Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Parlamentář

Válečný vyjednavač hraje zpravidla nebezpečnější hru než král, který jede v čele svých vojsk do bitvy.

U barbarů bývalo nechvalným zvykem posílat parlamentáře protistraně naporcované v koši. Nejen ve středověku, i v moderní době posílají obléhatelé obléhaným jejich hlavy, buď házené do pevnosti těžkým prakem¹⁴, nebo prostěji – zasílané poštou¹⁵.

Napoleon přišel na schůzku s vyjednavači s četou vojáků, kteří parlamentáře rovnou zatkli a odvedli.

Britové přesně tak jednali v Indii se vzbouřenými Maráthy. Jejich vyjednavače pak přivázali před hlaveň děla, které je při výstřelu roztrhalo na kusy.

Saddám Hussein podobně »jednal« s rebely v Iráku.

Za války v Koreji měli Severokorejci při jednání o výměně zajatců podmínku, že tam Američané přijdou beze zbraní. Sami Severokorejci byli vždy po zuby ozbrojení a připravení zahájit při prvním podrazu palbu. K tomu naštěstí nedocházelo, neozbrojení Američané jednají vždy čestně. Severokorejci ozbrojení byli, ale možná právě proto probíhala vyjednávání civilizovaně.

O otázce nutnosti vyjednávání jsme se ještě v Saxamuru dlouho přeli. Nakonec jsme se však shodli – vyjednávání je nutné, aby nedocházelo k »podřezávání obětních beránků«. Připravovaná agrese do Bulharska byla nejpádnějším argumentem.

Pak už šlo hlavně o osobu vyjednavače. Stanislav se nabídl jako první. Argumentoval tím, že angličtinu ovládá ze všech nejlépe. Jitka namítla, že bych měl vyjednávat já, protože ona sama »je na mě nejcitlivější«. Než jsem si to stačil promyslet, Standa odstoupil a pak by mi bylo opravdu trapné vzdát to. Půjdu tedy já.

Jitko, Jituško, máš to u mě schované!

Opravdu nebylo snadné jít vyjednávat v zemi, kde všude bezohledně jezdí vojenská auta a pátrají po »teroristech«, kteří se opovážili napadnout samotný legislativní pilíř státu.

Naše tři karavany odjely z oblasti poblíž Washingtonu ještě v pohodě, dříve než vypukl poplach. V současné době, jak mi Jitka průběžně hlásila, jsou na půli cesty k Fraktálovým skalám Québec. Zatím mám vydržet a zbytečně na sebe neupozorňovat, má chvíle nastane, až budou účastníci akce »Caput Serpentis« bezpečně zpátky v Saxamuru.

Seděl jsem tedy zdánlivě klidně v kavárně nad svou kávou a velkým zákuskem, zatímco venku kvílely sirény a míhala se tam červená a modrá světla. Určitě bude lepší vyjít ven, až ten rámus trochu utichne, otázkou bylo, jak dlouho to potrvá.

Konečně se mi v hlavě ozvala Jitčina telepatie.

„Všichni jsou v Saxamuru!“ hlásila mi nadšeně. „Čekám jen na pana Kláska, našeho nejvyššího topologa. Zamkne všechny Fraktálové skály mezi Zemí a Saxamurem. Ale neboj se, já jsem zůstala v Québecu, budeme spolu telepaticky spojení.“

„Proboha, proč Klásek zamyká Skály?“ zarazil jsem se. „Pak se přece nedá procházet do Saxamuru! A nehrozí tam nějaké zemětřesení?“

„Neboj se, zemětřesení by hrozilo po půl roce, do té doby se napětí nestihne nahromadit. A telepatie tam prochází, Ebažgové sem mají virtuální telepatický kabel! Tak – je to zamčené, můžeš vyrazit! A dej na sebe pozor!“

Hraběcí rady mám opravdu nejradši... pomyslel jsem si.

„To není hraběcí rada!“ okřikla mě Jitka. Samozřejmě, měla mě pořád telepaticky připojeného.

