Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Odstup, Satane! Apage, Satanas! Odstup-Satane   Science fiction Václav Semerád © 1981 Václav Semerád, Klášterec n. Ohří © 2001 Jiří Stárek Nakladatelství: Autobus Jitka

Uprostřed tmavé místnosti modravě zasvětélkovala veliká skleněná koule, ležící na nízkém kulatém stolečku. Současně se ozvalo několikeré cinknutí, jako kdyby o sebe zazvonily dvě prázdné číše.

Ze starodávného, bohatě poduškami vystlaného lůžka se pomalu zvedl tlustý muž, oblečený po tureckém způsobu z dob kalifů. Líně ke kouli došel a pomalu ji pohladil, skoro jako by jen utíral prach.

Křišťálová koule se v tomtéž okamžiku rozsvítila úplně. Uvnitř se objevil obličej jiného, rovněž tlustého muže. Bylo znát, že ten druhý muž je čímsi velice rozrušen.

„Ibrahime, stalo se něco strašného, něco příšerného!“ vykřikl muž v kouli.

„Co je Kurte?“ neztrácel klid Ibrahim. „Copak se stalo, že s tím tak spěcháš?“

„Petr ze Šumavy mě napadl xi-ítem!“ žaloval Kurt.

„Asi jsi mu šel na nervy, to se stává.“

„A to není všechno! Petr porušil První Zákon, spolčuje se s lidmi a s jednou z pozemšťanek se dokonce tajně oženil, to je přece neslýchané! Když jsem na to přišel, poslal na mě xi-ít, zřejmě aby získal čas a mohl zahladit stopy. Kdoví co ještě chce udělat!“

„No a co má být?“ nevzrušoval se tlouštík. „Jestliže se Petr skutečně provinil tím, co říkáš, bude potrestán. Děkuji ti, že jsi mi to oznámil včas, ale tak moc spěchat jsi přece jen nemusel.“

„Dělej jak uznáš za vhodné Ibrahime, ale já nevěřím, že by byl Petr tak neškodný,“ namítl Kurt. „Spíš se obávám, že se dneska něco semele – a vůbec, budu se chránit a vezmu si na to větší sílu, než Zákon dovoluje!“

„Dobrá, vezmi si, ale jenom výjimečně a pouze na jeden den,“ svolil Ibrahim blahosklonně.

„Na tak dlouho, než budu bezpečný!“ odsekl Kurt.

„V tom případě nejvýše do rána,“ mávl rukou Ibrahim. „Jakmile to s Petrem skončím, dám ti vědět. A zabarikáduj se i v posteli, hrdino!“

Tlouštík Ibrahim se dobromyslně, ale zároveň i poněkud jízlivě zachechtal a pohybem ruky zahasil obraz v křišťálové kouli. Pak kouli znovu jemně pohladil a hlasem, z něhož jako mávnutím zmizel první okázalý nezájem, nahlas poručil:

„Ariela, Druhý pekelný!“

V místnosti bylo chvíli ticho, ale netrvalo to dlouho a ozval se opět stejný skleněný zvuk. V kouli se rozsvítilo a objevil se obličej dalšího muže. Nebyl to takový tlusťoch jako Ibrahim nebo Kurt, jeho obličej byl protáhlý, skoro až špičatý. Kdo by mu hádal věk podle vzhledu a použil přitom lidských měřítek, odhadoval by mu mezi čtyřiceti až padesáti roky – ale tento odhad by byl zaručeně nesprávný.

„Salve, Ibrahime!“ pozdravil Ariel. „Co se děje?“

„Salve,“ přikývl Ibrahim. „Mám pro tebe úkol, jistě si s ním poradíš. Petr ze Šumavy se prý postavil proti zákonům. Přivedeš ho ke mně a kdyby dobrovolně nešel, což je možné, použij proti němu sílu. Kdybys na jeho hrad nestačil, přizvi si na pomoc Barbiela – a do rána ho chci mít tady. Živého, rozumíte? Kdyby se chtěl vzdát, ne abyste ho sevřeli, jako Nellieho posledně.“

„Nellieho obléhal Apadiel, mně se to ještě nestalo,“ zavrčel Ariel uraženě. „Ale – cožpak jsi ho ještě nevyzýval sám?“

„Zkazil bych překvapení,“ zazubil se Ibrahim.

„Dobrá,“ přikývl Ariel a zmizel z křišťálové koule.

Tvář prastarého Satana

Ibrahim kouli opět pohladil, už zas klidně a spokojeně. Musel tentokrát počkat delší dobu, než po slabém modravém blikání vyvstal v kouli obraz. Třetí muž tohoto večera byl vážný stařec s dlouhými bílými vlasy a vousy.

„Salve, Alvárezi!“ pozdravil Ibrahim první.

„To jsi ty, Ibrahime? Co je? Probudil jsi mě!“ protíral si Alvárez rozespale oči.

„Když chceš spát, jen spi klidně dál,“ navrhl Ibrahim jakoby se nechumelilo. „To tě tedy nebudu rušit.“

„Počkej Ibrahime,“ zívl Alvárez. „Když už jsem vzhůru, aspoň mi řekni oč jde.“

„Ale řeknu, proč bych neřekl,“ schválně to protahoval Ibrahim – se zřejmou radostí, jak se Alvárezova pozornost očividně napíná.

