Vítej, návštěvníku!

Krása v kameni

V pátek po obědě se na pasece sešlo šest trojic soutěžících. Už tady na ně čekali profesor Smítko a B’hara. Všichni byli zvědaví, co si na ně jednorožci vymysleli dál.

„Milí mladí přátelé, tentokrát by nás zajímalo, jak se stavíte k pojmu krása. Máme tady nedaleko obrovský starý kamenolom, který už je opuštěný, ale pořád se v něm dají nalézt zajímavé kameny. Pan profesor Smítko mě upozornil, že tvarování kamenů ještě neovládáte, proto bude potřeba, abyste úzce spolupracovali s našimi jednorožci, kteří vás to naučí a budou pomáhat vytvořit něco, co vy lidé považujete za krásné. Je úplně jedno, bude-li to něco maličkého jako šperk nebo něco většího. Je to zcela na vás, co zvolíte a na co si troufnete.“

„Mohu se na něco zeptat?“ přihlásila se jedna dívka.

„Prosím.“

„To budeme muset na tom kameni pracovat přímo v kamenolomu?“

Jednorožec potřásl hlavou: „Pokud vím, většina z vás si v soutěži dosud nevybrala nabízenou pomoc nebo radu. Až se rozhodnete, co vytvoříte, a až najdete místo, kde bude váš výtvor vypadat nejlépe, přijďte za mnou. Pomohu vám kouzlem či pomocí brány přepravit materiál tam, kde na něm budete chtít pracovat.“

„A za jak dlouho to musíme stihnout?“

„Máte na to tři dny. Pak proběhne vzájemné hodnocení.“

„A ti spolužáci, co tu s námi nejsou? Ti úkol nedostanou?“

„Dostanou. Ale budou na něj mít podstatně méně času než vy.“

Jednorožec počkal, až ustane všeobecné šuškání a dohadování. Zdálo se, že další otázky už nebudou, takže kývl na profesora Smítka.

„Takže nyní se přesuneme společně do kamenolomu,“ oslovil učitel žáky, „můžete si vše prohlédnout a rozhodnout se, do čeho se pustíte. Každá trojice vytvoří jen jednu věc, aby nedošlo při hodnocení ke zmatkům. Doufám, že se dokážete domluvit.“

Hanka se Sváťou přemýšleli o zadaném úkolu, ale diskusi si schovávali až na chvíli, kdy budou mimo doslech ostatních. Další trojice už si sice po cestě šuškaly, ale dokud nedorazila celá skupina na místo, nikdo si nedovedl představit, co uvidí.

Teprve když vyšli na planinu, která byla několik kilometrů na všechny strany zbrázděná roklinami a výkopy, zatajil se jim dech. Tady bylo opravdu z čeho vybírat.

„Tak tady všude se můžete rozhlížet,“ řekl jim profesor, „a nemusíte pospíchat. Do večera máte možnost hledat, co by se vám líbilo. Já tady počkám, kdybyste něco potřebovali, a večer vás pak odvedu domů, abyste se nám ve zdejším kamenném bludišti nezatoulali.“

B’hara jim kývl na pozdrav a zmizel, zatímco profesor se usadil do stínu pod stromem a udělal si pohodlí. Zdálo se, že tento druh dozoru mu nedělá sebemenší potíže.

Děti se ve společnosti mladých jednorožců vydaly na průzkum okolí. Občas se z různých stran ozývaly nadšené výkřiky, občas se svolávali ti, kteří ztratili své druhy z dohledu.

Sváťa chtěl také okamžitě vyrazit na průzkum, ale Hanka ho zadržela a kousek stranou se posadila do trávy. Oba kamarádi se u ní zastavili s tázavým pohledem.

„Není kam pospíchat,“ pokrčila rameny a naznačila jim, aby si také udělali pohodlí.

„Ale ostatní nám zatím třeba vyfouknou nějaký zajímavý kámen,“ namítal Sváťa.

„Kámen na co? Ty už máš představu, co bychom měli vytvořit?“

Sváťa se podrbal na bradě, zamyslel se a pak zavrtěl hlavou.

