Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Únosce draků Únosce-draků-S3   (Sedmý smysl 3) Dětská fantasy Ilka Pacovská © 2012 Ilka Pacovská, Praha © 2012 Jan Patrik Krásný Nakladatelství: Albatros Zloděj svačin

„Zaber P’ujibo, já to sám nezvládnu,“ pobízel kamaráda Sváťa, když se pokoušeli vypáčit starou mohutnou větev z koryta říčky.

„Počkejte moment,“ zarazil je Rafan, „ještě je zaklíněná tady pod balvanem. Trochu ho nadzvednu.“

„Héj, rup,“ jednorožec zabral a větev se konečně uvolnila. Ale jak do ní byli opření, skončili hromadně ve vodě.

„To tedy nechápu, proč se u všeho musíte koupat,“ smála se Hanka, která se kousek nad nimi pokoušela lopatou přesunout ke břehu nános písku, který se zachycoval nad zatarasenou částí říčky.

Už dva týdny pracovali na údržbě vodních toků před rezervací i v rezervaci. Zpočátku jim to šlo od ruky docela rychle, ale pak se dostali na území se silnými magickými anomáliemi, takže teď bylo potřeba zapojit hlavně svaly. Tenhle úsek říčky byl obzvlášť obtížný. Strážci Magického lesa sem téměř nechodili, aby aspoň někde měli klid ti tvorové, kteří se báli úplně všeho a nejvíc lidského pachu. Nyní usoudili, že je opravdu nezbytné uvolnit aspoň koryto řeky, aby tu nevznikl bažinatý prales. Skupinky brigádníků si rozebraly úseky toku a teď pilně pracovaly na jeho vyčištění. Kamarádi Rafan, Hanka a Sváťa přibrali do party jednorožce P’ujiba a dělali všechno proto, aby se svým výkonem vyrovnali dospělým. Zároveň si u práce užívali i spoustu legrace a zábavy. Moc dobře si uvědomovali, že až tahle práce skončí, budou se muset rozejít a kdo ví, kdy se zase potkají. Hanka by sice uvítala, kdyby tu s nimi mohl být i její dračí přítel Zuřivý plamen, ale Plam, jak mu obvykle říkali, byl černý drak a jeho soukmenovci přátelství s lidmi neuznávali. Jejich zvyky nedovolovaly, aby pohlíželi na lidi jako na sobě rovné. Kamarádit s člověkem se u nich považovalo téměř za zradu.

Rafan popadl druhou lopatu a pustil se do písečného nánosu spolu s Hankou. Za chvíli udělali vodě prostor a zdálo se, že si se zbylým pískem už poradí vodní proud sám.

Popošli o kousek níž, kde byla další přehrada z větví.

„Co takhle svačina?“ navrhoval Sváťa, když uviděl tu hromadu dřeva.

„To není špatný nápad,“ souhlasil Rafan a vylovil z batohu jídlo.

Hanka se posadila opodál do trávy před spadlým kmenem. Na kmen si položila rozbalenou svačinu a hledala v batohu ještě jabko. Když ho konečně našla, sáhla pro svačinu a... chleba nikde! Na kmeni zbyl jen prázdný látkový ubrousek.

„No to snad není pravda, než jsem se ohlédla, někdo mi tu sežral svačinu,“ začala se rozčilovat a zkoumat prostor za kmenem. Nikde však nikoho neobjevila. A po svačině ani památky!

„Na,“ nabídl jí Rafan půlku svého chleba, „já se s tebou rozdělím.“

Vděčně přijala nabídku, protože při takovém pracovním nasazení opravdu člověku vyhládne. Stále se nenápadně ohlížela za sebe, zda něco nezahlédne, ale jako kdyby se svačina vypařila sama od sebe.

Navzdory jejich společnému úsilí během odpoledne o mnoho nepokročili. Do brigádnického tábora, kde na ně čekala večeře, se ale vraceli v dobré náladě, i když poněkud unavení. To ale nebylo nic nového, na to už si za ty dva týdny docela zvykli.

Giro právě kontroloval v kotlíku guláš, jestli je hotový, a Divoch krájel chleba. Ostatní se sesedli s miskami kolem a čekali, až šéf uzná, že se večeře dovařila. Zatím si povídali, co je na úsecích nového a jak postupuje čištění.

