Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dračí festival

V pondělí ráno odcestovali do Poluty. Hance se ulevilo, že už na ni Vron nic dalšího nezkoušel. Hned u veřejné brány je našel Dan Ferelli.

„To jsem rád, že jste přijeli. Stepuju tady už půl hodiny, abych vás nepropásl,“ usmíval se na celé kolo a Hanka skoro nemohla poznat v tomhle usměvavém klukovi toho ustrašeného trosečníka, kterého o prázdninách vytáhli z moře. Tenkrát mu moc do řeči nebylo, ale teď se mu pusa skoro nezastavila.

„Pojďte tudy,“ odbočil do jedné chodby v areálu veřejné brány a odemkl bytelné dveře, „tohle nás hodí až k nám domů.“

Prošli za Danem a ocitli se ve veliké vstupní hale.

„Tohle je náš dům pro hosty,“ vysvětloval a Hanka se najednou vedle něj začala cítit poněkud nepatřičně.

„Zvenčí vypadá trochu jako hrad, protože má čtyři vysoké věže. Je postavený v centru veškerého dění a má báječný výhled na dračí závodní disciplíny. Jednu věž jsem rezervoval pro nás. Budu tam bydlet po čas festivalu spolu s vámi. Akorát že nemá výtah a musí se nahoru pěšky. Můžu vám pomoct se zavazadly?“

Sváťa se s nelíčeným úžasem rozhlížel kolem sebe, až do něj musel Rafan kopnout, aby se vzpamatoval.

„Já zírám, Dane, myslel jsem, nevěděl jsem... asi jste hodně bohatí, že?“ koktal.

„No... ujde to, proč se ptáš?“

„Víš, tohle jsme nečekali,“ ujal se slova Rafan, „nejsme vybavení, ani nemáme oblečení pro takovéhle luxusní prostředí. Čekali jsme spíš ubytovnu, nebo pokoj se žíněnkami. V tomhle se cítíme poněkud... bezradní.“

Dan chvíli přemýšlel a pak mávl rukou: „Nesmysl! Nic extra nepotřebujete. Věž má samostatný vchod a jídlo si necháme posílat tam. Do tohoto prostoru,“ ukázal na vstupní síň, „vůbec nemusíte po celou dobu vkročit.“

„Tak jo,“ pokrčil rameny Sváťa a vyrazil nahoru po schodech. Ostatní ho následovali. Než dorazili až nahoru, všichni funěli námahou. Zavazadla odložili ve velké kruhové místnosti a Dan je zavedl ven na ochoz. Byl odtud opravdu krásný výhled. Zima je ale brzo zahnala zpět do vytopené místnosti. O patro níž bylo pod kruhovým pokojem několik ložnic. Dan přemluvil Sváťu, aby se s ním nastěhoval do té dvoupokojové, ostatní tři byly pro jednotlivce.

„Jé, vy s sebou máte prkno,“ objevil Dan Rafanovo pouzdro s poškozenou supervolonovou výhrou, „můžu se podívat?“

„Ale vždyť to je naše efdvojka,“ zajásal, když odtáhl kousek zipu na pouzdře.

„Jak to vaše?“ zpozorněla Hanka.

„No, táta je největším výrobcem supervolonových prken v Polutě. Je o ně obrovský zájem. Efdvojky ani nestačíme vyrábět. Ale já osobně mám raději eftrojku. Je mnohem citlivější a ovladatelnější.“

„A nesponzorovali jste náhodou i turnaj školních družstev v Kargu?“ vyzvídala Hanka.

„No jasně, poslali jsme tam...“ Dan se zarazil a pak mu to došlo, „chceš říct, že Raf má to prkno jako cenu z Karga? No, to je teda fakt super náhoda. Musí být machr, když mu ho přiklepli.“

„Lítá skvěle,“ souhlasila, „akorát, že teď má to prkno porouchané. Budeme ho muset dát do opravy.“

„Můžu?“ ohlédl se Dan na Rafana a poté, co přikývl, vytáhl prkno z obalu. Postavil se na něj, několikrát se zhoupl a pak se zašklebil.

„Nějaká častá porucha, co?“ neodpustila si Hanka rýpnutí. „Taky už jsem se s tím setkala u jednoho ze školních prken.“

„Jistě, poměrně častá porucha,“ ušklíbl se Dan, „tak se tomu taky dá říkat.“

„Jak se to stane?“ zajímalo Hanku.

„Nejspíš tak, že vás někdo nemá rád a přeje si, abyste z toho prkna sletěli na zem.“

„Chceš naznačit, že tohle prkno někdo úmyslně poškodil?“ zamračil se Rafan.

