Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pod vlivem náramku

Vron už dva dny seděl poblíž dětského ústavu a doplňoval magii. Trochu ho mátlo, že oba nadaní chlapci mezi chovanci nebyli. Něco závažného se to ráno, kdy objevil prsten, stalo, a rád by věděl, co to bylo. Přemýšlel, má-li poslat magického stopaře. Pak usoudil, že ještě nejdřív zkusí získat nějaké informace od Pauly.

Tentokrát se na cestu vydal v noci, aby se vyhnul zbytečné pozornosti. Počkal, až se rybářská víska probudí, a zamířil do známého domku, kde bydlela Marie se svými čtyřmi, vlastně teď už pěti dětmi.

Několik žen na břehu opravovalo sítě a rybáři pomalu spouštěli čluny na neklidné moře. S obavami pohlíželi k obzoru a dohadovali se, zda vítr ještě zesílí, a zda je bezpečné vyrazit někam do bohatších lovišť nebo je lepší zůstat a zkusit štěstí v nejbližší zátoce.

Tiše zaklepal na dveře domku a ačkoliv se neozvala žádná odpověď, vstoupil dovnitř. Paula si právě splétala své zářivé vlasy a zvědavě se na něj zadívala.

„Buďte vítán, posaďte se. Maminka mi o vás včera večer vyprávěla.“

„Rád tě zase vidím. Ty si na to, co se stalo, vůbec nepamatuješ?“

Trochu se zasmušila a jen zavrtěla hlavou. Zručnými pohyby stočila vlasy kolem hlavy a přikryla je barevným šátkem. Takhle by ji málem nepoznal.

„Myslíte, že mě budou sestry hledat?“ zeptala se s obavou.

„Ne, to si nemyslím,“ řekl tiše, aby nevzbudil ostatní děti, které ještě spaly, „ale byl tam jeden muž, kterému ses velice líbila a dost o tebe stál. Děláš dobře, že skrýváš vlasy, takhle by tě asi nepoznal. Být tebou, stejně bych mu nechodil na oči.“

„Já vím. Seladonin,“ řekla nešťastně, „snažil se mi dělat ze života peklo už dva týdny před slavností. Ani sestry se mu neodváží odmítnout vstup do Útulného domova. Je to odporný chlap. Chtěla jsem se zmrzačit, být ošklivá, jen aby mě nechtěl. Ale nedokázala jsem to.“

Odhrnula si neposlušný pramen vlasů, který se prodíral zpod šátku, a Vron si uvědomil, že stále ještě má magický náramek z ústavu.

„Dovolíš, abych ti sundal ten náramek?“

Polekaně na něj pohlédla: „Ale sestra říkala, že je to pojistka mého života. Že umřu, když se ho pokusím zbavit. Mám ho opatrovat jako oko v hlavě a nikomu nedovolit, aby s ním cokoliv dělal...“

„Paulo, věříš mi?“

„Já, já nevím...“

„Dobrá, nebudu ti ho sundávat, jen se na něj podívám. Dovolíš?“

„Já... No, dobře, tak se podívejte. Ale opatrně, prosím,“ s přemáháním k němu natáhla ruku a trochu se zachvěla, když se jí dotkl.

No jasně! Tohle se dalo čekat, pomyslel si sám pro sebe, aby dívku nevyplašil. Dali jí s sebou magického špiona. Kdykoliv mohli sledovat, kde je, co dělá, s kým a o čem mluví. To by nešlo. Nemůže se jí vyptávat dřív, než tu věc zneškodní. Bude to muset zkusit nějak opatrně.

„Kde máte maminku?“

„Včera večer přijel strýc Johan s rybami, tak je šla brzo ráno na trh prodat. Máme tu ještě trochu rybí polévky. Je moc dobrá, máte zájem?“

„Ne, díky, já snídal vydatně, nech ji dětem,“ odmítl vlídně Vron a ohlédl se po spících.

„Musím ještě pro vodu, počkejte tu prosím s dětmi. Maminka by se měla vrátit každým okamžikem.“ Než Vron stačil vyslovit nějakou námitku, vyběhla ven.

Podezíral ji, že už se bojí s ním mluvit sama a někde tam venku čeká, až se vrátí Marie. Využil toho, že je tu sám se spícími dětmi, a vylovil ze svého sáčku malý safír. Přidal ho do hrnečku, kde měla Marie schovaný zbytek drobných, které jí dal minule.

