bys snad mohla chápat. A tebe by tam bez doprovodu dospělýho nepustili!“

Plivla přes palubu a pozorovala, jak slina padá do moře. Pak řekla:

„Ty prej mrdáš jako stepní kozel. Všecky holky tě chválej!“

„Zase tolik jsem jich neměl...“

„A že mě sis ještě nevšim! To ti má kunda není dost dobrá?“

Sprostá slova používala vysloveně s potěšením. Bylo nutno být opatrný.

„Správně bych ti za každý takový slovo měl dát facku!“

„Jako té holce, co si říkala Koza? Tu jsi šoustal jako vzteklej!“

Plesk! A už ji měla; chytla se za tvář a oči jí zablýskaly.

„Se mnou si nehrej! Já nejsem Maryška, ta se ráda nechá mlátit!“

„Taky už není co bejvala!“ zatvářil jsem se pohrdavě.

Mlčela, oči jí sršely nenávistí. Ke mně, nebo...?

„Vy jste se pohádali, co? Rafli jste se, s čarodějkama i s Karolínou? Ona se přidala na jejich stranu – a ty teď sháníš spojence?“

„Tak něco. V každém případě, ty jsi jediná schopná...“

„To jsem. Ale co když na tebe seru? Stejně jako na ně!“

„Mohla by sis zkusit vyřídit účty!“

„Na to taky seru.“

Zvedl jsem ruku. Nastavila tvář; když facka nedopadla, ušklíbla se. Tak jsem jí dal jednu, jaká se používá při výslechu v tajné službě. Rozbrečela se, zkusila mě kopnout do rozkroku, ale chytil jsem ji na lýtko a zakroutil bolestivě klouby v koleni. To se taky učíme.

„Ty seš ještě větší hovado než Armando!“ zaštkala.

„Tak vidíš. Mohl bych, kdybych chtěl!“

Chvíli brečela. Chystal jsem se odejít, všechno bylo ztraceno. Právě v té chvíli řekla skoro šeptem: „Pojď se mnou do kajuty!“

Šel jsem. Sotva za námi klaply dveře, stáhla si tričko a šortky.

„Tak dělej!“

Snažil jsem se. Všechno, co mne naučila Dicky a Karolína a... Reagovala, snažila se prožívat, ale nemluvila, jen občas tiše kňučela. Líbilo se jí to opravdu, nebo jen předváděla, co se naučila jako děvka?

Když jsem skončil a oblékal se, zeptala se: „Co mám udělat?“

Odpověděl jsem: „Cokoliv chceš.“

Karolína se o věci dozvěděla od syna, on asi od děvčat. Nerozzlobila se, spíš smála. Byla zvědavá na detaily, jak jsem si užil a jaké to bylo. Nic moc; byla to práce. A doufám, že účinná.

Jenže věci se zkomplikovaly. Ohlásil se mladý muž v tak špinavých a dotrhaných hadrech, že ho přístavní hlídky nejdřív nechtěly pustit; až když nám poslal lístek po nějakém černém klukovi, rozběhla se pro něj Maryška osobně a na uvítanou mu skočila kolem krku.

„Počkej, neblázni, neumačkej mě! A pozor, ať ode mě nechytíš celou sbírku hmyzu, co na mně bydlí! Cestoval jsem po pobřeží několik dní, jen co jsem se dozvěděl, že jste sem přijeli... Pak mě svezli takovou bárkou...“

„To mi řekni, kde by na mě ty hmyzové bydleli!“ přejela si rukou hlavu, „Jediný chlupy mám moc dobře schovaný; a můžeš mi je osobně oholit!“

„Ne! Ty mě pěkně oholíš; já ti je za trest budu škubat, jeden po druhým! Uvidíš, co jsem si na tebe všecko vymyslel za tu dobu, co...“

„První kolo si dáme, než se vykoupeš! Dokud seš takhle špinavej... dokonce smrdíš! Bude se mi z tebe dělat zle, až se mě zmocníš!“

Vedla si ho na loď a už cestou si vyhrožovali.

Čímž byl Omar okamžitě odsunut na vedlejší kolej.

Ten kluk byl Ernaye Lasquier, o něco starší a mužnější, než když jsem ho viděl naposledy. Trosky jeho loveckého obleku se hodily tak leda hodit do kotle, ale když ho Maryška umyla a skutečně oholila, vypadal docela dobře.

„Mám za úkol vám dělat průvodce. Charry vás zve k sobě do centra Afriky; snad už konečně najdeme to Simbabwe a budeme moci domů. Ačkoliv, moc bych na to nesázel. Oni zrovna moc nekvaltují...“

„Však my taky ne! Jedeme sem, abychom se trochu porozhlídli po Africe, ne abysme zas jeli hned pryč! Je to aspoň dobrodružný?“

„To se spolehni. Už jsme svedli i několik válek.“

Maryšce a Julce předal své zážitky přímým přenosem. Nám ostatním postupně vyprávěl to, co je obsahem předchozích dílů. S osobitými komentáři, což nás sice bavilo, ale nevím, zda je vhodné je reprodukovat.

Eberhard Rückle nás navštívil na lodi. Přišel nás zvát na večírek, který uspořádal na počest prince Omara v nejlepším místním hotelu, který pronajal pouze pro nás. Tvářil se spiklenecky, my vyčkávavě.

Když jsme tam dorazili, ukázalo se, že opatrnost byla plně na místě. Náš milý hostitel byl plný snahy a skutečně sezval všechny lepší prodejné holky z celého města; dále pak různé kamarády, kteří byli zvědaví, jak asi takové společenské setkání čarodějek vypadá. Jejich představy byly zřejmě velmi přehnané, ovlivněné četbou dobrodružných knih.

Náš příchod vyvolal převážně zklamání, vypadali jsme až příliš konvenčně. Navíc každý byl ve společnosti svého oficiálního partnera; sestry Baarfeltovy si sedly k jednomu stolu, my níže postavení k dalšímu. Děti zůstaly na lodi, pochopitelně. Na pódiu se snažil orchestr, od ostatních stolků nás sledovaly oči mládenců a slečen, které měly přísně nakázáno chovat se společensky, jinak se jim zle povede.

Julka provedla zběžný sken přítomných a zamračila se. Maryšce dala svoje mínění najevo telepaticky. Rückle s nimi seděl u stolu a tvářil se nedočkavě. Zejména ho zajímala spokojenost Omara. Ten prošel sálem, na tváři měl neurčitý úsměv a když se vrátil, řekl jedinou arabskou větu.

„Říkala jsem ti, abys to nedělal.“ řekla Julka, „Nemá to smysl.“

„Ale... já jsem udělal všechno, co se dalo!“

„No právě. Nevím, jak ti vysvětlit kritéria, jaká mají čarodějky. Hlavně energetický potenciál; přítomnost lidí, kteří jsou v přebytku či alespoň na vzestupu. Naopak negativní nám vadí.“

„A tady není nikdo... Já vím, že některé slečny jsou dost temperamentní!“

„Nemám na mysli jejich pohlavní chtíč. Pokud je důsledkem potřeby získat energii, je to v pořádku a já pro takovou udělám cokoliv; ale tohle nejsou nic než šestákové děvky. A pár flákačů, znuděných z nicnedělání.“

„Co tedy budeme dělat?“

„Rozpustíme to. Jestli na tom trváš, sníme večeři, zatančíme si pár kousků a tiše vypadneme. Můžeš zůstat a bavit se, chceš-li.“

Omar pronesl další větu arabsky, tentokrát delší. Julka ho okřikla.

„Co říká?“ ptal se Rückle.

„Nic.“

„Ne, slyšel jsem, že něco řekl! Prosím, můžeš to přeložit?“

„Já ti to klidně řeknu anglicky. Ptal jsem se, zda tu máš mučírnu. Třeba by mě pobavilo pár těch slepic odborně umučit k smrti.“

Maryška se smála a něco špitala Ernayovi. Julka zvedla oči ke stropu.

„Mučírnu?“ Rückle si nebyl jist, zda správně slyší, „Myslíš vážně, že bys chtěl někoho... zabít?“

„Když tady není žádná jiná přiměřená zábava...?“

Eberhard ještě stále nevěřil, ale už začínal mít strach.

Julie kývla na Juanitu, aby přišla blíž.

„Vem ho nahoru. Úvodní instruktáž!“

„Provedu.“ Juanita chňapla Eberharda za rameno a odvedla pryč.

Snědli jsme večeři, poslouchali hudbu. Ernaye měl chuť tančit, nedostal se mezi civilizované lidi po celou dobu cesty; také já si zatancoval s Karolínou, potom s ostatními kamarádkami. Doposud nedošlo k jedinému kontaktu s místní nabídkou. Omar se ostentativně nudil.

Juanita se vrátila asi za hodinu. Rückle šel za ní, hlavu v oblacích. Pak usedl na své místo, kdežto ona si šla sníst večeři.

„Už chápu... začínám chápat souvislosti. Taky je mi jasné, že to, co jsem si myslel... vás nemůže uspokojit. Prosím, odpusťte mi.“

„Omluva přijata.“ řekla Julka.

„Zároveň bych rád... nabídl svou rezignaci... na rytíře řádu. Nehodím se na to. Byla chyba, že jsem vůbec... myslel...“

Julka pohlédla na Dunbara, který tu měl nejvyšší hodnost.

„Proč to nechceš dělat? Nebaví tě to?“

„Ne, to rozhodně... jenom jsem pochopil, že na to nemám. Je to příliš náročné... a já jsem zatím dělal samé chyby. Nehodím se mezi vás!“

„Okamžik. Juanito!“

Mulatka potřásla dlouhou hřívou (a pak že neumí magii!). Už podruhé byla odvolána ve služební záležitosti od jídla.

„Podej zprávu o výsledku testu!“

„Pozitivní asi pětadvacet procent nad normu. Inteligentní, adaptabilní. Dal by se snadno vycvičit. Mírné zdravotní problémy jsem zharmonizovala. Navíc se mi docela líbí.“

„Děkuju. Doufám, že už tě nebudu rušit.“

„To je fuk, stejně je to studený.“

„Podle naší expertky jsi velmi schopný. Hodil by ses.“

„Teda, já bych to dělal moc rád, zvlášť když jsem pochopil... jenomže to by nesmělo vadit, že jsem takový pitomec! Nic jsem nedokázal...“

„Co když ti necháme Juanitu po celou dobu pobytu?“

„Ach... to by šlo? Co za to budete chtít?“

„Zkus jí nějak vynahradit tu zkaženou večeři.“

Od té chvíle už Rückle toužil po jediném: aby byl uvolněn a měl možnost si Juanitu odvést do soukromí. Setrvali jsme ještě chvíli, aby to nevypadalo nezdvořile; pak jsme se rozloučili a vrátili na loď. Nikdo z nás si ani nevšiml nikoho z těch místních. I když, svůj plat dostaly.

Omar ovšem odešel podstatně dřív, hned jak pochopil, že je to k ničemu. Neptali jsme se kam, neměl přívětivou náladu. Nebylo vyloučeno, že si půjde někam spravit chuť mimořádným způsobem.

