Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

 (Chris)

Jsem Christian Baarfelt, v současné chvíli Nejvyšší Čaroděj Templářského řádu Blesků. Je to dost trapné a nepříjemné v mém věku, ale bohužel, nezbyl nikdo lepší. A já si připadám jako ten nejstarší ze všech božích ptáků.

Co se stalo, nejspíš víte. Na základě rozhodnutí Cowenu, tlumočeného nám Mluvčí Lady Morrigan, byla omezena moc přespříliš vyspělých čarodějů. Nemá cenu vracet se k otázkám, zda to bylo spravedlivé či zda jsme měli reagovat jinak (například se bránit). Náš cowen pod vedením mé matky Valérie, otce Tomáše a bratra Denise rozhodl podřídit se a nechat je dělat, co chtějí.

Teď nastal čas spočítat škody a promyslet, co dál. Pokud se týče mě samého, nikdo mi neublížil; Morrigan neměla pocit, že bych svět moc ohrožoval. Zůstaly mi všechny znalosti, které jsem měl; s energií jsem na tom vždycky byl mizerně, vlastně převážně využíval nějakou cizí. Teď, když nám vypnuli ten mocný proud, na to doplatím, samozřejmě. Neposlouchal jsem maminku a včas se nepostaral, abych s tím neměl potíže. Nejsem sám, většina to tak dělala a taky na to doplatí; ale kdo jsem já, abych soudil služebníka cizího? Ledaže to vezmu, že jsem teď vůdcem cowenu.

Tak nejdřív ztráty. Co mě mrzí nejvíc, je odchod Sif a Iris. Chystaly se odejít, to jistě; celkem mě nemrzí, že zmizely bez rozloučení, spíš bych se tomu smál. Když chci, dokážu je zavolat a ony se ozvou; už mi vylíčily fascinující let na Sever, přistání v Ősgardu a technické zázraky, které tam spatřily. Že se už dlouho (možná vůbec) neuvidíme, je zvlášť netrápí. Mne bohužel ano; je mi po nich smutno. Asi jsem je miloval.

Zcela beze škod vyšla z akce Bonny, protože ji nechytli. Zmizela se svými divokými psy ve stepi a o zasedání se prakticky nezajímala; když se vrátila a zjistila, že je jako psí čarodějka významnou osobností, potěšilo ji to, ale nijak zvlášť nerozhodilo. Čím dál víc ji přestáváme zajímat.

Denis promyslel nejrůznější varianty a provedl protiopatření ještě dřív, než k věci došlo. Na střetnutí se těšil jako na každou správnou rvačku; asi čekal, že na ni doplatí víc. Ochotně si se mnou pohovořil a vysvětlil mi dosavadní poznatky: třeba nedokáže už nejen tvoření, ale ani transformace, sebe či předmětů. Takže by se nedokázal změnit ani na svou oblíbenou Dany, tím spíš na cokoliv jiného. (Mezi námi, ani já už to nedokážu).

„Co budeš dělat?“ ptal jsem se.

Oči mu zasvítily. „Nejdřív musím posbírat informace. Za to většinou ani nemůže Morrigan, vypustil jsem je z hlavy sám, když jsem je nepotřeboval. Teď musím všecko dělat jako začátečník, plácat to rukama... A víš, že mě to baví? No a pak rychle nasbírat co nejvíc energie...“

Přesně věděl, jak to udělat. Navázal opět kontakt se svými manželkami či obdivovatelkami, v podstatě se nastěhoval do Rezidence; čelnými představitelkami tam byly Senta, Assama, Zuzanka, Irma. Byly nadšeně pro, už dávno si to přály. Výrazné námitky měla naopak Priscilla.

Co že jí je po tom? Inu, z Priss se stala ochránkyně ženských práv a čarodějnických ctností. Zůstala v šoku nad bezohlednou otevřeností, s níž dal Denis svým Ovečkám příkaz odebírat energii ostatním a předávat ji výhradně jemu. Priss ječela cosi o otrokářství, ponižování ženy a naprostém cynismu. Snažila se jim vysvětlit, že když byl na vrcholu, nejevil o ženské vůbec zájem, a teď jsou mu najednou dobré; ale sotva se dostane zpátky na svou úroveň, zas od nich uteče někam do mimosvěta a vykašle se na ně.

Holky na ni koukaly, kroutily hlavami a nechápaly. No ano, všechno to je pravda; ale copak si některá někdy myslela, že jí Denis bude k něčemu jinému? Vymýšlí pro ně hry, které je baví; předtím to nedělal, ale umožnil to jiným. Denis nikdy nebude vhodný k rodinnému životu a péči o děti, které se mu sem tam narodí; jeho úkolem je zanechat někde své ušlechtilé sémě, aby se z něj narodily děti. Vychovávat je a trpět jejich výstředností je úkol matek; když se některá chce vdát a mít děti s někým dalším, nikdo jí nebude bránit, dokonce se to předpokládá. V každém případě, život s Denisem je to nejzábavnější, co může holku potkat.

Když se o námitkách Priss dozvěděl Denis, dokonce se nad nimi vážně zamyslel. Položil Ovečkám zásadní otázku, zda jim skutečně nějak vadí; kdyby s ním některá nechtěla být, může samozřejmě odejít, a kdyby jich bylo víc, odejde Denis a zajistí si energii jinak. Všechny jej ujistily, že jim to takhle vyhovuje a škemraly, aby zůstal co nejdéle; Irma a Zuzanka dokonce prohlásily, že by neškodilo trochu přitvrdit.

Denis řekl: „Vážně?“

Holky vymyslely, že vhodným lovištěm by pro ně byl tábor arabských jezdců prince Omara. Je tam spousta chlapů, sexuálně trvale neuspokojených, podle dosavadních zkušeností velmi vhodných k využití. Tím spíš, že s nimi nebude jednoduché pořízení; jsou polodivocí beduíni, vychovaní v muslimské víře, mimořádně přísné sekty. Jejich názor na ženy vychází z Koránu: většina žen je slušných, to jest patřících jako majetek svému manželovi. Předtím otci, který je bedlivě střežil; půjčený šperk, který musí jednou odevzdat. Když se taková dívka stane ženou nějakého muže, je mu zcela podřízená, poslouchá ho a snaží se uhádnout, čím by mu udělala radost. Svoji lásku i sexualitu odevzdává pouze jemu; pokud není uloupena nepřítelem, prodána či tak něco, to pak poslušně připadne vítězi. Jestli má na něco svůj názor, se muž v životě neptal, ani ho to nenapadlo. Když je spokojen, dle svého uvážení jí přináší dárky, ona se nad nimi dětinsky raduje a roztomile škemrá o další. Nějaké řeči určitě vede i s jinými ženami v domácnosti, ale nad těmi se muž nezamýšlí, ani je neposlouchá.

Ženy, které se chovají jakkoliv jinak, jsou špatné, či aspoň podezřelé. V první řadě jsou to ženy nemravné, zapuzené manželem; k nim se řadí vdovy, o které se nemůže či nechce starat jiný muž z rodu; kdoví co provedly. Mezi nimi nejhorší jsou čarodějnice; není jasné, zda jsou vůbec lidské bytosti, nebo přestrojení ifríti a iblísové. Rozhodně jim není co věřit, což se dokonale projevilo právě nyní. A bohužel, Ovečky vypadaly a chovaly se přesně tak, jak slušná žena v žádném případě nemá.

(Ještě taková maličkost: za mravný život, zakončený hrdinskou smrtí ve spravedlivém boji džihádu bude statečný muž odměněn pobytem v ráji, kde jej budou obsluhovat nejkrásnější hurisky, věčně panenské milovnice, které pro něj připravil sám Alláh. To jsou též magické bytosti, ale lepší; vlastně o tom pořádně nikdo nic neví, ale každý se těší).

„No, zkusíme to!“ mrkly na sebe Zuzanka a Irma.

Jo, ještě proč Ovečky: Denise baví si je občas stříhat. Vlastně nechce, aby byly úplně oholené, nejvíc se mu líbí, když mají krátkou kočičí srst, jemnou jako samet. Ale při milostných hrách je rád ostříhá; vyzývací heslo je v tom případě: 'Drž jako ovečka!' A zejména je to vstupní heslo pro nově přibírané členky skupiny.

Ano, vysvětlím: kromě trvalých Oveček existují ještě dočasné, které se do rodiny přidají na nějakou dobu a pak zase odejdou. Obvykle je nevybírá sám Denis, ale dosavadní děvčata. Někdy i z důvodů poněkud pomstychtivých. Když je některá dívka moc nafoukaná (nebo třeba jen hezká), stojí za to ji uvést do hry a na uvítanou trochu rozhodit, ne?

Denis s nimi zatím pořádal erotické hrátky, hlavně párové, ale občas taky skupinové; je pravda, že mnoho těch akcí vyprovokovaly Zuzanka a Irma, aby se pobavily. Minulé události je podnítily, aby se přestaly krotit, naopak zkoušely, co ještě nervy ostatních vydrží. Zuzanka se přestala psát WZ Z, s lítostí přiznala, že čarodějka už asi není. Co teď je? To se ukáže.

Moje matka se zcela utáhla do sebe. Celé dny neopouštěla svoje obydlí, meditovala a koncentrovala se. Vím, že předem provedla nějaká opatření na svou ochranu, ale jaký to mělo úspěch, netuším. Dost dobře se kryla.

Aha, že se už nedokážu napojit na kohokoliv a zkoumat mu myšlenky? Tedy, u většiny lidí to dokážu, ale Va se umí dokonale krýt. Aniž by vyvolávala zbytečnou pozornost; zvenčí to vypadá, že nemyslí vůbec na nic.

A teď Baarfeltové; tím myslím předchozí generaci, Tomáše a jeho (dospělé) děti. Princezny útok vskutku nepříjemně překvapil; až se rozhněvaly, ale ne tak na Morrigan jako na sebe, že se včas nepostaraly o řádná protiopatření. Příště se to rozhodně nesmí stát, veškeré informace musí být dokonale uloženy a zduplikovány tak, aby za žádných okolností nemohlo být cokoliv ztraceno. Nejvhodnější by byla stálá databanka, přístupná jen zasvěceným; to by ovšem předpokládalo využít členů rodu, kteří již nejsou dostupní lidem jako Morrigan.

May navrhla, aby se tou skrýší stal Ősgard; to bylo ale zamítnuto, tam se Morrigan může dostat. A kdyby ne, mohou Ochránci vyslat někoho, kdo může. Julka uvažovala kontaktovat někoho ze zesnulých, těla zbavených sourozenců, například Jerzyho nebo Janu; zní to dobře, ale stoprocentně jisté to není. Co když se Cowen rozhodne došlápnout si na ně a způsobit nepříjemnosti dokonce i jim? Ne, prozatím vypadá nejúčinnější zkopírovat každou informaci pro každého člena rodu a doufat, že některý bude dostatečně daleko, aby ho přehlédli.

„Byli jsme neopatrní!“ prohlásila Julka, „Příště si musíme dávat mnohem větší pozor. Takhle bychom museli každou chvíli vyhlašovat poplach!“

Což znamenalo, že bude ještě nějaké příště; příjemné zjištění!

Evropští členové řádu zaujali pozici mrtvého brouka, nereagovali nijak. Dost mě to překvapovalo; když někdo z nás řekne: je mi to jedno, ve skutečnosti to znamená, že se v něm vaří vztek a chystá drtivou pomstu. Všichni se chovali klidně, koupali se, hráli volejbal a chystali se k návratu domů. Jako by tu byli na rekreaci...

Zajímavě reagovala císařovna Diana: „Ale já necítím vůbec žádnou změnu!“

„Tobě se taky nic nestalo!“ namítla dvorní dáma Julie, „Ale zkus si třeba trafnout kámen na něco k jídlu, a uvidíš!“

„No, víš... když mně tyhle transformace moc nešly ani předtím!“

„Ach jo,“ vzdychla Julka, „No dobře, ale něco ses přece naučila! Třeba si udržovat vlasy nebo oblečení...“

Diana se roztržitě o cosi pokusila, ale nestalo se naprosto nic.

