Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Požár za branou

Ráno dorazil P’ujibo se svými rodiči, právě když snídali.

„Táta nechce, abychom tam šli všichni,“ vzdychl jejich čtyřnohý kamarád, „prý bychom vypadali jako delegace. Ale já jsem tak strašně zvědavý, jak to bude probíhat...“

„My ti zase všechno povíme,“ uklidňovala ho Hanka.

„A kde vlastně žije můj otec? Je to daleko odtud?“ obrátil se Sváťa na R’íhana.

„Pěšky ano, ale branou tam budeme hned. Je to v severní části Druidského háje poblíž vesnice Svahová. Znám to tam, takže pro mě není problém vytvořit bránu do lesa poblíž vesnice. Myslím, že tvůj objev bude pro Dundara velké překvapení. Než se vzpamatuje ze svého šoku, připrav se i na zápornou reakci. Teprve až se s tím vyrovná, bude schopen tě přijmout.“

„Myslíte, že mě nebude chtít?“

„To ani ne. Spíš bude chvilku trvat, než uvěří, že to je pravda.“

„Já to zvládnu,“ usmál se Sváťa, „spolu s Hankou vydržím i to, kdyby mě odmítl.“

„Dobrá,“ přikývl R’íhan, „v tom případě můžeme vyrazit.“

Na kraji lesa vytvořil bránu a kývl na děti, aby se k němu přidaly.

„Moment,“ zarazil se Sváťa a chytil za hřívu R’íhana, aby mu zabránil vkročit do brány, „jak víme, že na druhé straně nečeká nějaké nebezpečí? Jestli tam nezuří požár?“

Hanka, která už skoro na Rafanovo varování zapomněla, udiveně pohlédla na Sváťu.

R’íhan natočil hlavu tak, aby na něj také viděl.

„Támhle leží suchá větev. Vezmi ji a prostrč na chvíli její konec branou. Kdyby tam hořelo, zjistíš to,“ řekl jednorožec shovívavě.

Jsou tak trpěliví, pomyslela si Hanka, nikdy člověka neokřiknou, aby si nevymýšlel. Sváťa zatím popadl těžkou větev a vlekl ji k bráně. Dívka k němu přistoupila, aby mu pomohla ji prostrčit branou. Když už ji nemohli udržet, vtáhli ji zpět. Užasle zírali na její ohořelý konec.

„Ty máš i dar vidění,“ překvapeně se ozval R’íhan.

„Nemám. Jen jsem si právě teď vzpomněl na varování mého bratra Rafa,“ vysvětlil Sváťa.

„To je ten s tulíkem?“ se zájmem se zeptal jednorožec.

„Ano. Vy si ho pamatujete?“

„Jistě. Byl jsem u slyšení, kdy se mu snažili jeho malého přítele odebrat.“

„...a díky vám se to nestalo,“ překvapeně mu skočila do řeči Hanka.

„Jen jsem všem řekl to, co byla pravda,“ potřásl hlavou, „vyřiďte svému bratrovi, že díky němu nemám připálenou hřívu a nos. Je dobré, že vás varoval. Teď ale máme jiný problém. Požár poblíž vesnice se mi ani trochu nelíbí. Asi bychom tu návštěvu měli odložit.“

„To tedy určitě ne,“ protestoval Sváťa, ale pak se zarazil, když viděl, že ho R’íhan neposlouchá a domlouvá se se svou ženou a P’ujibem. Ti na něco přikývli a zmizeli.

„Musím se tam teď vypravit a zjistit, jestli nepotřebují mou pomoc. Svou rodinu jsem poslal se vzkazy pro ostatní. Vy zůstanete tady. Za chvíli sem přijdou ještě další jednorožci, kdybychom potřebovali zasáhnout při boji s ohněm. Až se všechno uklidní, vezmu vás za Dundarem.“

Jednorožec zrušil bránu a vytvořil jinou. Opatrně do ní nahlédl a prošel pryč.

„Přece tu nebudeme jen tak čekat,“ podívala se Hanka tázavě na Sváťu.

„Jasně. Jdeme za ním,“ kývl a vstoupil do brány následován svou sestrou.