„Dobře, dobře,“ uklidňoval jsem ji. „Dopiju ještě svoje kafe a sním zbytek zákusku. Kdoví, kdy budu mít příležitost dát si ve Washingtonu další! Abych byl upřímný, moc se mi z kavárny ani nechce. Venku jezdí s houkačkami všechno, co má kola, včeličky mají v kvérech určitě pěkně ostré!“

„Teď to leží jen na tobě,“ sdělila mi Jitka, jako kdybych to nevěděl. „Žádný spěch! Klídek, pohoda!“

„A co ty? Ty jsi zůstala na Zemi? Proč? Není to jako v tom vtipu, kdy jeden voják říká během útoku druhému: »Jdi první, já tě pak pomstím!«?“

„Budu tě hlídat telepaticky,“ řekla uraženě. „Mám před tvou kavárnou roj. Kdyby tě někdo ohrožoval...“

„Kdyby mě tady někdo ohrožoval, nestihneš ani mrknout,“ pomyslel jsem si »nahlas«.

„To se ukáže!“ řekla uraženě.

Dojedl jsem zákusek, byl opravdu vynikající. Zdejší kuchař, či kdo to pekl, je mistrem svého oboru. Zapil jsem to kávou, také vynikající. Kdoví, jak to při pitvě koroner ohodnotí, napadlo mě.

„To bys mi snad neudělal!“ napomenula mě Jitka.

„Budu se snažit, aby k tomu nedošlo,“ ujistil jsem ji. „Sám mám největší zájem, aby to dopadlo co nejlépe!“

Té se to v Québecu sleduje, doplnil jsem jen v myšlence, ale i když to jistě zachytila, ponechala to bez komentáře.

Vstal jsem, hodil si na záda batoh a beze spěchu – kdo by také spěchal na vlastní popravu – jsem vyšel na ulici. Musím se snažit, aby to poprava nebyla, ale jistotu setsakra nemám.

Naštěstí už kolem mumraj opravdu trochu utichl. Co mělo kola, bylo v té chvíli soustředěné kolem Kapitolu, kde nikdo nic nezachrání. Měl jsem tedy volnou cestu. Pomalu, procházkovým krokem jsem se přibližoval k cíli. Spěchat nebylo nutné. Kolem Bílého Domu je spousta ochranky, hoši mají prsty na spouštích, rychlé pohyby tady nejsou žádoucí.

„Už vidím Bílý dům!“ ohlásil jsem Jitce.

„Jen klid!“ odvětila lakonicky. „Sleduji tě.“

Přibližoval jsem se procházkovým krokem, co noha nohu mine, a jen jsem doufal, že mě někdo zastaví. Zatím si mě nikdo nevšímal, už jsem viděl i řetěz ozbrojenců kolem Bílého domu. Naštěstí pro mě tu nikdo nedemonstroval. Demonstrace otevřeně podporovala opozice, takže organizátoři demonstrací právě hnili v Kapitolu, takže se v této chvíli neprotestovalo.

Tím lépe!

Ale nemohl jsem očekávat, že dojdu až k Bílému Domu bez povšimnutí ochranky, která měla v této době poplach. Pomalu, opatrně jsem shodil ze zad batoh a vytáhl z něho připravenou bílou vlajku. Bude to podle Ženevských dohod, nikdo se nesmí vymlouvat na jejich nedodržení. Batoh jsem si dal zpátky na záda, rozvinul vlajku a s plandajícím bílým plátnem nad hlavou kráčel dál původním směrem.

Teď už mě přece musí někdo zastavit, pomyslel jsem si.

Jen jsem si to pomyslel, hvízdla mi kolem hlavy kulka. Až pak jsem slyšel zvuk vzdáleného výstřelu.

Na vojně jsem nebyl, ale viděl jsem pár válečných filmů. Tak předpisové provedení povelu »K zemi!« by neurazilo ani oči přezíravého mazáka na cvičáku.

„Zůstaňte ležet!“ křičel na mě kdosi. „Hnete-li se, střílím!“

„Střílet na parlamentáře je nepromlčitelný válečný zločin!“ odpověděl jsem mu.

„To je mi jedno!“ volal chlap. „Hněte se a střelím!“

Když jsem zdvihl hlavu, spatřil jsem ho. Byl ještě padesát metrů ode mne, mířil na mě kvérem a postupoval pomalu, jako kdybych ho ohrožoval. Jen pojď, chlapče, já přece nemám zbraň!

„Ruce za hlavu!“ poroučel mi chlápek.

