Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Vypálená vesnice

Následující tři dny strávila Hanka na návštěvě u svého trpasličího profesora. Pomáhalo jí, že během té doby neměla čas myslet na hlouposti. Dostala za úkol vložit do připraveného kamene kouzlo návratu domů. Rozhodla, že kamínek bude určen nikoliv pro ni, ale pro profesora Rohana. Zpočátku si myslela, že naprogramovat oblázek, aby kdykoliv a kdekoliv otevřel bránu a dotýkající se osobu přemístil do školního areálu v Pasteku, je nad její síly. Ale když si akci rozepsala krok po kroku a v duchu si každou část podrobně promyslela, vyžádala si od svého profesora jen jednu jedinou radu. Jakmile jí nastínil, jak překonat ochrany školního areálu, ostatní záležitosti vtiskla do připraveného magického kamínku jednu po druhé. Sice nad svou prací strávila dva dny, ale nakonec byla sama se sebou spokojená. A profesor Rohan uznale kývl hlavou. „Dobrá práce, děvče. Už moje vedení nepotřebuješ a od Pastecké magické školy získáváš nejvyšší osvědčení k výrobě artefaktů. Gratuluju. Tvůj kamínek si nechám. Až mě v Santareně uzemní Zachariášova medovina, možná po něm rád sáhnu.“

„A mohu někdy požádat o konzultaci, kdybych si nevěděla rady?“ nechtěla Hanka ztratit kontakt s trpasličím odborníkem a přítelem.

„Milá zlatá, ani já neznám všechno. Existují předměty nerozluštitelné i pro mě. Jeden jsem ti na rozloučenou připravil. Jedná se o mimořádně starý amulet. Jediné, co si mi o něm podařilo zjistit je, že všechny zasazené kamínky svým účinkem násobí sílu celého artefaktu. Jó, kdysi bejval pěkně silnej.“

„Takový dar nemohu přijmout,“ zálibně spočinula zrakem na historickém náhrdelníku, který její profesor vylovil z jedné ze svých četných kapes. „Musí mít obrovskou hodnotu,“ dodala, když si ho prohlédla zblízka. „K čemu sloužil?“

„Toť právě otázka!“ ušklíbl se profesor. „Já si na téhle cetce vylámal zuby. Proto ti ji dávám. Třeba jednou zjistíš, k čemu sloužila. Navíc má schránku, ve které cosi podstatného chybí.“ Trpaslík se dotkl zadní strany závěsu, kde se otevřel prostor jakoby na fotografii. „Pokud tuhle hádanku rozlouskneš, dej mi vědět. Navrhnu, aby tě v Pasteku zaměstnali jako učitelku.“

„Hlavně to ne!“ zasmála se Hanka a jemně přejela svými prsty po drahých kamenech náhrdelníku. I po letech z nich sálala mocná magie.

V neděli večer se vrátila domů. Nechtělo se jí vařit večeři sama pro sebe. Vlastně ani neměla chuť k jídlu. Opět na ni dolehl smutek a osamělost.

Vtom se rozhoupal zvoneček v rohu pod hodinami. Jeho cinkání naznačovalo, že ji zve Zachariáš na večeři. A protože zvonil déle než obvykle, Hanka poháněna zvědavostí vyrazila do Kouzelných zahrad. U stolu na verandě seděl Rafan se zamyšleným výrazem. Uvítal ji pousmáním, které mělo k obvyklému vřelému úsměvu hodně daleko.

„U vás doma všechno v pořádku?“ jako první Hanku napadlo, jestli nemá potíže ve vztahu s Andělou nebo v práci.

„V pohodě,“ zamumlal lakonicky, čímž upoutal její pozornost a Zachariáš za jeho zády významně stáhl obočí.

„Ulítly ti včely?“ přistrčil před zadumaného mladíka korbel piva.

„Žádný včely,“ zavrčel kamarád, „odpykávám si praxi u Cintariona. Být mu celej den k dispozici je extrémně vysilující.“

„Nařídil ti přepisovat příručku?“ ušklíbl se trpaslík.