„Bude asi mimořádný sabbath. Myslel jsem si, že bys rád předem věděl, o čem se bude jednat, ne? Kromě toho, bude tě zapotřebí ještě před zasedáním, umíš nejlépe ze všech číst myšlenky. Pomohl bys mi, přece jen mi to nejde tak dobře.“

„Ale to je přece samozřejmé,“ ožil Alvárez, „to vypadá na něco mimořádného, nemýlím se?“

„Petr ze Šumavy se prý včera oženil,“ pokrčil rameny Ibrahim.

„Jak to?“ podivil se Alvárez. „O žádné svatbě nevím.“

„Zatím to vím jenom já, ty, Marika, Kurt, Ariel a možná ještě Barbiel,“ oznamoval mu klidně Ibrahim.

„No počkej snad nechceš říci...“

„Klidně to dořekni,“ usmál se Ibrahim kysele. „Nevzal si nikoho jiného než obyčejnou smrtelnou ženu, proti Prvnímu zákonu. Poslal jsem pro něho Ariela – a protože tady ještě nejsou, domnívám se, že odmítl přijít. V tom případě pracuje na jeho pokoření i Druhý Pekelný pluk ďáblů – a můžeme si zaznamenat další vzpouru proti Zákonům.“

„No to je pěkné, ale k čemu potom čtení myšlenek?“

„Protože nevím, kterou ženu si Petr vzal,“ zachmuřil se Ibrahim. „Víme jen, že to je obyčejná poddaná, ale která, to jsem se už nedozvěděl. Petr spálil skřítka, který to objevil – ostatně na to měl ještě právo, koneckonců podle Zákonů se na cizí území skřítkové posílat nemají. Druhý skřítek donesl jen neúplnou zprávu a především už nevěděl, kde se to přesně stalo. Vrátil jsem ho aby vypátral víc, ale Petr už asi na něho čekal a spálil ho také. Pak Marika, je to přece mazaná čarodějnice, chytře navedla Kurta z Mnichova, aby se Petra na něco zeptal, aby to vypadalo, jako by oba skřítky posílal Kurt. Petr na to naletěl, s Kurtem se chytil – a Petr našemu nadutému Kurtovi vpálil xi-ít. Což byla ona vítaná záminka, abych mohl pro Petra poslat. Petr nepřišel – takže ho Ariel dal oblehnout svým plukem.“

„A na mně bude zjistit co a jak, nemýlím se?“ rozjasnil se Alvárez. „Samozřejmě pokud nebude mít tu ženu u sebe na hradě, protože pak by bylo všechno jasné hned.“

„Přesně tak. Jakmile Petrův hrad padne, budeme vědět víc. Při nejhorším to budeš muset přečíst z jeho myšlenek.“

„To by šlo,“ řekl spokojeně Alvárez. „Určitě chceš Petra exemplárně potrestat.“

„Ovšem – cožpak to nezasluhuje?“

„Zasluhuje – takže já se teď ustrojím a za okamžik jsem v Pekle,“ pokýval hlavou Alvárez a chystal se pohladit svou kouli.

„Počkej – nepřijdeš do Pekla, ale ke mně,“ pozdržel ho Ibrahim. „Vyslechneme si ho nejprve soukromě – a pak teprve svoláme sabbath jak se patří.“

„Výborně, to bude ještě lepší!“ zazářil Alvárez.

„Tak jsme domluveni – pro jistotu si ihned pevně uzavři hradní Kruhy, aby se náhodou něco nestalo,“ skončil Ibrahim.

„Ale to víš – ačkoliv věřím, že Ariel nedopustí žádné nemilé nedopatření,“ přikývl spokojeně Alvárez a stejně jako předchozí i on zmizel z křišťálové koule.

Ibrahim opět osaměl. Prázdná místnost byla jen slabě osvětlována plameny šlehajícími z polen ve velikém krbu. Ibrahim trochu dýchl, plameny vyskočily do výšky a jasněji zaplápolaly. Vedle krbu, jakoby se náhle vynořilo z podlahy, objevilo se rozložité, bohatě vypolštářované křeslo. Ibrahim se posadil, zadíval se do plamenů a zamyslel se.

Tak tedy – opět vzpoura. Stá čtvrtá vzpoura v historii Magie. Už stý čtvrtý čaroděj se postavil proti ostatním. Ale co horšího, už osmnáctý, který to dělá z nějaké té směšné... lidskosti. Zákony vyžadují smrt člověka a oni, než by zabili pár smrtelníků, postaví se raději proti samému peklu.

A byly doby, kdy každý z čarodějů musel lidi zabíjet. Musel, pokud nechtěl zahynout sám. Kdyby pro nic jiného, pak v každém století musel zahubit nejméně dvě malé děti, aby si jejich mládím prodloužil svůj život. Kdyby ten snílek Dorian nepřišel s Reverzem, bylo by tomu tak podnes. Možná by bylo lépe, kdyby zabíjení lidí zůstalo jako životní nutnost. Před Reverzem bylo zabíjení lidí pro všechny čaroděje něčím zcela přirozeným a nebyly žádné vzpoury z té lásky k lidem.

Ibrahim se pohodlněji rozvalil v polštářích a zalovil ve svých vzpomínkách.