Pomalu jsem dal ruce za hlavu, ale ani teď jsem nepustil tyč s bílou vlajkou. Naopak jsem ji stočil nahoru, aby vlála ve vánku.

„Zahoď ten cár, mizero!“ rozkřičel se voják.

„To není cár, to je vlajka parlamentáře!“ opravil jsem ho pedantsky. „A usmívejte se, budete na záznamu!“

„Ty mizero, záznamem mi vyhrožovat nebudeš!“ zahulákal na mě naštvaně.

„Seržante Jenkinsi!“ ozval se v té chvíli jiný hlas z větší dálky. „Na parlamentáře se nestřílí! Skloňte tu zbraň!“

„Ano, pane!“ zarazil se chlap a sklonil pušku, i když se na mě pořád díval dost vztekle. „Ale ten chlap mi právě zabil kamaráda!“

To je přece nesmysl, pomyslel jsem si, nikomu neubližuji... jenže jsem si vzpomněl na Jitku. Má tady bakterie a tvrdila, že mě bude hlídat.

»Jituš! Tos byla ty?« zeptal jsem se jí telepaticky, tušil jsem, že je pořád na mě napojená.

»Jeden hrdlořez tě měl na mušce,« dostal jsem odpověď. »Ale vystřelil jen jednou, netrefil se a k druhé ráně už se nedostal. Hlídám jich najednou asi padesát.«

»Kroť se trochu!« napomenul jsem ji.

»Vždyť se krotím!« odsekla. »Zabila jsem jen dva, co chtěli střílet. Ostatní jen hlídám. Naštěstí už nikdo nemá chuť střílet.«

Takže se to vysvětlilo. Seržant Jenkins se chystal pomstít svého ještě horkokrevnějšího kamaráda. Málem bych to odnesl, ale na druhou stranu – Jitka se svým rojem měla větší palebnou sílu než padesát chlapů s kvéry. A její zákrok byl opodstatněný. Jenže já mohu tvrdit, že nemám zbraň a jsem parlamentář. Pak si to s Jitkou vyříkám, ale spíš jí poděkuji, než abych se na ni hněval.

„Nemám zbraň a jsem parlamentář!“ trval jsem na svém.

„Tenhle to asi nebyl,“ ujistil seržanta ten druhý. „Podívejte se, jestli opravdu nemá zbraň, a hlavně zjistěte, co tady chce s tou bílou vlajkou!“

Voják došel až ke mně. Když viděl, že se nehýbu, odborně mě prohledal.

„Sundej ten bágl!“ vyzval mě už zase s namířenou zbraní.

Bez odporu a bez poznámek jsem mu vyhověl. Voják se mi chvíli hrabal v báglu, pak opatrně vytáhl pár konzerv, které jsem tam měl jako železnou dávku.

„Nic tam nemá, majore!“ ohlásil tomu dalšímu. „Konzervy a nějaká lejstra! Žádná zbraň!“

„A co chce s tou vlajkou?“ zeptal se ho major.

„Neslyšíš? Co má znamenat ta maškaráda?“

„Přišel jsem vyjednávat,“ řekl jsem mu. „Vyndejte z mého batohu dlouhé kulaté pouzdro, otevřete je a uvidíte můj důvod.“

„Vyjednávat? Ale s kým?“ vybafl na mě Jenkins.

„S prezidentem Spojených států,“ odpověděl jsem mu se vší vážností. „Ten jediný přece může přijmout naši nabídku příměří!“

„Nabídku příměří?“ nechápal seržant Jenkins.

„To je ta menší listina v pouzdru,“ řekl jsem mu.

„A ta větší?“ zeptal se Jenkins.

„Ta větší je vyhlášení války,“ řekl jsem klidně. „Rozviňte si ji a přečtěte, je to tam napsané!“

„Si snad děláte legraci?“

„Nedělám,“ řekl jsem. „Vyhlásili jsme vám válku a prvním úderem jsme vyhubili vaše kongresmany. Současně vám nabízíme příměří, pokud splníte naše podmínky.“

„Co je to za blbost?“ rozčertil se Jenkins.

