Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Poslední dny prázdnin

Ocitli se nedaleko útulku. Hanka vylovila dráčka z koše a vzala si ho do náruče. Zachytil se drápky na jejím triku a položil si hlavu. Začala ho drakonsky konejšit.

„Doporučuji, aby jim udělali místo na spaní někde tady venku, kde bude klid,“ řekl R’íhan profesorce. Ta přikývla, sundala z jednorožce nákladní koše a zamířila k budovám, odkud už jim mezitím vyšli vstříc dva lidé. Hanka poznala Sidi a jednoho ze zdejších pomocníků. Setkali se s Ferinovou na půl cesty a chvíli spolu mluvili. Pak pomocník s profesorkou zamířili zpět do útulku a Sidi přišla blíž. Pozdravila se srdečně s jednorožcem a naklonila se nad Hanku. Pak položila dráčkovi dlaň na hlavu. Hanka cítila teplo její léčivé síly až na sobě. Drobek se pohnul a otočil hlavu k léčitelce. Byl to první projev zájmu od chvíle, kdy ho vyndala z koše.

„Dostanu ho z toho,“ usmála se Sidi na R’íhana a ten se něžně dotkl rohem její ruky.

Poté se stejným gestem dotkl i Hanky: „Štěstí a sílu pro vás oba.“

Otočil se, otevřel bránu a byl pryč.

„Tak pojď,“ řekla Sidi dívce, „připravíme vám příbyteček za ohradou fuňů. Tam se vám bude spát jako v pokojíčku. Večeřela jsi?“

„Něco málo...“

„Dobře. Než ti připraví lůžko, vyžebrám v kuchyni něco k snědku. Počkej se svým chráněncem tady. Pokud jsem dobře rozuměla, nemá rád moc širokou společnost.“

„To je pravda,“ přikývla Hanka, „ze začátku utíkal při každém pohybu v okolí, zklidnil se až teď, když mu bylo zle.“

Útočiště, které jim v tak krátké chvilce připravili, bylo hezké a pohodlné. Sidi přinesla z kuchyně pro Hanku pečivo, sýr a zeleninu, a pro dráčka rybu. Pak jim popřála dobrou noc a oni konečně zůstali sami. Hanka už byla tak unavená, že hned po jídle zalezla do spacáku. Pokusila se Drobkovi chvíli vyprávět, ale usnula uprostřed třetího slova.

Spala tvrdě až do pozdního rána. Po probuzení zjistila, že má prázdnou náruč. Dráček seděl kousek od ní a konzumoval rybu. Usmála se a tiše ho pozorovala. Sotva dojedl, nasunul se zpět k ní a utřel si čumák do jejího trika.

„Ty lumpíku,“ řekla mu tiše a ještě na chvilku zavřela oči aby si vychutnala několik dalších minut klidu. Zdálo se, že o život Drobka už se nemusí bát. No jo, ale co s ním teď? Asi by se měl seznámit se zdejšími lidmi. Přemýšlela, jestli ho má vzít s sebou do budovy, nebo ho nechat tady ve spacáku. Nebyla si jistá tím, jak bude dráček reagovat. Nechtěla, aby zase bůhvíkam zmizel. Litovala, že s nimi nepřijel i Rafan s tulíkem. Plavík byl prokazatelně jediný, kdo se dokázal aspoň trochu vyznat v dráčkově chování. Do začátku školy jim zbývaly necelé dva týdny a Hanka si neuměla představit, co bude dál.

Nakonec se rozhodla, že nechá dráčka na místě a půjde se dovnitř umýt a najíst. Drobek se na ni nedůvěřivě zadíval, když vstala a nechala ho ve spacáku samotného. Sklonila se, podrbala ho a drakónsky mu vysvětlila, že se jde najíst a že se brzy vrátí. Sice neměla pocit, že by jí rozuměl, ale během jejího odchodu zůstal v klidu.

