Vítej, návštěvníku!

Pryč s čarodějnicí

Hanka přečkala dlouhou osamělou noc, kdy toho moc nenaspala, a myslela na kluky. Záviděla jim, že jsou mezi ostatními dětmi. Vlastně si ze svého života nic jiného než Útulný domov nepamatovala. Jak ráda by se teď vrátila na svou nepohodlnou pryčnu s kousavou dekou, pod kterou bylo v zimě chladno. Neuměla jsem si toho vážit, říkala si nyní, když šance na návrat vzala za své. Měla jsem tam kamarády, smáli jsme se, tajně se učili číst... Slzy sebelítosti se koulely po Hančiných tvářích a svět se zdál najednou zlý a nespravedlivý. Proč? Proč zrovna já musím mít pořád nějaké trable? Asi měl Raf pravdu, když mi vtloukal do hlavy, že mám nejdřív přemýšlet, než se bezhlavě vrhnu do nesnází. Chtěla bych se tak ovládat, jako on, ale v tu chvíli mi to zkrátka nejde. A co asi bude teď? Kam půjdu? Nakonec Hanka přece jen usnula, ale zdály se jí samé divoké sny, jak hoří, jak se topí.

Doufám, že to nebyly prorocké sny, pomyslela si, když se s úlevou probudila. Jenže příjemný pocit z probuzení jí dlouho nevydržel. Zase ji začaly trápit pochybnosti o sobě samé a lítost po ztracené minulosti.

Snídani jí donesla sama Bachařka. Když Hanka dojedla, kývla na ni, aby ji následovala. Vedla ji dlouhými chodbami přes několikery zamčené dveře. Hanka vůbec netušila, že jsou zdejší budovy tak rozsáhlé.

Nakonec vešly do prostorné kuchyně. Hanka zatím znala jen malou přípravnu jídla pro děti, kde musela v době své služby pomáhat. Ale tady to bylo obrovské. Vzadu byly dvě pece, kde se nejspíš pekl chléb, protože co jiného by takhle vonělo. Všude kolem zdí byly police s různými krabicemi, sklenicemi a pytlíky a pod nimi věšáky na nádobí. V místnosti byly čtyři stoly, dvě velké zavřené skříně a množství bedniček na zeleninu. Spolu se sestrou Faninou tu pracovaly tři dívky. Všechny byly poněkud starší než Hanka. Když se zadívala pozorněji, poznala je, i když nyní už byly vyspělejší, než jak si je pamatovala.

Serena z nich byla nejošklivější. Řídké dlouhé vlasy jí mastně plandaly kolem krku, byla až vychrtlá a ruce i nohy měla divně pokroucené jako po nějaké nemoci. Když se zasmála, ukázalo se, že jí chybí jeden přední zub, což ještě umocňovalo její nevalný vzhled. Ela vypadala sice líp, ale ani nezvedla hlavu od své práce. Zdálo se, že nevnímá, co se kolem ní děje. Pracovala pomalu jako v mátohách. Když se natahovala po další zelenině k oloupání, Hanka zahlédla jen její prázdný pohled. Vedle ní seděla Mimi. Asi přestála nějakou zlou chorobu, protože měla pleť posetou dolíčky a jizvami a když pozdravila vrchní sestru, její levá tvář zůstala nehybná. Kdysi krásná a milá holka teď měla ve tváři zapsané utrpení a smutek. Hance se nad tím pohledem sevřelo srdce lítostí. Mimi jako by to cítila, zvedla hlavu a podívala se přímo na ni. Tvář se jí nepřátelsky zkroutila a z pravého oka vyšlehl nenávistný pohled. Hanka se zarazila a rychle přemýšlela, zda někdy Mimi nenaštvala, ale nemohla si na nic vzpomenout. Raději rychle odvrátila oči na sestru Faninu. Zjistila ale, že ani sestra se na ni nedívá právě přátelsky. To bylo moje jednání tak hrozné, že jsem si znepřátelila všechny kolem, to přece není možné, uvažovala rozpačitě a raději sklopila zrak k podlaze.

