Umisťovací slavnost

Vron už projel tuhle zemi křížem krážem. Navštěvoval města, školy, nemocnice, ústavy i malé farmy, ale nikde nebyla sebemenší stopa po dívce, kterou potřeboval najít. Vypadalo to špatně.

Navíc tady proudilo tak málo magických toků, že nestíhal doplňovat to, co vydal při hledání. V celé zemi byla jen tři magická jezírka. Nad jedním měli školu léčitelé, druhé bylo uprostřed zahrad palácového komplexu, kde bydlel král s rodinou, a třetí bylo poblíž pobřeží a stál nad ním ústav pro sirotky. Právě k tomu třetímu se teď vracel, aby načerpal trochu sil.

Děti z ústavu už si prohlédl minule, a taky nic. Dva chovanci sice měli velice výraznou auru sedmého smyslu, ale oba to byli chlapci. U žádné z dívek nezaznamenal výraznější nadání. Možná by mohl pomoci aspoň těm klukům. Ale dokud nenajde to, co hledá, je to bezpředmětné.

Došel na kraj lesa, kde byl tok magie nejsilnější, uvelebil se pod stromem a uvolnil mysl, aby mohla síla proudit skrze ni. Ne, zavrtěl se, bude si muset sednout jinam, tady jakoby ho něco rušilo. Nepatrný impuls magické nerovnováhy přicházel odněkud zblízka. Po čtyřech se přesunul k dalšímu stromu. Ano, tady to bylo o něco silnější. Co to může být? Magický předmět, nebo něco živého?

Za keříkem byla dutina. Vron opatrně zapátral prsty a vytáhl kus hadříku. Rozbalil ho a uviděl šedavý prstýnek. Zaplavila ho vlna naděje. Téměř nábožně se ho dotkl. Nic. Neucítil ani zlomek magie ani náznak stopy, kterou hledal. To není možné. Kdyby to byl její prsten, jistě by to poznal... Ale pro jistotu ho může přinést své paní. Ona má schopnost vyvolat vidění minulosti. Třeba se něco vysvětlí. Vron cítil veliké zklamání. Zdálo se, že i šťastná náhoda mu dělá jen naschvály.

Znovu se usadil pod strom a znovu ho prstýnek začal rušit. On musí mít magii! Jak je možné, že ji nevidí? Vron zapojil magické vylepšení svých pátracích smyslů, ale kromě odčerpané magie nic nezjistil. Ten prstýnek byl pro něj z nějakého důvodu magicky neviditelný. Uložil ho do kapsy, zavřel oči a nechal své smysly doplňovat energii, kterou už nutně potřeboval. Za chvíli si na rušivé vlny předmětu zvykl a snažil se je nevnímat. Rozhodně ten prstýnek nehodlal zahodit.

Tajemný Vron

Slunce pomalu vystoupalo nad obzor a paprsky dosáhly až na mýtinku, kde Vron meditoval. Magie se mu doplňovala neuvěřitelně pomalu. Zdálo se, že magický prsten narušuje její tok víc, než předpokládal. Asi ho bude muset zase někam odložit, aby zdejší pobyt nevyčerpal všechny jeho síly.

Vyndal z kapsy hadřík s prstýnkem a zkusil zkoumat látku, zda by mu neprozradila něco o svém posledním majiteli. Cítil slaboučký dotek, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Magií na to rozhodně plýtvat nebude. Pak vzal do prstů šedý kroužek. Jak je možné, že jeho tak zkušené magické vidění nedokáže rozlišit působení tohoto zrádného prstýnku?

Právě přemýšlel, zda ho znovu neuloží do původní skrýše, když vtom uhodil blesk. Ruka, ve které kroužek držel, ho začala pálit jako v ohni. Magický blesk explodoval v jeho mysli takovou silou, že se zapotácel. Kroužek se rozzářil stříbrným světlem. To je ona, to musí být ona. Použila obrovský magický výboj jako obranu proti znehybňujícímu kouzlu. Kdyby měla alespoň základní magické vzdělání, věděla by, že na něco takového stačí nepatrný zlomek použité síly. Tímto způsobem vyplýtvala snad veškerou svou energii. Ucítil, jak se do její magie mísí aura dalšího účastníka konfliktu. Určitě to musí být jeden z těch chlapců, kterých už si všiml minule. Nemohl poznat, který z nich to je, neboť barevné spektrum jejich aury bylo velice podobné – skoro to vypadalo, že jsou bratři nebo bratranci.

