Vítej, návštěvníku!

Země draků

Do tváří se jim zakousl ostrý studený vítr. Stáli mezi skalami a dole před nimi se otevíral výhled na nehostinnou pustou planinu. Sváťa se ohlédl. Nad nimi se tyčila brána, ale žádný ze symbolů nezářil. Cesta zpět nebyla možná.

Hanka stála se zavřenýma očima a několik pramínků vlasů, které se uvolnily z účesu, jí vlálo ve větru.

„Plame,“ řekla hlasitě a natáhla ruku. Pak ji zase svěsila a otevřela oči.

„Tak co?“ kývl na ni Sváťa.

„Zahlédla jsem ho. Sice jen na zlomek vteřiny, ale myslím, že i on mě viděl. Zdá se, že je v pořádku, ale je někde uvězněný.“

„A co teď?“ zeptal se opatrně Sváťa.

„No, máme několik možností,“ řekl pomalu Rafan a ještě se znovu zamyslel.

„Tu nejhorší vůbec nevyslovuj,“ navrhl Sváťa.

„A která je ta nejhorší?“ podíval se na něj s náznakem úsměvu Rafan.

„Já nevím, ale ty určitě nějakou najdeš.“

„No, nejrozumnější možnost je zůstat tady. Tady nás určitě dřív nebo později najdou.“

„Jsem pro,“ souhlasil okamžitě Sváťa.

„A další možnosti?“ zajímalo Hanku a její malý kamarád tiše zaúpěl.

„Můžeme se pokusit dojít pěšky támhle k tomu lesu,“ ukázal do dálky, kde při troše dobré vůle bylo vidět pár stromů.

„Já hlasuji pro první nápad,“ zavrtěl hlavou Sváťa.

„Další možnost závisí na Hance. Jak jsem pochopil, dokáže se domlouvat na dálku. Možná by se jí mohlo podařit někoho oslovit.“

„A koho?“

„Já nevím, třeba Vrona nebo některého z učitelů ve škole.“

„Ferinovou! Ta by byla nejlepší,“ nadchla ta myšlenka Sváťu.

Hanka se po něm podívala se směsicí obav. Představa, že by se měla pokusit kontaktovat třídní profesorku, se jí příliš nezamlouvala. To už by raději zkusila Vrona.

„Tak co?“ obrátil se na ni Rafan.

„Dobře, tak já se budu snažit zkontaktovat Vrona. Prý to byl on, kdo to Plama učil...“

Hanka si otřela zpocené ruce, několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, a zavřela oči. Zjistila, že není snadné si v duchu vybavit podobu Vrona. Ačkoliv si myslela, že ho podrobně zná, jeho obrysy se jí rozplývaly před očima. Pak si vybavila okamžik, kdy jí přísahal a ona mu hleděla přímo do očí. Zafixovala tu představu ve své mysli a chtěla ho oslovit. Vtom ji zasáhl výboj magie, který ji odrazil pryč od té představy.

Otevřela oči a zasténala. Rozbolela ji hlava.

„Nejde to?“ zeptal se starostlivě Sváťa.

„No, ještě asi zdaleka neznám všechno,“ vzdychla Hanka.

„Tak zkus Ferinovou, třeba to bude jednodušší. Její podobu jsi viděla skoro denně.“

„A proč to nezkusíš ty?“

„Přece víš, že symboličtina na takovou dálku nefunguje,“ odpověděl vyčítavě.

„Jasně. Promiň, já vím.“

„Nevzdávej to,“ nabádal ji Rafan.

„Zkusím to ještě jednou,“ řekla unaveně a znovu zavřela oči.

Obrázek Vrona ještě pevně seděl v její mysli. Zvýrazňovala ho pomalu a bála se další rány. Tentokrát však nepřišla rána, ale zčista jasna měla pocit, že se nemůže hnout, že ji někdo sevřel do okovů.

„Kdo jsi?“ oslovil ji neosobní hlas.

„Ta, které jsi přísahal,“ řekla opatrně a vůbec si nebyla jistá, že to říká té správné osobě.

Přišel drobný výboj, po kterém ji zabrnělo celé tělo.

„Kde jsi?“

„Prošli jsme dračí branou.“

Cítila, jak se sevření uvolňuje a uviděla temný černý krystal s bílou siluetou tváře elementála.

„Stále mě překvapuješ, dívko,“ řekl, „zůstaňte zatím, kde jste, vyzvednu si vás tam.“

„Díky,“ řekla s úlevou Hanka a očekávala konec spojení. Tvář v krystalu však pokračovala.

