Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (François Garrichet)

Byl jsem požádán, abych do tohoto zmateného a neuspořádaného vyprávění konečně vnesl pořádek a vědeckou důkladnost. Zajisté jsem k tomuto účelu vhodná osoba, neboť jsem vskutku býval vědec, historik a archeolog. Ale to je bohužel již dosti dávno; těžko definovat, co jsem nyní. Vědeckou práci jsem dávno zapomněl, zato jsem si zvykl na jakékoliv podivné události; po dlouhých letech zajetí se okolo mne dějí věci, kterým bych nevěřil.

Je jedna možnost: že jsem se konečně zbláznil a tohle všechno se mi zdá. Jak jinak si vysvětlit, že se plní moje tajné sny? Mám dvě krásné dcery, jedna je provdaná za císaře ostrovní říše, druhá za čaroděje. Možná ještě další děti, o kterých nevím; mezi Afričany jsem se rozhodně zpátky nedržel. Zatím o žádných nevím a doufám, že se ani neukážou. Ale určitě by byla pěkná legrace, kdybych se ještě na stará kolena oženil s nějakou mladou holkou a začal si trochu užívat.

Například se Sunny. Ano, je na mne mladá. Ale začala si sama, požádala (s veškerou zdvořilostí), abych jí předal informace, které jsem nasbíral během svého života. Dokonce slibovala, že se při milování bude chovat ohleduplně, nikoliv jako nezkrotná šelma. Lhala. Jen co zjistila, že nejsem tak starý, abych při tom dostal infarkt, začala... Ne, stop. Žádné detaily.

Ale po milování a Spojení byla hodná, zůstala ležet a chtěla si povídat. Mentálně, to se rozumí. Požádala, abych ji prozkoumal a zamyslel se nad jejími problémy. Konečně, je vědecká pracovnice jako já.

Její problém je naprosté selhání ve funkci čarodějky. Být jako Panna znásilněna démonem a navíc na první pokus oplodněna, takže se z ní vylíhne co nevidět další démon, je pro kamarádky dost dobrý důvod k zábavě. Ne že by byly tak škodolibé, ale přece jen, jistá legrace to je.

Vylepšil by tvou situaci nějak vztah se starým dědkem, který ani není WZ?

Nemyslím. Ale taky nemůže ničemu uškodit.

Nechápu. Zkus tuhle myšlenku rozvést!

Jak moc by ublížilo tobě spojit svůj život s nešikovnou čarodějnicí?

Mně nemůže ublížit nic. Řeknou, že jsem si pořídil mladou kočku do postele.

Pch! Vyser se jim na hlavu!

(Nejenže jako všichni mladí ráda mluví sprostě; byla by schopná to udělat!)

To si teda piš! Některejm kusům s chutí!

Připadá mi, že jsi jaksi... znechucená životem!

Já zas nechápu, proč se divíš. Ale konečně... co na tom záleží?

Ať jsem to promýšlel jakkoliv, bylo mi toho děvčátka líto. A vzmáhala se ve mně touha jí aspoň chvíli pomáhat žít; jistě, se sobeckým zájmem příjemně si s ní užívat. Jenže to by stejně dělala, ať už s kýmkoliv...

Až na to, že na mě většinou nikdo nevyjde. Neumím se tak vnucovat!

Takže bys vážně chtěla, abych... abych si tě třeba vzal za ženu?

To už jsme udělali, ne? Jo, ty myslíš nějaký obřad?

Představil jsem si jeden obraz z galerie hraběte Treťjakova v Moskvě; jmenuje se Nerovný sňatek a chlípný stařec si na něm bere mladé stydlivé děvčátko. Sunny tedy rozhodně stydlivá není, ale stejně... Na druhé straně, mohl bych jí třeba dělat tátu, možná touží po rodičovské lásce...

To se pleteš, já nejsem z žádnýho děcáku. Naopak mám slušnou rodinu, táta je kolik generací Jezdec a měli jsme v rodu spoustu slavných osob. Od malička mi je dávali za vzor. Taky proto jsem chtěla být čarodějkou.

Zkusil jsem si to představit. Tepla mi vzpomínku z mládí, vesnické sídlo, chodba se starými ztmavlými portréty pánů a dam. Otec, který trávil většinu času na cestách, matka laskavě pečující o několik dětí...

To bude legrace, až přinesu tatínkovi ukázat vnoučka démona!

Za to přece nemůžeš!

Takovou myšlenku táta v životě neuzná. Podle něj jsem odpovědná i za zemětřesení. Nechat se znásilnit démonem, to se prostě nemá!

V rozpacích jsem ji pohladil po hlavě.

A navíc, já nebyla vzorná Panna ani předtím. Správné Panny přísně dodržují každý pokyn a ještě dohlížejí, co dělají ostatní. Já ty krávy nemohla cítit. A nemysli, že to nevěděly, taky jsou TP!

Tak jim něco vyveď, ne?

Vyprskla smíchem. Kdybys věděl... chceš, abych se ti vyzpovídala?

Budeš vyznávat svoje hříchy – nebo se chlubit?

Zavinila jsem si to sama. Když jsem byla malá, tak pohádky... Potom jsem přišla na Atanor. Wézetky na nás byly hodné, ale starší Panny... myslím tím služebně starší, jinak třeba čtrnáctky. Dost nás šikanovaly. Nesměly, to se rozumí. Jedna tam byla dost úchylná, víc než normálně, ráda se s náma mazlila ve sprchách. My ji samozřejmě kryly; ale byly jsme domluvený a holka, co si ji vybrala na noc, jí zkoušela pouštět do snů nejhorší sviňárny s klukama, co vymyslela. Když jsem to byla já, tak většinou ohyzdný démony s obrovským přirozením, aby ji natrhli. Mia se probouzela celá zpocená, křičela ze spaní a my jsme se jí smály...

Koukám, ty malý holčičky jsou taky pěkně zákeřný!

Ani nedejchej. V klášteře je nuda, teda většinou. Když velký WZ něco dělají, tak ne, ale většinu času jen meditujou a nám naříděj samostudium. Mám takovej dojem, že holky jako Mia si tam držej, aby šikanovaly žákyňky. Nic jinýho jí nešlo, byla úplně blbá. Teda, v místních poměrech.

Ale stejně; myslíš, že sis tohle přivolala?

Bylo to přesně takový, jak jsme si vymýšlely.

Na to jsem neměl slov. A bylo mi jí líto; malé děvčátko ve studených neútulných chodbách nějakého kláštera, úchylná dozorkyně...

Tak počkej! Ty si zas představuješ bůhvíjaký horrory; nebylo to tak zlý a já nebyla žádná křehká panenka, co hned propadá depresím. Jsem zdravá veselá holka, která nezkazí žádnou švandu!

Jo, to jsem si všiml. Do budoucna to bude taky tak? Mám počítat s tím, že si čas od času narazíš nějakýho dalšího kluka a nebudeš se divit, když najdeš vedle mne cizí holku?

Je na tom snad něco divnýho? Jo, ty myslíš, že to dělám pro zábavu? Někdy teda taky, ale většinou je to důležitý, potřebuju si od nich něco stáhnout nebo je zas já něco naučím...

Ano. Správně. Vysvětlili jsme si situaci. Koho mám požádat o tvou ruku?

Jako aby mě ti dal za manželku? Nevím... ale udělej to, bude to švanda!

Fajn. Ještě pro zajímavost, kolik je ti let?

Bude mi sedmnáct. Chápu, jsem už dost stará...

A tak jsme přišel k manželce. U snídaně jsem to oznámil rodině.

Denis a Assama byli jednoznačně pro a smáli se. Diana se málem udusila kávou; kupodivu mě začala přesvědčovat, že tak starý člověk jako já, všeobecně vážený a ctěný, by se neměl zesměšňovat před veřejností. Jenže já vím jak na ni:

„Pokud vím, bude mít dítě. A obává se, že na jeho výchovu nebude sama bez muže stačit. Jak víš, bude to dost složité...“

Diana se zarazila a začala to promýšlet. Magické slovo dítě...

„No... jestli se o ni chceš postarat, je to od tebe velkomyslné. Ale ber ohled na to, že je to mladá nezkušená holka...“

„Čarodějka, podle Valérie talentovaná. Už sice narazila...“

„Dobře dělá,“ řekl Denis s plnou pusou, „Aspoň ti dodá energii.“

„A konečně, později můžete mít ještě nějaké vlastní děti!“ dodala Assama.

Diana se tvářila nedůvěřivě. Už to spolkla, ale...

A mě napadlo rýpnout si do drahého zetě.

„Myslím, že by mohla bydlet tady v paláci, ne? A drahý synáčku, mohl bys chvilku poslouchat, co povídám? Hrozně nerad bych viděl, kdybys za ní lezl a nasazoval mi parohy. Jak jsem slyšel...“

Teď šlo o život Denisovi. Vytřeštil na mě oči a vypadal, že se dusí.

„Já že bych... Ty myslíš, že... No, samozřejmě jsem se s ní spojil, ale to je má povinnost! Ty děláš, jako kdybych... stál o nějakou ženskou!“

Bohužel, má pravdu. On je opravdu nijak neláká, lezou za ním samy.

Moje drzá invektiva ho nadráždila, rychle dojedl a začal pracovat. Napřed chtěl mluvit s Julkou a hodlal za ní jít, ale ona přišla za ním. Políbili se na uvítanou a pár okamžiků zůstali spojeni čelem; pak se Julka rozesmála a řekla pomstychtivě: „To jí patří!“

Denis se taky smál. A řekl: „Dneska ti to mimořádně sluší!“

Julka udělala nedůvěřivý obličej a čekala, až řekne nahlas, kam směřuje.

„Vrtá mi hlavou ten frajírek Ichthuriel. Co myslíš, dokázala bys ho svést a prozkoumat? Když seš na ty démony...“

„Proč myslíš, že se ještě objeví?“

„Obávám se, že to dostal za úkol. Když Johanka vyřadila Lucku.“

Julka to chvíli promýšlela. „Svést snadno. Probádat – nevím. Možná.“

„Troufneš si to?“

„Další krok k vlastní zkáze, co?“

„Ale ne, proč? Já třeba se necítím...“

„Hele, oblbovačky házej na svý ovečky! Chceš po mně smrtelně nebezpečnou hru, na jakou by kterákoliv jiná holka dojela. Žádal bys to po nějaké jiné, snad kromě Valérie?“

Odpověděl dost vážně: „A co mám dělat? Danielu mi nezbaští!“

S povzdechem pokrčila rameny. „Uvidíme, jestli přijde. Ale nic neslibuju, není to takovej starej dobrák jako Feroz. Trochu jsem ho testla.“

Zmlkli, čímž dali možnost Dianě: „Můžu vědět, o čem mluvíte?“

„Mezi našimi včerejšími hosty byla Jeho Eminence arcibiskup Ichthuriel. Jeden z nejvýznamnějších ďáblů, pravděpodobně z původních padlých andělů, co odešli se Satanem z nebes.“

„Hezký. Co chtěl?“

„Zajímá se o nějaký přírodní nebo dlouho existující průchod do dalších světů, který funguje tady v Simbabwe.“

„Průchod? Myslíš to, čemu se říká teleport?“

„Ano. A neříkej: Bezvadný, jedem!“

„Proč ne? Já bych klidně...“

(Jenže to myslela jako vtip; ráda nás šponuje.)

Představil jsem si tu věc. Nepokoušel jsem se přijít na to, jak funguje, kdo ji vytvořil a jestli na ni ještě pořád dohlíží. Řekl jsem:

„Ty další světy; mohlo by mezi ně patřit i Nebe a Peklo?“

Denis se podíval na Julku; oba současně přikývli.

„Čímž se vysvětluje, že se tady ta parta tak snadno objevila.“ dodal Denis.

„Jaké jsou záměry ďáblů ohledně Země a Nebe – podle vás?“

„Nekladeš jednoduché otázky. Lucka se k nám vždycky chovala přátelsky, dá se říct, že pomáhala. Třeba děti ji mají moc rády; samozřejmě se snažila do svých tenat pochytat co nejvíc lidí z nižších kast, což nebylo v pořádku, ale dá se to chápat. Sama je podnikatelka!“ řekla Julka.

„Na mě byla taky milá,“ souhlasil Denis, „Možná se něco změnilo, když jí to Johanka zatrhla. Asi dostala dole pěknou rychtu. A začal se blízko ní objevovat ten Ichthuriel. U něj je to jasný: jede po nás.“

„Zbavit se ho nějak nedá?“ ptala se Diana.

„Rozhodně ne zabít. Pokud bys chtěla, rád si to s tebou rozdá na meče, můžeš mu useknout hlavu nebo ho rozsekat na kousky, ale to mu v jiném vzoru ani trochu neublíží. Je anděl v opozici.“

„Může ho zničit někdo jiný?“

„Bůh. Ten určitě. Jiná božská bytost v postavení... třeba Šivy. Ale proč by to dělal? Jak víme, jaké jsou ve skutečnosti vztahy mezi Nebem a Peklem? Kdo by se to dozvěděl, mohl by jim do toho začít zasahovat.“

„Jak věrohodná je v tomto případě Bible?“ ptal jsem se.

„Kterou verzi máš na mysli? Pravdivá zajisté je. Věřím dokonce i tomu, že dávno před vznikem lidstva existovala na Nebi vyspělá civilizace, která asi bojovala s nějakou další (nebo víc). Lucifer byl velitelem ochrany vnitřního okruhu, jakési palácové gardy. Kvůli nějaké závadě ve služebním postupu se pohádal s Jehovou, Bohem Otcem. Podle Adventistky sestry Whiteové kvůli tomu, že jeho nadřízeným byl jmenován Bůh Syn Ježíš, čerstvě stvořená bytost. Za tento přestupek byl přeložen; na Zemi či do Pekla, v tom se mínění různí. Rozhodně nebyl potrestán moc přísně, titul Knížete a veškeré schopnosti mu zůstaly. Když vezmu jak vyváděl, když jsme mu chtěli projít Peklem do Inferna...“

„Inferno je podle tebe něco jiného?“

„Bezpochyby. Průchod andělů Peklem považoval za hrubou urážku, ale musel to strpět. Válka v Infernu trvá a zřejmě fungovala i předtím, alespoň něco takového říkal Feroz. Taky chápu, že shánějí bojovníky a my bychom se jim hodili. Stejně jako Země není jedno teritorium, i Peklo bude rozdělené. Asi nějak válčí taky mezi sebou. Kromě toho různí démoni sídlí trvale či dočasně na zemi. Prostě, je to složitější...“

„Fajn. Vraťme se zpátky k problému. Zdejší teleport.“

„Tímto teleportem je možno projít do jiných míst. Prozkoumáme ho a pokud přijdeme na to, jak funguje a kam se jím dá dostat, určitě se najde pár šílenců, kteří to zkusí. Myslím, že takto fungoval i před tisíciletími, když jej používali faraóni. A střežili Reorti.“

„Myslíš, že stará egyptská civilizace tam ještě existuje?“

„Pokud ano, určitě se za ta léta změnila. Vyspěla a podobá se naší; leda že jejich chrámy a slavnostní uniformy budou připomínat tu kulturu.“

„Co myslíš, je možné se tam setkat osobně s egyptskými bohy?“

„Jistě, stejně jako kdekoliv jinde.“

Diana vztekle potřásla hlavou: „Tím nemyslím pomilovat se s Bastet! Chtěla bych tu civilizaci vidět v plném rozkvětu – víš?“

„Pokud správně chápu, chtěla bys, aby tě Amón Ra pozval na svačinu. Zatím jsme měli to potěšení s Anúbisem, Hórem a Thovtem, když už vynechám kočky. Plus pár stovek nižších bytostí, nevím jak je nazvat. Pokud nám pošlou pozvánku na nějakou party u sebe, určitě se vystrojíme a půjdem...“

Diana nakrčila čenich. „Nevím, proč si musíš ze všeho dělat srandu!“

„Já si dělám srandu? Pokud sis nevšimla, vstupuju do hry s bytostmi, které mě můžou kdykoliv zabít jen výbojem energie! Včetně náhodného; s jednou už jsem se oženil a s další se chystám. Víš co to je uspokojit třeba Assi, aby tě začala brát vážně? Možná oni vědí, jak se ovládá teleport; hravě to zvládala Dita, dokonce i s vytvořením vlastního světa. Pokud to nebyl někdo jiný, oni taky pracují v cowenu a Dita fungovala jako mluvčí. Drze se cpeme někam, kde nás moc nechtějí; tak bychom mohli být pokornější!“

„Myslíš – vzdát to?“

„To jsem neřekl. Jestli z Pekla přišli L a I, nejsme tak bezvýznamní, to by se neobtěžovali. Vím, že to dokážeme; ale musíme být obezřetní.“

Opět jsem se vmísil: „Pokud vím, přechod do jiného světa na Rhodu zorganizovali řečtí bohové jako poděkování za dobrou zábavu. Můžeme si myslet, že když jim poskytneme hezké rozptýlení tady, bude to obdobné?“

Denis s Julií si opět vyměnili pohledy. A Diana řekla:

„Já žasnu, tati, jak seš perfektně informovanej!“

„No to víš. Od děvčat.“

„Tati! Tím chceš říct, že spíš s těma holkama a taháš z nich rozumy?“

„A s kým bych měl spát, s krokodýlem? Uklidni se, dcerunko; většinou jsou zvědavé na záležitosti posledních let v Africe. Některá se zajímá o mé znalosti starých civilizací, to je pravda, ale...“

„A že o tom já nic nevím!“

„Myslíš, že bych ti to měl hlásit?“

„Tvůj cynický přístup, tati...“ pěnila Diana a ostatní se smáli.