Hance se velice ulevilo, když se umyla a převlékla si upatlané, propocené a trochu i potrhané triko. V jídelně už byla také Sidi a jakmile uviděla Hanku, zamávala na ni, aby si se svým tácem přisedla k ní.

„Tak co, jak mu je?“ zeptala se nejdřív.

„Něco málo snědl a vypadá už mnohem lépe. Tvůj dotek je úplně zázračný, Sidi.“

„Nepřeháněj,“ řekla léčitelka, ale chvála ji viditelně potěšila.

„Akorát jsem trochu bezradná, jak s ním mám zacházet. Mám ho nechávat venku samotného, nebo ho sem brát s sebou, aby si zvykal na lidi. Poraď mi.“

„To je těžké. Bohužel ti zatím nikdo poradit nedokáže. Ale řeknu ti aspoň, co vím.“

Sidi si došla nalít ještě trochu kávy, asi aby se jí líp povídalo, a pak se s vážným výrazem podívala na Hanku.

„Asi už jsi se doslechla, že se poslední dobou stávají drakům divné věci. Mám na mysli ten únos mláděte zelených draků a ukradená dračí vejce. Za tím vším vězí něco nebo spíš někdo s podezřelými úmysly. Draci tvrdí, že je za tím člověk. Mezi námi děvčaty, já s nimi v duchu souhlasím. Zatím nikdo neví, kdo to je ani co má za lubem. Teď se tu najednou objevilo mládě draka, který nikde na našem kontinentu nežije. Takže se musíme ptát: vylíhl se z vejce, které také někdo ukradl? Zatím se o tom všem můžeme jen dohadovat. Prozatím Bdělí poslali aspoň Felicii Ferinovou, aby zjistila o dráčkovi vše, co bude v jejích silách. Pokud vím, tak prošla tisíce záznamů, než zjistila, že tihle malí draci žijí v Souostroví delfína na několika menších sopečných ostrůvcích. Bohužel ale nenašla nikoho, kdo tam někdy byl. Včera večer jsme mluvili o tom, že se do těch končin bude muset vypravit osobně, aby měl náš malý pacient aspoň nějakou šanci se vrátit tam, kde žijí jeho příbuzní.“

„Je to daleko?“

„Felicie tvrdí, že to budou dva týdny plavby po moři, pokud bude počasí příznivé.“

„Taková dálka,“ vydechla Hanka, „to tedy fakt nechápu, jak se dostal až sem.“

„To zatím nechápe nikdo. Felicie dostala sakra složitý úkol. Víš to, že kdysi chtěla být ochránkyní?“

„Opravdu?“

„No jo. Mojerana ji trénoval a prý byla opravdu dobrá. Jenže Diana Rena tvrdila, že má skvělý vliv na děti, a přemluvila ji, aby začala učit. Možná k tomu trochu přispělo i to, že jako učitelka mohla jezdit na závody supervolonu, což by jako ochránkyně nestíhala.“

„A kde je teď?“ rozhlédla se Hanka.

„Jela vyvětrat našeho tleskavce. Potěšilo ji, že právě tvůj nápad udělal z ubohého pacienta šťastného zdravého jedince, až na ty oči samozřejmě. Přála si vidět našeho dravce v akci, tak jsem ji poslala na projížďku. Měla by se vrátit každou chvíli.“

„Včera přijela v doprovodu pana Pohromaka, to je otec mých spolužáků. On také pátrá po dracích?“ vyzvídala opatrně Hanka.

„Kdepak. Ten hledá toho lumpa, co za tím vším vězí. Doufám, že ho brzo najde. Tyhle napjaté poměry mezi draky a lidmi by mohly přinést hodně nepříjemností. Kdyby došlo k otevřenému konfliktu mezi nimi a námi... No, raději na to ani nemyslet!“

„Budu se muset jít podívat na Drobka, slíbila jsem mu, že brzo přijdu. Sice mi asi nerozumí, ale bude lepší, když na něj dohlédnu, než se úplně uzdraví.“

„Půjdu s tebou,“ řekla Sidi a dopila poslední lok kávy.

