Za Magii - za Satana!
|
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
Za Magii - za Satana!
|
Ibrahim se ve svém hradu ihned zorientoval.
„Čtvrtý až Desátý Elitní pluk okamžitě vyrazí proti Dragovi z Bosny,“ poručil ďáblům. „Přivedete mi ho do Pekla, teď se s ním zdržovat nebudu. Pokud nepůjde sám dobrovolně, můžete ho rozbít na padrť i s hradem!“
Napětí, ve kterém žil poslední dobou, zmizelo. Už zase byl tím chladným, nemilosrdným velitelem Elitních ďábelských pluků Magie, už zase vládl síle, která se mohla měřit jedině se silou Pekla, které ostatně také stálo při něm.
„Jedenáctý pluk obsadí Synkr. Připravíte jej na plný výkon, ale sílu budete posílat jen tomu, koho určím. Nikomu jinému nedáte síly ani trochu, rozumíte? Pro začátek budete dodávat sílu mně, Angwertovi, Miorovi z Bogoty, Miguelovi z Gibraltaru a Ženčovi z Nankinu.“
„Dvanáctý a Třináctý pluk obsadí Evropu. Kdyby se někdo postavil na odpor, pozvete si na něho posily. Budou to pluky Čtrnáctý až Devatenáctý.“
Jedna křišťálová koule cinkla a zablikala. Ibrahim ji rychle pohladil.
„Ibrahime, nemůžeme se dostat domů!“ volala mu z Pekla Marika z Alp.
„Tobě to ještě nedošlo?“ pokusil se Ibrahim vtipkovat. „Kromě Ity se vzbouřil i Drago z Bosny, Ingrid z Göteborgu a možná i někdo další. Poslyš. Mariko, spočítej, kdo z Mágů zůstal v Pekle. Je tam někde Barbiel?“
„Jsem tu, Ibrahime,“ zahučelo to z koule. „Dovolil jsem Marice, aby ti zavolala.“
„Tak poslouchej! Marika ti vyjmenuje některé Mágy a ty je pustíš domů. Marika už ví, koho pustit a koho ne. Ostatní nech v Pekle a nějak je zatím pohosti. Teď nemám čas, aspoň než se dozvím, co se vlastně stalo.“
„Rozumím,“ souhlasil ďábel a Ibrahim sfoukl kouli. Ale v tomtéž okamžiku koule opět blikla.
„Ibrahime, potřebujeme dost síly a žádná k nám nejde!“ ozvalo se, sotva Ibrahim kouli uvolnil. Žádný obraz se na ní neobjevil – a to bylo podezřelé.
„Kdo volá?“ pro jistotu se optal Ibrahim.
„Belzebub, obléhám Draga z Bosny.“
„Co tam děláš?“ podivil se Ibrahim, „kde se tam bereš?“
„Zavolali můj pluk jako posilu, když se nemohli dovolat na tebe,“ vysvětloval rychle kníže Pátého Pekelného pluku. „Drago, místo aby se bránil, sám útočí. Nestačíme reverzovat a teď když k nám přestala jít síla ani reverzovat nemůžeme. Musíme se stahovat od jeho hradu!“
„To ihned zařídím, vydržte!“ vykřikl Ibrahim a rychle pohladil druhou křišťálovou kouli.
„Synkr! Pošlete sílu Pekelným plukům u Draga z Bosny!“ vykřikl rychle.
„Ibrahime, jsme napadeni!“ ozvalo se namísto potvrzení jeho rozkatu. „Přepadli nás nějací cizí ďáblové, obklíčili nás a podařilo se jim dokonce prvním úderem poškodit Synkr!“
„Tak je smeťte! Máte přece celý Synkr, veškerou volnou sílu můžete použít!“ vykřikl Ibrahim.
„Čtyřicátý osmý a čtyřicátý devátý pluk Elity, ihned zaútočte na neznámé cizí ďábly u Synkru!“
Znovu někdo volal.
„Ibrahime, k Itě z Prahy jsem se všichni nedostali!“ volal kdosi. „Cestou nás přepadla skupina cizích ďáblů, část Prvního pluku byla zničena. My ostatní jsme je pak přemohli, ale ztratili jsme na nich příliš mnoho síly. Co nám zbylo, nemůže vystačit na úspěšné obléhání a hrad Ity je silnější než jsme si mysleli!“
„Dvacátý pluk Elity pronikne k Itě z Prahy a pomůže při jejím obléhání!“ volal Ibrahim.
„Ibrahime, zůstali jsme v Pekle,“ oznamovala mu Marika z Alp rozzlobeně.
„Řekl jsem přece, aby vás Barbiel pustil!“
„Barbiel by nás pustil, ale nemůžeme se dostat do svých hradů,“ žalovala Marika. „Někdo nám zablokoval Kruhy!“
„Byli jste zkrátka pomalí! Kdo všechno zůstal v Pekle?“
„Z Evropských Mágů se dostal domů jen Alvárez, Miguel, Kurt a Leo z Korsiky – a pak ovšem Drago, Petar ze Zagrebu, Kaas, Ingrid a Jack, ale nevím to určitě, v Pekle je pořádný zmatek!“ hlásila Marika.
„Tak buďte v Pekle, tam se vám nic nemůže stát!“ odsekl Ibrahim. U všech ďáblů, to je nemilé! Jak mohl zapomenout na ostatní Mágy, kteří se hlásili ke Dragovi? Jestli se spojili dohromady, mohli vysát sílu z neobsazených hradů a získat tím v Evropě značnou převahu. Bude nutné je oblehnout a co nejdříve rozdělit. Proti tak silnému spojení hradů mohou být ďáblové Elitních i Pekelných pluků v nevýhodě. A ve středu Evropy není nikdo, kdo by mohl proti nim zasáhnout.
„Kurta z Mnichova!“ poručil Ibrahim.
Koule se ale přelila všemi barvami a pohasla. Vypadalo to, že Kurt nechtěl Ibrahimovi odpovídat. Kurt se asi příliš obává xi-ítu, strašpytel!
„Dva pluky Elity oblehnou Kaase z Haagu, dva Petara ze Zagrebu, dva Jacka z Londýna. Osm pluků ihned přemůže Ingrid z Göteborgu.“
Teď by bylo dobré mít aspoň jeden hrad v Evropě! Jako opěrný bod i jako zásobárnu síly. Možná by bylo dobré rychle ukončit obléhání Ity z Prahy, ale Ita se brání zuby nehty, protože se provinila a nechce se tak snadno dát. Bude lépe, když ji přemohu lstí...
„Okamžitě mi pošlete Maruši z Tater! Ariel a Mefisto, připravte si své pluky!“ nařídil Ibrahim.
„Osm pluků obsadí Afriku, osm Asii. Dají se k dispozici Ženčovi z Nankinu!“ vzpomněl si ještě. „Deset pluků pronikne do Ameriky a dají se k dispozici buď Miorovi z Bogoty, nebo Aigiosovi z Bermud!“
Musíme to vzít velkoryse, pomyslel si Ibrahim. Jak to chtěl Angwert – soustředěné údery velkou silou naráz. Proti nám nestojí jediný čaroděj, ale jistě celé spiknutí.
Ohnivým kruhem vlétl do místnosti ďábel, nesoucí starou čarodějku.