„Možná jsem ještě cyničtější, než si myslíš. Kdybys měla zájem, mohl bych tě seznámit se svými názory na tvoje chování, třeba...“

„Ne, děkuji! A dělej si co chceš!“

(Já se ničím nechlubím. Ty dívky jsou prostě vychované, aby se vnucovaly každému, třeba jen ze zdvořilosti. Ale s Bonny jsem nespal, neřekla si.)

„Zkusil bych udělat předběžný závěr,“ řekl Denis, „Pokud o teleportu kdo co ví, tak Reorti. Diano, proslýchá se, že Vládce nás chce přijmout v oficiální audienci. Víš o tom něco?“

„Jistě. Charrymu to řekl jeden z těch papalášů. Jenom čeká, až se sejdou všichni ostatní předáci, aby to bylo slavnostní.“

„Takže kdy?“

„Zítra nebo pozítří, kdo ví? Dají nám vědět!“

„Hm. Co máme dělat do té doby?“

„Co budeš dělat ty, Denisi, je mi jasný. Od táty jsem to nečekala, když ho to ale baví... My ostatní budeme jednoduše čekat.“

Pokud si myslela, že tím Denise otráví, byla zklamaná. Smál se.

„Já budu hledat další staré fresky,“ řekl jsem, „Asi si na to vezmu jako pomocníka Sunny. Zapamatovala si můj kočičí vzor, třeba to zvládne.“

Denis spokojeně kývl. „Výborně! Dokáže trafnout i sebe?“

„Uvidíme. Uvažovala, jestli neublíží dítěti. Snad ne, démoni bývají odolnější. Při nejhorším bude koťátko.“

Diana se tvářila zavile, kdežto Denis se smál.

„Víš táto, že seš docela odvážnej?“

„Já ani ne. Leda Sunny; já s tím nebudu mít žádný potíže.“

Neřekl, že si to jenom myslím. Neřekl nic.

Ale Dianu něco napadlo: „Když to má bejt slavnostní audience, chtělo by to, abysme taky nějak vypadali! Třeba jako na tý fresce!“

„Nima problema.“ řekla Julka, „Diano, učili jsme tě iluzi, tak sleduj:“

Nechala si narůst svou obvyklou černou hřívu, ale zcivilizovala ji, zkrátila a zarovnala na ramenou. Dál ji zastřihla uprostřed čela a na spáncích, a nějak vyztužila, aby se účes ani nehnul. Dlaněmi přejela přes obličej, jako by vtírala do kůže nějaký krém, po němž kůže zvláčněla, zmizely všechny vrásky a tvář nabyla vzhledu porcelánové panenky. Obočí si vykroužila až k spánkům, horní i spodní víčka natřela modrou barvou a omalovala do kapkovitého tvaru. Tím dosáhla, že oči vypadaly proti ostatnímu obličeji nepřirozeně velké a jasné, zbytek tváře se skoro ztrácel. Rty si lehce nalíčila nafialověle rudou barvou. Moc k poznání nebyla.

„Tak co, dokážeš to?“ ptala se Diany.

„Pěkný,“ odsouhlasila císařovna, „Až na to, že jsi kněžka a měla bys mít hlavu oholenou. Takhle můžeš mít leda paruku!“

Julka se usmála, jedním hmatem stáhla paruku a hodila ji Dianě do klína. Sotva však po ní sáhla, změnila se paruka na příšerku s mnoha chapadly, začala syčet a sápat se po ní.

„Ty tvoje blbý vtípky!“ vrčela Diana.

„Můžeš mi to oplatit, když chceš!“

Nemohla a věděla to. Mohla jenom nadávat.

„No začni, nekoukej! Seš egyptská královna, ne?“

Jsem starý člověk a čím dál lépe se upamatovávám na staré časy. Například jak Diana čas od času, dle možností navštěvovala školu. Nesnášela dvě věci: když musela něco předvádět ostatním žákům, a když jsem ji přitom sledoval.

Udělala na svoji dvorní čarodějnici ty nejzlejší možné oči; pak vytvořila na vlastní hlavě vlasy a nechala je zčernat. Denis bez říkání vytvořil před Dianou zrcadlo, aby se viděla. Srovnala a zpevnila účes; pak zmaterializovala zlatou čelenku s pyšně vztyčeným královským hadem.

„Hezký,“ řekla Julka, „Fixni ji a odlož bokem!“

„Jo, to má bejt paruka?“ udivilo Dianu.

Julka vzdychla, uvolnila jí z kůže vlasové kořínky a opatrně paruku sňala.

„Jéje; to je příjemný!“

„Akorát že jednorázový. Já si všecky kořínky vypálila. Už nikdy mi skutečný vlasy neporostou.“

Diana nad tím začala přemýšlet, ohmatávala si hlavu a mručela.

„To jsem ti zas něco vykecala, co? No jasně, zkus si něco!“

Zkusila účes, jaký měla princezna na fresce: dětskou kadeř, vyrůstající z jednoho místa, svázanou zlatým drátem a rozpletenou do spousty maličkých copánků. Princezně se na copu snažily otrokyně, Diana to zvládla sama, pyšně se prohlížela v zrcadle a sama sobě se moc líbila.

„Moc pěkný! Jsem zvědavá, jak to sundáš!“

„Nesundám, ten cop si nechám! Sluší mi, ne?“

„Vypadáš jak puberťačka!“

„Když se mnou zacházíš jako s těma svejma holkama?“

„Rozhodně ne. Žákyňky už bych mlátila!“

Diana se zasmála a začala si malovat oči. Zlatem, samozřejmě. Tvář dokonale vyhladila, až skutečně vypadala jako dospívající děvčátko. Podobala se dokonale egyptské princezně, ovšem moc se nepodobala Dianě.

„Hezký. Zkus oblečení!“

Princezna na fresce byla nahá, jen v klíně měla jakousi dráždivou sukýnku spletenou ze zlatých šňůrek. Naopak královna při audienci měla těžkou sukni až ke kolenům, pestrobarevnou a prošívanou spoustou zlata. Diana si zkusila obě varianty, fixla je a svlékla. Denis hbitě vytvořil v koutě krejčovskou pannu, na kterou si mohla oděvy odkládat.

„Koukáš tati? To jsem ještě dneska nic nezvrtala!“

„To bude tím vzlínavým proudem.“ krotila ji Julka.

Diana se dala do šperků, ty jí šly. Těžké náušnice jsem poznával, patřily královně Hatšepsoweth, viděli jsme je kdysi v muzeu. Paměť teda má skvělou, aspoň na parádu. Těžký náhrdelník s vyobrazením sokola Hóra, ze zlata a lapisu lazuli, pokrývající celou hruď. Ale žádné cetky do bradavek. Zato několik náramků, ozdoby na kotníky bosých nohou.

„Vidět tohle v Britským muzeu, tak dostanou amok!“ konstatoval jsem.

„Až na to, že je to všecko iluze. Až je přestane Julka držet, rozplynou se!“

„Drobný omyl, drahá. Tohle byla materializace. Jsou součástí tvýho státního pokladu a můžeš si je doma hodit do vitríny.“

„Ty mě lakuješ, Julko! Já neumím materializovat!“

„To bude tím vzlínavým proudem.“

Diana zvážněla. „Hele, ještě jednou a jako blbýmu. Ten proud je opravdu tak silnej, že dokáže zhmotnit moje iluze? Co dokáže ještě?“

„Chystáme se v tom směru podnikat výzkumy.“

„Hm. Proč jste se do nich už dávno nedali?“

„Protože dítě, když se spálí o kamna, už bejvá opatrný.“

„Tím chceš říct, že je to nebezpečný?“

Denis řekl: „Možná tak nebezpečný, že jedinej kontakt způsobí smrt.“

„To je blbost. To by sem faraóni nechodili!“

„Za á nevíme, kolik jich přišlo. Za bé: slyšelas někdy o lidech, kteří se v okamžiku smrti chtějí povznést ke svým bohům?“

Diana zkřivila obličej. Přikývla. Pak vstala a prohlédla se v zrcadle.

„Půjdu se předvést Charrymu. Jsem zvědavá, co bude říkat!“

„Počkej!“ zarazil ji Denis, „Zapomněla jsi na to hlavní!“

Obrátila se k němu a on vytvořil iluzi faraóna. „Umělý vous!“

„To je fakt, královny to nosily! Ale...“

„No, dělej!“ smála se Julka, „Z bradičky!“

Diana začala cukat obličejem a rozhlížela se, zejména po chlapech.

„Moje malá holka obroste celá srstí!“

Diana (už trochu vzteklá) si vytvořila na bradě dlouhý chomáč chlupů. Pak jej prodlužovala a pokoušela se splétat do vousu, jaký nosili faraóni; Julka jí s tím asi dost pomáhala. Včetně zapletení zlatých šňůrek.

„A víš, že faraóni nosili ten vous umělej?“

„Tak buď ráda, ty máš pravej. Teď jdi postrašit manžela!“

Diana nadšeně odběhla. Julka a Denis likvidovali pozůstatky pokusu, kromě věcí, které chtěli zachovat. Požádal jsem o dohled a trafnul se na kočku. Docela zdařile, schválili to.

„Možná by ses měl taky nějak chránit.“ navrhovala Julka, „Vytvořit nějaký vzor, který by byl patřičně odolný...“

„Třeba tenhle?“ Denisovi narostla srst, rohy a ohon.

„No, sluší ti, ale...“

Přimhouřil trojúhelníkové oči, zářící rudým svitem:

„Nebuď měkká! Zkusilas někdy dočasnou transformaci? Hodíš jako podmínku hodinu; akorát se musíme do hodiny vrátit...“

„Spíš bych se nechala hlídat dobrým supem, aby mě odtamtud vytáhl!“

„Taky dobrej nápad; udělala bys mi to?“

„Hele, nech toho! Už teď z tebe jde pěkně hnusný éčko...!“

Denis se vrátil do normální podoby. Prudce dýchal. Kříž na jeho hrudi podivně blikal a kůže v jeho blízkosti pocukávala.

„Všímáš si, co dělá? Chvilku dýl a začne mi ničit strukturu!“

„Co ti dělá, když seš neutrál?“

„Nic, je klidnej. Vyhovuje mu to.“

Julka se zamyslela. „Heleď, co ho máš, zkusils něco mínusovýho?“

„Myslíš jako jestli by mě nechal?“

„Přemýšlím o pěkně blbým a zákeřným experimentu. Vpálit kříž někomu, kdo je naprostej hajzl. Třeba zločinci; jestli by ho začal krotit!“

„Nebo zabil.“

„To by byl taky výsledek.“

„Těžkej přešlap, nemyslíš? Můžem to udělat?“

„Kdyby si o to ten člověk řekl, proč ne?“

Chvilku o tom meditovali a pochechtávali se; pak Denis mávl rukou.

„Až si tak na vás někdo něco vymyslí!“ pohrozil jsem jim.

„Zkus to!“ vycenil zuby.

„Hele, ty seš snad ještě pořád ten roztomilej démonek!“

Rozcházeli jsme se se smíchem; venku už mládež začala diskutovat, jak se co nejkrásněji vystrojit na audienci. Neměl jsem zájem je sledovat, počkám si na výsledek. Radši jsem pospíchal za Sunny.

„Jdem do akce?“ zeptala se a trafla se na kočku.

„Jistě. Akorát ti mám vyřídit, že seš srdečně zvána do našeho paláce.“

„Tím chceš říct, že se budu opravdu vdávat?“

„Jsem odhodlanej to prosadit třeba násilím. Přinutím Maria, jsem původně katolík. A donutím Dianu a Assamu, aby ti nesly vlečku!“

„To byly ze mě tak nadšený?“

Nahnul jsem se k ní, aby si mohla přečíst celý záznam. Udělala to, ale o moc víc ji zaujaly záležitosti teleportu.

„Páni, přechod! To bych jednou chtěla; závidím těm, co odešli!“

„To snad nemyslíš vážně!“

„Proč? Šel bys se mnou?“

„Koukej, byl jsem v zajetí dost dlouho a ještě se vzpamatovávám. Teď chci od života klidnou pracovnu, pravidelnou stravu, dostatek kávy a papíru na zpracování svých vědomostí. Případně tu blbost, co říkala Sif: textový editor počítače.“

„Zapomněl jsi na hodnou a přítulnou manželku.“

V kočičí podobě se blbě líbá, ale olízl jsem jí nos.

Pak jsme vyrazili do podzemí jednoho z paláců. Patřil nějaké černošské kultuře; kdyby to nebyl nesmysl, řekl bych Dogonům. To byla velmi slavná civilizace, ovšem na západním pobřeží, přes celou Afriku! Nedokážu si představit, že by putovali až sem pro nic za nic! Abyste věděli, Dogoni nebyli žádní pitomci; jejich legendy vyprávějí, že věděli o existenci jiných planet a vesmírných cestách. Jejich sošky ukazují lidi ve skafandrech; dvě takové jsme v podzemí našli. Sami Dogoni tvrdí, že jejich předkové přišli z planet kdesi u Síria.

Když jsme vylezli, měli jsme oba tak hrozný hlad, že jsem akorát uložil ty sošky a sháněli jsme se po jídle. Sunny napadlo jít se umýt do potoka; tam ale ucítila rybu, tak jsme hned začali lovit a jedli je syrové. Není to tak špatné, když máte kočičí žaludek. Trafování devastuje morálku.

