Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Chalífát

V následujícím týdnu jsme spolu navštívili všechny mešity v Čechách. Až jsem se zděsil, kolik jich bylo. Využili jsme při tom celou stovku kibrihů. A všude jsme měli pohovor s místními imámy, nebo co tam mají. Samozřejmě jsme se všude setkali s odporem, někde slovním, jinde mě Jitka musela na poslední chvíli odnést. Ale myslím si, že jsme byli úspěšní i tam, kde mě chtěli pro urážku Alláha na místě zabít. Budou mít o tom čas přemýšlet a až uvidí, co se děje jinde v Evropě, budou mít příležitost svůj zarytý postoj přehodnotit.

Největší problém je, že islám nemá ideové vůdce jako jiná náboženství a ideologie. Katolíci uznávají papeže, který ovlivňuje všechny najednou. Pravoslavní mají patriarchu, další náboženství mají podobné »strážce čistoty víry«, ovšem islám je jako nezmar s jeho rozptýlenou nervovou soustavou. Překrojíš-li nezmara, obě části dorostou do nového nezmara. I ten hmyz má aspoň nějaké nervové uzliny, kterých využívají predátoři jako vosa kutilka, která bodnutím do nervové uzliny napadený hmyz ochromí. Islám nic takového nemá, takže musíme »bodnout« do každé mešity.

Natiskli jsme si další letáky. Pod velkým nadpisem »Islám do Evropy nepatří« byl text, vyzývající muslimy, ať prodají co zde mají, nebo si odvezou, co se dá odvézt, a odstěhují se do ochrany Velkého Chalífy, protože v Evropě pro ně už nebude místo. Zůstat v Evropě smí jen ti, kdo se zřeknou víry. Víme, že je to spojené s pomstou bývalých spoluvěrců, ale jiná cesta není. Islám vyzývá k násilí na nevěřících, takže je neslučitelný s demokracií. Islám by se dal tolerovat, kdyby se násilí veřejně vzdal, což není možné, neboť sami muslimové tvrdí, že Korán je zcela dokonalý a změny jsou nepřípustné.

Letáky na dveře mešit lepila Jitka, kibrihové jí pomáhali. Museli se potloukat nablízku, aby viděli vchod do mešity. Jitka se na ně zaměřila, pak se jedním skokem objevila přímo u vchodu, připlácla na dveře leták potřený zezadu lepidlem, načež stejně náhle zmizela. Nikdo na to nestihl reagovat, i když svědků bylo vždy více než dost.

Letáky samozřejmě nikdy na dveřích mešit nevisely dlouho, pobouření muslimové je vždy rychle strhli. Stejné letáky se však objevovaly i na jiných místech – na sloupech veřejného osvětlení, v domovních poštovních schránkách i na dveřích mediálních sídel – redakcí novin a televize. Média se je však neodvážila zveřejnit, i když je na ně občané upozorňovali.

Po Čechách přišlo na řadu Německo. Rozdělili jsme kibrihy po Německu, aby nás nezdržovaly přesuny od města k městu.

Když jsme v Německu probrali všechna větší města, vzali jsme to znovu od začátku, jenže text letáků doplňovalo strohé prohlášení: »Koho z muslimů ve městě přistihneme při veřejném i tajném provozování muslimských modliteb a halal porážek, toho budeme považovat za nepřítele a tak s ním také naložíme.«

Některé muslimské obce zatím vybavily mešity kamerovým systémem, který zaznamenal další Jitčiny návštěvy. Policie dostala stovky podnětů k zahájení trestního stíhání »neznámé pachatelky nenávistné propagandy a nepřípustných vyhrůžek« a také žádosti o policejní ochranu mešit i věřících. Letáky též odsoudily všechny neziskové organizace i místní sdělovací prostředky, od novin po televizi. Před některými mešitami uspořádali reportéři rozhovory s místními muslimy, kdy nás všichni odsoudili. Pravdou ale je, že nás neodsuzovali všichni Němci. Většina rodilých Němců nám spíš fandila, i když se to nikdo neopovážil vyjádřit veřejně, neboť za tento názor hrozily drakonické tresty. Svoboda slova a zákaz cenzury existuje v Evropě jen v Listině základních práv a svobod, skutečnost je však už dávno zcela opačná.

Několik politiků se dalo strhnout k ukvapenému prohlášení: »Ich bin muslim«, čehož však brzy trpce litovali. Podle muslimů je totiž takové prohlášení závazné, nedá se zrušit a odpadlictví od víry se v islámu trestá zásadně smrtí. Zabití takového odpadlíka je pak povinností každého muslima a podle šaríja se to nebere jako vražda, ale jako povinný, beztrestný a dokonce chvályhodný čin. Dva z těchto taky-muslimů někdo krátce poté zavraždil. I v Bibli je psáno: »Dvěma pánům nelze sloužit« a kdo zvolil Mohameda, nesměl už vkročit do křesťanského kostela, natož se tam modlit. Islám to přece neodpouští.