„No jo, jasně – já přeci říkala, že jsem hloupá!“

Snad jediný Charry překypoval činorodostí; nedivme se, na Morrigan nijak nedoplatil. Svolal tentokrát skutečnou válečnou poradu, rozdělil povinnosti a stanovil datum odjezdu za týden ode dneška; divíte se, že to všichni nadšeně uvítali? Já tedy ne.

Ten týden uplynul v pilné práci; byly vyzvednuty poslední poklady Simbabwe, vesměs historické památky, kovové svitky se zápisy, které nikdo neuměl přečíst, a jiné doklady o životě dávných Reortů. Se stěn bývalého trůnního sálu, koupelen a jiných místností byly sejmuty fresky, uloženy do zvláštních pouzder a naloženy na silné velbloudy černohřívých lvů. Všechen majetek, který Reorti chtěli vzít s sebou, byl pečlivě balen a nakládán, a bylo ho hodně; také zbraně byly připravovány pro případ, že by skutečně došlo ke střetnutí s nepřítelem.

Neboť Kamenné srdce, který měl s lidmi nejčerstvější zkušenosti, řekl:

„Náš národ se odedávna snažil žit s lidmi v míru; my jsme neubližovali jim a oni se vyhýbali nám. Ale s příchodem bílých mužů se všechno změnilo; každý vás zradí, když mu nasadí na krk špičku bajonetu. Černí lidé vám mohou být upřímně oddáni; ale když začnou jejich ženy pálit doutníky a žhavým železem, když jejich dětem rozpářou břicho bodákem a namotají na bodák jejich střeva, aby je omazali náčelníkovi na tvář, řekne všechno.“

„Skutečně se domníváš, že by mohli něco takového udělat?“

„Viděl jsem spálené vesnice; lidi přibité za ruce ke kmenům palem, které jim dávaly život, ponechané žízni a slunci. Viděl jsem lidi, uvázané nad ohněm a pomalu upalované; viděl jsem lidi zahrabané po krk do země a ponechané osudu; viděl jsem děti napíchnuté na kopí, ženy znásilněné a pak podříznuté, viděl jsem lidi, kterým lili do hrdla rozpálené olovo. Stačí ti to, nebo mám pokračovat?“

„Ale proč? Proč to všechno?“ ptal se leopard Tašša.

„Protože bílí chtěli vědět, kde je skryto zlato Reortů. Domorodci zemřeli jen proto, že nevěděli nic o zlatě, ani o Reortech. Další věděli, a zemřeli také, když řekli co vědí; nevěřili jim, že je to všechno. Vůdcové Tuáregů, kteří jsou statečnější než jiní, klečeli přede mnou na kolenou a prosili, abych vydal poklady, které mi zbyly; jinak přijdou běloši i k nim a budou u nich hledat. Řekl jsem jim: ochranou bojovníka je ostří jeho meče, a vaši velbloudi jsou rychlejší než nohy bělochů. Pak jsem jim ukázal vše, co zůstalo z našich pokladů.“

Kamenné srdce se odmlčel. Charry se nespokojeně mračil.

„Bílí lidé jsou prokletím světa, nejhorší plémě, jaké kdy bylo na světě. Je třeba je hubit jako škodlivý hmyz, bez slitování, bez zaváhání! Kdybych stál ještě někdy proti bílým vojákům, vybil bych je, i kdybych měl přitom sám zahynout!“

„Přiznávám, že bych se raději obešel bez boje,“ řekl Charry, „Ale jestli nás napadnou, budeš mít možnost.“

Denis a jeho parta dokázali, že nejsou jen povaleči a flinkové; dobrovolně si vzali na starost tu nejobtížnější práci, jemné sejmutí fresek ze zdí. Byla to činnost vyžadující šikovnost, sílu a pečlivost, tím spíš, že nemohli používat žádnou magii. No, tedy alespoň ne moc magie. Dřív by vše potřebné zkrátka přemístili, kam by chtěli, nebo postavili zcela znovu tak, jak to vypadalo v době vzniku. Teď se museli dřít; kromě toho prach a úlomky malty působily značné potíže při dýchání a všechny hrozně špinily. Nikdo toho nedbal, pracovali nadšeně a pohrdali odpočinkem.

A to ještě při naprosto mizerné stravě. Zatímco dříve si stačilo pouze představit, jak má jídlo vypadat a z čeho se má skládat, a každý si je mohl přetransformovat z čehokoliv, teď bylo nutné je pracně získávat a vařit. Snazší to měli ti, co jedí maso, to se dá vždycky někde ulovit, ale co my?

Ještě že už nám zas fungoval Oheň; tedy jen mně, Denisovi a dalším, co to uměli už předtím, ne každému kdo chtěl. Dost často jsem se o Oheň staral já, při práci docházelo ke spoustě drobných zranění a nejlehčí ošetření je strčit postiženou část (případně celé tělo) do plamene. Něžné dívenky si otloukaly prsty kladivem a majzlíkem a dýchaly prach zvířený štětečky pro restauraci fresek; jak se tedy divit, že se chtěly očistit?

A při tom mě soustavně otravovaly Gina a Danae. Protivný malý škvrňata! Sif a Iris byly velký holky, dokonce starší než já; ale tyhle maličký, tak ukňouraný, drzý, nechápavý... fakt mi kazily náladu! Nejvíc ta Gina; vůbec tu neměla být, přišla na poslední chvíli přes zrcadlo a měla se tam ještě ten den vrátit, ale neudělala to, vyškemrala si, aby mohla (ještě chvilku) zůstat, a Julka jí nedokázala odmítnout. Já to chápu, přišla příliš rychle o nejstarší dcerku, naopak Ginu dlouho neviděla a potřebuje se s něčím mazlit, ale kdyby to aspoň nebylo takový ukňouraný nic...

A kdyby si nevymyslela, že se chce učit pracovat s Ohněm. Když mi to řekla poprvé, málem jsem padl na záda; zrovna ona? Jenže namítla:

„Musím se přeci začít učit, když velký holky vypadly, ne? Někdo je musí nahradit, jinak bude cowen bez čarodějky!“

Nezmohl jsem se na nic, než na: „Odprejskni! Zalez někam a neotravuj!“

Gina se zatvářila přesně jako Iris, když se jí něco nelíbilo. Danae se za ni tak trochu schovávala, ale jen tak, aby se neřeklo. Gina vysvětlila:

„Koukej, jdeme do války; dospělý ženský budou mít plný ruce práce. Chceš si vzít na svědomí, abych tam stála jako bú a nic neuměla?“

„I kdyby nějaká válka byla, ty do ní nepůjdeš! A jeden z průšvihů byl, že jsme takový holky jako ty zbytečně dopředu něco učili!“

„Ále co! S-I se zdejchly a je od nich pokoj; než se tamti rozhoupou a zas si na nás došlápnou, musím bejt dost dobrá wézetka, abych se jim ubránila! Já nejsem blbá; než přijdou, musím bejt lepší než máma!“

Nemělo to smysl. Odháněl jsem je, vyhrožoval, že jim napráskám, ale nic platno. Vyhrožovat fyzickým násilím? Jenom zablýskaly očima: „Tak jo!“ Když jsem je viděl cvičit s tyčemi, ujistil jsem se, že to nemá smysl.

Tak co třeba jít si stěžovat? Moje matka nereagovala na nic. Julka na své Gině visí, tak zbývala jediná možnost: Senta. Přijala mě, vyslechla mě, asi se i zamyslela; a konečně řekla: „Nechceš se s ní oženit?“

„Eeh?“

„Koukej, já vím, že Danča není nic moc, ale asi bude hezká holka a je B'Wulffsonová. Blízká příbuzná, tuším praneteř... no ale, oni všichni Baarfelti jsou strašně prokřížený navzájem. Já neříkám, že s ní zrovna musíš mít děti. Ale bylo by to hezký...“

„Já naprosto nechápu, o čem mluvíš!“

„Ale chápeš, moc dobře! Jestli Gina větří nebezpečí, tak asi nějaký bude. Ani já nejsem úplně v klidu a moje amulety... chm, prostě by bylo dobrý, aby byly holky vdaný za někoho, kdo zaručeně přežije. Myslím, že na tebe se můžu spolehnout, že by ses o ni postaral, kdyby něco.“

Začal jsem s nějakými námitkami, ale odmávla to pokynem ruky.

„Jedem na nouzovej režim, Chrisi. Jak moc tebe orvali? Vypadá to, že moc ne; tak koukej urychleně předat těm holkám všecko, co můžeš. Třeba to do nich nějak nenápadně ulož, aby si vzpomněly, až bude potřeba! Já vím, že je na ně brzo, jsou strašně mladý, ale... sakra, je stav nouze!“

Neříkal jsem nic. Ano, je asi potřeba, abych to začal brát vážně.

„Chrisi, ty umíš zrcadlo?“

„Eeh?“

„Koukej, zkus promyslet tohle: kdyby došlo k boji, budou se samozřejmě všichni snažit děti... vás děti chránit. Dokud to půjde. Kdyby to nešlo, je nejlepší možnost poslat vás pryč. Není to ideální řešení, ale jako poslední možnost... Na druhý straně je trvale otevřený zrcadlo, hlídá ho babička Gina. Procpeš jím holky a nakonec proskočíš sám, chápeš?“

„Moment... v tom pár věcí falíruje. Za á: jaký bylo to zrcadlo, kterým sem Gina přišla?“

„Magický; samozřejmě se rozpadlo. Ale doufám, že u Giny zůstalo.“

„Takže: já bych měl udělat magický zrcadlo, doufat že je napojený na to u Giny, který jsem samozřejmě jakživ neviděl a nemám tušení, jak vypadá nebo vůbec cokoliv, procpat jím holky a... co když se to nepovede?“

„Proto chci, abys šel za nima.“

„Co když se dostanem někam, kam nechcem?“

„Proto chci, aby ses s nima oženil. Když bude nejhůř, budeš s nima muset založit novou civilizaci.“

„S takovýma dvěma smrkáčema?“

„Neboj, až povyrostete, budou ti připadat zajímavější!“

Zavrčel jsem. Kdybych byl pes, tak ji kousnu.

„Já tě k ničemu nenutím, Chrisi, v klidu si to promysli. Taky ještě není tak zle; než ta válka vypukne...“

Takže jsem rozhodně neodešel spokojen. No ano, jistě, já vím, že jednou z těch holek budou hezký mladý dámy; taky vím, že už bych měl přestat tesknit za Sif a Iris. Ale děsně mě to štve.

(Jestli já někdy dostanu tu Morrigan do drápů...!)

[Nesmysl. Morrigan opravdu za nic nemůže, je Mluvčí. Vlastně bych se měl zklidnit a uvažovat přesně tak, jako ostatní: dostali jsme výstrahu z těch nejvyšších míst. Vyšli jsme z ní jakž takž dobře; mohlo to být horší. Nebo: příště to bude horší, jestli... jestli se nepřipravíme líp.]

Charry vydával rázné rozkazy. Včas vyslal dopředu hlídky psů, hyen a šakalů, aby propátraly okolí pro případ nenadálého ohrožení. Vedla je Bonny, snad naposledy v lidské podobě. Pozoroval jsem ji, když přijímala rozkazy, a připadala mi krásná: vysoká štíhlá mladá žena s výraznými svaly, pokožku s jemnou srstí pokrytou skvrnami v barvách afrických psů: černé, hnědé, žluté, bílé... Na hlavě a krku se srst prodlužovala do výrazné hřívy. Od temene hlavy přes levou tvář se táhla výrazná stříbrná jizva, na hrudní kosti zářil templářský kříž. Kromě několika dalších šperků neměla žádné oblečení. Pohybovala se pružně a elegantně, s jakousi velitelskou důstojností. Když se usmála, zablýskly se jí v ústech dlouhé dravčí tesáky. A ještě: páchla ostře, znepokojivě a nesmírně přitažlivě.

„Splníme svou povinnost!“ řekla, když přijala rozkazy. Pak odešla.