Nacpali jsme se tak, že jsme se po jídle natáhli na slunce a sušili srst. Tehdy přišel Denis a natáhl se vedle nás; vypadal rozpačitě.

„Tak se pochlub, cos objevil!“

Koukl po mně, jestli si dělám legraci. Pak začal dost opatrně:

„Začíná se mnou cloumat pěkná depka. Dokonale povedenej pokus! Vstoupil jsem do neutrál vzoru, uložil se do chráněnýho prostoru a postavil okolo sebe takový hradby, jako bych čekal útok. Fyzicky jsem se vůbec nehnul, jen vystrčil tykadla a zkusil vlézt do toho proudu. Vzal jsem to dolů, do nízkých hladin. Jenže jsem tam zabloudil a jak jsem se v tom plácal, zkusil jsem vyhledat Assi. V tu ránu jsem byl u ní!“

„Nepovídej! V Infernu?“

„Přesně. Co víc, svištěly kolem mě kulky a útočily pěkný potvory. Jednu jsem zabil; musel jsem, šla po mně. Netuším, co to bylo. Šlo to ztěžka, na údery energií nereagovala, zbraně jsem si nemohl vytvořit. Nefungovalo nic. Nakonec se mi povedlo udělat iluzi, že jsem jinde, on po mně sekl a já mu sebral jeho zbraň. Věc s několika čepelemi. Bohužel rozžhavená... to je špatně. Nabitá negativní energií, těžko jsem ji udržel v ruce. Popálenej nejsem, ale tam jsem byl. Ale zabil jsem ho.

Pak mě chytla Assi a ječela jako blázen, ať koukám vypadnout. Že mi jde o krk. Zkusil jsem jí vysvětlit, že tam nejsem fyzicky, ale dala mi tečku, až... Pak mě napadlo něco dalšího, zas netuším co. Bylo to hrozně rychlý. Zlikvidovalo mě to, nedokázal jsem se ani bránit.

Zachránil mě uloženej vzor. Doteď se vzpamatovávám.“

„Jak jsi tam byl dlouho?“

„Tak tři minuty. Tam už teda rozhodně nechci!“

Sunny se přisunula blíž. „Nechceš dobít?“

„Dík, byl jsem varován, abych na tebe nešahal. Řeknu si Assamě.“

Koukla po mně a potřásla hlavou. „Povídej, jaký to tam je?“

„Děs a hrůza. Nelez tam, dokud nemusíš. Příště musím vzít nějakou... něco co vystřeluje šipky, nebo tak. Možná dokonce stříbrný, nebo očarovaný. Obyčejná bouchačka nestačí. A meč, zasvěcenej.“

„Neříkal jsi, že už tam nepolezeš?“

„Nepolezu. Leda kdyby chtěla Assi pomoct.“

„Pokud vím, vyhodila tě.“

„Jistě. Ale tak nějak... přátelsky.“

„Nějaký příjemnější místa jsi neobjevil?“

„Mentálním kontaktem několik. Horší bude fyzický přechod. A zpátečka.“

Natáhl se na slunce a vyhříval se. My samozřejmě taky.

Přišly za námi děti. Kupodivu nepřiletěly ani nebyly v žádné šílené podobě.

„Hele, je to pravda, že půjdete zabít tetu Lucku?“

„Co to kecáš za pitomosti?“

Sif a Iris si vyměnily potutelné úšklebky. „Tak jo nebo ne?“

„Ne! Naprostá blbost! Jak jste na to přišly?“

„Povídá se to po městě. Že přepadnete Peklo a zabijete ji!“

„A vám je jí líto, nebo co?“

„To ne, ale chtěly bysme to taky vidět!“

„No tak, holky! Nezdá se vám, že jste morbidní?“

„Teta Lucka nám jednou říkala, že když chceme někoho zabít, tak nejlíp ji. Jí to nemůže nijak ublížit, je démon!“

„Když už to musíte vědět, vůbec nechci zabít Lucku. Kdybych si měl někoho vybrat, tak jejich arcibiskupa Ichthuriela. Po tom půjdu jak čert po hříšný duši. A můžete mu to klidně vykecat!“

„Jú! A zabiješ ho?“

„Ne. Nedá se zabít. Nikomu v dějinách se to ještě nepovedlo.“

„A myslíš, že tobě se to povede?“

„Ne, to si nemyslím.“

Děti koukly jedno po druhém, nechápaly jak to myslí. Že by Denis mohl být poražen, nepřicházelo do úvahy. Ale byly rozhodnuté nenechat si ten souboj ujít. Tak zas odběhly. Denis se chvíli smál.

„Kdybych věděl co vymyslet, udělám to.“ řekl mírně, „Dnešní experiment mi ukázal jenom jedno: lehko to nepůjde. Dojít sem byla jen část úkolu.“

„Co teda budeš dělat?“ ptala se Sunny.

„Budu se opalovat. Když to půjde dobře, co nevidět usnu. Pak se probudím a doufám, že někdo hodný mezitím udělá něco k jídlu. Potom se uvidí.“

Aby usnul co nejdřív, přestali jsme ho rušit. Co se týče jídla, skutečně se snažil každý, kdo mohl. Ale Denise přišli probudit zprávou, že se mu narodila roztomilá dceruška; pachatelkou byla Kissa a nevyžadovala pro svůj porod ani polovinu vzruchu a publicity, co Assama. Přestože odborníci byli přesvědčeni, že má ještě něco víc než týden čas, bylo za dvě hodiny po všem a ostatní moranky měly dobrý příklad. Dá se čekat, že v nejbližší době přivedou děti na svět Kaya a Naqi; ohledně malé Aysim to není jisté. Čerstvě narozenou princeznu pojmenovali Kia; Denis ji šel prohlédnout a oficiálně přiznat spolupachatelství, přestože Kissa dle místního zvyku měla poměr s většinou dalších. Byla dokonce nadšenou propagátorkou myšlenky, že mladá dívka má vyzkoušet všechny možnosti, aby si mohla zodpovědně vybrat, s kým chce strávit život. Zatím toho správného nenašla. Ovšem dá se říct, že má ještě čas se rozhodnout; je jí teprve čtrnáct.

Afrických děvčátek mi bylo vždycky líto. Veškerá jejich trápení vyplývají z toho, že jsou zboží, majetek svých rodičů, přesněji otce. Mají cenu, může za ně dostat několik koz, krávu, velblouda nebo cokoliv, podle toho, kolik mužů (a jak bohatých) o ně stojí. Samozřejmě má přednost ten, kdo dá víc; kdo by se ohlížel na mínění nějakého dítěte? Muž si dítě odvede a použije, jak chce; když se holčičce něco nelíbí, zbije ji. Bije ji tak dlouho, až si zvykne neprotestovat; pak se jí narodí dítě a ona pečuje o ně i o manžela, jak se sluší na africkou ženu.

Vlastně ani moc netrpí; výhodou Afričanek je, že nejsou příliš bystré ani citlivé. Evropanka, jako třeba Gwen, by se vzbouřila nebo zbláznila. Vyzývá a učí Afričanky, aby byly sebevědomé; jenže na vesnici to může způsobit jen jedno: ženu manžel vyžene. Tím se její postavení jen zhorší, v nejhorším ji sežerou lvi či hyeny i s dítětem. První a nejdůležitější by bylo vysvětlit mužům, že žena je taky člověk.

Ačkoliv, komu? Wassongové jsou na tom mnohem líp než jiné kmeny, ale těžko by chápali. Ani muž není svéprávný. Jsou morani, bojovníci; rozhoduje náčelník, kouzelník, někdo takový. Možná kdyby se jim něco nelíbilo; ale pod velením Kwenzoriho a za přispění Denise je jim skvěle, co by jim mohlo chybět? Mají co jíst, každou chvíli se opijí a můžou bojovat s mocnými nepřáteli; tak si jejich národ představuje skvělý život.

Ale já chtěl mluvit o Aysim, nejmladší a nejkřehčí z Denisových manželek. Když jsem ji viděl poprvé, mírně to se mnou zacloumalo a nechápal jsem, že s ní vůbec něco měl. Aysim je vskutku dítě, patří do školy a učit se, ne se starat o rodinu. Ovšem kdybyste jí to řekli, strašně ji urazíte; právě to, že je brána za dospělou, je zdrojem jejího sebevědomí. Kdyby ji odmítl, asi by se strašně trápila, ostatní by jí pohrdali a vůbec.

Když zjistila, že je těhotná, byla úžasně pyšná a každému se chlubila. Ale Denis na ní poznal vlohy k magii a rozhodl se ji učit. Ze začátku o to moc nestála, pak poznala někoho, kdo ji rázem zaujal: indického boha Šivu. Je to řešení? Moc ne; Šiva sice neměl nic proti její lásce, ale jistě se nebude starat o její život v hmotném těle. Ani o její dítě, ať už se jí narodí cokoliv.

Zde je jádro problému. Samotná Aysim je maličká a křehká, její dítě určitě nebude velké, silné a odolné, jak má africké dítě být. Starým ženám je vše jasné: bylo by nejlepší, kdyby umřelo. Vůbec je lepší, když tak mladým holkám první dítě uhyne. A když už je o tom řeč, neškodilo by hodit hyenám i samotnou Aysim, je malá, slabá a divná. Dokonce tak drzá, že si dovoluje nesouhlasit s míněním starých žen! Ještě že si ji odvedl ten pošetilý cizí čaroděj, žádný pořádný muž by o ni stejně nestál! Takové holky se hodí nejlíp k obětování zlým duchům, aby neškodili a dali pokoj.

Možná tohle byl jeden z důvodů, proč si ji Denis vzal. Aysim odmítala být potravou pro hyeny i zlé duchy; s hyenami a divokými psy se spřátelila, zlé duchy se naučila zvětřit a zasahovat proti nim. A stařeny? Dávno už na ně nemyslí, zůstaly kdesi daleko v jiném životě. Spřátelila se s Ostrovany, kamarádila by s nimi ještě víc, ale brání jí těhotenství. Až porodí...

Jestli totiž porodí. Čarodějky nad její aurou povážlivě potřásají hlavou. Má dítě a není tak poškozené, aby je zabily, než se narodí. Vlastně na něm není nic špatného; co tedy s ním je? Nevědí; ani WZ nejsou vševědoucí.

Aysim je TP, ví o všem, tedy i o pochybnostech ohledně své dcery. Je si však naprosto jistá, že bude v pořádku. Bude to dcera a bude mít od přírody světlou pleť, modré oči a blonďaté vlasy. Jak to ví? Nadefinovala si to. Stejně tak si sama zesvětlila pleť na obličeji, upravila linii rtů a vylepšila nosánek, který byl přirozeně rozpláclý a od mládí do něj ještě často dostávala. Jak se naučila vylepšit si obočí a uši drobnými blýskavými pecičkami kovu? Asi stejně jako způsobila, aby jí oči ve tmě zářily barevně jako šelmám. Nebo aby kůže po těle byla modrofialová, jen ve slunečním světle leskle černá. Všechny ty změny provedla postupně, bez publicity, téměř mlčky. Nemá potřebu o svých činech diskutovat. Navíc, ty podstatné změny chystá až po porodu.

Aysim je přirozeně málomluvná a nevtíravá. Milostné hry s morany mívala samozřejmě ráda, žádného si ale mimořádně neoblíbila. Když ji přestali vyhledávat, nevadilo jí to; tím aktivněji vzývala všelijaká božstva, meditovala, toulala se ve vyšších sférách mimo svoje tělo. Co tam objevila, neříká. Alespoň mužům; Sunny ji chválí jako mimořádně chytrou a schopnou. Stejně si ji oblíbila Sirit, která v ní vidí svůj vzor. Valérie už odsouhlasila, že ji po příchodu na Ostrov vezme na Atanor, do školy.

„Kolik je tady vlastně schopných čarodějnic?“ ptal jsem se Sunny.

„Když se nad tím zamyslím... vlastně žádná. Ale skvělej cowen!“

„Hezká definice!“

„Jenom pravda. Nejsem schopná WZ , ale dokážu shromáždit přírodní talenty. Třeba Bonny; zcela neschopná na cokoliv kromě trafování na psa. Je to její koníček, kdyby ji pustil a začala pátrat, co ještě může ovládat, dokázala by měnit strukturu hmoty, to je druhá nejvyšší specializace. Nemyslím teď a tady, v normálním světě bez E proudu.“

„Sirit?“

„Dítě. Panna. Úžasně rychle se naučila ovládat Oheň. Stejně rychle zvládá všechno ostatní; bohužel nemáme žádné knížky a těžko jí předáváme informace přímo. Až vyroste a bude ženou, naučí se přebírat je.“

„Fajn. A co Aysim?“

„Vizionářka, specialistka na theurgii. Uctívání božstev. Kněžka. Zvládne cokoliv. Při svém mládí náchylná považovat vyšší svět za jediný důležitý. Víš, co se stane holkám, který to přeženou?“

„Něco jsem slyšel, ale...“

„Na Atanoru jich máme několik. Některé aspoň chodí, jedí a vyměšují. Jiné musí žákyňky přebalovat. Jen leží, zírají do stropu. O některých se ví, jak se jim to stalo. Jiné... prostě je takhle ráno našli.“

„Zkoušel je z toho někdo dostat?“

„Je otázka, zda je to žádoucí. Valérie jednou řekla, že takhle je jim líp – kdyby je někdo násilím probudil, přeruší jejich činnost. Třeba se jednou proberou samy, nebo takhle zůstanou do smrti. Neví se.“

„Jak je vyživují?“

„Většinou se dají přimět, aby se najedly. Tak jednou za tři dny hrst rýže a trochu zeleninové kaše. Holky je krmí lžičkou jako mimina. Do těch, co nereagují vůbec, cpou umělou výživu. Krví do žíly.“

Představil jsem si to ve zdejších poměrech. Asi by nezbylo, než postiženou nechat uhynout. Hodit hyenám, to je zdejší oblíbený způsob.

„Už se někdy někdo probudil?“

Sunny se rozesmála. „Počkej, ty nic nechápeš! Na kratších toulkách byla většina starších! Že si wézetka vyrazí na pár dní až týdnů, je běžný po každý náročnější akci. Přijede z města, pochlubí se co tam postavila nebo čím vytočila místní božstva a požádá, aby ji nikdo nerušil. Lehne si v cele na rohož, vychladne a odpočívá. Znepokojovat se začnou, když se neprobouzí ani za měsíc...“

„No vidíš! To každej říká, že WZ nezajímá nic než sex a zábava!“

„A mají pravdu! Víš, kolik chlapů budu potřebovat vysát, abych ti mohla postavit na zahradě pěknou pracovnu v japonským stylu? Viděla jsem ji v Yamanakiho paláci, on ji používá jako čajovnu...“

Nedůvěřivě jsem zašilhal a pak ji popadl za krk. „Jak to víš?“

„Od Oiči, ne? Jsme přece kamarádky!“

Vím, jak to ví. Nezlobím se na ni. Ona ví, že se nehněvám; přestože nesdílí Baarfeltovskou vášeň pro sebetrýznění, ode mne by si nařezat nechala.

„Když ty ani zbít nikoho neumíš...“ zavrněla, „Stejně jsou větší sadisti holky než kluci; zkus se pomilovat s Bonny!“

„Snažíš se mě vytočit, co? Nechci Bonny. Chci tebe!“

Věděla to. Tak mi dala pusu a nechala věcem volný průběh.