„To není blbost!“ odmítl jsem jeho názor. „Pozvěte mi sem pana majora, je zřejmě inteligentnější a dřív pochopí, oč jde!“

„Už jsem tady!“ ozvalo se za mnou. „Vstaňte a otočte se tváří ke mně!“

Splnil jsem jeho přání, i když jsem se pořád pohyboval jako ve zpomaleném filmu. Nemělo smysl dávat jim nějakým rychlým pohybem záminku ke střelbě.

„Dejte mi ty papíry, Jenkinsi!“ vyzval major seržanta, který mu je trochu neochotně podal.

Major opatrně rozvinul velký plakát. Byl na listu tvrdšího papíru a podobal se pergamenové listině.

„Hleďme!“ podivil se major. „Vyhlášení války? Zajímavé! Ale co je to za zemičku – »Stonewall¹⁶«? Tu neznám!“

„To není žádná velká chyba,“ ujistil jsem ho. „Nejsme ani členy Organizace Spojených Národů. To ale na věci nic nemění.“

„Jak je velká ta vaše zemička?“ zeptal se major. „A kolik má obyvatel?“

„Rozlohu má jako stát Indiana,“ odvětil jsem. „Ale obyvatel má jen něco k patnácti tisícům.“

„Patnáct tisíc obyvatel – a opovažujete se vyhlásit válku nám, s našimi třemi sty miliony?“ vrtěl hlavou.

„Máme takové starodávné, velice slavné heslo,“ řekl jsem vážně. „»Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!« Nelekáme se vás a množství obyvatel ani vojáků nesčítáme. Neválčíme proti jednotlivým vojáčkům, naše údery jsou podstatně citelnější.“

„Kolik máte vojáčků?“ usmál se trochu pohrdavě major. „Nebo je to vaše vojenské tajemství?“

„V současné době deset,“ řekl jsem.

„S pouhými deseti vojáčky chcete vážně napadnout Spojené státy?“ major se už nepokrytě rozesmál.

„Už jsme začali,“ řekl jsem co nejlhostejněji. „Ale to je teď vedlejší. Měl byste mi zprostředkovat setkání s prezidentem, aby převzal naše vyhlášení války i návrh na příměří.“

„Obávám se, že na to nebude náš prezident zvědavý!“ řekl major a trochu přešel do vážnějšího tónu. „Právě řeší nějaký nový incident... ale to se teprve zjišťuje...“

„Řeší vyhubení vašich kongresmanů,“ napověděl jsem mu. „To byl náš první úder, ale jestli váš prezident nepřistoupí na naši nabídku příměří, budou následovat další. Uvědomte si, že i vy jste v oblasti našich bojových operací, nebo jak se tomu říká ve vašem vojenském žargonu.“

Major zůstal stát jako zasažený bleskem. Podobal se v této chvíli také nic nechápajícímu seržantu Jenkinsovi.

„Proboha!“ vyhrkl po chvilce. „Je to možné?“

„Vy neslyšíte houkání?“ zeptal jsem se ho. „Kapitol je teď asi plný Policie, vyšetřovatelů, možná i lékařů, ale ti už nikomu nepomohou, jako nikomu nepomohli v Bulharské Sofii.“

„Vy jste – Bulhaři?“ nadskočil major.

„Bulhaři nejsme,“ usmál jsem se. „To si nás jen pletete. My si vás s Ugandou nepleteme – a přitom taky začínáte na »U«.“

„Tak odkud vlastně jste?“

„Podívejte se,“ řekl jsem, „Nás před vámi chrání jen to, že nevíte odkud jsme. Nebyl by pro vás problém poslat proti nám jednu jedinou jadernou hlavici a úplně nás vyhubit. Proto od nás uslyšíte jen to, že máme »kamenné hradby«. A mohl byste nám už konečně zprostředkovat setkání s vaším prezidentem? Jestli na to nestačí vaše pravomoci, zavolejte mi někoho kompetentnějšího!“

„Já opravdu neorganizuji návštěvy našeho prezidenta,“ řekl major. „Zavolám své nadřízené a pokusím se je přesvědčit, že to, co říkáte, je opravdu závažné.“

„A nemůžete mě teď prostě odvést k někomu, kdo má blíž k vašemu prezidentovi?“ navrhl jsem mu.