Jenže jel rovnou na loď. Už když přecházel můstek, povšiml si na zádi hořící cigarety. Zamířil do těch míst.

„Tak brzy?“ zeptala se Priscilla, „Nebylo to podle tvých představ?“

Zastavil se vedle ní. Mlčel.

„A co takhle... už jsi někdy měl zlou čarodějnici?“

Chvíli byl překvapen. Pak se začal tiše smát.

„Jak jsi přišla na myšlenku, že jsi zlá čarodějnice?“

„Chceš se přesvědčit?“ Než stačil kývnout, přitiskla hořící konec cigarety na jeho ruku. Omar jenom zasykl a ucukl.

„Dobře. Beru za prokázané, že jsi zlá. Ale čarodějnice?“

Vsunula si cigaretu do úst. Pak položila dlaň na spáleninu a chvíli tam držela. Omar se usmál, když bolest zmizela.

„Ano, zdá se, že něco umíš. Na svoje mládí dejme tomu dost.“

„Vadí ti, že jsem mladá? Vy Orientálci spíte s dětmi!“

„Ano, rádi. Tak až dokouříš, půjdeme.“

Hodila cigaretu přes zábradlí. „Něco lepšího na kouření nemáš?“

„Hašiš? Už jsi to někdy zkusila?“

„Můj pasák mi to dával, když jsem byla hodná.“

„Co ti dával, když jsi nebyla?“

„Facky. Budeš mě taky bít?“

„Podle toho, jakou budu mít náladu. Ale když budeš hodná, asi nebudu.“

„Tvá Maryška má ráda, když slíbíš, že ji nebudeš mučit, jestli udělá něco zvlášť ohavnýho. A když to udělá, stejně ji zbiješ.“

„Jak víš, co Maryška ráda?“

„To ví každej. I to, že se jí vrátil její frajer. Máš uzel na čuráku.“

„Prosím?“

„Že si ho teď můžeš strkat tak leda do suku ve zdi.“

„Nebo do tebe!“

„Jo, to leda.“

Její chování ho bavilo; odvedl ji do kajuty, kde se okamžitě svlékla a přichystala. Měl raději jemnější způsoby, ale zatím se dobře bavil. Během aktu ležela klidně, nijak se nevyjadřovala; spolupracovala, ale neměl dojem, že ji to příliš baví. Pouze věděla, že chlapi to mají rádi.

„Tobě se to moc nelíbilo, že?“ zeptal se.

„Co bys ještě chtěl, abych udělala?“ odpověděla otázkou.

Povzdychl si. Naopak ona řekla: „Dokázal bys mě zabít?“

Přejel jí dlaní po krku. Stiskl nehtem malíčku krční tepnu.

„Stačilo by tadyhle podříznout. Jediné škubnutí prstem.“

„Už jsi někdy někoho zabil?“

„Ano.“

„I ženu?“

„Když jsem se učil ve špitále, umíralo tam hodně lidí. Některým jsem při tom drobně pomáhal. Ano, mnohé byly ženy. Měly veliké bolesti. Dá se říct, že to byl projev soucitu.“

„Zabil jsi někdy ženu, se kterou ses předtím miloval?“

„To ještě ne.“

„A dokázal bys to?“

„Zabití ženy Alláh zapovídá. Jistá princezna vyřešila svou situaci tak, že strávila noc s nepřátelským velitelem. Když pak přišel čas útoku, vyšla před armádu a postavila se nahá před jeho šavli. Nesměl ji zabít, aby se nedopustil hříchu...“

„To je z Tisíce a jedné noci. Četla jsem to, když jsem byla malá. Ale já jsem se neptala, zda se to smí. Ptám se, jestli bys to udělal.“

„Nevím. Ty chceš zemřít?“

Mlčela až příliš dlouho na jednoznačnou odpověď. Konečně řekla:

„Spíš bych vůbec nechtěla žít. Měli mi zakroutit krkem už v kolébce.“

„To je pro tebe život tak těžký?“

„Nepřečetl sis to ve mně? O Armandovi a tak?“

„Jistě, přečetl. A co? Docela dobrá průprava pro život.“

„To snad nemyslíš... podfoukl mě, ten hajzl! Zkurvil, zneužil...“

„Tak ho zabij.“

„Jak? Je v kriminále kdesi v Americe!“

„Máš otisk jeho energie. Dokážeš si ho najít a přidusit mu krk.“

Zmlkla. Přemýšlela, zda to myslí vážně.

„Tys ještě nikdy nikoho nezabila. Ani bys to nedokázala. Dokážeš akorát změnit vodu na barvu. A jiné maličkosti, které umí kdekdo.“

„Co tak velikýho jsi dokázal ty?“

„Já se ani nesnažím. Sbírám informace. Přijímám a hodnotím.“

„Co uděláš, až jich budeš mít dost?“

„Nevím. Podle toho, jaká bude vůle Alláhova.“

„Tche! Co když ti tvůj Alláh nedá žádný pokyn?“

„Tak neudělám nic. To by bylo ze všeho nejlepší.“

Chvilku ležela po jeho boku a vztekala se. Konečně promluvila:

„Kdybych to uměla, přivedla bych tuhle loď uprostřed moře k výbuchu. Aby shořela se všemi, co jsou na palubě. Včetně mě. Včetně tebe. Aby už od nás byl jednou konečně pokoj!“

Neřekl nic. Vzal dvě cigarety, zapálil a jednu jí strčil mezi rty.

„Byl by to konec jednou pro vždy, ne?“

„Nevím.“

„Takže připouštíš, že by mohlo být ještě něco potom?“

„Korán to říká skoro na každé stránce.“

„Co si ale myslíš ty? Osobně, bez Bible a bez Koránu...?“

„Snažím se to zjistit. Chci vědět, kam odchází duše. Zkoušel jsem to.“

„K čemu jsi došel?“

„Tys nepátrala v mé paměti?“

Znepokojeně se zavlnila, neřekla nic.

„Nevadí, tak příště. Můžeš se seznámit s mými výzkumy. Ale jestli chceš, řeknu ti výsledek: nevím. Je to složitější, než jsem si myslel.“

„Tak povídej o té složitosti.“

„Zabil jsem nedávno pár loupežníků. Podle Koránu jsem je poslal do Džehenny. Ale podle učení Yamanakiho jsem jim tím dal možnost stát se v příštím zrození bojovníky. Spáchal jsem hřích, nebo jim prospěl?“

„Filosofie. Pěkná blbost. Prostě jsi je zabil a konečná.“

„Nebo z nich podle tajné nauky udělal ifríty. Větrné duchy, kteří mají za povinnost kroužit kolem mne a sloužit mi. Nechal jsem je umírat a šeptal jim příslušná zaklínadla. Co myslíš, jsou tady a koukají na nás?“

„Blbiny. Nevěř tomu! Možná jsi čaroděj, ale...“

„Jsem Templář. Můj meč slouží Bohu.“

„Jsi muslim, sakra! Nevěřící pohan...“

„Bojující derviš. Člen náboženského řádu. Súfí...“

„Co to znamená?“

„Ne náboženství je naše, ale my jsme náboženstvím... Chceme žít na světě, ale ne pro něj, osvobozeni od ambicí, chamtivosti, intelektuálské pýchy, slepé poslušnosti zvyklostem či bázni z osob vyšší hodnosti.“

Priss začínala mít pocit, že se diskuse obrací nežádoucím směrem.

„Idries Shah on Rumi řekl: Jednota mysli a intuice, která ukazuje na osvícenost a rozvoj, který hledáme, jsou založeny na lásce...“

„Lásce... takové, jakou zrovna děláme?“

„Dejme tomu. Ale starosti si s tím dělat nemusíš.“

Opět zavlnila tělem; nejspíš chtěla naznačit, že to tělo je tady a mělo by se s ním něco dělat.

Přijal výzvu. Spojil se s ní a tentokrát to dělal po svém, v duchu arabských tradic a jemných fines milostného umění, pomalu a dlouho, se stupňující se rozkoší. Tentokrát už Priss nemlčela; sténala a kňučela opravdově, ne aby posílila partnerovu spokojenost. A když jejich rozkoš vrcholila, nedovolil jí se vykroutit, naopak na ni ulehl celou svou váhou a Priss cítila, jak jí jeho semeno protéká útrobami.

„To ne! Co to děláš!“ bránila se, když přišla k sobě.

Ještě vzrušeně dýchal, ale uklidňoval se.

„Asi tě oplodním.“ řekl s ironickou spokojeností.

„Ale já nechci! Proč to děláš?“

„Abys měla trochu starosti. Líbí se mi ta představa, že tě můžu k něčemu donutit, a ty s tím nemůžeš docela nic dělat.“

Pokusila se dostat ten kousek jeho těla ze svého. Nešlo to; měla pocit, jako by spolu srostli. Věděla, že je to jen nějaká hra, protože se jí smál, jemu to vyhovovalo; bezmocně zuřila, rvala se, ale on měl větší sílu. Její vztek a nenávist určitě vnímal, bavil se tím. Možná dokonce schválně stupňoval její nepříjemné pocity; vzrušovaly ho. A znovu se s ní začal milovat, tentokrát proti jejímu odporu; byla bezmocná a on si s ní dělal, co chtěl. Poprvé v životě byla doopravdy znásilněná, a byl to hrozný pocit. Pokoušela se něco proti tomu dělat, vyzkoušela všechno, ale pořád si s ní jen hrál. Křičela, proklínala ho, brečela, snažila se najít nějakou magii, kterou by ho potrestala. Marně; dělal jí co uměl nejhoršího, až se konečně vyčerpala a ochabla. Pak ji pustil, ale pořád s ní zůstal spojen.

„Potom ti to udělám ještě jednou hezky.“ slíbil.

Jediné co mohla, bylo brečet. Nechtěla, ale slzy jí tekly samy.

„Až se to dítě narodí – zapálila bys loď i s ním?“

Vzpamatovávala se. Nejvíc ji deptalo, že zůstával klidný, ať se sebevíc vztekala, ječela na něj sprostá slova, urážela ho, proklínala. Začala znova brečet, on ji hladil a čekal, až se uklidní.

„Víš, že znásilnění je trestný čin?“ zaštkala, když mohla zas promluvit.

„Vím. Je mi to jedno. Co s tím chceš dělat?“

„Mohla bych... si stěžovat. Žalovat tě u soudu!“

„U jakého? V téhle chvíli s námi žádný soud není!“

„Řeknu to kapitánovi! A Maryšce, ona ti...“

Nedořekla, došlo jí to: komukoliv to řekne, každý se bude jen smát. Omar jí ublížil, ale vůbec se za to nestydí. Udělal to schválně!

„Oba jsme násilné bytosti, ty i já. Dopouštíme se násilí s potěšením. Ty bys to taky udělala, kdybys měla sílu. A určitě někomu uděláš...“

„Ale proč mně?“ vytryskly jí slzy.