„Možná vás objeví dračí hlídka dřív, než se mi podaří...“

„Draci,“ vykřikl v té chvíli Sváťa a ukazoval nad jejich hlavy.

Hanka se tak lekla, že se jí rozmazal obraz spojení. Druhá strana ji však podržela a kontakt se zase stabilizoval. Natáhla ruku a řekla: „Pojď do mého krystalu.“

Elementál vypadal překvapeně, ale potom vstoupil k ní a Hanka ucítila jeho obrovskou sílu.

Dva draci usedli na plošinu před branou a zvědavě natáhli hlavy. Dokonce i Rafan před nimi o krok couvl. Hanka popošla před něj a zadívala se na draky.

„Opakuj přesně po mně,“ řekl jí Vron a napovídal.

„Jsme tu na pozvání uznané starší Karmaneuduny.“

„Nemyslím, že by si k sobě zvala lidi,“ ušklíbl se jeden z draků.

„Jsme tu kvůli Zuřivému plameni, takže si dobře rozmysli, Sutamanione, co nám odpovíš.“

Rafan nevěřícně zíral na Hančino chování, ale měl dost rozumu, aby nezasahoval. Sváťa se ho chytil za ruku a pokoušel se zastavit třes, který se ho zmocnil.

„Pokud vás pozvala naše starší, určitě znáš heslo pro dnešní den,“ řekl druhý drak, na kterého také udělalo dojem, že Hanka oslovila jeho druha jménem.

„Jistě, Farmateriste. Dnešní heslo zní: ohnivý kruh,“ odpověděla dívka bez nejmenšího zaváhání.

„Potřebujete dát někomu zprávu?“ zeptal se drak už poněkud vlídnějším tónem.

„Ne, děkuji. Za chvíli si nás tu vyzvedne služebník starší.“

Drak kývl na svého druha, oba vyskočili do vzduchu a odlétli. Nezmizeli však z dohledu úplně, občas je zahlédli, jak krouží nad nimi a čekají, jestli nebyli oklamáni.

„Zůstaňte na místě, za chvíli jsem tam,“ řekl Hance Vron, přesunul se zpět do svého krystalu a ukončil spojení.

Když z Hančina krystalu zmizela ta mocná záplava magie, udělalo se jí téměř nevolno. Opřela se o skálu a pak se sesunula na zem. Sice neztratila vědomí, ale dobře jí nebylo.

Sváťa si k ní klekl a vzal ji za ruce. Ty jeho se dosud nekontrolovatelně třásly, ale Hanka cítila, jak jí posílá svou energii a uklidňující vlny. Dlouho to ale nevydržel, protože i jeho tohle setkání poněkud rozhodilo.

Pak ji za ruce vzal Rafan: „To je v pořádku, už jsou pryč. Je ti dobře?“

Přikývla, ale jeho rukou se nepouštěla. Tulík, který byl do této chvíle schovaný pod košilí, vylezl Rafanovi na rameno a pak po jeho ruce přeběhl k Hance. Vyšplhal jí na hlavu a dívka ucítila, jak jí vytahuje prameny vlasů a zamotává je. Chtěla po něm sáhnout, ale Rafan jen mírně zavrtěl hlavou a dál držel její ruce ve svých. Cítila Plavíkovy maličké drápky a její bolest hlavy začala najednou odplouvat. Všechno kolem se vyjasnilo a cítila se mnohem líp. Usmála se na Rafana, který její úsměv s úlevou opětoval a pustil ji.

„Vzhledem k tomu, cos tu předváděla, předpokládám, že se ti spojení s Vronem podařilo,“ řekl tázavě a očekával Hančino potvrzení.

„On je strašně silný. Jak ho vůbec někdo může ovládat? Bylo to poněkud... šokující,“ hledala Hanka slova, kterými by popsala svůj zážitek, „při tom spojení vůbec nevypadal jako člověk.“

„Nejspíš na sebe bere lidskou podobu jen kvůli nám, abychom se ho nebáli,“ kývl Rafan a podrbal tulíka, který už zase přeskočil k němu.

„A co ty?“ mrknul na Sváťu. „Nepotřebuješ usušit kalhoty?“

Podle toho, jak se malý kamarád zamračil a jak se v následující chvíli Rafan rozesmál, odhadla Hanka, že mu symboličtinou poslal nějakou hodně neslušnou nadávku. Nicméně mrkla na Sváťovy kalhoty a zdálo se, že jsou suché. Asi si ho Rafan jen dobíral, jak to bylo jeho zvykem.

