Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Přípravy na utkání s drakem

Bubla se probudil. Jakmile se pokusil zvednout, vrátila se mu tepající bolest hlavy. Kocovinu jsem měl přece včera, pomyslel si znechuceně. Možná by pomohl kalíšek kořalky, zašilhal k polici, kde měl zásobu pro „léčebné účely“. Vtom si uvědomil, co je za den. Ne, dnes si musí zachovat čistou hlavu. Chystal se houknout na Hanku, když si vzpomněl, že tu není. K čertu s ní. Její odchod Bublu naštval. Ani se nerozloučila – ženská jedna hloupá. Bude si muset všechno obstarat sám. Při pomyšlení na snídani se k bolesti hlavy přidala i nevolnost. Musí se nejdřív postarat o klisnu, pak se uvidí.

Vesnice opět ožila turnajovým ruchem. Tentokrát dorazilo mnohem více prodejců a návštěvníků než minule.

Velmistr si mnul ruce. Naklonil se k bratrovi, kterému se v obličeji zračila únava. „Jak to jde? Všechno jsi zabezpečil?“

„Kdo bude na tribuně, tomu žádná újma nehrozí. Ostatní by se měli od arény držet dál.“

„Výborně, bratře, dobrá práce.“

„Potřeboval bych si konečně trochu odpočinout a nakrmit mazlíčky.“

„Mazlíčky?“ zahleděl se na něj podezíravě velmistr. „Tu holku už jsi přece pustil, ne?!“

„Co můj velký bratr nařídí, to udělám. Od včerejšího rána jsem obešel sto dvacet prominentních zájemců o turnaje, vybral od nich vstupné, zařídil pohodlnou cestu až na místo, magicky zabezpečil tribunu i přístupové cesty. Spal jsem necelou hodinu, a přesto se tvářil na tvé kamarádíčky mile a přátelsky. Co bys chtěl víc?“

„Ano, uznávám. Poslední tři dny jsem tě vytěžoval víc než jindy a bohužel i další dva dny tě budu potřebovat neustále vedle sebe.“

„Na pár hodin se beze mě obejdeš.“

„Dobře víš, že neobejdu. Může se zvrtnout spoustu věcí.“

„Ale co naše malé rukojmí?“

„Sám jsi mě ujišťoval, že jeho druh vydrží bez potravy a pití až dva měsíce. Takže pár dní, které strávíš se mnou, nehrají roli. Nebo snad máš u sebe nějakého dalšího živého tvora? Víš, co jsme si řekli! Žádné mučení, žádné experimenty, dokud neskončíme s naší velkou akcí.“

„Dobře, můj velký bratře, jsem ti k dispozici, na jak dlouho chceš.“

„Asi bych měl tu tvoji laboratoř zkontrolovat,“ zadíval se velmistr zkoumavým pohledem na sourozence v černém, „ale zrovna teď nemám času nazbyt.“

„Co bys tam asi tak našel? Pár netopýrů a jedno divoké mládě,“ ušklíbl se kouzelník.

„Jen aby!“ vrátil mu úšklebek velmistr. „A trochu se učeš. Máme tu významné hosty.“

Bránou dorazila další skupina lidí. Dva obchodníci s sebou přivedli osm nádherných koní. Přítomní rytíři se kolem nich okamžitě shlukli, aby si ušlechtilá zvířata prohlédli zblízka.

Ve stejné chvíli do vesnice dorazil osamělý mladík. Vypadal unaveně, jako by šel pěšky celou noc. Před ním běžela maličká veverka. Co chvíli se musela zastavit a vrátit o kousek zpátky, protože člověk se oproti ní pohyboval neuvěřitelně pomalu.

„Zpomal, Plavíku. Nepřitahuj na nás pozornost.“

„Je tady, už přišel!“

Sváťa se sehnul a zdvihl tulíka na rameno. „Chápu, že se ti stýská, ale buď opatrný. Brácha pořád ještě pracuje v utajení. Neprozraď ho.“

Tulík zašilhal po kapse, pod níž se ukrývalo netopýří tělíčko.

„Podle všeho se dnes koná nějaký významný turnaj,“ konstatoval Sváťa, když vkročil mezi domy. Zamířil k Bublovi a doufal, že někde v jeho okolí najde Hanku. Nutně se s ní potřeboval poradit.

