Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Protiúder

Podle právníků nemusí být genocidou jen přímé vyvraždění národa nebo skupiny lidí, jako byla genocida Arménů Turky na začátku dvacátého století, nebo úplná genocida bělochů černochy na Haiti ve století devatenáctém, ale i nedobrovolná sterilizace žen i mužů a obecně i omezování porodnosti. Podle té definice je genocidou šíření Toxoplazmy vaeletii – a vlastně i antikoncepce. Právníci často vymyslí i nesmysly, které rozum soudného člověka nepochopí...

Toxoplazma vaeletii představovala antikoncepci vázanou na náboženství a to skrz nekonzumaci vepřového masa. Samozřejmě toto téma vyvolalo v Saxamuru širokou diskusi. Nakonec jsme se shodli, že není zavrženíhodné omezit fanatiky, kteří se omezovat nehodlají a dělají si navíc nárok na zotročení ostatních. Vražda na tyranu není zločinem a každý příslušník tohoto náboženství má možnost zříci se otrokářské ideologie a tím se osvobodit i od této antikoncepce. Nejmarkantnějším příkladem byli Židé. Ti, kdo své náboženství vyznávají ortodoxně včetně zotročení »nevěřících«, pečlivě se vyhýbají »ne-košer« pokrmům, tedy i vepřovému masu, budou skrze svou víru odsouzeni k vyhynutí, zatímco jejich méně zásadoví příslušníci toto omezení nepocítí. Stejně tak nebude po reprodukční stránce omezený muslim, který se vzdá nesmiřitelné víry. Stačí maličkost – ochutnat v libovolné úpravě vepřové. Potíž je v tom, že muslimové jsou příliš zatvrzelí. Přesněji, drakonické tresty za odstoupení od víry je přikovávají důkladněji než u jiných věrouk. Ale tu možnost přece mají, i když spíše jen teoretickou.

Faktem asi je, že se Toxoplazma vaeletii šířila rychleji než jsme čekali. Prakticky do roka obešla celý svět a do dvou let se úplně přestaly rodit děti muslimům, ortodoxním židům a bohužel i vegetariánům všech věrouk včetně ateistů. A protože jsme se už u Ebažgů zapřisáhli, že toto tajemství nesmíme prozradit, nesměli jsme udělat žádnou výjimku. Vegetariáni všech druhů budou mít zkrátka smůlu.

Toxoplazma vaeletii měla přitom i své nepopiratelné klady. Rychle se vypořádala s »konkurenčními« infekcemi, uzdravovala i od těžkých nemocí, jako tuberkulóza, malárie, malomocenství, tyfus a jiné. Stačí čtvrt roku bez vepřového, prvoci se odspórují a spolykají choroboplodné bakterie, viry i parazity. Toxoplazma vaeletii nešetří ani příbuznou Toxoplazmu gondii. Je pravda, že je v té době dotyčný sterilní, ale stačí malá porce vepřového guláše, vepřo-knedlo nebo pouhý plátek šunky...

Jenže mnozí obyvatelé Země se těm jídlům vyhýbají, takže celkový počet obyvatel Země začal po dlouhém nekontrolovaném množení klesat. Z hlediska přeplněné Země to bylo jenom dobře, z hlediska zamezení hrozící muslimské invaze ještě lepší.

Nejvíc se samozřejmě ulevilo Africe, zejména v oblastech, osídlených muslimy, což je velká většina jejího povrchu. Odhady počtů muslimů se již blížily dvěma miliardám a rychle vzrůstaly, teď však následoval ještě rychlejší pokles. V Africe se zavíraly nejprve porodnice, pak i školy a průměrný věk populací tam rok od roku stoupal.

Největší lékařské kapacity si s tím nevěděly rady.

A přitom stačilo tak málo...

V Saxamuru v této době mohla panovat pohoda, jenže když se vám zdá, že je všechno v nejlepším pořádku, pak jste určitě přehlédli nějaké čertovo kopýtko.

A mohla za to Erika Váňová.