Třetí kolo »návštěv« již kamerový systém nezaznamenal, to však neznamenalo, že se nemělo konat. Třetí kolo začalo v pátek, kdy byly mešity plné věřících. Místo Jitky, která by na dveře opět lepila další leták, navštívily varované mešity neviditelné obláčky, stejně účinné, jako v Sofii zažil a nepřežil Mezinárodní měnový fond. Nevšímaly si policejních hlídek na ulicích před mešitami, ale neviditelné pronikly dovnitř, odkud pak už nikdo nevyšel.

Policejní hlídky se samopaly před mešitami nic podezřelého nezpozorovaly. Nikdo nepřišel, nikdo neodešel. Poplach vznikl až když i policistům začalo být nápadné, že po pátečních modlitbách nikdo nevychází. Jenže to už bylo pokaždé pozdě. Když policisté do mešit vstoupili, uvítal je mrtvolný zápach rozkládajících se těl, jako kdyby všichni uvnitř zemřeli již před týdnem.

Neznámá smrt navštívila současně mešity ve více městech Německa. Na rozdíl od Sofie i Kapitolu jsme se nemuseli ohlížet na »nezúčastněný personál«. V mešitě byli věřící všichni.

Reportéři všech médií se předháněli v odsuzování tohoto teroristického činu, policejní vozy jezdily po Německu jako vosy, kterým někdo poničil hnízdo, ale viníka nenašli. Všichni ovšem věděli, kdo za tím stojí, mnoho kamerových záznamů obsahovalo Jitčin portrét. Jitka se při vylepování letáků nijak nemaskovala, jen si rozpletla copy a zkadeřila si vlasy kolem hlavy, aby se ještě víc podobala známému průvodci Mikuláše a čerta. Někteří reportéři ji proto překřtili na »Blonde Engel des Todes³³«.

Nebyla to však úplná pravda. Jitka lepila letáky, kde mohla uplatnit své teleportační vlohy. Roje bakterií jsme dálkově řídili my ostatní. A zatímco jsme »bílili« mešity, Jitka lepila další letáky na dveře redakcí. Upozorňovaly redaktory, že úmyslné lhaní o našich protimuslimských akcích chápeme jako zločin veřejně šířené lži a potrestáme je. Ne tak tvrdě, jako muslimy, ale citelně.

„Redaktoři si musí uvědomit, že šířením lží se zpronevěřují svému životnímu poslání. Když nepřestanou a nenásilné varování nepostačí, ztrestáme je a třeba i násilím. Utajování dosavadních muslimských kriminálních zločinů je dostačující vina, aby byl ten trest oprávněný. Měli by teď naopak varovat muslimy – život si zachrání jen ten, kdo odjede z Evropy. Varovali jsme je všechny a teď už jistě vědí, že to nebylo do větru.“

Varování jsme navíc doplnili o větu, která by se měla dotknout těch opravdu věřících.

„Všichni zemřou s vepřovou krví v těle. Nestanou se z nich mučedníci, ale vepři. A muslimský ráj se jim navěky uzavře.“

Mělo by to mít vliv na pravověrné. Jenže spousta muslimů již dokázala, že to u nich s vírou není moc žhavé. Muslim, který spáchá zločin v opilosti, dostatečně dokáže, že se za víru v Alláha jen schovává.

Další pátek jsme opakovaně navštívili všechna velká města Německa. Mešity byly opět plné, muslimové nám dávali najevo, že je nezlomíme a všichni jsou ochotni stát se mučedníky, neboť nevěřili ani našemu varování o vepřové krvi.

Reagovali jsme na to po svém. Navštívili jsme stejné mešity jako minule a stejně jako minule jsme v nich vyhubili všechny, kdo se v nich nacházeli. Tím jsme se však nespokojili. Ve většině měst Německa je dnes mešit víc. Navštívili jsme tedy další z nich. Se stejným výsledkem, jak jinak. Tam, kde byla mešita jen jedna, vtrhli jsme do muslimské čtvrti, kam se Policie už dávno vůbec neodvažovala.

Původně jsme byli odhodlaní vyhubit všechny do jednoho. Jenže jsme zjistili, že v pátek jsou v muslimské čtvrti pouze ženy a děti. Muži tu nebyli, i když v mešitě jich nebylo tolik, kolik jich chybělo u rodin. Nejspíš byli rozptýleni v ulicích města a co tam dělali, těžko říci. Obával jsem se, že jde o členy pouličních gangů. Problém byl, jak je rozeznat od rodilých Němců. Barvou kůže to nejde, Arabové se od vysolárkovaných Němců tolik neliší. Museli jsme to odložit aspoň na noc, až se vrátí do své no-go čtvrti.

Přicházeli po jednom i po dvou, na zádech naplněné batohy. Nezkoumali jsme, co v nich mají. Měli jsme je na mušce všichni, snadno jsme se dohodli, abychom někoho nesledovali dva. Když vešli do některého domu, složili se hned na chodbě, často nestihli ani rozsvítit. A hned jsme se šikovali v ulici, kudy z vnitřního města přicházeli. Všechno se dělo tiše. Arabové se neprojevovali nahlas a bakterie byly také zticha.