„Á, Maruše!“ ušklíbl se Ibrahim. „Pěkně se vyvedla tvá dceruška, jen co je pravda! Ale poslyš, Maruše! Dám ti ještě možnost, jak můžeš svou povedenou holčici zachránit. Zkus ji přemluvit, aby se vzdala po dobrém. Jsi její matka, snad tě poslechne. Když se vzdá, dostane vzhledem ke svému mládí jen poloviční trest, než Petr ze Šumavy. Když se nevzdá, dopadne mnohem hůře než on. Nemám čas se s ní příliš zdržovat.“
„Nešťastnice, co to jen provedla!“ lkala čarodějka.
„Tak dělej, není čas!“ chvátal Ibrahim. „Postav se tedy k té křišťálové kouli a mluv!“
Na stole vyšlehl zelenavý plamínek a hukotem se ozvalo zazvonění.
Ita zpozorněla. Plamínek vyskakoval znovu a znovu. Kdo chtěl s čarodějkou mluvit, když kolem mohli být jen ďáblové, kteří Itu obléhali? Možná chtěli vyjednávat? Možná jim bylo trapné obléhat Batole Magie a chtěli Itu dostat po dobrém? Kdyby šlo jen o mě, myslela si dívka, neodvážila bych se jim vůbec vzepřít.
„Podívej se Ito!“ ukázal chlapec na plamínek.
„Chtějí se mnou mluvit, Jirko,“ přikývla.
„To chtějí, abys je pustila dovnitř?“ otázal se.
„Ne, jen se mnou chtějí mluvit,“ odtušila dívka. „Ale ani to není bez nebezpečí. Jirko, mohl bys mi pomoci?“
„Velmi rád, jen nevím jak,“ souhlasil.
„Naučím tě několika jednoduchým kouzlům a zařídím, aby tě poslechla,“ vysvětlovala rychle. „Tady uvnitř mého hradu to bude možné, ale nesmíš nic poplést, rozumíš? Jinak s námi bude zle mnohem dřív.“
„Nevadí, že tomu nerozumím?“ zjišťoval chlapec.
„Vůbec ne, pokud to nespleteš úplně,“ ujistila ho.
„Tak dobře, tak mi něco ukaž,“ přikývl.
Ita chlapci převedla několik magických pokynů. O každém připojila několik slov na vysvětlenou.
„Takhle můžeš vyrovnat, kdyby se hrad nakláněl. Tohle musíš udělat, kdyby se ozvalo takové vtíravé pískání. Kdybys viděl, že se mi něco stalo, musíš zrušit Video, to je úplně nejjednodušší, takovým pohlazením. A kdybych snad omdlela, můžeš mne ještě vzkřísit, takhle – rozumíš?“
Chlapec opakoval všechny pohyby bez zaváhání.
„No – snad toho moc už nezkazíš,“ povzdychla si.
„Bude to pro tebe nebezpečné?“ otázal se.
„To možná uvidíš...“ vyhnula se přímé odpovědi. „Teď se chvilku nehýbej, zkusím na tebe převést pár kouzel.“
Působilo to směšně, jak pohybovala rukama a šeptala si podivná slova. Opravdu – jako v pohádce. Jenže silné hučení v místnosti dokázalo zadusit každý úsměv. Ačkoli to působilo nepřirozeně, šlo doopravdy do tuhého.
„A postav se stranou, ať na tebe není vidět. Kdyby se mi něco stalo, ať jsi v pořádku alespoň ty, rozumíš?“
„Rozumím,“ přikývl a odsunul se poslušně stranou.
Před dívkou se objevil velký ovál jasně rudých plamenů, tak to aspoň viděl Jiří.
Ita z druhé strany viděla něco jiného. Pro ni se náhle otevřelo oválné okno do cizí místnosti lemované tenkou čárou ohně. V okně spatřila svou matku, čarodějku Maruši z Tater. Ita při pohledu na matčinu ztrápenou tvář zjihla a do očí jí vhrkly slzy.
„Ito, holčičko moje, co jsi to udělala!“ vzlykla matka.
„Nezlob se mami,“ řekla dívka skrz slzy. „Víš, že jsem nikdy nechtěla zbytečně zabíjet lidi. Nemohla jsem ani teď poslechnout takový krvavý Zákon. Proto jsem se vzbouřila.“
„Vždyť víš sama, že to nemá smysl! Kdyby ses poddala, byla bys potrestána mírněji. Proč na sebe přivoláváš trest mnohem vyšší?“ přemlouvala matka dceru.
„Co bude s tím chlapcem, kterého mám u sebe?“ zamračila se dívka. „Nejde přece o mě, jako o něho!“
„O něho se nestarej, Ito! Vždyť víš, že mu není pomoci. Takové jsou přece Zákony Magie.“
„V tom případě se nevzdám nikdy, mami,“ vybuchla Ita. „Prosím, použila jsem pro něho kouzla, vzala jsem si ho do hradu, ale to všechno jsou má provinění, ne jeho. On za nic nemůže, rozumíš? Vzdám se a přijmu trest, ale jenom tehdy, bude-li on ponechán naživu!“
„Ito!“ vykřikla zoufale Maruše. „Chceš skončit špatně kvůli člověku?“
„Copak bych se mohla dívat, jak mi ho vraždí?“ opáčila dívka umíněně. „Sama bych to nedokázala nikdy a nedovolím to ani jiným. To se raději nechám spálit na prach!“
„Ito, nevzpírej se, nebo to opravdu špatně skončí. Jsou proti tobě už i Pekelné pluky ďáblů, to žádný hrad nevydrží. A kdyby ti tvoje kouzla selhala, mohlo by se stát, že by tě opravdu spálili, je jich na tebe příliš mnoho!“
Matka jenom sepjala ruce.
„Mami, prosím tě, zkus promluvit s ostatními Mágy. Víš, že Magii nemůže škodit, když se lidé dozvědí, jak to vlastně je. Ať schválí aspoň Zákon co chtěl Drago, těch několik lidí o které půjde, Magii neohrozí,“ naléhala dívka.
„Je to marné, děvenko. Dragův návrh neprošel, já sama bych byla proti němu. Magie nepovolí, víš sama.“
„Já také nepovolím, mami!“ neustoupila Ita. „Všechno je z toho, že si Magie už ani představit neumí, jací jsou lidé doopravdy. Ani ty ne, mami. Všechno zavinili tvoji vlci, abys věděla – a to jenom proto, že jsi je vychovala v zášti a v pohrdání lidmi. A sama si ani teď neuvědomuješ, jak jsou ty Zákony špatné. Já doufám, že aspoň ty poznáš, jaké hrůzy vládnou Magii – až přijdeš o dceru. Já se opravdu nevzdám a jestli mě ďáblové spálí na prach, aspoň mě ušetří podívané na smrt toho nevinného člověka.“
„Ito!“ vykřikla Maruše zoufale.
„Mami, zkus to ještě u Mágů,“ prosila Ita. „Vždyť chci jenom život jednoho nevinného.“
Místnost najednou zazářila oslňujícím světlem. Obličej dívky zazářil plameny, ještě vztáhla ruce na obranu, ale pak se měkce zlomila v pase a pomalu klesla k zemi.
„Arieli, Mefistofieli, ukončete to s ní rychle!“ ozvalo se jiným hlasem. „Je zasažená, nebude se bránit.“
„Ibrahime, prosím tě, počkej!“ zaúpěla dívčina matka.
„Táhni do Pekla a nepřekážej!“ houkl Ibrahim. „Sama jsi slyšela, že se nepoddá dobrovolně, budou ji to muset naučit Pekelné pluky. Ďáble, odnes ji, ať mi tu nekvílí.“
„Ibrahime, smiluj se,“ volala čarodějka, ale její hlas se rychle vzdaloval.