Opouštěla totiž svůj skalní úkryt ve spěchu, aby Jitku příliš nezdržovala. Brala s sebou v batůžku jen co považovala za nutné, případně i to, s čím se nechtěla rozloučit – například tu světově proslulou řeckou přílbu s hřebenem, i když to byla jen rekvizita na maškarní. Všechno ostatní – spacák, karimatku, polštář a jiné zbytné věci nechala v jeskyňce. Nechala tam i své zničené džíny, památku na setkání s násilníkem v parku. Připomínaly jí nejhorší chvíle v Americe, bohužel přehlédla, že v kapsách zanechala vše, hlavně špinavé kapesníky.

V jeskyňce však v plastikové krabici ponechala svou zásobu potravin. Měla tam pár keksů, balíček toastového chleba, pár otevřených a zase uzavřených pomazánek, jak si připravovala své jednoduché snídaně a večeře. V krabici se nekazily, jako kdyby ležely jen tak volně. Jak se však dalo čekat, místní ptactvo tyto zásoby brzy objevilo, vrány plastikovou krabici otevřely zobákem a pustily se s velkou chutí do zbytků.

Rojení ptactva si všimli ornitologové a když se mezi ptáky objevili i větší, chránění dravci, rozhodli se dva místní nadšenci vypravit se na skálu a případně okroužkovat mláďata, kdyby tam našli nějaké hnízdo. Horolezecké vybavení měli a uměli je použít, takže zakrátko Eričinu jeskyni objevili. Nenašli tam sice hnízdo ani mláďata, ale jejich objev byla mnohem větší bomba.

Objev »doupěte Erínye« pochopitelně stál za to. Nadšení ornitologové přivolali na místo místního šerifa, jenže tomu případ odebrali agenti FBI, kteří započali důkladnější průzkum jeskyně. Agenti všechny předměty pečlivě zdokumentovali, snesli ze skály dolů a podrobili zevrubné analýze.

Přitom padla verze oslepeného černého násilníka, že Erínye byla osmnáctiletá běloška. Ty džíny by stěží oblékla hodně štíhlá školačka. Slepý černoch, do této chvíle všemi litovaný jako »oběť zlotřilé bělošky«, se změnil v »potrestaného pedofila« a tím přišel o sympatie všech, až na fanatické soukmenovce, kterým nevadilo, že v parku přepadl školačku.

Beztak bílou!

A právě v těch zničených džínách, které tam Erika nechala jako bezcenné, našli její zapomenutou legitimaci na hromadnou dopravu v Praze, kterou Erice zařídila ještě »tetička« Zuzka, aby »neteř« neměla problémy při ježdění po Praze. Legitimaci vlastně ani jednou nepoužila, měla ji celou dobu v pouzdru v zadní kapse, kde se zachovala jako nová – bohužel i s Eričinou fotografií.

Což byla ovšem stopa jako hrom!

Vzhledem k choulostivým poznatkům uvalila FBI na případ »ve státním zájmu« informační embargo, nepovolila ani přístup na místo novinářům a snažila se jednat co možná tajně, takže se tato zpráva nerozšířila nejen mimo Spojené státy, ale nedostala se dál než do nejbližšího městečka. Američtí patrioti pochopili, že nesmí zkazit agentům moment překvapení a na případ by se co nejdřív zapomnělo...

Kdyby...

O nálezu »doupěte Erínye« jsme pochopitelně nic nevěděli. V Saxamuru byl klid a pohoda, nic nenasvědčovalo hrozícímu rojení na straně Spojených států a FBI. Případu se samozřejmě chopila také CIA, která sice v Langley přišla o největší hlavouny, jenže tak jako bájná hydra jí po useknutí hlav ihned narostly jiné, neboť pohroma v Langley se nijak nedotkla poboček ve světě a nejen ve Spojených státech.