Bezmyšlenkovitě vyrazil směrem k místu konfliktu a za okamžik se zarazil o plot. Podíval se na prsten. Už zase z něj zbyl jen malý šedavý kroužek. Vzdáleně vnímal magickou auru obou chlapců, ale dívka úplně zmizela z jeho vědomí. Ale aspoň teď ví, že žije a kde ji najít. Jen stále není jasné, jak ji má poznat. Ze záhadných důvodů kolem ní není znát žádná magická aura, jen když dojde k nějaké akci, zazáří jako meteor a právě tak rychle zase zhasne.

Rychle kolem sebe zapátral, jestli se nedívá oko Bdělých. Při takovém magickém výkyvu by se divil, kdyby si toho nevšimli. Mohl by se tu objevit ochránce, aby zjistil, o co jde. Chvíli dával pozor, ale nic se nedělo. Možná mají starosti jinde, možná je Jižní kontinent tak chudý na magii, že je ani nezajímá.

Zabalil prstýnek zase do hadříku a rozhodl se ho vrátit na místo, kde ho našel. Kolem dutiny pak nastražil hlídací kouzlo, aby se včas dozvěděl, bude-li ho někdo odnášet.

Znovu se vydal blíž k Útulnému domovu a došel až k hlavní bráně. Bude se muset podívat dovnitř. Kdyby měl dost magie, nebyl by problém vzít na sebe třeba podobu ptáka, ale v současné nouzi se o to bude muset pokusit nemagickými prostředky. Nebyl si jist, jakou zvolit taktiku, tak zatím zůstal stát opodál a přemýšlel.

K bráně zatím přicházeli lidé a přijely i dva menší kočáry s koňmi. Všichni mířili dovnitř. Vtom se za jeho zády vynořila starší žena.

„Taky se jdete podívat na umisťovací slavnost?“ zeptala se ho.

Vron se chopil nabízené příležitosti: „Rád bych, ale nejsem zdejší a nemám ani tu nejmenší představu, jak to tu chodí. Myslíte, že byste mi mohla poradit?“

„Moc ráda. Jenže ono se musí zaplatit vstupné a na to já nemám...“

„To není problém, rád vás pozvu na svůj účet. Víte, hledám jedno děvče.“

„Rozumím. Já tady mám dceru, kterou mi před lety vzali. Ráda bych ji viděla a taky chci zjistit, kdo si ji vezme do péče. Tahle slavnost slouží totiž k tomu, aby si tu movitější lidé vybrali dívky a chlapce do služby. Přicházejí sem verbíři do vojska, farmáři, kteří potřebují pracovní síly na pole, nebo páni, kteří si chtějí vychovat ještě nezkaženou služebnou. Kdo zaplatí vyšší sponzorský příspěvek, může si vybírat jako první. Jak je to děvče, které hledáte, staré?“

„Nejsem si jist. Potřeboval bych se na pár věcí zeptat.“

„No, já být vámi, tak se moc nevyptávám, to by vás mohli šupem vyvést ze dveří.“

„No dobrá, tak se budu jenom rozhlížet. Poslyšte, možná bychom mohli tvrdit, že jsme manželé a chceme služebnou.“

„Kde jste nechal oči, milý pane? Já jsem chudá ženská a vy vypadáte jako dobře situovaný pán. Ale mohli bychom říci, že jsem vaše hospodyně a že chcete, abych vybrala nějaké šikovné děvče do kuchyně. Co vy na to?“

„Dobrý nápad, tak jdeme na to,“ přikývl Vron a vykročil do areálu Útulného domova.

„Přejete si jen obyčejné vstupné, nebo i s obědem?“ zeptala se pracovnice ústavu, která tu seděla u stolečku s papíry a kasičkou.