Možná už v noci, ale určitě nejpozději ráno vypukne v této čtvrti poplach spojený s nářkem. Nechali jsme naživu ženy a děti, ale živitele jsme poslali do muslimského ráje. Naše varování, že je zneuctíme vepřovou krví, patřilo jen mezi silná slova. Jednak ji tam neměl kdo donést – bakterie nic neunesou, za druhé jsme ji neměli kde narychlo sehnat a konečně za třetí, právě tihle nebyli tak zbožní, aby to ocenili. Kdo v pátek místo povinných modliteb loupí a pije alkohol, až domů vrávorá, tomu by nevadila nějaká krev. I kdyby měla být opravdu vepřová.

Po druhém »černém pátku muslimů« nastal konečně mezi nimi pohyb. Celé rodiny se vydaly na »dovolenou« do Afriky. Ani jim nestačily letecké linky. Bohužel si to mohli dovolit jen ti, kdo na takovou cestu měli.

Rozhodli jsme se jim to usnadnit.

Dlouho jsme o tom nejprve uvažovali. Má to vůbec smysl? Ale i Stanislav musel uznat, že to tak bude lepší. Já ani Jitka už jsme nechtěli pořád jen zabíjet. I když islámský protivník byl podstatně slabší než Američané, i když v mešitách šlo o pouhé desítky obětí a v no-go čtvrti o stovky, byl tu větší podíl civilistů. U Američanů jsme se civilním obětem úspěšně vyhýbali. Tady jsme šetřili aspoň ženy. Naštěstí muslimky nejsou feministky, aby nám ještě vynadaly, že je nebereme za rovné chlapům.

A možná jim usnadníme i život v novém domově, aby nás nenáviděli o něco méně. Přišel s tím Standa, ale hned jsme byli pro. Dáme každému na cestu dárek – »nezničitelný oblek a boty«. Možná to bude danajský dar. Nadlouho je to zbaví závislosti na dovozu bot a oděvů, umožní jim to žít levněji, nebudou muset stále kupovat nové věci, ale poškodíme tím výrobu bot a oděvů, jakož i obchodování s nimi v zemi, kam se nastěhují.

Standa hned zajistil přípravu Továrny, kde musel se svými parťáky uvést do chodu příslušné výrobní linky a na nás bylo vyjednat uprchlíkům přátelské přijetí jejich souvěrců v Chalífátu.

Znamenalo to vypravit se do »říše zla«, ba přímo do »jámy lvové«. Když už musí odejít z Evropy, ať je aspoň jejich souvěrci správně přivítají.

A rozhodli jsme se tentokrát odhodit zbytečnou opatrnost. Do Afriky projdeme branou na jihu Afriky a do centra Chalífátu poletíme gežůrem. Když nás při tom nafilmují z družic, tak ať.

A nebudeme to odkládat. Poletíme hned ráno.

A tak jsme letěli...

Nakonec jsme se přece jen rozhodli neletět úplně odkrytě. Američané jsou schopní z družic rozpoznat gežůr a z kursu by si odvodili směr do Fraktálových Skal Afriky. Mohl by je zase chytit rapl, u nich to nikdy není vyloučené. Michail Gorbačov byl snad poslední, kdo si vsadil na jejich čest. A ovšemže prohrál.

Proto jsme pod vodou odpluli dvě stě kilometrů směrem do Indického oceánu, abychom zmátli stopy. Až pak jsme se vynořili, nalétli nad pevninu a ve střední výšce kolem čtyř kilometrů jsme si to svištěli do centra Chalífátu. Každou hodinku jsme si dali přestávku a vypustili dva kibrihy. Ale i potom nám cesta rychle ubíhala. Někde v Keni jsme museli udělat delší přestávku. Jitka už se dokázala zaměřit na Fraktálové Skály Vraní Hnízdo, takže nás opustila a vzápětí se vrátila s další klíckou plnou kibrihů.

Jihoafrická republika – Port Elizabeth, Lesotho, Mosambik, Malawi, Tanzánie, Keňa, Etiopie, Eritrea, Rudé moře, Saudská Arabie, Irák – a v něm město Bagdád. Celkem tři tisíce kilometrů, pro nás pět a půl hodiny i s hledáním Bagdádu. V půl třetí jsme už byli na místě a vypustili jsme poslední dva kibrihy. Teď ještě najít někoho, kdo nás pustí k Chalífovi a máme to v kapse.

Velice příjemně nás ale překvapil hned první obyvatel, na kterého jsme se obrátili. Když jsme se vedle něho snesli z oblohy na malém náměstíčku, chtěl se dát v první chvíli na útěk, naštěstí reagoval na anglickou otázku a zastavil se.

„Kdo jste?“ zeptal se nás opatrně místo odpovědi.

„Vyjednavači Stonewallu,“ odpověděli jsme.

„A to je kde?“ zeptal se.

„Není důležité odkud jsme,“ odmítl jsem odpověď na tuto otázku. „Důležité je, že jsme nedávno vyjednali odsun Spojených států ze všech cizích území a teď chceme vyjednávat s Chalífou!“

„Jo ták... takže vy jste ta Alláhova pěst!“ rozjasnil se.

