Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nabídka

Návštěvní pokoj pana Aloise byl současně jeho pracovnou, takže jsme hned po vstupu spatřili dva monitory a jeden notebook stranou na stole. Jeden počítač byl zapnutý, ale druhý monitor nesvítil a po stole byly rozložené vnitřnosti druhého počítače.

„Toho si nevšímejte, to je můj pracovní nepořádek,“ mávl nad tím rukou a pozval nás k nízkému konferenčnímu stolečku.

„Dáte si kafe, čaj, kakao nebo »kletch«?“ zeptal se nás.

„Já taky?“ hlásila se hned Jitka.

„Ty ovšem bez »kletchu«!“ odpálkoval ji Alois. „Nemáš na něj nárok!“

„Proč?“ zeptal jsem se rychle.

„Protože je jednak díky alkoholu trochu opojný a za druhé je i trochu psychotropní. Dospělým neškodí, ale nesmí se dávat dětem do dosažení plnoletosti.“

„Takže je to droga?“ zbystřil jsem pozornost.

„Tak trochu, jenže neškodná,“ ujistil mě pan Alois.

„Neškodná droga?“ vytáhl jsem obočí. „To je snad nějaký protimluv! Drogy nejsou neškodné, i když se to různí »takyvědci« snaží zlehčovat. Tabákový koncern Philip Morris si najal vědce, kteří »dokázali«, že kouření nejenže není škodlivé, ale dokonce je lidskému zdraví prospěšné. Takové »vědce« hnát bičem je málo!“

„Drogou je přece i káva a čaj,“ podotkl pan Alois. „Proti nim neprotestujete? A alkohol je i v pivu. Znamená to snad, že je přestaneme pít? Já vím, dnes jsou moderní nealkoholická piva, ale žízeň zažene lépe to klasické. A že se přitom zvedne nálada? To je jen dobře. Musí se ovšem pít s mírou, deset piv už je přece jen moc. Ostatně doktoři tvrdí, že i červené víno je v malém množství zdravé. Kletchu byste musel vypít taky aspoň pět litrů, kdybyste se chtěl pořádně namazat. Ale k tomu nemá nikdo rozumný důvod. Jedno vám neuškodí.“

„Ale dětem to nedáváte!“ namítl jsem.

„Dětem nepodáváme ani kávu, pivo, víno a mohl bych toho vyjmenovat ještě víc,“ řekl Alois klidně. „Jde o to, co kdo snáší. Dětem naopak dáváme čokoládu – mimochodem taky drogu – ale když dáte čokoládu psovi, otrávíte ho. U všeho se musí najít míra a tu dodržovat. Tady v Saxamuru máme jednu výhodu. Rozbory nám dělají Burufjegové. A co si budeme povídat, ti tomu rozumí lépe než celá Česká Akademie věd dohromady.“

„Kdo to jsou... Burufjegové?“ zeptal jsem se.

To jméno už jsem slyšel od Jitky, ale zapomněl jsem se zeptat, kdo to vlastně jsou.

„No jo, ty v Praze určitě nemáte,“ řekl nerozhodně Alois. „Jak bych vám to řekl... Když vám řeknu, že vypadají úplně jako naše prasátka, ztratíte k nim respekt. Navíc se s nimi nedá mluvit, protože oni mezi sebou hovoří ultrazvukem, který my neslyšíme. Dokonce jsme s tím údajně měli kdysi problémy, považovali nás za barbary, kteří ani mluvit neumí. Ale to se dávno vysvětlilo, pár století už se vzájemně respektujeme...“

„A přitom vesele pojídáte vepřové maso,“ pozastavil jsem se nad tím. „V restauraci ve »Vraním Hnízdě« se mě asi ze žertu ptali, jestli nejsem muslim, ti přece považují vepřové za nečisté. Jak se na to ale dívají ti... ti Burufjegové?“

„Nijak,“ pokrčil rameny. „Měli proti vepřovému masu jen jednu výhradu, že bývá příliš tučné. Ale to se dá vynahradit zelím. Pochopitelně tím zdejším, které obsahuje nějaké složky, příznivě působící proti cholesterolu.“

„Zajímavé!“ řekl jsem. „Ale jak mi vysvětlíte, že v Čechách o Saxamuru nikdo nic neví?“

„To je jednoduché,“ usmál se. „Už staří Čechové pochopili, že Saxamur musí zůstat tajemstvím. Jinak by se k nám nahrnuli Němci, o Saxamur by vedli války... řeknu vám, Fraktálové skály jsou tisíckrát spolehlivější než hradby. Naše »Vraní Hnízdo«, jistě vám už o něm Jitka leccos pověděla, když jste tam byli, nemělo nikdy hradby a domy v něm jsou od dávnověku kamenné, dřevěné měly jen střechy... teda, přinejmenším do patnáctého století... Za Husitů dostaly domy ve »Vraním Hnízdě« střechy ze »zadřeva«, které nehoří, takže se domy nedají zapálit. Nedovolujeme si je zatím stavět z abega, jako v Saxamuru.“

„Co je to »abego«?“ musel jsem se zeptat, pokud jsem chtěl být »v obraze«.