Chlapec se konečně vzpamatoval. Natáhl ruku a pohybem, který mu prve dívka předvedla, přejel po ohnivém oválu.
Plameny zmizely, ale dívka ležela na podlaze a nehýbala se. Její tělo bylo zkroucené a Jiří viděl její ruce pokryté jasně červenými spáleninami.
Rychle se sklonil k ležící dívce, opatrně ji vzal za ramena a otočil ji na záda.
A pak vykřikl hrůzou.
„Ibrahime, je zle!“ ozvalo se z křišťálové koule, sotva ji čaroděj uvolnil.
„Volám já, Belzebub. Ustupujeme, nemáme sílu.“
„Čtyřicátý osmý a Čtyřicátý devátý, co je se Synkrem?“
„Synkr je obklíčen cizími ďábly. Útočí na Synkr nebo na nás. Také nám už začíná chybět síla.“
„Padesátý až Šedesátý, ihned leťte na pomoc k Synkru!“ křikl Ibrahim vztekle. „Čtyřicátý druhý až Čtyřicátý sedmý, napadněte Draga z Bosny! Patnáct pluků nestálo ještě nikdy proti jedinému hradu, musíte ho sežehnout během minuty!“
To snad není možné, pomyslel si Ibrahim. Drago, ačkoliv před pouhým týdnem neměl síly ani povolenou hranici, úspěšně vzdoruje takové přesile. A vůbec, odkud se to berou ti cizí ďáblové? Kdo je vysílá? Jak to, že dokázali napadnout Synkr, zdroj síly celé Magie – a nebyli sežehnuti? Opravdu je tento soupeř silnější, než všichni dosavadní protivníci Magie. Ale jakmile vzbouřence přemůžeme, nebudu znát slovo slitování. Ještě nikdy se nestalo, aby byl některý z Mágů potrestán víc než dvěma sty roky zvířecí podoby, ale po tomhle bude nutno použít vyšší tresty. Vždyť dokázali ovládnout celou Evropu!
Ibrahim pohladil křišťálovou kouli a poručil si Ženče z Nankinu.
„Salve, Ženči!“ pozdravil, sotva se mu objevil obličej čínského Mága. „Nedovedeš si to ani představit, ale stalo se něco neuvěřitelného. V Evropě je chaos a horko!“
„Tady též,“ odvětil Ženč rychle. „Sotva stačím vyklízet pole, jak mě zatlačují.“
„Cože?“ zděsil se Ibrahim. „Jak to? Já jsem myslel, že v Asii je klid a že ji máš pevně v rukou!“
„Nemám na to,“ přiznal Ženč. „Obsadil jsem s podporou Elitních pluků všechny čarodějné hrady v Číně, to šlo lehce, protože nebyly obsazené. Ale už v Japonsku jsem narazil na odpor – a v Indii se najednou objevili nějací cizí ďáblové. Musel jsem i s Elitními pluky couvnout.“
„Zase cizí ďáblové? Kolik jich je?“ vyhrkl Ibrahim.
„Přesně to nevím, ale jejich síla je mnohem vyšší než naše. Zvláště teď, když k nám přestala jít síla.“
„Oni totiž napadli i Synkr,“ vysvětlil rychle Ibrahim. „Dokud nebudou potřeni u Synkru, nemohu ti pomoci. Vydržíš to aspoň chvíli?“
„Na útočení sílu nemám, ale na obranu prozatím ano,“ upokojil Ibrahima Ženč. „Ale bude mě to stát hodně síly, než získám nazpět ztracené pozice.“
Ibrahim se znepokojeně obrátil k Synkru.
„Co je se Synkrem?“ houkl do křišťálu.
„Za chvíli bude konec, je jich už málo,“ volal jeden z ďáblů. „Ubývají, ničíme je rychle.“
„No sláva!“ oddechl si Ibrahim.
Křišťálová koule slabě zajiskřila. Ibrahim ji chvíli pozoroval, ale pak si uvědomil, že někdo chce mluvit s ním, proto ji zkusil uvolnit. Žádný obraz se neobjevil, jen jako z dálky uslyšel slabý hlas.
„Ibrahime, to jsem já, Angwert. Prosím tě, napadni hned od jihu Ingrid z Göteborgu! Nestačím ani stahovat své ďábly, zatlačila mé pluky až skoro k mému hradu!“
„Angwerte!“ vykřikl Ibrahim opravdu zděšeně. „Ty jim snad také ustupuješ?“
„Pomoz mi, nebo tomu náporu neodolám!“ vykřikl Angwert a ztichl. Křišťálová kouzelná koule zhasla.
Ibrahim se zdrceně posadil hluboko do křesla. Angwert, už i Angwert ustupuje – a před celkem neznámou čarodějkou! Bude třeba mu pomoci, ale jak, když Synkr, zdroj síly a moci Magie, nedodává sílu? Jedině – jedině sáhnout na rezervy. Na ohromné zásoby síly v Pekle. To ale znamená, že situace je opravdu zlá. Ještě nikdy nebylo nutné požádat Peklo o sílu! Ještě nikdy od doby, kdy bylo vybaveno silou, schopnou snad dokonce roztrhat svět na kusy.
Ale bude to asi nutné, protože Angwert padnout nesmí! Angwert je nejsilnější ze všech Mágů, jeho pádem by získali protivníci převahu na severu. Co to ale musí být za sílu, která má navrch i nad Ibrahimovým nejlepším přítelem?
„Tady Ibrahim,“ odhodlal se konečně zavolat do Pekla.
„Barbiel. Všechno v pořádku,“ hlásil Pekelný kníže.
„Barbieli, pošli Angwertovi sílu a vyšli na jeho pomoc Apadiela a Lucifera. Ale ať si jeho pluky naberou dost síly, Synkr momentálně nepracuje!“ žádal Ibrahim.
„Tvé přání splním ihned,“ uklonil se Barbiel a zmizel z křišťálu koule.
„Ito, Ito, co to s tebou udělali?“ šeptal chlapec nad ležící dívkou.
Čarodějka se nehýbala a sotva dýchala. Její obličej byl spálený a pokrytý tvrdou, spečenou vrstvou, vlasy zmizely a ze rtů a nosu zůstaly nepatrné zbytky. Také místo očí měla dívka jen prázdné, vypálené a mrtvé důlky, takže se podobala spíš smrti, než čemukoliv jinému.
Její ruce byly spálené až na kost. Chlapec byl bezradný – tady nemohl pomoci nikdo.
Hučení v místnosti zesílilo a podlaha se chvěla. Pak se ozvalo mrazivé skřípění a místnost se naklonila. Chlapec se rychle postavil a vzpomínal na čarodějné pokyny, které ho předtím dívka učila. Když se nakloní podlaha, mělo by se to vyrovnat... takto!
Hučení bylo přerváno výbuchem, silně ztlumeným stěnami. Podlaha se zhoupla a srovnala zpátky do vodorovné polohy. Chvění a skřípění zmizelo a hukot též zeslábl.
Ono to vážně funguje – a poslechlo mě to! uvědomil si Jiří. Nevěděl co to je – ale uvěřil tomu. Mezitím už spatřil tolik kouzel, že věřit prostě musel. Opravdu se tu nacházejí hluboko pod zemí, kolem nich je roztavená láva, ale magická síla Itina hradu peklo kolem nich zadržuje.
