Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Volání o pomoc

Ráno jsme museli vstávat, zdola se k nám táhla jakási libá vůně. Ukázalo se, že oba Tvrzníkové ani nemohli dospat, nakonec vstali dřív a dohodli se, že pro změnu překvapí oni nás. A povedlo se jim to!

Večer totiž přinesli svůj úlovek, ale už se jim nechtělo dělat vůbec nic, byli asi také utahaní. Jízda na kozlíku je totiž opravdu namáhavější než vzadu v kočáře. Teď ráno však našli kuchyňské nádobí, z dřezu s vodou vylovili obrovskou rybu – takový druh se asi v Čechách nevyskytuje, mohl mít asi deset kilo, potichu si ho zbavili šupin, naporcovali a začali smažit... až nás ta libá vůně definitivně probudila.

Byla to zkrátka skvělá snídaňo-svačina a kopec zbývajících porcí v ledničce napovídal, že rybí řízečky budou v následujících dnech převažovat. Napoprvé jsme je jedli jen tak s chlebem, ale Jitka prohlásila, že máme s sebou suroviny na bramborový salát, takže příští jídlo bude tak trochu jako vánoční.

Tvrzníkové nebyli proti, hned se nabízeli, že půjdou zase na ryby, ale Jitka je zarazila – jestli přinesou ještě jednoho takového žraloka, nebude ho kam dát a zbytečně se zkazí. Místo toho jim navrhla, aby si udělali výlet na vršek nejbližšího kopce, Ebažgové tam podle ní chodí vždycky, je odtud úchvatný rozhled. Vzhledem k tomu, že na ostrově Saxamuru není vysokých kopců přebytek, vypadalo to lákavě, takže se oba dali snadno přemluvit.

Jenže krátce před časem oběda, kdy jsme měli připravený kopec vánočního bramborového salátu a obalené rybí porce už jen zbývalo rychle osmažit, stalo se něco, co jsme naprosto nečekali.

Najednou jsem pocítil, jak mě někdo telepaticky volá. Mrkl jsem na Jitku, ale i ona vypadala jako zaujatá nějakou telepatií. Uvolnil jsem spojení a poznal Standovu telepatii.

„Jindro, je mi to děsně trapné, ale jestli jen trochu můžete, přerušte cestování a rychle se vraťte do města. Máme tu hrozný problém, jde o hodně. Čekáme vás a zatím připravujeme gežůry, ale to si povíme, až se přiřítíte. Spěchejte, je to vážné!“

Odtrhl se ode mne, ale pohledem jsem zjistil, že ve stejném okamžiku se uvolnila i Jitka.

„To měla být naše nerušená svatební cesta!“ zaúpěla.

„Kdo tě volal?“ zeptal jsem se.

„Zdenka,“ odvětila. „Tebe taky?“

„Mě Standa,“ řekl jsem. „Máme...“

„...přerušit cestu a ihned se vrátit, Saxamur je v nějakém průšvihu,“ dokončila to. „A Tvrzníkovi nemají telepatii, takže je nemáme čím zavolat.“

„Já pro ně skočím,“ nabídl jsem se. „Než se vrátím, sbal tady, co se dá,“ navrhl jsem jí. „Hlavně tu nezapomeň rybí porce, ať Tvrzníkové tolik neúpí. V Saxamuru na ně najdou využití.“

Jitka se ani neptala, jak je najdu, ale tušila, že si poradím. Vyběhl jsem před chatu a skočil do mraků. Tam jsem se v pádu rychle srovnal a dalším skokem jsem se přiblížil na dohled vršku nejbližšího kopce. Byly tam nějaké stromy, ale Tvrzníkové nikde. Musel jsem se otočit na stranu a přenést se pár set metrů stranou, opět se otočit a očima hledat.

Našel jsem konečně oba. Kráčeli po jakési cestičce, možná vyšlapané rodinou Ebažgů. Nasměroval jsem se k nim a přistál asi deset kroků před nimi na malé plošince.