„No jo, abego...“ podrbal si Alois bradu. „To taky neznáte. Máme je od »Ebažgů« – to jsou takové... vypadají jako opičky, ale jsou inteligentnější než my... Abego je umělý kámen, jenže domy z abega vydrží i zemětřesení, jaké by v Čechách srovnalo všechny stavby se zemí. Ebažgové nás s ním naučili pracovat, stejně jako s tvarováním »zadřeva«. Od těch dob jsme skoro zapomněli na dřevo. Všiml jste si, že ani okna a dveře tu nejsou ze dřeva?“

Pochopitelně nevšiml. Všechny dveře tu vypadaly dřevěně. Vzpomněl jsem si jen na vyřezávané dveře domku Karasových, ale že by to nebylo z pravého dřeva?

„Jestli máte u sebe nůž, zkuste si do nejbližších dveří trochu rýpnout,“ navrhl mi. „Ale opatrně, ať si ho moc neztupíte. Zjistíte jistě hned, že to není dřevo, i když tak vypadá.“

„Trochu jsem obdivoval dveře u Karasových,“ přiznal jsem. „Napadlo mě, že musely být hodně drahé, když jsou tak pečlivě vyřezávané. Měli na nich dokonce jakési výjevy...“

„Takové dveře mám přece také,“ podotkl pan Alois. „Dělají se ze »zadřeva«, tvarovaného do formy. V truhlářství mají forem víc, každý si může vybrat. Akorát vnitřní dveře dělají hladké, aby se o ně člověk tak snadno neodřel.“

Podíval jsem se na dveře na chodbu. Byly čistě hladké, natřené krémovou barvou, zkrátka úplně normální. Jen kliku měly trochu nezvyklou. Místo obvyklé strohé kliky na nich byla klika umělecky kovaná, i když už byla do leskla ohlazená.

„Jo, tyhle dveře hodně pamatují,“ postřehl Alois, jak jsem se na ně zahleděl. „Můj dům tu stojí od šestnáctého století, dveře pamatují Rudolfa Druhého. Už mého otce napadlo vyměnit kliku za jednodušší, která by lépe pasovala do ruky, ale pak se rozhodl neměnit na domě nic, co se osvědčilo. Ostatně, vodovod máme už od šestnáctého století, vanu v lázni od sedmnáctého.“

„Vidíte,“ řekl jsem, „podle prvního dojmu jsem považoval Saxamur za děsný Zapadákov. A ono se ukazuje, že s pokrokem jste tady na tom v mnohém lépe než zbytek světa. Ale počítače máte naštěstí podobné, ne-li stejné.“

„Každá civilizace se vyvíjí jinak,“ přikývl. „Naše pozemská vyvinula počítače. Teď o ně mají zájem Ebažgové a Burufjegové. Kdybyste se chtěl tady angažovat v počítačích, bude tu příležitostí víc než u vás. Dnes vymýšlím, jak prodloužit životnost některých součástek a případně jak připojit odlišná zařízení. Bude tu určitě práce víc než dost.“

„Proč chcete prodlužovat životnost počítačů?“ nedalo mi to.

„Protože ty současné nic nevydrží,“ řekl Alois. „Mám tu pár kousků, jsou sotva dvacet let staré a už na nich některé součástky odcházejí. Nejvíc problémů je s kondenzátory, potvory vysýchají jako o závod. Až to vypadá, jako by tam schválně dávali fórové díly, aby se znehodnotily tak nějak samovolně...“

„Jo, to vím,“ přikývl jsem. „Takovým součástkám se říká »kurvítka« a jsou tam skutečně úmyslně, aby donutily majitele po nějaké době kupovat novější hardware. Pojednává o tom dokonce celá věda, říká si »řízená spolehlivost«. Není kvůli zvyšování, ale naopak kvůli snižování spolehlivosti, tak aby výrobek vydržel přesně do konce záruční doby a pak se nenápadně »zkurvil«.“

„Taky jsem to kdesi četl,“ pokýval hlavou. „Tuhle vlastnost našich výrobků nám partneři z jiných civilizací právem vyčítají! Chtěli jsme montovat počítače do zdejších gežůrů, jenže to nemá smysl. Když počítač nevydrží ani sto let, musel by se měnit každou chvíli... už vám Jitka řekla, že většina gežůrů zde pochází z patnáctého století, kdy je sem Ebažgové dodali?“