„Jirko...“ zasténala dívka.
„Ito, konečně ses probudila!“ sklonil se rychle chlapec k dívce. Opět se zachvěl hrůzou, když jí pomáhal posadit se. Její ruce, předtím tak hebké, byly teď tvrdé jako kost.
„Jsi tu ještě, Jirko, to je dobře,“ ztěžka oddechovala. Ani její hlas skoro nepoznával, jak byl změněný. Znetvořené, spálené rty nemohly správně mluvit a smysl jejích slov spíš odhadoval.
„To je dobře že jsi živý. Co se stalo?“ šeptala dívka.
„Nějaké plameny...“ vysvětloval jí rychle. „Chtěl jsem tě už vzkřísit jak jsi mi ukazovala, ale asi jsem to udělal špatně.“
„Ty něco říkáš?“ ptala se chraptivě. „Něco slyším, ale nerozumím ti. Asi mám uvnitř spálené i uši.“
Chlapci opět přejel mráz po zádech.
„Počkej, něco zkusím,“ řekla dívka pomalu a udělala ve vzduchu jakýsi magický obrazec. Cosi syklo vzduchem, ale nic se nestalo. Dívka pomalu spustila ruce.
„Možná jsi to udělal dobře,“ řekla smutně. „Ono to už totiž neposlechlo ani mě.“
„To je zlé, viď?“ ptal se chlapec.
„Nemám sílu ani na reverz,“ sykla dívka bolestí. „To je zlé, to už bude brzy konec... A k tomu vůbec nevidím.“
„Co budeš dělat?“
„Jsme na dně, Jirko,“ vzdychala Ita. „Ale to neznamená, že se vzdám. Možná, že nás i s hradem rozmetají na prach, až moje síla zmizí, ale i kdyby se to nestalo, jakmile se mi do hradu začnou hrnout ďáblové, sežehnu se sama tak, aby mě už nemohl oživit ani sám Ibrahim Satan! Snad to aspoň některými Mágy pohne, snad se zamyslí nad tím, jak strašné jsou zákony Magie.“
„Jestli jsem to dobře pochopil, kdyby ses vzdala, mohla bys aspoň ty vyváznout životem,“ začal uvažovat Jiří. Dívka ho ale neslyšela.
„Jirko, zbývá nám jen velice málo času. Neslyším, proto ti budu říkat všechny nepříjemné úkazy na které si vzpomenu; kdybys něco z toho viděl, stiskni mi ruku. Já už proti tomu něco udělám.“
Natáhla k němu ruku. Uchopil ji a pomohl jí vstát. Při dotyku té spálené, kostnaté ruky nemohl potlačit zachvění.
„Jsem hrozná, viď?“ řekla omluvně.
„Trošku tě to popálilo, ale není to zlé,“ utěšoval ji.
„Nelži, Jirko,“ pokárala ho. „To byl xi-ít, jeho účinky znám, nic mi nenamluvíš. Raději mi řekni co se děje. Neozývá se nějaké pískání nebo slabé zvonění? Nevidíš někde plameny? Tady, kdekoliv v místnosti?“ ptala se poslepu.
Uprostřed místnosti skutečně z podlahy vyletovaly stále jasnější plaménky, tvořící na zemi velký kruh. Jiří si také uvědomil stále sílící pískání. Rychle stiskl dívce ruku.
„Tak plameny?“ pochopila. „Kde?“
Rychle natáhl její ruku tím směrem a naznačil jí, kde všude plameny ze země vyrážejí.
„Kruh?“ skoro vykřikla dívka hrůzou. Vytrhla se chlapci a rychle několika pohyby uhasila stále jasnější plamínky.
„Zmizelo to?“ zeptala se a opět se k němu jenom poslepu obrátila.
„Přestalo to,“ ujistil ji a stiskl jí ruku.
„Mysleli si asi, že jsem dokonale ochromená, zkusili tedy Gwitt,“ vysvětlovala mu spálenými rty, ačkoliv mu pouhá slova nic neříkala. „To jim nevyšlo, díky tobě, Jirko.“
Jen jí jemně stiskl ruku. Věděl dobře, že na něm tady záleží nejméně ze všeho.
„A teď zkusím ještě něco,“ řekla pomstychtivě. „Zkusím jedno nové kouzlo – štít Draga z Bosny.“
Na její tiché zašeptání obkroužila podzemní hrad ohnivá vichřice a smetla několik temných předmětů...
„Ibrahime, ona zaútočila! Nestačíme reverzovat, nemáme dost síly!“ volal kníže Pekelných pluků Ariel.
„Baby! Tři pluky Elity Magie a dva pluky Pekelníků si neporadíme s batoletem?“ zasyčel Ibrahim.
„Nejde o Itu!“ vysvětloval chvatně Ariel. „Před chvílí k nám dorazili nějací cizí ďáblové a zaútočili na nás zezadu strašným útokem. Zničili jsme je, ale teď už nemáme sílu.“
„Odkud se vzali ti ďáblové?“ vyskočil Ibrahim.
„Přišli na nás od jihovýchodu, jako by to bylo od Draga z Bosny.“
„To je nesmysl, Drago je teď svírán patnácti pluky, ten nemůže ani hnout prstem,“ namítal Ibrahim.
„Také se k nám museli dostat oklikou,“ připustil Ariel. „Ale potřebujeme sílu, Ibrahime. Proč k nám nejde?“
„Chvíli to vydržte, hned zjistím, proč Synkr nepracuje, jak má,“ nařídil Ibrahim a rychle zavolal ďábly od Synkru.
„Ibrahime, je s nimi konec, vyhladili jsme je!“ ujistil ho optimistický tón ďábla. „Synkr jsme dobyli zpět.“
„Cože? Dobyli?“ vyletěl Ibrahim hrůzou.
„Před chvílí cizí démoni pronikli dovnitř, zlikvidovali naše obránce v Synkru, ale nestačili Synkr využít pro sebe. Tak tu aspoň poškodili co mohli,“ popisoval ďábel události.
„K čertu, tak to spravte!“ nařídil Ibrahim.
„Nemohl by nám přijít na pomoc Angwert?“
„Ten teď nemůže, musíte sami,“ křičel Ibrahim.
„My se v tom tak dobře nevyznáme. Je to tu dost zničené a nám to bude trvat déle než jemu!“
„Hrome, opravte to!“ trval na svém Ibrahim. „Barbieli, pošli ihned do Synkru Mariku z Alp ať pomůže se spravováním, ona tomu rozumí. Nebo nám budeš muset dodávat sílu z rezerv Pekla a to bych přece jen nerad!“
„Dám jí k dispozici svůj pluk,“ přikývl Barbiel.
„Šedesátý až Sedmdesátý pluk Elity napadne ihned Ingrid z Göteborgu,“ nařizoval dále Ibrahim.
„Ibrahime, ustupujeme!“
„Kdo to volá?“ vyskočil opět první z Mágů.
„Belzebub. Drago začal tvrdě útočit, musíme ustupovat, jinak by nás potřel.“
„Dvacátý a Dvacátý první, nechte všeho a jděte pomoci proti Dragovi z Bosny!“ nařídil Ibrahim.