„Zdá se, že tu máme nějakého škůdce. Našel jsem mrtvého tetřívka. Moc krásný exemplář. Nechápu, proč ho ten tvor zabil, když ho nesežral,“  vrtěl hlavou Divoch a při řeči mával svýma obrovskýma rukama v gestu naprosté bezradnosti.

„A jak ho zabil?“ zajímal se kolega.

„Vypadalo to na zlomený vaz. Na krku jsem našel otisk zubů, jako by se mu něco pokoušelo ukousnout hlavu, ale nedokázalo to.“

„A co stopy?“

„Pár jich tam kolem té mrtvolky bylo. Nikam dál ale nepokračovaly.“

„A jak vypadaly?“

„Asi kočičí velikost, trojúhelníková tlapa a drápky.“

„Nic takového neznám. Neděláš si z nás dobrý den, že ne?“

„Jasně, že ne, bylo to divné,“ krčil rameny Divoch.

„Taky se tu kolem nás toulá zloděj svačin,“ přidala se k diskusi i Hanka, „než jsem se ohlédla, zmizela mi rozbalená svačina a já ani koutkem oka nezahlédla, jak se to stalo. A to jsem ji měla položenou hned vedle sebe.“

Chlapi zařvali smíchy: „A stopy to nenechalo? Nebo aspoň drobky?“

„A co Sváťa? Seděl od tebe dost daleko?“ přisadil si Giro, neboť všichni tady znali apetit jejich nejmladšího kamaráda.

„Hele, přestaň už se rejpat v tom kotlíku a uhni, ať si můžeme vzít večeři,“ dožadoval se jeden z hladových strážců rezervace.

Giro naposledy ochutnal a přikývl: „Tak jo, myslím, že je to hotové.“

Za půl hodinky byl kotlík vylízaný a všichni spokojeně funěli a tu a tam i usínali vsedě u ohně. Pár vytrvalců si sice ještě povídalo u kávy, ale ostatní pomalu zalezli do svých spacáků a jako obvykle se přichystali ke spánku přímo pod hvězdami, aby nemuseli každou chvíli stěhovat i stany. Stejně bylo jasno a celkem teplo, déšť zatím nehrozil.

Následující den vstala Hanka dřív, aby všem přichystala svačiny a oběd s sebou. Ze začátku se scházeli do tábořiště i na obědy, ale pak se domluvili, že to při práci akorát zdržuje a že se budou vracet až k večeři. O to pracnější byla ráno příprava jídla s sebou. Po chvíli se probudil i Rafan a přišel jí s tím pomoci. K svačině dostane každý sýr a ovoce, k obědu kus uzeného nebo tvarohovou pomazánku, jak kdo bude chtít.

Tábor se začal probouzet a Giro na oheň, který Rafan před chvílí rozdělal, postavil vodu na čaj. Hanka pomalu domazávala chleby, když se čaj dovařil. Giro odněkud vykouzlil k snídani koblihy s marmeládou.

To už do tábora přiběhl P’ujibo, který nocoval se svým otcem. R’íhan sice nečistil říčku, ale dohlížel, aby se jim do cesty nepřipletla nebezpečná zvířata a aby klid v rezervaci jejich nájezdem příliš neutrpěl.

„Vyprávěl jsem otci o tvé svačině,“ přitočil se jednorožec k Hance, „ani se tomu nedivil a povídal, že se tu po nejbližším okolí opravdu pohybuje něco divného. Dokonce ani on sám neví, co to je.“

„Pokud R’íhan neví, co to je,“ podíval se po nich Giro, „tak předpokládám, že šanci odhalit záhadného tvora nemáme ani my. Co ještě říkal tvůj otec, P’ujibo?“

„Myslí si, že je to něco malého a že se to umí neuvěřitelně rychle přemisťovat. Asi je to velice plachý tvor.“

„Tak vidíš, že jsem si nevymýšlel,“ dloubl Gira Divoch.

„Pokud je tak plachý, není nejspíš nebezpečný,“ usoudil Giro, „takže vzhůru do práce, ať nám to jde od ruky!“

Další dny proběhly bez zvláštních příhod. Vypadalo to, že neznámé stvoření zmizelo někam, kde má větší klid, takže o něm po dvou dnech přestali přemýšlet. Přestěhovali tábor kousek dál po směru toku říčky a pokračovali v práci.