„Neříkala,“ zarazil jsem se a díval jsem se trochu vyčítavě na Jitku. „Co je to – »gežůr«?“

„Prostě jsme se k tomu ještě nedostali,“ omlouvala se. „My spolu brebentíme pořád, ale tady je toho tolik... Gežůry jsou naše auta, taky se k nim dostaneme...“

„Vy tu máte nějaká auta?“ reagoval jsem otázkou. „V Praze jsou plné ulice zaparkovaných automobilů, ale tady jsem na ulici ještě ani jedno zdejší auto neviděl!“

„Málokdo nechává gežůr na ulici,“ řekla Jitka. „Navíc se s nimi nesmí do Čech a tady je vlastně moc nutně nepotřebujeme. Jen když jezdíme k moři, ale to zas není tak často.“

„Počkej!“ obrátil jsem se na ni. „Tvrdíš, že se s nimi nesmí do Čech a přitom s nimi jezdíte k moři. To snad nejde!“

„K tomu bysme se taky dostali až časem,“ odpověděla. „My ze Saxamuru nejezdíme k moři přes Čechy, ale přes Srnčí Hřbet, to je takový protáhlý kopec... Je to pohodlnější a rychlejší, i když se tam dá klidně dojít i pěšky. Samozřejmě nemyslím moře na Zemi, ale moře kolem Saxamuru. Vlastně jsem ti to ještě neřekla, ale Saxamur je ostrov, velký jako čtvrtina Čech a obklopený ze všech stran oceánem. Moře máme blíž, navíc je příjemnější a není tam tak narváno. Viděla jsem obrázky ze Země. Pláže plné lidí, hlava na hlavě... To se ti u nás nestane. Na Stříbrné pláži je jedna chata, aby bylo kde přespat a kam se schovat před nepohodou, ale jinak je tam pusto a prázdno.“

„Počkej!“ zarazil jsem ji. „Saxamur že je ostrov? Jak to?“

„Poslyš, Jituško, že tys mu ještě neřekla ani to, že tady nejsme na Zemi?“ pokáral Alois Jitku. „Vždyť je to nejdůležitější rozdíl!“

„Saxamur není na Zemi?“ opakoval jsem po něm udiveně.

„Není,“ trval na svém Alois. „Vám to ještě nedošlo? Vůbec jste si nevšiml, že když projdete Fraktálovými skalami, ocitnete se v jiném světě? Nevšiml jste si, že tu je světlo, ale nikde není vidět slunce? A že tu ani v noci není tma?“

„Nevšiml,“ řekl jsem pomalu.

„On tu je teprve první den,“ omlouvala mě Jitka. „Ještě tady v noci nikdy nebyl.“

„Ale to jsi mu říct měla!“ vyčetl jí Alois. „To je základ!“

„No dobře,“ spolkl jsem to. „Takže jsme skrz ty skály prošli někam... mimo náš svět. A vy tady žijete... už od středověku...“

„Podle toho, čemu říkáte středověk,“ řekl Alois smířlivěji. „My říkáme »středověk« i současné době, v tom se neshodneme. Ebažgové tvrdí, že středověk znamená neshody a nepřátelství a to se na Zemi vyskytuje skoro pořád. Země má tedy – podle Ebažgů i podle nás – teprve středověk.“

„Ale to je přece úžasné!“ roztál jsem. „Dostat se nějakým nadprostorovým tunelem do úplně odlišného světa...! Proto tu jsou ta neobvyklá zvířata, mluvící ptáci a tak...“

Najednou začalo všechno do sebe zapadat. Sakra, na tohle jsem měl ale přijít sám a mnohem dřív!

„Je to ještě trochu jinak,“ řekla Jitka. „Ebažgové nežijí tady s námi, ale mají vlastní svět. Saxamur je jen malý ostrůvek mezi Zemí a světem Ebažgů. Kolem Saxamuru je moře a když poletíš jedním směrem třeba tisíc kilometrů, všude je tu jen voda. Saxamur je na tomto světě jediný ostrov. Proto nám ho Ebažgové nechali a ještě nám pomáhají.“

„S tím souvisí víc věcí,“ navázal na ni pan Alois. „Třeba že je tu světlo ve dne i v noci a přitom tu není vidět slunce. Ve dne jsou mraky výš a vypadají jako bílé beránky, v noci jsou níž a tmavé. Skoro každou noc jemně prší, ale ve dne nikdy. Jinak je tu pořád teplo jako v subtropech. Neznáme velké výkyvy počasí, vichřice, tornáda, ani kroupy nebo sníh. Proto tu všechno krásně roste, až na malou poušť uprostřed ostrova, kam se zřejmě mraky nedostanou, protože se vyprší hned na okrajích.“

„Zajímavé!“ podotkl jsem.