„To nepomůže! Je nás na něho dost, jenomže nemáme skoro žádnou sílu!“
„Barbieli, můžeš někoho poslat proti Dragovi? Ale dej mu dvojnásobně veliké zásoby síly, jinak bude zle!“ požádal Ibrahim opět o pomoc Peklo. „A prosím tě, pošli nějakou sílu i Belzebubovi, je mu zle.“
„Pošlu dva Pekelné pluky a sílu. Postačí to?“
„Nestačím se divit, že už není na prach,“ zavrčel Mág. „Jestli to bude stačit, uvidíme.“
„Ibrahime, on nás zničí!“ zaječel kdosi další.
„Co je?“ vzkřikl Ibrahim. „Kdo volá?“
„Z hradu Petara ze Zagrebu vyletují ďáblové,“ křičel na Ibrahima zděšený hlas. „Obklíčili nás už a neustále vyletují další! Petar útočí i na nás, ale další ďáblové odlétají na všechny strany!“
„Synkr!“ zařval Ibrahim vztekle.
„Synkr pracuje. Komu máme posílat sílu?“ ozval se hlas Mariky z Alp. „Jestliže dovolíš, zůstanu tady a budu Synkr řídit na místě,“ nabídla se.
„Zlatá Mariko!“ volal Ibrahim. „Prosím tě, rozděl sílu proti Dragovi z Bosny, pošli ji plukům u Petara ze Zagrabu, Angwertovi a trochu Ženčovi. Tam všude je zle.“
„Pošlu. Synkr už jede naplno,“ slibovala Marika.
„No sláva! Pošlu ti k ochraně ještě několik pluků, aby tě nikdo nemohl zaskočit,“ povzbuzoval Ibrahim hlasem, plným ulehčení.
„Už je to lepší, už tě aspoň slyším,“ řekla dívka tiše a rukou se dotkla svého spáleného obličeje. Zasykla bolestí, spáleniny začaly přicházet k sobě.
„Nic se tu nezměnilo?“ otázala se starostlivě.
„Zatím nic,“ ujistil ji Jiří.
„Sama se divím, ale to bude nejspíš tím novým kouzlem od Draga,“ vysvětlovala. „Je to velmi silné koulo a asi jsem jim trochu pocuchala sestavu.“
„Na celkovém výsledku to ale nic nezmění, viď?“ pokrčil rameny Jiří.
„Nezmění,“ přikývla. „Ale vydržíme o něco déle. Kdybych tak ještě viděla... Počkej, něco zkusím.“
Cosi zašeptala a natáhla ruku. Na spálené dlani rychle vykvetla růžová pěna, rozšiřovala se kolem dokola, až byla znetvořená ruka dívky celá pokrytá pěnivou rukavičkou. Bylo to trochu lepší než spáleniny – a dívka si rychle tuto pěnu nanesla i na obličej a pečlivě si ji popaměti rozetřela.
„Kdybych mohla reverzovat, bylo by to mnohem lepší,“ vysvětlovala. „Tahle obyčejná kouzla jsou jednak pomalá, za druhé účinkují jen částečně a za třetí mi teď čarování jde jenom ztěžka, takže to asi nebude úplné.“
Zvenčí se opět ozvalo zaskřípění, až Jirkovi naskočila na zádech husí kůže. Podlaha se začala naklánět, ale Ita jen podvědomě reagovala, ozval se výbuch a podlaha se narovnala.
„Ještě to na mě nestačilo,“ pochvalovala si.
Pak si pomalým pohybem setřela růžovou pěnu s obličeje a s rukou – a Jirka se nestačil divit.
Černá spečená kůra se odloupla od její kůže jako nějaká nestvůrná maska. Obličej dívky byl teď krvavě rudý, ale zato jí trochu narostl zničený nos a rty konečně zakryly zuby. Dívka se aspoň nepodobala smrti, jako před chvílí.
„Ito,“ zajíkl se chlapec. „To snad není možné, ty jsi opravdu čarodějka! Jak jsi to, prosím tě, dokázala?“
„Je to lepší?“ usmála se dívka. I ten její úsměv už se více podobal úsměvu člověka.
„Vážně, až na tu trošku nepřirozenou barvu jsi skoro jako předtím,“ lhal chlapec, ale hrdlo se mu sevřelo jakýmsi hořkým kamenem uvnitř.
„Nelžeš?“ vystihla ho dívka a zkusila vniknout do jeho myšlenek. Bez opravdového soustředěného pohledu jí to však nešlo. Naštěstí – pro ni i pro něho.
„Opravdu, kdybych před chvílí neviděl, jak strašně jsi byla zohavená, ani bych tomu nevěřil,“ ujišťoval ji. „Ještě zkus, jestli ta tvá kouzla nepomohou i na oči.“
„Tohle kouzlo je příliš pomalé, Jirko,“ povzdechla si. „Oči jsou příliš jemná a složitá tkáň, to by trvalo tak dva – tři dny, než by narostly. Potřebovala bych se zreverzovat, ale na to už nemám sílu. Škoda, nechtěla jsem v posledních chvílích před tebou vypadat jako netvor.“
„Vždyť už nevypadáš zle – a zlepšuje se to, za chvíli budeš zase tak hezká jako prve,“ lhal chlapec o sto šest. „Teď dokonce začínáš dostávat i správnou barvu.“
To už pravda nebyla, i když se spálenina hojila úžasnou rychlostí. Šupiny spečené kůže zmizely a se stran se začala vytvářet nová průsvitná tenká kůže. Pořád byla hlava a ruce čarodějky jednou otevřenou ranou, ale aspoň bez toho krunýře spečené kůže. Kdo dívku zohavili, musí být nepředstavitelně krutí, pomyslel si chlapec. Co bude, až zvítězí, raději na to nemyslet!
„Zdá se mi, že trochu lžeš, Jirko,“ vrtěla Ita hlavou. „Gaburšen je sice mocné kouzlo, ale tak rychle nepůsobí.“
„Nevěříš?“ opáčil chlapec.
Ona těm svým kouzlům samozřejmě rozumí lépe než já, ale i ona sama by chtěla být hezčí než je, uvědomil si. Proč jí neudělat trochu radost milosrdnou lží, beztoho jí to udělali kvůli mně...
 |
Xi-ít |
„To je divné,“ stále nevěřila Ita. „Dostala jsem jistě plnou porci xi-ítu, musela jsem být spálená na kost, že by obyčejný gaburšen působil tak rychle?“
„Mám ti to dokázat?“ napadlo pojednou chlapce.
„Těžko mi to dokážeš, když nevidím,“ povzdychla si.
Znenadání ji lehce objal a opatrně políbil na rozbitá ústa. Byla tak překvapená, že se tomu ani nebránila.
„Jirko...“ podivila se jen.
Máme-li jen pár hodin před sebou, pomyslel si, teď ani nezáleží na tom, jaká je – svou krásu ztratila, ztratí možná i život, tak ať je jí lépe. Proč by si měla dělat starosti se ztracenou krásou...
Slabé blikání křišťálu Ibrahima konečně upoutalo. Že by volal Angwert? Ibrahim něžně pohladil kouli. Nebyl to však Angwert, ale Aigios z Bermud.
„Ibrahime, jsme hotoví. Jižní a střední Ameriku jsme už ovládli, nepotřebuješ pomoc?“ oznamoval spokojeně – k velké radosti Ibrahima.
„Aigiosi, kluku zlatý... měli jste tam potíže?“ vydechl Ibrahim obdivně.