Protože už byli blízko místa, kde žili tulíci, odnesl Rafan svého malého přítele Plavíka k vodopádu, kde se narodil, aby tam týden zůstal se svou rodinou. Akorát si musel každý večer udělat výlet navíc, aby se jeho kamarádovi tulíkovi nestýskalo. Hanku mrzelo, že ho nemůže na večerní procházce doprovázet, ale Giro je požádal, aby do blízkosti tulíků nechodili. Nebylo totiž žádoucí, aby se u nich objevil kdokoli, koho by mohl některý z tulíků přijmout za partnera. Kolonie byla malá a všichni v Magickém lese velice dbali na to, aby pokud možno přežila a rozmnožovala se.

Čištění toku kolem vodopádu, kde se kolonie tulíků nacházela, prováděli jen vybraní strážci rezervace a těsně kolem pak pracoval už jen Rafan s P’ujibem. Hanka chápala opatrnost, kterou tu všichni dodržovali, ale bylo jí líto těch několika dní, kdy jejich partu okolnosti rozdělily.

Pracovala se Sváťou kousek dál po proudu, kde splavené větve uvízly v mělké části říčky, a bylo tu i několik míst, která silně zapáchala hnijící rybinou. Po uvolnění koryta se to naštěstí rychle zlepšovalo.

Když ale Hanka našla další uhynulou rybu, štítivě si zacpala nos. Rozhodla se ji raději zakopat na břehu, než se pustí do dalšího úklidu. Vzala ji na lopatu a nesla zdechlinu na břeh, když se přihodilo něco neobvyklého. Ucítila téměř neznatelný závan vzduchu. Před ní se zhmotnilo malé stvoření. Ruce jí poklesly překvapením a ryba sklouzla z lopaty na zem. Dívala se na maličkého pískově zbarveného dráčka. Snažila se nepohnout a pokud možno ani nemrknout, aby ho nevyplašila. I on ji se zájmem pozoroval, ale po chvíli otočil pohled k rybě. Pomaličku a s velikou opatrností se k ní začal přibližovat. Pak ji vzal do tlapek a pustil se do ní. Musí mít velký hlad, pomyslela si Hanka, když viděla, jak v něm mizí kusy ryby. Pak jí ale vlétla do nosu nějaká muška a dívka se neubránila kýchnutí. Dráček nadskočil a v následujícím okamžiku už tu nebyl, jen na zem jako ve zpomaleném filmu dopadl nesnědený kousek ryby. Hanka zamrkala překvapením a naprosto nechápala, jak mohl dráček tak rychle zmizet. Málem si začala myslet, že to byla halucinace. Ale halucinace by přece nesežrala kus uhynulé ryby.

Vtom zahlédla Sváťu, jak na ni mává: „Dáme si oběd, ne?“

„Fuj, tady to smrdí,“ řekl, když přišel blíž, „pojď si sednout někam dál. Támhle je takový příhodný plácek. Co říkáš?“

Posadili se na druhém břehu a vybalili chleba s masem.

„Proč nejíš?“ zeptal se Sváťa, když viděl, že Hanka rozbalila jídlo a nechala ho ležet na ubrousku.

„Mám dojem, že je nablízku někdo hladový. Zkouším, jestli ještě jednou nepřijde.“

„To myslíš toho záhadného tvora, co jsme o něm mluvili?“ divil se kamarád a zakousl se do svého přídělu.

„Přesně tak. Já ho totiž před chvilkou viděla.“

„Vážně? A jak vypadá?“

„Nebudeš mi to věřit. Je to malinkatej drak. Takovej žluto-béžovej.“

„Nesmysl, tak malí draci nejsou. Už když se narodí, sahali by nám skoro do pasu.“

„Hm, taky jsem si to myslela. Ale před chvílí jsem viděla jednoho, co byl velký jako kočka.“

„Bůh ví, co jsi viděla. Možná halucinace z hladu...“ dál už nedořekl, protože se u prostřeného ubrousku zjevil dráček, popadl chleba, a než stihli podruhé mrknout, zůstal na místě jen prázdný ubrousek.

„No vidíš, a teď jsi měl úplně stejnou halucinaci jako já,“ zasmála se Hanka, „akorát že já na rozdíl od tebe zůstanu o hladu.“

„Tohle nám nikdo nebude věřit,“ přestal Sváťa i žvýkat a nemohl odtrhnout oči z místa, kde ještě před chvilkou bylo jídlo.

„Ukaž, dej mi aspoň kousnout,“ využila jeho nepozornosti a sebrala mu z ruky zbytek chleba. Kamarád si toho ani nevšiml, protože se naklonil a zkoumal okolí ubrousku. Dokonce našel stopy v písku.