„Proč bych to naznačoval. To je tutové. Někdo tam u vás tě nemá rád,“ odpověděl s vážným výrazem Dan.

„Jak to udělali?“ mračila se už i Hanka.

„Jednoduše,“ otočil Dan prkno vzhůru nohama, aby viděli antigravitační lištu, „tady vlevo je lišta napojovaná. Stačí nožem odlomit kousek spoje a při jízdě pak dříve nebo později praskne i zbytek a prkno ztratí sílu v levé hraně.“

„Nedá se to nějak slepit?“

„Ne. Aby bylo prkno zase spolehlivé, musí se vyměnit celá kruhová lišta. Proto jsou opravy tak drahé.“

„A neznáš tady nějakou lacinější opravnu?“ oslovil ho Rafan.

Dan se usmál: „Jasně že znám. Večer tam to prkno hodím, aby to stihli, než pojedete domů.“

„Prý tady prkna opravují rychle, říkal Zachariáš.“

„Jenže teď je tu festival a určitě budou nějaké rychlovky pro ty, co vystupují. Tuhle věc ti na počkání opravit nedokážou.“

„No dobře, díky za ochotu. Já to pak zaplatím,“ smířil se Rafan s termínem.

Nad krbem v obývacím pokoji zacinkal zvoneček.

„Je tu oběd,“ zaradoval se Dan a otevřel dvířka vedle krbu. Po celé místnosti zavonělo pečené kuře. Hanka pomohla Danovi nosit jídla na stůl, rozdala příbory, rozmístila mísy se zeleninou a přílohami a Dan zatím přinesl tři džbány s nápoji.

„To jsem si oddechl, že nejíte zlatými příbory,“ pokusil se zavtipkovat Sváťa.

„Ne, zlaté opravdu nemáme, tyhle jsou stříbrné,“ vysvětlil Dan a Hanka se rozesmála. I Rafan se zakuckal a měl co dělat, aby nevyprskl polévku po stole.

„A odpoledne vás vezmu do lunaparku,“ rozhodl Dan.

„Sváťu vzít můžeš,“ zarazila ho Hanka, „ale na nás ve čtyři čeká u vchodu na stadion B profesorka Ferinová.“

„Vy patříte do družstva Ferinové? To je super,“ zaradoval se Dan, „tu tady mají všichni rádi. Doufám, že jí neuděláte ostudu.“

„Budeš nám muset držet palce,“ ušklíbla se Hanka.

„Tak to budu mít složité. Jeden palec držet Poluťanům, jeden vám... No, snad to zvládnu.“

Dan opravdu dodržel slovo a ve volném čase vodil kamarády po celém městě. Všude bylo spoustu obchodníků, turistů a draků. Nejvíc tu bylo zelených. Byli o něco menší než černí a vesměs vypadali přátelsky a sympaticky.

„Líbí se ti? Tak to musíš vidět dračí městečko,“ řekl Dan Hance a táhl je na jižní konec Poluty.

Tam, kde končily domy, začínalo obrovské tržiště přizpůsobené dračí velikosti. Dan se vyhýbal širokým cestám určeným pro draky a vedl je zadem kolem obchodníků až doprostřed toho hemžení.

„A není to tu nebezpečné? Moc lidí tady nevidím,“ zeptala se Hanka, když viděla, jak se Vron ostražitě rozhlíží na všechny strany.

„Jedině že by tě některý drak omylem přišlápl, jinak ti tu nic nehrozí. Aspoň zatím ne. Horší jsou černí draci, ti nejsou tak civilizovaní, ale ti obvykle přijíždějí až ve čtvrtek, těsně před závody.“

„Támhle vidím nějaké růžové draky,“ přerušil ho Sváťa a všichni se zastavili a podívali ve směru jeho ukazováčku.

„No vida, už dorazili,“ zaradoval se Dan, „to jsou Rubíni ze Studených ostrovů. Takoví dračí filozofové a umělci. Jezdí sem na soutěž v krasolétání a po večerech vystupují s hudebními čísly. Ale mezi námi – vstup na jejich koncert jen na vlastní nebezpečí a s vatou v uších!“

Rafana zaujalo prodejní místo, vedle kterého stáli. Nejdřív mu padl zrak na meče, ale ty vypadaly, že jsou jen na ozdobu. Zato štíty, které ležely vedle, byly vykládané dračími šupinami, některé i barevně, se zelenými, černými a růžovými vzory. Kousek dál měl vystavené obrovské vlněné přehozy, řemeny, různé druhy kamenů a polodrahokamů a spoustu dalších věcí. Uprostřed toho všeho stála veliká pomalovaná maringotka. I tulík se ze svého místa na rameni zvědavě rozhlížel po okolí. Kdyby to Rafan dovolil, nejraději by jako rozhlednu zvolil jeho hlavu.