Karavana měla vyrazit za úsvitu, nejdřív vojenské oddíly k zajištění, pak nákladní podle rodů a příbuzenských svazků, po stranách zajišťované dalšími ozbrojenci. Teprve nakonec budou hnána obrovská stáda, kterými bude zajištěna výživa, neboť tolik šelem i lidí by se žádným lovem neuživilo. Velitelem předního oddílu byl jmenován Tošio Yamanaki, nákladní karavanu ovládalo několik velitelů, včetně obou lvích Vládců, pod vrchním velením Charryho osobně. Leopardu Taššovi svěřili zadní zajišťovací oddíl pro případ, že by se nepřítel nějakým záhadným způsobem dostal do zad.

Hned první den se přihodily různé nepříjemnosti. Především karavana vyrazila mnohem později, než se čekalo; vojenský oddíl sice Tošio řevem a máváním dlouhým karabáčem vyhnal na cestu za svítání, jak bylo určeno, ale na nákladní karavany bylo třeba čekat. Až spojeným úsilím poloviny vojenského doprovodu byly jednotlivé rodinné oddíly uspořádány a určeno jejich místo. Téměř nikdo si nepamatoval, kam patří; ženy, děti a staří chtěli být co nejblíž svým rodinným příslušníkům, kteří sloužili ve vojsku, ale ti nemohli být nablízku jim, neboť nebyli určeni k obsluze, nýbrž k boji. Lidé se snažili organizovat, co se dalo, Denis do deseti hodin úplně ochraptěl, vyjadřoval se už jen hvízdáním a údery pěstí do čenichu, když mu někdo nechtěl dost rychle porozumět. Tomáš nařídil Vítkovi, aby vzlétl a předával pokyny máváním z letadla, jinak se ta obrovská masa nedala uspořádat.

Okolo desáté se tedy karavana konečně pohnula; jel jsem hodně vpředu, tak jsem sledoval, jak se rozvinují dlouhé šňůry nákladních koní, buvolů a velbloudů. Charry vydával rozkazy a spojky je roznášely k jednotlivým částem karavany, aby je popohnaly nebo zbrzdily. Podle oblaků prachu se mi zdálo, že se karavana rozvinula více do šířky, než bylo žádoucí; ale s tím se asi nedalo nic dělat.

Okolo poledního přiběhl jeden z vlků, že celá nákladní karavana je už v pohybu, pomalu se dává na cestu i stádo dobytka. Charry vzdal díky Bohu a vyslal jednoho psa vyřídit to Tošiovi, aby nám příliš neutekl.

Přihnal se Denis, mokrý potem a špinavý od prachu, že nebyl téměř k poznání; jenom sípal a v rachotu kopyt koní mu nebylo téměř nic rozumět. Dali mu napít vody smíšené s rumem, pak teprve řekl: „Až tě přejde pýcha nad tím, že jsme se konečně hnuli, tak prosím vymysli, jak budeme tábořit. Jestli necháš všechny karavany sejít dohromady do jednoho tábora, tak zítra budeme tuhle práci dělat znovu!“

„Máš nějaký dobrý nápad? Já žádný...“

„Budu přemýšlet!“ slíbil, otočil koně a jel zpátky, zřejmě si oddechnout. Svoje dívky našel ve společnosti lorda Monroese, kterého zkoušely zabavit a pokoušely Dianino páže Algernona.

„Jsem nesmírně rád, že tě vidím, lorde Denisi,“ lord jej chytil za ruku a snažil se přitáhnout si ho blíž, „Chtěl bych položit... jednu nesmírně delikátní otázku. Totiž, jak se to dělá... s tělesnou potřebou?“

„Složitě,“ řekl Denis trochu nevrle, „Musíš si vybrat vhodný místo...“

„Chápu. Tedy, v jiných případech bylo lze poněkud – vybočit z řady a... zajít za keříček, ale... tady v tom chumlu – jaksi, k okraji karavany je daleko. Nevím, jak to udělat...“

„Takhle.“ Denis se obrátil bokem a pustil oblouk vody do prachu. Dívky, které pochopily, nač se lord vyptává, se rozesmály; zato Brian se tvářil značně rozpačitě.

„A co když... nedopatřením někoho... znečistím?“

„Tvoje starosti bych chtěl mít! No co, nanejvíc ti to oplatí! Holky jsou na tom hůř, a nenaříkají...“

„No ovšem – já to chápu, ale přece jen... jsou jisté morální zásady, jež by slušný člověk neměl nikdy překročit...“

„Aha! A proč vlastně chceš zůstat za každou cenu slušným člověkem? Koukni, v případě nezbytí se etiketa u lidí řídí podle jejich koní. Udělej to tak, jak to dělají koně!“

Lord váhal a tvářil se nešťastně; kdyby toho nebylo, asi by si jeho problémů nikdo nevšímal, neboť dlouhodobé cestování po Africe nás dost otužilo vůči takovým zážitkům. Ale když o tom zahájil konverzaci, přilákal tím na sebe zájem všech ostatních, především děvčata čekaly, jak to dopadne. Nakonec se samozřejmě zachoval dle Denisovy rady.

„Bohužel, žádný z cestovatelů ani spisovatelů dobrodružných románů o tom ničeho nepraví,“ stěžoval si, „Myslím, že by bylo vhodné předložit cestovatelům několik rad v tom směru...“

Když se slunce počalo klonit k západu, zavolal Charry pár spolehlivých spojek a poslal dozadu s příkazem, aby se po zastavení každý utábořil na místě, kde ho zastihne západ slunce. V žádném případě není dovoleno sjíždět se dohromady a vytvářet jednolité tábořiště. Během doby byl ještě asi pětadvacetkrát dotázán, zda je to skutečně jeho příkaz a jestli to mají doopravdy provést, ale nakonec se zdálo, že pochopili a dokonce to udělají.

Díky tomuto opatření byly při táboření pouze menší zmatky, vyplývající z neschopnosti jednotlivých velitelů; vzniklé spory byly řešeny povýtce karabáčem, jímž mistrně vládl Tošio, Diana, Denis i Charry. Snažil jsem se pro jistotu jim nebýt příliš na dosah; nemyslím sice, že by mě zpráskali schválně, ale jeden nikdy neví, co komu přeletí přes nos.

Jídlo jsem měl zajištěné v tábořišti velitelské jednotky; složil jsem se na zem a počal dlabat nedovařenou rýži s paprikovou omáčkou, v níž plavaly kousky masa. Ne že by se kuchařky moc vytáhly, ale bylo to o poznání lepší než některé jiné blafy, které jsem v životě musel sníst. Lord Brian nejspíš měl jiný názor; usedl vedle mne a chvíli otálel, než se vyjádřil:

„Nechtěl bych, aby vznikl názor, že si snad stěžuji... ale odmítli mi vydat příděl vody na umytí alespoň rukou a obličeje. Samozřejmě neočekávám, že bych se mohl vykoupat jako doma, ale základní hygienické předpisy, zejména v případě tak nečistého prostředí jako je tady, by se přece jen měly dodržovat. Není-liž pravda, lorde Christiane?“

„Víš co?“ řekl jsem mu, převaluje v ústech lepkavou rýži, „My nemáme vodu ani pro koně – a ty ji chceš vyplácat na mytí?“

„Ale jak potom mohu udržovat čistotu? Když mám jíst špinavýma rukama jako nějaký...“ zaváhal.

Pro jistotu jsem si prohlédl svoje ruce a provinile si je otřel o stehna. Zrovna moc to nepomohlo.

„Když se ti bude zdát, že už seš moc špinavej, tak my to děláme tak, že ze sebe špínu sloupáme po plátech. Jinak počkej, až se dostaneme k řece!“

Nelíbilo se mu to, krčil všelijak nos a tvářil se divně.

„Mohl bych ti položit pár otázek, Christiane?“

Vzhledem k tomu, že už si zvykl na méně formální jednání než zpočátku, ta otázka nevěstila nic dobrého. Přesto jsem kývl.

„Ty jsi byl první z těchto lidí, s kým jsem se seznámil. Vždycky ses ke mně choval velmi přátelsky... smím vědět, zda to trvá?“

„Určitě! Nebo myslíš, že ne?“

„Mám pocit, jako by se věci... změnily. Lidé jsou nepříjemní, hádaví, bez příčiny nepřívětiví. Jako by mne neviděli rádi. Myslíš, že je to možné?“

„Možné je všechno. Ale v tomhle případě to nesouvisí s tebou.“

„To bych byl rád... kdyby to byla pravda.“

„Domníváš se, že není?“

„Cítím znepokojení. Jako by nás od chvíle, kdy jsem...“ zaváhal.

„Řekni všechno, co víš!“

„Jako by nás neštěstí pronásledovalo od chvíle, kdy jsem proklel Morrigan.“

„Lady Morrigan byla skrz naskrz prolezlá ničemností dávno předtím, než se tady objevila. Někteří dokonce říkají, že je to původní Víla Morgana, která způsobila zkázu království svého bratra Artuše...“

„Ten příběh znám. Sir Thomas Malory, který sepsal onu obsáhlou knihu na toto téma, byl naším vzdáleným příbuzným.“

„To je bezva, ale já jsem ji stejně nečetl. Je na mě moc tlustá!“

„To chápu; snad si ji přečteš později, až budeš starší!“

„Nesmysl, nebudu ji číst vůbec. Maximálně si vyvolám z nebytí ducha některého z Artušových rytířů, aby mi o tom vyprávěl.“

Lord Brian se pousmál. „Ano, i to je řešení. Myslíš, že by tě mohl takový duch také upozornit, kdyby se dělo něco zlého?“

Zamyslel jsem se. „Doufám, že ano.“

„Tak to jsem rád. Obával jsem se, že jsem toho příčinou...“

V té chvíli jsem byl rád, že odešel; ale když jsem pak druhý den zpětně procházel celý rozhovor a přemýšlel nad smyslem každé věty, nepřipadaly mi jeho obavy tak nesmyslné. Ach, kdybych tak uměl dopadnout Morrigan a ztrestat ji za její ničemnost!

Ráno jsem zjistil, že přes noc se mi pod deku nasomrovaly Gina a Danae. Ani jsem si toho nevšiml, přišel jsem na to až když se ráno Gina vyštrachala, šla se vyčurat a pak se zas vecpala zpátky; Danae ještě spokojeně chrupala. Gina si zkontrolovala, jakou mám zrovna náladu; když zjistila, že by to šlo, začala se s dívčí rafinovaností vyptávat, zda je pravda, že holky lítaly a měnily se na to ve všelijaké ptáky, jestli jsem to dělal taky a jak že se to vlastně dělá. Předpokládala, že jí to nebudu chtít prozradit; přes veškeré ujišťování si pořád ještě myslí, že ji dospělí (starší) nemají rádi a proto ji k ničemu nechtějí pustit.

Mohl jsem použít různé způsoby vysvětlování, ale připustil jsem tu (dost hloupou) možnost, že by se tyhle dvě holky někdy v budoucnu staly mými životními partnerkami (i když udělám všechno, aby se to nestalo!). Tak jsem si ji přitulil co nejblíž, navzájem jsme se ovinuli rukama a přitiskli se čelem; pak jsem spojil svou mysl s její, jak jsem nejlíp uměl. Přesně to si přála; miluje mazlení, jako každá malá holka. Tou energií se napolo probudila i Danča a taky se připojila. No a já jim pouštěl všechny svoje nedávné zážitky, když jsme se vznášeli vysoko nad krajinou a sledovali, jak se pod námi pomalu vlečou ostatní se svými nebohými koníčky...

Většina původně divokých zvířat, která si mladí ochočili mentálním řízením, teď opět zdivočela a jejich majitelé je pustili do stepi, snad jenom o něco zkušenější. Ne tak Juliina zebra Julča, ta zůstala a dávala najevo, že chce být jejím domácím miláčkem i nadále. Ještě teď na ní jezdí, svezla na ní i Ginu a té se to moc líbilo. Když už jsem měl dobrou náladu, chtěly taky vědět něco o mentálním ovládání a skončily u Živého Ohně. Ano, možná by bylo dobré ho zapálit a nechat všechny vykoupat...

Dělal jsem to pomalu, se všemi předepsanými mantrami a rituálními pohyby, jako začátečník. Holky na mě pozorně koukaly, šly se první vykoupat a pak mi Oheň hlídaly, když jsem se očišťoval já. Algie Monroes se nebál ani neměl morální výhrady, zato lord Brian má stále ještě jakýsi mentální blok; ne že by mu na kontaktu s Ohněm něco vadilo, ale má jakýsi pocit, že něco je jinak, než by mělo být.