„Naštěstí má jiné starosti. Pověřili ho vyšetřováním jednoho zapeklitého případu.“

„Něco složitějšího než krádež jablek na zahradě?“ popichovala kamaráda Hanka.

„Copak ty nic nevíš?“ zakabonil se na ni. „Černí draci předevčírem vypálili malou osadu a zabili při tom dva lidi.“

„Černí draci? Koho zabili? Obyčejné vesničany?“ podivila se. „A důvod?“

„Svým způsobem nejasný. Mluví se o sporném území. Draci prohlásili, že je údolí jejich, což je samozřejmě nesmysl. Totožnost lidí neznám, mrtvé si vzal Cintarion na starost osobně.“

„Ale aby vesnici vypálili jen tak bez varování...?“ zapochybovala Hanka. „Jak se k případu postavil Cintarion?“

„Celé odpoledne jsme hledali po knihovnách a archivech zmínky o vlastnictví onoho problematického kousku země, což je v neděli obzvlášť komplikované.“

„Chvályhodná činnost,“ zajiskřilo ve trpaslíkových očích pobavení.

„Všichni mlží a já nechápu proč. Na údolí je něco setsakra divného. Nepatřičného.“

„A co?“

„Sám nevím. Nebyl čas. Ohořelé zbytky jsem si stihl prohlédnout jen letmo. Pozůstatky osady jako by ani nepřipomínaly vesnici. Na spáleništi nás přivítal správce, ač už není široko daleko co spravovat...“

„On se nebojí návratu draků?“ podivila se Hanka.

„No právě!“ Rafan si zamyšleně kousal ret. Zachariáš ho vzal za rameno a otočil k sobě.

„Být tebou, nechám planýho mudrování, seberu Hanku a Sváťu a skočím si vypálené údolí ještě jednou obhlídnout,“ navrhl trpaslík.

„Kde je vůbec Sváťa?“ ohlédl se udiveně Rafan.

„Kde byl? Doma!“ snažila se, aby se jí netřásl hlas. Přesto si vysloužila kamarádův podezíravý pohled.

„Tak ho zavolej. Měl by se tam vypravit s námi.“

„Vždyť je tma,“ namítla Hanka.

Trpaslík se ušklíbl: „Tím líp. Divný věci ve tmě víc vyniknou.“

„A víš, že máš pravdu, Zachu,“ ožil náhle Rafan a hrábl po tulíkovi, který se jako obvykle seznamoval na stole se vším, co jim Zachariáš naservíroval.

„No dobrá,“ neochotně vstala ze židle Hanka, „skočím se převléknout do něčeho, co se může umazat od sazí. Sejdeme se na zahradě.“

Sváťa se po jejím zavolání objevil téměř okamžitě. Když spatřil staršího bratra a dozvěděl se, oč běží, jeho rozjasněný pohled poněkud pohasl.

Rafanova brána vyústila v malebném údolí, lemovaném vápencovými skálami a listnatým lesem. V měsíčním světle působilo spáleniště téměř přízračně. Hance okamžitě došlo, co se jejímu kamarádovi nezdálo. Vypálené budovy nepřipomínaly domky, ale spíš ubytovny. Uprostřed údolí ji zaujala zvláštní plošina s nepřirozeně rovným povrchem. Na ní se povalovalo pár spálených klacků. Vedle plošiny čněly zbytky divné ohořelé stavby, jejíž účel nedokázala odhadnout.

„Kde trčí ten tvůj správce?“ rozhlížela se Hanka a nedařilo se jí objevit žádné příhodné místo, kde by muž mohl přespávat.