„Vidělas to? To je neuvěřitelné. Určitě používá něco jako bránu, ale je tak rychlý, že to člověk zrakem ani nepostřehne,“ díval se Sváťa, jak kamarádka dojídá jeho chleba, ale tentokrát to ani nekomentoval.

Celé odpoledne se při práci rozhlíželi, zda ještě jednou nezahlédnou dráčka, ale ten už se neukázal. Během dne se těšili, až o tom budou vyprávět ostatním. To, že se v rezervaci objevil minidrak bude určitě zajímat nejen strážce.

Večer, sotva dorazili na tábořiště, zjistili, že přišel s několika muži i pan Mojerana, aby donesl zásoby na příští dny. Dokonce tu byl i R’íhan s P’ujibem. Museli se svým příběhem počkat, až se roztřídí a uloží zásoby a až se muži sesednou k ohni, aby uvařili kávu a večeři.

„Hezká pohádka,“ smáli se muži z rezervace, když Sváťa dovyprávěl.

„Opravdu jste ho viděli na vlastní oči?“ zeptal se P’ujibo a dokonce i R’íhan natáhl hlavu, aby slyšel jejich odpověď.

„Viděli. A dokonce nechal asi takovouhle stopu,“ namaloval Sváťa do popela otisk, jak si ho pamatoval od řeky. Jednorožci se mu dívali přes rameno a přišel se podívat i Divoch.

„Jasně, to je ono,“ zamával na Gira, aby se také přišel kouknout, „přesně stejnou stopu jsem v rezervaci viděl i já. Říkáte mrňavej drak?“

„O něčem takovém jsem nikdy neslyšel,“ vrtěl hlavou Giro a drbal se ve vlasech, „kde se tady mohl vzít? Přece se nevylíhl jen tak ze vzduchu?“

„No, asi se budete muset zeptat odborníků přes draky,“ řekl R’íhan a pan Mojerana souhlasně přikývl.

Hanka jim psychicky zprostředkovala obraz dráčka, kterého si jako jediná stihla aspoň trochu prohlédnout.

„Bohužel je tak plachý, že bude problém se o něm něco dozvědět,“ řekl jednorožec.

„Možná bychom ho mohli polapit magicky,“ navrhl Divoch.

„Nedoporučuji to,“ potřásl hřívou R’íhan, „ale možná byste mu mohli nabízet potravu na jednom místě a tak časem získat jeho důvěru. Použití magie v této části rezervace by mohlo vyvolat nerovnováhu.“

„S tou potravou to není špatný nápad,“ usmál se Giro, „ale jak zjistíme, co je pro něj jako jídlo vhodné?“

„Slupl stejně tak smrdutou rybu, jako můj chleba se sýrem, asi má takový hlad, že sní cokoliv,“ podotkla Hanka.

„Nejspíš zkoušel sníst i toho tetřívka, ale peří mu nešmakovalo,“ ušklíbl se Divoch.

„Navrhuji zkusit syrovou a vařenou rybu,“ přidal svůj názor i pan Mojerana, „aspoň zjistíme, jestli dává přednost syrové nebo vařené stravě.“

„Já jsem pro. Zítra mu to připravíme na místo, kde ho dnes Hanka se Sváťou viděli. Uvidíme, jestli ho hlad znovu přivede na stejné místo,“ rozhodl Giro.

„A já se zatím pokusím zjistit, jestli někdo něco neví o malých dracích,“ poklepal ho po rameni pan Mojerana a šel se přichystat k odchodu.

„Jsem zvědavá, jestli se přijde najíst,“ řekla Hanka, když se spolu s ostatními posadili k večeři.

„Rád bych ho taky viděl,“ řekl Rafan, když mu všechno před spaním vyprávěli. Zároveň s ním naslouchal celému vyprávění v Hančině mysli i Plam. Nepřerušoval jejich povídání a mlčel tak dlouho, že to Hance připadalo divné.

„Co si o tom myslíš ty, Plame?“ zeptala se svého dračího kamaráda přímo.