Ocitli se na kamenitém svahu, kde ani hořet nemohlo. Šikmo před sebou viděli vesnici. Plameny už se přes ni zřejmě přehnaly, protože většina chýší lehla popelem a všude se převaloval dusivý dým. Les za vesnicí ještě hořel vysokými šlehajícími plameny a praskot požáru byl slyšet až k nim.

„Sakra, to nevypadá dobře,“ rozhlížela se Hanka.

„Zeptáme se ve vesnici, jestli s něčím nepotřebujou pomoct,“ vyrazil Sváťa dolů svahem.

Hanka přivolala před pusu malý štít proti dýmu a létajícímu popelu a následovala ho. Lidé ze vsi se shromáždili kolem kamenné studny. Někteří naříkali, jiní byli ošklivě popálení a všude tu vládl zmatek. Zdálo se, že se tu velení ujala stará vrásčitá žena, která právě nařizovala dvěma mladíkům, aby tahali ze studny vodu.

„A vy se tu nepleťte,“ houkla na Hanku a Sváťu. Chlapec ale poklekl k jedné malé dívce, která sebou házela v bolestech. Pod jeho dotekem se ale zklidnila.

„Tebe neznám,“ zamračila se žena, ale když viděla, jak zraněná dívka pootevřela oči, změnila rychle názor, „ale jestli umíš trochu léčit, tak se do toho dej.“

„Já léčit neumím, ale jestli mohu pomoci nějak jinak...“ zkusila se nabídnout ženě Hanka.

„Víš, jak vypadají listy zimoňky?“ zeptala se stařena.

Ne nadarmo Hanka trávila dva roky ve škole se Sváťou. Díky němu měla docela slušné znalosti bylin.

„Vím.“

„Támhle tím směrem,“ ukázala žena do oblaků dýmu, „je řeka a za ní na louce by jich mělo růst hodně. Natrhej co nejrychleji tenhle pytlík a přines mi ho sem.“

Hanka vzala do ruky režný pytel od kukuřice a vyrazila označeným směrem. Musela se dívat, kam šlape, protože všude byly ještě žhavé uhlíky ze spálenišť. Smutně se ohlížela po lidech, kteří hořekovali nad tím, co všechno jim shořelo. Pak u spáleniště jednoho domku uviděla sedící ženu. Jen se kývala dopředu a dozadu a v ruce svírala panenku.

„Je vám něco? Potřebujete pomoct?“ zeptala se jí a dívala se, jestli žena nemá nějaké zranění. Ale nic nenašla.

„To nejmilejší jsem jim zachránila, kde jsou?“

„Koho hledáte?“

„Panenka i Toníkovo prkno je v pořádku. Proč mi ještě neodpustili?“

„Prkno?“ ohlédla se Hanka a uviděla supervolonové prkno. Nic moc, ale mohlo by urychlit její cestu.

„Mohla bych si to prkno na chvíli půjčit?“ zeptala se ženy, která stále vypadala poněkud nepřítomně.

„Panenka je v pořádku, možná bych ji měla učesat,“ řekla žena.

Hanka usoudila, že další hovor nemá smysl a popadla prkno.

„Až skončím, tak vám ho vrátím,“ řekla ženě, která jen přikývla a dál chovala panenku.

Hanka naskočila a vyrazila k řece. Tohle byla jiná jízda, než cesta popelem. Obletěla nejhorší dým a po chvíli už trhala listy zimoňky. Naplnila pytel a vyrazila zpět. Tentokrát to vzala druhou stranou. Zdálo se, že oheň ztrácí na síle. Na skále mezi hořícími keři zahlédla nějaký pohyb. Vrátila se kousek zpět, aby zjistila, co to bylo. Uviděla malého chlapce, jak na ni mává.

„Ale to je přece moje prkno,“ vykulil oči, když u něj zastavila.

„Jenom jsem si ho půjčila, pak ti ho vrátím. Teď si rychle nastup, je tu hrozný žár, tak ať jsme co nejrychleji pryč.“

„Jenže tam dole je ještě Růža. Možná už umřela, neunesu ji,“ ukazoval k otvoru ve skále.