„Skoro žádné, obsazovali jsme jeden hrad po druhém, žádný nebyl obsazený, nikde žádný odpor,“ referoval Aigios. „Mior ponechal jen hrad Maríe z Titicaca, ale to je batole, které nikomu neuškodí.“
„Zato v Evropě, Asii a Africe je horko,“ postěžoval si Ibrahim. „Naši spiklenci Drago z Bosny, Ingrid z Göteborgu, Petar ze Zagrebu a možná i další ovládli Evropu, dokonce nám dočasně vyřadili Synkr a mají takovou přesilu, že naše pluky na některých místech musely ustoupit.“
„To nevypadá dobře,“ zvážněl Aigios. „Měl by ses možná obrátit na Angwerta, jeho síla by ti mohla pomoci.“
„Angwert se drží z posledních sil,“ oznamoval Ibrahim.
„Angwert? Chceš-li, pošlu ti nějaké ďábly místo něho,“ nabízel se Aigioa. „Máme jich tu dost.“
„Potřebovali bychom obsadit nějaký hrad v Evropě,“ řekl odmítavě Ibrahim. „Naše pluky si v Evropě nestačí doplňovat sílu, jinak tu máme ďáblů dost a dost.“
„Tak zkusím zavolat některému evropskému batoleti, aby mě pustilo k sobě,“ nabízel se Aigios. „Obsadím jeho hrad, vybavím jej silou a pomohu vám.“
„Kdyby se ti to podařilo, nebylo by to špatné,“ přikývl Ibrahim. „Ale dej si pozor, aby tě nepřepadli ďáblové Petara ze Zagrebu, potulují se po Evropě.“
„Nemyslím, že by mě napadli,“ usmál se Aigois. „Jistě nebudou ani ve snu tušit, kdo je vlastně bije. Nebudou přece podezřívat batole.“
„No, dobrá, zkus to, ale u té ničemnice Ity z Prahy to nezkoušej, zbytečně bys jen ztrácel čas.“
„Něco zkusím, ohlásil bych se za chvíli,“ slíbil Aigios a zmizel.
„Belzebube, jak je to s Dragem?“ obrátil se Ibrahim opět jinam.
„Přece jen jsme ho přetlačili,“ oznamoval ďábel. „Drží se statně, ale musel ustoupit. Útočíme teď přímo na jeho hrad, snad mu už dojde síla a pak ho přemůžeme.“
„Výborně, tohle jsem chtěl slyšet,“ zajásal Ibrahim. „Belzo, potřeboval bych ďábly, mohl bys mi nějaké přenechat? Vyslal jsem už všechny Elitní, zbylo mi pouze šest Pekelných pluků v záloze – a Angwertovi je zle.“
„Moc se mi to nechce přiznat, Ibrahime, ale osm pluků Elity bylo vyhlazeno do posledního ďábla, to znamená, že už je není možné reverzovat. Ale co je ještě horší, zdá se, že se něco stalo s Arielem a s Murielem. Byl tu v jednu chvíli takový zmatek, že jsem je nestačil sledovat a zdá se mi, že ani oni se nestačili reverzovat. Bez síly jsme byli Dragovi vydání na milost a nemilost a on toho využil. Teď je tomu naopak, proto útočíme my. Máme síly dostatek, můžeš si dva až tři pluky vzít zpět.“
„Díky, Belzo,“ povzdechl si Ibrahim. „Pošli tedy dva pluky Elity proti Ingrid z Göteborgu!“
„Rozumím, posílám,“ souhlasil Belzebub a umlkl.
Ibrahim zničeně dosedl do křesla. Tohle se ještě nikdy nestalo, co je Magie Magií! Vlastně – od stvoření prvního ďábla se nestalo, aby byl zničen celý pluk tak, aby nemohl vstát z mrtvých. A teď – hned osm pluků Elity – a dokonce i Ariel s Murielem, dva z nejstarších Pekelných knížat! Jeho nejmilejší – vskutku zahynuli? U všech ďáblů, to není možné! Angwert ustupuje před přesilou, Ženč, vládce Asie, se jenom brání! A Drago z Bosny, který měl síly dokonce pod povolenou hranici teď už celé hodiny odolává třetině Elitních pluků, posílených ještě mnohem mocnějšími pluky Pekelnými! Usmrkaná žába Ingrid z Göteborgu, které ještě není ani sto let, má na krku druhou třetinu Elity a další pluky Pekelníků – a bije přitom Angwerta!
„Jak je u Petara ze Zagrebu?“ vylétl najednou Ibrahim.
„Zatlačili jsme ho a opět jsme ho obklíčili,“ odpovídal mu jeden z ďáblů. V jeho hlase bylo slyšet vzdálené hučení, tedy i u Petara se srážely strašlivé síly.
„Ale jeho ďáblové se do hradu nevrátili, namísto toho se rozprchli po okolí a teď na nás občas útočí zezadu. Stojí nás to vždycky sílu navíc.“
„Mefisto, jak je u tebe?“ obrátil se Ibrahim jinam.
„Je zle, Ibrahime!“ ozval se slabý hlas Mefistofiela. „Ariela k sobě přivolal Belzebub, když to u Draga bylo horší než tady. Pak nás napadli cizí ďáblové a naše pluky strašně zdecimovali. Nestačili jsme reverzovat. Teď jsem tady sám, jen se svým plukem.“
„U všech ďáblů, proč si nezavoláš do Pekla pro pomoc?“ divil se Ibrahim.
„Zkoušel jsem to, ale bez úspěchu,“ odvětil Mefistofiel chladně. „Barbiel mě neslyší, i když já jeho ano.“
„Jak jsi na tom se silou?“ chtěl vědět Ibrahim.
„Síly teď máme dost, ale i tak to nevypadá dobře.“
„Pošlu ti pomoc,“ ujistil ďábla Ibrahim.
„Barbieli!“ zavolal poté do Pekla.
„Slyším!“ přihlásil se ihned démon.
„Barbieli, nemůže se k tobě dovolat Mefisto. Pošli mu aspoň jeden čerstvý pluk Pekelníků a prosím tě, čas od času volej všem knížatům Pekel, jak si stojí,“ přikazoval rychle Ibrahim. „Zdá se, že se můžeme spojit jen když se obě strany o spojení silně snaží. Nejspíš nás někdo zkouší izolovat.“
„Aigiose z Bermud!“ zvolal, sotva zmizel Barbiel.
Ticho, jen nezřetelné blikání v kouli mu bylo odpovědí.
„Miora z Bogoty!“ poručil, ale ani tentokrát neuspěl. Oba Mágové se neozývali.
„Ženč-e z Nankinu!“ přál si Mág dále.
„Za chvíli budu volný, ale dalo to práci,“ objevil se Číňan. „Ovšem – útočit na hrady budu moci teprve tehdy, až si načerpám dost sil, teď to není možné.“
„Jak to?“ podivil se Ibrahim.
„Příliš mnoho ďáblů mi padlo,“ odpovídal Ženč. „Než je všechny vzkřísím, bude to chvíli trvat.“
„To je nemilé!“
„Kromě toho – jeden pluk Elity vzkřísit nemohu, padli všichni ďáblové. Opravdu jsem proti tomu nemohl nic dělat,“ omlouval se utrápeně Ženč.
„Ženči, pokus se volat Miora nebo Aigiose, nějak mi to nejde,“ zavrčel Ibrahim chmurně. „Aigios chtěl obsadit hrad některého z evropských batolat, protože v Evropě je zmatek. Ale jak to dopadlo, nevím. Zavoláš mu?“
„Ovšem,“ slíbil zdvořile Ženč.