„Konec cesty!“ zastavil jsem je zdviženou dlaní.

Z mé vážné tváře ihned pochopili, že nežertuji.

„Saxamur nás volá zpátky,“ řekl jsem stručně. „Něco se tam děje, ještě nevíme co, ale máme spěchat.“

„Ale to nepůjde jen tak!“ lamentoval pan Tvrzník. „Koně jsou odstrojení...“

„Víte co?“ řekl jsem. „Vlezte mi na záda! Myslím to vážně, chytněte se mě rukama kolem krku a nohama kolem boků, skočím s vámi rovnou k ohradě. A Pepka přinesu hned za vámi. Jitka už balí co se dá, nesmíme se zdržovat ani minutu! Nasedejte!“

A otočil jsem se k němu zády. Ještě chvíli váhal, ale když viděl, že to opravdu myslím vážně, přilípl se na mě jako klíště.

A pak jsme letěli!

První skok mírně vzhůru do výšky takových pěti set metrů, abych shora viděl chatu, kůlny i ohradu s koňmi. Druhým skokem jsme spolu přistáli před ohradou, jenže jsem neudržel rovnováhu a svalili jsme se na zem oba. Rychle jsme ale vyskočili na nohy.

„Cákryš, co to bylo?“ vyjekl pan Tvrzník.

„Tohle vymyslela Jitka,“ ujistil jsem ho. „Skok »slašud« na neznámý cíl, to teď používáme, když se není nač zaměřit. Vypadá to sice divoce, ale zbavila nás závislosti na zaměřování. Opatřete koně, přinesu ještě Pepka. Víte, kdyby šlo jen o nás dva, skočili bychom rovnou k obecnímu domu, ale vy byste se odsud sami jen tak nedostali. V každém případě připravte koně, musíme vyjet co nejdřív!“

Odskočil jsem opět do výšky, ale tentokrát jsem dlouho nehledal, Pepek měl rozum, aby zůstal stát na místě, takže jsem ho v následující minutě přenesl za jeho tátou. A oba začali strojit a zapřahat koně, zatímco já s Jitkou jsme do kočárového kufru nosili věci, které nemůžeme nechat v chatě – většinou potraviny, které by se zkazily, včetně té velké mísy bramborového salátu a druhé mísy s pečlivě naporcovanou rybou, kterou Jitka nazvala podle velikosti »žralok«.

Neuplynulo půl hodiny a kočár vyrazil ke Skalám...

V Saxamuru nás už čekají!

„Dobře, že už jste tady!“ přivítal nás pan Kubík, když jsme se přišli přihlásit do »štábu«, umístěného – jak jinak – ve třetím patře obecního-domu-hospodo-školy.

„Co se děje?“ zeptal jsem se rovnou k věci.

„Do Vraního Hnízda přišel osobně náš premiér – znamená to, že už je to také jen loutka Evropského Glóramka... Přišel nás žádat o pomoc. Nežádá ji pro sebe, nýbrž jako posel Amerického Glóramka. Tomu se vymklo z rukou válečné námořnictvo. Umíš si snad představit, jak složitý moloch byla americká armáda, ne? Americký Glóramko ji postupně deaktivoval, část vojáků prostě »měnil na hnojivo«, z části – spíš z vyšších důstojníků – dělal přívětivé zombie. A postupně deaktivoval všechny složky. Úplně uzemnil letectvo, uzamkl šachty strategických balistických střel, spustil přeměnu jaderných hlavic na palivo do elektráren... musí se to dělat postupně, ale Glóramko to zvládal... Až narazil...

Tady se to snadno popisuje, ale ve skutečnosti to nebylo tak jednoduché. Americká válečná mašinerie je příšerně složitý kolos, není snadné ho postupně odbourávat. Američtí generálové nejsou žádní pitomci. Glóramko je sice postupně měnil ve své ovládané zombie, nicméně to nemohl stihnout se všemi naráz. A některým došlo, že se děje něco příšerného.