„Tak tohle je ta naše malá čarodějka?“ pokývala hlavou Fanina a za bradu zvedla její obličej k sobě. „Však já už si s tebou poradím, děvče. Ale ve tvém vlastním zájmu ti radím, abys tady nic nezkoušela. Já jsem mírná ženská, ale když mě někdo naštve, lituje pak, že se narodil. Rozumíš?“

Hanka tiše přikývla a sestra pustila její bradu. Potom vyprovodila Bachařku za dveře a ještě chvíli si tam tlumeně povídaly.

„To sis to musela pěkně zavařit, když tě šouply mezi nás,“ otočila se k ní škodolibě Serena, „prý na lidi přivoláváš nemoci.“

„Co je to za nesmysl? Já přece žádná čarodějka nejsem. Jenom jsem se jednou postavila proti Bachařce, proto jsem tady,“ bránila se Hanka nesmyslnému nařčení.

„Opravdu? A proč ti teda dali obojek? Fanina nás varovala, že nás můžeš uřknout. Prý už jsi to zkusila před rokem na Mimi. Jen se podívej, cos jí udělala!“

„Proboha, to je přece lež!“ vykulila oči Hanka.

„Lež, povídáš,“ zvedla se Mimi ze stoličky a přistoupila k ní, „už tenkrát mi řekli, že to vypadá na nemoc magického původu. Záviděla jsi mi moji krásu, dívala ses na mě, pamatuji si to. Je to tvoje vina, jak teď vypadám. Tehdy jsem to ještě nevěděla, ale dneska jsem si jistá a Fanina si to myslí taky. Nenávidím tě a jednou ti to vrátím...“

„Tak, děvčata,“ zatleskala v otevřených dveřích sestra, „hezky se vrátíme k práci a povídání necháme na jindy, že ano?“

Mimi se odvrátila a usadila se zpět k loupání zeleniny. Hanka čekala, co přidělí Fanina jí. Nemusela čekat dlouho. Za chvilku už seděla v zamčeném sklepě a třídila jablka na nepoužitelná, použitelná a dobrá. Sklep byl vlhký a zatuchlý, ale aspoň tu nebylo horko, jako venku. Hanka slupla několik jablek proti hladu a žízni a dala se do práce. Sice by tu uvítala nějakou společnost, ale ani po jedné z dívek, které viděla v kuchyni, netoužila.

Ještě teď se v ní zvedala zuřivost, když si uvědomila, co jim sestra o ní napovídala. Takové lži! A ony tomu věří. Hanka se snažila nemyslet na budoucnost, ale bylo to těžké. Chvíli si pobrukovala písničky, které si spolu s Paulinou vymýšlely a prozpěvovaly, když byly venku, Chvíli se snažila vymýšlet nějaké nové, ale všechno, co vymyslela bylo tak depresivní, že toho nechala. Hromádky přebraných jablek rostly, ale přesto se jí zdálo, že trvalo věčnost, než pro ni přišla sestra Fanina a odvedla ji do malé komůrky s jednou pryčnou, kam ji na noc zamkla. Vlastně byla Hanka ráda, že nemusí sdílet ložnici s nepřátelsky naladěnými dívkami. Také ji potěšilo, že vedle postele našla džbán s čerstvou vodou a kousek měkkého chleba, na kterém si moc pochutnala. V maličkém okně nad postelí bylo vidět hvězdy a ona smutně vzpomínala, jak se asi má Paula a kluci a jestli dál plánují útěk z tohoto neveselého zařízení. Škoda, že se k nim nemůžu přidat, myslela si, když usínala na nepohodlné pryčně s pohledem upřeným do maličkého obdélníku, plného jasných zářivých hvězd.

I následující den strávila ve sklepě plném jablek, kde měla za celý den k dispozici jen džbán s vodou a kyblík na potřebu.

Zdálo se, že od včerejška jablka poněkud ztratila na své chuti. Sice jich pár snědla, ale požitek z toho neměla. Ještě tak dva dny a budu jablka nenávidět na zbytek života, pomyslela si, když odtud večer odcházela.