Trochu nás to zarazilo. Alláhova pěst! Zřejmě se zase někdo chlubí cizím peřím... Ale nešť, nemusíme mu to hned vyvracet, třeba nám to pomůže dostat se snadněji k Chalífovi. Uvádění na pravou míru nám v této chvíli nepomůže, takže: Mlčeti zlato!

„Jak se dostaneme k Chalífovi?“ zopakoval jsem otázku.

„Já to zařídím!“ hrnul se chlapík sám do úkolu, ani jsme ho tím nemuseli pověřovat. „Počkejte tady!“

Zůstali jsme tedy na místě, jen jsme dosedli na starodávnou kamennou dlažbu, abychom zbytečně nebudili pozornost zdejších lidí nehybným visením ve dvaceticentimetrové výši. Chlap zatím kamsi odcválal. Nechali jsme to na něm, místní by si měl vědět rady lépe než my cizinci.

Asi tak za čtvrt hodiny se k nám opatrně přiblížilo několik místních kluků. Byli trochu větší než Jitka, ale jistě jim nebylo osmnáct. Postupně se osmělili a váhavě se přiblížili až na dosah.

„Bakšíš!“ natáhl jeden z nich ruku.

To se dalo čekat! Tomuhle slovu jsem rozuměl i já.

„Chtěli by nějaký dárek,“ přeložil jsem to Jitce.

„Slyšela jsem,“ odvětila. „Kdyby ti to nevadilo, mohu jim dát náš moučník, ale budeme mít oběd bez něj.“

„Když nemáme nic jiného...“ vzdychl jsem si.

Když nebyl gežůr roztažený, bylo zadní sedadlo malé, ale Jitka se tam vešla. Prosmýkla se tam a vytáhla náš košík s jídlem. Z krabice vyňala buchty zabalené v utěrce, dvě odlomila a podala je nejbližším dvěma klukům.

Jenže se od ní odtáhli a nic si nevzali.

„Why?³⁴“ zeptal jsem se jich anglicky.

„She's woman!³⁵“ odvětil nejbližší, naštěstí uměl anglicky.

»No jo, vidí v tobě ženskou a od tebe si asi žádný bakšíš nevezme,« přeložil jsem to Jitce telepaticky.

»Tak ať si trhnou levou zadní!« odsekla také beze zvuku. Nepotřebovala překlad, uměla anglicky zhruba stejně jako já.

»Počkej!« zarazil jsem ji, když jsem viděl, jak se chystá dát košík s jídlem zpátky do vnitřního kufru. »Můžeš se tím spíš cítit poctěná, když tě tituluje ženská a ne holka! Dej sem ty buchty!«

Podala mi dvě a já jsem je podal klukům. Ode mne si je už vzali, ale zdály se jim podezřelé. Pochopitelně, tady české buchty s mákem ještě nikdy neviděli. Pro tyhle lidi je mák surovina na výrobu opia a heroinu, ne přísada do buchet a koláčů.

„Sorry, we have no money!“ ujistil jsem je. „At least taste our cake!³⁶“

Zkusili je tedy ochutnat a kupodivu jim zachutnaly.

„A kdo vlastně jste?“ zeptal se ten nejodvážnější.

„Stonewall,“ odpověděl jsem mu.

Celá parta na nás jen vykulila oči. Pak začali cosi brebentit arabsky, poznal jsem jen jedno slovo: Alláh. Jenže pak se všichni rozprchli a koukali nejkratší cestou zmizet za nejbližším rohem. Buchty ovšem z rukou nepustili, zřejmě jim chutnaly. Jen jsme se nedozvěděli, proč se rozutekli.

»Máme u nich respekt,« otočil jsem se opět na Jitku.

Ještě jsme skoro dvacet minut čekali, než se přihrnul chlap v doprovodu pěti vousatých ozbrojenců s kalašnikovy, oblečených do maskáčů pískové barvy.

„Vysedněte z toho... jablka... a pojďte s námi!“ velel nám.

„Pojďte si nasednout,“ vybídl jsem ho naopak. „Jeden se sem ještě vejde. S tímhle se dá jezdit i po schodech a když s tím vjedeme do domu, nepoškrábeme ani podlahu!“

„Ale do dveří se nevejdete,“ namítl.

„Do malých dveří ne,“ připustil jsem. „Ale Chalífa snad žije v paláci s velkými branami, ne?“

„Vlastně... můžeme to zkusit,“ roztál chlap.

Jitka pořád seděla na zadním sedadle, místo ní se dopředu důležitě nasoukal náš průvodce, zatímco náš ozbrojený doprovod zpočátku nedůvěřivě, ale zakrátko už hrdě pochodoval za námi. Vousáči se cítili důležitě a to jim stačilo ke spokojenosti. Kéž by jim to vydrželo!

Museli jsme ovšem letět krokem, aby nám stačili, ale neměl jsem v úmyslu jim uletět, právě ta jejich důležitost nám mohla otevírat všechny dveře lépe než průvodní list s velkými pečetěmi.