„Proto tu nemáme předpovědi počasí, jako máte v Čechách. Tady je vlastně tak stálé počasí, že stálejší být nemůže. Ale to je dané ostrovním charakterem zdejšího světa. V noci se tu vždycky trochu ochladí, proto prší. Ve dne je tu teplo a neprší. Světlo je tu ale pořád, ve dne i v noci.“

„Takže má Saxamur opravdu výhodné přírodní podmínky!“ shrnul jsem to. „A to je tu jen jedno jediné městečko?“

„Největší,“ řekl pan Alois. „Máme tu jen pět větších osad, samoty nepočítám.“

„A po větších městech netoužíme,“ dodala Jitka.

„Pak bych se ovšem nedivil, že tu nemáte auta,“ řekl jsem. „Nač auta, když není kam jezdit, že?“

„Dlouho jsme tady auta neměli a nepotřebovali,“ souhlasil pan Alois. „Ale někdy v patnáctém století nám Ebažgové věnovali gežůry. Máme je teď vlastně jen když jezdíme k moři anebo když se chceme pěkně volně proletět...“

„Ale za celý den jsem tu neviděl jediné auto!“

„Protože je mají všichni v tom... vy tomu snad říkáte garáž, ale tady je to taky trochu jinak,“ vzala si zase slovo Jitka. „Lidi je skladují v domě. Každý to má jinak, někdo má na ně komůrku, jiný je skladuje na půdě, jiný v kůlničce na dvoře.“

„Na půdě?“ zachytil jsem tuhle podivnost. „A jak se to... ten... na půdu dostane? Po schodech?“

„Kdo chce skladovat gežůr na půdě, musí mít v domovním štítu dveře,“ vysvětlovala mi. „Pak prostě vletí s gežůrem rovnou na půdu. Gežůry si nesmíš představovat jako auta v Čechách. Ta zdejší jsou jako... jako koblížek postavený na hranu. Jen když se musí do nich vejít víc lidí, roztáhnou se dozadu a pak vypadají asi jako mycí houbička, taky postavená na hranu.“

„A jejich největší odlišností přece je, že nemají kola,“ dodal – podle mě tu nejpodstatnější věc – pan Alois.

„Koblížek nebo mycí houba na hraně!“ zaúpěl jsem. „A bez kol! To snad ani není možné!“

„Asi by se jim dalo říkat česky letadla,“ připustil pan Alois. „Jenže od letadel se liší hlavně tím, že nemají křídla. Jak byste je nazval vy? Auta bez kol, letadla bez křídel, lodě bez plachet... nejenže plavou, ale dovedou se i potápět jako ponorky! Můžete si z nich prohlížet život v moři...“

„Tak jsou to auta, nebo něco jiného?“ zaúpěl jsem.

„Říkáme jim gežůry, i když to není česky. Říkají jim tak Ebažgové, kteří je vymysleli. Nemusíme mít přece pro všechny předměty český výraz. Brusiči českého jazyka byli i tady, snažili se vymyslet jim české jméno, ale »letíky« ani »leťáky« se neujaly. Po Vietnamské válce někdo prosazoval název »helikomobil«, ale to je moc dlouhé a proto taky nemělo šanci. Gežůry jsou zkrátka úžasné mašiny!“

„Ale jak mi tedy vysvětlíte, že v takové krásné mašině tvoji rodiče zemřeli na blbém přejezdu?“ zazmatkoval jsem.

„Vždyť jsem ti říkala, že měli půjčené auto!“ opáčila rychle Jitka. „Gežůrem se nedá jezdit po Čechách, ve »Vraním Hnízdě« je proto k zapůjčení pro tyto účely pár obyčejných aut s koly. Naši jeli něco vyřizovat, tak si je půjčili. Táta to auto uměl řídit... ale protože nejezdil často, jezdil s ním hrozně opatrně.

A pak ho nějaký ožralý kamioňák nespravedlivě zezadu nabral a postrčil je přímo před rychlík. Není to smůla?“

A dívenka měla opět oči plné slz.

„My to víme,“ utěšoval ji Alois. „Zato jsi získala kamaráda, nebo dokonce bratra. Já vím, rodiče ti nikdo nenahradí, ale takový šikovný brácha taky není marný.“

Přidal jsem se k jejímu utěšování a tak nakonec slovo dalo slovo, slíbil jsem Jitce, že podám v Praze výpověď, když seženu zaměstnání u počítačů tady.

„Můžeme tedy podepsat smlouvu?“ zeptal se mě Alois. „Já vás angažuji do party. Budeme tři a »tres facient collegium²«.“

„Až jak dopadnu v Praze,“ odložil jsem to.

Ale tušil jsem, že to tady podepíšu.

Saxamur je zajímavější než Praha...

------------------------ Poznámky:

  2 Trojice tvoří kolektiv (lat.)

Errata:

14.08.2021 19:54