Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ztracená stopa

Sváťa dokončil léčbu rozseknutého lýtka a ohlédl se po Vítkovi. Klučina tu nebyl. Asi ho nebavilo přihlížet a někam se vytratil. Mladík vyhnal tulíka ze zamotaných obvazů, uklidil ošetřovnu, prošel přilehlé prostory a nahlédl do kuchyně.

„Copak vaříš dobrého?“ usmál se na Hanku, která nad ohništěm míchala v kotli polévku.

„Kde máš Vítka?“ ohlédla se po příteli.

„Zase se vypařil, hledám ho.“

„Upřímnou soustrast,“ zajiskřilo jí v očích pobavení.

„Tady nebyl?“

„Nebyl. Moji společnost na rozdíl od tebe nevyhledává.“

„Jestli mě namíchne, odvedu ho k ochráncům ještě před termínem.“

„Vážně?“

„Tak mi poraď, co s ním. Mám mu nařezat?“

„Podobnou výchovu už zkoušel Darembar a nezdá se, že by zabrala.“

Hanka přihodila do ohniště poleno a zdvihla oči k podmračenému Sváťovi. „Když jsem před časem hlídala Terezku, radil jsi mi trpělivost, trpělivost a navíc ještě jednou trpělivost.“

„Používat mé argumenty proti mně není fér.“

„Pořád jsme si nezískali jeho důvěru. Dopřej mu čas.“

„Čas? Toho se nám právě nedostává... za uši ho vytahám!“ opustil kuchyni a vydal se směrem k turnajovému prostranství, kde trénovali novopečení rytíři. Rozhodl se, že Vítkovi poskytne příležitost, aby se sám vrátil. Pokud ne, vyhledá ho podle magické značky, kterou umístil na jeho boty. Příčilo se mu označkovat přímo člověka, ale Vítek si o podobné zacházení usilovně koledoval.

Obvykle jídlo Sváťovi vylepšovalo náladu, ale dnes ne. Ani tulíkovy pokusy ho rozptýlit nezabraly. Podle všeho mu nezbyde nic jiného, než vyrazit po magické stopě a honit kluka po cestách a necestách.

„Půjdeš se mnou?“ zeptal se Hanky.

„Nemůžu. Dneska mám službu. Navíc čekají rytíři nějakou návštěvu. Nechci-li na sebe poutat jejich pozornost, musím být k dispozici, až si vyžádají občerstvení.“

Sváťa tedy vyrazil za Vítkem sám. Začal v ošetřovně, kde stopa začínala. Ke svému překvapení kráčel stejnou cestou jako včera. Náhle si nebyl jist, jedná-li se o dnešní stopu nebo o včerejší. Přidal do kroku. Minul úsek cesty, na kterém se včera večer s chlapcem potkali, a pokračoval v magickém sledování Vítkova pohybu.

Najednou stopa opouštěla cestu a mířila do pozvolného svahu na skalnatém území, částečně porostlého křovisky a houževnatými osamělými jehličnany. Vyplašil stádo kozorožců. Usilovně namáhal magický zrak, aby mu neunikly otisky dětských bot, které by pouhým okem těžko zahlédl. Co tady vlastně Vítek hledal? Vtom jeho pozornost přitáhl malý předmět mezi kameny. Miniaturní miska. Byla mu povědomá, čichl k ní a zarazil se. Vítek sem zřejmě přišel někoho ošetřit. Ale koho? A proč se nesvěřil? Zalitoval, že s ním není Hanka. Pokud znala místo a čas, určitě by zvládla krátkou vizualizaci, která by odhalila totožnost raněného. Chystal se dál vyrazit po magické stopě, ale ta jakoby končila u prázdné nádobky. Přes veškerou snahu a soustředění neobjevil její pokračování. Obcházel místo v kruzích, ale nikde nic. Znovu důkladně prohlédl okolí misky, ale Vítek jako by se do země propadl, uletěl nebo zmizel magickou bránou.

Znepokojený Sváťa se vrátil na základnu rytířů. Hanka byla stále zaneprázdněná. Dorazilo několik mužů a v podstatě až do noci okupovali malou elitní jídelnu.

„Už to víš?“ odchytil Sváťu rozrušený Bubla.

„Ne.“

„V příštích dnech nás pasují na rytíře a plánuje se první turnaj nových členů řádu. A dva nejlepší se střetnou s drakem.“

A do háje, pomyslel si Sváťa, horší načasování se sejít nemohlo.

