Skály

Takže nás dva teď čekal společný víkend v městečku. Jitka se tu vyzná, takže mi bude dělat průvodkyni. Měl bych to rovnou pochopit jako příležitost vzít všechno z lepší stránky. Což takhle dělat, že jsem schválně přijel obdivovat zdejší pamětihodnosti?

Tak počkat, to asi nepůjde. Věnovat celý víkend prohlídce malého městečka, zjevně nezajímavého až k uzoufání, to se snad ani nedá sehrát. Zvlášť když nejsem herec z povolání. Ti občas musí mistrovsky hrát i větší pitomosti a ještě se tvářit, jako když je to úžasně baví a doopravdy tomu všemu i věří. Já ale herec nejsem, to tedy ne. I když... kvůli Jitce bych se snad mohl trochu přemoci... přece jí nezkazím radost!

Vyšli jsme na náměstíčko a sestoupili po schodech radnice.

„Takže co bude dál?“ obrátil jsem se na svou novou sestru. „Dáme si nejprve v hotelu oběd. Pak si vyzvednu věci a můžeme se vypravit do Saxamuru.“

„Na oběd je ještě trochu brzy,“ namítla. „Na tvém místě bych si vyzvedla věci a šli bysme ke mně do Saxamuru. Máme tam ve škole velice fajn lidovou jídelnu, tam si pošmákneš líp než v hotelu! I když uznávám, že tu taky nevařej špatně. Ale naše jídelna je bez námitek lepší!“

„Měl jsem tam ráno snídani,“ řekl jsem. „Míchaná vajíčka s uzeným. Co jsi snídala ty?“

„Na mě nekoukej,“ mávla rukou. „Já beztak držím dietu.“

To mě ale vážně rozesmálo.

„Dietu?“ kuckal jsem se smíchy. „Vždyť jsi vážně hubená jako lunt!“

„Tomu ty nerozumíš,“ usadila mě spatra. „A co je to vlastně ten... »lunt«?“

„To měli někdy v předminulém století dělostřelci,“ docela rád jsem ji poučil. „Taky se tomu říkalo doutnák. Odpalovali tím střelný prach v kanonech. To se ještě kanony ládovaly zepředu. Nejprve museli hlaveň vytřít vytěrákem, pak tam nasypat střelný prach, upěchovat nabijákem, na to vtlačit a utěsnit kouli, nasypat na pánvičku střelný prach, namířit... a pak přišel ke slovu lunt, který přiložili k pánvičce se střelným prachem, ten vzplanul, oheň prošlehl dírkou do hlavně a dělo vystřelilo.“

„Nebylo to nějak moc složité?“ podívala se na mě tázavě.

„Bylo, ale tehdy to jinak neuměli,“ přikývl jsem. „Z té doby se zachovalo pár výrazů, které už dneska lidé zapomínají. Třeba ten »lunt«. Maminka mi tak říkala, když jsem byl malý a nechtěl jsem papat. Proto si to pamatuji.“

„No jo, ale...“ zavrtěla hlavou. „Já nechci být tlustá kráva.“

„Vždyť nejsi,“ utěšoval jsem ji. „Ale – když už jsme u těch kraviček – víš, co je odpornější než tlustá kráva?“

„To nevím,“ přiznala. „Ale máš pravdu, tlustá kráva je fakt odporná. A to já nechci být.“

„Odpornější než tlustá kráva je vychrtlá kráva,“ řekl jsem tvrdě a nesmlouvavě. „Na to pozor, ať nesklouzneš od jedné krajnosti ke druhé, ještě horší!“

„A ty si myslíš, že jsem jako vychrtlá kráva?“ podívala se na mě nepřátelsky.

„Teď ještě ne,“ ujistil jsem ji. „Teď jsi normální holka. Ale jestli budeš pořád blbnout s dietou, můžeš být brzy vychrtlá. A to vážně není o co stát!“

„Tak víš co?“ navrhla po chvilce přemýšlení. „Půjdeme teď do zdejšího hotelu a dáme si něco k obědu. Pak si vyzvedneš věci a pojedeme do Saxamuru, kde si dáme parádní zmrzlinový pohár, ať nejsme vychrtlí!“

Vymyslela to krásně, liška jedna podšitá.