Další den pro ni začal skoro ještě za tmy, kdy ji sestra přišla probudit a přinesla jí čisté šaty. No, šaty... Spíš to vypadalo jako neforemný pytel v pase převázaný provázkem. Bylo jí to poněkud úzké a dlouhé, musela dávat pozor, aby si nešlápla na okraj oblečení a dělat jen malé krůčky, co jí šíře obleku dovolila. Zavedli ji do kuchyně, kde se sešly i ostatní tři dívky, které tu potkala nedávno. Musely si uvázat šátky, pod kterými se ztratily nejen vlasy ale i obličej. Sestra každé z nich na ruku navlékla široký náramek. Do ruky dostaly velké prázdné koše od zeleniny a spolu se sestrou Faninou nasedly do povozu, který pravidelně dvakrát týdně jezdil na trh a pak vozil do domova nakoupené potraviny. Musely se posadit na podlážku a koše držet na klíně, takže neměly skoro žádný rozhled po okolí.

Cesta byla dlouhá a pak, když vyšlo slunce a začalo hřát, i nepříjemně horká. Hance stékaly čůrky potu po celém těle a svědily ji v místech, kde se nemohla podrbat. Pokaždé, když se zkusila zavrtět, sestra ji přísně napomenula. Vrtalo jí hlavou, kam je asi vezou. Nebyla sama, kdo se zkusil vyptávat, ale žádná z dívek nedostala odpověď. Jen Ela byla naprosto netečná a o nic se nezajímala. Ji jedinou nemusela po cestě sestra napomínat, aby zůstala v klidu. Po chvíli si Hanka uvědomila, že mořský příboj slyší hlasitěji než dřív. Také vůně moře byla výraznější. Podle zvuků kolem to vypadalo, že je kočí dovezl do přístavu.

Netrvalo dlouho, vůz zastavil a sestra jim pokynula, aby odložily koše a vystoupily. Konečně se mohly rozhlédnout. Hanka nikdy přístav neviděla a se zájmem pozorovala všudypřítomný ruch. Rybáři tu měli vystavené koše s rybami a kolem chodili obchodníci a vybírali si zboží pro své zákazníky. Byli tu i obyčejní lidé, kteří nakupovali a dohadovali se o cenách. U blízkého mola tu kotvily dvě rybářské bárky. Dál vzadu bylo zbudované nové dlouhé molo, u kterého kotvila velká plachetnice. Teď by byla správná chvíle pro útěk, napadlo Hanku a chtěla udělat krok stranou. V té chvíli pocítila, jak ji brní levá ruka. Ohlédla se na sestru Faninu a setkala se s jejím pohledem. Náramek na levé ruce začal bolestivě pálit.

„Zařaď se,“ houkla na ni Fanina.

Nechtěla ji poslechnout, ale nohy samy zamířily do mezery mezi Serenou a Elou. Když se ocitla na místě, bolest na zápěstí polevila. Hanka se zamračila, tohle se jí ani trochu nelíbilo. Jenže poslední zážitek s Bachařkou byl stále ještě příliš živý, takže potlačila svou hrdost a usoudila, že bude lepší, když to zkusí jindy a jinak.

V té chvíli sestru oslovil jeden z námořníků a pak je vedl přes dlouhé molo k velké plachetnici. Dívky ve svých úzkých šatech cupitaly směrem k lodi a teprve v té chvíli si uvědomily, že pojedou někam pryč, že už se do Útulného domova nevrátí. Hanka si všimla, že i Serena se pokusila odbočit před molem stranou, ale pak se s obličejem plným bolesti otočila do správného směru, vkročila na prkna a poslušně následovala Faninu.

Přešly úzké prkno a ocitly se na palubě. Ale nemohly se tu ani rozhlédnout a už byly nuceny sešplhat do podpalubí. V úzkých sukních se jim po žebřících šplhalo velmi špatně. Nakonec je Fanina umístila všechny do jedné malé kajuty a oznámila jim, že zde zůstanou, dokud loď nevypluje. Ona bude mít kajutu vedle a v případě potřeby na ni mohou zaťukat. Pak je zamkla. Hanka měla velkou žízeň, ale neodvážila se ozvat. Doufala, že sestra bude na jejich potřeby pamatovat a něco jim sem co nevidět přinese.