Tak jsme pomalu dorazili do velkého paláce – s opravdu velkou branou, do které by se vešel i tank, natož náš »koblížek«. Projeli jsme rozměrnou halou na nádvoří, nebo snad atrium, pak jsme zabočili do postranního křídla, všude vrata jako do stodoly, v nich postávali chlapi v pískově žlutých maskáčích s kalašnikovy na krku a se zájmem nás pozorovali.

Konečně se nám do cesty postavili jiní samopalníci. Chvíli se dohadovali s naším doprovodem – nerozuměli jsme jim ani slovo, ale trpělivě jsme čekali, až si to mezi sebou vyříkají. Čím větší despota, tím asertivnější ochranka a pompéznější »hradní protokol«, bez něhož to »prostě nejde«.

Ti místní si nás zřejmě převzali. Obklopili nás a dosavadní stafáž disciplinovaně ustoupila do pozadí. Ti noví nás obklopili ze všech stran, jeden vpředu, dva po stranách a dva vzadu. Když ten vpředu vykročil, zařadili jsme se za něho a zvolna ho následovali.

Před schody nás zastavili a vyzvali, ať vystoupíme, ale opět jsme opakovali, že tohle vozítko vyjede i do schodů. Samopalníci nám zprvu nechtěli věřit, dokazovali, že spodkem zadrhneme už o první schod, ale když jsme se vznesli do půlmetrové výšky, došlo jim, že nás jen špatně odhadli. Pokračovali jsme tedy po širokém schodišti vzhůru do patra, kde jsme po dvaceti metrech dlouhé chodby zastavili před dveřmi, které rovněž vypadaly jako by byly pro nás dost široké i vysoké.

Za nimi byla »kancelář« samotného Chalífy.

Museli nám otevřít obě křídla dvoukřídlých dveří, ale vešli jsme se do nich a zastavili jsme se před velkým psacím stolem, za nímž seděl snědý chlapík s úctyhodným plnovousem, oblečený do parádní generálské uniformy s placatou čepicí. Chvíli si nás jen prohlížel, ale pak vyskočil a rychle doběhl k mé straně auta, takže mi nezbylo než otevřít dveře a vystoupit. Je nezdvořilé sedět před někým, kdo kvůli vám vstal.

„No né, jsi to vážně ty, Jindro?“ oslovil mě – česky.

„Ježkovy oči, odkud mě znáte?“ zmohl jsem se jen na tohle zablekotání. Jestli jsem něco nečekal, tak to, že chalífa umí česky.

„Nepoznáváš mě?“ vycenil na mě zuby v širokém úsměvu. „Vzpomínej honem, známe se přece z Prahy!“

„S těmi fousy nepoznám nikoho,“ přiznal jsem.

„No jo,“ řekl a sevřel svůj plnovous těsně pod bradou, aby ho trochu eliminoval. Pořád jsem se ale na něho díval nechápavě.

„Změnili jsme se oba, ale ty míň,“ vzdychl si. „Nebudu tě napínat. Hasan! Ještě ti nedocvaklo?“

„Hasan Saleh?“ podíval jsem se na něho pozorněji. Tak se jmenoval jeden můj spolužák z fakulty, pravda, byl ze Středního Východu, ale že bychom se setkali zrovna tady?

„No vidíš!“ usmál se spokojeně.

„Ale co ty děláš tady?“ divil jsem se čím dál víc.

„Chalífu přece!“ odvětil. „Divíš se?“

„Divím,“ řekl jsem. „Neřekl bych to do tebe.“

„Radši bys tu viděl někoho jiného?“ zvážněl.

„Čekal jsem tu někoho jiného,“ souhlasil jsem.

„Čekal jsi nejspíš někoho, kdo lidem řeže hlavy, nebo ne?“

„A co ty?“ zeptal jsem se. „Řežeš lidem hlavy?“

„Všem jsem to zakázal,“ řekl. „Muslim nesmí zabít jiného muslima, tak je to v Koránu. Zrušit trest smrti se mi nepodařilo, to by tady prozatím neprošlo, ale v Chalífátu smí provinilce zabít jen kat nemuslim, ale až po řádném soudu. Trest smrti jsem totiž naopak zpřísnil, zato jsem zúžil důvody k jeho udělení. Hele, pojď si sednout tady vedle, nebudeme tu snad oba stát.“

Pokynul mi k normálnímu nižšímu stolečku, u kterého stála čtyři křesílka.

„Jo moment,“ ohlédl se. „Co tvoje posádka?“

„Ten chlap vpředu není náš,“ řekl jsem. „Uvolil se dovést mě k tobě, ale sebral jsem ho tady, na malém náměstíčku.“

„Aha,“ řekl chápavě. „Posloužil ti, zasloužil si odměnu.“

Došel k psacímu stolu, natáhl se přes horní desku do horní otevřené zásuvky, hrábl do ní a vytáhl velkou bankovku. Zamával jí na našeho průvodce a cosi na něho zavolal arabsky.

Náš průvodce rychle otevřel dveře, vyskočil, přiběhl k nám, vzal od svého Chalífy bankovku a s brebentěním rychle vycouval ze dveří. Neodvážil se asi obrátit se k chalífovi zády.

„A ten druhý?“ obrátil se ke mně, ale zřejmě myslel Jitku.