Vyzvednutí věcí z hotelu doprovázel sice udivený pohled recepčního, ale prošlo to bez problémů. Zaplatil jsem, popadl jsem batoh a odešel, co na tom mělo být divného? Je sice pravda, že jsem večer naznačoval, že se ubytuji do pondělí a možná ještě déle, ale změnily se podmínky, co na to mám ještě říkat? Napevno jsem si přece pokoj do pondělí nerezervoval. A když recepční viděl můj doprovod do Saxamuru, kupodivu se na mě i usmál.

Jitka se mnou nahoru nešla, bylo by to zbytečné. Naznačil jsem jí, aby zatím vybrala dole v hotelové restauraci něco k jídlu pro oba a než jsem sešel z horního patra, čekala tam na mě a pilně studovala jídelní lístek.

„Tak co si dáš, čečetko?“ zeptal jsem se jí, když jsem ji poznal a zamířil k jejímu stolu.

„Nejsem žádná čečetka!“ řekla upjatě. „A co to vlastně je?“

Kupodivu jsem to nevěděl ani já. Mě tak titulovala mamka, když si mě chtěla dobírat, přesně jako teď já Jitku.

„Čečetka je... malý ptáček,“ řekl jsem opatrně, neboť jsem si tím nebyl příliš jistý. „Říkala mi tak maminka, když jsem byl menší než ty teď.“

„Já už nejsem malá!“ urazila se. „Mně máma nikdy neříkala čečetko!“

„Mně tak říkala, na tom není nic urážlivého,“ podotkl jsem. „A byl jsem opravdu menší než ty. Víc by ti vyhovovalo, kdybych ti říkal »vrána«?“

„No to už teprve ne!“ naštětila se. „Nemůžeš mi říkat prostě Jitko? Anebo... nebo třeba Jíťo? Tak mi říkali naši.“

Takové prosbě se nedalo nevyhovět. Mezitím ale dorazil k našemu stolu číšník.

„Co si dáte, panstvo?“ zeptal se nás.

„Nejsme žádné degenerované panstvo!“ opravila ho Jitka. „Dáme si nejdřív polévku... Jakou máš nejradši, Jindro?“

„Něco vyber za oba, já jím všechno!“ pokynul jsem jí.

„Jíš taky pečené hady a smažené červy?“ rýpla si do mě.

„No dobře, jím všechno, co se v těchto krajích běžně jí,“ upřesnil jsem svůj postoj. „Pečené hady ani smažené červy zatím nikdo v Čechách hostům nenabízí.“

„Co není, mohlo by být,“ podotkla. „Někteří vetřelci k nám zanášejí hodně divné chutě! A to nemluvím o móresech!“

„Máte, bohužel, pravdu, slečno,“ řekl číšník. „Takové hnusy zatím nevedeme, náš kuchař hady péct neumí a cvrčky nesmaží. Vybírat můžete jen z jídelního lístku.“

„Tak si dáme oba rajdu,“ rozhodla i za mě. „Tu vedete.“

„Jistě,“ přikývl číšník. „Dvakrát rajská polévka, co dál?“

No, vybrala docela dobře. Číšník obratem přinesl polévky, na ostatní prý musíme chvilku počkat, neb to jsou minutky.

„A při jídle se má lehce konverzovat, nemyslíš?“ začal jsem z jiného tématu. „Poslyš, co se vlastně stalo tvým rodičům? Nic jsem o tom neslyšel, v těch lejstrech bylo jen, že náhle zemřeli.“

„Jo,“ zamračila se. „Srazil je vlak. Tlačil je prý po kolejích, až z auta zbyla kupa šrotu. A ke všemu bylo jen půjčený.“

„No jo, to se dneska stává,“ povzdychl jsem si. „Stačí malá nepozornost a je to!“

„Jenže naši za to nemohli!“ vybuchla Jitka. „Naši před tím přejezdem zastavili. Jenže pak je zezadu nabral kamion, prorazil s nimi závory a natlačil je přímo před rychlík. A tomu pitomci, co to zavinil, se nic nestalo. To přece není spravedlivý!“

„Spravedlivé to není, ale stává se to!“ vzdychl jsem si.