„Abys cítila, co je násilí. Jsi plná nenávisti; tak jsem přilil ještě pár šálků, aby konvice přetekla. Bylo to dost, nebo mám ještě přidat?“

„Jednou ti to vrátím! Pomstím se ti!“

„Proto jsem to udělal.“

Ať ho nenáviděla jak chtěla, imponoval jí. Byl horší než ona; inspiroval ji, aby se snažila být ještě horší. Oplatit to jiným, když nemůže jemu.

„Fascinují mě dva body lidského života,“ říkal jí tiše, „Vznik a zánik, zrození a smrt. Moment, kdy duše vstupuje do těla – a kdy z něj odchází.“

Neodpověděla. Nebyl to zrovna její hlavní problém.

„V tuhle chvíli tečou moje spermie tvými útrobami do dělohy. Útočí tam na vajíčka; bojují mezi sebou, je jich tisíc a jen jedna má právo probít se dovnitř. Ještě to není člověk, ještě do něj Alláh nevložil duši. Chtěl bych vědět, ve kterém okamžiku se to stane. Pocítit to, jako vnímám vše, co s tebou dělám. Proto tě nechci nechat odejít.“

„Už jsi to někdy zažil?“ zeptala se kupodivu mírně a pokorně.

„Zkoušel jsem to s mnoha dívkami,“ přiznal, „Zplodil jsem pár dětí. Ovšem přesnou chvíli vznikání jsem nezachytil. Stejně jako okamžik smrti.“

„Možná nemá smysl to zkoušet!“

„I to je možné. Ale třeba se to zvrátí. Opakováním...“

Mlčela; nevěřila tomu.

„Víš, jak se mladí derviši učí ovládat své vášně? Našel jsem o tom knížku. Když chlapci začali projevovat svoje pudy, přemístili je do zvláštní části medresy. Chodili nazí; když dostali erekci, dohlížitelé je zbičovali a přiměli vykoupat se ve studené vodě. Zpočátku výjimečně, pak jednou denně a nakonec několikrát za den. To bičování trvalo tak dlouho, dokud vzrušení neopadlo. Všechno se postupně stupňovalo...“

Priss naslouchala a chvěla se. K vlastnímu překvapení ji to vzrušovalo.

„Po nějakém čase se to obrátilo. Ještě jsem ti neřekl, že bičování prováděli sami mladí dervišové jeden druhému. Postupně si zvykali, zvyšovali dávky, až začali v bolesti nacházet potěšení. Hecovali se, snažili se trumfnout jeden druhého. Překonali hranici, zvítězili nad ní. Nakonec stačilo jen pomyslet na tu bolest, a už upadali do milostné extáze...“

Priss to chápala. Ona do ní skutečně upadala.

„V tom stavu mysli se vrhali proti nepřátelům. Byla to největší chvíle jejich života. Co pro ně v takové chvíli znamenala nějaká smrt?“

„Nech toho!“ zašeptala. Ale nebyla si jistá, že chce, aby toho nechal.

„Žádal jsem otce, aby mě poslal do takového kláštera. Ale bohužel, už se to nikde nedělá. To bylo dávno... Sebral jsem partu kamarádů a zkoušel to. Byli měkcí, nedokázali se milovat s bičem. Brečeli. Nechal jsem se od nich bít, ani to je nebavilo. Nebyli bojovníci.“

„Tak jsi je zabil.“

„Nesmysl, nechal jsem je jít. Ale jako nápad to není špatné.“

Zasmála se. Skutečně zasmála té představě, i když...

„Zdá se, že jsi správná žena pro bojovníka. Nechám si tě. Každých deset měsíců mi porodíš jednoho syna. Až vyrostou, budu je cvičit...“

Byla to příšerná představa. Tak příšerná, že mimovolně řekla: „Tak jo!“

Dělal s ní přesně to, co před chvílí. Tentokrát se jí to líbilo.

Když ji konečně nechal (zcela vyčerpán), neutekla, zůstala s ním.

A on řekl: „Možná to nebyl ztracený večer.“

Maryška vydala rázné příkazy; na loď byly naloženy poslední zásoby, které nám zajistil Rückle, pak jsme zvedli kotvy a vypluli podél pobřeží k východu. Velel Ernaye Lasquier, povýšený do funkce lodivoda.

Ovzduší na lodi se změnilo. Až k Mysu Dobré Naděje to na palubě vypadalo jako při zábavní plavbě, kdo neměl službu se povaloval na lehátkách, opaloval, žvanil hlouposti. Teď jsem měl spíš dojem vojenského tábora; ne že by se začaly nosit uniformy nebo sekat pozdravy – spíš lidé začali projevovat bytostnou připravenost šelem. Zkuste se podívat třeba jen na psa: v každou chvíli života je připraven se vymrštit a reagovat.

Stále ještě jsme pluli na dohled od pobřeží Transvaalu, když přídní hlídka Sif vyhlásila poplach. Děti si vynutily, že mohou držet hlídky na čnělce, což je krátký stěžeň na přídi, který zespodu podpírá Panna, fantastická ženská postava, jakási ochránkyně lodi. Vylézt po čnělce úplně na špičku, tam se položit a nechat se houpat vyžaduje odvahu; zvlášť když loď skáče nahoru dolů a čnělku zalévají vlny. Kdyby dítěti ujely ruce a sklouzlo, je v tu ránu ve vodě a kdo ví, jak by dopadlo; ale kapitán uznal, že jsou dost schopné si takhle hrát.

Sif ječela a ukazovala do vody; vykoukl jsem přes zábradlí a spatřil rybu s podivným zobákem, který vystrkovala z vody a zvláštně kvákala.

„To není ryba, ty troubo!“ poučil mě suverénně Rudi, „To je přeci delfín! Dělají lodivody arminskejm lodím. Když byl v Saint-Tropez Dunbarovic Mezek, vozil mě jejich lodivod na hřbetě a učil Michala plavat...“

Asi dobře, protože Michal v tu ránu skočil přes zábradlí a plaval k delfínovi. Za ním skočila Iris, Sif se postavila na špičce čnělky, nechala se zhoupnout a ve vzduchu udělala ještě salto jako při skoku z věže. Maryška zatím pískala na píšťalku a vydávala rozkazy zastavit loď.

Děti plavaly kolem delfína, tahaly jej za ploutve a snažily se odvázat pás s kovovým pouzdrem v korkovém obložení. Pokoušely se to pouzdro dostat na palubu; delfín je podebral nosem a vyhodil, Maryška se po něm vrhla jako při volejbalu a šikovně je chytla.

„Pošta z Arminu!“ vysvětlila všem, kdo to ještě nepochopili.

Rozšroubovala pouzdro, vytáhla list papíru a přečetla. Pak podala Julce, ta Arnoldovi. Nejspíš si při tom telepaticky povídali. Nakonec pouzdro zůstalo Magdě, odběhla do kabiny chystat odpověď. Maryška poodešla k zábradlí, koukla na děti a mírně je zkritizovala, aby chudáka delfína tak netýraly, je jistě unavený. Děti v pohodě plavaly, věšely se za ploutve, nejvíc bojovaly o místo na hřbetě, kde se dalo posadit jako na koně. Iris chytil delfín zuby na nohu a stáhl pod vodu, kde ji držel, až se začala topit; když ji pustil, vylítla na hladinu jako špunt z flašky a vřeštěla nadšením.

„Bojí se ta banda vůbec něčeho?“ povzdychla si Karolína.

„Víš, jak je to bezva, mami?“ řekl Rudi a skočil za nimi.

Nejvíc obav měli vlci; jejich miláček Sif si hrála ve vodě s něčím velkým a nebezpečným, co neměli možnost přeprat. Ale zatím jí nic nehrozilo. Mohli být rádi, za jiných okolností děti zlobí nejvíc je.

Rychle se rozšířilo, že od Ostrova se k Africe blíží dvě největší válečné lodi, Diana a Vycházející slunce. Oficiálně na zábavní plavbu; ale takové lodi s takovou posádkou nejsou nikdy jen pro legraci!

„Už je jim to asi dlouhé,“ rozumovala Karolína, „Císař se fláká po cizí zemi, doma nuda – tak proč se nejet podívat za ním?“

„To nemají doma nic na práci?“

„V podstatě ne. Všechno, co potřebovali, už si zařídili. Další zlepšování života nemá smysl; na polích roste všecko samo, stačí zasadit a chvíli počkat. Moc se těším...“

„Vážně tam chceš zůstat? Navždy?“

„Dělám pro to, co můžu. Podívej se na mě: copak se ještě někdy budu moci objevit v Evropě tak, jak vypadám? I kdybych se oblékla, tetování a další ozdoby těžko schovám. Postavím si vlastnoručně chatu s rákosovou střechou, budu za ní pěstovat na poli zeleninu a celé dny chodit nahá. Občas, když se budu moc nudit, si napíchám šperky všude kam to půjde, a pojedu se do města pobavit. A každý dva tři roky si nechám udělat další dítě...“

„Od koho?“

„Žárlíš, miláčku? Jednou to zkusím s nějakým zcela neznámým klukem, sbalím ho na jednu noc a nezeptám se na jméno. Nebo s černochem; líbilo by se mi mít dítě s tmavou pletí...“

Neřekl jsem nic, provokovala. Ale pomyslel jsem si o ní něco ošklivého.

„Nikdy jsem nepochopila, proč bych se vlastně neměla milovat s chlapem, když se mi líbí, mám chuť a čas. Vysvětlíš mi to ty?“

„Nevysvětlím. Spíš mi vysvětli něco ty: když holky pořádaly ty svý šílený akce, držela ses spíš zpátky. Teď se z tebe stává úplný drak!“

„Orgie ve Španělsku byly na můj vkus až moc. Teď se neděje nic, to se mi taky nelíbí. Nějakou legraci bych snesla... třeba kdybys zase adoptoval nějakou milou dívenku jako Cabrita...“

Na Cabritu jsem občas vzpomínal, co asi dělá? Ovšem žádná jiná...

„Neboj, na lodích bude zvědavých děvčátek dost!“

Ach ano! Představil jsem si lykantropku, lidskou šelmu...

„Omar bude určitě naléhat, aby se něco konalo!“

„Omar má teď plné ruce práce s Priss. Zajímalo by mě, co ji učí!“

„Omar má velmi svérázný přístup k ženám. Však uvidíš!“

Že příchozí z Ostrova budou celou akci považovat za jeden monstrózní mejdan, bylo reálné nebezpečí. Alespoň Magda se tak tvářila, když se vrátila s pouzdrem; hodila je přes palubu, kde je děti nainstalovaly delfínovi na řemen. Ještě vyčkal, až bezpečně vyšplhaly zpět na palubu, pak zatančil na ocase, zaskřehotal na pozdrav, potopil se a zmizel.

„Nebudeme spěchat, máme čas.“ oznámila Magda, „Stavíme se v Lourenço Marques a v Beire, jsou to sice strašné díry, ale třeba se pobavíme...“

Ernaye seznámil s různými svými dobrodružstvími po cestě princezny, avšak ostatním to vyprávěl velmi zvolna a na přeskáčku. Když někdo chtěl, mohl si to stáhnout naráz od některé z děvčat! Speciálně Bella a Juanita jsou cvičené jako databanka; každý si uloží do jejich mysli co chce a kdokoliv další má možnost to od nich vzít. Milostný kontakt při tom není nezbytný, ale obvyklý, zpříjemňuje práci oběma stranám.