Stopa – navíc s Eričinou fotografií – vedla přímo do Prahy, do té chvíle zanedbatelného městečka kdesi ve Východní Evropě. Nacházelo se zde však velvyslanectví Spojených států, které se rázem podobalo rozhrabanému mraveništi. Velvyslanec USA si předvolal na pohovor na velvyslanectví české ministry zahraničí a obrany, kterým předal jménem NATO rozkaz Spojených států, aby Česká republika umožnila pátrání po teroristické organizaci »Stonewall«, nacházející se prokazatelně kdesi na jejím území. Spojené státy vyžadují, aby Česká republika uznala pravomoci agentů CIA samostatně pátrat na území České republiky včetně práva zatýkat a vyslýchat podezřelé občany americkou vojenskou policií, případně je odvážet k výslechům mimo svrchované území České republiky. Jestliže Česká republika rozkazu neuposlechne, budou to Spojené státy považovat za vyhlášení války.

Stejné pravomoci kdysi požadovalo Rakousko-Uhersko po Srbsku po atentátu na arcivévodu Ferdinanda v Sarajevu. Srbové to ale rozhořčeně odmítli a výsledkem byla První světová válka.

Češi se ukázali jako mnohem ustrašenější než Srbové, takže do Čech začala přilétat armádní dopravní letadla USAF s agenty, vybavenými pravomocemi zatýkat a při odporu i střílet Čechy, označené jako podezřelé z terorismu.

Tak se to doneslo až do Vraního Hnízda a do Saxamuru.

Bohužel – pozdě.

Na večerní schůzi v hospodě jsme probírali mimořádnou zprávu o příletu tří set příslušníků americké »Military Police« do Prahy, zařazenou do večerních zpráv »Skálovy drátové televize«, když do velkého sálu hospody přiběhla ubrečená Erika Váňová se zprávou, která nám vyrazila dech.

„Zuzku Ševčíkovou unášejí Američané!“ vyhrkla skrz slzy. „Nemohla se s nikým telepaticky spojit, než se mnou – my jsme se poslední dobou spojovaly častěji, proto se jí to nejspíš se mnou povedlo. Američané začali v Praze hromadně zatýkat a teď vezou vězně někam letadlem. Telepatie nám hrozně rychle slábne, ještě chvíli a přestanu ji vnímat!“

„Kam je vezou?“ chytil Standa Eriku za rukáv a přitáhl ji ke svému stolu.

„Nevím, někam na západ,“ vzlykla Erika.

„Do Ameriky,“ dodal starosta Pavel Král. „Vymohli si to na naší vládě. Naše zákony to zakazují, ale vydírali vládu válkou, aby jim neodporovala.“

„Sprosťárna!“ vykřikl pan Vilibald Tvrzník. „Není to nakonec porušení příměří?“

„Je,“ odvětil vážně Standa. „Podmínky příměří hovoří jasně, Spojené státy nebudou posílat vojáky mimo své hranice. Jenže když jim Erika naznačila směr do Čech, Američané jsou na koni. Nejspíš se domnívají, že nás v Čechách objeví a slavně nad námi zvítězí. Netuší, že máme v Čechách jen jednu bránu, která se dá navíc zamknout. Ale mohli by zničit Vraní Hnízdo a kdoví, třeba celé Čechy. Atomových hlavic mají dost a kdyby to provedli nečekaně, postavili by svět před hotovou věc a Rusko by nestihlo ani protestovat. Myslím, že teď musíme reagovat my.“

„Ale jak?“ zeptal se rychle pan Tvrzník.

„Poletíme se podívat, kam odvážejí české vězně, pokusíme se je osvobodit a měli bychom Američanům jemně naznačit, že už zase šlápli na minu.“

„Spíš do kravince,“ opravil ho vážený pan písař Hanzlík.

„To je fuk,“ mávl rukou Standa. „Mimochodem, osvobodit vězně musíme stůj co stůj už protože je mezi nimi Zuzka. Ostatní by jim byli na nic, protože nic nevědí, ale Zuzka ví o Saxamuru i jak se tam dostat.“

„Zuzka nic neřekne, dobře ví, že musí mlčet!“

„Kdyby ji zmáčkli, řekne jim všechno,“ řekl zachmuřeně Standa. „Nedělejte si iluze, že se dá jejich mučení vydržet. Dneska je mučení založené na vědeckém základě a vytlučou to z každého. Takže ji musíme osvobodit, jinak jsme v háji. Nezbývalo by nám nic jiného než opustit Vraní Hnízdo, stáhnout se do Saxamuru a zamknout Skály. Ví Zuzana o Bráně sopky Karymskaja? Asi ví, ale tam se Američané jen tak nedostanou, ta jediná se nachází na území Ruska. Všechny ostatní brány jsou v jejich dosahu a kdyby nám je zničili, jako zničili bránu v Québecu, mohli bychom se na Zem vracet jen skrz sopku. Jitka s Jindrou vám rádi popíšou, jak je ta cesta příjemná.“

„No potěš!“ vzdychla si Zdena Bělíková.