„Růžová... Nějak se mi ta barva k drakům moc nehodí,“ vrtěla hlavou Hanka.

„Proč ne? Jsou zajímaví,“ namítl Dan, „ale říká se, že dřív byli víc do červena.“

„Áááá,“ ozval se za nimi sípavý hlas, „velký pán kouzelník a mladý pán Ferelli, jací vzácní hosté!“

Ohlédli se a uviděli staříka s dlouhými šedými vlasy a jiskrnýma lišáckýma očima.

„Dovolte, abych vás pozval na šálek osvěžujícího čaje a sladkosti až z dálného nemagického kontinentu. Jsou vynikající, to prostě musíte ochutnat.“

„Dobrý den, pane Foxi,“ pozdravil Dan, „jak vám jdou obchody?“

„Slabé je to, chlapče, slabé. Sotva mě to uživí.“

„Máte krásnou novou maringotku, není na vás moc velká?“

„To jen že to byla taková náhodná výhodná koupě. A jakpak se má pan otec a pan bratr? Zdrávi?“

„Děkuji za optání, daří se jim dobře. Jistě rádi uslyší, že jste na dračí slavnosti přijel i letos.“

„Trochu čaje?“ optal se znovu stařík a jako mávnutím kouzelného proutku držel v ruce konvici a malé mističky, které jim rozdal a nalil do nich dva loky zlatavé tekutiny. Nakonec nalil i sobě a labužnicky přimhouřil oči, když se napil. I Hanka ochutnala a měla co dělat, aby se nezašklebila. Děkovala osudu, že je té tekutiny tak málo. Byla hořká a chutnala trochu trpce. Zadržela dech, polkla zbytek čaje a pokusila se svůj výraz proměnit ve zdvořilý úsměv.

„Smím znát ctěné jméno pana kouzelníka?“ obrátil se stařík k Rafanovi.

„Jistě, pane Foxi,“ odpověděl Dan dřív, než si mohl vzít slovo Rafan, „odpusťte mi mou nezdvořilost. Tohle jsou sourozenci Vronovi ze Santareny a jejich vychovatel.“

„Ale to zvířátko je tulík, jestli se nemýlím,“ pokoušel se stařík získat další informace.

V té chvíli se u jeho zboží zastavil zelený drak. Stařík k němu vystartoval jakoby se jednalo o závod.

„Uctivý služebníček ctihodný Sesiensi, je mi ctí, že jste se u mě ráčil zastavit. Nic by mě nepotěšilo víc, než splnit nějaké přání vaší ctihodnosti,“ spustil stařík stavidla své výmluvnosti.

„Máš nějaký horský tabák, staříku?“ zeptal se dunivě drak.

„Ale samozřejmě. Jen tu nejlepší kvalitu, jakou můžete najít. Dokonce mám i s příchutěmi pro fajnšmekry. Kdyby si vaše ctihodnost ráčila přát, může mít i mořskou, uzenou nebo sírovou...“

„Jo, to si vezmu. Deset kilo se sírovou, pokud mohu prosit.“

„Služebníček, hned to bude,“ stařík zaběhl do maringotky a přivlekl balík, který pak v drakově dlani vypadal jako malá svačina.

„Platba jako obvykle?“ zeptal se drak, a když se stařík uklonil, odkráčel pryč.

„Copak draci mají rádi sýr?“ zeptala se podezřívavě Hanka.

„Nikoli sýr, ale síru, to je příchuť, která je zajímá,“ vysvětlil stařík a vykouzlil odněkud plechovku s bonbóny.

Byly čokoládové a vypadaly opravdu lákavě. Sváťa neodolal a ochutnal.

„Vynikající,“ pochválil ho, ale ostatní už po zážitku s čajem byli opatrní a s díky odmítli.

„Tak mladý a už má tulíka?“ pokoušel se muž pokračovat v rozhovoru.

„Však to znáte,“ mávl rukou Dan, „bylo to takové náhodné setkání. Ale už nás prosím omluvte, slíbil jsem přátelům, že je tu provedu po okolí. Musíme jít.“

„Bylo mi ctí vás potkat, pane Ferelli,“ uklonil se zklamaný stařík a díval se za nimi, když odcházeli.

„Je to hrozně zvědavej dědek,“ řekl Dan, když byli z doslechu, „a kšeftuje s kdečím. Ty jeho čaje a tabáky jsou proslulé, ale moc bych za to nedal, že nabízí i nebezpečnější zboží.“

Pokračovali dál kolem stánků. U jednoho se dohadoval drak s obchodníkem a zuřivě gestikulovali. Drak ukazoval na jednu tkanou barevnou rohož, ale když mi ji chtěl obchodník sbalit, vrtěl hlavou a syčel.