„Je to fakt, už by bylo potřeba vycvičit nějaký mladý holky,“ souhlasila Juanita na poradě, když někdo naznačil, že kapacitně nestačí.

„Nasbírej nějaký mezi domorodci,“ odpověděla Julka, „Můžeš mezi ně a snad k tobě budou mít větší důvěru než k nám...“

Nebylo to úplně fér, Julka ze sebe může udělat černošku, kdy chce. Stejně tak jsem ovšem viděl Juanitu s blond hřívou a světlou pletí.

Konaly se nějaké porady nad mapami; u jedné jsem byl, tak něco vím. Ernaye po cestě vedl různá jednání s domorodci, kteří opustili vnitrozemí, žili teď na pobřeží a živili se jako pomocné síly u bílých. Pomáhali mu dostat se do Kapského města, on jim za to slíbil možnost přesídlení do Arminu. Proč tam chtěli? Ani na pobřeží se jim nelíbilo. Proč je chtěl on?

Karolína vysvětlila: „Vedení Ostrova si uvědomuje nerovnováhu. Potřebují doplnit nižší kasty, aby se společnost nezhroutila.“

„?“

„Zdravá společnost má poměr: 90 % šúdrů, 9 % podnikatelů, 1 % bojovníků a stopové prvky bráhmanů. V Arminu je to skoro naopak: 20 % bráhmanů, 75 % bojovníků, zbytek vaišjové a šúdrové. Chápeš, že to tak nemůže zůstat.“

„Proč?“

„Protože nikdo nic nedělá, to je jasný! Bráhmani uctívají božstva, meditují a zlepšují inteligenční kvocient ostatních, tedy ještě jim vylepšují kastu. Bojovníci sice obstarají obživu pro sebe a své rodiny, jinak by umřeli hlady, ale nic dalšího, nemají zájem. Když potřebují peníze, vypraví se do světa a nechají se najmout jako vojáci nebo strážní. Pár obchodníků tam sice je, ale nemají komu prodávat, bráhmani nic nepotřebují a bojovníci zas obvykle nemají na nic peníze. Je potřeba velké masy méně inteligentních lidí, aby se obchod rozvíjel!“

„To mají jako být ti černoši?“

„Taky. Prostě, je to součást opatření... Pamatuješ se, jak přišli křižáci do Palestiny? Za křižáckých válek, postavili tam Krak de Chevalliers...“

„Něco jsem slyšel. A proč?“

„Založili vlastní stát, králové povýšili své věrné na hrabata a vévody, ale zapomněli, že nemají žádné poddané. Místní beduíni se zasmáli a utekli do pouště, kde je nikdo nedohnal. Tak pánové sice byli šlechta, ale brzo se na to vykašlali a vrátili se domů do Evropy.“

Musel jsem si přiznat, že v těchto složitých státoprávních záležitostech dost tápu; Karolína se naopak vyznala skvěle.

„Vidíš! Třeba obsadím významnou vládní funkci: budu se starat, aby nám přibývalo obyvatelstva!“

Zastavili jsme se v Lourenço Marques i v Beire; jak jsem očekával, jsou to špinavé díry se spoustou černošských chatrčí a malým shlukem domů bílých uprostřed. Hlavní atrakcí (kromě kostelů, na ty jsou místní hrdí) jsou obrovská tržiště; aby nás domorodci soustavně neotravovali hloupými nabídkami, změnili jsme barvu kůže na černou, jen jiného odstínu. Ernaye nám ukázal, jak mají vypadat copánky moranů, Wassongských bojovníků; ty se málokdo odváží obtěžovat.

(Když říkám, že jsem změnil vzhled, nemyslete si, že jsem se naučil něco z magie! Všechny změny prováděla Karolína, ta sice taky moc neumí, ale malé a dočasné iluze zvládne. Větší problém je dlouhodobé udržení.)

Zatímco my jsme chodili po tržištích a děti se cpaly ovocem (měly nařízeno se přejíst, až jim bude špatně), Ernaye vyjednával s nejrůznějšími lidmi a probíral svoje kontakty. Někteří se k nám připojili jako členové posádky. Nasměrovali nás na místo, kterému jsme říkali Zátoka; ústí jakési řeky, kde se dalo zakotvit. Byla tam malá vesnička rybářů, jinak nic.

„Zde vyčkáme na příjezd lodí z Arminu.“ rozhodla Julie.

Rybáři uspořádali na naši počest oslavu. Děti škemraly, aby mohly zapálit Živý Oheň a vykoupat se v něm; barevné kožíšky už je přestávaly bavit, ale kamarádům z Ostrova se chtěly předvést. Nejnovější móda: holé břicho, prsa a větší část rukou a nohou; srst na obličeji velmi krátká, avšak od kořene nosu přes hlavu až na záda čím dál delší; samci Michal, Rudi a Paddy měli přiměřenou hřívu, samice Sif a Iris dávaly přednost hladké eleganci. Proč se však chtěly vykoupat a celou tu parádu spálit? Byly to nezdařené pokusy, než lodi připlují (několik dní), si nechají srst narůst novou. Teď se zuřivě hádaly, zda mít na ocase bambuli jako lvi či hladký konec jako ostatní šelmy.

V rybářské vesnici žilo dost dětí; s naším Pentagramem navázaly ochotně kontakt a dost čiperně se učily hrám s magií. Třeba koupeli v Ohni; místní účes bylo pečlivé vyholování hlavy u mužů i žen, takže si libovali, že to mají jednou bez námahy.

Omar postřehl dobrou náladu velení a zahájil vyjednávání. Požadoval, aby se konaly (už konečně) pořádné orgie s Propojením všech přítomných. Maryška a Julka byly umírněně pro. Priscilla ostře proti, zvlášť když zjistila, že má v úmyslu ji předhodit tlupě černých mladíků z vesnice. S úsměvem ujistil ji i jiné dámy, že jejich zážitky si rád vychutná. Černé ženy se v harémech nacházejí často, obvykle sice v postaveních služebných, ale pán si rád odpočine s dravou černou kočičkou po sladké bílé manželce...

Akce se skutečně konala. Problém je, že moje zážitky se ne zcela kryjí se vzpomínkami jiných. Nejdřív já: počátek zábavy byl tanec za doprovodu domorodých bubnů, k němuž se ochotně přidala většina z nás. Bohužel já na rozdíl od Karolíny dost brzy odpadl vyčerpáním. Pak jsem odpočíval, popíjel místní pivo odporné chuti z vydlabané tykve a žasl, co vyvádějí ostatní.

V té chvíli mě zastihl prudký impuls energie a nezřízená pohlavní touha. V rychlém tempu jsem obskočil vše, co jsem potkal; ženy černé, bílé i fantastické. Některé partnerky nepovažuji za možné, aby existovaly. V poslední fázi jsem ztratil vědomí; probudil jsem se ráno a bylo mi hrozně.

Karolína má zajímavější reportáž. Začíná stejně, tancem; mezi tím se Omar porafal s čarodějkami, když nechtěly dost rychle vyhovět jeho choutkám. Za té hádky mu některá řekla, ať se ujme velení sám, což učinil. Zaplavil celý prostor svou energií a přinutil všechny k šílené sexuální aktivitě. Karo se s chutí oddala několika mužům bílým, černým i fantastickým... atd. Ráno se probudila velmi spokojená a začala o mne léčebně pečovat.

Další verze začala prosakovat ve formě drbů: princezny postavily proti Omarově iluzi nějakou svou vlastní. Některé přítomné ochránily zcela, třeba Maureen a Patricka McHillovy, ti běsnění kolem sledovali jako diváci; snad si užili spolu, nevím. Sestry Baarfeltovy i jejich partneři změnili podobu dle vlastního přání a zúčastnili se, kdy chtěli a jak.

Verze poslední: Omar se nepostaral o včasné odklizení dětí z dosahu, což při svých akcích dost pečlivě hlídaly princezny. Pentagram zůstal v ohnisku výbojů energie a chytal je naplno; dost dobrý důvod, aby se děti pokusily dát do boje. Samozřejmě ne natvrdo rušit Omarovu magii, ale zasahovat do ní svými drobnými, překvapivými úpravami. Některé fantastické představy, které ostatní vyděsily či šokovaly, mají na svědomí ony. Obvykle se věc nepovedla dle přání, ale něco se stalo. No nic, však my se časem naučíme!

Julie a Maryška si pozvaly Iris a Sif na kobereček. Jednaly spolu ne jako dospělí s dětmi, ale jako čarodějky s čarodějkami. A nic nevytýkaly.

„Slíbily jsme, že nebudeme rušit tvou práci, matko.“ prohlásila Iris, „Ne že budeme tolerovat cizí magii, která se nám nelíbí.“

„Co máte proti Omarově magii?“

„Zatím nic. Jenom se nám nelíbí. Až proti ní budeme něco mít, zrušíme ji.“

„Omar je mocný. Nebude se mu to líbit.“

„Tak zrušíme Omara!“

To řekla Sif; tvářila se u toho klidně, ale rozhodně ne pokorně.

Maryška se pokusila uklidnit je; dívky ji ujistily, že jsou zcela klidné a dovolí každému, včetně Omara a Priss, ovládat cokoliv a jakkoliv. Pouze kdyby se jim to nelíbilo, zasáhnou. Z toho důvodu si zkusí nějaké vlastní cvičné akce, spíš pro pobavení. Někde se to naučit musí, ne?

Rozešly se přátelsky a spokojeně.

Jenže každý věděl, že Pentagram zakrátko posílí významný člen: Christian Baarfelt, nejstarší syn čarodějky Valérie. Je s nimi stejného věku, důsledek první Dianiny kampaně. Ale od narození prosáklý magií celého cowenu své matky, otce (Tomáše) a sourozenců; poslední jsou Geri a Freki, dvojčata zrozená na Chrisův příkaz ze semene Denise Baarfelta.

Kdy přijede?

Chceš, abychom ho zavolaly? Jsme s ním ve spojení!

Princezny neměly vyhraněný názor.

Už sem plave!

Julie se stejně ještě nezbavila všech pochybností. Byl to první případ, kdy děti zaujaly stanovisko naznačující nesouhlas s jednáním dospělých. Vyčíhla si dcerku při vhodné příležitosti, včetně jejího 'dvojčete' Sif.

„Mohla bys jasně zformulovat postoj k našemu... mému sexuálnímu chování?“

Iris se nejdřív podívala na Sif a ujistila se její podporou.