„Jako by se vypařil. Není tady.“

„Stejně už nemá co hlídat.“

„Pojďme se rozhlédnout kolem svahů,“ vybídl je Sváťa, „jestli tu neměli podzemní prostory na skladování potravin. Já osobně bych si tady jeskyni na zásoby pořídil.“

„Běžte sami,“ mávla na ně Hanka, „já zatím vyzkouším vizualizaci.“

Usadila se na nejméně špinavé místo a upřela zrak na trosky neobvyklé stavby. Schoulila se do relaxace a vrátila se v čase o půldruhého dne zpět. V mysli se jí začaly rýsovat lavice v několika řadách nad sebou a nad nimi deska s řadou vyvěšených erbů. Víc zahlédnout nedokázala. Vtom se vizualizační kouzlo zvrtlo a do mozku se Hance zabodly zvláštní útržky obrazů. Draci umírali v bolestech a hůl moci zajiskřila a rozpadla se v prach. Ruka, která ji držela, zčernala v dračím ohni. Hanka prudce potřásla hlavou, aby se odpoutala od kouzla. Promnula si oči a vrátila se do reality.

Hlediště? A před ním prostor pro divadlo? Nebo pro zápasníky? Ne. Pro zápasníky by stačil menší plac. Muselo by se jednat o klání dvou či více skupin bojovníků. Tomu by odpovídaly i vyvěšené malované štíty. Ale proč se jí do mysli pletli umírající draci?

„Hanko! Pojď sem!“ vytrhl ji z myšlenek Rafanův hlas. Zněl naléhavě. Vyskočila a svižně vykročila směrem, odkud se ozval.

„Kde jste? Nevidím vás,“ snažila se ve skále najít průchod.

„Tady,“ ozval se Sváťa téměř vedle ní. Vstup do skály byl magicky zamaskován. Přítel ji vtáhl dovnitř a velice rychle ji pustil, jako by se při dotyku s její rukou popálil. Rafan právě zapaloval svíčky na stěně. Odrazová plocha za svícnem rázem osvětlila prostor. Nalézali se uprostřed rozlehlého skladiště. Kolem byly vyskládané bedny s potravinami. Sváťa nad plamenem svíček zažehl dvě přenosné pochodně a jednu podal bratrovi. Kousek dál Hanka zahlédla svazky šípů, luky a kuše. Za nimi byly vyskládané kmeny mladých stromků. Jako by vesničané všechno cennější přenesli sem. První přilehlá chodba je dovedla do improvizované kovárny. Podél stěn někdo vyskládal primitivní meče, potlučené a opakovaně spravované přílby s chráničem obličeje, zprohýbané štíty, kování na koně a vysoká sedla.

„Koně? Oni tu měli koně?“ zarazily Rafana uskladněné předměty podobně jako Hanku.

„Pojďte sem! Tohle musíte vidět,“ mával na ně Sváťa z vedlejší chodby. Hanku zamrazilo, když ji zadržel a postrčil dopředu Rafana, aby šel jako první. Vstoupili do jeskyně plné kůží. Některé byly nařezané a připravené ke zpracování. Na stojanech viselo i pár kožešin a na polici zahlédla vycpané ptáky. Kousek dál dokonce nalezli na dřevěném podstavci kvantera. Nijak vábně zdejší prostory nevoněly.

„A kruci,“ zaslechla vydechnout Rafana, který došel k poslednímu výklenku. Sváťova ruka křečovitě uchopila dívku za rameno. Učinili posledních pár kroků a světlo obou pochodní zahnalo tmu.

V Hance by se v té chvíli krve nedořezal. Kdosi do prostoru vyskládal cáry dračí kůže. Černé šupiny působily zlověstně. Rafan několik čerstvě stažených kůží nadzvedl a přiblížil pochodeň k jedné, která měla výrazně menší šupiny. Kůže dračího mláděte! Tohle nevypadalo dobře. Viditelně tu umírali nejen lidé, ale i draci. Dokonce mládě! Proč proboha? Zjevně existoval pádný důvod, proč draci osadu vypálili.