Slavnostní audience u Vládce Reortů se kvapem blížila. K nemalé radosti všech děvčat, která se chystala a strojila již dlouho dopředu. Většina jich už měla krásný cop, některé až k pasu, zdobený vším možným; byly to pravé vlasy vyrůstající z hlavy, tak pevné, že se za cop dalo tahat a bolelo to. Zlí kamarádi jim občas hrozili, že je ostříhají; kdyby to někdo udělal, asi by došlo k velmi kruté rvačce.

Vcelku nikomu nevadilo, že cop je vlastně dětskou kadeří a v Egyptě byl poznávacím znamením osoby nedospělé. Mladí z Ostrova hodnotí svou dospělost podle potřeby; když chtějí, rádi zdůrazňují, že jsou ještě děti, ale to jim vůbec nevadí, když jde o navazování milostných vztahů.

Kluci se samozřejmě taky chystali a zdobili. Až na jednu výjimku; tou byl Charry, který pohlížel na veškerá vylepšení s krajní nedůvěrou, zejména to, co se sebou prováděla Diana. Vrčel, bručel a kritizoval; když ho nutila se nalíčit, zpočátku nereagoval, až na důraznou výzvu odpověděl značně nepřívětivě: že v životě neměl tvář nalíčenou vyjma školáckých divadelních představení a podobných hloupých nesmyslů; že si připadá jak šestáková děvka a všichni se mu budou smát; že Denis vypadá jako homosexuální vykastrovaný čínský eunuch a kdyby ho obtěžoval v nějaké asijské přístavní krčmě, ztloukl by ho a vyhodil oknem; že dámy spíš než egyptské princezny připomínají pouliční štětky. Jeho námitky byly pro všechny zdrojem zábavy, zvlášť když rozhojnil jejich znalosti sprostých nadávek.

Jeho oblečení Diana vyřešila jednoduše: zabavila komusi modrobíle pruhovanou utěrku, rozstřihla na poloviny, obroubila a sešila do trojúhelníku, který mu řemenem připnula k pasu. Přesně tak to vypadalo na fresce.

Do příprav se samozřejmě s potěšením zapojily i šelmy. Prohledaly lvům jejich skryté pokladnice a přitáhly Charrymu spoustu šperků, aby nevypadal jako chudý příbuzný mocných faraónů. Zejména jakéhosi zlatého ptáka s křídly rozepjatými od jednoho ramene ke druhému; celý pták byl pokryt různobarevnými drahokamy. V pokladnici byly uloženy i koruny faraónů, ale tentokrát Charry rozhodl, aby mu Denis vytvořil repliku arminské císařské koruny. Ale háček a cop, které patří k výbavě faraóna, přijal.

„Správně je dědicem Egypta Llago di Rienzi,“ upozornil, „Já jsem císařem Arminu, to je pravda; pokud vystupuji v této podobě, je to správné. Kdybych chtěl deklarovat svůj nárok na Egypt, byla by to chyba.“

„Jeden komthur může zastoupit druhého v jeho pravomocech, pokud nemá čas se zúčastnit osobně.“ namítl Dunbar.

„To máš pravdu. Ty seš taky samostatný panovník, co kdyby ses předvedl?“

Dunbar se zasmál a vytvořil si iluzí patřičné doplňky; hlavně svou vévodskou korunu. Jinak byl samozřejmě dokonalý Egypťan.

„Je otázka, co je vlastní kultura,“ řekl mi, když jsme seděli před palácem a čekali, až se dostrojí ženy. V zamyšlení se drbal na prsou, hlavně na místě, kde nosí řádový kříž. Nesvědí to, je to jeho kůže přesně stejná jako cokoliv jiného; ale rád si s ním hraje.

„Jsem Němec, Franzi. Ty jsi Francouz, moje žena Italka, Charry... čert ví co. Člověk by se zamýšlel, co znamená patřit k určitému národu. Z domova to vypadá podstatně jinak než tady, v Africe. Nebo v Arminu. Nebo... má dcera to vnímá zase jinak. Co je pro ni Německo, Itálie, Francie? Byla se tam podívat, jsou to zajímavé krajiny, líbí se jí. Ale kde je doma? V Arminu? Zde v Africe? Na zeměkouli? Nejlepší kamarádku má ze světa zvaného Ősgard, o kterém nevíme zhola nic. Co by řekla Iris, k jaké patří kultuře?“

„Docela tě chápu. Jednu dceru mám Francouzku, druhá patří k Wassongům. Co jsou za národ? Evropané by s ní byli rychle hotoví...“

Malá Iris zřejmě postřehla, že je o ní řeč; v každém případě zjistila, že táta má dost dobrou náladu, aby mu bylo možno vlézt na klín. Učinila to; za okamžik se z druhé strany vsomrovala Sif, člověk má dvě kolena.

„Princeznička moje,“ pochválil její vzhled, přejel jí po nalíčené tváři, dlouhém copu s vpletenými barevnými pentličkami a oholené kůži na hlavě, „Líbí se ti? Mně moc, dokonce bych si ji nechal vyfotit na památku. Kdoví, jak bude vypadat zítra. Nebo za půl hodiny. A Sif už vůbec, měli bychom ji poslat mamince May, aby viděla, kde má dcerunku a jakou...“

Dívky se chovaly netypicky: mlčely a nechaly se hladit.

„Žena se mi mění před očima. Dcera a neteř se mění taky, ale aspoň to nefixují, takže se můžou zase kdykoliv změnit nějak jinak. Začínám přemýšlet, v co bych se měl proměnit já. Co říkáš, ještěrko?“ zatahal za cop Iris.

Iris se změnila na ještěrku, ovšem ve své velikosti. Neřekla nic.

Zato Sif: „Proměň se, strejdo! Ať je švanda!“

„Jo, švanda by to byla. A zvládl bych to, zvlášť tady a teď. Všiml jsem si, že ta hračka mi pomáhá koncentrovat energii. Špičky stahují éčko z prostoru a vysílají rovnou do centra těla. Když má někdo zdravotní problémy, stačilo by mu píchnout stříbrnou jehličku do příslušné čakry a bude po nemoci. Až něco takového chytne mě, zasadím si ozdoby do uší a...“

Sif vzala jeho ruku a udělala si prstem kroužek kolem hlavy. Kudy táhla, tam se zatřpytily zářivé hvězdičky jako čelenka.

„Samozřejmě, že bych to dovedl; ale ty taky! Proč si to neuděláš sama?“

Sif udělala otrávený ksichtík. Hvězdičky rozpohybovala, aby jí poletovaly kolem hlavy jako světlušky.

„Já mluvím vážně, miláčku!“

„My taky, tati.“ Iris plivla do vzduchu, chytila slinu v letu a proměnila na neuvěřitelný bzučící hmyz se svítícím zadečkem.

„Tak to vidíš, co dělají. Neberou nic vážně!“

„Protože jsme ještě děti, tati!“

„Najednou! Než vyrostou, asi z nich zešedivím!“

„To se nemůže stát, strejdo! Barvu vlasů si určuje každej sám!“

Sif to dokázala, měla cop stejně černý jako Iris.

Pokračoval v hraní s dětmi; já však přemýšlel a rozvíjel jeho úvahy. Je jasné, že díky Julii má dostatek energie na jakoukoliv transformaci; ale co když bych to já zvládl také? Mám si snad vytvořit na relaxaci dívčí vzor jako Tošio? Nebo změnit rovnou v oblíbené zvíře jako Bonny? Nebo...

Jaké bytosti žijí ve světech, kam lze odtud odejít? Kromě Pekla a Nebe; a kromě Inferna, kam nechci a kde bych asi nepřežil. Kam dokázali procházet dávní faraóni? Je možné se tam reálně setkat s jejich bohy?

Uvážím-li to, bude jejich svět asi stejně velký jako ten náš. Další zeměkoule, se všemi zvláštními národy, jejich kulturami, božstvy, pekelníky... Etnografická zkoumání na několik tisíc let. Pro lepšího a zodpovědnějšího vědeckého pracovníka, než jsem já; vlastně jsem celý život přebíhal od jedné kultury ke druhé, všechny poznal a nikde se nezdržel. Jistě, měl jsem omluvu: hledal jsem společný zdroj všelidské kultury. Když nad tím uvažuji, nejsem k němu ani o krok blíž než v mládí.

Zato vidím před očima vznik další, zcela nové kultury. Přijímá inspiraci ode všech předchozích, žádnou neodmítá, ale také si žádnou nevybírá jako tu jedinou správnou. Vše tvořivě přizpůsobí vlastním zájmům; a dokonalým vzorkem jsou ty děti. Jejich kamarádi jsou lvi, tygři, leopardi, divocí psi a kdoví co ještě; také jejich kultura byla zahrnuta. Satanova dcera je pro ně teta Lucka a oni se baví nápadem, že ji půjdou zabít.

Začátek slavnostní audience byl ohlášen zvukem trub. Ještě lépe ozvučných lastur obrovské velikosti z ušlechtilého kovu, do nichž stačí mohutně zařvat, aby se celým městem rozlehl ohlušující zvuk. Takové trouby používali staří Židé ke zhroucení hradeb Jericha.

Slavnostní průvod se řadil před hlavním vstupem; v čele samozřejmě kráčel Charry ve své vládcovské nádheře, o půl kroku za ním Diana; doprovázely ji Sif a Iris, které nesly její vlečku. Ta k egyptské kultuře samozřejmě nepatří, ale holky se hodlaly vecpat dopředu a lepší záminku nenašly. Vlečka patřila k něčemu jako plášti, avšak ten nebyl z látky, nýbrž z... mlhy? Ze světla? Z fluida? Prostě, držely v rukou něco nehmotného, co začínalo Dianě na ramenou a vznášelo se (samo od sebe) až k nim.

Slavnostní síň se značně změnila; už nevypadala jako stará zřícenina. To způsobilo především osvětlení; na několika místech hořely ohně, v ohnisku kulatých stříbřitých zrcadel, odrážejících světlo do celého prostoru. Bylo tu tedy světlo jako ve dne, dokonce i za dvěma řadami sloupů, které nesly strop. Jediným problémem zůstal těžký a dusný vzduch, k jehož osvěžení naprosto nestačily malé větrací otvory vysoko u stropu. Šelmy mají o příjemné vůni poněkud jiné představy než lidé.

V čele sálu byl zlatý trůn Vládce. Starý lev na něm ležel, na hrdle těžký náhrdelník ze zlata, na hlavě Ocelovou korunu Reortie. V půlkruhu okolo trůnu seděli jeho synové, čtyři napravo a tři nalevo; každý z nich byl oděn do pancíře z lístkové oceli, před nimi stály fantastické přílby s pyšnými barevnými chocholy z pštrosích per. Vedle každého lva ležely jeho zbraně: křivý meč se zlatým jílcem, souprava dýk, sekera, ručnice vykládaná drahokamy. Chybělo dlouhé kopí, to nosí jen k jízdě na koni.

Při jedné stěně leželi či seděli na sedátkách lví hodnostáři, většinou též v pancířích; ti nejctihodnější měli oblečeno plné brnění, kryjící kromě prsou a ramen i přední tlapy, břicho a částečně horní polovinu zad. Okolo hrdla měli zvláštní okruží, na němž byl připevněn barevný plášť; také před nimi stály jejich přílby a vedle ležely zbraně.

Úplně na okraji seděla skupina leopardů; byl tam Tašša, starý i mladý Gawír a řada dalších náčelníků. Také oni navlékli svoje ozdoby a položili si na dosah zbraně, ale nikdy nemohli dosáhnout impozantnosti lvů, zakovaných do oceli.

Charry došel před trůn a zastavil se tam; stál nehybně s hlavou vztyčenou, odznaky moci v rukou, mlčel a hleděl upřeně před sebe na Vládcův trůn. My ostatní se zastavili v zástupu za ním a Dianou a stáli tak dlouhou chvíli mlčky; ještě déle, než obvykle trvají chvíle ticha u Arminů.

Konečně se lev pohnul, mírně sklonil hlavu a promluvil:

„Vládce a národ Reortů vítají Vládce Arminů ve svém sídelním městě. Dlouhá tisíciletí žil Vládce Ostrovů s národem Reortů v nepřátelství; tím krásnější je chvíle, kdy oba nejvyšší Vládcové světa usednou proti sobě, aby jednali. Buď vítán!“

Charry setrval ve své sošné nehybnosti. Promluvil trochu neobvykle hlubokým, pateticky řečnickým hlasem, který za normálních okolností nepoužívá; v této klenuté prostoře zvučel jako zvon:

„Když jsem se stal před lety občanem a potom i nejvyšším Vládcem Arminu, bylo mi Nejvyšší radou uloženo kromě jiného vyřešit i tisíciletý spor mezi Arminy a Reorty. Jako nejvyšší pán nad Životem a Smrtí jsem povinen seznámit se s podstatou tohoto sporu; neboť my lidé neznáme důvody, pro které vznikla válka mezi Arminem a Atl Antisem. Prosím vás, bratři, abyste uvěřili: ve svém srdci nechovám nenávist ke komukoliv; tím méně k národu Reortů. Miluji a vážím si každého lva, leoparda, geparda i všech ostatních národů Afriky; jakož i všech ostatních šelem, jež jsou nadány rozumem. To slavnostně přísahám dříve, než s vámi usednu k jednání.“

Vládce Reortů naslouchal mlčky, zato jeho šlechtici občas pohnuli hlavami a hleděli jeden na druhého; tu a tam padlo šeptané slovo. Když Charry skončil, Vládce pohlédl po řadě na své hodnostáře, jako by se jich na něco tázal. A řekl: „Vládce a národ Reortů přijali tvé ujištění s radostí. Usedni na první místo po mém boku. Tvoji šlechtici nechť usednou dle stáří a hodnosti, jak je zvykem!“

Charry došel k sedátku a usedl na jednu polovinu, Diana k němu přisedla. Sedátko bylo vytvořeno na rozměry ležícího lva, pro oba bylo dost místa. Denis se postavil za svého pána, poblíž něho také Assama; na sedátka usedli Mario Carialti, Tošio Yamanaki, Jan Dunbar s Julií, Ernaye Lasquier s Maryškou, Aflargeo, Ao Harrap a Tannarrwaghirr. Ostatní zůstali stát nebo si sedli na zem. Reorti pečlivě sledovali, jak a kam usedají jednotliví členové dvora; zřejmě to zde má podstatně větší význam než v Arminu. Žádný nemluvil ani se nehýbal, dokud nebylo rozsazování ukončeno.

Mým přítelem je Přeražený Tesák, lékař Reortů. Pro jistotu jsem se podíval, jaké místo mu bylo vyhraženo; přibližně ve středu řady, takže patří k předním šlechticům říše. Kromě Vládce měl největší význam mohutný lev, který měl na pleci jizvu a jedno oko vypíchnuté; nepochybně významný bojovník, možná dokonce zkušený a zasloužilý generál.

Vládce Reortů ještě chvíli vyčkával, pak řekl: „Zasedáme nyní každý před tváří svého národa. U nás Reortů je zvykem, že ti, kdo jsou přítomni zasedání, seznámí s jeho průběhem své přátele a známé a ti opět další, až se celý národ dozví, jak probíhalo. Je tomu tak i u vás Arminů?“

„Ano, je tomu přesně tak.“ řekl Charry vážně.

