Saxamur (svět živých skal) Saxamur   (Citadely 4) Science fiction Václav Semerád © 2020 Václav Semerád Nakladatelství: Autobus Podivné dědictví

 Jakékoliv setkání s právem znamená katastrofu

 pro každého, ať je již vinen nebo ne.

 Francouzský osvícený právník a spisovatel

 Françoise de Pitaval (*1673 – 1743)

Jestli něco nesnáším, tak to jsou úřední obálky s výzvami. Bez nich je život jakž takž snesitelný, ale jakmile objevím mezi poštou typickou obálku s pruhem, mám celý den zkažený, i kdyby se ten den na mě Štěstěna smála od rána do večera. Mám totiž nejasné podezření, že se na mě v tom případě nesměje Štěstěna, ale zlomyslně se na mě šklebí můj nepříznivý Osud:

»Těšil ses, jak je dneska krásně? Tůůůdle!«

A ke všemu hned dvě podobné obálky! To je snad zlý sen!

S pokaženou náladou jsem vešel do bytu, poštu hodil na stůl a šel se převléknout do domácího. Mám totiž další smůlu na zaměstnání v podniku, který stroze požaduje na všech firemních pracovištích »dressing code«, neboli uniformu. U našeho podniku to znamená »společenský oblek«, který si ale každý zaměstnanec musí opatřit ve své režii a sám. Speciální firemní uniformy by musel zajišťovat podnik, kdežto »společenský oblek« se dá využít i v soukromém životě, například na svatbě nebo na pohřbu. Jiné využití je značně diskutabilní.

Využil jsem aspoň toho, že pojem »společenský oblek« není přesně specifikován a pořídil jsem si oblek tmavozelené barvy, čímž jsem se stal v podniku málem »černou ovcí«. Mezi černými saky moje zelené provokovalo a provokuje, nicméně jsem trval na tom, že to společenský oblek je a firemní požadavek to splňuje, ostatně já s klienty do styku nepřicházím, když dělám jen experta na podnikovou počítačovou síť a moje pracoviště se nachází v tak odlehlém koutě budovy, že se tam klient nikdy nedostane. Jednak by tam neměl co hledat a druhak tam nikdo neprojde skrz turniket na speciální bezdotykové karty, které současně nahrazují zastaralé »píchačky«, kdysi visící na stěně zadní vrátnice, určené »pouze pro personál«. Vrátnice zůstala, ale vrátné nahradily bezdotykové karty a turnikety. A protože by je mohl některý nežádoucí vetřelec prostě přeskočit, je tento prostor navíc kontrolovaný kamerovým systémem. Místo vrátného zaujal pracovník jakési »bezpečnostní služby«, který nesedí na vrátnici, nýbrž v kanceláři u obrazovek, nepatří k nám, protože tato služba je »externí«, tedy dražší, zato nám lidem odcizenější.

S vrátným – nebo s vrátnou – se ještě dalo mluvit a klidně pustila do »vnitřních prostor podniku« návštěvu, zejména když ji znala. Externí bezpečák okamžitě spustí alarm, i kdyby mě přišel navštívit brácha. Kterého naštěstí nemám, takže se mi to nemůže přihodit jako kolegovi Novákovi. Toho stálo propašování bráchy do svého kanclu mastnou pokutu, aby ho to už víckrát nenapadlo.

Takový už je svět!

Ty dvě obálky přitom spolu souvisely. Dokonce přišly z téže instituce, která by ušetřila dost peněz, kdyby obě předvolání dala do společné obálky. Jenže tahle instituce na poštovném zásadně nešetří, beztak to vyúčtuje svým klientům, kteří se ji neodváží na tu zbytečnou marnotratnost upozornit.

A aby to bylo veselejší, obě ta předvolání byla do stejného čísla kanceláře, jenže každá na jiný den. Sakra, to se ani v jednom kanclu nedovedou domluvit, aby to spojili? To si mám brát na ty dva dny extra dovolenou? A kdyby to aspoň byly dva dny po sobě, ale to ne! Pátek a pondělí – a mezi tím celý víkend v čudu!

Nemám jim zdvořile odpovědět, že na jejich předvolání nemám čas a požádat je, aby obě jednání přeložili na jeden den? To by asi mělo smysl u lidí se zdravým rozumem, ale jak se říká, byrokrati nejsou lidi a rozum se jim zdaleka vyhýbá.

Jenže... to by se dalo odpovědět na jednu z těch výzev. Ta druhá výzva tento postoj vylučuje. Mimochodem velice úspěšně. Tady se zdravý rozum nedá uplatnit, člověk musí občas místo »zdravého rozumu« uposlechnout spíše citu.