„A co ty, P’ujibo, co ty bys chtěl dělat?“

„Já vám přece radit nemůžu, tohle má být něco, co jako krásu vidí lidské oči, ne naše. Můžu vám pomáhat, ale ne to za vás vymyslet.“

„Ach jo,“ vzdychla dívka, „já opravdu nevím. Se šperky nemám žádnou zkušenost, sochu, jako jsou v Santareně, si udělat netroufnu, to by určitě dopadlo špatně a nic jiného mě nenapadá. Krása... Co se dá označit, jako krásné?“

„Stromy, květiny...“ řekl Sváťa.

„Z kamene? To ztratí všechno, co se nám na nich líbí.“

„Fontána... Nebo zdobené pítko pro ptáky,“ přemýšlel dál nahlas Sváťa.

„Proč zdobené,“ namítala Hanka, „nejhezčí ozdobou jsou na napajedle sami ptáci.“

„S napajedlem asi nevyhrajeme,“ ušklíbl se.

„To je možné,“ přikývla s úsměvem Hanka, „ale zůstala by tu po nás aspoň nějaká užitečná věc. To je možná víc, než krása. Co ty na to?“

„Já mám nápad,“ rozzářil se najednou chlapec, „co kdybychom vybudovali kamenné napajedlo pro zvěř a ptáky pod Blátivým pramenem? Tam by bylo potřeba nejvíc.“

„Senzace! To je ono! Ty jsi génius, bráško,“ nadchla se pro jeho myšlenku i dívka.

„S tímhle vám pomůžu moc rád,“ souhlasil vesele jednorožec.

„Jasně,“ zachmuřil se najednou Sváťa, „ty tam budeš mít pastvu hned vedle. Ale my si budeme muset brát jídlo s sebou a možná tam budeme muset aspoň jednou přespat, abychom to stihli. Ale myslím, že nic lepšího se opravdu vymyslet nedá.“

„Takže vzhůru do terénu,“ zdvihla se Hanka, „teď musíme najít nějaký velký odolný kámen, který se tam bude hodit.“

Zvolna procházeli kamenolomem a rozhlíželi se, co je tu k dispozici. Kdyby chtěli vyrábět šperky, našli by tu nepřeberné množství zajímavého materiálu, kameny různých barev a dokonce i polodrahokamy. Ale kámen, který hledali, nebylo snadné objevit. Našli několik dostatečně velkých kamenných bloků, ale buď byly moc barevné, nebo porézní nebo se jim prostě nelíbily. Teprve po více než dvou hodinách našli tmavý kámen se světlými žilkami.

„Co mu říkáš,“ pohladil ho Sváťa, „taky se ti líbí?“

Hanka ho obešla a přikývla: „Myslím, že tam bude pasovat. Já ho beru. Jen jestli ho tam někdo dokáže dostat.“

„Musíme si nějak označit tohle místo, abychom ho znovu našli.“

„Bez starosti,“ pohodil hřívou P’ujibo, „to nechte na mně. Zařídím to a zprostředkuji B’harovi informaci, kde náš kamínek je.“

„Musíme oficiálně požádat o jeho pomoc,“ dumal Sváťa, „jak to máme udělat?“

„Stačí, když to teď řeknete vašemu profesorovi, on už to bude tlumočit dál,“ radil jim jednorožec, „zítra ráno už bude náš vybraný kámen připravený u pramene.“

„Opravdu je to tak jednoduché?“ divila se Hanka a jednorožec jen pobaveně zařehtal.

Večer se všichni vraceli domů spokojení a těšili se, jak hned následující den začnou tvořit něco zajímavého. Každý úkol tu byl nějakým způsobem zvláštní, rozhodně se při tom, co na ně přichystala škola jednorožců, ani dost málo nenudili. Všem se tu zatím líbilo a oceňovali pohodlí i vstřícnost svých hostitelů.

Profesor Smítko si zapsal, co všechno je třeba přepravit někam jinam, zkontroloval, zda se mu vrátila všechna družstva a odvedl je zpět do tábora.