Takže padla více než desetina Elitních pluků, uvědomil si Ibrahim a pocítil poprvé závan strachu.
Síla, se kterou se Elitní pluky střetly tentokrát, byla těžko představitelná. Zdálo se, že se Elitní pluky setkaly poprvé od svého vzniku s rovnocenným soupeřem. Ibrahim měl sice ještě v záloze více než polovinu Pekelných pluků mnohem silnějších než Elitních, ale v tomto boji padly už i Pekelné pluky a pomyšlení, že by padly další, nebylo povzbuzující. Kdyby Ibrahimovi protivníci zdolali všechny ďábly, museli by se utkat ještě s Ibrahimovým hradem, nejsilnějším ze všech, a navíc s Peklem – a to by byli v nevýhodě zase oni. I když se jim už podařilo zaútočit i na hrad Angwerta.
„Angwerte!“ vzpomněl si pojednou.
„Už jsem myslel, že mi převrátí hrad,“ ozval se slabý hlas z křišťálové koule. „Napadl jsi ji právě včas, ta holka na mě soustředila tolik ďáblů, že by to vydalo na pětadvacet pluků Elitních. Kdyby mi nevypomáhali Apadiel a Lucifer, asi by mě zdolala, ta holka vládne strašlivou silou. Teď se zdá, že mám konečně převahu já, ale zatlačuji ji jen pomalu, ona se brání tak houževnatě, že je to k nevíře.“
„Pošlu proti ní ještě další Pekelné, chceš?“ nabídl mu Ibrahim.
„Uvítal bych je, přiznávám. Ale na druhé straně – bude lépe, když posílíš obranu Synkru. Odebírám tolik síly, jako celé Peklo, jinak bych nejen nemohl útočit, ale nejspíš by se mnou byl brzy konec. Na zásobách mám už sotva dvojnásobek povolené hranice a zvyšovat zásoby při tomhle tlaku nemohu.“
„V Synkru je Marika, ta si bude vědět rady, zvlášť když má k ruce ďábly Elity i Pekelné,“ ujišťoval přítele Ibrahim.
„Jestli Synkr vysadí, bude to tady zlé, pokud tu Ingrid nepřemohu včas,“ strachoval se Angwert. „Prosím tě Ibrahime, jsi si jistý, že žádná síla nejde k nim? Vím, že si vysáli zásoby všech evropských Mágů, ale tohle je příliš! Jakoby byli nevyčerpatelní! Já vím, že jim nepustíš nic, ale tohle vypadá, jako by si někde postavili vlastní Synkr!“
„Synkr, ozvěte se!“ otočil se Ibrahim ihned ke druhé kouli. „Mariko, ihned zmapuj všechny mimozemské gradienty! Kdyby byla pravda, co říkal Angwert, stačilo by vzbouřencům vyřadit jejich zdroj síly – a bylo by po vzpouře!“
„Nemyslím si to, Ibrahime,“ odtušila Marika po chvíli. „Gradienty kolem Země jsou v normálu, Synkr pracuje naplno. Tady je teď klid.“
„Děkuji ti, Mariko,“ řekl Ibrahim klidněji a obrátil se opět k Angwertovi.
„Slyšel jsem sám, nedá se tedy nic dělat,“ rezignoval Angwert. „Mají tedy pouze zásoby a jedou z nich. Ale vždyť už jenom na mě vydali nejmíň tolik síly, kolik jí podle mých výpočtů bylo v zásobnících všech čarodějů Evropy dohromady. Měli by být na dně, vysátí a bezmocní, místo toho si pomalu dělají co chtějí. Přece je jednou potřít musíme. Pokud nám udržíš Synkr, není nic ztraceno.“
Není nic ztraceno? vykřiklo to v Ibrahimovi. Navenek ještě zůstal chladným a vypnul kouli. Že není nic ztraceno? Milý Angwerte, kamaráde věrný, ty ještě nic nevíš o Arielovi a Murielovi, které už nikdy neuvidíš! To se budeš divit, brachu, až se dozvíš všechno, pomyslel si Ibrahim hořce. Ale máš pravdu, jako dosud ve všem. Věděl jsi, že to bude bitva, jakou podsvětí ještě nezažilo. Měl jsi plnou pravdu. Obával ses hlavně Ingrid – právem. Ale až obnovíme pořádek, v něčem neustoupím. Budu k poraženým tvrdý a nemilosrdný, i kdybys byl ve jménu svých ideálů tisíckrát proti mně! Magie dnes potřebuje především nový pořádek a mnohem přísnější Zákony.
„Alváreze z Barcelony!“ křikl Ibrahim, když se trochu vzpamatoval. Chvíli čekal na odpověď, ale nedočkal se.
„Miguela z Gibraltaru!“ zkusil to proto jinde.
„Ibrahime, můj hrad je svírán nějakými cizími ďábly!“ ozval se slabý hlas Miguela, prozrazující strach. „Chránily mě dva pluky Elity, ale už tu nejsou a nevím, co se s nimi stalo. Můj hrad rychle slábne, co mám dělat?“
„Patnáctý pluk – k Miguelovi!“ zařval Ibrahim vztekle.
„Patnáctý pluk padl u Synkru,“ ozval se kdosi.
„Třicátý pátý, k Miguelovi!“
„Ibrahime, jsme obklíčeni pod Dakkarem, nemáme sílu! Pošli nám ji, nebo nevydržíme!“ sténal slabý hlas z dálky.
„Volám všechny africké pluky!“ křičel Ibrahim. „Nechte všeho a jakýmkoliv způsobem se dostavte ke hradu Miguela z Gibraltaru! Kdyby to nešlo jinak, probourejte zemskou kůru a přeleťte to vzduchem, čerta záleží na lidech nahoře!“
„Tady Dissuriel, Šestý Pekelný a Třicátý třetí Elitní. Zatlačili nás pod Kilimandžarem do hlubin. Z afrických pluků je nás tu jen část dvou pluků, ostatní ďáblové padli. I teď nás bijí a nemáme dost síly! Je s námi zle, Ibrahime!“ sípěl hlas ďábla. „Oddělila nás mocnější kouzla, ani do Pekla jsme se nedovolali pomoci!“
„Barbieli!“ přerušil Ibrahim volání. „Barbieli, pošli ihned dva Pekelné pluky na pomoc Miguelovi z Gibraltaru!“
Tak – s africkými pluky je zřejmě také konec, pomyslel si zuřivě. To mám z toho, že jsem trochu zapomněl na africké spiklence. Kdo to asi je? Musím to zjistit, od nich zřejmě pocházejí i útoky na Synkr!
„Barbieli!“ znovu vykřikl Ibrahim.
„... Ibrahime, co se to děje?“ ozval se slabý hlas, ve kterém čaroděj stěží poznával hlas svého ďábelského přítele. „Peklo je obklíčené nějakými cizími ďábly. Chtěl jsem ti to sdělit, ale nešlo to! Kdybys sám nezavolal a naše kouzla se nespojila, nedovolal bych se tě. Ibrahime, oni chtějí útočit i na Peklo! Co mám dělat?“
„Kolik jich je, těch cizích ďáblů?“ zesinal Ibrahim.
„Nevíme – drží se v povzdálí, takže přesný počet nemohu zjistit, ale pořád přibývají další. Na Peklo sice neútočí, ale když jsem proti nim vyslal dva Pekelné pluky, zahnali mi je zpátky do Pekla. Nemůžeme pomáhat jinde, když nás prosili o pomoc. Ibrahime, smím použít Nejvyšších rezerv?“
Ibrahim se otřásl závanem mrazivého chladu.