„Dostat toho lumpa do rukou, zavedla bych ho do Saxamuru a nechala bych ho ve Fraktálovém lese!“ řekla pomstychtivě.

„Kam že bys ho zavedla?“ podivil jsem se. Jméno toho lesa se mi zdálo přinejmenším podivné.

„Do Fraktálového lesa!“ opakovala. „Odtud se pitomci sami už nikdy nevrátí. Prý tam za Třicetileté války napochodovala celá setnina vojáků. A nevrátil se ani jeden. A za poslední války se tam ztratilo nákladní auto plné Němců. Ty zbraně se pak našim hodily, když hnali Němce z města. A krátce po válce tam zmizelo i auto Revolučních gardistů. Jeli věšet kolaboranty, i když v Saxamuru žádní nebyli!“

„Vašim se hodily ty zbraně?“ podivil jsem se trochu. „Tvoji rodiče pamatovali Druhou světovou válku? To snad ne!“

„Nemyslím naše jako naše, ale naše jako tehdejší obyvatele Saxamuru!“ upřesnila to. „V Saxamuru jsme si všichni »naši«!“

Aha! V Saxamuru jsou si všichni »naši«, i když se městečko jmenuje úplně jinak...

„Takže bys tamtoho řidiče nejradši zavedla do... jakže mu říkáš? »Fraktálový les«?“ vyzvídal jsem podrobnosti. „A sama by ses tam jít nebála? Věříš, že by ses vrátila?“

„Já jsem topoložka, já nebloudím,“ ujistila mě. „A Fraktály mě poslouchají, abys věděl! Umím skály zamknout i rozhoupat!“

Moc jsem tomu nerozuměl, ale mezitím číšník donesl další chod a popřál nám dobrou chuť. Všiml jsem si ale, že poslední Jitčinu větu zaslechl a na okamžik strnul, ale nic neřekl a po tom krátkém, snad jen vteřinovém strnutí se zase pohnul a odešel.

Mělo mě to asi varovat... 

Cesta do Saxamuru byla neskonale zajímavější, než jsem si původně myslel.

Zdejší městečko skutečně zajímavé nebylo. Pár honosných domů, jimž vévodil kostel a radnice, pár modernějších, jako byl hotel nebo některé obchody, ale to bylo všechno.

„To víš, někdo musí bydlet i tady,“ komentovala to Jitka, když jsem nad městečkem obrazně řečeno ohrnoval nos. „Téhle části města říkáme my ze Saxamuru »Vraní Hnízdo«, ale ti, co tu bydlí, to slyší neradi, asi kvůli těm vranám. Ne aby ses podřekl.“

„Vraní Hnízdo...“ opakoval jsem po ní zamyšleně. „Tak na moři říkali strážnému koši na hlavním stěžni plachetnic. Bývala v něm hlídka, která vyhlížela, kdy se na obzoru objeví země, nebo taky pátrala po okolí po pirátech.“

„Přesně tak!“ chytila se toho Jitka. „Právě proto se tak říká zdejším. Jejich úkolem bylo za všech válek hlídkovat, aby se do Saxamuru nepozorovaně nedostali vojáci. Saxamur je totiž větší část města za Skalami.“

„Za skalami?“ nechápal jsem. „Než jsem vyrazil na cestu, díval jsem se na mapu. Zdejší městečko je docela mrňavé a nemá žádnou »větší část za skalami«!“

„Na mapách je jen »Vraní Hnízdo«,“ řekla Jitka. „Saxamur je za Skalami a na žádných mapách není. A proto tady v dobách válek zůstávalo jen pár lidí, většina utekla do Saxamuru a když do »Vraního Hnízda« přišli vojáci – jedno zda naši nebo nepřátelští – spořádaně tam ustoupili i oni. Skály je schovaly!“

Došlo mi, že ve skalách může být jeskynní komplex, kde se obyvatelé v dobách válek ukrývali. Vchod je za skalami a jeskyně na mapách nejsou. Bylo to vlastně jednoduché vysvětlení – jenže, jak už to bývá, úplně chybné.