„No, když... Souhlasím se vším, co děláš a jak. Vnímám všechno, co cítíš ty. A líbí se mi to. Líbí se mi, když se miluješ s muži, ženami, zvířaty, obludami, bohy, démony, čímkoliv. Těším se, až to budeš dělat se mnou; mrzí mě, že jsem ještě tak malá nebo mě považuješ za tak křehkou. Čím víc to děláš, tím víc se mi to líbí. Těším se, že dodržíš dohodu a porodíš mi ještě osm sourozenců; nejradši bych, kdyby byli něčím mimořádní, třeba ani nemusí být lidé. Brala bych i démona jako byla teta Lucka, kdyby ses rozhodla.“

Julka byla tím nečekaným souhlasem překvapena. Ale vzápětí dceřin hlas ztvrdl a zazvonil jako damascénská ocel: „Ale nikdy a nikomu nedovolím, aby mne nebo tebe k něčemu donutil, když nebudeme chtít!“

Julka nevěděla nic lepšího než dcerku obejmout. „A co bys dělala?“

„No... nezabila bych ho, to ne. Ale něco bych vymyslela...“

Sif se hbitě přitulila z druhé strany. „Dej nám napít!“ zaškemrala.

Přisály se každá k jednomu prsu a Julka je střídavě líbala na plešaté hlavičky. To se jim moc líbí pokaždé, když jsou čerstvě ostříhané.

„Udělej se kočkou!“ zaprosila Iris.

Nebyla to kočka, byla to tygřice; tygřata jí sála mléko z bradavek a ona je něžně olizovala od čumáčku až ke špičce ocásku. Když některé nechtělo, něžně si je přitáhla drápatou tlapou.

Hra přilákala zbytek Pentagramu; tygří kluci se nenápadně připlížili a začali se pošťuchovat o místo u zdroje sladkého mléka.

Ale co; však tygřice má šest bradavek, ne?

Ernaye požádal, abychom vytvořili oddíl a doprovodili ho do stepi, kde má schůzku s přáteli. Mělo nás být tak dvacet, víc koní se nepodařilo sehnat; Maryška vyzvala Karolínu, takže jsem jel i já.

Jeli jsme podél řeky až k místu, kde se proplétala peřejemi; vystoupali jsme na jakýsi pahorek, kde Ernaye pozorně prohlížel značky na skalách i na suchých stromech. Dokonce sesedl a očichával pachové značky. Když zjistil, co chtěl vědět, vytáhl ze sedlové tašky kulaté zrcadlo, které sebral Maryšce; mělo rukojeť zdobenou ametysty, hezká věc. Jenže on jím začal odrážet sluneční paprsky někam do stepi; bezvýsledně, ale na tom nezáleželo. Až za víc než půl hodiny jsme postřehli kdesi na obzoru záblesk; Ernaye začal do těch míst signalizovat a oni mu odpověděli sérií rychlých znaků.

„Přijdou hosté!“ oznámil. Usedl do trávy, kývnutím přivolal Maryšku a začal se s ní velmi intimně mazlit.

„Nevadilo by vám vytvořit si trochu intenzivnější pach?“ zeptal se, „Naši noví přátelé to mají rádi... třeba se vám to bude taky líbit!“

Karolína uposlechla vyloženě nadšeně; Maureen McHillová se ovšem tvářila poněkud zaskočeně. „To myslíš vážně?“

„Jsou šelmy. Naše jednání pochopí, že nemáme z ničeho strach a chováme se otevřeně. Kdybys věděla, co všechno vyvádí Denis, když se seznamuje...“

McHillovi chvíli sledovali naše počínání; pak se Maureen zasmála a začala svého muže provokovat. Za chvilku už byli v plné práci. Nejhůř na tom byli ti, kdo s sebou neměli samičku.

Zrovna když jsem byl v situaci, kdy jsem se nemohl moc starat o dění kolem, se z křoví vynořil ohavný chlupatý pes; úkosem nás přehlédl šikmýma krhavýma očima, olízl si hnusnou mordu a opatrně se k nám blížil; natahoval krk, větřil a ujišťoval se, co děláme. Zřejmě byl spokojen, takže se přiblížil ještě víc, až si mohl očichat Ernaye a pak i Maryšku. I s jejich vůní byl spokojen; Maryška ho pohladila a lehce zatahala za ucho, on jí na oplátku olízl ruku. Pak nás oběhl všechny, očmuchával, sem tam i olizoval. Ženy se s ním hned začaly mazlit; někteří lidé vydrží snad úplně všecko, ta potvora vypadala, že žere mršiny.

Jelikož jsme v něm vzbudili důvěru, vydal štěkavý signál a z křovisek se vynořili další jemu podobní, aspoň dvacet kusů. Opakovali obřad s očmucháváním, olizováním a hlazením; nemusím snad říkat, že všichni příšerně páchli. Náčelník vyslal několik podřízených zpátky, podat hlášení.

Pak se ozval klapot kopyt. Mezi pahorky se objevil fantastický jezdec: leopard na zvířeti mezi zebrou a oslem, s pestrou pokrývkou. Byl přímo ověšen drahými šperky: na krku dva náhrdelníky, náramky na obou tlapách, na hlavě cosi jako přílbu, vše ze zlata, zdobené drahokamy a všemožnými dalšími vzácnými ozdobami. V přílbě měl zasunut chochol z barevných pštrosích per, takže vypadal jako ze středověké pohádky.

Ernaye k němu přistoupil, chvíli spolu mluvili; leopard sice olízl Maryšku, ohledně nás druhých však věřil psovi. Stejně tak další z jeho rodu; kde se vzali tu se vzali, najednou jich tu byl celý houf, vyzbrojení oštěpy a vrhacími sekerami, luky a šípy, mnozí dokonce puškami. Meče měli pouze nemnozí, zato nádherné a precizně vyzdobené.

Byl jsem pěkně nervózní. Samozřejmě šelmy znám, v řádových sídlech jich je spousta, slouží jako neúplatné, téměř nepřekonatelné stráže. Jenomže tam bývá jeden tygr na několik mužů, kteří by jej snad v případě potřeby dokázali zvládnout. Tady jich byla spousta, přebíhali a přejížděli sem tam, očmuchávali nás, něco si povídali s Ernayem a snažili se s jinými, pokud si byli schopni porozumět. Maryška se s nimi samozřejmě bavila, naučila se od Ernaye jejich řeči. Přenosem, jak jinak.

A příšerně páchli. Strážní tygři a leopardi tak intenzivní pach nemají, samozřejmě jsou do jisté míry cítit, ale často se koupou a... vůbec. Tihle smrděli... mám říct schválně? Nejspíš ano, když značkovali močí vše v dosahu; Maryška něco řekla jejich veliteli (nejspíš jedovatého) a on ji pokropil taky, ale jen se smála.

Zcela nečekaně vydali povel, Ernaye křikl na nás, a už jsme nasedali. Vyrazili jsme zpátky do Zátoky, tentokrát promícháni leopardími jezdci, před námi pak výzvědná smečka psů. Občas se přihnal nějaký skvrnitý jezdec zezadu, podával hlášení, jiný zas odjel; nebo tentýž, nerozeznával jsem je. Jak jsem to tak sledoval, začínal jsem pozvolna poznávat vojenský pořádek; ty kočky byly přes veškeré výhrady skvělí vojáci!

„Vzadu jedou jejich ženy a děti,“ vysvětlila mi Karolína, „Bojovníci jsou tu proto, aby je chránili před veškerým nebezpečím...“

Vzal jsem to na vědomí.

„A tady jsou harpyje.“ řekla a ukázala hlavou k obloze, kde se vznášeli tři mimořádně velcí ptáci. Teď sklopili křídla a řítili se k zemi; právě včas je však roztáhli a já poznal Sif, Iris a Michala. Zbývající dva zřejmě neumějí změnit vlastní ruce v kožnatá křídla s drápky na kloubu, tak museli zůstat v táboře. Trojka zakroužila nad čelem karavany, velitel leopardů na ně příšerně zavrčel, ale Sif mu nalétla téměř na hlavu a vrčela ještě strašněji. Všiml jsem si, že má v tlamě špičáky dlouhé až pod bradu.

„Jak to dělají?“ ptal jsem se Karolíny.

„Kdybych to věděla, byl by Rudi s nimi. No harpyje, no!“

Pochopil jsem, že výhružný řev, kterým se děti zdraví s leopardy, vůbec není výraz nepřátelství, ale prostý pozdrav. Dokonce ani sekání drápy a mávání dlouhým ocasem s trojúhelníkovou špičkou, kterými kormidlovaly. Mířily dozadu, k mláďatům; pomoz pánbůh!

„Ráda bych věděla, jak se dostanou zpátky!“ poznamenala Karo.

„Proč jako?“

„Jediné, co o tom vím: musí startovat z nejvyššího stěžně, z horního ráhna, jinak by se neodlepili od země. Existují sice nějaké vzestupné vzdušné proudy, ale napřed je musíš najít... prostě, je to složitý.“

„Já se spíš divím, že to je vůbec možný!“

„Mám dojem, že je to naučila Lucka. Jednou jim to předvedla a potom už jí holky nedaly pokoj, dokud to neukázala.“

„Proč to nejde Rudimu?“

„Já jsem hlavně ráda! Není to bezpečný; ještě že jsou všichni tak lehcí! Až vyrostou, už je křídla neunesou a někde se rozsekají!“

Až do tábora jsem radši vzpomínal na krásnou démonku Lucku, než abych se dohadoval s leopardy. Stačí Ernaye a Maryška!

Do Zátoky jsme dorazili před večerem, což šelmám vyhovuje. Černí rybáři neprojevovali patřičné nadšení, čemuž se nedivím. Naopak zbytek lidí na nás čekal s velkým zájmem; před chvílí se vrátily harpyje, změnily se v děti, masírovaly si ramenní klouby a skučely při tom bolestí. Mávat křídly není zas tak příjemné, jak se snažily předstírat.

„Nasekat vám ještě k tomu na holej zadek!“ komentovala Julie, když jim masírovala ruce olejem. Nejbrutálněji vlastní dceři; jenže Iris sice skučí a svíjí se, ale je sama se sebou spokojená.

„Jestlipak víš, mami, že je tu taky Rolf? Už jsou na cestě!“

„No, však už jsem se divila! Kdepak bys vydržela bez svýho miláčka!“

Sif ještě Rolfa neznala, jen z mentálního spojení; byla plná nadšení, že se bude vdávat za dalšího bratránka.

„Hlavně moc neblbni! Jestli se ti něco stane, tak mě ségra zakousne!“

„Ale jdi, teto! Copak jsem blbá?“

„Někdy dost!“

Vzápětí May-Britt: Nařež jí na zadek, Julko! Rákoskou!

Ahoj, mami! Víš, jak je tady bezva? Můžu pětadvacet?

Deset! To ti musí úplně stačit!

Mami, copak jsem malá? Nebudu mít ani jizvy!

Iris: Já chci taky! O co, že vydržím víc než ty!

Julka ji nakopla do zadku, až Iris zaryla nos do písku; vzápětí vyskočila a tančila před ní, aby pokračovala. Sif udělala kotoul dozadu, málem se popálila o nejbližší ohniště. Ale už byla na nohou.

„Co, vy potvory ještě nemáte dost?“

„Mami, přijede Chris a Rolf! Musíme být ve formě!“

Julka si bleskem vytvořila dlouhou bambusovou tyč. Obě holky vzápětí taky.