„Zkusím to,“ slíbil. „Ale pochopte, teď není nejvhodnější doba k návštěvám.“

„Naopak,“ řekl jsem. „Teď je na mou návštěvu nejvyšší čas. Uvědomte si, mezi námi je válka! Jednání může zabránit dalším problémům. Berte v úvahu, že se vaše armáda chystá napadnout Bulharsko a máte poslední příležitost zastavit to.“

„Takže přece jen máte nějakou souvislost s Bulhary?“

„Jen takovou, že jakmile začne bombardování Bulharska, vyhubíme vaše vojenské velitelství v Cheyenne Mountain.“

„Ale to odolá i atomovému výbuchu!“ namítl major trochu namyšleně – Američané jsou na své vojenské hračky hodně pyšní.

„Výbuchu odolá,“ přikývl jsem. „Nám ne. Nebudeme je přece ničit. Zlikvidujeme jen posádku, od generálů po kuchaře.“

„Aniž byste zničili pevnost?“

„Ani Palác kultury v Sofii jsme nezničili,“ odvětil jsem. „I váš Kapitol pořád stojí v plné kráse. Jen jsme pomohli na onen svět jeho osazenstvu. Tomu říkáme »cílené údery«, ne jako když vy někam pošlete vaše vojáky a všechno rozmlátíte i s milionem nevinných civilistů.“

„V Sofii přece byli všichni civilisté!“ namítl major. „A náš Kongres, to také nebyli vojáci!“

„My nepočítáme mezi válečné zločince jen uniformované zabijáky,“ řekl jsem. „Hlavními válečnými zločinci jsou ti, kdo ty války nařizují, financují a umožňují. Mezinárodní měnový fond byl spolek bankéřů, kteří války financovali. A vaši kongresmani? Ti mají na svědomí tolik válek, že i oni jsou válečnými zločinci.“

„Dobře, zavolám svým nadřízeným,“ ustoupil trochu major, když viděl, že se mnou nehne.

Chvilku pak telefonoval, mezi dvěma hovory stačil poslat kamsi seržanta Jenkinse se vzkazem. Místo Jenkinse se k nám přidali tři jiní, také po zuby vyzbrojení. A protože neslyšeli to co Jenkins, vypadali značně arogantně. Zaslechl jsem od nich něco jako »co se náš starej párá s tím magorem s vlajkou...« Naštěstí měl »starej« u nich dost autority, aby si ke mně nic nedovolili.

Konečně se major dovolal někam, kde mohli rozhodovat.

„Pojďte se mnou,“ obrátil se ke mně. „A vy tři, budete nám dělat doprovod, pět kroků za námi!“

Popadl jsem opět batoh a vykročili jsme k Bílému Domu. Nikdo po nás nestřílel, ale asi jen proto, že všichni viděli v čele našeho malého průvodu majora. Přesto jsem držel bílou vlajku nad hlavou. Došli jsme ke skupině jiných důstojníků. Převzali si mě od majora a bez jediného slova se mnou vykročili dál.

Konečně jsme se dostali dovnitř.

„Vysypte sem ten bágl!“ poručili mi, když jsme se zastavili na začátku jakési chodby. „Musíme to zkontrolovat!“

„Prosím, beze všeho,“ přikývl jsem a vysypal jsem obsah batohu na zem.

„Co je tohle?“ přiskočil jakýsi voják, nejspíš pyrotechnik, a zvedl z podlahy mou vepřovou konzervu bez papírové viněty, aby nebylo znát, odkud pochází.

„To je vepřové maso,“ řekl jsem.

„Mohla by to být dovedně maskovaná bomba!“ řekl voják. „To vám dál nemůžeme pustit!“

„Zkuste to tedy opatrně otevřít a jestli nejste muslim, přeji vám dobrou chuť!“ pokrčil jsem rameny.

„Muslim nejsem, ale nečisté vepřové nejím,“ řekl vojáček s odporem. „Tak jako tak to tu necháte!“

„Jak libo!“ řekl jsem.

Plakáty »Vyhlášení války« vzbudily také pozornost, ale spíš obveselující než vážnou.

„Na vašem místě bych si z toho nedělal legraci,“ řekl jsem, když si začali tropit z našeho plakátu vtípky. „Ano, jsme ve válce. První náš úder už jste zažili, i když jste ho tady nepocítili. Jestli to nevíte, ve vašem Kapitolu padli za vlast všichni kongresmani.“

„To má být vtip?“ nadskočil vojáček – pyrotechnik.