V kajutě byla dvě lůžka. Na jedno se posadily Serena s Elou a jí nezbylo, než se posadit vedle Mimi. Doufala, že v téhle chvíli nebude mít dost energie na rozpoutání nějakých sporů. Opatrně se po očku podívala na její méně pohyblivou tvář. Zdálo se, že i ona má nad čím přemýšlet a nehodlá si své sousedky příliš všímat.

„Tak už je to tady,“ vzdychla Mimi a složila obličej do dlaní.

„Já bych raději na plantáž, než do dolů,“ přikývla Serena, „mám ráda slunce, a horko mi nevadí. V dolech to musí být hrozné. Tma, zima, dřina a ven na slunce prý pouštějí jen jednou za měsíc. Tam bych fakt nevydržela. Doufám, že to bude plantáž.“

„Nechci ani na plantáž ani do dolů,“ zavrčela Mimi, „tohle není život pro mě. Musí existovat něco jiného, lepšího! A jestli ne, tak nemá cenu žít.“

„Neblázni, Mimi, i tam, co nás posílají, můžeme najít něco dobrého. Nemůžeš dopředu říct, že to ani nezkusíš. Možná tam najdeme někoho, kdo nás bude mít rád.“

„Nás, jo? Tak se na nás koukni. Proč si nás nikdo v domově nevybral? Jsme šeredy. Jedinej, kdo tam má naději, je tahle malá čarodějnice.“

A Mimi se prudce ohnala levým loktem proti Hančinu obličeji. Ta to nečekala a úder ji odhodil až na stěnu za nimi. Než se stačila zorientovat, dostala další ránu pěstí do obličeje.

„Neblázni, Mimi,“ snažila se zuřivou kamarádku zarazit Serena, ale neúspěšně. Teprve příchod Faniny Hanku zachránil před další nakládačkou. Z nosu jí krev kapala na šaty a jak se jí snažila rukou utřít, rozmazala si krvavou šmouhu po celém obličeji.

„No, to snad ne,“ zuřila sestra a hrubě Hanku vystrčila před dveře. Pak ji zahnala do své kajuty, posadila ji tam na svoji cestovní truhlu a půjčila jí mokrý hadr na zastavení krve. Hanka si všimla, že už se tu stačila docela pohodlně zařídit. Na lůžku měla měkký přehoz a na stolku v polici mísu s ovocem. Za chvilku přestal její bolavý nos krvácet. Utřela si po paměti obličej, ale šaty vypadaly, jak když právě někoho zavraždila. Sestra si ji znechuceně prohlížela. Pak jí nařídila, aby šaty svlékla.

„Zajdu ti je vyprat. A ty tu zatím budeš sedět a nehneš se ani o centimetr, jasný?! Běda, jak na něco jen sáhneš!“

Hanka rozhodně neměla v úmyslu sedět. Ta mísa s ovocem byla tak plná, že by sestra určitě nezjistila, kdyby jedno zrníčko hroznového vína zmizelo. Hanka teď měla kromě žízně v puse i pachuť vlastní krve. Jakmile za Faninou zapadly dveře, pokusila se vstát z truhly. Na levém zápěstí explodovala bolest. Hlídací náramek plnil svou funkci víc než dobře. Hanka se znovu posadila a bolest ustala. Prohlédla si ruku, ale nenašla na ní žádné zranění. Mísa s ovocem byla téměř na dosah. Zatnula zuby a zdvihla se podruhé. Zápěstí měla v jednom ohni a ruka brněla až nahoru. Natáhla se k poličce a zatínala zuby námahou. Utrhla kuličku vína a z posledních sil usedla zpátky. Vychutnávala úlevu, když bolest zmizela. Strčila uloupený kousek ovoce do pusy, chvilku ho slastně cucala a pak rozkousala. Žízeň se trochu zmírnila. Dokázala jsem to, pomyslela si, a teď už jí nevadilo klidně sedět a čekat na sestru.

Loď se zhoupla a Hanka ucítila pohyb. Vyplouváme, uvědomila si, opouštíme místo, kde stojí Útulný domov. Paulina, Sváťa, Rafan, to všechno je minulost. Už je neuvidí... Hance se zamlžily oči, popotáhla bolavým nosem a pak nechala slzy stékat po tváři, zatímco v duchu viděla své kamarády tajně čmárat písmenka do prachu neútulného dvora.