„Takže si rozdělíme úkoly,“ mínil Standa. „Navrhoval bych to takto: Manželé Hlaváčovi, Zdenka s Édou, stáhnou opatrně, ale co nejrychleji všechny vandrovní z Čech. Ví někdo, kolik je mezi nimi »skokanů«?“

„Víme o dvou, ostatní to nesvedou,“ odpověděla mu Zdenka Hlaváčová.

„Takže ti dva mohou zůstat tam co jsou, protože v případě napadení zmizí agentům CIA skokem do Saxamuru,“ řekl Standa. „Radka Poslušná s manželem připraví odsun zbývajících – zatím ať zůstanou na místě, ale ať se připraví na možnost a případně i na nutnost odsunu, kdyby se ukázalo, že ani jejich pobyt nebude bezpečný. Polsko zjevně dychtí zavděčit se Američanům a kdyby je Amíci požádali, spustí hon na čarodějnice i na území Polska.“

„A co my?“ ozvala se Jitka.

„Ty s Jindrou poletíte pro Zuzku,“ řekl Standa. „Představuji si to tak, že Jindra využije tvé metody skoků »od mraku k mraku«, aby se dostal na Atlantické pobřeží Spojených států. Ty pak k němu přeskočíš jedním skokem. A začneš pátrat po Zuzce. Až ji najdeš, zmocníš se jí a přeskočíš s ní prvním skokem k Jindrovi na pobřeží a druhým skokem k Saxamuru. Pak se podle potřeby vrátíš pro další vězně a stejnou cestou je přemístíš do Čech, ovšem už ne do Saxamuru, ale do jejich bydliště. Věznitele máš právo popravit, kdyby ti překáželi. Vyber si sama, kdo ti bude dělat maják v Praze a v jiných místech Čech. My zbývající podnikneme protiakci proti Amíkům v Čechách.“

„V tom případě chci jako maják do Ameriky Eriku,“ řekla Jitka po chvilce uvažování. „Už protože se dokáže se Zuzkou spojit. Nechám ji někde v závětří, kde jí nebude nic hrozit, ale kde mi pomůže se zaměřováním.“

„Eriku?“ vybuchl pan Váňa. „Nestačilo, co tam zažila?“

„Dám na ni pozor,“ slíbila Jitka. „Erika je z nás nejcitlivější na Zuzku a my přece chceme jistotu. Koukáte se na ni pořád jako na malou holku...“

„Vždyť je to malá holka!“ namítl pan Váňa.

„Mě taky považujete div ne za batole!“ řekla Jitka vyčítavě. „Přitom byste bez nás dvou Zuzku nenašli a nastoupil by černý scénář s útěkem do Saxamuru a zamykáním bran. My dvě to ale zmákneme, věřte nám aspoň trošíčku!“

„Ty jsi už aspoň větší, ale Erika?“ připomněl jí ten drobný rozdíl i pan Tvrzník.

„Dám na ni pozor!“ slíbila opět Jitka.

„Už jí to sakra věřte!“ vložil jsem se do toho sporu. „Jitka má pravdu! Bez těch dvou si my dospělí neškrtneme! Nechte nás tam jít! A bylo by dobré, aby někdo s jasnou telepatií vartoval ve Vraním hnízdě, ať se na něho Jitka dovolá! Nemusí to jít hladce, jak si teď možná představujeme!“

„Máš asi recht,“ přidal se ke mně Standa. „Ve Vraním Hnízdě bude paní Králová, stačí?“

„Jo, tu vycítím na dálku,“ přikývla Jitka. „Tak jdeme, ne?“

„Počkáte snad, až to dojednáme, ne?“ namítl Tvrzník.