„To je moje sestra Jitka,“ řekl jsem.

„Moment!“ zarazil se. „Ty jsi přece nikdy neměl sestru! Byl jsi sirotek a byl jsi sám! Ostatně jsme se nerozešli tak dávno, aby se nějaká sestra neukázala.“

„Je to nevlastní sestra,“ upřesnil jsem to. „Zdědil jsem ji po jejích rodičích, zemřeli při havárii a jsem nejbližší příbuzný, tak jsem ji adoptoval.“

„To v Čechách jde?“ podíval se na mě udiveně.

„Nebydlím v Čechách, ale v Stonewallu,“ ujistil jsem ho.

„A to není v Čechách?“

„Je a není, tak napůl,“ řekl jsem. „Je to utajené a nejsem ani nadšený, že někdo ví, že jsme Češi.“

„No dobře, já to nikomu nerozkecám,“ slíbil Hasan. „Ani už nebudu nic vyzvídat. Tvé tajemství je i mé tajemství. Ale moc se na mě nezlob, ke stolu ji nepozvu. Kdyby moji lidé zjistili, že u tajného jednání byla žena, byl by malér. Tady je svět takových předsudků, že by ses nestačil divit.“

„Nestačím se divit i tak,“ uznal jsem mu to.

„Tak se pojď posadit,“ směroval mě ke stolku.

»Jitko, vydržíš sedět v gežůru?« zeptal jsem se 'sestry'.

»Snad tady vydržím, ale jestli budete jednat beze mne příliš dlouho, sním ti všechny buchty,« varovala mě.

»Pusť se do nich,« vybídl jsem ji. »Pak ti všechno povím.«

Posadil jsem se s Hasanem ke stolku. Hasan pak zatleskal rukama, na to znamení přiběhly dvě dívčiny, oblečené skoro jako v Evropě, bez zahalených obličejů. Nesly mísu nějakých zákusků a na podnose velkou karafu se dvěma sklenicemi.

„Nabídni si,“ vyzval mě, když zákusky stály před námi na stolku a obě dívenky odběhly. Současně mi nalil z karafy jakýsi červený nápoj.

„Já přece řídím, takže nepiju,“ upozornil jsem ho.

„To není alkohol, ale malinovka, dovoz z Čech,“ ujistil mě.

„To je něco jiného!“ přikývl jsem. „To beru. Myslel jsem... vlastně jsem nějak nemyslel, muslimové přece nepijí alkohol...“

„Ty už se nepamatuješ, že jsem v Praze pil pivo?“ usmál se na mě.

„No, pamatuji,“ připustil jsem. „V Praze jsi měl ovšem jiné názory! Jak to, že jsi je tak změnil?“

„V tom se pleteš,“ řekl Hasan. „Změnil jsem uniformu, ale ne názory. Když už jste mě v Praze dokopali k názoru, že by pro nás muslimy bylo lépe bez Koránu, tady v tom pokračuji. Ovšem zpočátku musím s tím Koránem, to dá rozum. Kdybych takové kacířství... říkáte to tak ještě? Kdybych s kacířstvím vyrukoval hned zkraje, ukamenovali by mě. Ba ne, musím se tvářit jako vzor muslimských ctností a novoty zavádět pozvolna. Třeba hned tu první – muslim nesmí muslima zabít, když není válka – to se samozřejmě dějí i jiné prasečiny... Takže musí být nejprve soud, po něm řádná poprava a tu musí vykonat kat nemuslim, který je opovrhovaný jako ve středověké Evropě, zato na něho nesmí nikdo křivě sáhnout, protože je to »Vykonavatel soudu«.

Tak dál: naznačil jsem ti, že jsem trest smrti naopak ještě zpřísnil. Ovšem – jak pro koho. Ať je zločincem správný muslim nebo křesťan, je přitom... jak vy to říkáte? Vyobcován z církve. Zkrátka je před popravou pomazán vepřovou krví. Pro pravověrné muslimy by to bylo zpřísnění jako hrom, ale upřímně řečeno, pro vrahy už to mnoho neznamená. Má to však úžasný vliv na diváky. Tady je pravidlo, že popravě přihlížejí příbuzní oběti a to si piš, že to s očima navrch hlavy roznesou po celém Bagdádu i mimo něj. Má to tedy vliv především na další darebáky. Někteří ztratí na podobné lumpárny chuť. Klesla nám zločinnost, to si piš!“

„Přiznám se, některým muslimům jsem vyhrožoval prasečí krví,“ přiznal jsem se. „Ale nezdálo se mi, že by to zabralo.“

„Pravda, v Evropě jsou nejčastěji darebáci,“ připustil. „Četl jsem, že bývají často opilí.“

„To se děje,“ přitakal jsem mu. „Oni prý tvrdí, že když pijí alkohol, tak se Alláh dívá jinam.“

„Pokrytci!“ řekl Hasan. „Já bych jim ukázal!“

„Výborně!“ řekl jsem. „O tom jdu právě jednat. Chci tady vyjednat, abys je přijal do své náruče – myslím to obrazně – tak laskavě, aby se necítili až do smrti ublížení.“

„Jo, slyšel jsem, že se jich chcete zbavit,“ pokýval hlavou.