Nejvyšší rezervy – strašlivá koncentrovaná síla, kterou disponovalo pouze Peklo. To by mohlo znamenat také roztržení afrického kontinentu s potopením Sahary do moře, katastrofu, jakou svět nepamatuje! Seismické vlny, pod nimiž by se města lidí nahoře nad zemí hroutila, přílivové vlny, splachující pobřeží světadílů. Ale co, na lidech nikdy nezáleželo...
Jenomže – to není všechno. Proti oblehatelům Pekla by tento prostředek jistě stačil a musí to být šílenci, když se pokouší napadnout Peklo. Jejich sebeobětování, jinak se to nedá nazvat, by mohlo ovšem znamenat, že Peklo přijde o svou sílu. Což když oni chtějí právě tohle?
„Barbieli, zkus je rozprášit, ale všechno najednou do toho u všech ďáblů nedávej,“ přivolil Ibrahim.
„Zkusím to. Zavolám ti jak to dopadlo, ale kdybych se dlouho neozýval, zavolej ty mě a přidej svá kouzla, abych se tě dovolal,“ sliboval Barbiel, než umlkl.
„Migueli, vydrž ještě okamžik!“ chtěl Ibrahim povzbudit tísněného kamaráda. „Peklo do nich udeří!“
Ale v tom okamžiku sám pocítil, jak se pod ním podlaha lehce zachvěla. Cosi narazilo do obranných kouzel hradu, Ibrahim pocítil tlumený výbuch a zbystřil pozornost.
Ačkoliv se náraz neopakoval, Ibrahimovi přeběhl mráz po zádech. Byl to zřejmě některý z cizích ďáblů, kteří bloudili světem. Jistě se při střetnutí s kouzly nejsilnějšího hradu Magie vypařil, žádný další náraz už nepřišel, ale Ibrahimovi bylo jako kapitánovi Titaniku, když podobný nepříliš silný náraz otevřel příď hrdé lodi dlouhou, rozšklebenou trhlinou pod čárou ponoru...
To byl tedy první a dosud jediný útok proti Ibrahimovu hradu od doby, kdy první čarodějné hrady vznikly.
Budou-li následovat další – nebudou silnější?
Zvolnění se v tichu rozléhalo, jako kdyby padaly hory skla. V měkké postýlce se protáhla malá, asi tak desetiletá holčička. Chvíli si protírala oči, znovu usínala a zase se probouzela, pak si trochu povzdychla a otevřela očka. Chvíli ležela jen tak, ale najednou vyskočila, jako by ji píchli.
Kdo mě to chce, vždyť je ještě noc? divila se v duchu, pořád ještě rozespale. Všichni Mágové musí být na sabbathu, takže to bude buď Margitka nebo Ita, uvažovala jen tak pro sebe. Stojí jim za to budit mě zrovna teď, když se mi to tak pěkně spalo? Ledaže by to bylo něco důležitého.
„Kdo je?“ zívla a pomalu pohladila velkou křišťálovou kouli na pojízdném stolečku.
„Tady strejda Aigios, mohu dál?“ ozvalo se v odpověď.
Páni! polekala se holčička a mžikem byla plně vzbuzená. Vždyť je přece sabbath, nebo že by skončil dřív? Což o to, možné je všechno, ale raději se na to zeptám Ity nebo rovnou Draga, řekla si a pohybem ruky zhasila ohnivý Kruh, který se třásl a vyskakoval přímo před ní. Pak se rychle nahnula ke Kouli, pohladila ji a požádala:
„Draga z Bosny, kuličko, ale honem...“
Koule se jenom přelila všemi barvami a zhasla.
Páni! pomyslela si holčička. Drago zablokoval Kouli, to se asi opravdu něco děje!
Poslední zbytky ospalosti s ní rázem spadly. Prstíky se jí jen míhaly, jak hladila křišťálovou kouli. S každým tím pohlazením řekla nějaké jméno, ale koule pokaždé zhasínala. Teprve po chvíli se objevil obličej Mága.
„Strejdo Jacku, nevíš co se děje?“ zeptala se dívenka způsobně.
„Anito, ty koťátko malé, zablokuj se v hradu a čekej!“ vydechl překvapením Mág. „Ita měla v hradě člověka. Nemohli jsme ji v tom nechat, teď se po celém světě perou naši ďábli s Elitními a Pekelnými pluky. Raději dnes nikomu neotvírej, s nikým nemluv a počkej jak to dopadne. Nikoho už nevyrušuj, nemáme na tebe čas.“
Koule se přelila všemi barvami duhy a zhasla, ale malá Anitka z Luxembourgu už věděla své.
„Já ti dám koťátko,“ vrčela uraženě, ale očka jí hrála. Chvíli přemýšlela, pak se ušklíbla a zašeptala své kouzelné příkazy.
„Tak pojď, strejdo Aigiosi!“ zvolala nevinným hláskem. „Jenom jsem se musela obléknout, už jsem spala.“
„Uvolni mi kruh!“ oddechl si Aigios z Bermud. Vzápětí se ozval výkřik plný úleku a překvapení.
„Co je, strejdo Aigiosi?“ zeptala se nevinně holčička.
„Okamžitě přestaň s tou lumpárnou, nebo uvidíš!“ křičel Aigios. „Myslím to vážně, nech těch čertovin!“
„Ale ovšem, strejdo!“ souhlasila se smíchem dívenka. „Hned to bude. Hraješ si rád na trosečníka, viď?“
„Co hodláš provést za rošťárnu? Nech toho, než ti ukážu zač je toho loket!“ hrozil čaroděj.
„Ty sis přece vždycky hrál s trosečníky, strejdo Aigi! Ale – že jsi ještě sám nezažil, co to je být trosečníkem? Moc mě zajímá, co budeš dělat na malém ostrůvku v moři, ale bez kouzel. Schválně!“
„Co chceš dělat?“ zachvěl se hlas Aigiose z Bermud, suverénního vládce hurikánů, původce stovek nevysvětlených lodních a leteckých katastrof.
„Hned uvidíš! Vysadím tě na pustý ostrov, ale neboj se, určitě tě někdo vysvobodí,“ chichotala se holčička a mávla lehce rukou.
Dědku jeden, teď se uvidí, jak se ti na pustém skalisku bude líbit, pomyslela si se zadostiučiněním. V tomhle zmatku tě nikdo jen tak lehce nenajde a to je dobře, stejně bys byl pro Ibrahima.
Pak opět začala hladit křišťálovou kouli a volat jména Mágů. Jak očekávala, ve většině případů se nedovolala, ale zřejmě ji to nemrzelo. Času měla ostatně dost.
„Kdo je? To jsi ty, Anitko?“ ozvalo se konečně. V kouli se objevil obličej starého Mága s bílými vlasy a vousy.
„Strejdo Alvárezi, co se to dnes děje?“ udělala na něho holčička nevinný kukuč. „Jak vlastně dopadl sabbath? Volala jsem Mariku z Alp, ale ani trochu se mi neozvala!“
„Marika zůstala v Pekle!“ zavrčel Alvárez. „A ty se do ničeho nepleť, štěně mrňavé... aááá!“
„Já ti dám štěně!“ odsekla Anitka a s uspokojením se dívala, jak starý čaroděj, naplno zasažený zářením xi-ítu, pomalu klesá...
|
|
11.08.2021 23:04