„Upřímně řečeno, nevím,“ odpověděl drak, „poslední dobou se povídají divné věci. Zeleným drakům prý někdo v minulém týdnu ukradl mládě. To by ovšem černé draky nijak nevzrušilo. Jenže v jednom hnízdě se i u nás přihodilo cosi nevysvětlitelného. Ztratila se dvě vejce. Jejich ochránci přísahají, že je sebral malý drak a že ho zranili, když se tam objevil. Byl prý ale příliš rychlý na to, aby se dal chytit.“

„Malý drak?“

„No, nechtěli jim věřit. Proto zavolali jednoho starého mága, který umí nahlížet mimo čas. Nic mu prý předem neřekli, jen to, že se v místě, kam ho přivedli, stalo něco neobvyklého. A představ si, že on řekl totéž, co ochránci. Prý nějaký malý žlutý drak odnesl dvě vejce černých draků.“

„To ale určitě nemohl být ten náš. Tenhle maličký by vejce ani neunesl. Taky je velice plachý. Neumím si představit, že by se odvážil do dračí líhně.“

„Problém je v tom, Hanko, že se jim ta vejce nepodařilo najít. Začali proto rozhlašovat, že za tou krádeží vězí nějaký úskok lidských kouzelníků.“

„No nazdar,“ zhrozil se Rafan.

„Matka požádala o pomoc Bdělé,“ pokračoval Plam, „vztahy s lidmi se zhoršují, služebníci se bojí a pomalu od nás odcházejí. Zatím to moc dobře nevypadá.“

„Draci přece nemají ve zvyku si lhát,“ namítla Hanka.

„Trochu si nás idealizuješ,“ podotkl Plam, „můj bratr právě teď každému na potkání vykládá, jak lidé ohrožují naši populaci. Ale raději změňme téma. Co budete dělat příští měsíc?“

„Já asi chůvu své sestřičce,“ zasmál se Sváťa, „A ve volném čase přemlouvat otce, aby mě nechal dostudovat v Santareně.“

„No, a my si budeme užívat rekreačního pobytu s panem Mojeranou,“ řekl Rafan.

„Kde se budete rekreovat?“ zajímalo draka.

„Obávám se, že k rekreaci to bude mít hodně daleko,“ vložila se do hovoru zase Hanka, „domluvil nám na základně třítýdenní výcvik. Tvrdí o Zuřivém drápovi, že už vždycky bude naším nepřítelem. Prý musíme trénovat nejen magii, ale i tělo, abychom přežili případné setkání.“

„On je velmi rozumný člověk,“ pochválil ho Plam, „matku tahle zpráva určitě potěší. Pořád se ptá, jestli pilně trénujete obranné techniky.“

„Jasně, že trénujeme. Akorát tady uprostřed rezervace jsme to kvůli magii vynechali. Ale na základně zase budeme pokračovat, to klidně matce vyřiď.“

„Velice rád,“ odpověděl Plam a zlehka foukl Hance do vlasů. I když se jí nepohnul ani vlásek, přesto si podvědomě uhladila účes a ukončila psychické spojení.

Řeka poblíž tulíků už byla v pořádku, tak se na další úsek toku přesunuli v obvyklém složení. Při práci diskutovali o tom, zda se podaří či nepodaří ochranářům nakrmit lekavého dráčka. S napětím se vraceli do tábora a těšili se, že neobvyklého obyvatele rezervace konečně uvidí kromě nich i někdo další. Dočkali se ale zklamání. Záhadný strávník se nedostavil. Zklamaní byli i strážci z rezervace.

Navzdory jejich snahám se nedostavil ani v dalších dvou dnech. Strážci už se na děti dívali s mírným podezřením, zda jim mohou věřit. Ale jednorožec byl na straně mladých brigádníků, a pokud jim věřil on, nebylo pochyb o tom, že tento podivný tvor opravdu v rezervaci je, i když ho kromě dětí nikdo neviděl.

Řeka už byla čistá a do konce akce zbývaly dva poslední dny. Rafan si vyzvedl tulíka, který si užil pár dní se svou rodinou, a byl neobvykle veselý a šťastný.

Do tábora jim dokonce přišla poděkovat oficiální delegace, ale nejpříjemnější zábava se rozproudila až po jejich odchodu. Vyprávěli si, zazpívali a k dispozici bylo i spousta dobrot, které byly ke Sváťově radosti pořád doplňovány. Vypadalo to, že se zábava protáhne až do rána.

Když na Hanku přišlo spaní, odtáhla si spacák daleko od ohně, aby ji nerušil halas oslavujících. Po chvíli už skoro v polospánku zaznamenala, že se k ní přidal se svým spacákem i Sváťa.

Ráno ji probudil zpěv ptáků.