„Chceme se jich zbavit a zbavíme se jich,“ řekl jsem. „Není to dobrý nápad přijmout je a nechat je řádit po jejich. Míchat tak odlišné kultury prostě nepřinese nic dobrého.“

„No, jestli jsi opravdu od Stonewallu – a nemám důvod ti nevěřit – pak je vyhodíš, co? Už sem někteří přiletěli. Vyslechli jsme je, to muselo být. Oficiálně jsme je politovali, ale příliš jsme je nepotěšili. Evropský džihád zkrátka neuspěl. Není velká hanba ustoupit před stokrát silnějším protivníkem.“

„Víš, kolik máme vojáků?“ zeptal jsem se ho. „Deset!“

„I to jsem někde slyšel,“ přikývl. „Ale pokud máte na své straně anděly...“

„To jsi taky slyšel?“ zeptal jsem se ho.

„Ne, to mě napadlo až dnes, když jsem spatřil támhleten váš dopravní stroj,“ řekl pomalu. „Samozřejmě záleží na osobě, která to říká. Někdo v mém blízkém okolí řekne »andělé«, my skeptici je nazveme »mimozemšťany«... Ale mám dojem, že vy to dobře víte, ale nepovíte. Nebo se pletu? Ale v čem?“

„Nebudu tě balamutit,“ řekl jsem vážně. „My jim neříkáme »andělé«, ale Ebažgové. A jsou to druhé.“

„Tak přece!“ vzdychl si. „Ještě tak vědět, jaké mají s námi lidmi úmysly, hned by se mi lépe spalo!“

„Obávám se, že si s námi nechtějí špinit ruce,“ řekl jsem. „Jejich společnost je vysoko nad námi, my jsme pro ně krvaví barbaři. Ale podařilo se mi vyprovokovat je, aby se lépe podívali do jejich historie, jestli tam nenajdou něco podobného. Kupodivu našli. Ale protože nám nechtěli lhát, ani nic zakrývat, ukázali nám všechno. A dali nám to, co u nich pomohlo odstranit barbarství. A my to začínáme používat. Hlavně musíme od sebe oddělit kmeny a rody, které se vzájemně nesnáší, zastavit nenávist, ale především – a v tom nás varovali, že to asi bez násilí nepůjde – zlikvidovat všechny, kdo na válkách vydělávají. To byl právě případ Mezinárodního měnového fondu.“

„Na nás jste se zaměřili dřív než na Rusy,“ vzdychl si. „Ale chápu to. Potřebujete vyčistit Evropu...“

„Přesně tak,“ řekl jsem. „Rusko vycouvalo ze všech svých základen mimo své území. Amerika se stahuje, Čína zatím nikoho neohrožuje – nediv se, že teď jsou na řadě muslimové.“

„Máš asi pravdu, ale teď jde o to, jak z toho ven?“

„Nejvíc bys tomu pomohl, kdyby se ti podařilo udržet mír. Další zásluhy bys měl, kdybys přijal muslimy z Evropy. Nezlob se, ale považuji je v současné době za nejnebezpečnější pro mír.“

„Chápu tě,“ řekl Hasan. „Ale podívej se na to mýma očima. Mám teď moc, jsem chalífa. Ale kdybych udělal špatný krok, smetou mě. Mohu jen pozvolna, nenápadně. To vylepšení trestu smrti mi snad uznáš, ne?“

„Pokud jde jen o to, že bez soudu je to vražda, budiž,“ řekl jsem. „Je to ale jen krůček. Takových bude potřeba víc. Přijměte teď uprchlíky z Evropy. Pokud se to podaří v míru, budeš mít velkou zásluhu. Ale prosím tě, proč jsi nás překřtil na »Alláhovu pěst«? Nezlob se, ale připadá mi to příšerně velikášské. A navíc to není pravda a ty to přece víš!“

„Jo, já to samozřejmě vím,“ přikývl. „Jen doufám, že jsi to hned nikomu nevyvracel. Tohle je tak trochu finta. Když tě budou naši nábožnější lidé považovat za spojence, budou vám ochotněji vycházet vstříc. Nemusíš jim přece lhát a utvrzovat je v tom, ale nemusíš jim to ani vyvracet. Čekal jsem, že budete vyjednávat, přál jsem si to a aspoň něco jsem pro to taky udělal.“

„Jo, toho jsem si všiml,“ opáčil jsem smířlivě. „Takže jsem radši mlčel. My ti ale chceme taky trochu pomoci. Přesněji – není to kvůli tvé osobě, dohodli jsme to u nás, ještě než jsem zjistil, že tu vládneš zrovna ty. Vybavíme u nás ty lidi, aby sem nepřišli s prázdnýma rukama. Ale chtělo by to možná trochu víc. Nemohl bys svou širokou náruč podpořit i vhodným prohlášením? Třeba – že přijmeš všechny muslimy, kteří sem přijdou? Urychlilo by to jejich odchod k vám.“

„To ti neslíbím,“ zamračil se trochu. „To bych váš problém přenesl jen k nám. Převezmu všechny Araby, ale už ne Afričany z centrální Afriky. Teď tě chytím na tvých vlastních argumentech. Míchat tak odlišné kultury nepřinese nic dobrého. Uznávám to v Evropě, uznej to i u vás. Prohlášení pro Araby dám. Nejrychlejší by bylo, kdybys to mezi ně roznesl sám. Ale jen pro Araby.“

Musel jsem se zamyslet. Měl asi pravdu.