Druhý den hned po snídani se soutěžící rozprchli na různá místa. Sváťa šel domluvit jídlo, které si chtěli vzít s sebou, a Hanka se vydala za profesorem Smítkem, jestli se mohou u pramene zdržet přes noc. Ten se však jen zasmál a pokynul jí, aby ho následovala na paseku. Tam se mezi dvěma stromy mihotala brána.

„Pojď za mnou,“ řekl učitel a oba prošli na druhou stranu. Hanka zdvihla hlavu a uviděla svah, ve kterém se ukrýval Blátivý pramen.

„Přece jen budu raději, když se budete vracet na jídlo a přespání do tábora. B’hara byl tak laskav, že se uvolil nechat na tři dny aktivní tuto bránu, abyste to měli pohodlnější.“

„To je od něj moc milé,“ usmála se Hanka na profesora a oba se zase vrátili branou zpět.

Sváťu dívka objevila u stanu, jak žaluje P’ujibovi.

„To je poprvé, co mi s sebou nechtěli dát oběd. Že prý se máme k jídlu vrátit jako ostatní. Copak se máme šanci vrátit?! No, řekni něco, Hanko!“

Ta se jen zasmála: „A co mám říct? Mají pravdu. Budeme chodit na oběd jako všichni ostatní.“

Sváťa se na ni zahleděl s výrazem typu „jsi normální?“ a pak se podíval tázavě na jednorožce.

„Na P’ujiba nekoukej, ten nic neví. Tohle řekl profesor jenom mně. Tak už pojďte, já vám to ukážu.“

Poslušně šli za ní.

„Páni, to je luxus,“ zaradoval se Sváťa, když prošli na místo u pramene.

„To jsou mi věci,“ divil se P’ujibo, „nikdy bych nevěřil, že tohle B’hara pro někoho udělá.“

„Pojďte se sem podívat,“ volala na ně Hanka.

Vydrápali se do svahu za ní. Kámen ležel na místě přesně tam, kde ho chtěli mít. Hned se dali do práce, aby ho ukotvili do skalního podloží, aby nesklouzl, kdyby náhodou zapršelo. Největší magickou výdrž měla kupodivu Hanka. Tvarování kamene ji moc bavilo.

„Hele, nech už toho,“ musel ji napomínat Sváťa, když byl čas jít na oběd. Pracovali s velkým zápalem a chutí a pořád vymýšleli další a další zlepšováky, aby se k vodě dostali i drobní tvorové, aby se tu ptáci mohli bezpečně vykoupat, aby se daly prohlubně jednoduše čistit...

Jen neradi opouštěli večer svou práci a to včetně P’ujiba, který se pro společné dílo nadchl stejně jako oni.

„Kde ty vlastně bydlíš, P’ujibo?“ zeptala se Hanka, než se večer rozešli.

„Východně od Magického lesa je nádherné částečně zalesněné údolí, kde se mým rodičům tak zalíbilo, že tu už od mého narození společně žijeme.“

„Ta divadelní hra, co jsme u vás viděli, víš, doufám, že není proti etice se zeptat... Můžete žít i na nemagickém území?“

„Ta hra má pravdivý základ. Bez magie bychom byli téměř bezmocní co se týče vlivu na své okolí. Netuším, jestli bychom ztratili i inteligenci a schopnost dorozumívat se, či léčit zraněné tvory a rostliny. Myslím, že nikdo z nás nemá chuť to vyzkoušet.“

„To chápu. Už se těšíš domů na prázdniny?“

„Trochu ano, trochu ne,“ odpověděl P’ujibo, „víš, já si hrozně rád hraju s kamarády a tam skoro žádné nemám. Taky mě během prázdnin čeká brigáda na čištění toků v rezervaci a v nejbližším okolí.“

„Nepovídej,“ rozzářil se Sváťa, „tebe taky?“

„Nás taky naverbovali,“ zasmála se Hanka, „asi se tam potkáme.“

„Vážně? Tak to je dobrá zpráva,“ zaradoval se i jednorožec.