„Vždycky tam před vojáky všichni utekli?“ zaškaredil jsem se. „A nechali vojáky ve městě rabovat?“

„Tady už nebylo co rabovat,“ podotkla Jitka. „Cennější věci odvezli do Saxamuru, pak topolog zamkl Fraktálové skály, aby jimi nikdo cizí neprošel. Naši lidé se vrátili až když vojáci odtáhli – v prázdném městě bez zásob nikdy dlouho nevydrželi. Lidé ze Saxamuru pomohli zdejším obnovit vypálené domy, pokud se je vojákům podařilo zapálit, a jak se říká, život šel dál...“

„Zajímavá taktika!“ zhodnotil jsem to.

„Měla jednu výhodu,“ řekla Jitka. „Ani za Třicetileté války, ani za První světové nikdo ve městě nezemřel násilnou smrtí. Za Druhé světové války spadla na Vraní Hnízdo omylem bomba, dva lidi zabila, ale to bylo všechno. Za Druhé světové byli nejhorší Němci, ale i když jim tady zmizely desítky vojáků a dokonce i dva Říšští správci, přesto nikomu nic neudělali. Všude jinde se za každého mrtvého Němce mstili na civilistech, jen tady ne.“

„Tomu se opravdu divím,“ řekl jsem vážně.

„No, oni se ti zmizelí vždycky našli, jenomže už jim nikdo nemohl pomoci,“ upřesňovala mi to. „Bylo to pokaždé v zimě a vždycky je našli zmrzlé, ale bez nejmenších stop násilí. Za to se ani Germáni nemohli mstít. Nikomu nemohli dávat za vinu, že jejich lidi prostě někde zmrzli.“

„Vykládáš mi to skoro jako kdyby to bylo jinak, než jak se tenkrát soudilo,“ řekl jsem.

„Oficiálně zabloudili a zmrzli,“ trvala na svém. „Jinak ale neoficiálně, co se ví... prostě je ve Fraktálových skalách nechali zemřít. Jsou tam místa soustředěného mrazu, kdo se tam posadí, zmrzne. Zprvu si ani nevšimli, že bloudí, ale později, když podle vlastních stop pochopili, že chodí pořád v kruhu, zpanikařili a to byl teprve jejich konec. Pobíhali tam jako splašené stádo, uhonili se a nedokázali čelit únavě a zimě. Jak říkám, kdo se posadil, zmrzl. A ti zbývající, čím víc chodili kolem zmrzlých kamarádů, tím víc panikařili. Marně – Fraktálové skály jsou neúprosné.“

„Mluvíš, až mě z nich jímá strach!“ řekl jsem.

„Nějaký farář v době Karla IV, krále země České a císaře Německa, nazval skály »Saxa murum«, prý je to latinsky »Skalní hradby«. Od té doby se městu za skalami říká »Saxamur«.“

„Ty skály ale na mapě nevypadají tak členité, aby se mezi nimi dalo zabloudit,“ namítal jsem.

„To je právě to, shora vypadají docela nevinně,“ souhlasila. „Vede přes nás letecká linka, ale piloti dopravních letadel si nikdy nevšimli, že tu je něco zajímavého. Nemusíš být ani ve výšce družic, ještě z výšky čtyř kilometrů na nich není nic vidět. Ale z menší výšky... za války vcucly Fraktálové skály Němcům dvě stíhačky Messerschmitt a Amerikánům stíhačku Mustang.“

„Vcucly?“ nezdálo se mi to.

„Němci ty stíhačky poslali, aby se piloti podívali po jejich ztraceném nákladním autě s vojáky, které tam někde zmizelo,“ vysvětlovala mi. „Jenže obě stíhačky náhle a naráz umlkly – a už je nikdo nikdy nespatřil, nenašli z nich ani třísku. Ten Američan s Mustangem sem nejspíš zabloudil. A podobně tady mizí i drony. Operátoři je vidí kroužit nad skalami, kochají se obrazem kamer, náhle signál zmizí i s dronem – a šmytec.“

„To vypadá skoro jako kdyby to popíralo zákon zachování hmoty!“ divil jsem se.