První zabití člověka... jak je to už dávno! Kosti toho prvního se dávno proměnily v bělavý prášek, vítr je roznesl po světě, celá dlouhá tisíciletí se přes ně převalila...

To ještě neexistovala magie, nebylo čarodějů. Jen občas a k tomu jen náhodou probíhala v zapomenutých místech pouští samovolná konverze černého Kamene. Někdy byl její příčinnou blesk, jindy lavina zvětralých kamenů, když srazila klíčovou Šupinku, ale pokud tomu náhoda přála a poblíž byli lidé, pak vždycky v děsu prchali z těch míst. Zejména když se jednalo o implozi, která lidmi mrštila o zem a po níž se vždy vznesl do výše ohromný černý mrak.

Tak mezi lidmi rychle vznikaly báje o mocných a silných bytostech pouští – a lidé se jich báli...

Jen Ibrahim neprchl, když malý černý kámen odhozený do skal způsobil implozi. Vlastně prchnout nemohl, byl totiž ze všech nejblíže a náraz vzduchu jím udeřil o skály tak silně, až chlapec zůstal ležet bez vědomí.

Když se probral, s hrůzou poznal, že je v poušti sám. Karavana se kterou přišel prchla dávno za obzor a večerní vítr svál její stopy. Malý chlapec tím byl odsouzen k smrti, nebylo ani pomyšlení, že by sám došel do nejbližší oázy.

Nejprve ztratil hlavu a zmateně pobíhal po okolí, ale žádné stopy nenašel a tak skončil tam, kde začal.

Pak ho napadlo poprosit o slitování ducha, který ho do těchto skal samotného uvrhl. Slyšel přece o tom, že duchové pouští mohou dělat různá kouzla, co kdyby některé z jejich kouzel mohlo vrátit Ibrahima mezi ostatní?

A tak se Ibrahim dal na prohledávání skal. Ducha pouště samozřejmě nenalezl, žádný tam nebyl, ale zato objevil černý Kámen – právě ten, který lidé o několik tisíciletí později marně hledali.

Pokusy s kamenem se chlapci brzy vyplatily. S klíčovou Šupinkou si Ibrahim zprvu jen hrál, ale brzy si její význam uvědomil. Zjistil, že Kámen vydá kdykoliv to, co bylo jednou zakleto dovnitř, a ne jednou, ale tolikrát, kolikrát k němu správně přiloží Šupinku. Ibrahim poznal, že s tímto Kamenem v poušti nezahyne. Nemusel se obávat žízně, když černý Kámen kdykoliv vytvořil rozmáčený váček kůže, plný vody, nemusil se bát hladu, neboť si mohl kdykoliv rozmnožit svou jedinou datli, zapadlou do záhybů oděvu.

Kámen Ibrahima nejen živil a napájel, časem i oblékal. S jeho pomocí si první z čarodějů postavil ve skalách sídlo, z něhož nepotřeboval mezi lidi vycházet. A Ibrahim vycházel mezi lidi zřídka, to když si chtěl opatřit něco nového, aby si mohl pomocí Kamene čarovat další a další druhy zboží.

A ten první mrtvý?

Černý Kámen - zdroj moci Magie

Byl to takový malý chlapec, jehož jméno si Ibrahim ani nezapamatoval. A s tím malým chlapcem musel Ibrahim zabít i jeho opatrovníka, šedivého a vyzáblého staříka.

V té době byl Ibrahim již starý. Celý svůj život prožil ve skalním sídle, celý svůj první život věnoval Kameni. Jeho znalosti tohoto podivného materiálu byly již tenkrát značné a i když žárlivě střežil jeho tajemství, bylo mu líto těch vědomostí a přemýšlel, jak by je předal někomu mladšímu.

Jenomže při posledních výzkumech přišel na cosi mnohem lepšího. Objevil jak pomocí Kamene vyměnit obsah paměti mezi dvěma různými mozky, což bylo skoro totéž, jako by naopak vyměnil dvěma bytostem těla.

První pokusy prováděl na zvířatech – a byly to zajímavé pokusy. Štěkající vepři a mňoukající hyeny byly divy světa. Ibrahim dělal pokusy se zaujetím, které mu dávalo zapomínat na jeho věk.

Jednoho rána s hrůzou zjistil, že nemůže vstát. Nemoc ho strašlivě ochromila. Ačkoli po několika dnech vstal, mohl hýbat jen jednou rukou a jednou nohou – a poprvé pocítil tu pravou hrůzu z blížící se smrti.

Přestal pracovat a odpočíval. Vydatná jídla mu pomohla překonat slabost a Ibrahim o berli vyrazil opět mezi lidi.

Vyhlédl si malého chlapce a požádal ho, aby mu pomohl nést vak. Chlapec nechtěl, bál se, ale jeho opatrovník viděl krásné šperky, které se ve vaku blýskaly, a ochotně si dal říci, aby doprovodil neznámého.

Pěší cesta do Ibrahimova skalního sídla v poušti byla strašná. Chlapec se uklidnil, bezstarostně poskakoval kolem, ale jeho opatrovník, který nesl vak se šperky, asi neustále přemýšlel, jak by to udělal, aby starého Ibrahima připravil nejen o šperky, ale také o život. Ibrahim se pomalu belhal vzadu a jen jeho zlověstný černý luk a toulec plný šípů bral chlapcovu pěstounu odvahu k činu.