Netopýr Chlupáč se v noci vydal na svůj první průzkumný let a objevil v podzemí velice zvláštní jeskyni. Sama jeskyně asi nijak zvláštní nebyla, ale uvnitř se nacházela prapodivná skupinka tvorů. Chlupáč je popsal jako draka menší velikosti tmavé barvy, jednu normální lidskou bytost a jednu menší. S nimi zde pobýval podivný tvor, kterého netopýr ještě nikdy nepotkal – napůl pták a napůl šelma. Sváťovi se však vchod do podzemní jeskyně najít nepodařilo a doufal, že by třeba Hanka mohla být úspěšnější než Helara. Škvíra, kterou se dovnitř protáhl netopýr, se bez velkého zásahu použít nedala. Lidé se do podzemí museli dostat jinudy.

„No sláva, tebe moc rád vidím,“ zajásal Bubla, když na něj Sváťa narazil u stáje. „Nemůžeš něco udělat s mojí migrénou?“

Mladík se lehce dotkl Bubaldinovy hlavy.

„Pořádáte turnaj?“ sklouzl pohledem po připravené výstroji pro koně.

„Hanka ti nic neřekla?“ pookřál vyléčený vévoda.

„Ještě jsem ji tu nepotkal. Kde je?“

„Včera ráno prý odešla za tebou,“ naklonil hlavu Bubla. Viděl, jak se mladíkův výraz zachmuřil. Jenže teď potřeboval, aby se Sváťa věnoval jemu a ne Hance, proto ze sebe začal chrlit novinky o chystaném turnaji. Jeho snaha byla korunována úspěchem – získal mladíkovu pozornost.

„Dva proti drakovi? Bez magie? Ale to je sebevražda.“

„Byli jsme mezi rytíři nejlepší.“

„Nesmysl! Heron a Darembar vás schválně nechali vyhrát. Hanka měla pravdu. Potřebovali někoho, kdo za ně umře.“

„Co to říkáš?“ poklesla vévodovi brada.

„Kde je drak, se kterým máte bojovat? Rád bych si s ním promluvil.“

„Nevím. Turnaj začíná asi za hodinu, možná už tu někde bude.“

„Pojď se mnou,“ nařídil Bubaldinovi a vyrazil k aréně, aniž se ohlížel, zda ho vévoda následuje.

„Tohle se velmistrovi nebude líbit,“ protestoval udýchaně Bubla.

„Není důležité, co se líbí jemu, ale to, zda vy dva hlupáci přežijete,“ přestal si Sváťa brát servítky. „Nevím, jakou hru s vámi hraje, ale smrdí intrikami už na dálku. Jestli ti funguje mozek, oznámíš velmistrovi, že souboj vzdáváš.“

„Blázníš? Tohle je příležitost, po které jsem celý život toužil.“

„Nechat se zabít drakem?“

„Jsem dobrej,“ prohlásil Bubla, ale přesvědčivě to neznělo.

Náhle ho spatřili. Zelený drak ve své majestátní velikosti mířil k aréně. Bubla se zastavil s otevřenou pusou.

„Co ty na to?“

„Parádní exemplář. Jeho hlava by se báječně vyjímala nad vstupní bránou mého hrádku.“

„Než dvakrát mávneš mečem, spálí tě na uhel,“ bezradně rozhodil rukama Sváťa.

„Mám rychlého koně, netrefí mě.“

„Ještě mi prozraď, komu mám odevzdat škvarek, co z tebe zbyde? Máš nějaké poslední přání?“

„Jenom jedno. Abys přestal zbytečně mlátit pantem. A ten škvarek, jak lichotivě říkáš mým pozůstatkům, pošli sestře na Soví hůrku. Bude mít radost,“ odsekl Bubaldin, otočil se na podpatku a odhodlaně zamířil zpět ke stájím.

„Kuráž se mu upřít nedá,“ vzdychl Sváťa a podrbal tulíka na bříšku. Chtěl pokračovat v cestě za drakem, ale jeden z pořadatelů hlídal přístup do prostoru vyhrazeného pro dračího bojovníka. Sem nikdo nesměl. Mladík byl nucen se otočit a vrátit do míst, kde vyrostlo tržiště.

Vtom ho tulík zatahal za vlasy. Sváťa natočil hlavu a spatřil u koní Rafana. Přiloudal se až těsně k němu, čehož tulík využil a přeskočil na rameno svého přítele.

„Doufám, že ses mojí horské veverky nepolekal,“ mrkl spiklenecky na bratra.