Pak bylo nějakou chvíli vidět jen ruce a nohy vířící ve vzduchu. A hlavně poletující písek; občas vyletěla některá z holčiček smetena tyčí, hned ale vyskočila na nohy a znovu útočila. Přilákán vzteklými výkřiky, Omar vylezl z chatrče a pozoroval jejich cvičení.

Náhle vysaltovaly z chumelenice a stanuly proti němu, tyče výhružně napřažené dopředu. Neřekly nic, ale byly ochotny přijmout výzvu.

„Eh!“ mávl rukou, otočil se a zase zalezl.

„Proč ho provokujete?“ Julka se opírala o tyč a těžce dýchala.

Odpověď přišla společná: Jednou ho zabijeme!

Julka mávla rukou a zrušila tyč.

„To už nebudeme cvičit?“ ptala se Sif, „Dostala jsem jen šest ran; ještě aspoň ty čtyři, co mi slíbila máma!“

Julka se na ni zašklebila; pak nechala zazářit všechny údery, kterými ji poznamenaly. Bylo jich víc než jejich dohromady. „Jste už lepší, no!“

„Neříkej, že už s náma nebudeš cvičit!“ děsila se Iris.

Julka neřekla nic. Nic slušného.

„Tak mečem!“ navrhla Sif, „Tím to ještě umíš líp než my!“

Julka měla chuť říct něco sprostého nahlas. Ovládla se.

Holky po sobě koukly, zrušily tyče a rozběhly se pryč.

Můžeme si hrát na tygry? ujišťovala se Iris.

Od kdy se ptáš, jestli něco můžeš?

Velitelé karavany se ujistili, že nehrozí žádné nebezpečí ani zrada. Tři nejvýznamnější leopardi a několik psů vyjednávalo s Arnoldem, který jim ukazoval svou loď a přesvědčoval, že se tam všechny jejich samice s mláďaty vejdou. Kdyby náhodou ne, během dvou dnů přijedou další dvě lodi...

Vyjednávání šlo ztuha, leopardí nářečí reortštiny ovládaly zatím pouze ti z přítomných, kdo měli přímý styk s Ernayem: Maryška, Julka, Magda, Arnold a Jan. A děti; nasály to od Julky s tygřím mlékem?

Ovšem děti se právě seznamovaly s mláďaty leopardů; Karolína soudila, že synka do rána neuvidí. Ještě je čekalo seznámení se štěňaty a zvláštními malými šelmami, jako jsou servalové, ženetky a podobně. Karavana nepřicházela v kompaktním bloku, ale postupně, šelmy jsou zvyklé se stále ukrývat a nikomu nevěřit, zejména ne lidem.

„Zaplatíme vám za přepravu,“ prohlašoval hrdě nejstarší leopard, „Přinesli jsme všechny poklady našeho rodu; snad to postačí!“

„Jsem kapitán lodi a mám právo mluvit za císaře.“ řekl Arnold, „Ponechte si svoje zlato a šperky; nevezmu nic za přepravu ani za váš pobyt!“

„Totéž mi řekl i sám císař! Ale budeme raději, když naše cennosti budou uloženy na Ostrově, než aby je rozkradli chamtiví lidé!“

Bylo zajímavé, o čem je vůbec řeč. Někteří přední leopardi přinesli své kožené vaky a vysypali bez ladu a skladu náušnice, náhrdelníky, těžké náramky. Některé ty věci měly dozajista lidský původ; u jiných bych váhal, kdo a kdy je vyrobil, mohly být klidně pár set let staré a vyrobené... mám snad věřit, že je vytvořily šelmy svými nešikovnými tlapami?

„Nejcennější věcí každého rodu je jídelní miska.“ leopard pozvedl velikou zlatou mísu, po okrajích zdobenou drahokamy a všelijakými vyrytými značkami, „Symbolizuje pohostinství; nabízíme v ní jídlo každému příchozímu. Kdo jednou vnořil čenich do mé jídelní misky, ten se těší ochraně mého rodu na věčné časy. Misky pocházejí z nepamětna; toto jsou symboly ochranných duchů spřátelených rodů a zde na dně je můj znak.“

„Byl bych poctěn, kdybych s tebou mohl jíst z jedné mísy!“ řekl Arnold.

Leopard znovu pokynul; podali mu další vak a on jej otevřel.

„Tento vak obsahuje pouze jídelní misky. Patří rodům, které v průběhu věků vyhynuly bez následovníků. Jejich Ochránci bloudí temnotou a trápí se, že jejich misky jsou prázdné; žádný rod je nestaví do svého kruhu, nikdo je nenaplní chutným jídlem. Pokud smím prosit, nechť si je vezmou stařešinové vašich rodů; naši předkové je pak budou moci chránit a přijímat jejich pokrm. Zdá se, že jste dobří a máte rádi leopardy; snad přijmete také dar těch, kdo odešli do Nebytí.“

Jan Dunbar prohrábl misky a vytáhl jednu velkou, která se mu líbila.

„Ještě dnešního večera bude tato miska plná jídla. Neznám rod, kterému patřila; ale jsem ochoten přijmout je za svoje příbuzné!“

Leopard považoval za potřebné dotknout se jej čenichem a olíznout ho.

„Děkuji ti, bratře. Ať ti přinese štěstí...“

Ti z přítomných, které je možno považovat za představitele rodů, dostali jednu z misek. I my s Karolínou; nenechala si ujít, aby ji něčím nenaplnila, i když to bylo ze společného kotle.

„Možná bude dobré, abychom se seznámili s vašimi zvyky,“ hovořila Julie s leopardem a škrábala ho pod krkem, „Překvapuje mne, jak jsou odlišné od šelem Ostrova. Tam se jídelní misky nepoužívají!“

„Ani všichni leopardi Afriky to nedělají. Jak vzýváte své Ochránce?“

„Národy Arminu ukládají kožešiny svých předků do svatyní. Tam pobývají Zářící duchové jejich vznešených předků, dokud se kožešina nerozpadne; když jsou však zavoláni ku pomoci, přijdou podpořit své potomky.“

„Ach běda!“ leopard zvedl čenich k nebi a zaskučel, „Také my jsme kdysi v dávné minulosti ukládali kožešiny do svatyní. Ale kde jsou svatyně, kde ty vznešené kožešiny? Stali jsme se tuláky a nevíme, kde máme domov!“

Julka přejela prstem přes své tetování. „Symboly nejváženějších Ochránců nosíme na kůži. Ty znaky nás spojují s minulostí; i kdybychom se dostali do cizího vesmíru, poneseme si je s sebou...“

Zdvořile ji olízl. „Pokorně se skláním před tvými Ochránci a zdravím je. Nechť se nasytí pokrmem z mé misky a jsou ke mně laskaví!“

Jiný leopard se zeptal: „Znaky na tvé kůži jsou často stejné, jaké nosí váš Vládce Charry, jeho družka Diana i čaroděj Denis. Jsou též jejich Ochránci stejní jako vaši?“

„Samozřejmě! Vládce je pánem Arminu; on ochraňuje stát i všechny obyvatele, a sám je pod ochranou bohů. Avšak je-li třeba, všechny naše rody mu na první pokyn přijdou na pomoc; proto mezi jeho a naším rodem je spojenectví. No a Denis je dokonce můj bratr!“

„Ach, to je krásné! Je dobře, když jsou rody vzájemně propojeny!“

„Od této chvíle jste i vy pod ochranou našich bohů!“

„Klaním se tvým vznešeným Ochráncům. Rád bych je ujistil, že můj rod je mocný a jeho bojovníci stateční; budeme bojovat za tebe i vaše bohy!“

Jejich diskuse pokračovala; když odhlédnu od teologického významu, zdálo se mi, že noví spojenci mají pořádnou moc i v realitě. Napadlo mi, jaký zmatek by nadělal oddíl takových šelem mezi nepřátelskou armádou, kdyby se na ně naráz vyřítil...

Maryšku zajímaly obřady divokých psů. Byli přítomni jednání, dostali jídlo z posvátných misek leopardů a tím byli pod jejich ochranou. Ale jak tvrdili, podobnými věcmi se nezabývají. Ochránce neuctívají.

„Snad... jedině Zpěv.“ řekl nakonec nejstarší z nich, „Ale nevím, zda jej jsme ještě schopni správně zazpívat. Není to lehké...“

„Prosím, zkus to!“ požádal leopard, „Dnešní noc je velmi významná; neměli bychom opomenout vzdát poctu každému Ochránci! Aby nikdo nebyl dnešní noci smutný nebo nespokojený! Zazpívejte!“

Když se mezi psy rozneslo, že se bude Zpívat, vyvolalo to radostné vzrušení. Začali pobíhat sem tam, dohadovat se, vzpomínat. Nakonec se nějak dohodli; nejstarší ze smečky usedli do kruhu, zvedli ošklivé tlamy vzhůru k nebi a začali příšerně výt. Kdybych měl vlasy, zježily by se mi, tak děsivý to byl zvuk.

Jenže čarodějky to vnímaly jinak. Pohlédly na sebe, pak se připojily ke zpěvu; Maryška si vytvořila kytaru, Julie harmonium, Magda flétnu. Zakrátko se sladily se smečkou; dokonce i já jsem zachytil stopu jakési melodie.

Ze tmy se vynořili vlci; přicházejí z Ősgardu a patří Sif, ale nejstarší z nich jen hlesl: „Bratři!“ a pak se připojil k ostatním. Přidali se také leopardi i ostatní šelmy; píseň zněla nocí a vznášela se k nebesům. Zpěv trval dlouho a ve všech vyvolával posvátnou náladu.

Nejstarší pes se přišoural a položil Maryšce hlavu do klína. Řekl jí:

„Teď už můžu v klidu zemřít! Znovu po dlouhém čase jsem Zpíval; Smečka na nebeských stepích mne uslyšela a volá mne! Už brzy se k nim připojím; zatím mám ale sílu zůstat tady a chránit Smečku! Ještě jsem naživu!“

Maryška ho objala, přitiskla k němu hlavu a plakala. Olízl jí tvář.

„Proč ti z očí teče voda? Co smutného je na tom, že jsem dal po letech znovu signál své Smečce? Jsem tady; kdekoliv je jeden z nás, jsou všichni! Ať se nikdo nebojí; my hlídáme!“

„Země se zachvěla,“ řekl Dunbar, „Reortie se probouzí! Cítíte její dech?“

Lidé, leopardi, psi i ostatní naslouchali a větřili.

„Vytvořila se Síla,“ přiznal pak leopard, „Do dneška jsme byli každý sám; teď jsme spojeni, my i naši Ochránci. Kdybychom se chystali do boje, bylo by to dobré znamení!“

„Nepřivolávej neštěstí,“ řekl starý pes, „Ještě jednou si zazpíváme a pak půjdeme spát. Dnes v noci to bude klidný spánek...“

Spali jsme skutečně klidně; zato ráno, sotva se rozednilo, byly děti na nohou a šly se vykoupat do moře. Teď ráno bylo ještě správně studené, takže se cachtaly, dokud řádně neprochladly – a dokud nevyšlo slunce. Ještě byla určitá naděje, že se ke břehu zatoulá žralok nebo něco ještě nebezpečnějšího, co je možno ulovit, než se proberou dospělí a zakážou jim to.