No a pak Glóramkovi vybuchla jedna část pod rukama... kdyby nějaké měl, ovšem... Jeden z generálů, když pochopil, že je čím dál osamělejší, se rozhodl k činu. Nařídil všem velitelům amerických ponorek okamžitě se ponořit, pod vodou zaujmout předem vytypované úkryty – a otevřít obálky. Glóramkovi potom udělal příšernou čáru přes rozpočet, když odjistil služební pistoli a střelil se odspodu do úst.

Situace je následující: Nikdo neví, kde ty ponorky operují. To věděl mimo nich jen jeden člověk v celém vesmíru a ten spálil dokumenty a sám se zastřelil. Z kaše místo jeho mozku se to už nedá zjistit. Atomové ponorky US Marines se schovávají kdesi v oceánech, velitelé mají rozlepené obálky s cíli a čeká se, kdy to spustí. Mají sice nějakou retenční dobu, ve které vyčkávají, zda nedostanou rozkaz přerušit odpočítávání a ukončit akci bez startu atomových raket, jenže ten rozkaz už jim nemá kdo vydat. Po konci zadržovací lhůty nastane konec lidstva. Dokumentace je zničená, papírové dokumenty spálené, počítače zničené a zčásti i fyzicky demolované a jediný člověk, který by měl něco vědět, se zastřelil. A na amerických ponorkách je dost hlavic, aby udělaly celý svět na pár desetiletí neobyvatelný. To by byla zkáza lidstva.

Jenže Americký Glóramko si ještě na Guantanámu »přečetl« myšlenky vás, co jste tam byli. A ví, že jste měli v plánu zničit všechny válečné lodě včetně ponorek a to tak rychle, aby nestačily svůj jaderný potenciál použít. On sám už do Evropy nemůže, ale pověřil Evropského Glóramka, aby požádal Saxamur o pomoc. Jde o americké ponorky, připravené k útoku. Neví se, jak dlouho mají vyčkávat, kde jsou, neví se dokonce ani kolik jich přesně je. Je ale nutné zničit je – nebo alespoň většinu z nich, aby konečné zamoření radiací bylo co nejmenší. Jedna hlavice může odpovídat jednomu pokusnému jadernému výbuchu, těch jaderné velmoci provedly v minulém století stovky – jenže ne všechny naráz.

Takže nás Americký Glóramko prosí... on opravdu prosí... abychom se aspoň pokusili zachránit, co se dá...“

Tak – a to byla tedy rána!

„Situace tady v Saxamuru vypadá asi takto,“ pokračoval pan Standa Kubík jako dočasný velitel akce. „V Továrně montují na standardní gežůry paprskové pily, jakými jsme odřezávali lodní šrouby americkým lodím v Černém moři u Bulharska. Když je gežůr zkompletovaný, nasedne další posádka a odletí na Zem, kde začne pátrat po amerických ponorkách. Když některou objeví, bez varování do ní paprskovou pilou vykrouží tolik velkých otvorů, aby ji spolehlivě potopila. Ty, které leží na dně, dosednou plnou vahou, ty, co volně plují, klesnou na dno, ale nesmí se už dostat na hladinu. Na to pozor, mají schopnost odpalovat střely i pod vodou! Po každém odpálení se jim do šachty nahrnou desítky tun vody a ponorky mají velkou zásobu vztlaku, aby to ustabilizovaly. Jedna díra je ke dnu nepošle! Možnost odpálení střel platí jen pro malé hloubky, ve větších hloubkách vodní tlak střely rozdrtí, nejsou to batyskafy. Předpokládáme, že už nevybuchnou a pokud zamoří okolí radiací, bude to rozhodně snesitelnější, než kdyby explodovaly.