Do skal se dostali v pořádku, ale Ibrahim byl už na dně se silami. Požádal chlapce aby ho následoval do tmavé skalní chodby, stařík s vakem musel zůstat na kraji. Ibrahim zavedl chlapce do veliké místnosti, kde stál Ibrahimův připravený oltář z černého Kamene. Potom lstí přiměl chlapce, aby ulehl vedle něho – a spustil proces výměny.

Když uhasla ohnivá kola a utichl řev v uších, Ibrahim poznal, že se jeho úmysl vydařil. Křepce vyskočil a dychtivě si prohlížel své nové, mladé ruce. Zoufalý výkřik za ním mu rychle připomněl, že chlapec, kterému právě vzal jeho mladé tělo, je plný hrůzy nad svou přeměnou.

Jak se potom dívaly ty oči! Hrůza, děs a pláč, ale také nesmazatelná výčitka, to vše bylo v těch očích, když Ibrahim uchopil nůž a probodl hruď, která ještě nedávno byla jeho vlastní.

To byl první člověk zabitý Ibrahimem. Na jeho oči nikdy nezapoměl, strašily ho v tíživých snech, ale navrácení mládí bylo tak sladké, že Ibrahim výčitky svědomí snadno přemohl. Všechny další oběti, ať toho staříka, který se chtěl zmocnit jeho šperků, nebo další děti, jejichž mládí Ibrahim uloupil, zabíjel vždy zezadu, aby neviděl jejich oči.

Však těch mrtvých od té doby byly tisíce, stěží by je dnes dokázal spočítat. Vždycky když se projevilo stáří nebo nebezpečná nemoc, vycházel Ibrahim mezi lidi, aby unesl dítě a vzal si jeho tělo. Jenom zřídka mu vystačily dvě děti za sto let, někdy jich bylo i osm. A ne vždy se únos podařil hladce. Často musel Ibrahim prchat o život před lidmi, kteří se zlodějem dětí neměli žádné slitování. Ibrahimův černý luk a rychlý kůň byly často poslední nadějí. Naštěstí se Ibrahim stal brzy výborným střelcem a jeho koně, chovaní v podzemním paláci, byly vždy dobře krmeni, takže se nikdy nestalo, že by byl dostižen.

Nesměl ovšem dopustit, aby se lidé dověděli polohu jeho obydlí. Proto vždycky když si s obětí vyměnil tělo, dokončil svůj čin vraždou, aby se nikdo nemohl dovědět, co se vlastně s unášenými dětmi děje. Ze všeho toho strachu si pak udělal první ze všech Zákonů. Žádný člověk, který se dozví o úkrytu čaroděje, nesmí odejít živ, byť by objevil tajemství náhodou a nedokázal si je ani vysvětlit.

Ach, jak je tomu všemu už dávno...

To byl Ibrahim ještě sám, celá staletí trávil ve svých skalních jeskynních sálech. Dál zkoumal tajemství černého Kamene, s jehož pomocí žil dál uprostřed pouště v přepychu, o jakém se žádnému z lidí nesnilo. Černý Kámen mu dával vše co si přál. Postupem času Kámen dával nejen běžné předměty, vybraná jídla, oděvy, skvosty a zbraně, ale i takové, které nikdo z tehdejších lidí neznal. Již v tom prvním tisíciletí objevil Ibrahim elektřinu a začal její služby využívat. Ale hlavně – čas od času si pomocí Kamene vrátil mládí; ovšemže za cenu vraždy.

Až, tenkrát, když přišla Inn...

Bylo to tři tisíce let po Ibrahimově první výměně těl, nebo později? To už nikdo nikdy nespočítá.

Nejprve ji chtěl prostě zabít. Spatřil ji až ve chvíli, kdy otevíral skalní dveře. Stála pár kroků od skály a dívala se udiveně na muže, který z kamene vystoupil. Chtěl ji hned na místě probodnout, ale odkudsi se ozval hrubý mužský křik a Ibrahim si uvědomil, že dívka není v poušti sama, že patří k nějaké karavaně. Její křik by přivolal ostatní – a bylo by po tajemství Ibrahimova sídla.

Proto se jen vlídně usmál, dívku oslovil a začal se jí vyptávat. Dozvěděl se, že Inn je druhou dcerou mocného šejka Abu l`Inna, jehož kmen táboří kousek odtud ve skalách. Mohl velebit svou prozíravost, že svůj vražedný úmysl neprovedl hned z počátku.

Dívka se na oplátku začala rovněž vyptávat. Zajímalo ji co dělá Ibrahim sám a sám ve skalách, daleko od lidí. Pozval ji tedy dovnitř – dobře věděl, že těžké, kamenné dveře žádný výkřik nepropustí. Dívka se chvíli zdráhala, potom pohodila hlavou – byla přece dcerou šejka Abu l`Inna, její kmen byl nedaleko – a vstoupila.

Ibrahim zavedl dívku dovnitř – a ta se nestačila dívat. Podzemní prostory jasně osvětlené divnými lampami byly plné zlata a drahých kamenů. Všude krásné vzácné kožešiny, měkké polštáře, jemné výšivky – a ta jídla! Ibrahim dívku hostil, lichotilo mu pochlubit se aspoň někomu svým bohatstvím, ale v pouzdře pod oděvem měl připravený dlouhý, zahnutý nůž.