Poblíž nich se zavlnil vzduch a branou k nim prostoupil Vron ve své obvyklé podobě.

„S vámi to není jednoduché,“ řekl, „nebudete z toho mít ve škole potíže?“

„To určitě,“ sklopila oči Hanka a dodala, „bude to děsnej průšvih.“

„Taky si myslím,“ souhlasil Vron, „jinak ale musím říct, že jsem Plama nenašel. Nikdo netuší, co se mohlo stát.“

„Už jsi slyšel, proč od nás letos draci odešli před slavností?“ zeptala se ho Hanka.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Vron, „týká se to nějak Plama?“

„Já nevím, mohlo by,“ pokrčila Hanka rameny a spolu se Sváťou se pustila do vyprávění všeho, co viděli a slyšeli. Vron zatím vytáhl z kapsy pití a čokoládu a nechal to kolovat. Pití docestovalo až k Hance, čokoláda skončila u Svátíka a dál už se nedostala.

„Možná bychom se mohli podívat k té vesnici,“ usoudil Vron, když dovyprávěli. „Jestli se tam Plam vypravil, pokusím se zachytit jeho stopu. Vaše schopnost se spojit by se také mohla zlepšit, když budeš blíž místu, kde Plamen vězí.“

Pak se podíval na oba chlapce: „Nejsem si jist, jestli vás mám vzít také s sebou...“

„Není to v tvých silách?“ zeptal se Rafan a Vron se ušklíbl.

„Na mně ty své triky nezkoušej, provokace si nech pro své kamarády. Zkus mě přesvědčit něčím reálným.“

„Umíme Hanku vyléčit, když je na dně.“

„Dobrá, vezmu vás s sebou,“ kývl Vron a proměnil se v malého draka, „nasedejte.“

Letěli přes planinu, přes nízké pohoří a potom přes les. Nahoře ve vzduchu bylo chladno a než se dostali na místo, připadali si celí ztuhlí.

Přistáli u skal nad vesnicí. Vron se opět změnil do své lidské podoby a protáhl si údy. Mezi skalami a vesnicí byly obrovské pastviny, kde se páslo neuvěřitelné množství dobytka. Vesnice odtud vypadala jako hračka pro děti. Kolem domečků se hemžili lidé, děti a psi.

„Mě znají, půjdu se tam zeptat,“ řekl Vron a ukázal před sebe, „támhle je brána, kterou se sem občas dostávají z hnízda i draci, kteří pospíchají, nebo se jim nechce letět.“

Sledovali ho, jak se magicky přemístil a jak hovoří s lidmi u domečků. Zdálo se, že systematicky obchází všechny domy a všude se ptá.

Hančin přívěsek znovu poskočil. Podržela ho v dlani a koukla se na kluky.

„Měla bych to zase zkusit,“ řekla a uhnula očima před jejich starostlivým pohledem.

Po chvilce soustředění naběhl kontakt.

„Plame!“

„Hanko, pomoz mi...“

Dál se nedostali. Spojení bylo pořád něčím rušené, ale teď rozhodně museli být blíž, než dřív. Zkusila to znovu.

„Jeskyně s magickou pečetí,“ stihl jí říci drak, než kontakt zmizel. Hance se zatočila hlava.

„Nech toho na chvíli,“ zatřepal s ní Rafan, když viděl, jak znovu zavírá oči, „počkej na Vrona.“

„Co je?“ řekl Vron, který se právě vedle nich objevil.

„Slyším ho, ale vždycky jen na malý okamžik,“ vysvětlovala Hanka, „řekl, pomoz mi a pak něco jako jeskyně s magickou pečetí.“

„S pečetí říkáš?“ zvedl hlavu Vron a vypadalo to, že se rozhlíží.

„Ano, je tady něco takového,“ otočil se směrem do skal a rovnou vyrazil k nim.