Díky Charryho moudrému rozkazu nebyla ráno s rozjetím karavany tolik práce jako včera, jen asi hodinu; někteří Reorti si už dokonce pamatovali ze včerejška, jaké signály pro co platí. Moudřejší se dokonce snažili nezaplést s jiným oddílem a ti nejmoudřejší přišli na myšlenku udržovat předepsané rozestupy a nerozjíždět se někam, kde se jim to zrovna zdálo lepší. Děkovali jsme Bohu na nebesích, že je osvítil Duchem svatým; bylo dost práce s těmi, kdo to ještě nepochopili.

Ani tohoto dne se lord nedočkal vody na mytí, protože jsme se sice dostali k jakési polovyschlé říčce, ale vody v ní bylo jen sotva na pití pro nás i pro koně a dobytek. Když se všichni napili, zůstalo už jen bahno, kterým se vinul centimetrový pramínek odkudsi z daleka. Charry vydal přísný rozkaz neplýtvat, neboť ten pramínek musel přes noc nakapat do vaků na zásobu; psi průzkumníci tvrdili, že vpředu opět žádná voda není. Tak jsme se aspoň pořádně napatlali bahnem v rámci pročišťování potoka.

Naštěstí si už lord Brian zvykl, jak na nedostatek vody, tak nedostatek soukromí, neboť byl téměř neustále uprostřed karavany. A ježto nezbytnost vytváří potřebu, naučil se dokonce otírat špinavé ruce o tělo jako ostatní, i když to bylo spíš jen symbolické gesto; všichni jsme byli uprášení a olepení prachem slepeným potem, že se z nás skutečně dala špína loupat.

Zpředu nám oznámili, že na dalším tábořišti vyschla studna, se kterou počítali i Reorti; to bylo zlé, zvlášť pro dobytek. Zvýšit denní tempo se nezdálo rozumné, tak rozhodli snížit denní dávky i na pití.

„A je pravda, že jste uměli vytvořit vodu transformací?“ dorážela Gina.

Večer mívám daleko horší náladu než po probuzení. Zavrčel jsem na ni.

„Myslíš, že bych to mohla dokázat já?“

Přes veškerou mou nelibost dorážela tak dlouho, až jsem jí vysvětlil něco o struktuře písku, prvku křemíku, jeho molekulách a atomech, ze kterých se skládá; pokoušela si představit, jak rozbít vnitřní vazby atomů v molekule křemíku a změnit ji na kyslík a vodík, který se pak spojí ve vodu. Když se to podaří s jednou molekulou, dá se impuls, aby se stejně změnily všechny; pak už to jde dost rychle. Samozřejmě, písek obsahuje i leccos jiného než zrovna křemík, ale je ho tam nejvíc. Ty ostatní složky se taky dají najít a transformovat, ovšem napoprvé je to dost složité. A je k tomu zapotřebí dost energie, která holkám chybí.

Povídali jsme si o tom večer před spaním; potěšilo mě, že si to zapamatovaly, i když jejich představy byly trochu dost divné. Taky se vrátily k mým vzpomínkám na létání, pořád ještě jim vrtalo hlavou. A jiné transformace, třeba na místní zvířátka. Vysvětloval jsem jim, že krátkodobě lze leccos, ale aby člověk vydržel v tf aspoň hodinu, musí to být zvíře životaschopné, to jest co nejpodobnější originálu. Všeobecně: když si před sebe postavíš psa a změníš se v něj se všemi detaily, je to jednodušší.

Danae položila první rozumnou otázku svého života, totiž jestli zůstane i po tf sama sebou, nebo se změní na to zvíře, ze kterého si bere vzor. Tak jsem jim vysvětloval pojem individuality, dalo to strašnou práci; docela mě to bavilo, ale stejně jsem byl rád, když konečně usnuly.

Asi že jsem myslel na Bonny, nejdokonaleji (a nejtrvaleji) transformovanou bytost, probudil mě znepokojivý pocit, že je nablízku. Aniž bych se dokonale probral, nastražil jsem uši a pokusil se zjistit, co se děje.

„Je to opravdu nutný?“ vyptával se mladý hlídací lev, „Charry šel spát hodně pozdě, byl utahanej... bude řádit, jestli...“

„Je to nutné!“ trvala na svém Bonny. Měla velmi špatnou náladu.

Charry se probudil tak napůl; ale vnímal, jako zkušený důstojník.

„Čtyři denní pochody na jih se potlouká větší banda bělochů. Zdá se, že jsou to vojáci. Ten můj pes vojáky v životě neviděl, ale...“

„Jo, to nám scházelo!“ Charry sáhl po láhvi s vodou a když zjistil, že je prázdná, po láhvi rumu. Taky už v ní moc nezůstalo. „Kolik je jich?“

„Čokl to pletl; on umí počítat jenom do čtyř. Říká: strašně moc a mají spoustu koní. Řekl deset tisíc, ale to je obvyklý výraz pro nespočetně.“

„Nojo. Aby to ďas spral! Říkáš čtyři denní pochody?“

„Tak to říkal.“

„Přivedla jsi ho s sebou?“

„To by nemělo smysl, je to pitomec. I já se s ním těžko domlouvám.“

„Poslala jsi někoho na průzkum?“

„Jistě. Odhaduji, že se pohybují směrem k nám. Počítala jsem, že budete dál vpředu, táhnete se strašně pomalu...“

To už byla vzhůru taky Diana. Koukala, koho to tam Charry má a trochu ji zaujalo, že holku; pak poznala Bonny, tu by mu tolerovala. Má ji ráda.

„Hrom do škopku! Kde je Khassim?“

Charry se zvedl a hledal Tuárega; Bonny ho našla dřív, má skvělý čich. Přestože byl unavený, vymotal se z pokrývky a zajímal se, co se děje.

„Dokážeš teď potmě najít Vládce černohřívých Reortů Kamenné srdce?“

„Jistě, pane. Dokážu ho najít i potmě.“

„Fajn. Tak jeď k němu na jižní stranu a vyřiď mu, ať uvede svoje Reorty do nějaké pohotovosti aspoň pro tuto noc. Řekni mu, že čtyři pochody na jih, možná už jen tři, jsou nepřátelé, bílí vojáci. Ať dává pozor, aby nás v noci nepřekvapili. Je ti to jasné?“

„Ano, pane, řeknu mu to. Mohu zůstat s ním?“

„Pro mě za mě klidně. Ráno se tam zajedu podívat sám.“

Khassim dodal něco berbersky, odvázal svého koně a zmizel v temnotě. Na jižní okraj karavany bylo dost daleko. Khassim byl k tomu nejvhodnější, dokázal se s Kamenným srdcem domluvit a dost se spolu přátelili.

Když vše utichlo, taky jsem si zase lehl a po chvíli usnul. Zbytek noci minul klidně a bez vzrušení; probudil jsem se mezi prvními, vyžebral trochu kávy a nějakou těžko definovatelnou hmotu, kterou uklohnily holky ve velkém kotli. Z opatrnosti jsem nepátral, z čeho.

Charry byl od rána na nohou, nebezpečně aktivní. Nenápadně jsem se držel poblíž Denise, toho určitě vyšle do akce! Nemýlil jsem se; kromě něho vybral Tawarra a Artannu s jejich oddíly. Mě sice nikam neposlal, ale taky mi to nezakázal, takže proč se nepřidat?

Tábor se probouzel; Reorti vstávali, krmili se a dávali jíst svým koťatům. Mladí bojovníci se strojili do lehkých pancířů přes prsa, starší do těžkých krunýřů, kryjících celé tělo, a hrozivých příleb. Někde vzadu zuřila prudká hádka mezi leopardy a gepardy; Charry se nakonec rozhodl ukončit ji několika pečlivě mířenými šlehy biče. Na podstatu sporu se raději nevyptával, trvalo by to hodiny a bylo by to beztak k ničemu. Už dávno zjistil, že když je srovná po zlém, jsou stejně spokojeni jako po dobrém; někteří možná i víc. Mohli být klidně biti jako žito.

Přední linii hlídek jižního křídla tvořil oddíl prince Omara, který se právě probouzel; jeho Arabové si vařili čaj, pokuřovali z dýmek a nerozčilovali se, dobře vědouce, že nepřízeň vrchnosti se bude vozit po lvech a ne po nich. Ale když Charryho spatřili, vmžiku se počali zabývat něčím užitečným; princ Omar vyšel ze stanu a připínal si šavli přes nahé tělo, čímž chtěl naznačit, že je připraven k boji.

„Ne že bych chtěl někoho honit,“ řekl mu Charry laskavě, „Ale kdo nebude do deseti minut ustrojený na koni, dostane bičem. Je to jasné, bratře Omare?“

„Ano, Hazreti...“ vzdychl, otočil se a počal na své mužstvo sprostě řvát a honit je. Už tak lítali jako hadr na holi, teď ještě zvýšili rychlost svého kmitání, ale k rozumnému cíli to nevedlo. Ani to nikdo nečekal.

„Víš o tom, že je možné, že budete v první linii boje?“

„Stavoval se tady v noci ten Tuáreg Khassim a říkal nám, že na jihu se plete jakési vojsko. Je to pravda?“

„Jistě. Kde je Khassim?“

„Jel k tomu lvovi s černou hřívou.“

„A kde je ten lev?“

„To nevím. V noci tábořili tady kousek za námi...“

Zdálo se, že hovořit s Omarem je zbytečná námaha; Charry pobodl koně a jel Reorty hledat, objevil však jen udupanou půdu, která nesla stopy táboření, a kousek dál pár opuštěných stanů. Kolem nebylo vidět živáčka.

„Stopy vedou na jih, do pouště!“ hlásil Artanna, který z pilnosti kousek poodjel a pátral, „Nevyrazili nakonec proti těm lidem sami?“

„To bych se divil! To jsem jim přece nenařídil!“

„Mohlo je to napadnout samotné!“ krčil rameny Denis.

„Přerval bych je vejpůl!“ zavrčel Charry. Vtom spatřil jednoho lva, jak se belhá mezi stany; předevčírem ho nabral býk na rohy, od té doby chodil po třech. Zařval na něj: „Hej, kde máš Vládce? Kde je Kamenné srdce?“

„Odjeli v noci k jihu – všichni bojovníci. Já zůstal, protože se neudržím na koni. Myslel jsem, že o tom víš, pane...“

„Nevím nic a ke všem čertům... Proti Angličanům?“

„Nepoznám, jací jsou to lidé.“

„Co člověk, který jim tu zprávu přinesl?“

„Jel s nimi.“

Charry pronesl několik dost sprostých kleteb. „Nevím, kolik jich přesně je, ale řekl bych, že sami na ně nestačí. Denisi, vem pár svých gardistů, Tawarr oddíl tygrů, a pojedeme za nimi. René, ty se vrať k Tošiovi a vyřiď mu, ať zastaví, pošle dopředu hlídky a sám čeká, dokud nebude půl pochodu před námi. Někdo... Chrisi, ty řekni Dianě, ať převezme velení. Jestli se něco strhne, tak že jí utrhnu uši. Ať zařídí, aby Spletená hříva nebo ještě líp Tašša poslal nějaký oddíl sem na jižní stranu, vystřídat černohřívky; nemůžeme nechat karavanu bez ochrany!“

Ne že bych se chtěl vrátit, ale když už si mě všiml...

Když jsem odjížděl, Charry v doprovodu Artanny projížděl okraje karavany a posílal do záložního oddílu mladé lvy; byli tou důvěrou velmi nadšeni. Jejich válečnické zkušenosti a schopnosti byly sice naprosto nedostatečné, ale snad jich nebude zapotřebí. Svěřil je pod komando Artannovi, který tím byl nadšen jen o málo víc, než se dalo čekat.