„To mne těší. V zájmu obou našich národů si dovolím tě požádat, abychom při tomto jednání oba mluvili jen pravdu. Nevím, je-li zvykem Arminů hovořit pravdu při jednáních; u lidí to zvykem není, ale ty jsi Vládce Ostrova a přišel jsi ozdoben královskými znaky. Můžeš mi říct, co si o tom myslíš?“

„Jsem ochoten slíbit, že budu mluvit pravdu, přeješ-li si to. Ostatně, naši šlechtici budou svědky jednání a mohou dosvědčit, je-li to či ono čistá pravda, nebo ne.“

„To jsem měl právě na mysli. Chci se tě zeptat, co ty soudíš o válce mezi Reorty a Arminy a důsledcích, jež vyplývají z tohoto osudového střetnutí.“

Charry se zarazil; naštěstí Reorti považovali jeho zaváhání za předstírané rozmýšlení, které patří k jejich zdvořilým způsobům. Proto se nedivili, že sebou znatelně pohnul.

„Nerad bych soudil cokoliv o této válce dříve, než se dozvím o jejich příčinách a průběhu. Vím o tom tolik: Armini a Reorti bojovali, snad o vládu nad světem. Vlastí Reortů byla pevnina zvaná Atl Antis, rozkládající se v moři mezi Afrikou a Amerikou. V průběhu bojů Atl Antis prohrál a byl zničen; Reorti pak odešli do Afriky, kde žili. Ale i Armin byl značně oslaben a proto se tharrové, předchůdci tygrů, stáhli na svůj Ostrov, obklopili se mlžnou clonou proti vpádu cizích lodí a žili tam až do doby, kdy jsem tam přistál já.“

Mezi Reorty občas proběhl šum; třeba když Charry řekl, že Atl Antis byl poražen. Vládce lehce zvedl tlapku a šum utichl.

„To je názor Arminů na válku. My si myslíme něco jiného: Atl Antis nikdy nebyl poražen a kdyby se naše pevnina vlivem několika výbuchů a havárie našich válečných strojů nebyla potopila, byli by Reorti v krátké době zvítězili a dobyli Arminské ostrovy!“

Reorti vyjádřili souhlas mírným poškubáváním oháňkou; zřejmě to i po tisíciletích byla velmi důležitá součást jejich světového názoru. Charry se nemínil přít, naopak se otázal:

„Proč říkáš Arminské ostrovy? Armin je přece jen jeden ostrov!“

„Skutečně? To je možné; avšak v době války tvořilo Armin souostroví čtyř velkých ostrovů; táhly se od rovníku směrem k jihu a byly různé velikosti. Nejsevernější byl malý, nejjižnější největší. Podle tvého popisu soudím, že vaše nynější sídlo je ten nejmenší ostrov. Ostatní byly pravděpodobně zničeny ve válce s Reorty.“

„To je velmi zajímavá okolnost.“ Charry položil háček i cop na kolena a počal gestikulovat: „Máte nějaké mapy z té doby?“

„Zajisté máme! Můžeme ti je ukázat!“ Vládce kývl na jednoho ze svých synů, „Jdi do archívu a přines truhlici s námořními mapami! Přines všechny, bude dobré ukázat je hostům!“

Koutkem oka jsem postřehl Ao Harrapův ironický úšklebek; ale povšiml si ho asi i někdo jiný, neboť jeden ze lvů řekl: „Jaguár s černou stužkou našemu vyprávění zřejmě nevěří!“

„Nevěřím mapám Reortů; na jejich mapách jsou zakresleny nejen břehy skutečných zemí, ale i světy, které už neexistují. Nebo snad takové, o kterých se jim v noci zdává!“ pohodil hlavou jaguár, „Proto také Reorti již dávno neplují po mořích!“

„Nebuď příliš pyšný na to, že ty po mořích pluješ!“ zakřikl ho Reort, „Naše mapy znázorňují svět, jaký by měl být, kdyby ho Armini nezničili!“

„Jak se zdá, chystá se tvůj Vládce právě předložit důkaz, že vy Reorti jste zničili převážnou část Arminu,“ usmál se jaguár, „Můj Vládce spravedlivě posoudí, zda jste na to měli právo; a co se s vámi stane na to, jak jste zrádně ublížili Arminům!“

„Vy Armini jste zničili Atl Antis!“ vyskočil jiný Reort.

Charry mávl rukou: „Mlč, Ao Harrape! Nehodí se hádat o takové věci tady na radě!“

„Můj pane, toto je jediné místo, kde to vůbec lze projednat. Co si myslí moji bratři o tomto problému? Aflargeo?“

„Je mi líto, Charry; ale pokud Reorti skutečně zničili část Arminu – což jsem prozatím nevěděl -, potom nemůžeme zasednout s nimi v žádné radě! Tak těžký zločin musí být potrestán!“

„Ano! Spravedlnost znamená pomstu za zničení Arminu!“ vykřikl Tannarr. I Artanna přikyvoval hlavou.

„A kdo pomstí zničení Atl Antisu?“ vrčeli Reorti.

Charry mávl prudce rukou. „Ticho! A už mlčte, všichni!“

Naše šelmy zmlkly, ač ne příliš ochotně. Charry se mračil a čekal; také Reorti čekali, dokud se nevrátil Vládcův syn. V zubech nesl kovovou truhličku, postavil ji na zem; Charry odložil své odznaky, odklopil víko a vytáhl svazek svitků map. Byly nakresleny na starých kůžích a k jejich čtení byl zapotřebí hodně ostrý zrak. Vládce označil tu největší, Charry ji osobně rozprostřel po celé šíři podlahy a sklonil se nad ni.

Mapa byla veliká, občas na ní byly kontinenty zakresleny velmi nesouměrně a tu a tam špatně, zřejmě z důvodu nedostatečné perspektivy. Působilo to dojmem pohledu na globus z velké výšky, jako by někdo byl na Měsíci a kreslil obrysy pevnin Země. Navíc jsme hned nepoznali, kde je na mapě sever a kde jih; tu a tam byly kusy vybledlé či umazané, nebylo lehké pochopit, co kresby vůbec představují.

„Tady je Afrika,“ odhadl Charry, „Tento znak slunce znamená Simbabwe, nemýlím-li se. A co je tohle okolo?“

„To značí sídla jednotlivých reortských rodů,“ vysvětloval Vládce, „Tady všude dříve žili Reorti; nyní tam žijí černí lidé. Zde je Atl Antis.“

Ztracená pevnina se podobala dlouhému ještěru s tlamou obrácenou na sever a ocasem, dlouhým a zprohýbaným, na jih. Tlapy byly ovšem jen tři a nepravidelně posazené, ale to by ani tak nevadilo; celý povrch Atl Antisu byl pokryt symboly, které se nám nijak nedařilo rozluštit.

„Nevím, co to znamená,“ přiznal Vládce Reortů, „Nikdo z nás to neví. Domníváme se, že jsou to značky měst nebo míst, kde se něco vyrábělo. Ale vím jedno: spirálou jsou označeny přístavy létajících strojů.“

Všichni jsme věděli od Denise o zámku Gawírů a jeho tajemství, podivném stroji, který jej měl pohánět. Dalo se tedy věřit i spirálám, označujícím letiště. Jedna taková spirála byla i na místě dnešního Simbabwe, další v Libanonu, několik jinde v oblasti Středozemního moře.

„Podívejte!“ řekl Artanna, který přiběhl a pomáhal držet mapu v rozloženém stavu, „Tady je Armin!“

Skutečně namísto maličkého Arminu, ztraceného v moři, se tady rozkládaly čtyři ostrovy; ten náš z nich byl nejmenší, další tři byly rozloženy na jih od něho a čím dál, tím víc se zvětšovaly. Ten poslední obnášel plochu téměř poloviny Austrálie. Také plocha Arminu byla pokreslena různými značkami.

„Je to tedy pravda!“ řekl Ao Harrap, „Skutečně byl Armin za dávných časů větší a vy jste jej zničili! Tím se ovšem ruší jakákoliv možnost smíření mezi námi – i když je mi to líto.“

Vyskočil zpátky na svůj podstavec a tvářil se zle; též ostatní se tvářili dost nepříznivě na další jednání. Charry se zvedl od mapy, zamračil se (což nebylo pro namalovaný obličej vidět) a vzal do ruky svoje odznaky moci.

„Ao Harrape, Aflargeo a Tannarre! Než budeme jednat s Reorty, musíme se dohodnout o věci, která je pro Armin smrtelně důležitá, totiž o míru. Možná je pro vás velmi důležité, že dávní Reorti zničili část Arminu. Pro Reorty je zas důležité, že vy jste zničili Atl Antis; ani oni nechtějí odpustit.

Ale je třeba si uvědomit, co vlastně chceme; zda za každou cenu prosadit svá práva, nebo žít v míru. Jednou už byla válka mezi Arminy a Reorty; na této mapě je znázorněno, jak skončila. Reorti ztratili téměř všechny svoje schopnosti a zkušenosti, žijí ve zříceninách svého pyšného hlavního města a nevědí, co si počít s nepřáteli. A co máte vy? Vaše města padala stejně jako jejich, vaše kultura byla v troskách a vy jste bojovali mezi sebou, když jsem mezi vás přišel! Nečinil jsem rozdílů mezi tygry a leopardy; jen jednoho zločinu jsem se dopustil, zabil leoparda první den, kdy jsem přišel. Odpustili jste mi a já jsem se celý svůj život snažil odčinit tuto vinu. Proč nechcete odpustit Reortům, kteří nejsou vinni ani tak jako já?“

„Jejich předkové nesou vinu!“ zavrčel Ao Harrap temně.

„Tak jdi a zakousni ty mrtvé! Nevěděl jsi nic o zbylých třech ostrovech, neměli jste o nich ani tušení a nikdy vám nechyběly. A nyní vám tolik vadí, že nejsou? Nejsou už tisíce let, stejně jako není reortská pevnina Atl Antis. Obě země zmizely, zůstaly jen jejich ubohé zbytky; cožpak to není už dost, abyste skončili svoji válku? Chcete zničit i ten zbytek?“

Aflargeo sklopil oči, i Tannarr se díval jinam; Charry se rozhlédl po lidech a zdálo se mu, že ti pro něj mají pochopení. Pokrčil rameny:

„Aflargeo – co si myslíš ty?“

„Kdyby byly zbylé ostrovy Arminu zůstaly, mohli bychom žít na větším území! Ne, že bych je chtěl... ale je to škoda!“

„O tom se nechci hádat. Je to škoda, to uznávám; ale dokáže nějaká válka vytáhnout z moře jenom zrnko písku z těch ostrovů?“

„Ne, to nedokáže.“

„Proč tedy chcete bojovat? Co chcete od Reortů?“

„Je to posvátný zákon – pomstít se!“ řekl Ao Harrap, „Tento zákon jsme si nestanovili my, ale naši předkové!“

„Potom tedy platí pro naše předky,“ řekl Charry, „Chtějí-li bojovat ti, jejichž kožešiny odpočívají ve svatyních, ať obživnou a prokusují si hrdla pro dávno ztracené země! Já bojovat nebudu; nepovedu žádné Arminy proti Reortům, i kdybych měl zemřít! Nepovažuji to za spravedlivou věc!“

Pokynul Aflargeovi; tygr řekl rozpačitě, přesto pevně: „Ani já nepůjdu do boje, když nepůjdeš ty!“

„Já... já taky ne,“ řekl Tannarr, „Nic bychom nevybojovali.“

„Přikláním se k většině,“ řekl Ao Harrap, „Ale upozorňuji tě, Charry, že v Arminu bude mnoho šelem, které nebudou souhlasit s tvým názorem; a Reorty nepřijmou přátelsky!“

„Cožpak Reorti nebyli již dosti potrestáni za tuto válku? Teď už mám dost informací, abych rozhodl, na čí straně bylo právo a spravedlnost: na ničí! Ta válka vůbec neměla být započata!“

V té chvíli vyskočili naráz všichni Reorti a počali z plna hrdla křičet; i Ao Harrap vstal, další Armini zvedli hlavy a dávali najevo nesouhlas.

„Jak se opovažuješ?“ křičel Reort s jedním okem, „Jak si vůbec troufáš říct něco takového? Velká válka že neměla být? Nesmysl! To si může myslet jen člověk! A člověk nemá právo být vládcem Arminu! Hanba zbabělým lidem!“

Charry chvíli poslouchal; potom vyskočil rovnýma nohama na svoji stoličku a tím se ocitl o kus výš nade všemi.

„Ticho!“ zařval jako na lodi za bouře, „Všichni mlčte! Při mé hlavě, skopu každého, kdo promluví!“

Armini zmlkli, neboť ho znali; Reorti zmlkli, protože jim ta drzost vyrazila dech. Charry hodil své odznaky Denisovi, aby měl volné ruce na zuřivá gesta, jimiž doprovázel slova, dopadající na hlavy šelem jako údery kladivem:

„Nevěřím v účelnost jakékoliv války; vedl jsem jich hodně, to všichni víte! A vyhrál jsem je! Přesto nevěřím, že bylo dobré, že jsem je vedl; ani jsem je nechtěl vést! Hloupost nepřátel mne donutila, abych jim napravil hlavy zbraní, když nechtěli poslechnout po dobrém. Ale ze všeho nejnesmyslnější je válka pro hloupost; a vaše spory jsou hloupé a zbytečné!

Kdysi dávno vznikla válka mezi tharry a skalními lvy; bojovali spolu, umírali, zabíjeli se navzájem a ničili nejen sebe, ale i svoje země. Spoustu ostrovů potopili a zničili, takže po nich nezůstalo nic než jenom jméno. Kdo měl pravdu? Nevím a nechci to vědět; ani jedna strana neměla právo zabít druhého! Armini neměli právo ublížit Reortům, Reorti neměli právo ublížit Arminům! A vůbec už nemá nikdo právo to připomínat a pokoušet se v té válce pokračovat!

Zřejmě se nemůžete dohodnout, kdo zvítězil a kdo byl poražen. Nikdo nezvítězil, všichni byli poraženi! Protože poražen je ten, kdo utrpí ztrátu a vy jste ztrátu utrpěli, ztratili jste svoji vlast! Kdo z vás je tak pošetilý, že chce znovu vydat svou zemi v nebezpečí zničení? Kdo je takový blázen, že chce prolévat svoji krev pro nic a za nic?

Přišel jsem sem, abych se smířil s Reorty jménem Arminu; ale vidím, že vy se smířit nechcete. Říkám vám jako Vládce: budete muset, chcete-li žít spolu! Viděl jsem, že Armini a Reorti spolu mohou žít, jsou přáteli, rozumějí si a mají se rádi. Nechápu tedy, proč by museli jít proti sobě pro dávné spory! A nedovolím to. Nikomu nedovolím vnést rozkol mezi naše národy! To je má vůle, vůle Vládce Země a Nebe!“

Šelmy seděly pod jeho sedačkou a vzhlížely k němu nahoru; někteří se tvářili rozpačitě, jiní se ještě zlobili.

„To máme zapomenout?“ zeptal se jednooký Reort.