Svůj úmysl však neuskutečnil. Když chtěl nůž vytáhnout a bodnout, podívala se na něho tak zvláštním způsobem, že ji nedokázal zabít. Nemohl si ani představit, jak strašně by se změnily ty krásné oči, kdyby poznala, že je její vrah. Nikdy se Inn nedozvěděla, že jí ten jediný pohled zachránil život.

Ibrahim udělal jedinou výjimku ze svých Zákonů, ale ven už Inn odejít nedovolil. Musela s ním zůstat v jeho skalním sídle – ani se příliš nehněvala, ačkoliv se již nikdy neměla spatřit se svým otcem a bratry. Ibrahim byl v té době mladý stejně jako ona a brzy si život jeden bez druhého nedovedli představit. Ibrahim svoji novou ženu zasvětil i do některých kouzel černého Kamene, aby se stále všemu nedivila a aby jí nebylo tak teskno, když Ibrahim bádal ve své laboratoři nebo když vyjížděl na některém ze svých černých koní do pouště.

Jen o výměně těl s dětmi a s tím spojených vraždách jí nic neřekl. Bál se, aby v jemné dívce to poslední tajemství nevzbudilo hrůzu, kterou by nikdy nepřekonal. Ibrahim chtěl počkat, až Inn zestárne. Měl času dost, mohl čekat spolu s ní a užívat života. Počítal s tím, že vidina nového mládí vykoná své až budou oba staří a smrt jim bude blíž. Pak se jistě ani Inn nebude zdráhat, sám to přeci zažil také.

Inn si brzy na jeho podzemní sídlo zvykla. Přestala se divit, když se před ní kamenné dveře samy otevíraly, dokonce začala používat jednodušších kouzel. S tím, že nikdy nevyjde mezi lidi, se rovněž smířila. Ibrahim přece nebyl obyčejným člověkem, byl jistě bohatší než mocní králové – a přitom měl v celém svém podzemním paláci jenom ji, i když by si jistě mohl dopřát rozsáhlý harém s mnoha sloužícími. Právě vědomí, že je jediná, ji k němu připoutávalo nejvíce a způsobovalo, že svůj osud počítala k těm velmi, velmi šťastným.

Ach – Inn...

Chudinka, ani ve snu netušila, jak se všemocný Ibrahim bojí všeho, co projde kolem kamenných dveří vchodu do jeho podzemí. Ano, Ibrahim se lidí bál. Kdyby se lidé dozvěděli o bohatství jeho sídla, jistě by se někomu zachtělo získat je pro sebe. Ibrahim sice uměl zacházet se zbraněmi, ale což kdyby jeho palác oblehl velký počet nájezdníků? Vyvrátili by skalní vrata, prokopali by se nepříliš tvrdou skálou...

Jak zbytečné obavy to tenkrát byly! Černý Kámen by si uměl poradit se všemi vojsky tehdejšího světa, kdyby jenom Ibrahim věděl, jak ho použít k ničení.

Ničení...

Ibrahimovou myslí opět prolétly nedávné obrazy hořících měst, rozmetaných ostrovů, ohnivého jícnu sopky Krakatau... Stovky, tisíce lidí tály jako sněhové vločky v ohnivé peci.

To když se vzbouřil Išša, chtěl, aby Magie poslouchala jen jeho, blázen. Ale našetřil si potají síly, že by možná dokázal roztrhat svět, jak vyhrožoval. Kdyby Pekelné pluky jeho podzemní hrad tenkrát neobrátily vzhůru nohama, kdyby šla všechna síla jinam, bylo by to možná dopadlo zle, velmi zle. Takhle to jen prostřelilo zemskou kůru a síla proletěla dál do prázdna, ale jít to všechno do středu Země, určitě by nezůstalo u jediné sopky.

A teď se tedy vzbouřil Petr ze Šumavy. Zakoukal se do nějaké pozemské krasavice, jakoby si neuměl spočítat, jak to skončí. Zákony přece hovoří jasně. Smrtelník nesmí přežít ani den, kdy se jakýmkoli způsobem dozví o existenci Magie a čarodějů. Do čarodějného hradu nesmí jinak, než pro smrt.

A překračovat tyto Zákony se nevyplácí. Všichni Mágové, snad s výjimkou těch nejmladších, se jistě pamatují na velký masakr v Benátkách. Géla z Benátek, mezi čaroději hlupák, ale veliký frajer a hejsek, chodil provokovat mezi lidi tak dlouho, až byl zradou své smrtelné milenky zajat biřici a na mučení prozradil kdeco. Lidem se dostal do rukou jeho černý Kámen, lidé se od něho dozvěděli, jak zabít čaroděje tak aby již nemohl ožít – a co nejhoršího, prozradil i místo, kde se ten rok měl konat sabbath.

Lidé se tehdy dokonale pomstili za svůj věkovitý strach a oběti. Mnoho čarodějů pobili na místě, mnoho jich upálili druhého dne, navzdory kouzlům, která čarodějové používali na svou obranu. Byla to hrozná řež, kusy smrtelníků létaly do všech stran, ale bylo jich příliš mnoho a neutíkali.