Při této činnosti jej dostihl princ Omar, už opět vystrojený do svého beduínského hávu a v plné parádě. Chvíli vyčkával a sledoval, jak Charry vydává rozkazy; a když na chvíli zavřel pusu, přijel blíž a řekl:

„Slyšel jsem, Hazreti, že se chceš vydat do boje. Prosím, aby mi byl svěřen úkol v boji jako ostatním! chci ti dokázat, že moji beduíni nejsou zbabělci a umějí se bít!“

„Nikdy jsem o tom nepochyboval! Podívej, jestli chceš vzít padesát jezdců, vyber je. Zbývající mohou zůstat chránit karavanu...“

„Děkuji ti, můj pane!“ uklonil se a odešel tu radostnou zprávu zvěstovat svým poddaným. Jak se zdá, vskutku se jim to líbilo; inu, jsou to válečníci toužící dostat se do ráje Alláhova.

Denis přivedl kluky a holky z gardy, Tawarr oddíl tygrů. Já vyřídil zprávu Dianě, ale ta okamžitě skočila na koně a hnala se k manželovi.

„Ty bys chtěl jít do boje beze mne? Co když se ti tam něco stane?“

„Ne, zůstaneš tady! Počítám, kdyby se dozvěděli, že jsme na ně vyrazili, mohli by si něco zkusit. Vezmeš si to na povel! Kdo tě neposlechne, toho přerazím vejpůl, můžeš jim to vyřídit. Spoléhám na tebe, že to zvládneš!“

Políbila ho; ucítil na tváři její slzy. Ale usmívala se docela statečně:

„To víš, že to zvládnu! Copak bych chtěla přijít o uši?“

Charry se taky zasmál, pozdravil ji zdviženým bičíkem a vyrazil v čele gardistů dolů k jihu. Tawarrovi jezdci vyrazili šikmo nalevo, Omarovi zase napravo; já se opět nenápadně připojil k Denisovi. Ještě před nás vyrazilo několik psů ze smečky, vedené samozřejmě Bonny. Znala cestu.

Snad mi uvěříte, že jsem se v žádném případě necpal dopředu. Ale pravdou je, že jsem tam během jízdy tak nějak prosákl; ani nevím, jak se to dělá. To Denis se držel za Charrym neustále, občas si vyměnili několik slov. Moji existenci vzali na vědomí, už nebylo třeba váhat; až bude zas někdo chtít něco vzkázat někomu vzadu, bude tu Chris, aby to zajel vyřídit.

Hnali jsme se po dobře viditelné stopě několik hodin, ale nenarazili jsme na žádné další známky bojů. Bonny poslala psa se vzkazem, že ani ona zatím neobjevila ani Reorty, ani nepřítele. Charry počal ztrácet trpělivost a občas se vztekle utrhoval na svoje důstojníky; Denis to přehlížel, Tawarrovi to je jedno, ale Omar se trochu zlobil. Čert ho vem, když je urážlivý!

Pozdě odpoledne už byl Charry tak naštvaný, že navrhoval zastavit, uložit se a počkat na jakoukoliv zprávu; dokonce zapochyboval, že jsme ztratili stopu Reortů a jdeme po bůhvíjaké stopě nějakého buvolího stáda. Napětí se přeneslo i na Tawarra, bručel mezi zuby a občas se shýbal k zemi, aby ji očichal, i když to nebylo nic platné. Až nás Denis upozornil na něco, co se k nám blížilo shůry, z bezoblačně modrého nebe.

Taky jsem zvedl hlavu; přes hřmot kopyt našeho oddílu jsem slyšel bzučení a rachocení, pak se z obzoru vynořil temný bod a blížil se k nám vzduchem. Zřetelně jsem viděl čtyři dvojkřídla čtyřplošníku; přiletěl tak blízko, že se koně plašili, Vítek se vykláněl ven a ten druhý na nás něco mával. Mohl to být otec, ale nedalo se to poznat kvůli letecké kukle. Taky jsem nevnímal jeho auru, jako dřív. Až když se ještě víc přiblížili...

Charrymu to přetlumočil Denis: „Viděl nepřítele, deset mil odtud na jihovýchod. Reorti jsou na půli cesty. Jenže tím směrem je nepřekročitelná průrva, přechod je severovýchodně asi čtyři a půl míle. Oni objížděli jižní stranou, je to delší cesta. My musíme na sever!“

Charry zavrčel jako tygr a řekl něco raději nesrozumitelného. Potom zamával na letadlo, jako že jsme rozuměli; Vítek v odpověď zakýval křídly, pak se obrátil a letěl zpátky na sever. Charry nařídil vyrazit zcela jiným směrem než předtím a oddíly se tam postupně stočily.

Po čtyřech mílích jsme dorazili k velkému terénnímu zlomu; byl to kaňon jakési řeky, nyní zcela vyschlé. Sestoupit se nedalo, přeskočit samozřejmě taky ne; jinak to byla úchvatně krásná krajina, ale teď pro to nikdo neměl pochopení. K přechodu jsme dorazili, když se už stmívalo; bylo to místo, které zřejmě používala zvěř, obě strany se tam pozvolna svažovaly dolů, až se z nich o kus dál opět staly strmé hradby. Spustili jsme se dolů rovněž a objevili několik jezírek, téměř samé bahno; napili jsme se my i koně, vyváleli se v bahně a snědli co kdo měl. Mezitím se setmělo úplně, vidět bylo jen díky hvězdám.

Během celodenní jízdy jsem byl otupělý a skleslý, jako by na mě někdo hodil deku; po koupeli jsem trochu pookřál a vší silou se snažil dát dohromady nejen fyzické, ale i morální síly. Čaroděj by neměl... však víte. Cítil jsem jakési nepříjemné napětí, něco se proti nám chystalo a nedalo se proti tomu nic dělat. Denis to cítil taky, potvrdil mi to; jeho znepokojení mne zneklidnilo ještě podstatně víc, než moje. Charry byl... přímo zběsilý.

„Bráško,“ oslovil mě Denis, „Jsi teď bystřejší než já... zkus prozkoumat, co se děje! Někdo na nás něco šije...“

Nemuseli jsme se vzájemně ujišťovat, že před Zásahem bychom se nenechali takhle zdeptat. Otázka nezněla, co bylo a už není, ale co udělat teď.

„Dokázal by ses proletět nad krajem a propátrat, co a jak? Nejlíp jako nějakej noční pták, třeba sova...“ nabádal mě.

Oba jsme věděli, že jeho rady jsou naprostá pitomost. Kdybych to dokázal, už bych to dávno udělal. S pomocí S-I a v proudu energie... Možná bych to dokázal i teď, kdyby byla naléhavá potřeba, ale strašně bych se vyčerpal. Už teď mi není zvlášť dobře... necháme to jako poslední možnost!

Charry si nás moc nevšímal, hádal se s Tawarrem, který chtěl okamžitě vyrazit dopředu. Charry samozřejmě taky, ale mnohem opatrněji; vypadalo to, že se nakonec dohodnou na rozdělení, což bylo přesně to, co Charry nechtěl. Pustit samotné šelmy do boje mohlo znamenat, že je obětujeme.

„Nebojíme se zemřít!“ vrčel Tawarr, „Moji tygři a leopardi zničí každého nepřítele, když nám dovolíš zaútočit v noci!“

„Zatím nepřítele neobjevili ani Reorti! Nebo ano, Denisi?“

„Žádné známky boje.“ ujistili jsme ho.

„Musíme uvažovat rozumně! Jaký by mělo smysl hnát se někam potmě, uštvat koně a zlámat jim nohy, abychom potom přijeli do bitvy zcela vyčerpaní na zvířatech, která se sotva vlečou? Ne, tohle je rozkaz: utáboříme se nahoře nad kaňonem a do úsvitu budeme odpočívat. Pak okamžitě...“

Tawarr nesouhlasil, ale Charry tentokrát neustoupil.

„Nedisciplinovanosti a samostatných akcí mám tak akorát dost! Doufám, že Bonny je už našla a vyřídila jim, že sem jedeme na pomoc. Jestli mají jen trochu rozumu, počkají na nás!“

Bonny se ovšem neukázala, ani žádný z jejích psů. Zalehli jsme do suché stepní trávy a téměř okamžitě usnuli. Sotva však bylo trochu vidět, už jsme byli zase na nohou; to už nás taky našli dva psi a byli ochotni nás zajišťovat; poslali jsme je vpřed a sami pospíšili co nejrychleji za nimi. Letadlo se neukázalo, což se dalo pochopit, muselo by startovat potmě a to si Vítek nedovolí.

Prvního Angličana našel jeden pes, vyčkával u hustého křoví, kde se cosi červenalo. Byl to ještě docela mladý chlapec a nebylo na něm znát žádné zranění; vypadal jako by zemřel na nějakou nemoc, protože jeho obličej nevypadal dobře, krom toho byl zatažen do hustých pichlavých křovisek, aby na něj nemohli draví ptáci. Zřejmě poslední služba jeho kamarádů.

Když jsme prohlíželi mrtvolu, objevilo se nad námi letadlo; Vítek jen zamával křídly a už pokračoval kupředu, nechtěl se zdržovat. Denis soudil:

„Určitě vidí víc než my – třeba i bitvu...“

„Kdyby byla bitva, kroužili by nad bojištěm supi!“ namítl Charry.

„No – právě...“

Pokračovali jsme v jízdě; bohužel právě v tom místě se ze stepi zvedalo množství nevysokých pahorků, značně členitých, mezi nimiž jsme těžko mohli cokoliv najít. Letadlo bylo pryč a nebylo je nikde vidět, psi a šakalové se taky nevraceli; byli jsme nuceni spoléhat jen na sebe.

Potom jsme všichni spatřili supy, vznášející se nad mrtvolami; ty mrtvoly byly v červených kabátech a bylo jich až nepříjemně mnoho. Zřejmě došlo ke střetnutí a vojáci poznali neprůstřelnost pancířů z lístkové oceli; kromě lidí tu ležely mršiny koní, ale žádný lev. Stopy vedly dál.

Bylo to nesmírně nepříjemné. Vnímal jsem časté nárazy negativní energie, ti lidé neumírali rádi a zanechali za sebou spoušť. A pak přišel ještě někdo; kdosi mnohem nebezpečnější, nesmiřitelnější. Někdo tak strašný, že já i Denis jsme se začali bát. Vzal si, co zbylo...

Už chvíli se mi zdálo, že šelmy něco slyší; Tawarr občas natáčel hlavu, dokonce i větřil. Konečně řekl: „Kulomety a granáty. Tam...“

Bylo to ve směru jízdy a pohánět nebylo třeba, všichni jeli jak koně stačili. Cestu vroubily další mrtvoly; už jsme spatřili i dva lvy, lehkooděnce bez pancířů; zřejmě pronásledovali nepřítele a byli zabiti.

Princ Omar se nás doposud držel, teď vyjel z oddílu a zamířil k jednomu kameni; Denis za ním, tak jsem jel také. Za kamenem vyčnívaly bosé nohy, a když jsem dojel, spatřil jsem umatlaný hábit Tuárega Khassima. Ležel tváří k zemi a na jeho burnusu byly znát zašlé krvavé skvrny. Denis seskočil a obrátil jej tváří vzhůru; byl už mrtev. Na těle měl několik krvavých ran.

„Khassim... tak přece ho dostali!“

„Splnil svoji povinnost.“ řekl přísně princ Omar.

„Kde má pušku?“ zeptal jsem se, „Podívejte, jak leží: jako by šel beze zbraně, se zdviženýma rukama. Buď ho zajali, nebo... mířil zřejmě tam k té průrvě ve skalách...“

„Řekl bych, že šel vyjednávat,“ soudil Denis, „Bílou vlajku sice neměl, ale bílý plášť, když jej držel v ruce a mával...“

Váhal jsem, zda se mám vůbec přiblížit k průrvě, šlo odtamtud tolik zlé energie, že jsem věděl dopředu, co tam najdu. Ale udělal jsem to; už u ústí mne málem porazil mrtvolný pach a když jsem nahlédl, udělalo se mi zle. Mrtvoly koní, lidí a lvů ležely jedna přes druhou; koně dragounů i očabrakovaní reortští klusáci, spousta lidí a také množství lvů, doposud vězících v pevném brnění. Zde se bojovalo, a byl to nelítostný boj, padlí by mohli vyprávět. Zlámaná kopí, štíty, ručnice se povalovaly mezi mrtvými; též vojenské torny a batohy, vaky z nákladních koní, vše co kdo odhodil, když prchal z toho místa hrůzy.