Vron vytáhl malý safír: „I s obědem, prosím. Mohu zaplatit kamenem?“

Sestra u stolku se rozzářila a dala do placu svůj nejširší úsměv.

„Ale samozřejmě, pane, jen nevím, zda budu mít nazpět.“

„S tím si nedělejte starosti. Platím i zde za mou hospodyni a zbytek věnujte na něco užitečného pro děti.“

„Račte dál, vašnosti, Zita vás doprovodí,“ a kývla na dívku stojící opodál, která je vedla přes dvůr do další menší branky, za kterou se rozprostírala zahrada. Ukázala na bílé židle ve stínu pod stromy.

Vron a jeho průvodkyně se posadili a začali se rozhlížet kolem sebe. Pohybovalo se tu asi deset dívek, které roznášely nápoje.

„Ne, ta moje tu nikde není. A co ta vaše?“ zašeptala žena.

Vron neodpověděl, jen neurčitě pokrčil rameny. Bude se muset zkusit nějak nenápadně dívek dotknout, když jeho vnitřní oko vnímající magii okolí tak zklamalo.

„Jak vám mám vlastně říkat?“ zašeptal po chvíli své společnici.

„Říkejte mi Marie. To moje děvče se jmenuje Paula a má vlnité kaštanové vlasy s rudým nádechem. Párkrát jsem ji zahlédla, když děti chodívaly se sestrami na pláž sbírat mušle. Je moc krásná, ale tady ji nikde nevidím. Je jí teprve třináct, možná ještě zůstala v dětském oddělení. Snad se jí nic nepřihodilo...“

Ještě chvíli si spolu povídali o zahradě, jak je podivuhodně pěkná v takovém suchu, a o dívkách, které poletovaly sem a tam, ale na žádné dotazy návštěvníků neodpovídaly.

Pak dorazila sestra, která se představila jako Agáta, omluvila se za zdržení a dala pokyn jedné z dívek, která po chvilce do zahrady přivedla ještě čtyři chlapce.

„Copak ty kluky pořádně nekrmí, že jsou taková vyžlata?“ divila se Marie.

Pak došlo na představování chlapců a dívek. Každý o sobě řekl pár slov a sestra to doplňovala ještě svým komentářem, kde vyzdvihovala jejich hlavní přednosti.

„Tohle je fakt slabota,“ ozvalo se tiše za nimi od jednoho z účastníků, „já si počkám až na výběr u oběda, tam budou ti lepší.“

Nicméně několik zúčastněných vstalo a šlo se domlouvat k sestře. Za chvíli už odcházeli v doprovodu zvolených dívek, dokonce byl mezi vybranými i jeden z chlapců.

„A co se stane s těmi nevybranými?“ zajímal se Vron.

„Pokud se je nepodaří do osmnácti let umístit, jsou odvezeni na horské plantáže a prodáni jako otroci. Ale psst, o tom se nesmí veřejně mluvit.“

Když byli všichni zájemci vyřízeni, začali se přítomní zvedat. Ti, co neměli poukázku na oběd, rovnou odcházeli, a ostatní byli uvedeni do jídelny uvnitř budovy. Nebyla nijak zvlášť velká, ale byl tu příjemný chládek. Každý hledal místo, odkud bude mít nejlepší rozhled. Za chvilku už všichni seděli a zvědavě vyhlíželi další program.

Sestra Agáta zatleskala a hned se objevili mladí lidé, kteří začali obsluhovat hosty u stolu.

Marie zatahala Vrona za rukáv a vzrušeně zašeptala: „Támhle je, támhleto, to je ona. A jak jí to sluší, chudince mojí malé.“

Ohlédl se naznačeným směrem a skutečně uviděl krásnou dívku s vlnitými vlasy. Zarazil ho ale její výraz. Pohybovala se trochu jako duchem nepřítomná a na tváři měla nános pudru, který zakrýval nějaké tmavší místo, nejspíš modřinu. Sestra jí ukázala staršího muže s odulou tváří, který se zálibně díval po dívce a rukou plnou prstenů ji chytl kolem pasu a otočil ji k sobě. Dívka před něj mrskla talíř s polévkou tak prudce, až vyšplíchla na čistý ubrus. Muž se zasmál a chytil ji za ruku. Ona sebou škubla, ale vytrhnout se jí nepodařilo. Znovu se zasmál a pustil ji.