„Ne, není třeba zapomínat! Zapomenout se nedá, to je nesmysl; nikdo si ani nemyslí, že by to bylo možné. Kdysi dávno byla Atl Antis, to všichni víme; kdysi dávno byly Arminské ostrovy. Ale nyní už nejsou; a my už nejsme ti, kteří proti sobě bojovali. Ti dávní Armini a Reorti zemřeli; my jsme jiní, jiný národ, nežijeme už pro boj, ale pro mír a lásku. Ať se vzpomínky na válku stanou pouhou legendou; historií, o níž budete zpívat hrdinské písně svým dětem. Ale součástí té písně bude, že válka skončila dnešního večera v této síni; protože v této síni si dnešního večera nejlepší z nejlepších obou národů slíbí věčný mír! To je nejkrásnější a nejdůstojnější konec dávných legend; a národy vás budou velebit za to, že jste pro ně učinili tak skvělou věc! Jména dávných válečníků jsou už zapomenuta; ale jména těch, kdož skončili dávnou válku a uzavřeli takto věčný mír, budou na věčné časy zapsána v srdci každého poctivého příslušníka našich národů!“

Reorty ta myšlenka překvapila a zarazila. Patří k jejich mentalitě dát se okouzlit velkými myšlenkami; a Charryho myšlenka byla převratná, to všichni chápali. I Ao Harrap a jeho skupina tím byla zaražena; rozhostilo se napjaté ticho.

„Ale... naše národy vedly válku tolik tisíc let!“ připomněl jednooký, „Lze ji skončit během tak krátké chvíle? Máme vůbec my právo měnit rozhodnutí našich předků?“

„Cožpak to byla válka?“ rozmáchl se Charry, „Dlouhá tisíciletí nezahynul ani jeden Reort, ani jeden Armin v boji; během poslední doby bojovali Reorti a Armini bok po boku, sám jsem byl v těch bojích a viděl to na vlastní oči. Nikdo z vás nepamatuje, že by Armini a Reorti stáli proti sobě; proč se nyní, když jsme se sešli jako přátelé, má oživit nepřátelství?“

„Netvrdím, že bychom měli bojovat mezi sebou,“ jednooký lev slevoval jen velmi nerad, „Ale uzavřít hned mír?“

„Cožpak na to nemáme právo? Nejsme snad nejvyššími představiteli našich národů? Nejsem snad Vládcem Arminu a není tento lev Vládcem Reortie? Nejsi snad ty nejstatečnějším vojevůdcem celé Afriky a nejmoudřejším politikem mezi všemi lvy?“

„To ano, to jsem!“ přiznal jednooký rychle.

„Vidíš. Kdybychom nyní neuzavřeli věčný mír, mohlo by se našim národům zdát, že může být ještě někdo lepší a moudřejší než my, kdo by to dokázal. Mohli by si myslet, že nejsme hodni zastávat svá místa. Zákon Arminu mluví jasně: kdo není schopen učinit, co mu dal národ za úkol, nechť odejde!“

Opět mezi Reorty nastalo živé pohnutí; jejich zákony byly ještě tvrdší, stejně tvrdé jako dávné zákony Aurrgharru: ten, kdo byl usvědčen z neschopnosti, byl povinen zemřít. V Arminu upadl tento zákon v zapomenutí a byl zmírněn Ludvíkem d'Enghiemem, avšak nevylučuji, že v Reortii může platit.

„Není pochyb, že my jsme ti, kterým byl dán úkol ukončit válku!“ řekl Přeražený Tesák, „Ostatně já jsem vždy zastával názor, že Armini nejsou našimi nepřáteli.“

„Přesto,“ jednooký lev se nevzdával, „I kdybychom my chtěli mír uzavřít; přijmou to Armini? Například mocný válečník Ao Harrap?“

Jaguár, přímo osloven, zvedl pyšnou hlavu: „Ao Harrap je knížetem jaguárů a jeho nejvyšší povinností je bdít nad prospěchem a blahem vlasti. Uznávám, že mír je Arminu ku prospěchu; proto se přidávám ke svému Vládci a hlasuji pro mír!“ Nebyl to sice přímý souhlas, ale jaguár se podrobil a ostatní naši neměli jinou možnost než souhlasit.

„Reorti neodmítnou přátelství, když je jim nabídnuto!“ řekl důstojně jednooký, „Souhlasíme s ukončením války; nechť je mezi našimi národy mír!“

Charry si zhluboka oddychl; seskočil ze sedátka, urovnal si sukýnku, vlasy i korunu, usedl do nepohnuté sošné pozice a vzal si od Denise svoje vladařské znaky.

Povšiml jsem si, že Maryška něco šeptá Ernaye Lasquierovi; ten se nahnul k Mariovi a něco se ho ptal, Mario kroutil hlavou; tak Ernaye řekl:

„Pokud jsem viděl, Vládce Reortů se doposud nevyjádřil.“

Charry si to předtím také neuvědomil; nyní se ohlédl na lva, který ležel na svém místě a pohlížel na nás. Ani teď se nepohnul, vyčkal až nastane klid, pak řekl moudře: „Mlčel jsem a hleděl na vás, bratři. Přemýšlel jsem a čekal, k jakému rozhodnutí dojde rada. Moudrý Vládce vždy vyslechne svoje přátele, než něco řekne!“

„A jaký je tvůj názor?“

„Od chvíle, kdy mi psi donesli zprávu, že se v Africe objevili Armini, jsem uvažoval nad tím, co to pro nás znamená. Nechal jsem si předložit mapy a nechal si od zpěváků zopakovat mnoho dávných zpěvů o válce. Byly dlouhé a spletité, ale já jsem je všechny vyslechl a uvažoval nad nimi. Trvalo mi to dlouho a slunce mnohokrát vyšlo a zase zapadlo.

Přemýšlel jsem nad tím, zda jsou Armini naši nepřátelé. Já vím, kdysi byli; ale od těch dob utekla dlouhá léta. Mezitím se objevil nový nepřítel: lidé. Černí lidé nás neohrožovali, stali se dokonce našimi přáteli. Po nich přišli hnědí, Arabové a Turci; naši černohříví bratři ze severu s nimi bojovali a byli poraženi. To bylo zlé; ale hnědí lidé se nepouštěli daleko do našich stepí. Kromě toho někteří jejich náčelníci byli přístupni domluvám a dalo se s nimi jednat.

Nyní přicházejí bílí lidé. Zlí, krutí a nebezpeční. Zabíjejí zvěř, zabíjejí černochy, zabíjejí nás Reorty. Zabíjejí i sebe navzájem. Na jih odtud se usadili bílí lidé; ale přišli jiní bílí lidé, vojáci v červených kabátech; bojovali spolu a jejich kosti pokryly zemi. Nyní vládnou oni; Angličané si říkají. Kdo přijde po nich? A jaký bude, koho bude vraždit?“

Vládce se odmlčel a rozhlédl po přítomných. „Reorti nejsou schopni ubránit se bílým lidem. Můžeme s nimi vyhrát bitvu, několik bitev; ale nemůžeme vyhrát válku. Střetli jsme se s nimi před nedávnem; věděli jsme o nich, čekali je, přesto jsme zvítězili jen za cenu velkých obětí. Slyšel jsem o boji pod Gyül Čattarem, o bojích ve stepi i jinde. Každý z těch bojů byl vítězný; avšak každý přinesl smrt mnoha našim bojovníkům. Vím, padnout v boji je nejvyšší ctí Reorta; ale národu přináší smrt kteréhokoliv lva, leoparda, psa a kohokoliv jiného jen oslabení a zkázu. A ještě horší je smrt mláďat a matek; jejich zákonem není válka a smrt, ale láska a život. Každý z nás má rodinu, každý z nás si přeje raději zemřít sám, než by dovolil zabít své drahé. Na to je třeba myslet.“

Zdálo se, že Reorti se zarazili; zřejmě měli tentýž názor.

„Mysleli jsme na to, když jsme uzavírali mír.“ řekl Přeražený Tesák, „Také v boji s Arminy by umíraly naše děti!“

„Ano, máš pravdu. Ale pouhý mír s Arminy nestačí; je třeba spojenectví. Jak se zdá, Armini rovněž nejsou přáteli těch lidí, kteří s námi bojovali, jsou to naši společní nepřátelé. Uvažoval jsem nad tím, zda by nám Armini nemohli pomoci v boji proti lidem. Jsou silní, dobře vyzbrojení, stateční; sami jsme to viděli. Snad neodmítnou pomoci svým bratřím!“

„Tak, ano!“ vykřikl jednooký, „Ať nám pomohou v boji!“

Nyní byla řada na Charrym, všichni se k němu obrátili. Charry mlčel; ze zdvořilosti i proto, že přemýšlel. Potom položil svoje odznaky na kolena a vztáhl ke lvům ruce.

„I já přemýšlel o pomoci Reortům. Řekli jste: Armini jsou silní a dobře vyzbrojení, to je pravda. Také jste řekli, že naši bojovníci jsou stateční a odhodlaní k boji, i to je pravda. Mohli bychom vám pomoci; třeba i vojskem, válečnými plavidly a zbraněmi. Ale není to dobrá cesta.

Jsem člověk. Bílý člověk, do jisté míry obeznámený se životem a způsoby lidí. Moji bratři by mohli potvrdit, že jsem vedl válku s lidmi a že jsem v ní zvítězil. Ale mohli by vám také potvrdit, že v tom boji zahynulo mnoho našich přátel, lidí, kteří bojovali na naší straně. Sníh bojiště zrudl krví a těla padlých jej pokryla jako černé květy. Plakal jsem a přísahal, že nevznikne už žádná válka skrze mne; neboť život lidí je stejně cenný jako životy Reortů či Arminů. Děti padlých přátel plakaly a jejich ženy proklínaly jedním dechem nepřítele, který jim zabil muže, i velitele, který jej poslal na smrt. Přísahal jsem, že povedu své muže do boje jen tehdy, bude-li nezbytně nutný. A válka v Reortii není nezbytná.“

„Pomoci přátelům pro tebe není nutné?“ zeptal se Vládce, „Jakou cenu má tvoje přátelství pro Reorty, když jim nepomůžeš?“

„To jsem neřekl. Chci vám pomoci jinak, bez boje. Přemýšlel jsem nad tím, jak se mu vyhnout. Je jen jedna cesta: uvolnit jim cestu. Připomínám, že lidé mají větší sílu než Armini a Reorti dohromady; jejich zbraně jsou účinnější, jejich počet téměř neomezený, zatímco Reortů je velmi málo. Umím vítězit proti desetinásobné přesile; ale neumím se ubránit přesile tisícinásobné. Národu Reortů by nijak nepomohlo, kdyby po jejich boku padlo i několik tisíc Arminů.“

„Ještě okamžik!“ Charry rukou utišil vzmáhající se šum, „V nebezpečí není pouze Reortie; i Armin se může stát bojištěm. Mnohé chamtivé národy pátrají po tajemství našeho ostrova, hledají ho a je jen otázkou času, kdy ho najdou. Tehdy vpadnou i do naší země a nebudou o nic laskavější, než jsou k vám. I Armin bude stát proti nim; i Armin bude potřebovat pomoc. A tuto pomoc může získat jenom z jedné strany: od Reortů, od vás!“

Šum a hluk Reortů se změnil téměř ve vřavu; podruhé té noci. Charry chvíli mlčel, pak zvedl ruce a uklidňoval je. Armini mlčeli a chovali se klidně, ačkoliv jsem viděl, že někteří mají k Charryho slovům jisté výhrady.

„Překvapuje vás jak mohu chtít pomoc od Reortů, když sám jim nechci poskytnout armádu? Ne, skutečně odmítnu vyslat své vojsko do Reortie, ať se stane cokoliv. Ale mám pro vás jiný a dle mého názoru lepší návrh: nabízím vám odchod do Arminu! Navrhuji vám, abyste opustili Afriku a odešli s námi!“ Ta slova musel křičet; ještě okamžik a vyskočí znovu na sedátko, aby je přeřval jako námořníky na lodi.

Ale nebylo to třeba; Reorti pozvolna utichali, zřejmě byli zvědaví na podrobnosti jeho plánu. Charry vyčkal, až ztichnou.

„Na severozápadě Arminu se rozkládá rozlehlá step, která připomíná zdejší území. Je tam dost místa pro velká stáda zvěře i pro tábory Reortů; málokdy tam prší, ale tekou tamtudy řeky a jsou tam i dvě jezera, menší než zdejší, ale dostatečná. Na tom území žije Arminů jen docela málo a i ti by se mohli stáhnout na jiná místa. Uvažoval jsem nabídnout tato území národu Reortů k věčnému užívání. Navrhoval bych ustanovit i hranice, v nichž byste mohli žít a vládnout podle svých zákonů; Armini by je nesměli překročit bez vašeho souhlasu.“

„Charry, to snad...“ Ao Harrapovi se to nelíbilo, ale Charry s ním tentokrát nehodlal diskutovat, jen odsekl: „Mlč!“

„Žádáte nás o pomoc; měli jste na mysli zbraně a krev, ale to vám nechceme dát. Nabízíme vám kus toho nejcennějšího, co máme: naší země. Po tomto daru snad už nikdo z Reortů nebude pochybovat, že myslíme své přátelství upřímně!“

Ne, o tom nikdo nepochyboval; přesto byli zaraženi. Jejich Vládce se poprvé pohnul, vstal a rozhlížel se po svých.

„Přijmout tvou nabídku by bylo velmi krásné. Ale nemůžeme o tom rozhodnout jen tak přes noc; o tak důležité otázce musí vědět a rozhodnout celý národ, všichni jeho stařešinové. Ostatně jsi si jist, zda ty můžeš učinit takovou nabídku bez souhlasu svých rádců? Rádi bychom ti uvěřili; ale tvoje nabídka je příliš krásná, abychom na ni směli spoléhat...“

Charry vzal svoje odznaky a vstal. „Jsem Vládcem Arminu a byla mi dána mnohá práva; skutečně nesmím takovou nabídku učinit bez souhlasu svých bratří, ale věřím, když jim vysvětlím svůj názor a oni jej pochopí, jistě mi neodepřou svůj souhlas.“

Vládce Reortů pokýval hlavou. „Reorti očekávali něco jiného, než co jim bylo dáno; nebyli připraveni na tuto nabídku. Ani ty nejsi připraven; navrhuji, abychom projednali tuto záležitost odděleně a sešli se znovu zítra večer v této síni. Prozatím je výsledkem našeho jednání mír mezi námi, který bude zítra vyhlášen; souhlasíš s tím, aby zítra v poledne byla provedena slavnostní přísaha Arminů a Reortů o věčném míru a přátelství?“

„Ano, s tím souhlasím.“

„Dobře. Děkuji ti zatím na všechno; dovoluji nyní všem odejít a přeji jim požehnání všech našich bohů...“

Charry se lehce uklonil a v čele nás ostatních vyšel ze sálu.

„Chceš se s námi skutečně poradit?“ otázal se Tawarr, „Jak Vládce povídal, že se máme dohodnout mezi sebou...“

„Ano, ovšem.“ Charry nepřipouštěl žádné pochybnosti, „Pojďme všichni do té Denisovy jeskyně, tam se pohodlně vejdeme... Prosím, i ti členové řádu, kteří doposud nesložili oficiální přísahu!“

To se určitě týkalo i mne. Pochybnost mohla nastat u Willy Lehndorffa, ovšem ten uměl reortsky sotva napůl a podstata sporu mu nebyla jasná. Kromě toho má dosud před šelmami o velikosti lva či tygra zdravý respekt, těžko by se odvážil nějak je provokovat.

Denis se postaral o jídlo, už jsme měli dost hlad. Káva a hora ovocných koláčů nám udělaly velice dobře; mezitím všichni odložili veškerou svou parádu a ulehčeně se uvelebili na měkké koberce.