Nevím, jak dlouho bychom zírali v ohromení, kdyby se nad námi znovu neobjevilo letadlo; Vítek mával křídly, aby na sebe upozornil, a já vnímal jeho hlášení, tak jsme nakopli koně a projeli mezi mrtvolami. Po chvíli jízdy jsme se vypletli z bludiště na otevřenou pláň – a spatřili, co se děje.

Reorti byli sraženi do kruhu jako tehdy na cvičení, těsně beze škvír, jen ocelová brnění a štíty. Kopí už neměli, mnohý ztratil koně, zvlášť pokud byli nechránění. Mnoho mrtvých lvů, jasně viditelných podle stříbřitého brnění, už leželo kolem; a ze všech stran na ně útočili dragouni, jejichž mrtvoly rovněž posely pole.

Pochopili jsme, jak útočí: dojeli až k Reortům a vrhali po nich ruční granáty, když s některým padl kůň či střepina pronikla mezi ocelové pláty, vrhli se na něj a ubíjeli ho, jak se dalo. Další útočili soustředěnou palbou kulometů; množství kulek na stejné místo zřejmě dokázalo buď prorazit pancíř, nebo aspoň omráčit jeho majitele. Reorti stříleli málo, bránili se většinou meči a sekerami; buď neměli náboje, nebo nestíhali nabíjet.

Spatřil jsem, jak se letadlo prudce sneslo nosem dolů nad útočníky; od místa za pilotem šlehaly plamínky rychlopalné ručnice. Otec je skvělý střelec, ani ze vzduchu před ním nebyl nikdo bezpečný. Vojáci stříleli rovněž, ale měli jen krátké jezdecké karabiny a zřejmě poprvé mířili na letící cíl. Nebezpečné mohly být kulomety, ale vojáci je asi nemohli namířit nahoru nad hlavu; ostatně Vítek letěl velmi rychle.

Charry vydával rozkazy: „Omare, odříznout cestu! Tawarr nalevo, gardisté za mnou! A vpřed!“ rozjel se na pravý okraj bojiště.

Uviděli nás a pochopili, že přišla posila; část obrátila koně a jela proti nám, ale naši už taky stříleli ze všeho, co měli. Někteří se proti útoku tygrů bránili, ale Tawarrovi jezdci, ovládaní nezkrotnou zuřivostí, je bez milosti převálcovali. Omar zatím do útoku nezasáhl, objížděl oddíl a jeho beduíni podřezávali muže, kterým se podařilo utéci z vražedného kola. Nad námi opět proletělo letadlo; slyšel jsem štěkání opakovačky a spatřil, jak se střelec u kulometu vymrštil a skácel na svůj stroj. Nabíječ k němu přiskočil, ale zasáhla ho další kulka; nějaký poddůstojník se pokusil něco udělat, ale kule jej zasáhla v běhu, on vyskočil jako zajíc a svalil se. Vzápětí Vítek zvedl nos letadla vzhůru, aby nenarazil do země.

Likvidace kulometu nám velice pomohla; naši vyrazili na nepřátele a přímo je slisovali mezi sebou a Reortskou železnou hradbou. Viděl jsem, jak Charry seká okolo sebe katanou, dokud byl na dosah někdo v červeném kabátě. Jakýsi chlap po něm chtěl hodit granát, ale Tawarr mu skočil na krk a dlouhé tesáky prudce scvakly. Granát vypadl darebákovi z ruky a spadl na zem; jedna z Denisových gardistek jej v poslední vteřině na dálku odmrštila zpátky mezi Angličany. Přesto střepina zasvištěla Charrymu okolo ucha a asi ho škrábla, protože měl náhle tvář od krve. Šelmy to spatřily a rozzuřily se ještě víc; tohle jejich milovanému Vládci nikdo nesmí dělat!

Povšiml jsem si, že po bojišti se pohybuje chlapík, který nepatřil k nám; neměl sice červený kabát, ale zasahoval na straně nepřátel. Nikdo další si ho nevšímal; a když jsem se na něj soustředil, zjistil jsem mimořádně nepříjemnou auru. Zatím jsem se do boje nezapojil, ale sledoval jsem ho a když se dostal dál od ostatních a blíž ke mně, zaútočil jsem.

Výboj energie jej srazil s koně a splašil mu ho, takže se dal na panický útěk. Chlap udělal přemet, rozplácl se na zemi, ale vmžiku byl na nohou a pátral, kdo ho to napadl. Můj další blesk odrazil zkříženýma rukama a vzápětí zaútočil stejným způsobem; kdybych si tak často nehrál se Sif a Iris, které takové rvačky milovaly, dostal bych to plnou silou. I tak jsem jistou část jeho energie chytil, bolelo to a můj kůň začal střečkovat; zkusil jsem to ještě párkrát, zároveň jsem ustupoval a koukal, kdo by mi pomohl. Na nikoho z lidí se spoléhat nedalo. Vytvořil jsem jakousi (dost nesmyslnou) iluzi, ale ta ho ani nevyvedla z koncentrace, vůbec si jí nevšímal. Naopak zjistil, že jeho protivníkem je malý kluk, což ho přimělo k úšklebku; možná se rozhodl, že mě chytí a využije jako záštitu proti ostatním, protože mě začal honit; ale když jsme se zamotali mezi jakási křoviska, vyskočil tam náhle mohutný africký pes a popadl ho za ruku. Bolest jej přemohla, už se ani nepokusil o žádnou magii; Bonny si na něj lehla a vrčela mu do tváře, zatímco já hlídal jeho ruce.

„Bude to asi někdo důležitý! Ovládá magii!“ upozornil jsem ji.

Bonny neřekla nic, zato on: „To si piš, hošíku!“

Charry se zatím dostal do středu kruhu Reortů; spíš ho tam zanesl kůň, oni ho poznali a vpustili. Uprostřed ležela spousta poraněných Reortů, většinou ještě v pancířích, postříkaných krví. Mezi nimi byl i Vládce, ležel na boku a chrčivě dýchal. Zpod jeho přílby visel na hrdle řetízek s komthurským křížem řádu; podle toho jej poznali spolehlivě.

Charry seskočil s koně, přistoupil a sňal mu přílbu. Musel mít nějaké zranění pod pancířem, neboť ústa a čenich měl zakrvácené, jak kašlal krev.

„Bratře...“ obrátil oči k Charrymu, „Tys přišel... zvítězili jsme?“

Charry mu podepřel hlavu. „Ano, zvítězili... zničili jsme je. Ale proboha, proč ses na ně vrhl sám? Proč?“

Kamenné srdce mu zlehka olízl ruku. „Nepřítele... je třeba zabíjet... bez slitování... tak je... pravda. Přísahal jsem... věrnost... Arminu a řádu. Musel jsem zabít... nepřítele... bez slitování... bez slitování!“

Hlava mu klesla, z čenichu se vyvalila krev. Charry položil jeho hlavu; pochopil, že statečný šlechtic s černou hřívou je mrtev. Další řádový komthur položil život, jak mu kázala čest.

Bylo po boji; rozvášnění tygři a Omarovi beduíni pobili i raněné, které bychom my ušetřili. Teď se sjížděli, aby se poklonili padlým.

„Přišli jsme pozdě,“ řekl Charry, „Jsou mrtví...“

„Zachránili jsme ty, co ještě žijí.“ řekl Tawarr.

Nebylo mnoho těch, kdo přežili; a většina byla poraněných. Také mnozí naši utrpěli zranění, dragouni neprodávali své životy lacino.

Já a Bonny jsme stále ještě hlídali toho zajatce; teď seděl mlčky, koukal po nás a mračil se. Dítě a pes? Možná by to šlo, jen najít vhodnou chvíli...

Ale Bonny náhle naježila srst na krku a začala tlumeně vrčet; takovou nenávist a strach jsem v jejím hlase ještě neslyšel. „Vidíš to taky?“

Okolo bojiště projížděl Reort v matně lesklé černé zbroji, zpod fantastické přílby mu vlála dlouhá hříva. Nebylo mi jasné, jakou má barvu hřívy, dokonce ani srsti; v některých chvílích byl tmavý až do černa, v jiných zas velmi světlý, snad podle toho, jak na něj svítilo slunce. Neměl střelnou zbraň, pouze jakési zvláštní kopí, ozdobené střapci a trofejemi; občas je napřáhl některým směrem, jako by jím cosi ukazoval.

„Vidíš ho?“ vrčela Bonny, vystrašená, že se málem dala na útěk.

Nejen že jsem viděl, taky jsem ho poznal. V lidské podobě jsem se s ním párkrát sešel, když se kamarádil se Zuzankou, ale to byl docela sympatický. Teď ukazoval svou pravou tvář: Wašoriwe, démonský lev.

Když jsem o něm začal přemýšlet, na chvíli se ke mně otočil, pod přílbou se zaleskly rudé oči; ušklíbl se a z tlamy mu vyjely dlouhé tesáky. Nebylo to nepřátelství, spíš pozdrav; když se to tak vezme, jsme vlastně příbuzní.

Ale náš zajatec jej viděl také. Pozoroval ho nevěřícíma očima, chvíli se pokoušel přijít na nějaký nápad, jak reagovat, ale...

Ale já v té chvíli pochopil, proč sem přišel: sklízet úrodu, kterou jsme mu připravili. Bral s sebou duše padlých: Reortů, jejich válečných koní, ale také zabitých nepřátel. Jaký je asi čeká osud tam, kam je odvede? Zdálo se mi, že si nevšímá těch, kdo jsou označeni osmihrotým křížem; všechny ostatní osvobozoval pokynem svého kopí z těla a přikazoval jim...

Rychle jsem zauvažoval, co dělat. Bojovat s ním? Nesmysl. A je vůbec důvod? Toto území patří jemu, vlastně jeho jsou i ty duše, lvů i leopardů. Až na lidské; obávám se, že jim budou muset sloužit. A nikdo nedokáže...

Ale ano, dokáže. Zaostřil jsem pohled: v boji padl i jeden tygr, na jeho hrudi se ještě leskl transformovaný kříž. Zkusil jsem najít jeho Zářícího ducha; nepochybně zůstával poblíž těla, určitě nebude chtít odejít, dokud se tu děje tolik zajímavých věcí. Neznal jsem ho, ale...

Zkusil jsem jej oslovit: Ještě nejsi uvolněn ze služby! Jdi s ostatními!

Wašoriwe ke mně podruhé obrátil oči. Nebylo mi jasné, co si myslí; přijme duši řádového rytíře? Bude mu tam k užitku, či ke škodě? Je to tygr, příliš se do jeho armády duchů nehodí; ale kdyby tam dokázal vytvořit vlastní lóži řádu, potom by Wašoriwe...

Neuvažujme jako lidé; získá skupinu bojovníků, kteří jej sice nebudou na slovo poslouchat jako absolutního pána, ale svou statečností a bojovým uměním jistě budou platnou posilou. Zachytíme se drápkem...

Wašoriwe pohnul svým kopím; Zářící duch padlého tygra zanechal své tělo tam, kde bylo, a přidružil se k houfu ostatních. Jak ho asi uvítali?

Vztáhl jsem ruce. Stále ještě jsem Chris Baarfelt, Velký čaroděj Templářů.

Jděte s ním všichni, kdo se nebojíte! Asi to nebude přátelský svět; avšak čeká vás tam spousta dobrodružství!

Byl to jenom můj pocit, že se zavlnil vzduch?

A ještě jeden vzkaz si neodpustím: Takhle jsi to chtěla, Morrigan?

Vítek proletěl nízko nad bojištěm, zřejmě hledal místo pro přistání. Sledoval jsem, jak se s drncáním posadil na zem, otočil letadlo a jel po zemi k nim. Měl jsem chuť se tam rozběhnout a obejmout otce, ale prozatím jsem musel bedlivě hlídat toho našeho muže. I tak jich tam bylo dost; otec vylezl z letadla, sundal leteckou kuklu a otíral si hlavu a tvář kapesníkem. Vítek si sedl přímo u stroje na trávu a odpočíval.