Posádkou jednoho gežůru jsou dva lidé. Vás dva přidám do dvou posádek. Věřím, že byste raději byli spolu, ale potřebujeme zoufale lidi s dálkovou telepatií, aby se mohly posádky domlouvat mezi sebou a s Vraním Hnízdem, kde jsme si soustředili všechny dálkové telepaty, na které zatím nezbyl »bojový gežůr«. Vy dva už máte zkušenosti s potápěním v gežůru, budete tedy oba v první linii. Přeskočte k Továrně, už vás tam čekají, a zkompletujte tam s dobrovolníky dvě nové posádky – dobrovolníků máme dost. Pak to vezměte podle mapy, kterou tam dostanete.“

To to ale vzalo obrat!

Jitka letěla jako první s Ondrou Vackem, já jsem ještě chvíli čekal na úpravu gežůru. Aspoň jsem si mohl prohlédnout, jak to v Továrně dělají.

Zdejší partě to šlo ale od ruky. Gežůry byly vodotěsné již od výroby a mohly se potápět, jak se osvědčilo v Černém moři. Celá úprava spočívala v odmontování předního skla a jeho nahrazením novým dílem, který byl z větší části ze „zaskla“ a tedy průhledný, menší část sloužila k uchycení hlavice paprskové pily.

Paprskové pily si hladce poradily s jakýmkoli materiálem. Paprsek nebyl ani laser, ani autogen, ani jiné podobné prostředky známé lidské civilizaci. Paprsek světélkoval, neboť se v něm rezonančně odtrhávaly elektronové obaly od atomových jader a prakticky ihned se zase rekombinovaly za vývinu světla. Na vzduchu vydávaly slabounce zelenavé světlo, ve vodě modré a u pevných látek se světlo odvíjelo od rekombinačních hladin příslušných atomů. U některých materiálů to bylo dokonce černé světlo – to působilo až strašidelně. Nutno podotknout, že v tomto případě nejde o zaclonění jiného světla neprůhlednou překážkou, ale o přezáření ultrafialovým světlem, které lidské oko nevidí. To samé platí o slunečních skvrnách – nejsou tmavší než jejich okolí, ale naopak rozpálenější, jenže černým světlem, které nevidíme.

Paprskové pily nejsou namontované otočně, ale namířené pevně vpřed. Pokud chcete vyříznout nějaký otvor, musíte přídí gežůru zakroužit kolem požadovaného obrysu. Nejprve ale musíte cíl objevit – a to u ponorek není právě jednoduché.

Konečně byl další gežůr smontovaný. I když jsem přišel až mezi posledními, nikdo mi neupíral přednostní právo. Když jsem se ale zeptal na dobrovolníka jako druhého člena posádky, zvedl ruku jen jeden.

„Tady jsou už samé dvojice,“ řekl dobrosrdečně starší pán, kterého jsem si nejvíc pamatoval ze školy, kam jsem občas chodil na Jitčiny »třídní schůzky«. Učitel František Stehlík, biologie.

„Asi jsem jediný, kdo tu nikoho do party nemá, pojedeme tedy spolu,“ nabídl se mi do party.

Ještě jsme museli počkat, až kuchařky vloží do schránky balíček se studenou svačino-večeří, převzali jsme mapu světa se zakresleným naším působištěm – a mohli jsme vyjet.

Čekaly na nás Sedmé Fraktálové skály a za nimi – Brána u sopky Karymskaja na Kamčatce. Začneme v Beringově moři, pokračujeme v Ochotském, Japonském a Východočínském moři po ostrov Tchai-wan, pak bychom měli od jihu probrat Filipinské moře a severní Pacifik.

Nu – jedeme!