„Počkej tady, já se tam mrknu,“ podala mu pytel se zimoňkou. Skála byla rozpálená jako plotna. Rychle roztáhla kolem sebe štít proti žáru a vsoukala se do malé jeskyně. Děvče tu leželo naprosto bezvládně. Dotkla se tělíčka a s úlevou zjistila, že srdce pracuje. Rychle vytáhla tělo ven a naložila ho na prkno.

„Posaď se k ní a udržuj rovnováhu,“ nařídila chlapci a opatrně navigovala prkno přes místa, kde žár nebyl tak silný až na svah, kde už nehořelo. Cítila, jak chlapec ztrácí rovnováhu. Ještě než posadila prkno na zem, sklouzl dolů v bezvědomí. Uvědomila si, že dva bezvládné pasažéry na prkně neodveze. Navíc se jí zdálo, že děvče přestává dýchat. Začala rychle s umělým dýcháním do jejích úst.

„Vidím, že jste mě neposlechli. Ale to vyřešíme později,“ ozval se u Hanky hlas R’íhana, „polož mi chlapce na hřbet a dívku odvez ke studni na návsi.“

„Díky za pomoc,“ řekla Hanka a splnila jednorožcovy pokyny.

„Co jí je?“ zeptal se Sváťa, když opatrně zdvihl bezvládné děvče z Hančina prkna.

„Asi se nadýchala kouře a byla v jeskyni, kde bylo děsné vedro,“ odpověděla a zároveň podávala stařeně pytel se zimoňkou.

Sváťův pohled se na chvíli rozostřil.

„Je na tom špatně. Na tohle asi sám nestačím,“ podíval se nešťastně na stařenu.

Ta se rychle rozhlédla a pak se její tvář rozjasnila: „To ani nebudeš muset. Támhle se blíží pomoc. Zaplať pánbu, že je tady. Dundare! Hej, Dundare, pojď sem prosím. Potřebujeme tě.“

Muž s tmavýma očima a dlouhými tmavými vlasy, sepnutými sponou, se otočil a zamířil k nim. Jeho bílá tunika byla špinavá od popela, na několika místech propálená.

„Podívej se na Růženku, tady chlapec tvrdí, že je na tom špatně,“ oslovila ho žena.

Dundar jemně vzal dívčino tělo ze Sváťova náručí. Opatrně ho položil na rohož, kterou stařena hbitě rozprostřela před ním. Sváťa nemohl odtrhnout oči od muže, který jemně přejížděl rukama nad zraněným tělem.

„Dostane se z toho,“ řekl nakonec, „ale potřebovala by vodnicové zábaly.“

„Poznáš vodnici?“ otočila se stařena na Hanku.

„Ano.“

„Už tady mám k dispozici akorát tuhle plachtu. Bude muset stačit. Přivez jí co nejvíc.“

„Kde ji mám hledat?“

„Aha, já zapomněla, že nejsi zdejší. Po proudu řeky narazíš na několik tůní. Tam roste.“

Hanka zdvihla prkno a zahlédla R’íhana, jak z jeho hřbetu klouže chlapcovo tělo. Chtěla se rozběhnout, aby mu s tím pomohla, ale najednou uviděla, že chlapec stojí na vlastních nohou a hladí jednorožcovu hřívu. Usmála se a vyrazila kousek stranou, kde by mohla naskočit na prkno.

Tůně našla bez problémů a díky prknu bylo všechno mnohem jednodušší. Rychle našla nejpřístupnější místo, zula boty a sbírala na hladině trsy vodnice. Přemýšlela, jak se asi její kamarád cítí, když konečně uviděl svého otce. Jaký asi bude? Pustí vůbec Sváťu na prázdninovou brigádu do Magického lesa?

Sběr vodnice šel rychle. Sice musela navštívit ještě další místo, ale pak už měla plnou plachtu a vydala se zpět.

V táboře u kamenné studny konečně zavládl jakýs takýs pořádek. Hanka odevzdala plachtu s vodnicí a šla hledat Sváťu.

Našla ho, jak hlídá malé děti. Byl mezi nimi i Toník, kterému mohla konečně vrátit jeho prkno.