„To se hádají?“ zajímalo Sváťu.

„Ne,“ zasmál se Dan, „spíš se jen nemůžou domluvit. Drak asi neumí moc po našem.“

„V tom případě bych jim možná mohla pomoci,“ nabídla se Hanka, „tedy pokud to neodporuje nějakým zdejším zvyklostem.“

„Ty umíš drakonsky?“ zdvihl udiveně obočí Dan.

„Teprve se to učím, ale možná by to v jejich případě stačilo.“

„Tak jo, můžeme to zkusit. Pokud se ti to povede, třeba dostaneš provizi,“ řekl Dan a přistoupil k obchodníkovi.

Hanka s trochou nervozity pozdravila draka. Ten se na ni ohlédl a když neodpovídal, myslela si Hanka, že asi nerozumí. Pozdravila tedy ještě jednou a přidala dotaz, zda může pomoci při domluvě s obchodníkem.

„I já tě zdravím, ženo,“ zasyčel drak ve své rodné řeči a Hanka s úlevou zjistila, že mu rozumí, „on má dobré rohože, ale špatné obrazy. Ty barvy se mi líbí, ale nechci obraz moře, ale obraz stromů a skal. Řekni mu to.“

Hanka obchodníkovi tlumočila drakovo přání.

„Tak proč to neřekne rovnou?“ rozhodil ruce obchodník a odběhl k vozu. Pak rozbalil před drakem překrásnou rohož se sluncem zapadajícím za rozeklanými skalami.

„Ano,“ prohlásil drak v lidském jazyce, „to koupit. Hned!“

Položil na stůl před obchodníka několik drahých kamenů a rohož si odnesl.

„Tady,“ natáhl obchodník k Hance ruku se stotolejrovkou, „to je tvoje provize, mladá dámo. A díky.“

„Ber,“ zašeptal Dan, „to je férové, zasloužila sis to. Udělal skvělý obchod.“

Ještě chvíli se procházeli kolem dračího hemžení a pak se vrátili zpět do středu města.

„To je zajímavé, vůbec se necítím unavený,“ konstatoval Sváťa a Dan se zasmál.

„To je ten Foxův čaj, vyburcuje tě k aktivitě, i kdybys nechtěl. Pokud by ses ho napil večer, neměl bys šanci usnout.“

Další den měli trénink jednou dopoledne a jednou odpoledne. Večer Hanka zavolala Plamovi. Vylíčila mu, co zatím viděli a jak se jim tu líbí.

„My přiletíme zítra. Bude nás pět. Od nás se zúčastní jen můj bratr Dráp, ale jinak za černé draky bude soutěžit ještě Jitřenka a Vzduchoplavec. Jitřence bude fandit její mladší bratr Hurikán, tak tam aspoň budu mít společnost. Už se všichni těšíme.“

„Taky se těším, až tě uvidím,“ odpověděla Hanka a poslala mu psychické pohlazení. On jí poslal něžné fouknutí do vlasů. Také bylo jen psychické, ale Hanka skoro cítila jeho dech.

„Tak dneska po obědě přiletí pět černých draků,“ řekla Hanka ostatním u snídaně.

„Ty znáš počet?“ vykulil oči Dan. „Tak to bychom si mohli vsadit!“

„Vsadit?“ podivili se zase pro změnu ostatní.

„Jasně. Kdo uhodne přesný počet, dostane pětinásobek vsazené sumy.“

„Sázet mohou jen dospělé osoby,“ připomněl mu Vron.

„No jo, já vím,“ uznal otráveně Dan, „ale třeba bys mohl ty...“

„Nemohl,“ odpověděl džin nekompromisně, „nebudu podporovat hazard v jakékoliv podobě.“

Dan pokrčil rameny, vytáhl z kapsy popsaný papír a změnil téma: „Zítra začínají dračí závody. V pátek se soutěží v letech do výšky, v soboru jsou na programu akrobatické lety. Po setmění jsou pak na stadionu slavnostně vyhlašováni vítězové a probíhá velký festivalový večer. Vy, pokud se dobře dívám, vystupujete v pátek.“

„A co zbyde na příští týden?“

„To budou probíhat různé výstavy, umělecké soutěže, zábavné soutěže a tak podobně. V pátek proběhne závod v rychlostním létání a v sobotu finále o titul Draka draků. Večer bude jako obvykle slavnostní vyhlášení a potom velký zábavný program.“

„I druhé vystoupení máme na programu v pátek,“ doplnila Hanka.