Sestra kymácivě vešla do dveří a hodila Hance mokré šaty. Ta si je beze slova oblékla a následovala Faninu zpět do kajuty dívek.

„Elo, posaď se vedle Mimi, a ty si sedni sem,“ nařídila rozzlobeně.

„Mimi, dobře poslouchej! Teď se nepohneš, dokud ti to nedovolím, rozumíš?“

Dívka přikývla. Fanina se spokojeně ušklíbla a opět dívky zamkla. Za chvíli jim však přinesla trochu vody a každá z nich dostala jednu pšeničnou placku. Tím splnila svoje povinnosti a kromě cesty na záchod se dívky už z kajuty nehnuly. Cesta probíhala v tichu, žádná z nich neměla náladu na povídání.

Konečně jim dovolili vyjít na palubu. Hanka se rozhlédla. Břeh byl ještě dobře vidět, ale loď mířila na širé moře. Bylo krásně. Mírný vánek nadouval plachty a čechral jim zpocené vlasy. Jeden z námořníků dívkám ukázal, kde si mohou stoupnout k zábradlí, aby nepřekážely. Bylo báječné nadýchat se čerstvého vzduchu, sledovat brázdu vln za lodí a zapomenout na všechno, co bylo i co bude. Hanka měla na okamžik pocit svobody a voda odnášela všechno špatné pryč do hlubin zapomnění a pohled na vlny obnovoval klid v její duši. Vnímala tu nekonečnou plochu moře a modrou oblohu posetou roztrhanými bílými obláčky. Vítr občas přinesl jemnou spršku vody, což bylo příjemné a osvěžující.

Námořníci roztahovali další plachty, které se nejdřív nerozhodně zatřepotaly, pak se s prásknutím naduly větrem a loď se rozjela zase o něco rychleji. Břeh se pomaličku vzdaloval.

„Tak, děvčata, to by stačilo, máme práci, je potřeba uvařit večeři,“ zahalekala na ně sestra Fanina a zamířila zase do podpalubí.

„Tak honem, honem, večer než půjdeme spát, vezmu vás ještě chvíli na palubu, pokud si to zasloužíte.“

Ztracena ve vlnách...

Neochotně ji následovaly. Hanka se přidala jako poslední, vůbec se jí nechtělo do stísněných prostor podpalubí, kde byla cítit vlhkost a zatuchlina.

V kuchyni už na ně čekal hubený nervózní kuchař, který je okamžitě začal komandovat a přikazovat, co kdo má udělat. Sestra jim nařídila vykonat vše, co po nich mužík bude požadovat a zmizela. Asi se bála, že i ona by mohla schytat nějaký nevděčný úkol, jako drhnutí podlahy nebo hrnců či loupání brambor. Nakonec se ukázalo, že to v kuchyni nebude tak zlé, jak se na začátku zdálo. Kuchař, spokojený s tím, jak jim jde práce od ruky, zalezl do kouta, uvařil si kafe a začal podřimovat. Rozhodně ho nevzrušovalo, když zmizel kousek mrkve. Hanka pracovala s radostí a vděčně uvítala, že Mimi přestala se svými útoky proti ní.

Po večeři je sestra opravdu znovu vyvedla na palubu a dovolila jim, aby tu zůstaly, dokud se jim nebude chtít spát. Teď už nehrozilo, že by některá z nich mohla utéci.

Byl nádherný večer a na obloze byly milióny hvězd. Hanka vychutnávala pocit jízdy a svobody, i když věděla, že není skutečný a že asi brzo skončí. Na spánek neměla ani pomyšlení.

Náhle jí něco sklouzlo na hlavu a přes oči. V první chvíli se vyděsila, že na ni spadla plachta. Ne, to není plachta, někdo jí přes hlavu hodil kus hadru a vzápětí jí ho namotal i těsně kolem krku. Zvedla ruce, aby ten hadr odmotala a strhla, když ucítila, jak ji útočník přirazil na zábradlí takovou silou, že jí skoro vyrazil dech. Studené ruce ji chytily za kotníky a překlopily její tělo přes zábradlí.