„Na,“ podal jí Sváťa chleba se sýrem, „tohle tu rozdávali jako svačinu. Čistá voda je támhle ve džbánu.“

„Dík,“ řekla a s chutí se zakousla do chleba. Sice byl jako všechno tady cítit po kouři, ale po takové dopolední rozcvičce člověku vyhládne.

„Až dojíš, odvedu děti rodičům. Máme se oba hlásit u R’íhana.“

„Už tě představil otci?“

„Ještě ne. Vlastně na to ani nebyl čas. Pořád nás někdo potřeboval. Teprve teď se to trochu uklidnilo.“

„Jsi v pohodě?“ zajímalo Hanku. Představila si, jak kamarád při léčení vydává spoustu sil.

„No, jsem trochu unavený. Ale teď už své síly znám a navíc využívám i svůj magický kamínek, co mi kdysi koupil Vron. Vejde se do něj spousta energie,“ usmál se Sváťa a zkontroloval kapsu, jestli kamínek náhodou neztratil.

„Tak jo,“ spolkla Hanka poslední sousto, „jdeme za R’íhanem. Asi budeme mít průšvih za to, že jsme ho neposlechli.“

„Myslíš? Já mám dojem, že se jednorožci ani zlobit neumí.“

„To za chvíli poznáme,“ ušklíbla se Hanka na kamaráda.

Poté, co předali děti rodičům, vyrazili hledat R’íhana. Našli ho kousek za vesnicí, kde si povídal s Dundarem a dalšími dvěma muži.

„Á, tady jsou moji neposlušní svěřenci,“ přivítal je R’íhan, když k nim dorazili.

„Copak provedli?“ zajímal se jeden z mužů.

„Měli zůstat v bezpečí tábora, ale oni navzdory mému příkazu vyrazili za mnou,“ řekl přísně jednorožec.

„Nesuď je přísně,“ přimlouval se Dundar, „oba nám tu ochotně pomáhali. Chlapec je velmi nadaný. Musím smeknout před tím, co všechno už ve svém věku umí. Kdybych měl někdy přijmout učně, představoval bych si někoho, jako je on.“

„Ano,“ kývl R’íhan, „však také zvítězil v soutěži u jednorožců a vysloužil si právo dotknout se Zrcadla času.“

„Cože?“ vytřeštil oči Dundar. „Vy jste mu dovolili vstoupit do Posvátného háje? K čemu by takovému klukovi mohlo posloužit Zrcadlo času? Není to plýtvání schopnostmi Zrcadla?“

„Objevila se znamení, která našim strážcům tento krok doporučila,“ odpověděl dotčeně R’íhan.

„Omluvám se, nechtěl jsem zpochybnit vaše rozhodnutí,“ uklidnil se Dundar, „ostatně to ani není moje věc.“

„Jenže Zrcadlo vyjevilo něco, co se tvého života dotkne. Proto jsme sem původně přišli,“ opatrně naznačil jednorožec, „díky tomu jsme zjistili, že tu zuří oheň, a mohli aspoň trochu pomoci při jeho zvládnutí.“

„Vaše pomoc byla velice účinná a vítaná, patří vám naše díky,“ řekl jeden z přítomných mužů.

„Co vyjevilo Zrcadlo času? Kvůli čemu jste sem měli namířeno?“ zeptal se Dundar.

„Přišel jsem ti představit tohoto, jak sám říkáš, nadaného chlapce. Jmenuje se Svatopluk a je to tvůj syn.“

Po jednorožcových slovech zavládlo ticho. Muži se dívali jeden na druhého.

„To jsou mi věci,“ přerušil mlčení jeden muž, „a já myslel, že se ti má potomek teprve narodit. A ono je mu, jak tak odhaduji, nejmíň deset.“

„To není možné,“ zareagoval konečně i Dundar, „to bych o tom přece věděl.“

„Zrcadlo prý ukázalo noc, kdy jsi své partnerce říkal Leni a pak jsi odešel do tábora zraněných,“ pokračoval jednorožec.

Dundar se zamyslel a díval se při tom na Sváťu. Ten rozpačitě přešlapoval a pak se chytil za Hančinu ruku.

