Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Krátká Odyssea

Výhodou Afriky proti Patagonii bylo, že začalo dřív svítat. Přece jen je to o celý Atlantik a pár časových pásem východněji. Měli jsme takový dojem... ba ne, dobře jsme věděli, že nesmíme usnout, protože to by znamenalo zmrznout. Kolem nás byl sice jen drobný sněhový poprašek, ale holomráz je horší než závěje.

Konečně se začalo rozednívat, ale když jsme se rozhlédli, nevypadalo to kolem nás nadějně. Jižní cíp Afriky, kolem Mysu Dobré Naděje, je už dost na jih, aby tu v zimě byla opravdu zima.

„Jíťo, zkus se zaměřit do Čech!“ požádal jsem ji. „Říkala jsi, že podél poledníku ti to jde lépe než po rovnoběžce.“

„Už jsem to zkoušela,“ zavrtěla hlavou. „Nejde to. Jako by to něco úmyslně rušilo. Řekla bych, že za to může ta atomovka. Nejenže zničila Fraktálové Skály Québec, ale rozkymácela i ty ostatní, takže pořád znějí. Je to takový... takový zvon šílencův²¹. Snad až to utichne, Skály se uklidní...“

„Dobře, nejde to, věřím ti to,“ přijal jsem to – nic jiného mi přece nezbývalo. „Tak něco jiného. Nebylo by nám přece jen lépe u Maorů? Říkala jsi, že je tam tepleji...“

„No jo, ale co když nás tam budou chtít sníst?“

„Máš ještě nějaké záložní bakterie?“ zeptal jsem se jí.

Já jsem neměl žádné, protože mi nenechali nic. A když jsme skočili z Cheyenne Mountain do Patagonie, naše roje zůstaly tam. Jistě se rozptýlily jako obyčejné hnilobné bakterie, ale nejspíš je tam zlikvidovali ionizátory... jedině Jitka je mohla mít v kapsičce na krku, kterou jí nějakým nedopatřením nechali...

„Mám je,“ řekla ulehčeně. „Ale je jich málo. Měla jsem si před skokem stáhnout svůj roj, ale to jsem myslela jen na odskok slašudem, ne na bakterie...“

„Zaplaťpámbu, že jsi dokázala ten slašud!“ řekl jsem.

„Jenže jak se tak koukám, tady je není na čem rozmnožit,“ posteskla si.

„Hlavně že máš nějaké bakterie a nejsme úplně bezbranní,“ těšil jsem ji. „Proto by bylo lepší skočit k těm Maorům... jestli je tam tepleji...“

„Dobře, zkusíme to,“ vyvinula se mi z náruče. „Ale postav se taky, nebo si kecneš na kostrč!“

Postavili jsme se tedy oba a objal jsem ji. Bylo jedno, jestli objímám já ji nebo ona mě, hlavně že to šlo.

Tentokrát bylo to trhnutí dvakrát po sobě. Při prvním jsme vlétli do černé tmy – pochopil jsem, že jsme v Patagonii, jenže to trhlo ještě jednou a předběhli jsme Slunce, protože tady bylo ještě světlo – a zaplaťpámbu tepleji než v Patagonii i v Africe.

„Jsme na západní výspě ostrova South East Island nedaleko od Nového Zélandu,“ řekla Jitka.

Chathamovy ostrovy u Nového Zélandu - západní pobřeží South-East-Islandu

Mohli jsme si konečně oddychnout, protože tady bylo opravdu tepleji. Proti Patagonii i proti Africe. Jitka si zase na mně vyžádala, abych se otočil, a pak si upravila tričko do původní podoby – rozebrala sešití rukávků zavíracími špendlíky, které si zase uložila do pouzdérka, a tričko si oblékla normálně.

„Jsem tak ráda, že jsme to přežili!“ vzdychla si.

„Výborně!“ pochválil jsem ji. „Tady to vypadá veseleji!“

Stáli jsme na kraji propasti, dole pod námi se tříštily mořské vlny o pobřežní skaliska a za námi se tyčily vysoké sloupy. Nebyl to pískovec ani dolomit, ale čedičové sloupy, ale nebylo pochyb, byly to zdejší Fraktálové skály.

„Je to tu ale dost pusté,“ dodal jsem, když jsem se rozhlédl.