„Přišel jsi o řeč, co?“ vysvětlil si vévoda služebníkovo mlčení po svém. „Ale neboj se, ty s ním přece zápasit nebudeš.“

„Turnaj proběhne tady?“

„Zřejmě ano. O tom se právě teď radí zakládající rytíři a řádový kouzelník. Už se nemůžu dočkat. Konečně je tady chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekal. Opravdové klání... a drak.“

„Brzdi, příteli, tohle není legrace. Uvědomuješ si, že ti půjde o život?“

„Už nikdo se nebude vévodovi ze Soví hůrky posmívat, že je ňouma. Je ze mě rytíř, rozumíš?! Rytíř, co se nebojí nikoho! Ani draka!“

Sváťa poctil novopečeného rytíře soucitným pohledem a odevzdaně zavrtěl hlavou: „Pokud tě zabijí, pane, mám někomu předat zprávu o tvé hrdinské smrti?“

Vévoda se zaškaredil a odsekl: „Jsem dobrej! Nikdo mě nezabije!“ Dotčeně zvedl bradu, otočil se k Sváťovi zády a důstojně odkráčel k jídelně.

Sváťa trpělivě čekal, až Hance skončí hostitelské povinnosti. Tajně doufal, že by se Vítek mohl objevit stejně jako včera, ale dnešek nebyl nakloněn příznivým zprávám. Kluk se neobjevil a vysoce postavení hosté nevypadali, že by se jim chtělo spát.

Konečně se dočkal. Unavená Hanka kývla hlavou a mlčky vykročila směrem pryč z vesnice. Neudržel se a vzal ji kolem ramen. Vymanila se a zrychlila krok. Následoval ji až do míst, odkud nebylo na turnajové prostranství vidět. Odbočila z cesty a usadila se do řídké trávy.

„Tak co? Vítek už spí?“ zeptala se, když si sedal proti ní.

„Vítek zmizel. Nedokázal jsem ho najít,“ přiznal na rovinu a byl rád, že je šero a Hanka nevidí jeho zkroušený výraz.

„Ty si ze mě utahuješ,“ zareagovala nevěřícně. „Vybral sis fakt blbou chvíli, teď máme jiné starosti. Chtějí naše rytířské učedníky poštvat do ostrých soubojů a možná i proti drakovi.“

„Nežertoval jsem. Kluk je pryč. Potřebuju tvoji magickou pomoc.“

„Ztratil se?“ podivila se.

„Přesně tak. Chci, aby ses podívala na místo, kde stopa končí.“

„Dobrá. Ale budeš mě muset zvednout. Jsem unavená, že už mi skoro neslouží nohy,“ natáhla k němu ruce nechala se vytáhnout nahoru.

„To je ale dneska den, co?“ pustil její ruce, ač měl sto chutí stáhnout neforemný čepec a něžně ji pohladit po vlasech.

„Veď mě, ať toho rošťáka najdeme co nejdřív,“ postrčila ho do tmy.

Protáhl ji bránou do blízkosti posledních Vítkových stop. „Támhle u toho šutru jeho stopa mizí,“ ukázal a magicky Hance posvítil na cestu. „Odhaduji, že tu byl krátce před obědem.“

„Poslyš, v táboře máme na návštěvě řádového mága. Pokud vyzkouším vizualizaci, těžko před ním své schopnosti utajíme.“

„Stejně už jsme se možná odhalili použitím brány. Vůbec jsem si neuvědomil, že bych si měl zrovna dneska dávat pozor.“

„Vidíš? Právě proto už nechci být ochráncem. Člověk aby pořád hlídal každý svůj krok a každé slovo, které mu uteče z pusy,“ vzdychla Hanka. „No, co se dá dělat. Teď buď chvíli zticha, zkusím krátkou vizualizaci.“

Tulík v jeho kapse se zavrtěl, změnil pozici a znovu usnul. Sváťa láskyplně pozoroval siluetu Hanky, která zavřela oči a znehybněla v relaxační pozici. Po chvíli se protáhla a zamumlala: „To snad není možný. Zkusím ještě jeden pokus. Vydrž.“

Nyní její magické vyzařování zesílilo. Poté sklonila hlavu a sevřela ji v dlaních. Trpělivě čekal, až sama promluví.