A vskutku, ke břehu se cosi blížilo; že by měly opravdu štěstí?

„Delfíni! To jsou delfíni... jestli dobře počítám, tak čtyři!“

„To je Chris a Rolf.“ řekla s jistotou Iris.

Blíž k břehu se dva menší delfíni změnili v kluky; ti větší, kteří je kus cesty vezli a táhli, pozorně dohlíželi, aby bylo vše v pořádku. Pentagram (naposled) se vřítil do vody, začali se objímat; kluci byli pěkně vyčerpaní, byli na cestě víc než den. Člověk by takovou námahu nepřežil.

„Dneska jsem tak slabý, že bys mě přepral i ty, Michale!“ smál se Rolf.

„Počkám, až si odpočineš; ale proč se chceš prát?“

„Nevíš? Musím ti rozbít hubu, žes mi přebral Iris!“

„No dovol, co ti kdo přebral? Dali jsme si manželský slib, ale...“

„A vybojovat, komu bude patřit Sif!“

„Hele, my vám rozbijem huby oběma, a bude!“ vřískala Sif.

Pomohli Rolfovi i Chrisovi na písek; tam padli na čtyři a oddychovali.

„Že vás vůbec máma pustila! Takovou dálku plavat!“

„Větší část nás delfíni vezli,“ řekl Chris, „Kromě toho máma ví, že jsem už Velkej Kluk a neutopím se. Musím dohlídnout na brášky!“

„Však vás je taky jako blech!“ ocenila Iris, „Jenže já jsem vyždímala od mámy slib, že bude mít taky pár dalších dětí. Osm pochybuju, ale dvě tři si nenechám rozmluvit...“

Prohlíželi si nové přírůstky. Oba měli do zlatohněda opálenou pleť, spoustu tetování, drobné stříbrné cvočky v uších. Rolf měl bojovnický cop, Chris byl vyholený, jak se sluší na čaroděje.

„Vy máte bezva kožíšky! A ty čumáčky... jak máte zuby? No, paráda!“

„Včera jsme se ztygrovali! Až uvidíte, co tu máme koťat a štěňat...“

„Fakt, jo? A tohle zvíře taky existuje?“

„Ne, to jsme si vymysleli. Naučíme vás to!“

Z jakýchsi důvodů je obtížnější vytvořit funkční fantastické zvíře, než zkopírovat existující. Dětem nedělá problémy vypadat jako tygr či leopard, ale svůj vymyšlený vzhled musely vytvořit i s nepovedenými pokusy.

„Za jak dlouho naroste taková srst?“ zajímal se Rolf a tahal Michala za hřívu, „Lodě můžeme čekat zítra, možná už dneska večer!“

„Šlehneme vám trochu šťávy!“

Sif ovinula rukama i nohama Rolfa, Iris Christiana. Bylo to téměř klasické Propojení, akorát nikdo nic nikam nestrkal. Energie procházela volně.

„Seš pěkně nabitej!“ ocenila Iris, „Čaroděj!“

„Proboha, nelichoť mu, nebude s ním k vydržení! On je takovej skromnej!“

„Jsem nejrozmazlenější kluk v Galaxii,“ šklebil se Chris, „Říká máma!“

„Srdečné díky Matce Abatyši.“ uklonila se Iris.

„To víš, že tě vnímá. Mohla by mi poslat šťávu přes kontakt...“ Chris se dotkl náušnice, „Ale chce mě nechat, abych si v tom vymáchal čumák!“

„My se snad dokážem postarat o hosty! Jsme Pentagram!“

„Už ne! Teď je nás sedm... taky dost dobrý číslo.“

„Osmý hrot by mohl být Richard.“ řekl Chris trochu rozladěně.

„Klidně – kde ho máte?“

„Nepustili ho; to víš, jeho máma! Hlídá nám na Ostrově zadek!“

„Pozdravíme ho?“

Propletli se rukama. Během několika vteřin přišla odpověď.

Iris věděla, o kom je řeč: Richard Baarfelt, nevlastní bratr, dědic všeho majetku rodu, syn vévodkyně Evy-Marie. Bodejť by pustila milovaného synáčka mezi divokou smečku! Nepouští ho nikam; dokonce ho nutí chodit v šatech, ačkoliv každý své cti dbalý bojovník chodí nahý!

„Kontaktuješ se na něj?“ ptala se.

Chris přikývl. „Každou chvíli. Občas se perem. Teď by mě dostal!“

„Ještě nějaký zajímavý kontakty?“

„Pamatuješ na strejdu Míťu? Má dceru Natašu; Natali Astaroffová. Už se začíná hlásit; je o rok a půl mladší, trochu zaostalá, ani v podstatě neví, co se s ní děje. Ale vypadá to, že bude dobrá!“

Zdravíme, sestřenko!

Tentokrát odezva nepřišla, ale nezlobili se. Hlavně když to zachytí!

Ale ještě někdo byl vzhůru: smečka mladších psů už prozkoumala veškerá smetiště za vesnicí, ale pořád měli hlad. Teď přišli na pláž podívat se, zda příboj nevyhodil nějakou zdechlou rybu.

„Hlad, jo? Tak hele, vy zatím pořádně zmasírujte jazykem tyhle dva borce, my vám zkusíme nachytat pár ryb. Vydržte, za chvilku jsme tady!“

Všech pět dětí zmizelo pod vodou. Jejich problémem bylo, že k smrti rády lovily (cokoliv), ale neměly důvod, děvčata jako čarodějky nejedí maso vůbec, kluci jen výjimečně. Teď tedy důvod našly, vzorně spolupracovaly a za chvilku byly zpátky s úlovkem. A prochladlé, tak je psi taky důkladně olízali a promasírovali.

(Paní Ecxatli, Stříbrný Delfín Indiopolisu, má k rybolovu zvláštní vztah: nemá ráda, když lidé devastují její moře, ale vůbec jí nevadí, když uloví co nejvíc ryb. Považuje to za svůj dar lidem a nelíbí se jí, když jím lidé pohrdají. Ovšem váží si čarodějek, i když přijímají jen rostlinnou stravu. Iris patří k jejím uctívačům, kluci zcela samozřejmě.)

Ať je to jak chce, psi se nakrmili a byli spokojeni. Dostali chuť si hrát s dětmi a zjistili, že malé lidské ruce jim dokážou velmi šikovně vybrat z kožichu všelijakou špínu i otravný hmyz, rozčesat srst a vůbec...

„Takovýho špinavýho psa,“ konstatovala Sif a koukala při tom jednomu rovně z očí do očí, „Nemá smysl česat! Toho je potřeba namočit!“

Názor psů na vodu byl taky jednoznačný: samozřejmě je možné se brouzdat až po břicho v čemkoliv mokrém, třeba i v bažině. Ale namočit hřbet, ocas a nedej pámbu hlavu? To tedy rozhodně ne!

„To tedy rozhodně ano!“ řekla Iris, bafla jednoho za ucho a táhla do vln. Měl dobrou náladu, tak se nechal; potopila ho a důkladně promáchala, ovšem pak si nevěděla rady. Michal jí ukázal, jak si vytvořit důkladný kartáč na psy, dostatečně tvrdý, aby pronikl srstí ke kůži a znepokojil všecky blechy, které to zatím považovaly za svoje smluvní území. Iris spokojeně kývla a začala z chudáka psa dřít kůži, až chlupy lítaly. Kupodivu zrovna po tom celý život toužil: pořádně se podrbat!

A tak za chvilku každé z dětí šlechtilo jednoho pejska; přišli se podívat taky vlci, kteří tuhle péči nezažívali tak často, taky nebyli tak špinaví. Trochu žárlili, ale jen mírně; někteří ze psů byly totiž feny a víte, ona taková exotická kráska z daleké země...

Tehdy se začali probouzet též dospělí a rychle si všimli nezvyklého ruchu na pláži. Většina je zvyklá se po ránu vykoupat a cvičit různé bojové sestavy, ať už jim říká wu-šu nebo tai-či. Ovšem zakopávat při tom o psy?

Přišli taky starší psi, vůdcové smeček a rodů. Vylepšený vzhled mládeže nekomentovali, zato zbylé ryby jim zachutnaly. A hned, ještě než se lidé pořádně probudili, se začal řešit problém výživy tolika příchozích. Byli tu taky leopardi, stejně hladoví, stejně jim chutnaly ryby, ale nebyli příliš ochotni se kvůli tomu namáčet ve vodě.

Ta záležitost se mne úzce dotýkala, Karolína je proviantním důstojníkem. Aby žena vyjednávala s černými rybáři, to by mohlo způsobit problémy a zdržování, takže vhodná osoba jsem byl já.

„Jenže... já se s nimi nedomluvím! A s leopardy taky ne!“

Maryška obrátila oči k nebi. „Tady se musí udělat pořádek!“

Tento výrok znamenal: všeobecné Propojení. Na rozdíl od Omarovy nedávné iniciativy to tentokrát považovaly za potřebné WZ , takže se v nás okamžitě začala vzbouzet hravá nálada. Nejdřív ze všeho jsem začal vnímat, co si mezi sebou povídají: vytvářely mentální pole, které obsáhne jak černošskou vesnici, tak všechny šelmy. Jeho účinky jsem poznal, když kolem mne přešla černá krasavice, jakou jsem dosud neviděl. Okamžitě jsem po ní zatoužil, ona se na mě zazubila dokonalým bílým chrupem a já poznal, že se jí taky líbím. Zahodila košík, který nesla, a spojili jsme se hned na místě, já zkoumal její mysl a ona moji; její jazyk jsem ovládl okamžitě, ale taky mě zaujalo, že je vdova, má tři děti, muž se jí utopil při rybolovu a žádný další ji zatím nechce. Možná byla chyba, že jsem ji okamžitě přijal za druhou manželku a slíbil jí, že bude patřit k naší rodině i na Ostrově; ovšem Karo, která šikovně sbalila jednoho z černých mladíků, se jen smála a ještě mě podporovala. Proč nemít černou komornou a přítelkyni?

(Pak jsem ji často vídal a mohl si ji pořádně prohlídnout. Je to ženská, na níž zanechaly životní obtíže nesmazatelné stopy; sice hubená, ale po porodech s odulým břichem a velkými vytahanými prsy. Jak jsem mohl...?)

Mentální pole, které čarodějky nabudily, bylo dokonalé, takže jsem se při tom naučil nejen rozumět leopardům i psům (stejný jazyk, odlišné nářečí), ale taky delfínům, kteří zůstávali poblíž! Od té doby rozumím jejich skřehotání, ale nechtějte, abych vám něco překládal. Je to odlišný styl myšlení, vyplývající ze života ve vodě. Někdy to možná vysvětlím.

Když princezny několikrát převálcovaly celý prostor vlnami extáze, nechaly zas všechno uklidnit a vrátit k normálu. Až tehdy jsem mohl začít jednat s rybáři; kupodivu byli velmi ochotní vyhovět nám v čemkoliv. Nedivím se. Naši lidé, ale i řada šelem jim začala okamžitě pomáhat lovit.