„Panebože, to snad ne! On si ji vyhlédl Seladonin. Holčička moje malá, smůla se jí lepí na paty už odmalička. A teď ještě tohle,“ zanaříkala tiše Marie.

„A kdopak je ten pán?“

„Ten? Je majitelem všech vykřičených domů v našem městě. Proti němu se nemáme šanci postavit. Pracuje pro něj nejméně polovina všech zlodějů a lumpů v širokém dalekém okolí.“

Vron se na něj podíval ještě jednou a podrobněji. Sedmý smysl pravděpodobně vůbec neměl. Asi vládne spíš pomocí peněz a teroru.

Vtom se Seladonin zvedl a přistoupil k sestře. Vron se také zdvihl a šel k nim.

„Jsem rozhodnutý, vezmu si tu zrzku a tu vysokou blondýnu,“ prohlásil muž.

„Povězte mi sestro,“ vmísil se do jejich debaty Vron, aniž si všímal zamračeného pohledu obézního muže, „jak rozhodujete, když se o dívku ucházejí dva zájemci? Také mám zájem o tu rusovlásku.“

Sestra se bojácně ohlédla po Seladoninovi, ale než mohla odpovědět, ozval se on přímo: „Milý pane, všechno je to o penězích. Já za ni nabízím zlato v hodnotě hraběcího kočáru. Můžete snad dát více?“

„No,“ začal váhavě Vron, „musí se zaplatit hned tady na místě?“

„Samozřejmě,“ zatvářil se obézní muž vítězoslavně, jistý si svou finanční převahou, „kdo tady na místě složí vyšší hodnotu, má přednost. A já už tady jmenovanou hodnotu složil, že sestro?“

Vychovatelka jen nesměle přikývla. Vron si byl jistý, že ten chlap nestydatě lže, ale ani nemrkl.

„Tak dobrá,“ přikývl a díval se Seladoninovi na několik vteřin přímo do očí. Pak sáhl do kapsy a položil na dlaň tři diamanty.

„Co vy na to sestro? Tohle je hodnota dvou kočárů a ještě něco zbyde. Máte zájem?“

„Vy jste blázen, chlape, za to žádná ženská nestojí,“ vyvalil oči Seladonin, mávl rukou a otočil se zpět ke stolu, kam už dívky servírovaly další chod. Vron se pousmál a nechal vyprchat zbytek kouzla lhostejnosti, kterým nepatrně postrčil protivníka pryč od žádané dívky. Snad si toho nikdo z přítomných nevšiml. Nechal drahé kameny pomalu sklouznout do dlaně sestry Agáty a vrátil se zpět ke stolu k Marii, která vyděšeně sledovala jeho počínání.

„Copak jste to tam domlouval? Tomu chlapovi se nedá věřit, měl byste být opatrný,“ zašeptala Marie, když dosedl zpět ke stolu.

Neodpověděl, jen pokrčil rameny a pustil se do polévky. Sice jíst nepotřeboval, ale odmítnutí by tu bylo nápadné. Hosté dojedli polévku a začaly se roznášet další chody. Postupně si zval k sobě dívky, které nosily tác s pokrmy, prohlédl si, co nabízejí, a pak vrtěl hlavou, že si dá něco jiného. Dotek mu o dívkách prozradil více než pohled, ale žádná z nich nebyla tou, kterou chtěl najít. Byl si jist, že dotykem ji musí poznat.

Moučník jim servírovala přímo Paulina. Marie z ní nespouštěla oči, ale říkala jen obvyklá slůvka jako děkuji nebo prosím. Dívka se stále pohybovala jako ve snu a zdálo se, že má i problém s obyčejnými pohyby, jako vyhnout se židli a položit talířek a lžičku na patřičné místo. Vron si všiml, že má na zápěstí připnutý magický náramek. Podobný tady mělo na ruce několik dívek. Zdálo se, že ho dostaly ty vybrané a nejspíš i zaplacené.