„Nehýbej se,“ řekl tulíkův hlásek v její mysli.

Opatrně otevřela oči a přemýšlela, co se asi děje, že ji Plavík tímto způsobem varoval. Vypadalo to, že v noci se k nim přidal se spacákem i Rafan, ale ten ještě spal na rozdíl od svého malého společníka, který seděl na jeho spacáku a díval se na Hanku. Pak si uvědomila, že má pod rukou něco divného. Sklopila zrak a usmála se. V její náruči spal maličký pískový drak. Musel se pod její ruku nasunout v noci. Cítila se polichocena jeho důvěrou. Přesto se bála pohnout, aby ho hned nevyplašila. Zdálo se, že stále ještě spí. Pak se pohnul Sváťa, ale udělal to tiše a pomalu. Nejspíš ho tulík také varoval. Hanka uviděla kamarádovu ruku, jak se opatrně vysouvá ze spacáku a míří i se sušenkou směrem k ní. Sušenka zůstala ležet kousek od drakova čumáku. Pod Hančinou rukou se pohnulo malé tělíčko a dráček otevřel oči. Nejdřív pohlédl na Hanku, pak začichal směrem k sušence. Natáhl se a schlamstl ji. Sváťa vytáhl ruku s druhou sušenkou. Hanka čekala, že se malý host poleká, ale ten vyčkával a v okamžiku, kdy se pochoutka dotkla země, vrhl se po ní. To už byl vzhůru i Rafan a nadšeně pozoroval malého návštěvníka.

Ve chvíli, kdy dráček přijal třetí sušenku, ozvalo se skřípnutí písku. Bleskurychle se ohlédl a byl pryč.

„Já ho viděl, konečně jsem ho viděl,“ vyhlédl rozjařeně nad keřem P’ujibo a těsně za ním stál i R’íhan, „škoda, že utekl.“

„Jak to, že ke mně přišel spát?“ divila se Hanka nahlas.

„Ty pro něj drak,“ řekl nahlas tulík. „Ty nejvíc drak ze všech lidí tady.“

„Jak by to mohl poznat?“ vrtěla hlavou.

„On veliká empatie, veliká emoce, veliký strach,“ pustil se do vysvětlování tulík, „on malé mládě, moc sám, opuštěný.“

„To je mi líto,“ řekla Hanka, „co se s tím dá dělat?“

„Neboj se,“ odpověděl R’íhan, „pokusíme se zjistit, co je zač, a najít někoho, kdo mu pomůže.“

Jednorožci Hanka důvěřovala a jeho tvrzení ji uklidnilo. P’ujibův otec nikdy nemluvil do větru.

Poslední den strávili všichni úklidem tábořiště. Pan Mojerana přivedl na nejbližší louku stádo fuňů, aby všichni brigádníci mohli bez problémů dojet domů. Pomohl sbalit věci do sedlových vaků a všechno se pomalu stěhovalo na kraj louky.

Pro Sváťu přišel Vron. Hanka si pořád nemohla zvyknout na to, že v téhle nové existenci vypadá úplně jinak, než jak si ho pamatovala z doby, kdy sloužil Plamově matce.

„Tak co, vzpomněl sis na něco dalšího za ten měsíc, co jsme se neviděli?“ zeptal se Vrona Sváťa, když mu pomáhal s balením.

„Není to v mých silách,“ odpověděl kouzelný džin, „je mi líto.“

„S tím budeme muset něco udělat,“ zamumlal Sváťa, podal Vronovi zavazadlo a šel se rozloučit s kamarády. Objal Hanku, potřásl rukou Rafanovi a pro tulíka měl v kapse sušenku. Pak se otočil a položil dlaň na krk P’ujiba. Mladý jednorožec se ho dotkl rohem a oba vypadali smutně. Přece jen spolu poslední dobou strávili hodně času a sblížili se víc, než čekali. I Hanka si na P’ujiba dost zvykla a krátký pobyt v jeho rodině jí hodně přiblížil svět jednorožců. Obdivovala jejich slušnost a hrdost. Vedle nich cítila klid a jistotu, že všechno bude v pořádku.

Naposledy zamávali Sváťovi, když procházel s Vronem branou. Na kamaráda čeká pobyt v novém domově a pravděpodobně i péče o mimino, které se nedávno v rodině jeho otce narodilo. Na ně zase třítýdenní výcvik na základně ochránců ve společnosti pana Mojerany.

Errata:

11.08.2021 23:09