Cestu po ostrově Saxamur jsem řídil já. Bravurně jsem se vnořil do Sedmých Fraktálových Skal a po vynoření u Karymskoj nabral směr na východ. Všiml jsem si přitom, že Fraktálové Skály u sopky už nesálají ohněm a lávou, také sopka sama se mezitím uklidnila. Jenže jsme nebyli první, kdo si zvolili tuto cestu a tím jsme aspoň nakrátko narušili vzdušný prostor nad Kamčatkou. To vyvolalo start ruských přepadových stíhaček, které se hned pustily do stíhání. K našemu štěstí je od sopky k moři třicet kilometrů, to pro nás představovalo necelé tři minuty. Během té doby stíhačky odstartovaly, ale než se dostaly k sopce, byli jsme v moři, kde nás těžko mohl někdo najít...

Gežůr není vybavený jen pro létání. Celá plocha předního okna slouží jako obrazovka. Při plavbě pod vodou se tam promítá obraz vodního sonaru. Používám tento pozemský název, protože čeština nemá pro »aplom« odpovídající výraz. Stanislav prý rozumí i jeho principu, ale k těmto podrobnostem jsme se ve výkladu ještě nedostali, takže vím jen že se jedná o rezonanční neutrinové zobrazení okolního prostoru. Vypadá to pekelně, neboť převažují barvy červená a žlutá, zato vidíte skrz vodu jako kdyby tu žádná nebyla. Máme zkrátka dojem, že se vznášíme nad nažloutlým mlžným oparem, vyplňujícím údolí z červených skal. Červené skály jsou ve skutečnosti mořské dno a nažloutlý mlžný opar je voda. Pohled se trochu podobá pohledu z balónu.

Pohled naším aplomem na mořské dno. Hladina je černá, tanker je vidět na dálku...

Proti současným pozemským prostředkům je to nebetyčný rozdíl. Světlo se ve vodě daleko nedostane. I úplně čistá voda je po několika metrech pohltí. Potápěči se ve větší hloubce pohybují v černé tmě, kterou si musí prosvětlovat přenosnými podvodními lampami, ale ani ty nedosvítí daleko. Světlem se tedy pod vodou orientovat nedá, musí nastoupit jiné metody. Jednou z nich je sonar neboli echolot. Proti světlu je to lepší orientační prostředek, jenže má i své nevýhody. Mohli by o nich dlouze povídat delfíni. Problém je třeba v tom, že ryby mají vlastnosti vody, takže jimi zvuk prochází a na sonaru jsou průhledné. Naštěstí mají vzdušné měchýře, které se od vodního prostředí odlišují, takže delfín svým »sonarem« »vidí« z ryb právě ty měchýře. Delfínovi to k lovu ryb stačí, avšak gežůr nespatří. Ne že by byl průhledný jako ryby, ale jeho povrch má tlumící efekt, což mu mimo jiné umožňuje rychlý pohyb ve vodě i ve vzduchu. Vedlejším efektem je, že po něm paprsek sonaru sklouzne aniž by se odrazil. Pro zvukové sonary jsme tedy neviditelní, zatímco my vidíme pod vodou všechno, co má aspoň půl tuny hmotnosti. Můžeme tak vidět i velké hejno ryb, pokud pluje v sevřeném útvaru a je jich aspoň tuna, »vidíme« velryby i vorvaně a ovšem lodě i ponorky.

Lodě plující po hladině jsou nápadné na dálku jako letící čápi na obloze, horší je to s ponorkami ležícími na dně. Ty už tak nápadné nejsou, i když se na dně vyjímají jako autobus v otevřené krajině. A je známo, že se jeden takový autobus objevil na pozadí při natáčení seriálu o Vinetouovi, což bylo zdrojem vtipů stejně jako moderní hodinky na ruce rytíře či krále v historickém filmu.

A protože »aplom« dohlédne skoro do sta kilometrů, není pátrání po ponorkách tak nemožné jako s pozemskými prostředky.