„To je fakt,“ řekl jsem. „Vám ještě nedošlo, že ten poplach venku není žádné cvičení? Zatím se nás bát nemusíte, i když jste v dosahu našich zbraní. Prezidenta zabít nechceme, někdo přece musí podepsat kapitulaci Spojených států.“

„To si ale vážně děláte legraci!“ řekl jiný voják.

„Neděláme,“ řekl jsem. „A kdyby nepodepsal, dočkali byste se ještě horších časů. Jestli se spoléháte na to, že Spojené státy chrání z jedné strany Atlantik a z druhé Pacifik, pak děláte stejnou chybu jako Angličané, kteří se stejně bláhově spoléhali na kanál La Manche. Když jim pak začaly padat na hlavy bomby z letadel Luftwaffe, pozdě pochopili, že těch čtyřicet kilometrů vody je na ochranu před letadly málo. Přitom německá letadla potřebovala na překonání La Manche kolem šesti až deseti minut. Nám trvá překonání Atlantiku pět vteřin. Největší rozdíl je v tom, že Němci jen bezhlavě bombardovali, kdežto my zasáhneme cíl i v podzemí nebo v budově aniž bychom ji poškodili. Na Kapitolu nemáte ani škrábnutí a uvnitř leží pět set mrtvol!“

„Ale to je přece nemožné!“

„Šetřete slovem »nemožné«,“ poradil jsem pochybovači. „Asi si neumíte některé skutečnosti představit, proto se snažíte hádat podle toho, co znáte. Když v Bulharsku během jediného odpoledne vyhynul Mezinárodní měnový fond, neuměli jste si představit nic jiného, než že to museli udělat sami Bulhaři. Přitom to jsou vaši věrní spojenci, také si to neuměli ani představit, jenže nabeton věděli, že oni v tom prsty nemají. Tak to dopadá, když někomu selže představivost.“

„Ale proč jste ten Mezinárodní měnový fond napadli právě v Bulharsku?“

„Všichni bankéři tam byli pěkně pohromadě,“ odvětil jsem.

„To by byli na příštím zasedání ve Spojených státech taky!“

„Jistě,“ pokýval jsem hlavou. „Nás nenapadlo, že ve světě může existovat pitomec s obrovskou armádou, který chce trestat úplně nevinné spojence. Překvapili jste nás, uznávám. Takže jsme pro změnu museli překvapit my vás.“

Mezitím mi naznačili, že mám jít dál. Hodil jsem si na záda prázdný batoh, do jedné ruky jsem vzal tubu s velkými listinami, do druhé ruky bílou vlajku parlamentáře a následoval důstojníka, který mě vedl k točitému schodišti, po kterém jsem za ním kráčel dolů do podzemí.

Prezident nebyl nahoře, ale v bunkru...

„Declaration of war¹⁷!“ četl prezident velký nápis. „Jenže jste to doručili trochu pozdě, když už jste údajně vyvraždili naše kongresmany. Připomíná mi to Japonce, kteří nám dali vyhlášení války až v době, kdy už jejich letadla bombardovala Pearl Harbor. Tomu neříkám »čestné vyhlášení války«!“

„Neexistuje »čestné vyhlášení války«,“ odpověděl jsem mu. „Válka je vždycky nečestná. Tragické je, že se na to odvoláváte právě vy, představitel země, která zásadně napadá jiné země aniž by se zdržovala vyhlašováním válek. Jenže stejný plakát visí ve vašem Kongresu, nechte si to zjistit. Tam jsme vyhlášení donesli už před úderem. A nemluvte mi tu o cti, vám se jí nedostává víc.“

„To jsou hodně silná slova,“ zamračil se prezident.