Po chvíli se konečně dočkal. Do domku vtrhla Marie, zahalekala na děti a na stůl položila čerstvý voňavý chléb. Radostně ho uvítala. Probuzené děti působily takový zmatek a rozruch, že se nepřítomnost Pauliny úplně ztratila. Teprve když si malí začali nacpávat pusy polévkou a chlebem, všimla si její nepřítomnosti.

„Paulina tu není?“ podivila se a tázavě se na Vrona podívala.

„Myslím, že jsem ji polekal tím, že jsem si chtěl prohlédnout její náramek.“

„Ano, nechce ho sundat. Říká, že to nejde.“

„Díky tomu náramku ji mohou sledovat, a když budou chtít, mohou ji i najít. Ale ona mi nevěří, bojí se ho sundat.“

„No, asi to tam neměla lehké, možná nevěří nikomu.“

„A vy mi věříte?“

Zamyslela se a pak přikývla.

„Já vím, že od ní chcete nějaké informace, ale zatím se k nám chováte velice hezky. Já vám věřím, že jí nechcete ublížit.“

„Ten náramek musí pryč, pokud chcete, aby žila normální život.“

„Nechcete použít násilí, že ne?“

„Pokusím se ji magicky ovlivnit a až vám dám znamení, tak jí ten náramek stáhnete. Mého dotyku by se mohla polekat. Jste ochotna mi pomoci?“

„Božíčku, proč je všechno tak komplikované?“ povzdechla si žena, ale otevřela dveře a zavolala na Paulinu. Ta opatrně vešla dovnitř a podívala se na Vrona. Ten neztrácel čas a zadíval se jí naléhavě do očí. Pak mávl na Marii. Náramek odpadl z ruky téměř bez použití síly. Dívka odstrčila matku a chtěla zase vyběhnout z domku. Ale Vron zastoupil dveře. Paula chvíli váhala a pak zacouvala dozadu do místnosti, kde byla plošina na spaní. Vron na ni ještě chvíli upíral zrak a pak sklopil oči a náramek, který mu Marie podávala, strčil do kapsy.

„Nebojte se, teď už je všechno v pořádku,“ uklidňoval všechny. Děti se dívaly trochu vyděšeně, ale pak pokračovaly v jídle. Paula si držela hlavu a kolébala se ze strany na stranu.

„Opravdu jste jí neublížil?“ strachovala se matka, když se natáhla, aby dívku pohladila, ale ta před ní ucukla.

„Ne, teprve teď je opravdu sama sebou. Dejte jí napít trochu vody.“

Děti zatím dojedly a vyběhly ven. Paulina nejstarší sestra vzala mimino, přivázala si ho do šátku na břicho, nejistě se podívala po matce: „Odnesu ho k Stefanii, má hodně mléka, třeba zbyde i pro našeho Pavlíka.“

Marie přikývla a dívka odešla.

Paula pustila svou hlavu a šla si k umyvadlu opláchnout obličej. Rozhlédla se po místnosti, podívala se na Vrona, pak na matku: „Takže tady jsem doma. No, mohlo to být horší. Co to se mnou udělali? Posledních několik týdnů jako bych prožila ve snu. Kdo jste, pane? Proč jste se zamotal do mého osudu?“

Vron se trochu pousmál. Tohle děvče se mu začínalo líbit. Přestala být poddajná a ustrašená. Zdálo se, že náramek fungoval nejen jako špion, ale taky tlumil dívčinu osobnost.

„Jmenuji se Vron a hledám jedno děvče se sedmým smyslem, které žije v Útulném domově. Při umisťovací slavnosti jsem ho nenašel. Možná je mladší a zatím tam s vámi nebyla. Nevím, jak se jmenuje, ale rád bych jí pomohl při vzdělávání. Má zvláštní nadání a potřebuje chodit do školy. Rád bych se zeptal na pár věcí. Mohu?“

„To myslíte jako magické nadání?“

„Přesně tak. Znáš ji?“

„V domově nikdo naše nadání nezkoumal. Jak se pozná, že má někdo sedmý smysl?“

„To je různé, většinou umí něco zajímavého navíc. Nějakým způsobem vyniká nad ostatní. Umí utěšit, trochu léčit, nebo naopak způsobovat bolest. Přemisťuje drobné věci, ví, co se stane za chvíli...“

„Hm. Ne. Na nic podobného si nevzpomínám. Když ono v domově bylo lepší ničím nevynikat. Jen Svatoušek to uměl skvěle s kytkama. Víte takovej malej hodnej kluk, nepamatuji si, že by někomu ublížil. Když se člověka dotkl, bylo to jako pohlazení. Ale holka? To ne, nevzpomínám si, je mi líto.“