„Nemýlím-li se, Ao Harrap má jisté připomínky vůči mému rozhodnutí!“ zahájil Charry rozpravu, „Myslím se mu nelíbí, že hodlám vykázat Reortům kus našeho území!“

Jaguár zašvihal oháňkou. „Nerad bych, aby si někdo myslel, že nesouhlasím s rozhodnutím Vládce. Ale chtěl bych připomenout: podle zásad demokracie by tak vážná otázka měla být předložena všem státním orgánům: komthurské radě řádu, Velkému kruhu, parlamentu – a vládě, samozřejmě. Sám jsi nás to učil!“

„Máš pravdu. Ovšem jak jsi viděl, bylo třeba přijít s návrhem rychle, dříve než se reortská strana rozhodne k něčemu jinému. Nemohl jsem dělat nic jiného než jim to navrhnout. Ostatně, projednal jsem tu záležitost už s některými vyššími vládními činiteli, třeba Tomášem Baarfeltem; byl to nápad Ludvíka d'Enghiema, ještě doma v Arminu. Ovšem pravda je, že jsme nepočítali s přesídlením všech Reortů, pouze části...“

Ao Harrap zaváhal, Ludvíka si upřímně vážil. „Skutečně jim chceš dávat kus Arminu? Nezdá se mi to zvlášť moudré; leda by byly ještě stále všechny čtyři ostrovy, potom bychom snad mohli jeden přidělit Reortům! Ale když oni zničili tři ze čtyř, máme se s nimi ještě dělit o ten ubohý zbytek?“

„Ano, přesně tak. Ještě někdo myslí, že bychom jim neměli nic dát? Máme je tady nechat zahynout?“

„Já neříkám nechat je zahynout! Chci podporovat návrh na vyslání silného oddílu; dokonce bych rád vedl část armády!“

„Ne, žádnou armádu do Afriky! Už jsme vedli dost válek, které nic nevyřešily! Nechápu proč máme vést další, s nejistým výsledkem. Vedlo by to k oslabení Arminu, zatímco připojení Reortů by vedlo k posílení naší obrany! Jejich příchod do Arminu bude znamenat získání několika desítek tisíc skvělých vojáků; sami jste viděli Reorty v boji a můžete to posoudit!“

„Já bych s tím souhlasil,“ řekl Tawarr, „Tam ve stepi se stejně nedá žít; proč bysme jim to nedali, když se jim tam bude líbit? Nebo si tam chce někdo z vás vybudovat sídlo?“

„Máš asi pravdu,“ řekl Tannarr, „Já nemám nic proti leopardům z Reortů, ochotně je uvítám v Arminu. I lvy, samozřejmě.“

„Já taky souhlasím,“ řekl Aflargeo, „I za bratra myslím můžu vyjádřit souhlas; Reggio nikdy nebyl proti lvům ani jiným Reortům.“

„Připojuji se,“ řekl Ao Harrap, „Nicméně soudím, že bychom měli nejdříve svolat zasedání všech komor parlamentu; co se vlády týče, její členové jsou většinou členy parlamentu nebo řádové rady. Po schválení radou budu tento návrh podporovat i já.“

„Skvělé! To se mi líbí!“ řekl Charry, „Takže svolám zasedání státní rady. Sem, do Simbabwe!“

Jeho nápad vyvolal překvapení; jeden přes druhého se vyptávali, jak si to představuje. Charry se jen usmíval.

„Ernaye odeslal do Arminu část drobnějších šelem; současně s tím dohodl, aby do Mosambiku připluly další lodě pro další skupinu reortských vystěhovalců. S čímž souhlasili všichni, i Ao Harrap. Že je to tak?“

„Jednalo se o servaly a karakaly a takové kočky,“ mávl jaguár packou, „Ne o lvy a leopardy, to připomínám!“

„Takže na velikosti záleží, jo?“ poškleboval se Tannarr.

„Ať je to jak chce, ty lodi jsou na cestě a zdá se, že zanedlouho budou v Lourenço Marques nebo tam někde. Navrhuji dát Vládci Reortů předběžnou záruku, že budeme na schůzi rady podporovat návrh na přesídlení; oni vyberou ze svého středu první vystěhovalce a pošlou k pobřeží, aby se nalodili a odpluli. Stejně budou muset čekat delší dobu, než se jejich roztroušené rody z celé Afriky sejdou a o něčem rozhodnou. To může trvat několik měsíců, i déle! Nám to nevadí, máme čas; zatím lodi doplují do Arminu, vyloží osadníky a naloží členy rady, které převezou sem. Zbytek parlamentu a ti, kdo se nemohou vzdálit z Arminu, budou hlasovat pomocí vysílaček. Myslím nic nebrání tomu, abychom uspořádali schůzi přímo tady v Simbabwe.“

„Skvělej nápad!“ souhlasila Diana, „Beztak už je tu spousta našich, tak pozvem ještě ten zbytek... třeba bude legrace!“

„Bude to přímo komedie, slibuju ti to!“ řekl Charry, „Včetně divadelních představení a různých oslav, jak si to ty uspořádáš. Ráz karnevalů, oděvy, účesy a další kosmetické doplňky ponechám výhradně na tvém vnuknutí!“

„Seš zlato,“ Diana mu dala pusu na lícní kost, „Myslíš, že by šlo sem přitáhnout i Valérii?“

Charry uchopil do ruky její cop a něžně, leč důrazně jím zacloumal.

„Diano, zkus se probudit, prosím! Valerie sem přiletí třeba na koštěti, případně bude lítat sem tam, jak bude potřeba. Já se spíš děsím podstatně jiných hostí; těch, které si pozve Assi. A Thaya.“

Diana přikývla, chtěla něco říct, ale zavřela pusu a kývla znovu.

„Denisi, tys chtěl oslavovat nějakou svoji svatbu, že?“

„Ano, to taky.“ řekl Denis.

„Ano, to taky.“ řekl Charry, „Abys rozuměla, Diano: já se obávám, že teď už tady nevelím já ani Vládce Reortů. Naším úkolem je... v podstatě zahájit ples. Jak bude probíhat a hlavně jak skončí, nemá nikdo z nás tušení. Takže se můžeš okamžitě začít těšit!“

Diana se kouzelně usmála. „Ty mi vždycky umíš udělat radost!“

„Jo, tak nějak.“ Charry se tahal za náušnici a něco se mu nezdálo, „Vrtá mi hlavou ještě jedna věc: že nebudeme mít dost lodí. Co myslíš, Janku?“

Dunbar provedl rychlý propočet, potom kývl.

„Mohl bych tě požádat, aby sis to vzal tak nějak na starost?“

„Tím máš na mysli, že bych se stal velitelem transportu?“

„Byl bych rád. Asi budeš muset sehnat ještě nějaké další lodě...“

„Ano, pane. Přijímám úkol.“

„Fajn. A ježto mě už nic dalšího nenapadá, můžeme snad jít spát...“

Karolína von Aussengraben vstala, protáhla se a přistoupila k oknu.

„Nevím, kam bysme chodili, za chvilku bude svítat. Co abysme se natáhli na chvíli tady? Snad se nějak vejdeme, když si lehneme těsně!“

„Proč ne,“ řekl Dunbar, „Už víckrát jsme spali na jedné kupě...“

„To je fakt,“ souhlasila Julka a vytvořila si deku, „Jenomže ještě nikdy jsme nespali na kupě ve střízlivým stavu...“

Aniž bychom to chtěli (či snad dokonce ovládali), začaly se šířit drby. Různého druhu; ovšem jejich podstatou bylo, že se hned tak domů vracet nebudeme, naopak vyrazíme na nejrůznější polosoukromé výpravy do okolí. Pokud samozřejmě někdo nechce, nemusí; jenže co by dělal doma, když se tam vůbec nic neděje a v dohledné době dít nebude? Kdežto tady je jistá šance!

Nejvhodnější vzdálenost je tak den cesty od císařovnina dvora. Dostatečně blízko, kdyby se něco konalo, zároveň z dohledu, kdyby chtěla někomu kecat do jeho záležitostí. Ačkoliv, stejně nuda časem každého donutí se vrátit k ostatním a upozornit na sebe, takže se stává terčem čehokoliv.

Projednávali jsme to u vody. To vymyslely děti; jen poznaly, jak snadno jim funguje transformační (i kreativní) magie, okamžitě je napadlo udělat si hezké koupaliště. Takže postavily na potoce přehradu, možná dokonce pomohly ji naplnit vodou. Od té chvíle se hádají hlavně o to, jak má být voda teplá; protože většina dokáže vodu zahřát či zchladit podle potřeby, dělaly si různé naschvály a podrazy. Nejoblíbenější teplota je zcela ledová; leda že dlouho nevydrží.

Sunny se obvykle nechala zlákat k nějaké potyčce, ale když ji to přestalo bavit, vrátila se ke mně, natáhla se na pohodlné plážové lehátko a dokonce zajistila i slunečník, když se už nechtěla opalovat. Jak má vypadat správné plážové vybavení, se dozvěděla ve vzpomínkách Janet; ta totiž organizovala pro děti z jejich církevního sboru brigády, při nichž uklízely pláže, sbíraly odpadky, uhrabávaly písek, roznášely slunečníky a ti nejzkušenější dokonce prodávali zmrzlinu a limonádu. Ty děti byly černé, takže považované za vhodné k obsluze; mládež z Ostrova to považovala za romantiku.

„Jestli jsem správně pochopila, začnou se nám tady zjevovat nadpřirozené bytosti různého druhu, podle přání nebo dokonce naschvál. Jako na Rhodu. Dá se čekat, že se stane cokoliv, možné i nemožné. V důsledku toho se změní spousta věcí; někteří se narodí a někteří... odejdou.“

„Nejsem si jist: zní to, jako by ses těšila?“

„Rozhodně to nebude nuda, to tě můžu ujistit. Zatím uvažuji, co vlastně bych si přála. Jak má vypadat svět, v jakém bych chtěla žít.“

Mlčel jsem. Vím, že má pravdu. Každé pošetilé slovo, dokonce každá myšlenka se za určitých okolností může stát důvodem pro nějakou změnu. Některé změny zasáhnou jen toho, kdo si to přeje, jiné i ostatní. WZ Sunny si musí důkladně rozmyslet, než něco změní, návrat by mohl být obtížný, pokud ne nemožný. A ještě musí očekávat důsledky od jiných.

Odedávna uvažuji o teorii mnohosti světů. Svět není jen tento jeden; na obě (všechny) strany od nás se táhnou světy A+1, A+2, A-1, ale též B+1, C-1, D+45 atd. V těch nejbližších žije nějaký François Garrichet; podobně jako já, jen trochu odlišně. Určitě někde existuje svět, v němž jeho tichá, laskavá a hodná žena nezemřela před tolika lety; operace se podařila, byly peníze na lepšího lékaře – nebo měl víc štěstí. Tamten François nezůstal sám s maličkou dcerkou, měl ještě další děti; nemohl tolik cestovat, trávil čas v univerzitních knihovnách, učil studenty a za celý život nic neobjevil. V době, kdy jeho Diana dospívala, už měl příliš rád domácí pohodlí, než aby odjížděl do Afriky, i když o tom občas snil; pochopitelně nezmizel, takže ho dcera nemusela jet hledat a nedostala se do potíží. Nikdy nepotkala neotesaného kadeta, který měl víc svalů než rozumu, ale měl se stát císařem mocného ostrova. Trávila mládí mezi studenty, měla několik krátkodobých lásek, pak se provdala za mladého bankéřova syna, který měl peníze a chuť uspokojovat její šílené rozmary. V současné době se s ním zrovna rozvádí, ale není to tak docela jisté; je rozmazlená a její časté změny nálad uvádějí v zoufalství všechny kolem ní.

V tom světě nikdy nevznikla Assama. Je-li tam nějaký Denis, pak si našel jinou ženu. Kdo ví, zda existuje bohyně Assi. Pokud ano, jmenuje se jinak a pečuje o jiné lidské bytosti. Nebo jim škodí, i to je možné. Věci se dávno uspořádaly jinak; kdo ví, zda tam existuje Paříž, Francie, jestli existoval starý Řím, nebo pokračovala civilizace Gallů a náboženství druidů. Je spousta možností – a do některých je možné vstoupit.

Teorie Ludvíka d'Enghiema říká toto: jsou uzlové body, kterými je možno projít do jiného světa. Do bližších můžeme přejít velmi snadno, nemusíme si to ani uvědomit; prostě odbočíme jinou cestou než jindy. A nepoznáme to, nic kolem nás se nezmění, jen tak maličko, že se divíme, ale nenapadne nás, že je to změna. V té chvíli se náš dvojník z oné reality ocitne v naší, což ho taky moc nepřekvapí. Prostě se to dá.

Pak existují reality od Ż20 do Ż100, orientačně. Světy, které jsou tolik odlišné, že by si to člověk jasně uvědomil, kdyby se v nich ocitl. Takový je svět, v němž François Garrichet žije ve své zemi a učí na Univerzitě. Je určitě spokojený; kdybychom se sešli, působila by na něj moje realita jako něco, o čem odedávna snil, ale nepovažuje to za možné uskutečnit. Do těchto realit je možné se dostat, ale je to nebezpečné. Moje iniciativa by mohla ten svět změnit a tím jej ohrozit.

No a reality Ż101 a víc; tam už každý kontakt způsobí změnu, ale nikoliv nesmyslnou, protože osoba, s níž jsem totožný, je tak odlišná, že totožnost vyplyne najevo pouze důkladným zkoumáním. Do těchto realit se nelze dostat vlastním přičiněním, ale je to možné za pomoci Ochránců.

Tím se dostáváme k bytostem, pro které jsou tyto reality průchodné oběma směry. Můžeme jim říkat božstva, chceme-li. Ovládají ty světy; kdyby Ochránci druidů byli mocnější než Ochránci Julia Caesara, pak by zvítězil Vergecingetorix a já bych byl Gall, ne Francouz. Mohu dokonce spekulovat... že by se hebrejský Jehova rozhodl ochránit svůj chrám v Jeruzalémě před útokem legií císaře Vespasiána. Chrám by zůstal stát, Židé by nebyli v řetězech dovlečeni do Říma a učený rabín Saul z Tarsu by se nestal Svatým Pavlem, tvůrcem moderního křesťanství. Ti lidé tam nenosí na prsou osmihroté kříže; jaké asi znamení nosí ten, kdo se jmenuje Denis? (Nesmysl; svatý Diviš tam asi nepatří k našim svatým patronům).

Simbabwe je průchod do hned několika realit stupně Ż101 a vyšších. Denis to opatrně prozkoumal a souhlasí; také zjistil, že některé průchody vedou do prázdna, není tam nic. Možná kdysi bylo; ovšem zjišťovat detaily by mohlo být dost nebezpečné.

Ať je to jak chce, tuším jedno: Denis neodejde, dokud je neprozkoumá. Co přesně a kde, bude záležet na hodně věcech a několika osobách, z nichž významné jsou Assi a Thaya. Pravděpodobně je brzy zavolá. Já vím, vedou válku v Infernu; ale pokud se v našem táboře začne dít něco významného, dostanou možná dovolenou. Nebo... to pro bohy bude tak důležité, že vyšlou někoho zodpovědného, aby tady verboval.

Nevím, jak to líp nazvat. Pokud v našem světě někdo zemře ušlechtilým způsobem, může v příštím zrození získat tělo bojovníka schopného jít do Inferna s nimi. Pak se třeba za odměnu vrátí do našeho světa, ještě mocnější; ale to záleží na mnoha okolnostech. Jak se zdá, budou se všichni Oni usilovně snažit, aby nás padlo co nejvíc.