Ihned po moučníku dal pokyn Marii, aby se také zvedla, a spolu s ní přistoupil k sestře Agátě. Ta s úsměvem přikývla, vylovila z hromádky jedny desky s papíry a podala je Vronovi.

„Tady jsou doklady o vaší svěřené dívce a zde mi napište vaši adresu a prosím o potvrzení, že jste ji převzal do opatrování.“

Vron vyplnil adresu jedné vzdálené farmy a rozmáchle se podepsal. Pochyboval, že by kdo v budoucnosti pátral po umístěných dívkách.

„Prosím,“ přistrčil listiny k sestře.

„Nyní si vaši dívku můžete rovnou odvést s sebou. Doufám, že budete spokojeni. Mohu se ještě zeptat, zda máte schopnosti magického směru?“

Vronovi v mysli zablikalo výstražné světélko. Odpoví-li že ne, mohl by ho někdo vnímavý obvinit ze lži. Odpoví-li ano, možná by ještě na poslední chvíli mohli zrušit smlouvu. Co s tím? Rozhodl se pro neurčitou odpověď.

„Abych se přiznal, trochu ano, ale bohužel nejsou právě nejsilnější. Je v tom nějaký problém?“

„Ale ne, to naprosto není,“ spokojeně se pousmála vychovatelka. „Jen bych vám chtěla vysvětlit funkci náramku, který s sebou dívkám dáváme. Je to jakýsi magický amulet, který zajišťuje jejich poslušnost a spořádanost. Dívka sama si ho sundat nedokáže a vám to nedoporučuji. Jinak by se totiž mohla začít chovat podle svého nebo se pokoušet utéci a to si jistě nepřejete. Je to takový náš dárek pro vás navíc. Doufám, že nenastanou žádné problémy a že svou chovanku svěřujeme do dobrých rukou.“

Vron se zdvořile uklonil, poděkoval a postrčil Marii ke dveřím: „Počkejte na nás venku, Marie, ať tu nepřekážíme ostatním.“

Počkal, až jeho společnice vyjde ven. Sestra zatím přivolala Paulinu: „Teď se o tebe postará tento pán, tak děkuj osudu, že si tě vybral někdo tak solidní, a nedělej potíže. Doufám, že rozumíš a že se o tobě nedozvím něco špatného.“

Paula jen neurčitě přikývla, nechala se vzít za ruku a odvést.

Venku za dveřmi Marie vykulila oči.

„Vy jste ji vykoupil pro sebe?“ zeptala se opatrně s obavou, zda se má s dívkou přivítat nebo raději ne.

„Ne. Já jsem dívku, co hledám, mezi nabízenými nenašel. Paulu jsem přivedl pro vás. Doufám, že jí dokážete dát domov aspoň teď, když to dřív nešlo. Je na vás, zda jí všechno povíte, nebo ne.“

„Pane bože, děkuji za ten šlechetný skutek. Jak se vám jen odvděčím?“ Žena poklekla a snažila se Vronovi k jeho nelibosti líbat ruku.

„Dejte pokoj, ženská, tohle si nechte od cesty. Spíš nám ukažte, kudy se k vám jde, musíme to děvče co nejdřív schovat u vás, než ten obézní oplzlý chlap dojde k názoru, že by ji přece jen chtěl, a dá nás sledovat.“

„Prokrista, já na něj úplně zapomněla... Pojďte, povedu vás lesními pěšinami. Je to kratší a líp se tam ztratíme.“

Vzala Paulu za ruku a vyrazili tempem, kterého byla zmatená dívka schopná. Polední žár byl v lese přece jen trochu mírnější, tak ani nemuseli dělat velké odpočinkové přestávky. Po více než dvou hodinách dorazili k malé rybářské kolonii, kde byly domky splácané z nejrůznějších materiálů a zbytků dřev, které nejspíš vyplavilo moře. Mírný vánek přinášel vůni mořské vody a pach rybiny.

„Máma, máma je tu,“ vyběhly z jedné chajdy dvě děti, ale hned se zarazily, když uviděly cizí návštěvníky. Marie zdvihla do náručí holčičku a rozcuchala vlasy klučinovi.