Další den se opět nadšeně pustili do práce pod Blátivým pramenem, který už vůbec nevypadal blátivě a v několika prohlubních už se přes noc objevila nádherně čistá a lahodná voda. Ráno při příchodu vyplašili první ptáky, kteří objevili svou novou luxusní kamennou koupelnu. To děti utvrdilo v tom, že to byl opravdu ten nejlepší nápad, na jaký mohly přijít.

Během dne se věnovaly tvarování největší spodní tůňky, ke které se, až se naplní, vejde i několik žíznivých zvířat najednou.

Při návratu z oběda zahlédl Sváťa s Hankou laň s kolouškem. Jenže když zvěř ucítila člověka, dala se na rychlý úprk. Malý koloušek u pramene uklouzl, ale vyrovnal to a pospíchal za svou mámou.

„Musíme trochu zdrsnit povrch kamene kolem tůňky,“ prohlížel Sváťa místo, kde to kolouškovi klouzalo. Hned se znovu pustili do práce.

„Už to vypadá nádherně,“ prohlížela večer Hanka s odstupem novou úpravu pramene.

„Zítra po ránu osadíme kolem kamene nějaké traviny, aby to vypadalo ještě lépe,“ odpověděl Sváťa, který stále dokola nacházel nějaké nedokonalosti na přístupových cestičkách.

P’ujibo se naklonil nad jednu prohlubeň a napil se: „Je to mnohem pohodlnější, než dřív. A voda je tu prostě báječná.“

Po celodenní práci na čerstvém vzduchu se jim spalo nádherně. Hanku dokonce přestaly trápit sny o Vronovi.

„Dnes do oběda máte čas na poslední úpravy a vylepšování,“ připomenul jim u snídaně profesor Smítko.

Vlastně už měli hotovo. Ošetřili několik drobností a Hanka šla Sváťovi pomoci s přesazením vybraných travin. Zvolna se naplňoval i prostor spodní největší tůňky. Teď už nebyl problém nabrat si trochu vody na umytí rukou. Posadili se na chvíli opodál a sledovali, jak se sem oparně začínají slétat ptáci, aby se v horkém dni vykoupali. Ačkoliv tu pro ně bylo několik vhodných mělkých míst, stejně se vyháněli z těch nejoblíbenějších a cachtali se, až voda létala na všechny strany.

P’ujibo drcnul do Hančina ramene: „Měli bychom jít.“

Hanka se ještě naposledy ohlédla, než prošla branou. Z místa u pramene vyvěrala nejen voda, ale i pocit klidu a věčnosti. Sice si nebyla jistá, jestli by tu dokázala žít napořád, ale v této chvíli se jí nechtělo jít pryč. Její duše se tu uzdravovala rychleji, než předtím.

Oběd byl téměř slavnostní a vládlo při něm rozčilené vzrušení. Všichni se dohadovali, jak asi bude probíhat hodnocení. Poté, co všichni dojedli, přinesl Hugo Star pro každého z žáků obálku, ve které bylo deset papírků s různými nápisy, a psací potřeby.

„Každý z vás bude při odpoledním setkání hodnotit předvedené práce podle vlastního pocitu, jak se mu budou líbit. Podle toho pak seřadíte a očíslujete lístky ve své obálce.“

„To budeme hodnotit i sami sebe?“

„Samozřejmě, že ne,“ otočil se na tazatelku Hugo, „lístek se svým výtvorem odevzdáte před hodnocením panu profesorovi Smítkovi. Byl bych rád, kdybyste k rozhodování přistoupili se vší vážností a odpovědností. Vy sami vlastně určíte, komu se nejlépe podařilo zvládnout práci s kamenem. Já osobně si myslím...“

„Pane kolego,“ přerušil ho důrazně profesor Smítko, „i vy budete mít možnost hlasovat jako ostatní, tak se prosím do té doby zdržte osobních komentářů.“

„Jistě, jistě, samozřejmě. Nesmíme ovlivňovat svým názorem ostatní. To dá rozum.“

Děti s pobaveným pohledem sledovaly, jak se profesor Smítko na Huga mračí. To už ale přicházeli jejich kamarádi jednorožci, aby je doprovodili na paseku, kde se během odpoledne rozhodne, jak kdo uspěl při vytváření krásy.