Zní to morbidně, že? Kdyby to bylo jak říkám, bylo by nejjednodušší vyhladit nás nějakou nemocí nebo na nás poslat potopu světa. Naštěstí existuje ta podmínka ušlechtilé, dokonalé smrti: člověk nemůže být zabit tím, kdo ho chce zverbovat, nesmí být zahuben svým božstvem. S jistými výhradami, jak nás učí dávné mýty. Chce-li nějaký bůh získat hrdinu, potom mu musí dopřát dostatek času, aby vykonal co nejvíc hrdinských činů v tomto těle; musí ho chránit, dokud to jde. Až pak ho může přijmout mezi své služebníky. Což je pro nás v podstatě jediná naděje.

Ovšem mohou nás zabíjet nepřátelští (či konkurenční) bohové. A zcela bez trestu nás můžou hubit démoni z Inferna, pro ty jsme nepřátelé my i Ochránci. Možná proto hlídá Brány tolik statečných válečníků. Křesťanů, převážně; pro ty je nepřátelské prostředí i Peklo. Jejich vztahy rozhodně nejsou moc idylické a pokud se Satanovy stvůry na někoho naštvou, potom...

Okamžik, to je důležité! Na Sunny se rozhněval mocný kouzelník a poslal na ni démona. Démon ji nemohl zabít, ale dokázal ji znásilnit, dokonce ji oplodnil. Ten démon rozhodně nepatřil k Satanově legii, byl něco místního, pravděpodobně byl zabit, alespoň ve většině realit. Nevylučuji možnost, že někde mohl přežít, aspoň část. Nebo přežívá spolu s námi v jejím bříšku; pro jistotu jsem ji pohladil a ona se zasmála.

Takže: bohové nás nesmějí zabít. Ale mohou nám dovolit jít do nebezpečí, ve kterém snadno zahyneme. Budou nás tam ze všech sil chránit, to je jasné, ale jednou se to nepodaří. Pak tihle krásní mladí chlapci a dívky zahynou; slavně, jak se sluší. A odejdou do nebeských výšin jako hrdinové. Už jsme to viděli; dokonce tam šli s doprovodem padlých služebníků.

„Ale oni to chtějí,“ řekla tiše Sunny a oplatila mi pohlazení.

Napadlo mne říct: „Oni?“

„Tak dobrá. My to chceme. Až přijde můj čas, půjdu. Nebojím se.“

„Proč se ti tedy tak třese hlas?“

„Protože nemám tak ráda bolest jako někteří jiní. A ono to bude bolet.“

Objal jsem ji. Kdybych nebyl tak starý a byl schopný plakat...

„Neboj se. Ještě můj čas nepřišel.“

Leželi jsme v objetí a mlčeli. Jenže já pokračoval v přemýšlení. Myšlenky mi samy procházely hlavou:

Denis objeví jinou realitu. Jakmile to řekne před ostatními, okamžitě se vytvoří skupina, která tam bude chtít jít. S vědomím, že pokud se akce nepodaří, maximálně posílí bojovníky v Infernu. Kolik z těch rozesmátých mladých lidí tam odejde a já už je nikdy neuvidím?

Jenže Sunny se elegantně vyvinula z mého objetí.

„Hele, o polednách máme mít nějakou slavnost. Nejvyšší čas, abysme se začali chystat. Už ses rozmyslel, jak chceš vypadat?“

Různé druhy vojenských přehlídek patří k oblíbeným zábavám. Všichni se co nejparádněji nastrojí do uniforem, zbroje a všeho ostatního, o čem usuzují, že by jim slušelo; pak se pohádají s těmi, kdo mají odlišný názor, mladí se třeba i servou, ale obvykle nic nevyřeší, protože každý trvá na svém tím úporněji, čím víc je bit. Velitelé si nedají ujít možnost šikanování podřízených, ti se vzpouzejí a občas dokonce prosadí svou. Zkrátka legrace.

Přípravy Reortů jsem neviděl, jenom slyšel, že si navlékají svá brnění. To byl doposud nový, takže zajímavý prvek; kdo měl možnost, sháněl si taky patřičné oplechování. Tygři a leopardi se do lví zbroje pohodlně vejdou, lvi pak měli mnoho starých brnění po předcích; začalo se usilovně šmelit, až měla každá šelma aspoň nějaký pancíř nebo přílbu. Artanna sehnal helmu dokonce s červeným chocholem z peří a byl na ni strašně pyšný.

Assama zvládla oblékání rychle, stačila jí červená zástěrka; zato pečlivě vyleštila všechny kovové ozdoby, nejvíc pušku. Přestože loví radši lukem a její šípy málokdy minou cíl; kvůli Edwardovi teď loví minimálně a nechá se obsluhovat, ale už oznámila úmysl stát se opět významnou bojovnicí, jak se na princeznu sluší.

Charry nařídil alarm a výjezd z města na otevřené prostranství; zřejmě to bylo dohodnuto s Reorty, neboť se žádný nikde neukázal, aby nepřekážel. Charry s korunou na hlavě a ve slavnostním ustrojení, avšak bez háčku a copu, velel; Diana jezdila o krok za ním a radila mu. Konalo se seřaďovací cvičení, prozatím pro jízdu, takže Wassongové a ostatní Kwenzoriho Černí střelci postávali, opírali se o pušky a pochechtávali se.

Dívčímu oddílu tentokrát velela Maryška, což byl pro holky další důvod ji různě zlobit. Nejochotnější cvičit byly kupodivu Sif a Iris, které si copy vyčesaly do výšky a zpevnily do chocholu, aby vypadaly větší. Iris se musela na dálku bránit proti maličké Gině, která se vztekala, že nebyla přibrána do hry; nenechala se přesvědčit, že je na to ještě příliš malá. Kdežto Frigg Wulffssonnová, nejlepší kamarádka Sif, vzkazovala, že usilovně verbuje všechny kamarádky do oddílu, se kterým by ráda přišla na pomoc, jakmile to půjde a bude potřeba.

Iris: Jen tak pro zajímavost, jsou to lidský holky?

Frigg: No – převážně.

Když byl Charry jakž takž spokojen se svou armádou, dal pokyn a trubači zaduli do vřeštidel. Černoši rozrachotili bubny a armáda se dala na pomalý slavnostní pochod okolo města na místo, kde nás očekávali shoufovaní Reorti. Samozřejmě přihlížela spousta diváků; přibyly lvice a lvíčata ze širokého okolí, kterým se ta podívaná velmi líbila.

Vládce Reortů dal pokyn a v čele svých válečníků nám vyjel vstříc. Hřívu měl čerstvě zapletenou do mnoha pramenů a Ocelovou korunu; neměl však brnění, pouze temně rudý plášť. Zato téměř všichni ostatní byli zakováni do lístkové oceli; přílby a pancíře se leskly v prudkém slunci. Přesto se kov příliš neohříval, dokonce se zdálo, že zůstává v panujícím vedru chladnější než okolí. Lvi tvrdí, že se jejich ocel taví při velmi vysokých teplotách a po ztuhnutí se již nemění. Přes zbroj nosí každý Reort barevný plášť nebo dokonce několik plášťů, každý jiné barvy; na přílbě pak chochol či nějakou výraznou ozdobu, stejně jako středověcí rytíři. Přemítal jsem, zda ten zvyk okoukali lvi od lidí nebo naopak.

Charry zastavil koně a dal pokyn, aby se jednotlivé oddíly rozvinuly; velitelé vyjeli před ostatní. Stejný manévr prováděli naproti nám Reorti. Byli v plné zbroji, ručnice na sedlech, dlouhá kopí vztyčená vzhůru, na levé tlapě navléknutý těžký štít, pravou na rukojeti meče či tesáku. Vypadalo to, jako bychom se každou chvíli měli střetnout v boji.

Ale Vládce Reortů pokynul a skupina lvic, které byly mimo bojovou řadu a namísto zbraní měly podivné hudební nástroje, hrábla drápy do pevných strun, udeřila do bubnů a rozkývala nazdobené konstrukce ze spousty gongů a zvonečků; vznikla z toho hudba dost zvláštní melodiky, připomínající nejvíc kočičí mňoukání. Dokud Vládce držel packu vzhůru, hudebnice se snažily ze všech sil, bez ohledu na rytmus a melodii; až když toho měl dost, tlapu spustil a hudba ukončila produkci.

Vládce Reortů vytasil meč a napřáhl jej proti nám. V téže chvíli vyjely z pochvy čepele všech jeho vojáků; les blýskavých mečů, šavlí a podivných zbraní, ostrých jako břitva. A Vládce promluvil:

„Jménem celého národa Reortů, všech kteří žijí a ještě budou žít, na svůj meč přísahám, že na věčné časy budu zachovávat mír a přátelství s národem Arminů, jak si přejí oba národy. Kdybych tuto přísahu porušil, nechť zemřu vlastní zbraní!“

Charry vyjel dopředu jako on, vytasil svůj meč a všichni naši po něm.

„Jménem celého národa Arminů, všech kteří žijí a ještě budou žít, na svůj meč přísahám, že na věčné časy budu zachovávat mír a přátelství s národem Reortů, jak si přejí oba národy. Kdybych tuto přísahu porušil, nechť zemřu vlastní zbraní!“

Členové obou armád stvrdili tu přísahu oslavným pokřikem, který rozechvěl prostor; trvalo dlouho, než se Vládce Reortů dostal ke slovu, aby řekl:

„Tímto ujednáním mezi námi končí nejdelší válka v dějinách tvorstva na Zemi; válka, která si vyžádala nejstrašnější oběti, válka, v níž byly zničeny celé rozsáhlé ostrovy. Od této chvíle stává se vzpomínka na tuto válku pouhou historií; a veškeré nároky kohokoliv, vyplývající z bývalých bojů, se ruší a odkládají na nenávratnou dobu. Nechť již nikdy více nevzniknou různice mezi námi z důvodů, které jsme právě slavnostně zrušili!

Nyní stojí před námi nové nebezpečí: boj s lidmi. Chtěl bych slíbit všem, že stejně zodpovědně, jako jsme posuzovali otázku války mezi Arminy a Reorty, budeme posuzovat záležitosti války s lidmi; že všichni myslíme na dobro našich zemí a všech občanů a učiníme vše ve prospěch svých národů!“

Na toto ujištění se opět ozval oslavný křik.

„Oznamte tuto šťastnou zprávu všem Reortům Afriky!“ nařídil Vládce, „Vyhlaste, že z vůle našich národů nastal nový věk, věk míru, lásky a přátelství! Nechť bohové a duchové předků chrání naši mírovou smlouvu a popřejí jí věčného trvání!“

Naposled se ozval nadšený pokřik; Vládce kývl na Charryho, ale Charry nic dodat nechtěl; řekl pouze: „Slova Vládce Reortů jsou slovy, která bych řekl já – souhlasím s ním do poslední hlásky!“

Načež se opět ozvala hudba, Vládce pokynul, Reorti rozpustili bojovou formaci a vraceli se do města. Také my jsme se vrátili zpátky, svlékli veškerou válečnickou parádu a šli odpočívat. K vodě, samozřejmě.

Zatímco my starší a moudřejší jsme se skutečně chovali rozumně, opodál si skupina mladých lvů vyhlédla jednoho z tygrů, co přišli s Dunbarem. Chvilku ho okukovali, pak kroužili kolem a všelijak na sebe upozorňovali; nebyl tak hloupý, aby si jich nevšiml.

„Potřebujete ode mne něco?“ zeptal se jich a pro jistotu nahrbil hřbet.

„My – od tebe? Co si myslíš, že bychom od tebe mohli chtít, pruhovánku?“

„To já nevím; ale koukám, je vás dost, abyste si s tím poradili sami, ne?“

„Jsou některý věci, o kterých bysme si měli popovídat!“

„Fajn. O jakých?“

„Třeba o tom, že ten tvůj pruhovaný kožíšek se moc zalíbil mé sestře!“

„Sestře? Kdepak ji máš?“

„Moje sestra je slušná dívka, takže zůstala mimo dohled tvých očí! Buď si jist, že ji neuvidíš, dokud si ji nevybojuješ!“

„Bojovat o ni? S kým? S tebou snad?“

„Jsem její bratr; a tihle všichni jsou moji bratranci a další příbuzní. Jistě víš co se sluší a patří; budeš s námi muset bojovat, abys ji dostal!“

„A co třeba, kdybych o ni bojovat nechtěl? Ne že bych se vás bál; ale já tvou sestru vůbec neznám a nevím, jestli se mi bude líbit!“

„Cože? Ty se opovažuješ tvrdit, že by se ti má sestra nelíbila?“

„Nevím, povídám! Jak vypadá?“

„Asi tak jako já!“

Tygr si mluvčího pozorně prohlédl; vypadal jako mladý lev.

„Prosím, abys mi dobře rozuměl: nemám nic proti tobě ani proti tvé sestře a neznám vaše zvyklosti. Vidím, že je vás dost a připadáte mi, jako když... jako kdybyste měli něco v úmyslu. Jestli vážně něco chcete...?“

„Jsi čestný válečník vašeho národa – nebo ne? Určitě bys byl ozdobou pro každý rod Reortů, do kterého by ses rozhodl vstoupit!“

„Aha. Takže pokud správně rozumím, ty chceš svou sestru přivdat... chceš, abychom byli příbuzní přes ni, ano?“

„Správně jsi to pochopil! A chci, aby její děti byly pruhované jako ty!“

„To asi budou, pokud... a tvoje sestra vážně chce?“

„Která kočka se nechce vdávat? Tak jak to uděláme? Budeme o ni bojovat, nebo ji uneseš z našeho sídla?“

„A nešlo by to, abych si ji vzal docela normálně?“

„A proč? Ty s námi nechceš bojovat?“

Tygr potřásl hlavou. „Víš co, začnem od začátku. Jde asi o svatební zvyky vašeho národa? Ženich musí o nevěstu bojovat?“

„Musí dokázat rodu, že je statečný válečník. To dokáže, když o nevěstu bojuje; nebo když ji unese. My tě samozřejmě budeme pronásledovat a bojovat spolu; ale až budete mít mláďata, rod tě jistě přijme...“

Tygr se chvíli smál. Pak ho napadlo: „Ale my jsme právě uzavřeli mír! Co řeknou vaši náčelníci, když ho teď porušíme?“

„Boj o nevěstu snad není žádná válka! Copak nebudeme bojovat, ani abychom se udrželi ve správné kondici? Nic tak nevyjasní situaci jako správný boj; aspoň se ví, s kým se může počítat, až přijde čas!“

„Aha. Tak dobře, už je mi to jasné. Ještě bych chtěl vědět...“

„Ne, já chci něco vědět!“ ozval se jiný lev, „Máš sestru?“

„No... samozřejmě, nějaké sestry mám. Proč?“

„Je tak krásná jako ty?“

„Je tygřice. Vypadá... ano, asi tak jako já.“

„Potom tě vyzývám k boji o ni!“

„Ani jsi ji neviděl! A neuvidíš, je doma na Ostrově a...“

„Vládce řekl, že se tam odstěhujeme! Když mi ji nedáš, unesu ji!“

Tygr se rozesmál; zároveň však naježil hřbet a vycenil zuby.

„Tak ty se mnou chceš bojovat?“

Pak na sebe chvíli řvali; a vzápětí byli v sobě, až chlupy lítaly.

„A já už měla strach, že se budeme nudit.“ řekla Sunny.

Errata:

30.05.2021 11:15