„Jednejte už bez nás, my opravdu spěcháme,“ opáčila Jitka.

Nikdo další už se nás nesnažil zastavit...

„Tak já letím!“ obrátil jsem se na své dvě parťačky.

„Přiskočíme za tebou,“ slíbila mi Jitka.

Pohlédl jsem k obzoru, kde se ještě nad čarou vzdálených kopců chvěl slabý oranžový přísvit. Tady byl už večer, poletím asi do světla. Nasměroval jsem se – a skočil.

Okamžitě mi zalehlo v uších. Ocitl jsem se příliš vysoko, to nebyl spodní okraj mraků, to bylo výš. Byl to náraz, začaly mě pálit i oči, kolem mě svištící vzduch, vletěl jsem zřejmě náhodou do větrného proudu jiného směru a v počínajícím pádu jsem se navíc roztočil. Hluboko pod sebou jsem pozoroval tisíce světélek, pochopitelně, jsem ještě nad Evropou, tady se večer svítí všude.

Pokoušel jsem se stabilizovat pád. Jak to vlastně dělají parašutisté, že se dokáží otáčet podle potřeby, metají kotrmelce, roztočí se a zase se zastavují? Chce to roztáhnout do stran ruce a nohy a z dlaní vytvořit malá kormidla... podařilo se mi zastavit kotrmelce, teď ještě vodorovné otáčení... konečně! Vlastně je asi dobře, že jsem se napoprvé zaměřil tak vysoko, aspoň mám víc času na experimenty... Pokoušel jsem se zahledět do dálky, kde uvidím nějaké mráčky...

A hop! Tentokrát jsem se objevil níž, ano, tohle by měla být správná výška pro tento způsob dopravy, jenže mi zalehlo v uších znovu, tentokrát díky vyššímu tlaku vzduchu. Musím se naučit skákat zhruba do stejných výšek, jinak budu na konci cesty úplně ohlušený! A teď se rychle otočit do správného směru a další hop!

Jak se zdá, přišel jsem na to. Nesmím skákat až k obzoru, ale tak na půl cesty a hlavně se směrovat do správné výšky, abych netrpěl náhlými změnami tlaku. I tak dostanou uši zabrat! Skákat takhle denně, skončil bych brzy nahluchlý jako staří kanonýři.

Hop! Srovnat směr! Hop! Znovu se zastavit! Hop!

A pořád jsou pode mnou světélka. Evropa je z toho pohledu velice rozsáhlý kontinent, to jen Jituška dokáže přeskočit z Ameriky do Saxamuru, tohle jsou proti tomu žabí skoky, krátké, ale rychlé. Naštěstí se kolem rozednívá, už pod sebou nevidím jen světélka, ale také kopce, rovinu a nějaké řeky, a to jsem překonal nanejvýš jedno jediné časové pásmo... tohle skákání, i když je pomalejší než Jitčiny superskoky z pevniny na pevninu, je pořád rychlejší než let družice, o slimáčcích letadlech nemluvě... Hop! Hop!

A najednou pevnina končí a přede mnou je moře. Atlantik, na jehož překonání potřebuje loď několik dní a dopravní letadla několik dlouhých hodin... zatímco já se krátce nasměruji a hop! Jsem o desítky kilometrů dál, ani družice by mě nedohonila, ba co, nechal bych ji daleko za sebou... Hop! Hop! Hop!

Jsem teď nad široširým oceánem. Napadlo mě, co kdybych znenadání ztratil schopnost skákat? Padal bych bezmocně dolů, dole bych se rozplácl o vodu... voda je při větších rychlostech strašně tvrdá, říkali naši piloti z Druhé světové války, dopad na vlny rozbil křehkou stíhačku na kusy a pilota omráčil, proto, když hořící mašinu nedokázali dovést na letiště, snažili se dotáhnout ji aspoň na písečné pláže, přistání na písku sice také nebylo nic moc a nestálo to ani za vysunutí podvozku, ten by stejně v písku ihned utrhli, ale přece jen dosedli na břicho a pak honem ven a utíkat do vody, než vybuchne nádrž...