„Nevadí, nic se neděje, netrap se tím. Pověz mi něco víc o tom, co jste dělali, co vás naučili.“

„Nic moc. Tahat šutry z pole, okopávat, zalévat, zašívat roztrhané věci, sbírat na pláži mušle a jantary, když je vyplavily bouřkové vlny.“

„A co číst, psát?“

„Spadl jste z višně? To jsme se učili tajně mezi sebou. Když nás některá sestra načapala, byl z toho malér.“

„A ty umíš číst a psát?“

„No jasně. Bylo tam pár kamarádů, kteří to uměli a učili ostatní. Rafan z nich byl nejlepší. A já pak zase učila další, třeba Hanku, té to šlo skoro samo, byly jsme kamarádky. Škoda že ji taky nemůžu odtamtud vytáhnout.“

„A co útěk? Zkusil někdo utéci?“

„Jo. Ale špatně to skončilo.“

„Jak?“

„Jak co? Utéct? Nebo jak to skončilo?! Sestry ho šouply do díry a když se vrátil, tak jen proto, abychom ho viděli umřít. Aby už to nikdo nezkoušel... Ne, myslím, že utéct se z domova nedá.“

„A co kdyby pomohl někdo zvenčí?“

„Já nevím. Myslím, že Bachařka, tedy vrchní sestra by hledala tak dlouho, až by uprchlíka našla.“

„No, to nevypadá moc nadějně. Ještě mi řekni, co je to ta díra.“

„Jednou mě tam taky šoupli, když jsem nechtěla vyhovět tomu nechutnému tlouštíkovi, co si mě tam vyhlédl. Naštěstí to bylo jen přes noc. Co to je? No, prostě díra – vlhká, studená, bez světla, tvrdá hrbolatá podlaha, absolutní tma, nejspíš jeskyně. Dveře jsem nenašla. Tehdy jsem taky dostala náramek, co nešel sundat. Brrr, ještě teď mám husí kůži, když si na ty chvíle vzpomenu.“

„Říkáš, že jste někdy chodili na pláž?“

„Ano. Většinou jsme po bouřce chodili sbírat to, co moře vyplavilo. Vždycky jsme se na to docela těšili. Mohli jsme se vykoupat, popovídat si, rozběhnout se jen tak po písku. Bylo to docela fajn.“

„Kdybych tě požádal, abys doručila tomu nadanému chlapci, co to umí s květinami, vzkaz, až zase půjdou na pláž, dokázala bys to?“

„Určitě, to by neměl být problém. Tam by to šlo,“ usmála se na Vrona dívka, „akorát nevíme, kdy bude nejbližší bouřka.“

„Nejbližší bude dnes v noci, cítím ji. Takže se tu zastavím zítra ráno, souhlasíš?“

„Jasně,“ kývla spiklenecky Paula a usmála se i na matku, která jen přihlížela a nic neříkala.

Bouřka večer opravdu byla, i když ne příliš silná.

Ráno Paula procházela poblíž pláže. Děti z domova tam byly, ale Sváťa ani Rafan se neobjevili. Paula se nenápadně zamíchala mezi sbírající a po chvíli se jí podařilo získat pár informací. Podrobnosti bohužel nikdo neznal.

Když se večer vrátil Vron, dozvěděl se vlastně jen to, že Hanku se Sváťou a Rafanem zavřeli do díry kvůli konfliktu, který ti tři měli s vrchní sestrou.

Paula se divila, že tak nedostatečné informace Vrona uspokojily. Netušila, že do této chvíle neznal ani Hančino jméno, že díky této informaci vlastně zjistil, koho ve skutečnosti hledá. Při vyprávění dívky o tom, jak bylo na pláži snadné se zamíchat mezi sbírající děti, ho napadl plán, jak si poradit s útěkem Hanky.

Příští dva dny strávil procházením rybářských kolonií u pobřeží. V jednom vzdálenějším místě zahodil magický náramek, který sundal Paule z ruky, daleko do vody. Pokud by dívku někdo hledal, tady nemá šanci, pomyslel si spokojeně. Pak pokračoval v cestě a občas se dával do řeči s některými majiteli člunů. Dlouho mu trvalo, než našel přesně to, co potřeboval. Ale nakonec to našel.

Errata:

12.08.2021 09:14