„Vzpomínám si,“ pomalu přikývl léčitel, „ale není mi jasné, proč mi ta žena nic nevzkázala.“

„Zemřela při porodu a nikomu ani nenaznačila, kdo byl otcem. Dítě bylo vychováno v domově pro sirotky,“ objasňoval situaci R’íhan a Sváťu v očích začaly štípat slzy.

Vtom Dundar poklekl před Sváťou na jedno koleno, vzal jeho ruce do svých a podíval se mu do očí: „Netušil jsem, že mám syna. Stále ještě tomu nemohu uvěřit, i když vím, že jednorožci by mi nelhali. Co ti mám říct? Našel jsi svého tátu a konečně budeš mít domov. Snad se ti u nás bude líbit.“

Sváťa vyprostil své ruce a beze slova ho objal kolem krku. Usmíval se a slzy mu proudem tekly z očí. I Hanka pocítila dojetí nad jejich setkáním.

„Vezmu tě hned s sebou domů,“ rozhodl Dundar.

„Rád bych ještě něco řekl,“ vložil se do toho jednorožec, „chlapec chodí do školy a je na výměnném pobytu tady u nás. Máme za něj zodpovědnost a bude se muset vrátit do školy společně se svými učiteli. Také ty, Dundare, asi budeš muset nejdříve vysvětlit situaci své partnerce. Proto navrhuji, aby se chlapec dnes vrátil k nám. Zítra ráno ho přivedeme k tobě a budete mít dva dny na společné seznámení.“

„Dobrá, asi máš pravdu. Souhlasím s tvým návrhem a ráno vás budu očekávat,“ Dundar ještě jednou objal Sváťu a nechal je odejít.

„Mohli jsme s ním ještě chvíli zůstat. Vždyť máme před sebou celé odpoledne,“ brblal nespokojeně Sváťa, když je R’íhan odváděl zpět do jejich tábora. Prošli branou a narazili na rozhořčeného P’ujiba.

„Já jsem tam nesměl a oni ano?“ vyčetl hned svému otci.

„Také tam nesměli, ale neposlechli,“ vysvětlil mu R’íhan a jeho syn se zarazil a přestal pobíhat.

„Jsou to hosté,“ namítl nesměle a hned o dva kroky ucouvl, když se po něm otec podíval.

„Přimlouváš se za ně?“ zeptal se svého syna.

„Ano,“ zdvihl hlavu P’ujibo a zatřásl svou duhově světélkující hřívou.

„Všiml jsem si, že na vaší školní louce raší mnoho nežádoucích plevelů. Co je takhle během dneška přesadit do kamenitého svahu?“ zeptal se R’íhan.

„Bude nám potěšením,“ vesele zařehtal P’ujibo a obrátil se na Hanku a Sváťu.

„O co jde?“ zeptala se ho potichu Hanka.

„Dostali jsme trest za vaši neposlušnost,“ vysvětloval čtyřnohý kamarád.

„Ale tys přece nic neudělal,“ namítl Sváťa.

„Tím, že jsem se za vás přimluvil, jsem se zavázal, že budu trest sdílet s vámi. Ale zároveň to otci umožnilo uložit ten nejmírnější trest, který ho napadl,“ vysvětloval dětem P’ujibo, „budeme pracovat jen tohle jedno celé odpoledne.“

„Tomu říkáš mírný trest?“ podivila se Hanka.

„Jasně,“ vesele odpověděl kamarád, „můj nejkratší trest, co jsem od otce dostal, byl dvoutýdenní. U jednorožců není zvykem neposlechnout rodiče.“

Večer, když na louce skončili s přesazováním plevelů, Hanku už bolelo celé tělo a Sváťa sotva lezl.

„Odpouštím vám vaše provinění,“ řekl R’íhan, když prohlédl jejich práci. Pak se sklonil k Hance a dotkl se jí svým rohem. Totéž zopakoval se Sváťou. Ucítili, jak jejich únava mizí a svaly je přestávají bolet.

„Díky,“ řekli dvouhlasně a jednorožec je odvedl do tábora. Tady už u večeře seděli Hugo a profesor Smítko.

„Zaslechl jsem něco o vaší neposlušnosti,“ zamračil se na ně profesor, když dorazili ke stolu.