„Dva drony jsem už klukům našla,“ řekla Jitka tišeji. „Ale až tři sta kilometrů odsud ve Třetím Fraktálovém lese.“

„Jak jsi je našla?“ podíval jsem se na ni trochu nedůvěřivě.

„Vycítila jsem je,“ řekla ani nemrkla. „Jsem přece jedna ze tří topoložek a nechci se hádat, z nás holek jsem nejcitlivější.“

Tuhle informaci jsem v hlavě dlouho obracel ze strany na stranu, než jsem ji aspoň trochu strávil.

Při tomto povídání jsme pomalu šli podél hlavní městské třídy... no, prostě podél jediné městské ulice, vedoucí od náměstí do mírně stoupajícího kopce směrem do hor. Tak jsem před námi konečně spatřil asi čtyři šedivé skalní sloupy, které Jitka honosně nazývala »Fraktálové skály«.

„Ta cesta vede mezi těmi skalami?“ vyzvídal jsem.

„Obvykle ano,“ souhlasila.

„A neobvykle ne?“ popíchl jsem ji.

„V dobách ohrožení ne,“ přikývla vážně.

„Počkej, to snad není možné!“ zastavil jsem se.

„Neboj se, se mnou se ti nic nestane!“ ujišťovala mě. Vzala mě za ruku a táhla dál po silnici. Cákryš, tohle byla přece docela obyčejná asfaltovaná cesta, s asfaltem na kraji popraskaným, ale nic neobvyklého. Aby jednou vedla mezi skalami a jindy ne, to se snad vzájemně vylučovalo.

„Já se nebojím,“ řekl jsem. „Ale zdá se mi to divné.“

„Ještě nejsi »náš«,“ řekla s klidem. „Jde jen o zvyk.“

„Něco tak neuvěřitelného bych musel vidět na vlastní oči,“ tvrdil jsem.

„Maličkost, stačí říct!“ pokrčila rameny. „Rozhoupu je jen trošku, budeme tam jen my dva, to se snese...“

Mluvila dost záhadně. Ty skály nevypadaly jako »viklany«, aby se daly snadno rukama rozhoupat. Byly to typické pískovcové skalní sloupy, jakých je v Čechách spousta. Adršpach, Prachovské skály, Tiské stěny, Broumov... to jsou pravá »skalní města«! Těch pár pískovcových sloupů za městečkem nevypadalo složitě zdálky ani zblízka.

Kráčeli jsme tedy dál. Silnice se vnořila mezi skalní sloupy, chvíli jsme šli jako podivným městem z černých balvanů. Ale už tady mě cosi zarazilo. Prošli jsme už kolem pěti sloupů – měli bychom být tedy za nimi, ale před námi byly další. Proboha, kde se tu vlastně vzaly?

„Polož sem batoh!“ vybídla mě Jitka znenadání. „Neboj se, tady se nekrade, ostatně se k němu vrátíme dřív než si myslíš.“

Nechápal jsem, ale poslušně, bez reptání, jsem shodil batoh ze zad a položil ho na kraj cesty. A Jitka mě už táhla dál.

Silnice tu trochu zatáčela doprava a pak zase doleva, takže jsem ji odhadl na tvar písmene »S«. Proto mě strašně překvapilo, když jsme po druhé zatáčce došli... k mému odloženému batohu. Ne, nevraceli jsme se. A ty dvě zatáčky nebyly nic moc, jedna jen tak o pětačtyřicet stupňů doprava a druhá stejně zatočená doleva, takže jsme měli – podle mého odhadu – pokračovat v původním směru do hor. Místo toho jsme přišli k mému odloženému batohu aniž bychom se vraceli. Jako kdybychom šli po oválné atletické dráze a přišli znovu na stejné místo. To snad není možné! Z dálky ty skály vypadaly jako pár osamělých skalních sloupů, teď jsem měl dojem, že jsme uvnitř rozsáhlého skalního města. Podivná geometrie! Nebýt tu dvě nepříliš ostré zatáčky, šli bychom rovně a viděli bychom snad vpředu před sebou vlastní záda!