Zatápala poslepu rukama kolem sebe a zachytila se něčeho hladkého a oblého. Hadr na hlavě jí bránil, aby zjistila, čeho se to vlastně drží. Ucítila škubnutí, pak další. Toužila si odmotat hadr z obličeje, ale bála se pustit rukama. Pod nohama žádnou oporu nenalézala. Další škubnutí uvolnilo předmět, kterého se držela, a ona padala i se svou oporou do náruče slané vody. Při pádu se pustila předmětu a chtěla si strhnout hadr z hlavy, ale nestihla to. Zapadla do vody a hrabala rukama, aby se neponořila ještě hlouběji. Hadr se jí přilepil na obličej. V panice hrabala rukama a zároveň se snažila ho stáhnout z hlavy. Konečně se jí to podařilo. Vztekle odstrčila hadr od sebe. Snažila se nenadechnout vody, ale věděla, že už to dlouho nevydrží. Znovu zabrala rukama i nohama. Panebože, já se snad utopím, pomyslela si, když vtom vyplula nad hladinu. S úlevou se nadechla a začala vykašlávat slaný příděl vody, která se jí dostala do nosu a do pusy. Kus hvězdnaté oblohy před ní byl zakryt velkým černým stínem lodi.

„Pomóóóc, já jsem tady, pomóóóc,“ zakřičela a znovu si při tom lokla slané vody. Loď byla klidná a neslyšela žádný hlas, který by vyhlašoval poplach.

Stín se pomaličku vzdaloval a Hanka se jen bezmocně dívala a cítila, jak ji mokré šaty táhnou dolů. Já se tu utopím, pomyslela si a napadlo ji, že by bylo lepší, kdyby se vůbec nevynořila a měla to už za sebou. Zezadu do ní cosi drclo. Polekaně se ohlédla. Byl to záchranný kruh. Hmátla po provazu, kterým byl obtočen, přitáhla ho a zavěsila se na něj.

To je přece kruh, kterého jsem se zachytila před pádem, uvědomila si známý hmatový pocit, když na něj sáhla. Vytáhla zbytek provazu, který byl ponořen do vody. Konec byl odříznutý. Někdo mě shodil. A když jsem se chytila kruhu, odříznul ho, abych spadla do vody. Někdo mě chtěl zabít. Mimi? Byla to ona? Kde by vzala nůž? Krájely jsme zeleninu, mohla si ho schovat. Ačkoliv byla voda celkem teplá, Hance naskočila husí kůže. Její mysl odmítala uvěřit tomu, že se ji někdo opravdu pokusil zabít.

Stín lodi se zase o něco zmenšil. Měla bych plavat ke břehu, přemýšlela Hanka o tom, co si má v téhle nezáviděníhodné situaci počít. Ale kde je břeh? Rozhlédla se a zdálo se jí, že na jedné straně je moře a obloha temnější. Nejdřív se vysvlékla ze šatů, které omezovaly pohyb nohou, a přivázala se s jejich pomocí k záchrannému kruhu, aby šetřila síly. Pak začala plavat, ale neměla z toho dobrý pocit. Zdálo se jí, že je stále na stejném místě. Po chvíli se ale temná část oblohy začala přibližovat. Zdvihl se vítr.

To není země, to jsou mraky. Bude bouřka, uvědomila si Hanka a snažila se přitáhnout uzly, kterými se zajistila, aby nevyklouzla z kruhu.

Sotva to dokončila, rozpoutalo se kolem ní peklo. Všude bylo spoustu vody, vlny s ní pohazovaly sem tam, marně hledala klidnější chvilku, aby se zhluboka nadechla. Neměla představu, jak dlouho to trvalo, chvílemi měla pocit, že ztrácí vědomí, pak zase bojovala s vlnami o nadechnutí, viděla blesky, ale hrom se ztrácel v řevu větru a vln. Už neměla sílu plavat, nebo se otáčet po větru, aby se zkusila nadechnout. Visela uvázaná ke kruhu a cítila jak ji vlny kolébají ke spánku.

Errata:

12.08.2021 09:14