„Tenhle ostrov není oficiálně vůbec obydlený,“ řekla Jitka. „Občas sem zabloudí lovci. A někde tu má být oficiální kempink, ale jednak je odsud dál a za druhé kdoví, jestli je v provozu.“

„Jitko, pozor!“ vykřikl jsem v té chvíli. Křiknout by však bylo málo. Skočil jsem k ní a strhl ji k zemi.

Takže dlouhý opeřený šíp proletěl tam, kde měla ještě před chvilkou záda, ale teď nám oběma jen zasvištěl nad hlavami.

„Maorové!“ vykřikl jsem.

Situace nebyla záviděníhodná. Měli jsme holé ruce, kdežto tři potetovaní válečníci luky a šípy. Jitka měla bakterie, ale měla jich sotva malou slzičku a neměli jsme na čem je pěstovat. Tak malý roj by se pohyboval příliš pomalu a mohl by minout cíl. Potřebovali jsme získat aspoň pár minut a k tomu aspoň nějakou organickou hmotu. Bakterie by vzaly zavděk i ptačím trusem, ale jako na potvoru byly kolem nás jen holé skály.

„Jindro!“ vykřikla najednou Jitka. „Mezi Fraktálové Skály! Tam jim zmizíme!“

Vyskočili jsme a tryskem se rozběhli k čedičovým sloupům. Maorové nás následovali. S překvapujícím střeleckým přepadem neuspěli, ale teď se hnali za námi. A bylo mi jasné, že nás dohoní, pokud... Jitka měla pravdu, jedině Fraktálové Skály nás mohly spasit, pokud Jitka dokáže prostor mezi nimi správně zkroutit.

Doběhli jsme tam bez dechu a v mezeře mezi sloupy jsme se ještě ohlédli.

Maorové se zastavili a neběželi za námi. A nepokoušeli se ani střílet, i když měli luky v rukou.

„Hele, oni se zastavili!“ upozornil jsem na to Jitku, která se také zastavila a ohlédla.

V té chvíli na nás cosi zakřičeli. Nečekal jsem sice, že bych jim porozuměl, maorštinu určitě neovládám, ale ukázalo se, že na nás křičí anglicky, i když příšernou angličtinou.

„Prokleté bílé krysy!“ proklínal nás ten nejvíc potetovaný. „Znesvěcujete naše posvátné útesy! Za to zemřete! Oba! Ať vás naše posvátné útesy spolknou zaživa!“

„Jaké posvátné útesy?“ odpověděla jim Jitka drze. Také musela křičet, aby překřičela řev příboje v hloubce pod námi.

„Stojíte přímo u nich!“ odpověděl nám Maor. „Znesvěcení je už vstoupit do jejich stínu! Ať vás posvátné útesy spolknou zaživa! A jen mrchožrouti vynesou ven vaše kosti! I kdybyste do skalních čelistí nevstoupili, pak to znesvěcení potrestáme my!“

„Aha,“ řekla Jitka ke mně normálním hlasem. „Fraktálové Skály tady zřejmě spolkly pár vetřelců, kteří se v nich nevyznali. To je docela možné. A zdejší Maorové si z nich udělali božstvo.“

„Pojďte nás tedy ztrestat!“ zavolala drze na Maory.

„Jestli za námi půjdou,“ vysvětlovala mi chvatně, „musíme honem vběhnout do nějaké smyčky a ty habány zavřít do druhé. Kdyby se za námi rozběhli, popadni mě za ruku a nech se vést. Ukážu jim, koho ty »útesy« spolknou zaživa!“

„Chceš je v tom bludišti uvnitř nechat?“ otřásl jsem se.

„Stříleli po nás, nebo ne?“ opáčila. „Chtěli nás zabít! Jen je nelituj! Oni by nás taky nelitovali!“

„Jenže to má jednu vadu,“ podotkl jsem. „Oni sami se do těch skal neodváží. Znesvětili by je. Takže je tam nezavřeš.“

Jitka se zarazila. To byla pravda, Maorové se dál neodvážili. Ze skal měli opravdu respekt! A pověra měla větší sílu než jejich vztek na nás, »prokleté bílé krysy«.