„Miluju veverky a vůbec všechny živé tvory,“ oplatil mu Rafan úsměv. „Jenomže dneska tu někoho čeká smrt.“

„Jednomu z nich jsem se snažil utkání s drakem rozmluvit. Ale copak někdo poslouchá dobré rady?“

„Asi ta tvoje dobrá rada neměla visačku s upozorněním, že se jedná o mimořádně dobrou radu s životně důležitým významem.“

„Chápeš to? Viděl draka, málem se strachem po..., a přesto půjde bojovat. Prý na tuhle příležitost čekal celý svůj život.“

„Jak je vidět, definoval stav věcí naprosto přesně – čekal celý svůj život. Dál už jeho život pokračovat nebude.“

„Leda by se stal zázrak,“ přikývl Sváťa a poplácal koně, který se zvědavě natahoval z ohrady. „Poslyš, neviděl jsi tu někde Hanku?“ dodal potichu.

„Na totéž jsem se chtěl zeptat já tebe. Plam i R’íhan na mě znepokojeně dorážejí a tvrdí, že je v nebezpečí a neodpovídá na kontakt,“ stejně tiše odpověděl Rafan.

„Hej, máme tady zájemce o koně,“ houkl na Rafana obchodník, „přiveď k nám vraníka s bílou lysinou.“

„Mám práci, musím jít. Najdu si tě později,“ vrátil Rafan tulíka na bratrovo rameno a přehoupl se do ohrady s koňmi.

„Copak ti to bráška dal? Co to máš?“ všiml si Sváťa, že Plavík v tlapkách svírá tenkou koženou šňůrku s malým penízkem na konci.

„Amulet bojovníka proti dračímu ohni,“ vysvětlil tulík mentálně a pustil předmět Sváťovi do dlaně.

„Výborně! Ten by se Bublovi mohl hodit,“ rozběhl se Sváťa poklusem ke stáji. Zároveň mu došla jedna věc. Ochránci nerovný souboj rytířů proti drakovi nezarazí. Ačkoliv celým srdcem netoužil po ničem jiném, než začít pátrat po Hance, rozum ho nabádal, aby nejdřív do arény doprovodil nedávno jmenovaného rytíře.

Vévodu zastihl vedle osedlaného koně, jak se nešikovně souká do nové zbroje.

„To je dost, že jsi tady,“ uvítal Sváťu nevrle, „pomoz mi na sebe upevnit tuhle železnou nádheru. Co říkáš? Líbí se ti?“

„Rozhodně je lepší než tvoje stará.“

„Jo. Hanka tvrdila totéž. Ale oblékat se do ní je za trest.“

„Vážně nevíš, kde je Hanka?“

„Už jsem ti to přece jednou říkal. Utekla za tebou.“

Sváťa se rychle ujal role panoše a začal Bubaldinovi asistovat. „Tohle máš pro štěstí,“ navlékl vévodovi amulet a zastrčil ho pod hrudní pancíř. Ještě jednou zkontroloval, zda brnění sedí a ohýbá se v místech, kde se ohýbat má.

Vtom se rozlétly dveře a do stáje vpochodoval se dvěma sluhy rytíř Heron.

„Přišel jsem ti pomoct s přípravou, než vstoupíš do arény.“ Vysoký rytíř obešel Bublu kolem dokola a poplácal ho po brnění. „Jak vidím, už jsi připraven. Dovol, abych tě doprovodil.“ Natáhl ruku po helmici, kterou Bubaldin držel. Vévoda mi ji však nepodal, místo toho ji odložil na lavici, a obrátil se k Sváťovi: „Mým průvodcem bude on,“ prohlásil a nechal si na natáhnout rukavice.

„Sluha?“ reagoval překvapeně Heron a do hlasu se mu vloudil výrazný opovržlivý tón. „Pravý rytíř by s sebou neměl tahat sluhy do arény. Dost na tom, že jim dovolí boj pozorovat zpovzdálí.“

„On není můj sluha,“ podíval se Bubaldin Sváťovi do očí, „je můj přítel. A tentokrát mě na turnaj doprovodí on.“

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny Heron a kývl na svůj doprovod, aby vévodu vysadili do sedla, „doufám, že ti poskytne stejně dobré rady, jako bych ti dal já.“

Sváťa podal helmici Bublovi, aby si ji nasadil. Pak se chopil uzdy a vedl svého rytíře vstříc osudovému střetnutí.

Errata:

12.08.2021 21:39