„Něco je tu špatně, Sváťo. Narážím na zahlazené stopy po použitých kouzlech. Jako by někdo promíchal čas dnešního dne s jiným časem. Nechápu to. Zachytila jsem jen nepatrný útržek okamžiku, kdy tu byl Vítek přítomen.“

„Takže nevíš, koho ošetřoval.“

„Šlo jen o záblesk obrazu, ani mrknout jsem nestihla. Ale přísahala bych, že hned za ním stál malý černý drak.“

„Že už by pozvali dračího účastníka turnaje?“

„Kdepak. Tohle muselo být mládě.“

„Třeba si s sebou draci přivedou rodiny podobně jako Zuřivý dráp...“

„Hlavně aby nechtěli další kůži z malého černého draka,“ zachmuřila se Hanka.

„Navrhuji se na chvíli rozdělit,“ podotkl sotva slyšitelně.

„Cože? A proč?“ ozvala se dřív, než začala přemýšlet.

„Pokusím se propátrat celé zdejší okolí a projdu všechna místa, kde Vítek byl. Jestli ho nenajdu, Nik si mě pěkně podá.“

„Chápu.“

„Omluv mě u vévody.“

„Bude pěkně prskat. Určitě by měl na turnaji raději tebe než mě,“ ušklíbla se dívka.

„Musíme co nejdřív informovat Helaru nebo aspoň bráchu.“

„Jasně,“ kývla a sáhla v duchu po dračí komunikaci. Rafovi bude jednodušší vysvětlit, s jakými potížemi se potýkají, usoudila se a mentálně ho oslovila. Odpověděl okamžitě a trpělivě vyslechl, co se přihodilo.

Chvíli všichni tři diskutovali, jaký postup zvolit.

„Sváťovou prioritou je najít toho nezvedeného prcka. Musí se zařídit podle okolností. Ty si, Hanko, připrav nějakou peprnou historku, proč tě tak najednou opustil. Kdyby se řádový mág zajímal o váš sedmý smysl, zkus odvrátit pozornost od sebe a hoď veškerou magickou odpovědnost na Svatouška,“ doporučil Rafan kamarádce.

„A co když mi to nespolkne?“

„Utéct odtamtud můžeš vždycky, ale byla by škoda přijít o příležitost přesvědčit se na vlastní oči, jaké finty páni rytíři používají proti drakům.“

„A neměli bychom si ty úlohy prohodit? Já osobně si s Bubaldinem dvakrát nerozumím.“

„Blázníš? Brácha lhát neumí. A což teprve mágovi. Prozradil by se při první otázce.“

„Hm, já vím,“ vzdychla.

„Třeba jsme žádnou pozornost nevzbudili,“ nesměle namítl Sváťa.

„Vždycky se připravte na tu nejhorší variantu, jaká vás napadne,“ trval na svém Rafan. „Ve službách ochránců se člověk nenudí, že?“ dodal a Hanka se nemohla ubránit obdivu, jak umí všechny ty nepříjemné varianty přijímat jako výzvu k tomu, aby se s nimi popasoval.

„A podrbejte za mě Plavíka,“ připomněl jim, než se rozloučil.

Planinou se přehnal chladný závan vzduchu a začalo pršet.

„Víš co, běž se vyspat domů,“ pohladila Hanka Sváťovo rameno a prostrčila ho bránou, kterou vykouzlila. Nechtěla, aby si všiml, jak smutně šilhá po oválu, v němž se zrcadlí obraz jejich pohodlného srubu.

Do vesnice se rozhodla dojít pěšky. Nechala déšť, aby promáčel její oblečení, a cestou vymýšlela, co komu řekne.

Co čert nechtěl, hned ve dveřích se srazila s rozespalým Bublou.

„Kde se sakra couráte?! Nemůžu spát a ani si nemám s kým povídat!“ spustil na ni zhurta. „A kde máš svého milovanýho parťáka?!“

„Je pryč, vykašlal se na mě a teď si spí kdovíkde v pohodlí,“ vzlykla a doufala, že má na tvářích dostatečné stopy deště, aby mohla předstírat pláč.

„Tys ho poslala k vodě a já se mám tím pádem obejít bez jeho služeb?!“ ani v nejmenším ji naštvaný vévoda nepolitoval, což Hanku nemálo dožralo.

„To byl jeho nápad,“ vložila do svých slov veškerou ukřivděnost, na jakou se zmohla. „Prý si teď musí hledět vlastních záležitostí a mě tu nechal samotnou.“

„Nečekal jsem, že je takovej podrazák,“ zamračil se Bubla a Hanka solidárně přikývla. „Běž se usušit a vyspat,“ dodal beze stopy po vlídnosti, „ráno si s tebou chce promluvit velmistr.“

„Se mnou?“ nemusela Hanka své zděšení ani příliš předstírat.