»Dostavte se k jednání o převzetí vaší osiřelé příbuzné Jitky Karasové, ročník...«

Ježkovy zraky, co je to za blbost? Mám snad za příbuznou nějakou dvanáctiletou Jitku? Vždyť o ní nic nevím! Nikdy jsem o ní neslyšel, neznám ji! A co bych s ní, proboha, dělal? Jednak nejsem o mnoho starší... pravda, mám hotovou fakultu, kdežto ta Jitka nejspíš chodí do páté nebo šesté třídy základky, ale cožpak nemá jiné, schopnější příbuzné? Jestli je sirotek, neměla by se jí raději ujmout nějaká starší bezdětná rodina, nebo aspoň rodina, ale co já, osaměle žijící starý mládenec... no, tak starý nejsem, ale abych byl vhodným ke starání se o malou holku, to přece ne!

Za co, soudruzi?

»...která Vás označila za jediného příbuzného, který by byl pro její další výchovu vhodný...«

Kde to, proboha, jsme, aby si sirotci směli určovat, kdo se o ně má starat? Teď je jí dvanáct, do plnoletosti má šest let... takže abych se šest let staral o nějakou puberťačku? Vždyť na to nemám předpoklady, schopnosti – a vlastně ani nervy!

Jenže... kdybych také nebyl sirotkem, obrátil bych se na své rodiče, ať to zařídí. A nebyl bych proti možnosti, že ta Jitka bude mou nevlastní sestrou. Vlastně bych si ji docela přál. Tohle je ale podraz! Nejde o peníze, ze svého platu ji jistě uživím, ale cožpak jsem pro ni vhodná náhrada její mámy?

Kdybych nebyl sirotkem... jenže když mi při železničním neštěstí zemřeli rodiče, byl jsem rád, že se o mě přihlásil strýček, tátův bezdětný bratr. Staral se o mě jako o vlastního, díky jemu jsem dostudoval, jenže strejda Josef nebyl úplně zdravý a dodnes se divím, že si mě vzal na krk. Měl velkou radost z mé promoce, byl na ní jako můj jediný »host«, ale to byla asi jeho poslední radost, neboť toho roku zemřel. Proti leukémii doktoři nesvedli nic, pořád je to příliš těžká nemoc. Ale strejda měl před smrtí hřejivý pocit, že se poctivě postaral o svého kmotřence... vlastně byl i mým kmotrem, takže to bral jako svou povinnost...

Jenže já žádným kmotrem nejsem. A pochybuji, že jsem jediným příbuzným, vhodným pro výchovu dvanáctileté holky! Že by žádné jiné příbuzné neměla? Ze které strany příbuzenstva ji vlastně mám? Táta měl jenom bezdětného bratra Josefa. Vůbec nic nevím o jeho dalších příbuzných. Jen to, že se někteří nevrátili z koncentráku, oba tátovi rodiče pro změnu nepřežili výslechy za komunistů a tátu se strýcem vychovala vzdálená teta, kterou jsem nezažil, protože zemřela dříve než jsem se narodil. Takže ta Jitka bude nejspíš z matčiny strany, jenže o tom se taky těžko něco dozvím, vím jen, že mámini rodiče za války zůstali pod troskami domu, na který spadla bomba. Táta s mámou byli tedy dva sirotci, které spojil podobný úděl. A zemřeli taky příliš brzy. Skoro jako by šlo o nějaké prokletí našeho vymírajícího rodu.

Jenže právě proto bych nedokázal odmítnout pomoc jinému sirotkovi, i když je to nějaká rozjívená dvanáctiletá holka. Dovedl jsem si totiž představit, jak jí asi je, když přišla o rodiče. I když nevím, odkud mě vyhrabala. Já ji rozhodně neznám, netuším, přes koho je se mnou příbuzná, nikdy jsem ji neviděl... Má dokonce úplně jiné jméno... Karasová...! Neznám v příbuzenstvu žádnou větev Karasů. Ale jestli jsem opravdu jediný, kdo jí může pomoci, pak ji odkopnout nesmím. Musel bych rozbít všechna zrcadla, kde na ně narazím, abych v nich neviděl nestvůru s mou tváří.

Vezmu si raději dovolenou a pojedu tam...

První spis pokračoval na dalším lejstru popisem mých práv a povinností, které by mi vyplynuly z aktu úředního převzetí role poručníka nezletilé. Pročetl jsem to, ale neobjevil jsem v tom nic, co by se nedalo očekávat. Počínaje povinnostmi dbát na řádnou výchovu, nezanedbání školního vzdělávání a tak dál, a tak dál...