„Naše učitelka bude taky vystupovat?“ zeptal se Sváťa.

„Samozřejmě. Je napsaná na poslední sobotní večer.“

„Hele, tady je v neděli večer poznámka, že se koná dračí ples,“ zapíchla Hanka prst do papíru před Danem.

„Tam lidi nechodí. Draci budou celou noc křepčit na planině za městem a kdo by tam zabloudil, může přijít k úrazu. Mohu váš ujistit, že to zemětřesení bude cítit až sem.“

Když dojedli, zatáhl Dan Ferelli Hanku do jejího pokoje. Vyjádřila podivení nad jeho vpádem, ale Dan přitiskl ukazováček na rty.

„Jestli si chceš vsadit tu vydělanou stovku, tak já to zařídím.“

„Já nevím...“ ohlédla se Hanka po bankovce, která ležela na polici.

„Neměj strach, Vron se nic nedozví. To by byl hřích to nevyužít,“ řekl tiše a sebral stovku z police dřív, než mohla dívka vyjádřit svůj souhlas či nesouhlas.

Krátce po obědě zaslechla Hanka v mysli známý hlas: „Tak jsme tady. Právě jsme přiletěli a rozhlížíme se po dračím městečku. Nepřipadá mi tak velké, jak jsi říkala.“

„Plame! Ráda tě slyším. Asi máš jinou představu o velikosti, než já.“

„No jo, to máš pravdu. Přijdeš se zítra podívat na závody?“

„Bydlíme ve věži, ze které je závodiště dobře vidět. Budu vám držet palce.“

„No, tohle raději Drápovi tlumočit nebudu.“

Odpoledne měli zase trénink a Rafan po něm zmizel někam s Andělou. Nepřišel ani na večeři.

„Však on se neztratí,“ uklidňoval ji Vron, když projevila obavu, „povídal, že do desáté bude zpátky.“

Hanka ucítila, jak se k ní natáhl Dan a strčil jí něco do kapsy. Když se na to chtěla podívat, jen zavrtěl hlavou a mrkl na ni. V pokoji objevila ve své kapse pět stokorun. No co, pomyslela si, aspoň budeme mít na opravu Rafanova prkna. Pak zalezla do postele a dlouho do noci klábosila s Plamem. Zatoužila být zase u jezera, kde se společně sušili na slunci opření jeden o druhého.

„Tak dneska máme vystoupení,“ probudil se ráno Rafan do skvělé nálady.

„Ale až večer. Nejdřív bych ráda viděla dračí závodění,“ řekla Hanka.

„Lety do výšky moc zajímavé nejsou,“ namítl Dan, „počkej na zítra na akrobacii, to bude lepší.“

„Jí nejde o závody, ale o to, aby si mohla pokecat s jedním černým drakem,“ ušklíbl se Sváťa.

„Proč zrovna s černým? Ti se na člověka koukaj skoro jako na veš v kožichu. Zelení jsou mnohem sympatičtější a vstřícnější,“ vrtěl hlavou Dan.

„To je sice možné, ale když on je náš kamarád.“

„Tak ho běžte navštívit.“

„To nejde. Kdyby jeho soukmenovci viděli, že se kamarádí s lidmi, měl by doma trable.“

„Vždyť to říkám, nejsou dost civilizovaní,“ zamyslel se Dan, „ale pokud si potřebujete promluvit... No jo, když teďka je tu všude takový ruch, to se těžko hledá místo na soukromý rozhovor s drakem.“

„Nemyslím, že je dobrý nápad se s ním scházet,“ vložil se do jejich diskuse Vron.

„Aspoň na chvíli,“ škemrala Hanka.

„No, jedno místo, kam nikdo nechodí, by tu bylo,“ zvedl hlavu Dan a podíval se tázavě na Hanku a Vrona, „nedávno se zbořil kus střechy u stadionu Gé. Po festivalu se chystá jeho oprava. Mám přinést klíče?“

„Jak to, že máš klíče?“

„Chodívali jsme tam testovat nová prkna.“

„Tak dobrá,“ přikývl Vron, když viděl Hančiny prosebné oči, „jedna schůzka v neděli večer. Dám na vás pozor, ale tím to skončí! Přece se zase nechcete dostat do maléru.“

„Budeme opatrní,“ slíbila Hanka a pak mrkla na Dana, „díky.“

Dračí závody do výšky opravdu nebyly na pohled moc zajímavé. Raději se s Danem vypravili na exkurzi do výrobny supervolonových prken. Zavítali i do soukromého muzea Ferelliových, kde byly modely od těch nejstarších, které skoro ani nenadnášely, až po nejmodernější efpětku. To bylo skutečné žihadlo!