„Uf, to jsem ráda, že jsem zase doma. Přivedla jsem s sebou hosty, tak hezky pozdravte a chovejte se slušně.“

Vron cítil, jak se na ně upírají pohledy obyvatel z okolních domků. Marie si všimla, že mu to není příjemné, a pokynula, aby šel dovnitř. Pak tam dostrkala i Paulu. V koutě tam kolébala asi desetiletá dívka maličké mimino. Když vstoupili, odsunula se úplně dozadu, aby měli kolem stolu víc místa.

Marie sáhla do police pro chléb a snažila se předstírat, že ho krájí s lehkým srdcem. Původně doufala, že ho budou mít ještě další dva dny, než se vrátí Johan z lovu a prodá ryby. No, co se dá dělat... Přece musí hostům něco nabídnout!

„Berte si,“ přisunula před ně prkénko a slánku. Pak se ještě natáhla pro hrnečky a džbán s vodou. Paula poslušně sáhla po jednom krajíci a napila se. Vron s úsměvem odmítl a jen se napil. Děti se nesměle přiblížily a když zjistily, že je matka neodhání, lačně se zakously do jídla. Jen dívka u mimina se nezvedla. Vron vzal jednu skývu, posolil ji a podal ji dívce. Nejistě se usmála, ale neodmítla.

Za chvíli zmizel z prkénka i poslední drobeček a Vron se pootočil k Paule.

„Tak tady jsi teď doma. Jak se ti tu líbí?“

Dívka k němu otočila obličej, ale nezdálo se, že by chtěla odpovědět. Vzal ji za bradu a podíval se jí do očí.

„Ne, to ne,“ začala ho odstrkovat a vyškubla hlavu z jeho dlaně. Chvatně se přesunula na druhou stranu stolu a zacouvala co nejdál. Marie vstala a vzala ji za ruce.

„Ale no tak, není čeho se bát. My ti neublížíme, Paulinko. Tady jsi doma, u své mámy. No tak, tak už se neboj.“

Posadila dceru dozadu vedle kolébky, pohladila ji po vlasech a pak se vrátila ke stolu.

„Vypadá jako by ji něčím omámili a bojí se. Myslím, že jí tam někdo dost ublížil. Ale doufám, že se vzpamatuje, jen to bude chtít trochu času,“ smutně pokývala hlavou žena.

„Ano,“ souhlasil Vron, „dostala drogy a zdá se, že dost silnou dávku. Asi byla vzpurná a nechtěla spolupracovat. Rád bych se jí zeptal na pár věcí, ale dnes to asi nepůjde. Zkusím přijít tak za dva dny, snad už to bude lepší. Tady vám nechám pár drobných na jídlo a pokud pro ni seženete nějaké čistící bylinky, tak je taky kupte, já je pak zaplatím. Rád jsem vás poznal a děkuji za doprovod.“

Vron se zvedl a schoval ruce, aby ženu zase nenapadlo nějaké to líbání, ale moc si tím nepomohl.

„Vy jste pane, velký dobrodinec a já i zdejší lidé jsme vám kdykoli k dispozici, pokud byste někdy něco potřeboval. Jsem vám moc zavázaná,“ objala ho a pohladila po tváři.

Ještě že nemá magické vidění, pomyslel si sám pro sebe Vron, to by se sakra divila, koho že to objímá. Jemně ji od sebe odtáhl a urychleně odešel. Obě děti ho doprovázely na kraj lesa a tam mu zamávaly.

Konečně byl zase sám a mohl začít přemýšlet, co dál. Rozhodl se vrátit k magickému jezírku poblíž ústavu. Pěší chůze ho dost obtěžovala, ale neodvážil se sáhnout do svých magických rezerv. Kdo ví, kdy bude potřebovat nějaké kouzlo, a bylo by mrzuté být na dně. Možná měl přece jen zvolit ptačí podobu, ale to by se zase nemohl vyptávat.

Paní už je jistě netrpělivá a proklíná jeho neschopnost. Ale kdo mohl tušit, jak to hledání bude komplikované.

Errata:

12.08.2021 09:14