„To byl skvělý nápad přijít nám na pomoc s letadlem,“ chválil ho Charry, „Nebýt vás, zůstala tady celá reortská armáda!“

„Nediv se! Kdo vlastně toho idiota poslal do boje?“

„Já ne, sám se rozhodl. Vzkázal jsem mu po Khassimovi, aby se připravil na útok od jihu, když jsem dostal zprávu od Bonny. Zřejmě to pochopil tak, že vyrazil přímo proti nim. Khassim už nám taky neřekne, jak to bylo; padl támhle nahoře...“

„To bylo včera večer,“ Vítek už se vzpamatoval a zapojil do hovoru, „Srazili se napřed v boji jako my před Simbabwe, ale lidé byli biti, tak ustoupili; Reorti asi vyslali Khassima navrhnout jim kapitulaci, a oni ho zabili. Kamenné srdce vedl svou armádu do útoku a řezalo se to v té průrvě až do noci; pak toho nechali a teď ráno se do sebe dali zas. Aspoň tak jsem to odhadoval shora...“

„Co jim mám říct?“ vykřikoval Charry, „Padli statečně, to jsme viděli. Kamenné srdce je mrtev, jeho lvi strašně zdecimováni. Tomáši, mohl bys zapálit Oheň? Mám dojem, že jsem přišel o půl ucha...“

„Není to tak zlé,“ otec mu odborně prozkoumal ucho, přičemž to vypadalo, že Charry bolestí vyleze po nataženém laně, „Přišels jenom o horní čtvrtinu, to ani nestojí za řeč. Čistě useknuto; šavlí?“

„Střepinou granátu, ale to je jedno. Opravdu je pryč?“

„Co se dá dělat. Budeš si muset nechat narůst vlasy a schovávat to pod účesem. Ještě že to není spodní půlka, neměl by v čem nosit náušnici.“

„Ty tvoje vtipy...“

„...nejsou ještě nic proti tomu, co ti řekne Diana!“

Bylo už na čase, aby se objevil Denis; mého snažení si musel všimnout.

„Co tady vyvádíš za šílenosti, bráško? Máš všech pět pohromadě?“

„Jak bys to tak asi vyřešil ty?“

Seskočil s koně. Vypadal vážněji než obvykle.

„Provokuješ Lvího démona, dokonce Morrigan. Nebojíš se?“

„Taky s' ho viděl? Co myslíš, co přesně chce?“

„Podle legend Wassongů a Massájů loupí duše neopatrných lovců, které ve stepi zabije lev. Nezabíjí sám, alespoň většinou; počká si, až je zakousne skutečný, hmotný lev. Ty duše pak v podsvětí procházejí různými stupni utrpení, má na to nějaký vliv, jak se chovaly v životě. Přesně to nikdo neví, mínění se různí.“

„Co si myslí třeba Assi, Nugha, Otec Nga...?“

„Zhruba totéž. Nga s ním v mládí bojoval, dost se poranili, ale žádný nedokázal zabít druhého; tak se rozešli. Ne v dobrém, ale...“

„Chápu.“

„Nga prosadil, aby duše lvů, které zabijí Wassongové, ochraňovali jejich kmen. Proto nosí úspěšní lovci jejich kožešiny jako čelenku. Byl však nucen strpět, aby padlí Wassongové skončili v podsvětí.“

„Co padlí lvi?“

„To je ještě složitější. Podle mého si z nich Wašoriwe staví armádu. Nač mu bude, to se dá těžko zjistit. Zkoušel jsem vytáhnout něco ze Zuzanky, ta s ním žila, dokonce čeká jeho dítě. Nemyslím, že je proti nám; ví, až odejdeme, že celý tento svět zůstane jemu.“

„Poslal jsem s ním Templáře z Tygří legie.“

„Všiml jsem si. Dokonce i toho, že je přijal. Zajímavé rozhodnutí.“

„A potom...“

„Ano, potom. Chrisi, ty si vážně troufáš provokovat Morrigan?“

„Když vy jste si netroufli se jí postavit?“

Zamračil se, chvíli se všelijak tvářil. „Netroufli, máš pravdu. Rozhodli jsme se tentokrát podrobit. Zkusit, co všechno může.“

„Tentokrát? Myslíš, že ještě někdy...“

„Jestli budou existovat takoví blázni jako ty, máme ji za pár let nazpátek. A tentokrát nebude tak mírná... nesmysl! Tentokrát nepošlou ji, ale někoho podstatně horšího. Nechali to na ní, protože je člověk; v podstatě nám ji předhodili pro případ, že bysme se bránili.“

„Kdo o tom teda rozhodl?“

„Nemám tušení. V každým případě někdo, kdo nás nemá moc rád. Myslíš, že jsme neprozkoumali svoje kontakty? Všichni mě varovali, nemáme na to. Bylo lepší se podřídit!“

„Kdybychom byli v plné síle, tohle by se nestalo!“

„Já vím, bráško.“

Čekal jsem, že ještě něco řekne, ale mlčel. Prohlížel si bojiště a tvářil se velice nepříjemně.

„Myslíš, že Wašoriwe to věděl? Už když balil Zuzanku?“

„To jistě ne. Ale chápe dost rychle; ví to minimálně od chvíle, kdy přihlížel jednání s Morrigan. Pochopil okamžitě. A ona věděla o něm.“

„Že tedy rozhodla oslabit lidi proti démonům!“

„A my snad fandíme lidem ve střetnutí se lvy? Nevěř ničemu; ona možná není démon, ale má k nim blíž než k nám. Kdoví, co budeme my za tisíc let!“

Naštval jsem se. Taková pitomost, promýšlet to tak dopředu!

„Ano, máš pravdu. Vlastně mě nejvíc zajímá tvůj zajatec!“

Ten muž seděl pořád ještě na zemi a Bonny ho hlídala. Poznal Denise a vstal.

„Major Brandon, nemýlím-li se?“ řekl Denis.

„A ty jsi Denis Baarfelt. Přijmi moje hluboké poklony...“

„Myslíš, že to má nějaký smysl?“

„Je to součást základní zdvořilosti mezi... hm, bratry. Možná by ti mohlo něco říct moje... vnitřní jméno. Rastagar, Mistr Nezávislé lóže.“

„Nikdy jsem neslyšel o žádné Nezávislé lóži – ani o Mistru Rastagarovi.“

„Možná bych ti měl říct na rovinu, že vnímám a slyšel jsem váš rozhovor. Bytost zvanou Morrigan známe; netvrdím, že ji milujeme, ale... Ovšem v této chvíli mě zajímá spíš ten démonský lev. Jak že mu říkáte?“

„Wašoriwe. Zdá se, že na to slyší i on.“

„Zdá se, že přes usilovné studium má naše poznání mezery.“

„Hm. Ta Nezávislá lóže – je součástí Zlatého úsvitu?“

„Právě že není. Proto je Nezávislá.“

„Co si o tom myslí Alistair Crowley?“

„Jeho problém, ať si myslí, co chce. Odešli jsme od něj, protože nám jeho satanistické názory nevyhovovaly. Chtěli jsme... no jistě, to teď skutečně není důležité. Důležitější je, jak se dohodneme do budoucna.“

„Nebude žádná budoucnost. Ani pro Rastagara.“

„Bývá zvykem, že se Mistři dohodnou na spolupráci!“

„Ne, když jeden z nich způsobí takovýhle masakr!“

„Zvláště, když je ten druhý vážně oslaben!“

„Ty neslyšíš, co ti povídám?“

„A ty nechápeš, co povídám já?“

„Tak poslouchej, Brandone: jsi zločinec a z tvé armády přežila jen nepatrná část! Nemáme chuť nechávat tě naživu; lepší mi připadá pověsit tě na nejbližším stromě. Zbavili bychom svět jednoho pěkného lumpa!“

„Jistě, chápu. Taky tě zvlášť nemiluju. Smím prosit, abys to předem zkusil projednat se svým otcem... a Tygrem Guyrlayowem?“

„Jsou oba támhle dole. Právě se koupou v Ohni.“

„Ach ano, vaše svérázné techniky... Prosím, mohl bys říct tomu zvířeti, aby na mě takhle nekoukalo? To její hlídání mi jde pěkně na nervy!“

„Vyhovuje ti víc, aby byla člověk? Bonny, prosím...“

Rastagar sledoval její transformaci s odborným zájmem. Ve finále možná ne úzce odborným; Bonny je velice přitažlivá žena.

„Hezký. Skutečně toho dost umíte.“

„Akorát bych tě chtěl upozornit, že nebezpečná je i v této podobě.“

Nevím, jak moc mu věřil, ale zkoušet to nechtěl. Bonny jej samozřejmě ostražitě sledovala, připravena ho zkrotit.

„Neodvedeš mne ke svému veliteli?“ navrhl Rastagar.

„Jak chceš.“

Omarovi beduíni měli důležitou práci: toulali se po bojišti a brali, nač přišli; každý už si chytil nákladního koně a teď ho měl ověšeného ručnicemi, botami, tornami a různým harampádím, zkrátka vším, co od dragounů mohli vzít. Občas mezi nimi docházelo i ke sporům.

Otec měl oči všude a viděl i to; přišel zrovna, když se dva handrkovali o kulomet, a spustil na ně zostra: „Koukejte mazat od toho mašinkvéru, uličníci umazaní! Ten je můj!“

„A jak to? A proč to? A jaký máš na něj právo?“ vyptávali se.

„Já ti dám právo, že tě budou sbírat po kouskách! Víš vůbec, kdo já jsem?“

Jeden couvl, druhý se ještě víc vypjal: „Jsi jeden z ďaurských náčelníků. No a co má být, já jsem arabský šlechtic!“

Tomáš se rozhlédl kolem sebe a pak zamával na Omara, který se staral, aby nezmizelo něco, co chtěl sám; z toho důvodu hlídal poddané ostřížím zrakem. Teď pospíšil zjistit, co se děje.

„Tenhle krásnej Wickers je můj,“ sdělil Tomáš rázně, „Ostatní ať si vezme kdo chce, ale ten kulomet a všecky náboje do něj chci pro sebe!“

„Samozřejmě... on ti to někdo upírá?“

„Tenhle chlap má nějaký námitky.“

Omar neřekl ani slovo; jen vytáhl bičík a šlehl svého vojáka přes tvář, jen vykvikl, chytil se za rozseknutý obličej a s křikem utíkal pryč.

„Ještě někdo má námitky?“ ptal se Omar, „Kdyby ano, tak mi řekni a já se s ním domluvím...“

„Na co potřebuješ ten kulomet?“ ptal se Charry.

Tomáš láskyplně otřel dlaní mechanismus stroje. „Tenhleten krásnej novej Wickers je nejlepší kulomet na světě. Říkám si, že mému letadlu přece něco chybí: právě takový kulomet. Abych nemusel střílet z kulovnice...“

„Máš pravdu, namontuj si ho tam. Rád ti pomůžu!“ Charry vzal kulomet na záda a vlekl k letadlu; Tomáš posbíral nábojové pásy a klopýtal za ním. Kulomet měl slušnou váhu a nebyl příliš skladný, ale naštěstí byl uzpůsoben k přenášení na hřbetě mezka; to snad není tak velký rozdíl.

„Co říkáš, Vítku, mohli bychom to namontovat dozadu, k místu pro střelce?“

„No, šlo by to... ale letadlo bude táhnout k té straně, kde bude!“

„Aha, na to jsem nemyslel. Musíme dát něco na druhou stranu... třeba náboje nebo palivové nádrže...“

„Nebude už místo pro třetího!“ upozornil Vítek, „Valérie bude muset jet lodí nebo cupitat pěšky. Lituji velice...“

„Dávno se měla naučit lítat na koštěti!“ namítl Denis.

„Myslel jsem to hlavně po dobu války...“ řekl Tomáš.

„To leda.“ souhlasil Vítek.

Do toho jsme přišli s naším zajatcem. Nenadchl nikoho, Charry i Tomáš jím byli znechuceni už od pohledu. Denis tepnul tátovi, co a jak; ten se pokusil to nějak vysvětlit Charrymu, ale nevím, nakolik to pochopil.