Napadlo mě to jako naprostý nesmysl, ale nečekal jsem, že ani to úplný nesmysl není...! 

„Tady vidíš na vlastní oči, co umí Fraktálové skály,“ řekla Jitka s převahou v hlase. „Kdybys mě tu neměl, mohl bys chodit dopředu i dozadu a vždycky bys skončil u svého batohu. A kdyby tu ten batoh neležel, mohl bys takhle chodit celé hodiny a třeba i celé dny, než bys padl vysílením. A být to v zimě, nic by tě před zmrznutím nezachránilo. Jen ti připomenu, mezi skalami je mráz o pár stupňů krutější než okolo.“

„To ale není Fraktálový les, o kterém jsi předtím mluvila,“ řekl jsem.

„Les je ještě zákeřnější,“ ujistila mě. „Tady brzy přijdeš na to, že bloudíš. V lese se nachodíš mnohem víc kilometrů, než si podle stop všimneš, že chodíš kolem dokola, i když si myslíš, že jdeš pořád rovně. A nepomůže ti ani kompas. Ten by ti tady tvrdil, že jdeš pořád na sever plus minus pár úhlových stupňů. Největší legraci zažiješ v Sedmém Lese, když si tam vezmeš dalekohled. Tam totiž můžeš vidět zezadu i sám sebe!“

Takže i tohle je možné? Proboha!

„To je příšerné!“ otřásl jsem se. „Ale co teď budeme dělat?“

„Půjdeme dál,“ usmála se s klidem Angličanů. „Popadni batoh a jdeme!“

Nadhodil jsem si batoh na záda, ale do další cesty jsem se příliš nehrnul.

„Nebudeme chodit do kruhu?“ zeptal jsem se jí pro jistotu.

„Teď už ne,“ ujistila mě. „Se mnou se nemusíš bát. Jdeme dál, uvidíš! Ale drž se se mnou blíž ke středu silnice.“

„To má vliv?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.

„Jistě. Skály se dřív uklidní,“ ujistila mě.

Divný argument! Jako kdyby ty skály byly opravdu živé!

Přestal jsem se divit i neobvyklému jménu města. »Skalní hradby«, latinsky »Saxa murum«. A za nimi město »Saxamur«, které není na mapách, leží přece za Skalami, které se umí kroutit jako užovka. Konečně mi také došlo, že to nebude jeskyně.

Jitka mě ale táhla dál, tentokrát jsem se nechal vést úplně bez odporu, jak jsem byl zvědavý. Ale najednou jsme byli na místě, kde od přímé asfaltové cesty odbočovala užší štěrkovaná cesta. Předtím jsme na žádnou odbočku nenarazili, znamenalo to, že jsme opustili bludný kruh, i když to vlastně kruh nebyl...

„Kam vede tahle cesta?“ ukázal jsem Jitce do odbočky.

„No...“ zamyslela se. „Teď do Severních Fraktálových skal, ty jsou odsud tak čtyři sta kilometrů. To bychom si příšerně zašli, pojď radši rovně. Vidíš přece, že tam ani nevede asfaltka!“

„Čtyři sta kilometrů mezi skalami?“ otřásl jsem se. „To se mi opravdu nechce šlapat!“

„Tahle skalní cesta je fraktálová klička,“ ujistila mě. „Měl bys v ní dojem, že jdeš sotva tři kilometry, ale vyšel bys ze skal, co jsou odsud těch čtyři sta kilometrů.“

„Ujdeš tři kilometry, ale ve skutečnosti čtyři sta?“

„Jo, jak říkám, taková malá fraktálová klička,“ ujistila mě. „Ale kašli na ni, nemám zájem se tady jen tak bez cíle procházet. Radši přidej, mám už chuť na tu zmrzlinu!“

Předchozí zkušenost mi už nedovolila pochybovat.

Jitka měla fakt čerta v těle...

Errata:

14.08.2021 19:54