Všichni si na místě udělali pohodlí a začali si tiše mezi sebou povídat, když mezi ně vstoupil B’hara se dvěma dalšími jednorožci. Také chvíli o něčem diskutovali, přecházeli z místa na místo a nakonec pokývali hlavami, takže se zdálo, že se konečně domluvili.

B’hara předstoupil před soutěžící a uvítal je.

„Musím přiznat, že jste nás velice příjemně překvapili,“ řekl přítomným, „vaše úsilí a radost, s jakou jste se zapojili do celé hry, nás velice těší. Máme za sebou první týden. Vzhledem k tomu, jak dobře jste si nakonec poradili s úkoly, myslím, že i v dalších dnech vás čeká příjemně strávený čas. Dnes všechna vaše družstva získají třetí perlu bez ohledu na to, jak budou hodnocena. Já vám nyní vysvětlím, k čemu vám budou dobré.“

Profesor Smítko vstal a postupně obešel všechny trojice a každé předal jednu perlu.

„Rozhodli jsme se,“ pokračoval ve vysvětlování B’hara, „že vám umožníme kontakt s nějakou zajímavou bytostí. Máme tady studnu komunikace. Během příštích dvou dnů se u ní vystřídají všichni naši malí hosté. Tentokrát vás ale nebudou provázet jednorožci, budete tam chodit ve dvojici. Vždy dvě družstva dopoledne a tři odpoledne. Kolem roubení studny naleznete nápisy, které vám umožní si vybrat bytost, se kterou byste se rádi seznámili. Na misku vybrané bytosti položíte své tři perly a pak už jen počkáte, až se objeví nad studnou její obraz. Pak si můžete až půl hodiny povídat. Bytosti vám při hovoru zadají další úkol, který byste měli svými silami zvládnout.“

„To budou stejné úkoly pro všechny, nebo bude muset každý udělat něco jiného?“ zeptala se jedna z dívek.

„Podle toho, kterou bytost oslovíte, dostanete úkol. Hodnocení bude tentokrát záviset na vyjádření oslovených bytostí. Ničeho se nebojte, do seznamu jsme nedali žádného jedince, který by vám mohl ublížit. Vše by mělo proběhnout hladce a bez konfliktů. U některých bytostí ale doporučuji opatrnost při hovoru, abyste je neurazili nebo nenaštvali. To by pak mohly odmítnout dál mluvit. Doufám, že je všechno jasné. Chce se ještě někdo na něco zeptat?“

„Můžeme se s kamarády jednorožci aspoň radit?“

„Ne. Tento úkol je výhradně pro lidi. Smíte se radit se svými učiteli, kteří vám vše, co budete potřebovat vědět, zjistí. Ale osobně si myslím, že to zvládnete i bez jejich pomoci.“

Jednorožec chvíli čekal, jestli se ještě někdo nevloží do diskuse, ale nikdo už žádný dotaz nevznesl. Pak se znovu zvedl profesor Smítko, obešel přítomné trojice a u každé odebral z obálky obou žáků jeden lístek, označující výtvor dotyčné skupinky. Všichni napjatě čekali, jakým způsobem dojde k hodnocení výtvorů z kamenů.

Po chvíli se dočkali. Dospělí jednorožci zprostředkovali trojrozměrnou vizi uprostřed paseky. Před zraky všech přítomných se zhmotnil první výrobek pojmenovaný jako dívka se závojem. Socha byla asi metr vysoká, vytvarovaná z bílého mramoru a Hance připomínala santarenskou velkou sochu na náměstí. Vize uprostřed paseky ukazovala výtvor z různých úhlů, zepředu i zezadu. Byla to dobře odvedená práce.

Druhý výtvor byla rovněž socha a představovala dva hady. Jeden byl z bílého kaneme, druhý ze zeleného. Jejich těla se proplétala mezi sebou a vypadalo to velice zajímavě. Hanka zjistila, že nebude snadné určit, co je hezčí. A to byli teprve u prvních dvou prací.