„Už o tom nemluvme,“ řekl R’íhan, „odčinili to a my jsme jim odpustili. Není třeba se o tom znovu zmiňovat.“

„Dobrá,“ přikývl Smítko, „tady P’ujibův otec už nám řekl, co všechno se přihodilo. Je to skoro až dojemné, najít u jednorožců svého otce. Ale mohlo by to i zkomplikovat naši situaci. Rád bych ti, Svatopluku, vysvětlil, že je třeba, aby ses vrátil s námi do Santareny, kde tě musíme předat tvému dosavadnímu zákonnému zástupci. Teprve pak může tvůj otec rozhodnout, co s tebou bude dál.“

„Ale zbývající dva dny u táty strávit můžeš,“ usmál se na Sváťu Hugo, „umím si představit, jak jsi šťastný, žes ho po tolika letech našel.“

„Takže zítra ráno,“ rozloučil se R’íhan a P’ujibo.

Tentokrát šli Hanka i Sváťa spát brzo. Za prvé to byl trochu náročný den a za druhé neměli chuť si povídat o tom, co zažili, s někým, jako je Hugo.

Ráno se pro ně zastavila celá P’ujibova rodina. R’íhanova brána je dovedla až do těsné blízkosti Dundarova domu.

„Asi by bylo lepší, kdybys tam šel sám, my ostatní na tebe tady počkáme,“ řekl jednorožec Sváťovi a kývl hlavou směrem k zahrádce, uprostřed které dům stál.

Chlapec přikývl a vyrazil po cestě. Dundar je nejspíš vyhlížel, protože mu vyšel naproti a přivítal ho objetím. Potom zamával na ostatní, aby také přišli blíž.

„Pojďte dál a udělejte si v zahradě pohodlí, moje žena hned přinese nějaké občerstvení,“ řekl Hance a jednorožcům. Za domem byl velký trávník a pod slunečníkem i židle se stolkem. Dundar zaběhl dovnitř a po chvilce vyšel ven i se ženou v nejvyšším stupni těhotenství. Přinesli sušenky, ovoce, vodu a limonádu.

„Tak tohle je můj syn,“ představil Sváťu ženě, „a tohle je moje žena Miranda. Už brzo se jí narodí děťátko.“

„Dobrý den,“ pozdravil Sváťa a žena mu s úsměvem odpověděla.

„Vidím, že sis s sebou přivedl kamarádku,“ řekl léčitel a usmál se.

„Ona je víc, než jen kamarádka, je to moje sestra Hanka,“ vysvětlil otci Sváťa a tomu trochu ztuhly rysy.

„Tvá matka byla i její matkou?“ znepokojeně se zeptal chlapce.

„Ale ne. Ona své rodiče nezná. Vyrůstali jsme spolu v domově a díky okolnostem se z nás stali sourozenci. To je na dlouhé vyprávění.“

„Ach tak,“ s úlevou vydechl Dundar a podíval se po své manželce.

Sváťa se rozpovídal o škole a o tom, jak bydlí společně v Santareně. Když se blížil čas oběda, jednorožci se zvedli a poděkovali za pohostinství.

„Zatím vám tu chlapce necháme. Jen nám řekněte, kdy si ho můžeme přijít vyzvednout,“ řekl R’íhan.

„Chtěl bych si ho tu nechat tak dlouho, jak jen bude možné,“ odpověděl Dundar.

„A nemohla by tu se mnou zůstat i Hanka?“ zeptal se ho Sváťa.

Hanka si všimla, jak Dundarově ženě při té otázce ztuhly rysy. Rozhodně nechtěla způsobit nesoulad v kamarádově nové rodině.

„Já zatím raději zůstanu u P’ujiba,“ prohlásila rychle, než mohl jeho otec odpovědět, „určitě si budete mít ty dva dny o čem povídat. Bude to tak lepší.“

Sváťa se udiveně na Hanku podíval, ale pak nad jejím rozhodnutím bezmocně pokrčil rameny.

„Dobrá,“ řekl R’íhan, „přijdeme chlapce vyzvednout zítra odpoledne.“

„Měj se,“ zamávala mu Hanka a připojila se k odcházejícím jednorožcům.

Errata:

12.08.2021 09:38