Dalo pak skoro půl roku úsilí, než Mágové získali zpět Gélův černý Kámen a než dokonale vyhubili lidské účastníky benátského masakru. Životy upáleným a ubitým čarodějům ovšem už nikdo nemohl vrátit.

Ne, obyčejný smrtelník se nesmí dozvědět, že čarodějové jsou více než postavy z lidských pohádek. A dodržování toho zákonu je posvátné i teď, kdy lidé dávno čaroděje ohrožovat nemohou.

A Petr tedy porušil Zákon. Nu dobrá, však se ukáže, kdo je silnější, zda tisíciletá Magie, nebo nějaký mladíček mezi čaroději. Magie má síly dost – i dost tvrdosti, aby si Petr neodvážil tisíc let ani pomyslet na nějakou pozemšťanku.

Ibrahim vstal z křesla a přistoupil ke své křišťálové kouli. Jemné pohlazení tentokrát nevyvolalo žádnou tvář. Koule zasvítila oslnivým modrobílým jasem, v němž se cosi převalovalo, mizely a zase se objevovaly tmavé obrysy – ale Ibrahim se neudivoval, on se v tom podivném hemžení vyznal.

„Tak co, Arieli, jak vám to jde?“ zeptal se po chvilce.

„Prohlásil, že s námi dobrovolně nepůjde, nemůžeme mu prý poroučet. Že poslechne jedině pozvání na sabbath. V tom měl možná pravdu, ale přesto jsme ho oblehli. Jakmile to zjistil, zaútočil na nás takovou silou, že naráz pobil skoro polovinu mého pluku. Musel jsem povolat na pomoc Barbiela, pak Apadiela a nakonec Mefista. Zdá se, že to postačí. Už mu ubývají síly, ale abych přiznal, nečekal jsem tak houževnatý odpor. Chtěl jsem ti zavolat už dříve, ale ty ses neustále s někým domlouval,“ dunělo to z křišťálové koule.

„Já že jsem se před chvílí domlouval?“ zamžikal Ibrahim očima údivem. „Vždyť už skoro hodinu sedím a čekám.“

„Zkoušel jsem se tě dovolat každých deset minut. Jestli jsi opravdu nevolal, musíš mít pokažené Vidio,“ ujišťoval ho Ariel.

„To si zjistím potom,“ zavrčel Ibrahim. „Jak si stojíte teď?“

„Zkusili jsme ho rozkývat a podařilo se nám to. Jeho hrad nemůže dlouho odolávat.“

„Zkuste g-ji-me, je vás na to dost,“ radil Ibrahim.

„Zkusíme,“ souhlasil Ariel. „Dívej se, chceš-li.“

Obraz v kouli se pojednou změnil stále sílící, rychlou vibrací růžového jiskření. Zprvu ojedinělá světélka pomalu houstla slévala se a spojovala se do měkce se vlnící blány.

Pomalu se vlekly minuty. Růžová blána postupně tmavla a přecházela do fialova, jen sem tam po ní přebíhaly vlnky zelenavé barvy. Pak najednou od okraje přilétly víry všech možných barev a růžová blána praskla a zmizela.

„Dost, dost!“ vykřikl Ibrahim.

Barevné víry běsnily dál, ale trochu méně.

„Dovnitř!“ zavelel Ibrahim.

„Je to v pořádku,“ zaduněla koule. „Nevydržel.“

„Výborně, Arieli!“ pochválil ho Ibrahim. „Vyřaďte mu ga-ass a ještě chvíli podržte sym-p't, ať neshoří předčasně. Uvnitř pak všechno dobře prohlédněte, možná, že má na hradě člověka. Až všechno prohlédnete, pošlete jeho archiv přímo do Pekla a jeho i s tou ženou přineste ke mně.“

„Jeho nemáme donést do Pekla?“ podivil se Ariel.

„Řekl jsem ke mně,“ zavrčel Ibrahim. „Pak můžete nechat shořet všechno, ovšem nejprve vysajte z ga-assu zbytky síly, ať zase nejsou zbytečné řeči,“ dodal spokojeně a s vítězným úsměvem pohladil křišťálovou kouli.

Tak – je to za námi, pomyslel si. Trvalo to sice trochu déle, ale věčně vzdorovat nemohl. Za chvíli vzplane Kruh, ďáblové Petra přinesou a vzpoura tím skončí.

Vlastně ne, tím to nemůže skončit. Ještě musí přijít to nejdůležitější: trest za porušení Zákonů.

Ibrahim pohladil křišťálovou kouli, která začala blikat modrým světlem a zvonit jasným cinkáním.

„Salve Alvárezi!“ pozdravil Ibrahim, sotva se objevil obličej bělovlasého čaroděje.

„Tak co, jak je to s Petrem?“ vyzvídal dychtivě Mág.

„Už je po vzpouře,“ pokrčil Ibrahim rameny. „Přijď hned ke mě, chceš-li, vyslechneme si ho ještě za tepla.“

„Budu tam jako vítr,“ slíbil Alvárez.

„Arieli!“ pohladil Ibrahim kouli skoro mazlivě.

„Končíme, vracíme se,“ oznámil Ariel spokojeně. „Petr byl sám, nikde jsme mu nic podezřelého nenašli, bereme si ho s sebou.“

„V pořádku,“ oddechl si Ibrahim.