Třetí práce se jmenovala květinový šperk. Aby ji mohli dobře vidět, museli jednorožci obraz předmětu mnohonásobně zvětšit. Kvítek byl vypracován z modrozeleného polodrahokamu a vypadal opravdu krásně. Hanka zařadila dopředu aktuální kartičku.

Jako další se představil ozdobný květináč. Rostlinné motivy zdobily kamennou nádobu a nahoře ji zdobila živá květina.

Pátým předmětem byl amulet představující jednorožce v běhu. Hanka už byla totálně bezradná, kam zařadit tohle malé, ale povedené dílko.

Obraz pohasl a na pasece se objevili muži z kuchyně, kteří každému nabídli nápoje a ovoce. Když obešli všechny přítomné, ponechali pořadatelé krátkou přestávku na dojedení občerstvení a následoval šestý obraz.

Uviděli fontánu, na které chrlil vodu drak. Hance se až zatajil dech, když to uviděla. Bylo to nádherné. Hned si vzpomněla na Plama a zalitovala, že je tak daleko.

Po fontáně se jim ukázala zdobená stolička. Místo nohou držely sedátko sochy muže, sirény, draka a jednorožce.

Osmý obraz byl skutečným obrazem z jejich současného života. Jednorožci spolu s dětmi pobíhali po louce a vypadalo to, že hrají nějakou hru. To je ale báječný nápad a památka na letošní setkání, pomyslela si hned a zoufale přemýšlela, jak příslušnou kartičku zařadit.

Jako předposlední přišla na řadu miska. Byla naprosto hladká bez ozdob, ale kresba kamene na ní bohatě předčila všechny ozdoby.

Na závěr se ukázala nová podoba Blátivého pramene. Slunce už bylo nízko nad lesem a šikmé paprsky nádherně osvětlovaly vodu, která protékala kamennými stružkami, prohlubněmi a nakonec stékala do spodní tůňky. Obraz stejně jako i u ostatních prací přiblížil detaily a obkroužil jejich dílo ze všech stran. Uviděli, jak se přišel napít ježek, o kousek dál se koupala dvojice sýkorek a pak uviděli, jak přichází laň s kolouchem. Hanka až zatajila dech. V té chvíli si ani neuvědomovala, že se dívá jen na obraz a nemůže je vyplašit. Říkala si, že jejich dílo asi nemůže soutěžit v kráse s těmi ostatními, ale stejně na ně byla pyšná.

Pak obrazy pohasly a všichni překvapeně zdvihli hlavu, protože čas utíkal rychleji, než si při projekci uvědomili.

„Je opravdu těžké rozhodnout, kdo z vás vytvořil krásnější dílo,“ řekl B’hara, „ale pokuste se seřadit kartičky podle toho, jak na vás zapůsobily práce vašich kamarádů. Vyhodnocení od jednorožců už mám, proto poprosím některého z učitelů, aby od vás převzal obálky, abychom mohli započítat i vaše hlasy.“

Hugo hbitě vystartoval a za chvilku předal dvacet obálek jednorožcům. Chvíli trvalo, než je všechny otevřeli a zkontrolovali. Všichni napjatě sledovali jejich počínání a čekali, jak to dopadne.

Pak B’hara předstoupil před soutěžící: „Tak tu máme celkové výsledky. Ještě před tím, než všechno sečtu, rád bych vám řekl, že lidé i jednorožci se shodli na tom, kdo má být první. Jinak podle jednorožců by byl na druhém místě šperk květiny a na třetím mísa, zdobená jen přirozenou kresbou kamene. Podle lidských měřítek by na druhém místě skončila fontána s drakem a na třetím dvojice hadů. Pokud jsme sečetli všechny hlasy, dostala se na druhé místo fontána a třetí skončil šperk s květinou. Jistě jste zvědaví, kdo je podle většiny hlasů první. Nuže, podívejte se sami, ještě jednou vám to ukážeme.“

Nad pasekou se objevil obraz pramene. Hanka se ohlédla na Sváťu a P’ujiba. Ani jeden z nich nemohl uvěřit, že by je mohli vyhodnotit nejlépe ze všech. Nad vodou se právě teď sklánělo několik srnek. Všichni jim začali tleskat.