No budiž, to snad zvládnu...

Druhý spis byl podle možností ještě zamotanější.

V pátek jsem měl »převzít« do opatrování sirotka Jitku, ale následující pondělí jsem měl účast na jednání o dědictví po jejích rodičích. Co je to za blbost? Já přece žádným dědicem nejsem. Dědičkou je Jitka a jiní dědicové nejspíš neexistují. Co tam budu dělat? Aha... Jitčina poručníka, ovšem jen když neodmítnu první výzvu... kterou neodmítnu, nejsem přece svině, abych odepřel pomoc příbuzné, navíc sirotkovi, jako jsem sám.

Takže dovolená od pátku do pondělí... no, spíš do dalšího pátku, možná mě čeká ještě nějaké dodatečné zařizování... vždyť letos beztak na dovolenou nikam nepojedu...

Ale bylo mi jasné, že se skutečnou příčinu nepřízně osudu nejspíš nikdy nedozvím... Prostě to na mě spadlo jako lavina a už se toho nezbavím...

Za co, soudruzi? Za co?

Odjezd jsem si naplánoval na čtvrtek ráno. Když jsem řekl šéfovi, že si jedu pro dědictví, hned ožil a zajímalo ho, kolik to obnáší, ale když uslyšel, že jde o jednoho sirotka a navíc o malou holku, o kterou se teď musím postarat, nechápavě vrtěl hlavou.

„Takové dědictví se snad dá taky odmítnout!“ navrhl mi.

„A nechat tu holku někde v pasťáku?“ utrhl jsem se.

„No jo, ale takhle si zkazíš mládí!“ upozornil mě. „Dyť by ses zazdil hůř než unáhlenou svatbou! Víš, co by to znamenalo? Žádný mejdany, žádný alkohol! Šikovná manželka by mohla pařit s tebou, ale s malou holkou zapomeň na všechny radosti mládí!“

„Já beztak nepařím,“ ujistil jsem ho mírně.

„To bys naopak měl!“ ujistil mě. „Mládí nevybouřené chce taky svůj čas!“

„Na bouření nebudu mít čas ani náladu,“ řekl jsem.

„Jó, to máš pravdu,“ souhlasil šéf. „Čas nebudeš mít na nic a o náladě si budeš moct taky jen zdát. Už tě vidím, jak si s malou holkou hraješ s panenkama! Fakt děláš čest svému jménu.“

A už je to tady zase! Moje jméno! Copak můžu za to, že se můj otec jmenoval Bábovka? Už na základní škole se mi kvůli tomu spolužáci vysmívali! Zachránila mě kupodivu knížka. Byl to laciný paperback »Případy detektiva Bábovky«, nebo tak nějak, ale díky ní jsem získal přezdívku »detektiv« a posměšky konečně ustaly. Asi záleží na osobnosti nositele toho jména. Jen se vsadím, že výbor pro udělování Nobelových cen by se neodvážil dát cenu vynikajícímu fyzikovi či lékaři, kdyby se jmenoval třeba »Alfréd Hitler«. Některá jména mají prostě smůlu.

Ale mohlo to být ještě horší. Jinému mému spolužákovi to parádně zavařili rodiče. Že se jmenovali »Masojídkovi«, to ještě šlo. Ale »Lev Masojídek« – to už je vrchol! Skoro by se dalo říci, že byl nechtěným dítětem...

„Třeba bude holka machr přes počítače,“ namítl jsem. „Pak bysme si asi rozuměli nejlíp.“

„Jo, to asi ano,“ připustil šéf. „Jenže to je pravděpodobný asi jako že najdeš na Václaváku kufřík s milionem dolarů.“

„Ten bych asi stejně musel odevzdat,“ řekl jsem.

„No, to bys asi měl,“ souhlasil šéf. „Nechat si ho, to by bylo dneska posuzovaný jako krádež. Ale co já vím, nálezné by mělo být kolem deseti procent. A to by bylo sto tisíc dolarů, to bych si taky nechal líbit!“

„Tak až najdete na tom Václaváku ten kufřík, budu vám to od srdce přát,“ řekl jsem. „Jenže já jdu příští čtvrtek pro dědictví v podobě rozjívené dvanáctileté žáby.“

„Tak upřímnou soustrast!“ řekl šéf.

„Jo, díky,“ odvětil jsem bez nadšení.

Errata:

14.08.2021 19:54