„Major Brandon, velitel těch mužů. Jinak Mistr Rastagar z Nezávislé lóže.“

„Hm. Co je to Nezávislá lóže?“

„Netuším. Asi nic důležitého...“

Na Rastagarovi bylo vidět, že očekával mnohem lepší přijetí. Zamračil se, ale pořád ještě měl určitou naději.

„Myslím, že bych měl právo požádat o určité... ohledy.“

„Z mé strany ne,“ řekl Charry, „Co ty, Tomáši?“

„Nevím. Ale máš právo promluvit, Rastagare.“

„Žádám takové ohledy, na jaké má právo bratr, který z politických důvodů stál až doposud na druhé straně.“

„Bratr? Ta Nezávislá lóže – to je nějaký další druh Templářů?“

Rastagar se jen usmál a mírně se uklonil.

„Po tom, co jsi tady spáchal?“ vybuchl Charry a ukázal kolem.

„Omlouvám se, samozřejmě. Ceníte si těch... zvířat hodně?“

Charry s Tomášem si vyměnili pohledy. Žádný neřekl nic.

„Už jsem snad řekl, že je mi to líto! Prosím, byla to jistě chyba... ale teď bychom se měli dohodnout na budoucí spolupráci, ne? Můžeme si být jistě vzájemně užiteční; mám určité schopnosti...“

„To nemá cenu,“ řekl Charry, „Proč jsi ho sem vůbec tahal, Denisi?“

„Chytil ho Chris. A Bonny. Snažil se utéci.“

„Chrisovi a Bonny děkuji. Ale teď ho odveďte a někde pověste!“

Brandon se nechápavě rozhlédl kolem. „Zabít – bratra z lóže? Ale proč?“

„Nejspíš proto, že seš blbec.“ řekl Charry.

„Kdybys četl Bibli, stojí tam: Jestli je tvé oko zdrojem pohoršení, vyloupni je a zahoď. A je-li ti tvá ruka ke zlému, utni ji a zahoď...“

„No, my samozřejmě uznáváme Bibli, ale netušil jsem...“

„Dost! Zastřelte ho, pověste, nebo co se dělá s vrahem...“

„To nemám nárok ani na řádný soud?“

„Tohle byl soud; jsem císař. Máš smůlu, bratře Rastagare; po tvé omluvě také já lituji, že jsme se poznali tak krátce a za tak nepříjemných okolností. A teď toho hajzla popravte, než to udělám sám!“

„Dovolíš, můj pane?“ uklonil se mírně princ Omar, „Zabil jsem v životě už hodně stvůr a příšer, ale ještě se mi nepovedlo zabít Templáře...“

„I mně to bude potěšením!“ řekl Rastagar, „Vyhovuješ mi víc než ostatní; jsi skvělý bojovník a rozumově těsně pod limitem pro člověka...“

„S dovolením!“ princ Omar vzal Brandona za rameno, podrazil mu nohy a v pádu uťal hlavu křivou šavlí, „Pokud máš v úmyslu někoho zabít, pane, není třeba nadělat tolik řečí. Stačí kývnout.“

Hlava majora Brandona se ještě kutálela, když Tomáš řekl:

„Zdá se, že bratr Rastagar nebyl tak dobrý čaroděj, jak si sám myslel. Přidejte ho na hranici k ostatním!“

Zazdálo se mi, že něco není v pořádku; šlo to příliš snadno. Jistě, cítil jsem jakýsi výboj energie, když opouštěl tělo, ale nepřipadal mi tak výrazný, jak by odpovídalo Mistru lóže. Buď ten člověk lhal, nebo...

„Prosím, dovolíte mi promluvit?“

„Jistě. Co bys rád, Chrisi?“

„Nevím, jak přesně chcete zlikvidovat všechny padlé, ale... pamatujete se na jejich odchod na Rhodu po tom přepadu?“

„Tehdy to ale prováděli řečtí bohové! Myslíš, že bys to uměl?“

„Já ne. Ale znám někoho, kdo by to dokázal.“

Otci a bratrovi to došlo současně. „Ne! To nemyslíš vážně!“

„Myslím.“

„A ty bys ho dokázal přivolat?“

„Já... nevím. Ale někdo mezi námi to určitě dokáže.“

Zuzanka, když se na ni upřely naše pohledy, zčervenala a krok ustoupila. Cosi koktala, snažila se vysvětlit...

„Prosím, pozvi ho sem a požádej... no, myslím, že už to ví. Zkusím se s ním domluvit, bude-li chtít. A v nějaké přijatelné podobě!“

Zuzanka už byla opět WZ Z; celá rudá pod našimi pohledy vztáhla dlaně dopředu a pokusila se vyslat impuls. Nevím, jak se jí to podařilo, ale on to pochopil správně; nejdřív jsme pocítili jeho auru, potom se objevil sám. Na koni temném jako noc, v matně lesklém černém brnění a s kopím, z něhož sršela energie – dojel k nám, zastavil a sestoupil. Pohodil hřívou, aby se zbavil přílby; když přistoupil, byl něco mezi lvem a člověkem.

„Zdravím vás všechny – čestné bojovníky!“ promluvil.

„My zdravíme tebe,“ odpověděl mu Charry, „Myslím, že jsme se takhle tváří v tvář doposud nesetkali, ale...“

„Ani se nesetkáme. Kromě jedné z vás...“

Zuzanka stála nehybně a zírala na něj. Jako tvrdé Y, řekl bych. Přistoupil k ní blíž, dotkl se jí čenichem a olízl jí tvář.

„Lorde Wašoriwe,“ řekl jsem, „Jak víš, v dnešní bitvě padlo mnoho našich druhů. Také mnoho nepřátel; ale myslím, že v této chvíli je už jedno, kdo stál na které straně. Všichni jsou mrtví a všichni musí odejít. Prosíme tě, abys je přijal do světa, kterému vládneš.“

Udělal pár kroků ke mně, až byl na dosah. Příšerně páchl; kdyby na mém místě byl člověk, asi by to nevydržel. Ale já mám pach šelem rád.

„Víš, co říkáš, Chrisi Baarfelte? Rozmyslel sis to dobře?“

„Myslím, že ano.“

„Vy ostatní s tím souhlasíte?“

Charry a otec řekli „Ano!“; princ Omar trochu nakrčil nos, ale přikývl. Kdo ještě mohl zasáhnout? Tawarr, samozřejmě, ale ten také souhlasil.

Promluvil Denis: „Pane Wašoriwe, vím, že se o tobě říká mnoho podivných, někdy zlých věcí. Otec mé ženy Nga, nejvyšší bůh Wassongů, s tebou kdysi bojoval a od té doby si tě váží jako statečného nepřítele. Vlastně ani nevíme, zda jsi démon nebo lví bůh, který je právě naším nepřítelem. Myslíme si toto: ty sám rozhodneš, zda nás ponecháš naživu, nebo se projevíš jako nepřítel a zničíš nás. My ti pouze chceme odevzdat tyto padlé, abys je přijal jako dar a učinil s nimi, co budeš chtít.“

Už jsem dneska řekl, že lví démon rychle chápe; tohle však byla situace, kterou si přece jen musel promyslet. Dokonce to na něm bylo vidět.

„Je pravda, že jsem přišel, abych si z nich vybral ty, které bych chtěl do své družiny; také některé, kteří nám budou sloužit. Ale nemyslel jsem... Jestliže je přijmu všechny, potom moje síla vzroste víc, než...“ nedořekl, ale pochopil jsem, co myslí: Víc, než dokážou ostatní bohové strpět.

„Kdybych mohl prosit,“ řekl Denis, „Vládneš tuším hmotnou energií. Takže kdybys nám chtěl udělat radost, přijmi nejen jejich duše, ale taky všechny hmotné pozůstatky. Aby nezůstalo nic...“

„To ale znamená... ještě další energii!“

Opět něco neřekl, ale všichni jsme to věděli: Má spoustu nepřátel; teď by mohl získat sílu, aby se s nimi vyrovnal. Stane se mocným a nebezpečným...

„Tolik mi věříte?“

„Jsi lev,“ řekl Denis bez rozmyšlení, „My máme lvy rádi. A důvěřujeme jim.“

Jeho oči rudě zazářily. „Už vím, proč si tě vybrala Assi za svého muže. Nuže dobrá, přijmu vše, co mi dáváte. Ale odejděte do bezpečné vzdálenosti; ta energie by vám mohla ublížit!“

Charry začal vydávat příkazy: dokončit ošetřování raněných, sebrat kořist a co nejrychleji pryč odtud. Pochytali jsme živé koně; na mnohé jsme museli naložit raněné, kteří ani po ošetření Ohněm nebyli schopni pohybu. Lehčeji ranění mohli jet sami, zdraví vedli nákladní koně. Měli jsme přece jen také nějaké zajatce, ty odehnali do bezpečné vzdálenosti psi a šakali. My velitelé jsme zůstali nakonec, abychom na vše dohlédli.

Wašoriwe setrval na místě, dokud jsme neskončili. Choval se přátelsky; tím myslím, že nikomu neublížil. Až když jsme nasedli i my a loučili se s ním, řekl: „Jestli jsem do této chvíle nebyl bůh – teď jím budu!“

Pak jsme odjeli; jakmile zůstal sám, udeřil do země svým kopím a zabodl je; od tohoto středu se začala šířit vlna energie, která se během chviličky rozzářila jako plamen. Pro jistotu jsme švihli do koní; zářící záplava se rozlila téměř za jejich kopyty a pohltila vše, co tam zůstalo.

Nahoře na hřebeni čekala Zuzanka; nevydržela, aby se nepodívala, co všecko dokáže její milenec. Hleděla okouzleně; jen zašeptala:

„Proboha, co tomuhle asi řekne Alt'ankh...“

Zpáteční cesta trvala dva dny a byla strašlivá; mnozí ranění zemřeli během transportu, zvláště ti, kteří měli břicho roztrhané granátem. Ponechali jsme je na místě; oni sami si to přáli. Zpráva o dohodě s Wašoriwem se mezi nimi nesmírně rychle rozšířila a zdálo se, že se věci nějak změnily; on už skutečně nebyl zlým démonem, teď se musel stát Ochráncem.

Musel, i kdyby nechtěl; ne že bych přesně věděl, jak to v jejich systému chodí, ale když má někdo vlastní svět a vlastní obyvatelstvo, musí o něj chtěj nechtěj začít pečovat. Do toho patří také vyhledávání spojenců; a my jsme se mu sami nabídli. Tak nás tedy přijal.

Ale byly tu sny. Byl jsem po cestě tak vyčerpaný, že jsem usnul, sotva se mi podařilo najít si místo a ulehnout. Jenže... ve snech se mi vracelo vše, co jsem prožil, nejčastěji ta strašná hromada mrtvých tam v soutěsce. Proč mne to děsilo, ještě teď, když vše bylo vyřešeno? Měl bych být spokojený, zvítězili jsme, zbavili se nepřátel a získali mocného spojence. Ale...

Byly také zvláštní, znepokojivé sny. V nich se mi zjevovali nepřátelé; v první řadě Morrigan. Věděl jsem, že tímto opatřením jsem spolehlivě rozhněval nejen ji, ale především její Cowen. Odvážil jsem se něčeho, nad čím by možná zaváhali starší a zkušenější čarodějové. No, možná ne; ale rozhodně si to neměl dovolit kluk jako já. Vím, že se mi to jednou vrátí, oni mi to nezapomenou. Tím nemyslím, že by mi to přišli otlouct o hubu teď hned, kvůli tomu se obtěžovat nebudou. Ale jednou určitě...

A potom: Rastagar. Rozumějte, já jsem viděl stejně jako všichni ostatní, jak mu princ Omar usekl hlavu! Jsem si jist, že jsme zabili majora Brandona – ale zlikvidovali jsme také čaroděje Rastagara? Nevím přesně, co mi tolik nahání strach; snad že to šlo tak snadno. Určitě nežije; a jestli někde je, potom ve Wašoriweho říši, odkud nemůže proniknout do světa lidí. V žádném případě, můžeme si být jistí... tak proč se bojím?

Říkal jsem si: je to možná pouze tím, že jsem malé dítě. Vrabčák. Ten nejstarší ze všech vrabců...

Errata:

30.05.2021 11:16