První ponorku jsme s panem učitelem objevili krátce poté, co jsme vpluli do Beringova moře. Kradla se pomalu, potichu asi dvacet metrů pod hladinou směrem ke Kamčatce. Ponorky pod vodou neukazují vlajky a není tak možné zjistit jejich příslušnost, mohla by to být stejně dobře ponorka americká jako ruská nebo čínská, ale rozhodli jsme se nebrat na to ohled. Rusko i Čína nám tvrdily, že jejich válečné lodě i ponorky jsou ukryté v přístavech a na základnách, takže to byla spíš ponorka US-Navy. Odborník by ji snad rozpoznal podle charakteristického obrysu, ale nikdo z nás nebyl odborníkem na rozpoznávání ponorek. Tady platilo, že tu žádná nemá co dělat.

„Asi budete mít smůlu, hoši,“ řekl jsem tiše.

„Kdybyste se sami nehrnuli k mariňákům, možná bychom vás litovali,“ dodal učitel také tiše, jako kdyby to mohla posádka ponorky slyšet.

Najížděl jsem na ponorku z boku. Učitel zapnul paprskovou pilu a před námi teď trčel ve vodě modrý meč rekombinovaných atomů. Jenže ponorka nemá okna a nikdo uvnitř neviděl, co se na ně žene. Zabrzdil jsem těsně před šedivým bokem ponorky, ale vyčnívající paprsek probodl její bok a jak ponorka jela křížem přes náš směr, roztrhla si o ničící paprsek bok, asi jako si Titanic roztrhl bok o ledovec.

Byl to tak čistý řez, až jsem se podivil. Paprsek krájel ocel jako rozžhavený drát pěnový polystyren, ale vznikla sice dlouhá, nicméně poměrně tenká trhlina. A celé se to odehrálo bez zvuků, přinejmenším k nám do gežůru nic neproniklo.

Ponorka však plula dál jako kdyby se nic nestalo. Vnikala do ní sice voda, ale poměrně tenkým řezem. To by nejspíš stačili odčerpávat, museli jsme pokračovat v ničení.

Rozjel jsem se s gežůrem, ujíždějící ponorku jsme dohonili a najeli do ní opět z boku. Tentokrát jsem po celou dobu, kdy náš paprsek řezal její bok, rychle kýval gežůrem nahoru a dolů, takže výsledný řez vypadal jako vlnovka.

To bylo podstatně horší poškození než rovná čára. Záhyby vykrojené do pláště se prohnuly dovnitř, vznikla celá řada větších děr – a ponorka začala nezadržitelně klesat.

Posádka začala vytlačovat vodní zátěž a natočila hloubková kormidla na vynoření, ale voda se dovnitř valila více proudy a to se nedalo zvládnout. Ponorka klesala hlouběji a hlouběji. Chtěl jsem jí dát »ránu z milosti« a najel jsem na ni z opačné strany, ale už to asi nebylo nutné. Další klikatá trhlina vytvořila další desítku velkých děr a to už se pouhé klesání měnilo v pád do hlubiny.

Následovali jsme potápějící se ponorku skoro do dvou set metrů, ale pak jsme se otočili ke hladině. Standa mi dával na srdce, že gežůr by měl vydržet tlak v hloubce pěti set metrů, ale raději to nemáme zkoušet. Gežůry, použité v této bitvě, jsou starší než šest set let a nemá cenu pokoušet osud a vystavovat je extrémnímu tlaku vody ve velkých hloubkách. Gežůr není batyskaf.

V té chvíli se pod námi ozval rachot a z klesající ponorky vylétl velký oblak vzduchových bublin. Narušená konstrukce lodi nesnesla tlak vody a zhroutila se. Ani ponorka není batyskaf a má své limity odolnosti, navíc naším zásahem snížené.

„Zapíšeme ji – a jedeme dál,“ řekl jsem.

„Odpočívejte v pokoji,“ dodal učitel. „Plnili jste rozkazy, ale museli jste přece vědět, co v nich je...“

„Oplakávat je nebudeme,“ řekl jsem. „Od toho budou jiní, doma ve Státech...“

„I největší grázly může někdo oplakávat...“ řekl učitel.

Errata:

14.08.2021 19:54