Jsou zvyklí vyplouvat na moře ve vratkých pirogách, občas dost chatrných. Rádi by si postavili nějaké lepší lodi, ale k tomu jim chybí znalosti, do jisté míry také pracovitost. Znalosti se dají přenést, to je bez problémů. Ochota pracovat? No... Něco s tím časem uděláme.

Arnold se dal do spolku s místním kovářem; Vikingové práce s kovem velmi oceňují a kovář byl rád, že si s někým odborně popovídá. Magda žvatlala s jeho rodinou; byl boháč, měl tři manželky a dospívající dceru, která ji okamžitě zaujala půvabem i inteligencí. Matka využila příležitosti, aby své plány na provdání dívky projednala s někým rozumným; Magda se s malou spojila, pak ji na místě koupila a darovala Arnoldovi jako další ženu. Celá rodina i všichni příbuzní jásali a novomanželka se ze všeho nejvíc starala, zda jí dovolí vytetovat si na tvář vlčí hlavu jako dospělí. Magda jí to slíbila, jestli bude hodná.

Julka navázala kontakt s místním šamanem. Byl to odpudivý dědek, nejstarší ve vesnici; sexuálně si nic moc neužila a on ji považoval za nečekaný dar z nebes, ale strávila skoro tři hodiny hloubkovou sondáží vzpomínek jeho i společných, z raného dětství i předchozích životů. Dozvěděla se hodně zajímavých legend kmene, pověstí o mořských bozích i vzpomínek. Všechno to později zpracovala do odborné knížky, přečtěte si ji.

Rybáři byli vlažným způsobem muslimové; ve skutečnosti uctívali mnohem víc staré duchy a přírodní božstva, oficiálně označované za zlé džiny. Alláh je zajisté mocnější; ale zcela jistě se nebude zabývat nadháněním ryb do jejich sítí, ani nedá vzejít hojné úrodě prosa a manioku na políčkách. Staří džinové možná dokážou odehnat od vesnice zlé námořní lupiče a zabrání jim sebrat většinu úrody a nejkrásnější mladé ženy. Ve skutečnosti nás řadili do značné blízkosti těch lupičů; i oni občas něco účelného vesnici za její produkty dali, ale dle vlastního uvážení. Stejně by bylo nejlepší, kdyby všechny cizince odnesl čert do nejhorších pekel.

Naopak, řada mladých byla povahy podnikavé. Proč nezkusit službu na lodi těch cizinců, místo aby trpěli hlady doma? Slyšeli, že někteří si podobným způsobem vydělali velký majetek a když se vrátili domů, koupili si dvě tři ženy a od té doby nemuseli hnout prstem! Takže...

A my jsme je brali. Pomocníků je třeba vždycky, stejně mnoho členů posádky zamíří do vnitrozemí, na schůzku s císařovou výpravou. A koupit si mladé děvče a vychovat po svém je v řádu dlouholetá tradice; jen počkejme, jak se vybarví ta Magdina! Je zvyklá poslouchat první manželku svého pána, což je výhoda; když se osvědčí, nakoupí si děvčata i ostatní dámy.

Zkoušel jsem vyslýchat Karo na téma žárlivosti. Uměla si to představit, princezny asi vůbec. Koncepce je pro ně víc než láska; možná byly chvíli zamilované, považovaly partnera za jediného možného, ale rychle je to přešlo. Jak by si asi poradila Maryška s Miguelem d'Escambrray, žárlivým k nesnesení? Nebo by vůbec nepodnikala podobné experimenty? Magda svého Arnolda zajisté miluje; přesto mu dovoluje (a doporučuje) milenky, teď mu ještě koupí černou konkubínu! A sama se s ní občas pomazlí...

Takže jediný, s kým cloumala žárlivost, byla Priscilla. Za těch pár dní si na Omara velmi zvykla, možná se do něj zamilovala. Sice ví, že je Arab a jeho morálka vyplývá z jiných kořenů, ale neuvažuje logicky, takže je pokaždé znovu překvapena nějakým jeho experimentem. On postupuje podle svých koncepcí; a je mu naprosto jedno, co si o tom myslí Priss.

Teď zrovna uvažuje o dětech, zvláště Iris a Sif. Daly mu najevo zásadní nepřátelství, odvážily se narušovat jeho koncepce. Na druhé straně trvají na tom, aby jim zplodil sourozence; což vypadá, že mají nějaké vlastní záměry. Napadnout je nemůže, tím by si znepřátelil celý Baarfeltův klan. Taky jsou mu sympatické a drobné potyčky s nimi by mohly být jedinou zábavou při té zdejší nudě. Kdyby byly aspoň trochu starší, prostě by je svedl a podřídil své vůli, jistě by mu pomáhaly. Jenže za pár let, až budou vhodné, kde už budou? Zlatovláska Sif bude nedostupná, ale Iris by mohla...

Schválně si ji v prostoru našel. Ve společnosti malého Rolfa, syna jeho Jannah; kdysi ho kluk velmi obdivoval. Mírně jí naznačil, že se s ní za pár let hodlá oženit a co s ní všechno udělá; reagovala tak nečekanou smrští vzteklých nadávek, že se pak dlouho smál...

Děti se po ranním Propojení odstranily do bezpečné vzdálenosti, aby na ně nikdo náhodou nepřišel. Pár mladých psů vzaly s sebou, taky svoje vlky, nějaké leopardy... Přikryly se štítem proti náhodnému vyrušení, samozřejmě se nemohly chránit proti zkušeným čarodějkám. Ani proti Omarovi...

Co je to za Wézeta? zajímal se Chris.

Poslední významnej manžel mý mámy. Brácha Denisovy Mardžány. vysvětlil pro ně dost jasně Rolf, Chytrej, sympaťák, dravý zvíře.

Zajímavý. Vezmeš si ho, Iris?

Možná jo, dráždí mě. Jestli ho nezpacifikuje máma. Chci, aby s ní měl dítě.

Proč nechceš sama?

Seš blbej? Myslíš že chci, aby mě dotrhal?

Jednoznačně: holčičky milují Propojení, ale k praktickému sexu mají tvrdě záporný vztah. Stejný jako Sif k pojídání masa či Iris k brodění se po krk v krvi. Jako malá měla několikrát děsivý sen, že se brodí krví, občas se musela potopit i s hlavou (a dlouhými vlasy) a odstrkávat části ohnilých mrtvol. Teď si tu představu občas navodí jako součást mentálního výcviku; stále ještě ji nesnáší s naprostým klidem.

Kdybyste chtěli Sif a Iris propíchnout ucho, nos, obočí a cokoliv jiného, s nadšením přijmou a budou otravovat, až vás donutí splnit slib. Ozdoby do bradavek... časem určitě, zatím by překážely při rvačkách. Ale svoje panenství budou bránit ze zásadních důvodů, dokud se samy nerozhodnou. Nikdo to nechápe jasněji než Christian.

Žije se svou matkou na Atanoru, kde je panen možná víc než polovina. To v zemi, kde funguje masivní kampaň, aby každá žena přiváděla na svět co nejvíc dětí; čarodějky však mají výjimku. Čím se řídí, je velmi složité; tento způsob myšlení neuznává pojmy 'musíš' a 'nesmíš'. Pouze 'je vhodný čas'. Až nadejde vhodný čas, budou Iris a Sif těmi nejvášnivějšími milenkami. Do té doby na ně nikdo nesáhne, jinak ho zabijí. Ještě hůř: zabijí ho dřív, než se jich stačí dotknout. Leda by je dokázal zabít on.

Na toto odlehlé a odstíněné místo přišly proto, aby se provdaly za Chrise a Rolfa. Se všemi mystickými aspekty kromě tělesného spojení; především se dokonale Propojí, jejich mysli zůstanou sjednoceny po několik hodin, až mezi nimi nastane skutečná jednota. Od té chvíle se budou stále vnímat, zájmy a zábavy jednoho budou patřit všem. Časem se od sebe určitě vzdálí; Sif se vrátí domů do Ősgardu, ale ostatní ji dokážou najít, kdekoliv bude. Dokonce není vyloučeno, že někdo z nich zemře; i tak s nimi zůstane spojen.

Nejslabším článkem tohoto cowenu byl Patrick. Přišel nedávno a nemá tolik zkušeností, co ostatní. Bude je nabírat, oni mu budou pomáhat. Osvědčil se, patří k nim; časem se vypracuje, nebo přijdou jiní, mladší a nezkušení. Jejich spolek není uzavřen, přijme každého, kdo je jako oni.

Naopak Chris je velmi zkušený, WZ od narození. Termín Velký Kluk, jehož použil, znamená: Ochránce mladších sourozenců. Zatímco Sif a Iris mají od Julie nařízeno, aby pravidelně minimálně jednou denně zlobily a vytáčely ji i ostatní, Chris má od Valérie privilegium: on zlobit nemusí, naopak řešit problémy mladších sourozenců. Nejvíc miluje dvojčata...

Když to Iris pochopila, objevila novou hru: výchovu sestry Giny. Ta malá žije daleko v Arminu pod ochranou babičky Giny, v blízkosti jejího syna Antonia. Je ještě maličká, ale její vědomí se už probouzí; ona i Toni dobře vědí, že mají starší sestru čarodějku. Jen ještě chvíli, než se vrátí z této cesty; pak bude Velkou Sestrou, laskavě nesmlouvavou učitelkou a vychovatelkou, která ty ničemné špunty prostě dokope k nejvyšší dokonalosti! Těš se, Gino, těš se, Toni! Když si představila, jak jim jednou nařídí, aby ji pravidelně zlobili, cítila po těle slastné záchvěvy.

Tolik se zas netěš, Iris! Už se na tebe chystáme!

Gina? Ty už umíš odpovědět? Slzy jí vhrkly do očí.

Reakce byla nezřetelná; ale byl to důvod, aby padla Sif kolem krku a začala brečet. Za krátký čas nás bude devět!

Odkudsi z dálky se ozvaly hlasy starších. Denis, May-Britt... zdravili tu novou, už ne Velkou Holku Iris, ale její maličkou sestru Ginu. Iris se hřála v paprscích vlastní důležitosti, pyšná jak paví chvost. Vedle sebe cítila Sif, která jí tiše záviděla. Mírně vyčetla matce...

Vydrž. Taky se dočkáš! ujistila ji May-Britt.

Jenže cituplná chvíle dojetí trvala jen krátce; pak se velení tvrdou rukou ujal Mistr Čaroděj Chris. Pohněte s tou svatbou, nemáme čas! Propojení je důležité, zítra přistanou lodi a musíme být uchystaní!

Kluků bylo pět, dívky dvě, takže se okolo nich všelijak ovinuli, aby byli přitisknuti co největší plochou těla. Chris pomalu a opatrně, jak mu velela zkušenost, připojoval jednotlivé individuální mysli do sebe, až se dokonale vnímaly; určil nouzový termín probuzení za tři hodiny a připojil se jako poslední. Byla to tak hluboká meditace, že mohli být ohroženi, kdyby kolem nich nebyli jako stráže psi, vlci, leopardi...

A pak už jen spali a slunce je hřálo.

Errata:

30.05.2021 11:15