V podvečer se všichni přesunuli na největší stadion ve městě. Kromě běžných sedadel měl kolem ještě čtyři patra ochozů, odkud mohli program sledovat i draci.

„Tak co, dneska tu předávku závoje od Reného zvládneš, nebo zas budu muset provozovat salto?“ popichoval před začátkem vystoupení Hanku Rafan.

„Od té doby, co dostal nakládačku, se chová vzorně. Ale u něj člověk nikdy neví.“

„No, hlavně aby nám neupravil prkna!“

Vyhlašování vítězů neviděli, protože museli čekat v zákulisí, ale slyšeli, že na prvním místě v letu do výšky se umístil černý drak Vzduchoplavec. Pak se rozběhl program a museli před diváky.

Vystoupení proběhlo bez závad a Rafan s Andělou na pokyn profesorky přidali na závěr ještě sérii otoček a společnou piruetu. Potlesk je velice příjemná věc.

„Byli jste dobří,“ pochválila je Ferinová, když se přišli převléknout z kostýmů do civilu.

V sobotu se konalo spoustu zajímavých akcí, které chtěli vidět, ale skoro se to nedalo stihnout. Nakonec Danovi řekli, ať si to obíhá sám, že by aspoň jedno vystoupení chtěli vidět celé a ne pořád někam spěchat.

Hlavní večerní představení sledovali z lóže Ferelliových, kde měli k dispozici nejen jídlo a nápoje, ale i magické oko, které ukazovalo to, co chtěli vidět zblízka, a dokázalo zprostředkovat i pohled do zákulisí. Dan jim proti chladu nabídl kožešinové rukávníky, aby je nezábly ruce.

„Poslyš, to se tvůj táta o tebe nebojí, když všude chodíš sám a bydlíš s námi?“ divila se Hanka.

„Abych řekl pravdu, tak než jsem vás mohl pozvat, zjistil si o vás taťka všechno, co mohl, takže se nebojí, pokud bydlím a chodím s vámi. Kromě toho na mě stejně nikdy nemá čas, dokud celá tahle akce neskončí.“

„Máte tu výborné bonbóny,“ chválil s plnou pusou zdejší nabídku Sváťa a dál spolu s tulíkem zkoumal, co dalšího se tu v krabicích kromě oříšků a sladkostí ukrývá.

Konečně tu byla neděle a Hanka se nemohla dočkat večera.

„Tebe tam odvede Dan a já přivedu Plama,“ řekl jí Vron a pak odešel za draky.

„To je cirátů kvůli jedné schůzce,“ poškleboval se Sváťa, „nemám najmout ještě ochranku?“

„Tu budeš brzo potřebovat ty, pokud toho hned nenecháš,“ vyhrožovala Hanka, ale oči se jí smály.

Poté, co se setmělo, odvedl je Dan na stadion.

Trochu nedůvěřivě pozorovali zbytek střechy, ale zatím nikde nic nepraskalo, tak jim snad na hlavu nespadne.

Čekání ve tmě a chladu nebylo právě nejpříjemnější.

„Zdá se, že má Zuřivý plamen zpoždění,“ přemístil Rafan tulíka do vnitřní kapsy oblečení, aby nenastydl.

„Kdybych věděl, jaká tu bude zima,“ začal brblat Sváťa, ale zbytek slov se ztratil v šále, kterou si obtočil kolem uší a pusy.

Pak se otevřela vrata a dovnitř vpochodoval černý drak. V té tmě vypadal ještě černější než obvykle.

„Tys nějak vyrostl od té doby, co jsem tě neviděla,“ přivítala ho Hanka a přitiskla tvář k jeho čenichu, když se sklonil. Tentokrát bylo něžné dračí fouknutí do jejích vlasů skutečné.

Stejně srdečně se Plam přivítal i s kluky a zvědavě si prohlédl Dana, který se však do jeho blízkosti nehrnul. Pak si drak složil tlapy a udělal si pohodlí. Hanka se mu opřela o bok a začala ho drbat pod ramenem.

„Nevadí ti, že přicházíš o ples?“ vyzvídal Sváťa.

„Ples bude až do rána. Tak dlouho tu stejně být nemohu, takže ještě něco stihnu.“

Rafanův kabát se začal nadouvat a vlnit, až ho nakonec musel rozepnout, aby vysvobodil Plavíka. Ten z jeho ramena přeskočil drakovi přímo na nos. Plam musel zašilhat, aby uviděl, co se to děje. Tulík natáhl ocásek a zašvitořil.