„Prosím, přistupte ke mně,“ požádal je B’hara. Pak se dotkl svým rohem P’ujiba. Hanka spatřila, jak se na světlém rohu jejich kamaráda objevil tenoučký zelený proužek.

„Nastavte ruku,“ řekl pak dětem a rovněž se jich dotkl. Kousek nad zápěstím se objevila tenká zelená linka i na jejich ruce.

„Toto je symbol uznání za vaše zásluhy ve světě jednorožců. Každý jedinec z našeho druhu, který ten proužek uvidí, bude vědět, že si vás vážíme.“

Rozpačitě poděkovali a vrátili se na své místo.

„To je opravdu neobvyklá odměna,“ prohlížela si svou ruku Hanka.

„Nelíbí se ti?“ pozoroval ji zvědavě P’ujibo.

„Vypadá to jako uvázaná zelená nit. K čemu nám to bude?“

„Každý jednorožec, kterého v životě potkáš, se na tebe bude dívat mnohem vlídněji, než na ostatní lidi. To se ti zdá málo?“

„Opravdu to takhle funguje?“

„Opravdu,“ ujišťoval Hanku P’ujibo.

Ani si nevšimli, že už se začalo losovat, kdo bude mít kdy přístup ke komunikační studni. Teprve když k nim dorazil Hugo a podal jim lístek, zjistili, že se dostanou na řadu zítra večer jako poslední skupina. Stále ještě se nemohli vzpamatovat z dnešního úspěchu.

Druhý den jim jednorožci poblíž tábora vytvořili osm bran, díky kterým se mohli zajít podívat na jednotlivé výtvory. Šperk a amulet byly vystaveny přímo v táboře.

„Podíváme se na úplně všechno,“ rozhodl ráno nadšeně Sváťa, když obdivoval první z vytvořených kousků. P’ujibo radostně souhlasil, takže měli konečně možnost uvidět vše na vlastní oči. Nebyli sami, kdo se chtěl podívat na jednotlivá díla. Zjistili, že se tu objevili i jednorožci, se kterými se zatím nesetkali. Hanka se Sváťou si uvědomili, jak se za ten týden naučili poznat jednotlivé jednorožce ze skupiny. P’ujibo vysvětloval, kdo jsou učitelé a kdo příbuzní zdejších žáků. Všude bylo dost živo, u pramene byl odpoledne dokonce skoro nával. Když tu bylo tolik návštěvníků, už to zdaleka nebylo tak hezké, jak si to Hanka pamatovala z okamžiku, kdy své dílo dokončili.

„Dovolte, abych vám představil své rodiče,“ oslovil najednou kamarády P’ujibo, „svého otce R’íhana a matku L‘galu.“

Dva nádherní dospělí jednorožci stáli vedle jejich čtyřnohého kamaráda. Jeden z nich byl Hance povědomý a když uviděla Sváťův překvapený výraz, byla si jistá, že se nemýlí.

„Ale my už se trochu známe,“ řekl P’ujibův otec, „byl jsem při té události v Magickém lese a pomáhal tady mladému muži udržet zraněného Mojeranu při životě.“

Sváťa se začervenal: „Ale tehdy to spíš bylo naopak. Já...“

„Jsi velmi nadaný léčitel. Nepodceňuj se. Těší mě, že jste se s mým synem spřátelili.“

Chlapec tonul v rozpacích a nevěděl, co má na to odpovědět.

„Už musíme jít,“ řekla Hanka a ukázala na hodinky, „máme dnes před sebou ještě další úkol.“

Sváťa se okamžitě chopil nabízené příležitosti k úniku: „Ano, už se musíme jít připravit. Moc rád jsem se s vámi seznámil.“

„Budu teď chvíli se svými rodiči,“ řekl jim P’ujibo, „ale v pátek se zase vrátím do vašeho tábora. Hezky si užijte příští dny.“

„Snad to zvládneme,“ přikývl Sváťa a zamával při odchodu kamarádovi.

Errata:

12.08.2021 09:38