V rohu místnosti vyšlehly z podlahy modravé plaménky, ohraničující dvoumetrový kruh. Plaménky vyrážely z koberce aniž mu ublížily, nebyly to jen tak obyčejné plameny.

Náhle skrz neporušenou podlahu prolétl stařec s bílými vlasy a vousy, oblečený do černého hábitu. Alvárez.

„Jsem tu, kde je Petr?“ ohlásil se s úsměvem.

„Trochu ustup na stranu, přinese ho některý z ďáblů,“ pokynul klidně Ibrahim.

Alvárez sotva stačil ustoupit, když tu ohnivým Kruhem prolétl obrovský černý netvor, postavy sice tvarem podobné člověku, ale vysoký dobré tři metry. V náručí pevně svíral mladého muže ve žlutohnědém obleku. Ačkoliv byl také vysoké, atletické postavy, působil proti netvorovi dojem dítěte.

„Tady je!“ zahřměl hlas netvora.

„Výborně, můžeme začít,“ pokýval hlavou Ibrahim.

Pokynul Alvárezovi a oba Mágové se posadili.

„Vysvětli nám, Petře,“ obrátil se Ibrahim na mladého čaroděje přísně, „jak tě napadlo vzdorovat Pekelným plukům? To je přece vzpoura, cožpak to nevíš?“

„Napadly mě bezdůvodně,“ odsekl na to Petr. „Kromě toho mi neměly co poroučet, jsem Mág jako každý jiný a nařizovat mi může jen sabbath – nanejvýš Elitní pluky Magie.“

„Tentokrát to spěchalo,“ nerozčiloval se Ibrahim. „Mám tu na tebe žalobu, že ses stýkal s lidmi.“

„Se svými poddanými si mohu dělat co chci, i vraždit.“

„Zabíjet,“ opravil Petra Ibrahim. „Vražda je to pouze tehdy, je-li zabit čaroděj, ale to ti naštěstí nikdo za vinu neklade.“

„A co se mi klade za vinu, že mi Pekelníci zničili celý hrad?“ optal se Petr jízlivě.

„Ty ses oženil s pozemšťankou!“ zahřměl náhle Ibrahim.

„No – a? Co má být?“ zarazil se Petr.

„To je ti málo?“ nahnul se Ibrahim zlověstně dopředu. „Která to byla?“ dodal opovržlivě.

„Co je vám do toho?“ opáčil Petr. „Ať to byla kterákoli byla to moje poddaná. Víc vám neřeknu.“

„Zatvrzeným mlčením ji nespasíš,“ ušklíbl se Ibrahim. „Stejně se to dozvíme, to si buď jist.“

„Pokud budu muset se vším ven, pak mi k tomu musí dát příkaz celá Magie – a zpovídat se budu jedině na sabbathu, ale ne tady vám dvěma.“

„Hmm... sabbath,“ ušklíbl se škodolibě Alvárez. „Nejsi v situaci, aby sis kladl podmínky. Spíš bys měl být pokorný, když vidíš, s kým mluvíš!“

„Kladu si jen takové podmínky, na které mám právo.“

„Právo sice máš, ale až povíš, kde je ta smrtelnice,“ šklebil se Alvárez. „Pak se budeš moci hájit.“

„Nechci hájit sebe, ale ji,“ odsekl Petr.

„Ale Petře, v téhle chvíli o ni vůbec nejde,“ rozhodl Ibrahim. „Teď jde o tebe, uvažuj trochu. Pokud ji prozradíš, může to pro tebe znamenat mírnější trest, ačkoliv to tvoje hloupé vzdorování stálo Ariela dost sil. Jsi ještě mladý, jinak by ses mi neodvážil takhle odporovat. Ostatně – v této chvíli, kdy tvůj hrad hoří a roztéká se, je každý tvůj odpor nejvýš nebezpečný. Mohli bychom tě zničit, stačilo by hnout prstem. Ariel by prohlásil, že jsi zahynul během obléhání hradu a bylo by to vyřízeno. Tak co, povíš?“

„Ale vy ji nesmíte zabít!“ vykřikl Petr. „Nebyl porušen žádný zákon, jenom vámi, že jste mne napadli. Ona neví kdo jsem, na hradě nikdy nebyla a není tedy nejmenší důvod, aby zemřela.“

„Tak tedy nepovíš,“ obrátil se Ibrahim. „Alvárezi, máš volnou ruku,“ pokynul rukou.

„Jak si přeješ, Ibrahime,“ zašklebil se opět Alvárez a přistoupil blíže. Na jeho znamení postavil ďábel Petra na zem a poodstoupil stranou.

Petr neutíkal. Neměl kam – a ani nemohl. Nohy mu náhle vrostly do země a změnily se v kusy kamene. Kámen se suchým chrastěním rostl vzhůru a pohlcoval tělo čaroděje výš a výš.

Alvárez se jen spokojeně usmíval. Velice rád pozoroval, jak před jeho očima pomalu a v hrůze umírá živá bytost. Ale úsměv mu pomalu mizel a měnil se v nudu. Petr nebyl člověk. Dobře věděl co se děje a s pohrdáním mlčel. Proměna v kámen nebyla bez bolesti, ale hlavní muka lidí byla v té živočišné hrůze z neznámé, strašlivé změny, pro kterou lidé šíleli.