„Tak víš co?“ napadlo ji něco jiného. „Vyprovokujeme je, aby na nás vystříleli všechny šípy a ukážeme jim, že nás jejich posvátné Skály nespolknou. To by v tom byl rarach, aby nás ještě nezačali uctívat!“

„Bojíte se nás potrestat?“ zakřičela na ně. „To nemáte luky a šípy? Zbabělci!“

„Ani šíp nesmí znesvětit posvátné útesy!“ dostala obratem odpověď. „My tu na vás počkáme! Až opustíte jejich stín, našim šípům neuniknete! Však vás hlad odtud vyžene!“

S těmi slovy si dva pohodlně sedli na zkřížené nohy, kdežto třetí se otočil a zmizel pod svahem. Bylo to jasné. Dole mají člun, dva tu zůstali hlídat a třetí pojede pro posily.

„Tak tohle ti taky nevyšlo,“ pokrčil jsem rameny.

„Víš co?“ řekla Jitka kurážně, „My do těch skal vejdeme a klidně potom vyjdeme druhou stranou. Se mnou se nemusíš bát. Na tyhle primitivy to musí udělat dojem, nemyslíš? A kromě toho jim můžeme zmizet třeba do Afriky, tam už bude možná den.“

Pravda, stíny skal se už prodlužovaly. Vlastně už je večer, kterému jsme utekli, ale teď nás opět dohonil.

„Pojď, jdeme!“ popadla mě za ruku.

Vstoupili jsme mezi skály a musím uznat, ty černé čedičové sloupy působily zlověstněji než náš milý český pískovec. Otřásl jsem se, ale podvolil jsem se a Jitka mě vtáhla do mezery mezi prvními dvěma sloupy.

Oba Maorové v té chvíli začali nahlas zpívat.

„Božstvo skal, shlédni na nás pokojně!

Božstvo skal, přijmi naši oběť a roztrhej ji!

Božstvo skal, nasyť se jejím masem a nás nech být!“

Pak totéž zopakovali maorštinou, takže jsme nerozpoznali ani jedno slovo. Ale ta stejná jednotvárná melodie ukazovala, že je to nejspíš totéž.

Jitka se na ně naposledy otočila a zakřičela:

„Měla jsem pravdu, že se nedokážete civilizovat! Zůstanete navždy hloupými divochy!“

„Zmlkni, rasistko!“ dostala od nich odpověď. „A jdi mezi ty čelisti, ať vidíme stříkat krev!“

„To se načekáte!“ zakřičela. „Mě skály poslouchají, víte?“

A vtáhla mě dál, odkud už na ně nebylo vidět...

„To by mě zajímalo, odkud znají slovo »rasistko«!“ odfrkla si nesouhlasně. „Pověr plno, angličtinu znají jen trochu, hlavně se naučili bílým nadávat do krys a titulovat je »rasisti«. Heršof, to je snad celosvětový mor!“

„Máš pravdu,“ řekl jsem. „Který idiot to ty gorily učí?“

„Nejsi taky trochu rasista?“ ušklíbla se na mě. „Titulovat je »gorily« je doopravdy rasismus!“

„Gorily říkám tupým vazbám, které mají jedinou přednost – obrovské bicepsy,“ řekl jsem. „Mohou být pro mě za mě bílé jako černé, v tomhle směru jsem barvoslepý! A mohou to být prostí černí vojíni stejně jako bílí generálové.“

„No – aspoň že tak!“ spokojila se s mým vysvětlením.

Jenže v té chvíli se zastavila a strhla mě, abych i já zastavil.

„Jindro, buď tiše!“ okřikla mě, i když jsem byl jako pěna.

„Co je?“ zajímal jsem se.

„Tak – s tímhle jsem se ještě nikdy nesetkala,“ řekla skoro šeptem, jako by se bála, že nás někdo – nebo něco – uslyší.

„Co se děje?“ zeptal jsem se jí také šeptem.

„Cítím Fraktálové Skály,“ řekla tiše. „Jenže do dneška jsem se chlubila, že znám všechny... ale tyhle fakt neznám...“

Chvíli jsme oba jen tak stáli. Já jsem necítil nic, ale Jitka... Je přece nejcitlivější topoložka...

Jenže co tak asi mohla cítit? Fraktálové Skály v Čechách necítila ani když jsme byli v Africe skoro na stejném poledníku s Čechami. Tady jsme na úrovní Nového Zélandu, nebo spíš ještě o něco dál na východ do Pacifiku. Nad námi je co? V Japonsku ani v Číně žádné Fraktálové skály nejsou. Co to teda může být?

„Půjdu se tam podívat,“ řekla najednou rozhodným tónem.

„Půjdeme se tam podívat,“ opravil jsem ji důrazně.

Na okamžik se zarazila, ale pak pokrčila rameny.