„Jo. Dneska po večeři byl u něj na koberečku veškerý zdejší personál, jenom vy dva jste chyběli. Takže budeš mít audienci extra.“ Bubla ji naposledy sjel nespokojeným pohledem, ušklíbl se a s pokrčením ramen zamířil do postele.

Hanka se sice také vyspala, ale nijak valně. V době snídaně zamířila do jídelny pro zvláštní hosty. Velikou péči věnovala zamaskování své magické aury. Úmyslně nechala prosvítat nepatrný zlomek své síly. Slabé schopnosti by měly být méně podezřelé než úplná absence sedmého smyslu.

„Á tady jsi,“ rozkrojil si velmistr uvařené vejce a natáhl se pro sůl. „Kdepak ses večer toulala?“

„Šla jsem na procházku se svým přítelem, pane,“ sklopila oči.

„Aha, na procházku. A copak jste dělali?“

Hanka neodpověděla a začala žmoulat kapesník, který držela připravený v ruce. Vedle velmistra snídali další dva rytíři, kteří rozhovoru věnovali jen okrajovou pozornost. Bokem k ní však seděl mág a Hančiny smysly bily na poplach. Ne velmistra, ale jeho musí přesvědčit, že je jen neškodnou služkou svého pána.

„A proč jsi tu sama?! Kdes nechala svého přítele?!“ uhodil na ni rázně muž.

Nyní nastal rozhodující okamžik, kdy jí buď uvěří nebo ne. Vzpomněla si na umírající Karmaneudunu a vyloudila ze sebe několik zoufalých vzlyků. „On mě opustil, prosím.“

„Vážně? A proč tak najednou?“

„Zmínila jsem se o svatbě a on se zničehonic zachoval jako zajíc, pane. Utekl. Utekl magickým portálem a mě nechal stát samotnou ve tmě a na dešti.“ Utřela si do kapesníčku stékající slzu.

Rytíř vedle velmistra se rozesmál: „Typickej slouha. Co bys od něj, děvečko, čekala?“

„Měl magické vzdělání a byl na mě hodnej. Myslela jsem, že o mě stojí,“ vrhla ukřivděný pohled na rytíře. Hned potom opět sklopila oči, aby svou roli nepřehnala.

Mág se postavil a za bradu zdvihl její hlavu, aby se mu podívala do očí. Usilovně se soustředila na obraz Sváti, jak odchází bránou ke srubu, kde se pohodlně vyspí, zatímco ona sama bude v dešti šlapat až k vesnici, kde ji čeká služba Bublovi.

„Už se tím netrap,“ ucítila lehký závan magie, který k ní kouzelník vyslal. Neodvažovala se zkoumat, o jaký druh magie se jedná. „Utři si oči a můžeš jít.“

„Děkuji, pane,“ uklonila se a urychleně vycouvala z místnosti. Zničehonic ji začala svědit levá tvář. Přistihla se, jak automaticky sahá po magii, aby obličej vyléčila. Ale co když...? Mimoděk se poškrábala. Svědění sílilo.

Paní, která dnes připravovala snídaně, odložila mísu vařených vajec a chytila ji za ruku. „Neškrábej si to nebo budeš samá krev.“

„Co?“ překvapeně na ni pohlédla Hanka.

„Nám včera udělal kouzelník totéž co tobě.“

„Opravdu?“

„Opravdu. Ale asi za dvě hodiny nás vyhledal a všechny postižené vyléčil. Akorát že ti, kdo se nenakazili, museli jít ihned s ním a už se zpátky nevrátili.“

„Aha. Jenomže ono to strašně svědí,“ znovu se neubránila a podrbala si tvář.

„Vydrž. To bude dobrý!“ plácla ji po zádech kuchařka a než odběhla do kuchyně, postrčila mísu s vejci na správné místo.

Hanka jí v duchu poděkovala za varování v pravý čas. Jinak by zaručeně použila léčivou magii, svědění bylo totiž nesnesitelné. Proklínala mága za každou minutu, kdy ji nechával trpět. Žádný obklad ani žádná mastička nepomáhaly. Na rozdíl od kuchařky trpěla plné tři hodiny, než se nad ní kouzelník smiloval a vyhledal ji. Sice mu za vyléčení poděkovala, ale žádnou vděčnost do svých slov vpašovat nedokázala.

Errata:

12.08.2021 21:39