Petr by ze všeho nejméně dal najevo strach. Alvárezovou chloubou však nebylo toto kouzlo, ale zejména dokonalé čtení myšlenek. Právě v tom se Alvárez vyžíval ze všech čarodějů nejvíce – proto se Petr jakýchkoliv myšlenek střežil, snažil se potlačit všechny vzpomínky z poslední doby.

Tento úmysl byl však nad jeho síly. Na všechny otázky, kterými ho Alvárez zahrnul, nepromluvil ani slovo, ale což mohl uhlídat i všechny nevyslovené myšlenky, všechny obrazy, které se jen letmo mihnou hlavou?

Alvárezovi přitom stačilo málo...

„No vidíš – a máme to!“ ušklíbl se Alvárez po hodině.

„Výborně, jsi pašák!“ pochválil Alváreze Ibrahim. „Já bych to tak rychle nedokázal. Je vidět, že jsi nebyl nadarmo inkvizitorem.“

„To byly časy,“ povzdychl si Alvárez teskně. „Báječně jsem se tenkrát bavil, když jsem nechával pro čarodějnictví a spolky s ďábly upalovat úplně nevinné smrtelníky.“

„Řekni Arielovi, ať pro ni pošle některého svého ďábla a přinese ji sem, ale nenápadně,“ přerušil Ibrahim vzpomínky starého čaroděje.

Alvárez se chvíli s někým potichu domlouval pomocí své kouzelné koule a jen tak po očku škodolibě pozoroval Petrovo narůstající zoufalství.

Opět zaplápolaly plameny Kruhu a do výšky vylétl druhý černý netvor. V náručí nesl dívku.

„Petře!“ ozval se zoufalý výkřik dívky. „Petře, pomoz!“

Dívka se obrátila k jedinému, koho tu poznala, ale Petr jí pomoci nemohl. Jeho tělo bylo skoro do poloviny proměněno v narudlý rozpraskaný kámen a jenom podle slz bylo vidět, že mladý čaroděj nezkameněl úplně.

„Poznala ho – to stačí!“ prohlásil Ibrahim. „Myslím, že víc není třeba. Roztrhejte ji!“ poručil oběma ďáblům.

„Počkejte, to nesmíte!“ vykřikl Petr a trhl sebou, ale jeho kamenné nohy ho neposlechly.

Co následovalo potom, vnímal Petr jen přes závoj slz. Křik bolesti a hrůzy, volání o pomoc, spojené s jeho jménem, se však v jeho paměti vrývaly na věky...

Když oba netvoři odstoupili stranou, zůstal na podlaze místo mladé dívky jen zakrvavený svíjející se trup bez rukou a nohou, pomalu umírající.

„Tak co, Petře, budeš ještě někdy překračovat zákony?“ usmíval se Ibrahim téměř dobráckým úsměvem, ve kterém byl ale znát děsivý, jízlivý odstín.

Petr uviděl, jak sebou dívka ještě trhla a otevřela oči. Křičet už nemohla, z úst jí tekla krev, ale v bolestech se její pohled obrátil opět k Petrovi, až se Petr zachvěl.

„Ibrahime, prosím tě, zachraň ji, ještě není pozdě!“ vzkřikl Petr s hrůzou v hlase.

„Jestliže jsi překračoval zákony ty, my je překračovat nebudeme,“ odpověděl tvrdě Ibrahim. „Jen se dívej, dobře se dívej, co to znamená zahrávat si s lidmi!“

Oči dívky sklouzly s Petra na Ibrahima. Ibrahim její pohled zachytil nechtěně, ale vzápětí se zachvěl a zuřivě se rozkřikl na ďábly:

„Zabijte ji, zabijte ji, ať se tak nedívá!“

„Ne!“ vykřikl Petr, ale bylo to marné. Jeden z černých netvorů pokročil a poslední co dívka spatřila byl nestvůrný obličej ďábla a jeho tlama, chrlící plameny.

Petr ztratil vědomí.

Ibrahim si povzdychl jako po namáhavé práci.

„Tak, to by byla první část trestu,“ řekl k Alvárezovi. „O druhé části rozhodne celá Magie na sabbathu, to už nebude tak zajímavé.“

„Také si myslím,“ pochvaloval si Alvárez. „Tohle bylo zábavnější. Nejvíce mě pobavil Petr. Raději by byl na místě té pozemšťanky sám, když ji ďáblové trhali.“

„Jsou věci, které nepochopím,“ povzdychl si Ibrahim. „On, Mág, by chtěl bránit člověka.“

Pak se obrátil k oběma černým netvorům a rozkázal:

„Petra zaneste do Pekla a hlídejte, ať něco neprovede. Tady to ukliďte,“ ukázal na pozůstatky dívky, „A vyřiďte tam Mefistovi, ať svolá mimořádný sabbath.“

„Půjdu se zatím slavnostně přistrojit,“ omluvil se mu Alvárez a pokynul rukou. V rohu místnosti vyšlehly plameny Kruhu. Alvárez došel až k nim a jako kdyby skákal po hlavě do vody, odrazil se přímo doprostřed. Prolétl podlahou jako by tam nebyla a zmizel. Za ním stejnou cestou odlétli oba ďáblové, z nichž jeden nesl bezvědomého Petra. Místnost byla opět prázdná, jako předtím.

Errata:

11.08.2021 23:04