„Ještě jste neviděli všechno,“ Sváťův hlas zněl suše a přiškrceně. Nasměroval Hanku k rozšířenému místu za kůžemi. Zde ji pustil, podal jí pochodeň a s námahou odhrnul plachtu, do které bylo zabaleno cosi velikého. Páchnoucí dračí hlava! Dračí hlava s jedním okem. Tohle je přece Plamův bratr Zuřivý dráp! Přesněji řečeno jeho hlava. V Hance jako by se zadrhl život. Bez hnutí a beze slova zírala na nepochopitelnou trofej, kterou sem kdosi ukryl. Ve své mysli ucítila Plamovu přítomnost. Zprostředkovala dračímu příteli pohled do jeskyně, v níž se nacházeli. Její šok se znásobil. Sváťa jí musel z ruky sebrat pochodeň, aby si kůži nepokapala hořící smůlou. Ani Rafan nenalézal slova, kterými by okomentoval děsivý nález.

Zuřivého drápa Hanka neměla ráda. Ale v poslední době ji neohrožoval, dokonce si založil rodinu. Naprosto nechápala, kdo ho mohl připravit o život, aniž by tím zburcoval celou dračí komunitu.

Plam dlouho nic neříkal, Hanka tiše sdílela jeho smutek. Po chvíli jako by se probudil.

„Proč i Fuentis? Ani nestačil vyrůst...“ začínal se zlobit. „Musím předat zprávu Sistinovi,“ upozornil Hanku a stáhl se z mentálního kontaktu.

„Tyhle okrouhlé šupiny pravděpodobně patřily dračici,“ zkoumal Sváťa nález podrobněji, „zatímco támhlety protáhlé se barvou shodují s hlavou Zuřivého drápa. Podle toho, co vidím, museli zabít celou dračí rodinu.“

„To by nemělo být v lidských silách,“ mumlal nespokojeně Rafan. „Pojďme na vzduch,“ navrhl, když zahlédl, jak si Hanka nervózně omotává vlasy kolem prstů.

„Co máš v plánu udělat?“ zeptal se Sváťa Rafana, když se vysoukali ven pod noční oblohu.

„Hned ráno svůj objev nahlásím Cintarionovi. A pokusím se sehnat vizualistu, aby zjistil, co se tu odehrálo.“

„Sestřičko...“ kontaktoval Hanku na mentální úrovni Plam.

„Tak co? Už jsi Drápovu smrt oznámil vašemu hnízdu?“

„Ano.“

„A?“

„Sistin mi nařídil, abych o téhle záležitosti s nikým nemluvil. A abych o totéž požádal i tebe.“

„Cože? Chceš říct, že o Drápově smrti věděl?“

„Ano. Prý byl zabit nejen on, ale i celá jeho rodina a dva příbuzní jeho družky... a taky mě ujistil, že nyní jsou veškeré účty vyrovnány a nemíní tolerovat žádné další odvetné akce. Doporučil mi, abych se držel stranou.“

„Co se děje, Plame? Kdo Drápa zabil? A proč?“ Hanku znervóznilo, když se její dračí bratr nečekaně odmlčel.

„Opustil hnízdo a možná chtěl vetřelcům ukázat, že za drzost se platí.“

„Přece by na takovou akci nebral Fuentise.“

„Nezapomínej, že synovec uměl okopírovat otcovu bránu. Možná se nechtěně připletl do konfliktu.“

„Asi máš pravdu. A matka se svými příbuznými vyrazila za ním. Ale kdo je zabil?“

„Sistin vyhlásil za přísně důvěrné nejen události kolem napadení líhně, ale i okolnosti bratrovy smrti. Nikdo u nás o nich nemluví. Raději se o tom, co víš, nezmiňuj ani ty.“

„Od uznaného staršího vašeho hnízda bych očekávala přinejmenším vyhlášení bojové pohotovosti. Jeho smířlivé chování mě zaráží.“

„Záhada, co? Mám v plánu tomu přijít na kloub. Ochráncům vyřiď, že černí draci neplánují žádné další nálety na lidská sídla.“

Hanka tlumočila vyjádření draků Rafanovi. Viditelně se mu ulevilo.

„Už jsem se bál, že se na obzoru klube válka s draky. Navíc má Cintarion vzácný dar všechna diplomatická jednání totálně pohnojit.“

„Proto s ním asi poslali tebe,“ usoudil Sváťa.

Plni dojmů se přesunuli domů.

Errata:

12.08.2021 21:39