Hop! Hop! Hop! I sedmimílové boty jsou proti těm skokům loudání! Jeden skok – odhadem takových osmdesát kilometrů, ne méně. Kolik jich spotřebuji na Atlantik? Nevím a nechci to vědět, sleduji, jak se z vln vynořilo slunce, to není svítání, to doháním večer, slunce zapadá, ale já předbíhám otáčení Země... pro mě teď slunce vychází, ale pro ty lodě pode mnou zapadá, za každou lodí se táhne dlouhá bílá stopa, která na ně ukazuje jako šipka... tady je provoz jako na dálnici, i když lodě plují pomalu, já se nad nimi jen mihnu, vlastně nemihnu, prostě se objevím a dříve než začnu padat, už jsem zase o skok dál, kdo si může všimnout tak mizivého objektu nahoře na obloze, stačí mrknout a propase mě, jsem rychlejší než nejrychlejší pozemské výtvory, soupeřit se mnou mohou jen kosmické sondy mířící k Jupiteru a dál... a pak ovšem Jituška, ta prostě nemá konkurenci, ta i tohle překoná jedním dlouhým skokem...

A pořád za sluncem. Vynořilo se z vln a stoupá po obloze proti obvyklému světovému pořádku, i když za nic nemůže, pohybuje se přece Země a ne slunce, takže stačí předběhnout její otáčení a odvěké pořádky se mění...

A hele, ta čára na obzoru, to už bude Amerika! I mé rychlé hopsání tam skončí, teď jen správně přistát! Jitka to vyzkoušela, jde to, ale je to příšerně náročné na přesnost, musím se zaměřit pod tisíc metrů, ale pozor, abych se nesrazil s nějakou překážkou, tak nízko už může být ledacos, od hejna ptáků po stožáry...

Snižuji teď výšku každým skokem. Pode mnou proskočil okraj pevniny, jsem odhadem v tisíci metrech, mám nejvyšší čas vyhlédnout si místečko k přistání. Tady ne, tady je příliš mnoho budov, ještě to dotáhnu dál... hele, lesy... předposledním skokem se snáším tak nízko, že bych prolétal mezi vysokými budovami, které mě přivítaly na pevnině... a tady dole vidím palouček, tam se opatrně zaměřím.

Skok – a objevil jsem se sotva dva metry nad zemí, naštěstí nohama dolů, dopad ze dvou metrů není nic těžkého... no, seklo to se mnou na lesní půdu, pokrytou jehličím, ale jsem tady, jsem v Americe a doletěl jsem sám, zlatá Jituška, nádherně to vymyslela!

»Jitko, jsem v Americe, kolem mě je na všechny strany pět metrů volného prostoru, zaměř se!«

Cvak!

A jsou tu obě, Jitka i Erika, v objetí, jako kdyby se vítaly po dlouhém odloučení.

„Tak holky, jsme odhadem sto kilometrů za čárou pobřeží, teď je řada na vás.“

„Príma!“ hlásí Erika. „Jde se na věc!“

Zaposlouchala se do telepatie, jenže najednou ztuhla.

„Jitko, mně se něco nezdá,“ řekla nejistě.

„Copak?“ usmála se na ni Jitka.

„Spojily jsme se,“ řekla Erika. „Jenže... je to ještě dál než předtím. Skoro ji neslyším...“

„Řekni jí, že jsem tu s tebou, ať se pokusí spojit se mnou a sama se od ní odtrhni!“ poradila jí Jitka.

Erika se tedy odtrhla a naopak Jitka ztuhla a se zavřenýma očima zkoušela lovit Zuzčinu telepatii. Konečně oči otevřela.

„Dva a půl tisíce kilometrů zhruba na jih,“ řekla. „Jenže tam je, co já vím, jenom Atlantik!“

„Není tam jenom Atlantik,“ opravil jsem ji. „Jsou tam ještě Karibské ostrovy. Například Haiti nebo Kuba.“

„Guantanámo!“ vydechla Jitka.

Errata:

14.08.2021 19:54