„Taky tě rád vidím, můj malý šikovný kamaráde, ale raději slez z mého nosu, než budu muset kýchnout,“ odpověděl na tulíkovo povídání drak.

„Proč taky nesoutěžíš, Plame? Je tady tolik možností,“ zeptal se ho Rafan.

„Je tady spousta možností pro zelené. Černí uznávají jen závody v létání nebo boj. A já ještě zdaleka nejsem tak dobrý, jako můj bratr nebo Vzduchoplavec,“ řekl s trochou trpkosti drak a pak se otočil ke Sváťovi. „Jak vám jde procházení branou?“

Povídali si asi dvě hodiny, když Hanka ucítila Vronův kontakt: „Rychle ho pošli zpět, už se po něm shánějí.“

„Tak se mějte fajn, já musím běžet,“ kývl jim Plam na rozloučenou a zmizel ve tmě.

Mlčky se loudali domů. Připadalo jim nespravedlivé, že se s drakem nemohou setkat normálně, jako se scházejí všichni ostatní, když si chtějí jen tak nezávazně popovídat.

Než se rozešli do ložnic, strčil Dan Hance nenápadně do kapsy klíč od stadionu: „Vrátíš mi ho, až pojedete domů. Třeba se ti ještě bude hodit. Máš opravdu bezva kamaráda.“

Musela se usmát. Dan byl jako spiklenec k nezaplacení.

Další dny se příliš nelišily od prvního týdne. Bylo nutné vidět velkoplošné pískové malby, umělecky modulované chrlení ohně, případně i dračí balet. Také pouštění papírových draků bylo velmi populární. Zelení draci se při tom tak smáli, že kýchali oheň, o plynech z jiné části těla nemluvě. Hanka nechápala, co je na tom připadá tak směšné. Po večerech si Hanka povídala s Plamem aspoň v myšlenkách a byla smutná, že nemá možnost nenápadně zmizet od své skupiny.

V pátek z věže sledovala rychlostní dračí závody a poslouchala k tomu Plamův zasvěcený komentář. Jeho bratr a Jitřenka porazili zelené draky na celé čáře. Vzduchoplavce bolely zuby, tak se nezúčastnil, jinak by na zelené nezbylo, podle Plamova názoru, ani třetí místo.

„Už se těším na vaše večerní vystoupení,“ řekl jí drak na rozloučenou, když závody skončily.

Šla se najíst a čekala na návrat Rafana, aby se mohli společně přesunout na místo jejich dnešního vystoupení. Zase se někde zdržel, jako tento týden už mockrát a Hanka by vsadila poslední boty, že za tím byla Anděla. Už jí pomalu docházela trpělivost a chystala se, že mu napíše vzkaz, že šla napřed, když uslyšela dusot na schodech. Rafan vpadl do místnosti jako velká voda a táhl za sebou za ruku Andělu.

Hanka otočila oči v sloup, aby to viděl jen Rafan a pak hned nasadila civilizovaný výraz.

„Copak se děje?“ zeptala se.

„Bráchové v hotelu zamkli a nenechali jí tam klíč. Tak jsem vzal Andy sem, aby se mohla trochu umýt a vzít si něco k jídlu.“

„To nestihneme, už bychom měli jít,“ namítla Anděla.

„Nesmysl,“ řekl velitelsky Rafan, „já ti ukážu, kde je koupelna a Hanka zatím připraví nějaké sendviče s sebou.“

„Jasně, žádný problém,“ odpověděla Hanka tónem, za který ji Rafan sjel zamračeným pohledem.

Vzdychla a šla pro oba připravit svačinu, kterou by si mohli vzít s sebou.

Když dorazili na místo srazu, zjistili, že ještě nejsou poslední, kdo chybí.

„Kde máš bratry,“ vyjela na Andělu Ferinová a to, jak se učitelka na dívku koukla, znamenalo, že se schyluje k bouři. Tohle si kluci určitě za rámeček nedají, přála jim to Hanka.

„Nevím, odpoledne jsem je vůbec neviděla,“ pokrčila rameny Anděla.

„Já je přetrhnu,“ zavrčela profesorka a poslala je do šatny, aby se připravili.

Jak procházeli zákulisím, všimla si Hanka, že podivná nervozita vládne i mezi pořadateli. Pobíhali z jednoho místa na druhé a šeptem se o něčem dohadovali.

„Copak se to děje?“ zpozorněl i Rafan.

„Co budeme dělat?“ lamentovala v šatně dvojčata. „Bez kluků je celé vystoupení v háji.“

„A co kdyby Hanka s Rafem jeli své sólo až do konce skladby,“ navrhla Anděla.

„Dokázali byste to?“ podívala se na ně s nadějí Julie.