„Slova jsou jen slova,“ odvětil jsem. „Soudit se mají teprve činy. Odhodlali jsme se napadnout vaši zem, když jste se chystali napadnout naprosto nevinné Bulhary. Zvláštní na tom je, že jsou vašimi věrnými spojenci a »Sofijský masakr« si ani oni neuměli vysvětlit. Jediné, co na rozdíl od vás bezpečně věděli, bylo to, že jsou v tom naprosto nevinně.“

„Ještě mi řekněte, že i »Sofijský masakr« je vaše dílo!“

„Jistěže je,“ odvětil jsem. „Má typické rysy naší akce.“

„Jaké jsou »typické rysy vaší akce«?“

„Typické je pro nás naprosto přesný zásah proti cílům, bez »vedlejších škod«, naopak obvyklých u vašich akcí. Zabíjeli jsme v Sofii bankéře, kteří financují veškeré války ve světě, aniž by se to dotklo nevinného personálu Paláce Kultury v Sofii, stejně jako jsme vyhubili vaše kongresmany, zodpovědné za většinu vašich válek, aniž bychom se dotkli personálu Kapitolu. To jsou přece unikátní rysy, nemyslíte? Vaše akce doprovází miliony nevinných mrtvých a miliardové škody na rozbombardovaných budovách, v tom je největší rozdíl. Kdysi jste se chlubili »inteligentními« bombami, které zasahují pouze vojenské cíle a teprve když se ve světě zvedl odpor proti vašemu bombardování škol, nemocnic a dokonce i porodnic, jste trochu neochotně připouštěli, že i vaše bomby zasahují jiné cíle – nemohli jste přece přiznat, že vaším schváleným cílem byly právě ty porodnice.“

„Takže tady v tom návrhu příměří máte, že odvoláme akci proti Bulharsku...“ pokračoval neochotně prezident.

„Tu válku byste měli odvolat sami a ochotně,“ doplnil jsem ho. „Když se ukázalo, že Bulharsko je nevinné, mění se ta válka v jednoznačný válečný zločin, tak jako jiné vylhané války, které jste vedli a ještě jste se tím chlubili.“

„Vylhané války?“ pozastavil se nad těmito slovy.

„Všechny vaše války byly vylhané,“ řekl jsem tvrdě. „Nejen ty, u kterých jste se projevili před celým světem jako lháři, jako tomu bylo například u zbraní hromadného ničení v Iráku!“

Spolknout tuhle pilulku bylo jistě hodně hořké. Viděl jsem, jak mu to cuká v obličeji, ale ještě to nějak rozdýchal.

„To byl jen politováníhodný omyl!“ namítl.

„Ba ne, to byla úmyslná lež jako věž,“ trval jsem na svém. „Žádná vaše válka nebyla čestná. Nemluvte o cti, kterou nemáte.“

„To už je nehorázná urážka!“ vzkypěl konečně. „To byste museli nejprve dokázat!“

„To není urážka, to je konstatování skutečnosti,“ řekl jsem. „Dokázat byste museli ty zbraně hromadného ničení, které se tam nenašly. A kdyby se našly, sami byste je tam podstrčili, nebylo by to poprvé ani naposledy. Jenže vy se už cítíte tak bohorovní, že se ani nenamáháte něco dokazovat nebo podstrkovat! Prostě řeknete, že musíte některou zemičku »potrestat« a provedete to, i když se ukáže, že váš důvod je úplně vylhaný.“

To už jsem viděl, jak to s ním úplně cuká.

„Ale tady jsou i další, ještě nepochopitelnější podmínky!“ ukázal mi na seznam. „Například sešrotování našich letadlových lodí a ponorek, stažení našich lidí ze všech vojenských základen ve světě... opravdu si myslíte, že na něco takového přistoupíme?“

„Budete muset,“ řekl jsem suše. „Sofie a Kapitol byly jen ukázky, co dovedeme. My nemusíme kvůli jednomu diktátorovi pobít milion vojáčků a nadělat pět milionů vdov a sirotků, jako vy při likvidaci Husseina a Kaddáfího. Budeme likvidovat jen ty, kdo za války skutečně mohou. Jak říkám, Sofie a Kapitol byly ukázky, teď jsou na řadě vojenská velitelství. Pokud doufáte, že velitelství v Cheyenne Mountain odolá i atomovému úderu, pak to je náznak toho, jak postaru uvažujete. Opakuji, nemáme atomové zbraně, neničíme celá města jednou bombou. Naše akce ničí jen darebáky a budov, bunkrů ani nevinných lidí kolem se nedotkne. Můžete do těch bunkrů naverbovat jiné velitele, ale my je opět zlikvidujeme bez »vedlejších škod«, dokud nepochopíte, že vám bunkry nejsou na nic. Pak asi pochopíte, že nemají smysl ani vojenské základny po celém světě.“