„Dobře, půjdeme,“ svolila a objala mě.

Následující trhnutí jsem čekal, ale co po něm následovalo, na to jsem připravený nebyl. Jitka ostatně také ne.

Kolem nás náhle pršel popel a dusili jsme se sirným dýmem jako v nějakém pekle. Taktak se nám podařilo rozhlédnout se. Byli jsme zřejmě na svahu nějaké sopky zrovna v době, kdy byla aktivní a sypala na nás popel. Naštěstí nebyl horký, ale promíšený s dusivým dýmem, zkrátka nic příjemného. Instinktivně jsme se oba dali na útěk, Jitka se mě držela za ruku, klopýtali jsme, a zase vyrovnávali rovnováhu, byl to zkrátka šílený útěk z pekla.

„Jitko, co je tohle?“ křičel jsem na ni, abych přehlušil hukot pod našima nohama.

„Nevím,“ odpovídala nešťastně. „Tohle fakt neznám!“

„Jsme vůbec ještě na Zemi?“ napadlo mě.

„To jistě ano, ale opravdu nevím, kde!“

Najednou jsem sebou trhl. Přímo před námi se zdvihaly skoro charakteristické obrysy Fraktálových skal, Jenže tyhle byly naprosto odlišné od ostatních. Byly to rozžhavené sloupy, ovíjené plamennými jazyky, mezi nimiž se řinuly kotouče dýmu.

„Hele, Jitko!“ zabrzdil jsem a ukázal na ně.

Pohlédla na ně a přímo jsem cítil, jak se otřásla.

„Fuj, to je hnus!“ vyhrkla.

Jenže se zastavila a navzdory hukotu pod našima nohama se jakoby zaposlouchala.

„Jindro, pojď za mnou!“ řekla najednou velitelským tónem.

A vykročila přímo mezi ty hořící skalní desky.

„Neblázni, Jitko!“ pokusil jsem se ji zastavit, ale nedala se a táhla mě veškerou svou silou dál.

„Jindro, teď se mě na nic neptej a poběž se mnou!“ obrátila se na okamžik na mne. „Proběhneme tím – a za tím už bude klid, cítím to, věř mému citu!“

Těžko se tomu však dalo uvěřit. Ty skály nevypadaly vůbec stabilně. Zdálo se mi, že se kymácejí. A nejspíš to ani nebylo jen zdání, žhavá kamenitá půda se nám hýbala pod nohama. Vypadalo to, že se překotí a připlácnou nás k zemi jako mouchu plácačkou, aby nás současně připlácly a upekly – jako na lávovém grilu. Měl jsem co dělat, abych nezačal křičet strachem, jenže Jitka mě táhla dál přímo do toho pekla... přece ji nenechám, aby tam šla sama...

Vběhli jsme mezi ty hořící skály.

V té chvíli jsem si představil, že takhle se musí cítit kuřata v »Kuřecím ráji«, což je stánek, kuřecí gril, který jsem při prvním spatření překřtil na »Kuřecí peklo«, protože kuřata se tu musela na grilu cítit jako v pekle a ne jako v ráji...

Rukou jsem si kryl hlavu, druhou jsem se držel Jitky a oba jsme klopýtali do rozžhavených skal. Připlácnou nás oba, nebo to ještě chvilku vydrží?

Jenže Jitka měla pravdu. Hořící skály byly jen zkraje. Když jsme proběhli kolem dvou – tří hořících sloupů, další už tak horké nebyly a pak byly sloupy opět studené, šedé, pískovcové... skoro jako ty naše milé skalní sloupy v Čechách...

Vyšli jsme z Fraktálových skal na druhé straně.

„Jitko, ty snad víš, kde teď jsme?“ obrátil jsem se na ni.

„Počkej,“ zastavila se. Pak jako kdyby začichala jako pes, jenže potom se na mě obrátila s nefalšovaně rozzářenou tváří.

„Tyhle přece znám!“ vykřikla nadšeně.

„Víš, kde jsme?“ pobízel jsem ji.

„Tohle je Sedmý Fraktál! Tady nikdy žádná brána nebyla! Já se snad z toho zblázním! Jenže teď tu je a ať je to jak chce...“

„Kde vlastně má být ten Sedmý Fraktál?“ vybuchl jsem.

„No přece u nás, v Saxamuru!“

------------------------ Poznámky:

  21 Petr Spálený: Zvon šílencův

Errata:

14.08.2021 19:54