„Dvakrát jsem za Patrika při tréninku zaskakovala, snad bych si s tím poradila,“ mnula si Hanka bradu, „co ty na to, Rafe?“

„Taky jsem několikrát vystupoval v roli, co má René. Snad by se to dalo... Nebude ale divné, že se v první půlce milujeme a v druhé se budeme mlátit tyčí?“

„Myslím, že ne,“ zasvítil Hance v oku ohníček nápadu, „na závěr naší scény s kytkou uděláš to své krátké salto, sletíš k Anděle a dáte si pusu, já to jako uvidím, mrsknu s kytkou, popadnu hůl a dál už se nikdo divit nebude.“

„To zní dobře, skočím to říct Ferinové,“ zaradovala se Julie. Po chvilce se ale vrátila trochu zaražená a nesvá.

„Co je?“ zeptala se Anděla.

„Profesorka tu není, někam zmizela...“

Vtom se do zákulisí vřítil pořadatel.

„Duos, skupina Duos, musíte okamžitě na scénu! Kde vás mám?“

„Ale šéfe,“ ozvalo se odněkud zezadu, „ještě nejsme připravení, objednal jste nás na později.“

„Museli jsme o něco odložit vyhlašování vítězů a potřebujeme zahájit program! Je tu sakra někdo, kdo může hned na scénu? Prosím vás, lidi, pokuste se nám pomoct, ať ten večer nezkolabuje hned na začátku.“

„My už máme všechno připravené, pokud máte naši hudbu,“ přistoupil k pořadateli Rafan.

„No sláva,“ zaradoval se zoufalý pořadatel, „vy jste ta osmička ze Santareny, že?“

„Dneska nás bude jen šest, pokud to nevadí. Jinak bychom museli taky ještě čekat.“

„Vůbec to nevadí, skoč ještě za zvukařem a já vás nechám ohlásit. Zaplať pánbu za vás. A vy ostatní se pokud možno rychle přichystejte, ať to v hledišti trochu rozpohybujeme.“

Vtom Hanku zaplavil známý dračí kontakt.

„Teď ne, Plame, jdeme na vystoupení, já ti pak zavolám.“

„Ale máme tu...“

„Teď ne!“ zrušila násilně kontakt. „Za deset minut!“

Zazněla jejich hudba a vylétli před diváky. Všichni se museli velice soustředit, aby se pravidelně roztáhli kolem sólistů a nikde nezůstala prázdná místa. První půlka proběhla v rytmu a bez zádrhelů. Dál už museli Rafan a Hanka trochu improvizovat. Nakonec zjistili, že jsou tak sehraní, že si rozumějí i beze slov. V jednom okamžiku se Hance nepodařilo včas uhnout před druhou tyčí a úder ji úplně vyhodil z rytmu i ze scénáře. Rafan ji ale hbitě obletěl, jednu figuru vynechal a pokynul, aby se přidala. Hanka se přizpůsobila, takže znovu vpluli do nacvičené sestavy. Zbytek zvládli bezchybně. Navzdory tomu, že vystoupili jako první číslo programu, diváci jim mohutně tleskali.

Hanka se dotkla Rafana: „Udělej s Andělou to, co minulý pátek.“

Kývl a doletěl si pro partnerku. Po obratech a piruetě s Andělou ukázal Hance, aby se zařadila vedle nich. Ostatní se přidali a za potlesku odletěli do zákulisí.

Zapadli do šatny, aby se co nejrychleji převlékli a mohli sledovat další programová čísla. Profesorka pořád nikde. Pak se před šatnou objevil Sváťa a Dan.

„Ferinová vzkazuje,“ řekl Sváťa, aby ho všichni slyšeli, „abyste se omluvili pořadatelům, že nemůžete vystoupit, a počkali dole v hledišti, než se vrátí.“

„To jdeš brzo,“ zasmála se Hanka, „už máme vystoupení za sebou.“

„Já vím, viděli jsme vás. Bylo to moc pěkné. Ale dřív jsme se sem nedokázali dostat, až teď, tak vám to holt vyřizuji poněkud se zpožděním.“

„A co se stalo?“

Oba kluci shodně pokrčili rameny. Hanka si všimla, že je schválně zdržují, aby tu zůstali jako poslední.

V okamžiku, kdy odešli všichni, až na Hanku a Rafana, začal Sváťa vzrušeně šeptat: „Kluci jsou v nějakém maléru a mají s tím co dělat černí draci. Vron a Ferinová už tam jsou. Je to někde tady blízko za stadionem. Pospěšte si, Dan nám ukáže, kudy se nejrychleji dostaneme ven.“

Errata:

12.08.2021 09:38