„Ale... když vám ustoupíme, roztáhne se po světě Rusko!“ vytáhl poslední trumf. „Chcete jim napomáhat ve světovládě?“

„Nepovažujte Rusy za pitomce!“ odvětil jsem. „Opravdu si myslíte, že by se po vaší porážce začali roztahovat? Ujišťuji vás, dostanou jasně najevo, že je ani bunkry pod Kremlem neochrání. Doufám, že jim to dojde i bez ukázky, i když si říkám, že jejich »Duma« taky potřebuje vyčistit od válečných štěnic. Ale oni jistě včas couvnou. Nejsou ani tak bohorovní, ani tak pitomí!“

„Zajímalo by mě, jak chcete vládnout světu, když je vás, jak říkáte, jen pár tisíc!“ pozastavil se nad našimi počty. „Vládu nad světem v tomhle množství prostě nemůžete zvládnout!“

„Opět nám přisuzujete vaše nectnosti,“ usmál jsem se. „My nechceme světu vládnout. Nám postačí, když ze světa zmizí války a lidé pochopí, že nemá smysl vydržovat si armády, které jsou jim k ničemu. Naším cílem je svět bez válek. Všem zemím necháme jejich vlády. Proč ne? Národy ať si vládnou samy. Nesmí se ale chovat militaristicky, napadat sousedy ani terorizovat vlastní lidi. Chovejte se tak, aby Amerika byla silná i bez armády!“

„A co když některé národy váš mír poruší? Co když některá země napadne jinou?“

„Každého na to přejde chuť, když si vzpomene na Sofii a Washington,“ odvětil jsem. „A když ne, trochu ho umravníme. Ale ne vražděním vojáčků. Začneme od těch nahoře, kdo vydávají rozkazy. To bude mít větší a rychlejší účinek než miliony mrtvol.“

„Takže ode mne teď chcete, abych podepsal tenhle papír?“ ukázal mi naši nabídku příměří.

„Podpis je jen podpis, tomu se věřit dá i nedá,“ řekl jsem. „Hlavně tak jednejte, až odejdu.“

„To závisí od toho, zda vás odsud pustíme,“ řekl jízlivě.

»Jindro, postav se aspoň metr od pevných předmětů!« ozval se mi v hlavě Jitčin telepatický hlas.

»Jituš, neblázni!« pokusil jsem se ji okřiknout. »Nezkaz to, už je to na dobré cestě!«

»Neblázním,« odsekla. »I když... před tebou je místo...«

Pak se stalo ve vteřině něco, co mi pěkně zamotalo hlavu.

Přímo přede mnou se objevila Jitka, ale v první chvíli jsem ji ani nepoznal. Měla na sobě tmavě rudou kombinézu s černým kožešinovým límcem a čapkou v téže barevné kombinaci – tmavě rudá s černým kožešinovým okrajem. Měla načerněný obličej, asi jako si před akcí malují obličeje příslušníci speciálních útvarů – zkrátka vypadala přímo ďábelsky – a došlo mi, že je to úmyslné.

„Pustíte? To nezáleží na vás, pane prezidente!“ neodpustila si hodně jedovatou frajerskou poznámku. Trochu se kymácela, ale rychle našla rovnováhu. Po hlasu jsem ji konečně poznal, i když se snažila mluvit co nejhlubším hlasem. Napodobit chlapa jí ale nešlo, bylo znát, že jde o mladou dívenku.

Jenže to nebylo všechno. Jitka na mě nečekaně vyskočila, objala mě kolem krku, pak jsem pocítil silné trhnutí a náhle jsme oba stáli u Fraktálových skal v Québecu.

»Dobrý, Klásku, můžeš uvolnit Skály!« řekla telepaticky.

„A jsme doma, Jindro,“ usmála se na mě.

------------------------ Poznámky:

  14 Viz film "Pán prstenů"

  15 Ukrajina posílala v bedýnkách do Doněcka jen uřezané hlavy. Údajně je rituálně řezali ukrajinští muslimové.

  16 Kamenná zeď, kamenná hradba

  17 Vyhlášení války

Errata:

14.08.2021 19:54