Zavolal na kohosi, přiběhl mladý chlapec bez vousů, Hasan mu cosi říkal arabsky a mladík hbitě odběhl.

„Jusúf ti natiskne leták,“ řekl Hasan. „Pro Araby to bude příkaz k návratu, ale jak říkám, pro Afričany to neplatí.“

„Zkusím se ještě podívat v centrální Africe,“ slíbil jsem mu. „Snad je také přijmou. Ale kdyby to nešlo jinak, tak je tam prostě naházím, nemám chuť je převychovávat, už se přece prokázalo, že to nejde. Možná je ještě udobří dary, které od nás dostanou na cestu, ale možná taky ne, zkrátka – uvidíme!“

„Chceš jim dávat na cestu ještě dary?“ podivil se.

„Máme takovou možnost, zkusíme to,“ řekl jsem. „Není to nic světoborného, ale mohlo by jim to aspoň do začátku pomoci. Chci dát každému nový oblek a boty. Připrav se ale, že to nebude nic obyčejného. Oděvy i boty vyrobené technologií Ebažgů jsou extrémně odolné a mají životnost pět set let. Kdo takový oděv nebo boty dostane, nebude muset celý život kupovat jiné. Ušetří finance a může je využít jinak. Samozřejmě jen pokud oděv ani boty neprodá – ale tady už bude každý svého štěstí strůjcem.“

„Pět set let?“ vykulil oči. „To je víc než lidský život!“

„Ty oděvy i boty se proto dědí. Někdy až na pravnuky.“

„To bys byl docela královský dar!“ řekl.

„Jak říkám, ulehčí jim to život,“ řekl jsem. „Ale nebudou to vítat krejčí, ševci a všichni, kdo v tom pracují. Těmhle už nikdy neprodají ani cvičky.“

„Máme svých lidí dost,“ řekl Hasan. „Když jim to dáš, měli by ti být vděční.“

„Ale to oni nebudou, protože je z Evropy vykopneme,“ řekl jsem. „Jinak to zkrátka nejde. Přijměte je, jsou to vaši bratři.“

„Přijmeme,“ přislíbil. „A nemohli byste nám dodat tyto vaše dopravní prostředky? To by nám také dost pomohlo.“

Ukázal přitom na koblížek-gežůr.

„Jen přes mou mrtvolu!“ řekl jsem. „Pochop to, tenhle stroj dokázal ochromit atomovou letadlovou loď. Je to auto, letadlo, ale i nezjistitelná ponorka. Nemůžeme riskovat, že se dostane do rukou pirátům. Můžeš se zaručit, že to tady nikoho nenapadne?“

„Já bych je už ohlídal,“ pokoušel se mě obměkčit.

„Sám jsi říkal, že si musíš dávat pozor na spolupracovníky, aby tě nesmetli,“ připomněl jsem mu. „Přiznej sám sobě, že by to bylo příliš velké lákadlo. Nejsi nesmrtelný. Já sice také ne, ale mám jistotu, že ty stroje schováváme na nepřístupném místě.“

„Nepřístupném místě... jestli správně hádám, mohlo by to být i v jiném světě!“

„Dobře tě to napadlo,“ přikývl jsem. „Třeba tě tam někdy pozvu na návštěvu.“

„Docela by mě to zajímalo,“ přiznal.

„Ale až někdy příště!“ řekl jsem rázně.

Mezitím mi Jusúf přinesl list popsaný arabskými klikyháky. Nezbylo mi než věřit Hasanovi, že je to jeho prohlášení. Tím ale mohla naše návštěva skončit. Vstal jsem a Hasan také.

„Jen tak mě napadlo...“ řekl, „kdyby tady byl někdo jiný, vletěl bys sem, do takovéhle pasti?“

„Vždyť jsme sem vletěli a to jsem ještě netušil, koho tady potkám! Ale tohle není past. Kdyby nás chtěl někdo tady zajmout, rozjedeme se proti oknu, prorazíme zdi a nikdo nás nechytí!“

„Vážně?“ zarazil se. „A po takovém nárazu byste si troufli odletět? To musíte tomuhle letadlu hodně věřit!“

„No právě!“ usmál jsem se. „Proto ti říkám, že bych nerad viděl tohle letadlo v rukou pirátů.“

„Dobře, ale od nás zkus odletět dveřmi,“ požádal mě.

Což jsme s Jitkou neprodleně splnili.

------------------------ Poznámky:

  33 Blonďatý anděl smrti

  34 Proč?

  35 Vždyť je to ženská!

  36 Lituji, ale peníze nemáme. Aspoň ochutnejte náš koláč

Errata:

14.08.2021 19:54