Rozběhli se za ním. Na rozdíl od něho ale klopýtali, klouzali po suti a pracně šplhali po úzké pěšině. Pak doběhli k široké římse, která byla zakončená vchodem do jeskyně. Vron stál přímo před vchodem a nehýbal se. Kluci se zarazili, ale Hanka doběhla až k němu a chytila ho za ruku: „Vrone, co se děje?“

„Je to rodinná pečeť a přikazuje mi, abych tu zůstal, dokud nepřijde její tvůrce a nerozlomí ji.“

„Proč ji neodstraníš ty?“

„Paní mě zavázala poslušností ke všem členům její rodiny. Nemohu zlomit příkaz rodinné pečeti.“

„Taky ti nařídila, abys našel Plama.“

„To jsem splnil.“

„To ano, ale nedokážeš ho dostat ven?“

„Dokud není zlomená pečeť s příkazem zůstat tady a čekat, nemohu nic dělat.“

„Ta pečeť... Znamená to, že ho sem zavřel někdo z jeho rodiny?“

„Ano.“

„Matka to asi nebyla?“

„Ne.“

„Jeho sestra?“

„Ne.“

„Bratr?“

„Ano.“

„Co máme dělat?“

„Zůstat a čekat.“

„Do háje, do háje!“ opakovala si Hanka, když se po římse vracela zpět ke klukům, aby jim pověděla, do jaké pasti se tu chytil nejen Plam, ale i Vron.

„Proč mu to udělali?“ vrtěla hlavou Hanka a měla v očích slzy.

„Zítra má mít zkoušku,“ mnul si bradu Sváťa, „když na ni nepřijde, bude další tři roky tvrdnout v prvním dračím domě. Prý to je pro draka dost velká ostuda. Možná si ho bratr přeje znemožnit.“

„Proč by to dělal?“ nezdálo se to Rafanovi.

„Plam je jiný než ostatní draci. Kdysi v dětství si s Hankou vyměnili část své osobnosti, takže jsou teď propojení podobně jako sourozenci,“ začal vysvětlovat Rafanovi Sváťa a dořekl i další podrobnosti, na které před Vronem nepřišla řeč. „No a na tebe přece tenkrát taky mluvil. Sice nám nedokázal vysvětlit, jak se mu to povedlo, ale když jde o Hanku, chová se děsně ochranitelsky. No a drakům se nelíbí, že tak kamarádí s lidmi.“

„Říkáš, že si vyměnili část osobnosti? Že jsou jako bratr a sestra?“ Rafan se podíval po Hance a té hned docvaklo, co tím chce říct.

„Ale já nevím, jak na to. I kdybych to chtěla zkusit, neumím to.“

„Zeptej se Vrona.“

Hanka se tedy znovu vypravila po římse k Vronovi a tentokrát už ji kluci zvědavě následovali.

„Jak zruší rodinnou pečeť ten, kdo ji vytvořil?“

„Tvůrci stačí, aby si v duchu představil, jak pečeť mizí, nebo jak se láme.“

„Může ji zrušit i jiný člen rodiny?“

„Pokud to není v pečeti zakázáno, tak ano.“

Kluci obešli Vrona a postavili se dozadu, aby měla Hanka dost místa a aby mohli sledovat, co se děje.

„Jak poznám pečeť?“ zeptala se dívka.

„V magickém vidění je to rudý disk s modrým okrajem,“ odpověděl Vron. Zdálo se, že chce ještě něco dodat, ale nedokázal to.

„No, to mi fakt pomohlo,“ mračila se Hanka, „a můžeš mi to magické vidění zprostředkovat, Vrone?“

„Ano,“ odpověděl a Hanka měla najednou pocit, že vidí dvojmo. Kolem vchodu do jeskyně se mísilo množství barevných odstínů, křížily se, proplétaly a uprostřed nich seděl rudý disk s modrým okrajem.

„Může odstranění pečeti spustit nějakou další kouzelnou past?“ zeptala se opatrně.

„Ano,“ odpověděl džin a Hance se zdálo, že se mu po téhle otázce ulevilo.

„Dokážeš nás všechny, co tu jsme, tím myslím i Plama, před tou pastí ochránit?“

„Ano,“ odpověděl Vron a pokoušel se ještě něco říct.

Hanka se zamyslela a pak se usmála: „Tak nás ochraňuj.“

Džinovy oči se usmály: „Jak rozkazuješ, paní.“

Hanka zabodla zrak do pečeti a uviděla, jak se láme a mizí. Vzduch se zavlnil, zalehly jim uši a pak tlaková vlna zmizela.

„Je vidět, že patříš do rodiny,“ usmál se Vron na Hanku, „teď už si s tím poradíme.“

Znovu se kolem nich mohutně zavlnil vzduch a z obrovské divoké brány se vynořili tři velcí draci...

Errata:

12.08.2021 09:14