Venku se potkaly s Ferinovou. Hanka si uvědomila, že tady vypadá mnohem mladší, než jak ji vnímali ve škole. Byla nadšená z jízdy i ze zážitku.

„Konečně jsem na vlastní oči viděla, proč se jim říká tleskavci. Hned po zvuku tlesknutí zmizel a pak se objevil těsně nad sedlem s rolničkami. Nikdy bych nevěřila, že může slepý pták dokázat něco takového, to fakt úžasné,“ vyprávěla po cestě léčitelce a rozzářeně se usmívala.

Hanka došla k dráčkovi jako první a vzala ho do náruče. Cítila jeho drápky přes triko až na těle. Jestli to takhle půjde dál, nebude mít za chvíli co na sebe. Za ní potichu dorazily obě ženy. Sidi opět vztáhla ruku a položila ji na dráčkovu hlavu. Slastně přimhouřil oči a nehýbal se, dokud se ho dotýkala. Pak se na ni důvěřivě zadíval, jako by si ji chtěl zapamatovat. Ferinová stála opodál a prohlížela si ho.

„Asi bychom ho opravdu měli začít přivykat na lidskou přítomnost,“ řekla tiše Sidi, „kdo ví, jak dlouho tu ještě bude muset zůstat. Neměl by se bát zdejších léčitelů a pracovníků.“

Hanka si opět uvědomila, že zanedlouho bude muset do školy. Najednou jí přišlo líto, že tu bude muset Drobka nechat. Na druhou stranu uznávala, že ve škole by to s ním rozhodně nešlo. Vzpomněla si na Rafana, jaké potíže měl v prvním ročníku s tulíkem. A ten je mnohem menší a rozumnější. Kdepak! Dráček bude muset zůstat tady. Bude potřeba ho seznámit s ostatními a naučit ho, že mu tu nikdo neublíží a že tu může bez obav setrvat.

„Pokusím se najít jeho příbuzné a urovnat to co nejdříve,“ řekla profesorka skoro šeptem, „odjedu hned po obědě.“

„Chci ti dát s sebou na cestu něco, co by se ti možná mohlo hodit, Felicie,“ řekla Sidi, vzala Ferinovou kolem ramen a odvedla ji pryč.

Hanka ucítila závan vzduchu a v příštím okamžiku měla prázdnou náruč. V té samé chvíli se dráček objevil u zbytků jídla, do kterých se s chutí pustil.

„Opravdu je ti líp,“ zasmála se Hanka. Pak ji napadlo, jestli vůbec dokáže létat, když je zvyklý se přemisťovat tímto způsobem. Vytřepala spacák a s obavou se zadívala na oblohu. Od rána bylo zataženo. Rozhodla se odnést spacák raději pod střechu, aby nezmokl, kdyby náhodou přišel déšť. Dráček se spokojeně krmil, tak ho nechala na místě a zamířila k budovám.

„Puf,“ zničehonic měla v náruči nejen spacák, ale i Drobka. Uslyšela podezřelý trhavý zvuk, jak se zachytil drápkem trika.

„Já jsem ti přece nechtěla utéct,“ řekla mu vyčítavě a pokračovala v cestě.

U budovy její chráněnec zneklidněl. Odložila tedy spacák jen na lavici pod převislou stříšku a vzala svého společníka na procházku kolem útulku. Pro povídání o zdejších prostorách zvolila instinktivně drakonštinu. Připadalo jí, že při poslechu téhle řeči jeví Drobek mnohem více zájmu. Společně dorazili kolem budov až k ohradě fuňů. Ti byli pochopitelně zvědaví a hned se přišli podívat blíž. Chromý fuň se svou družkou natáhli tlamu až k dráčkovi. Hanka očekávala, že se poleká a zmizí z její náruče, ale nic takového se nestalo. Skoro to vypadalo, že se očichávají navzájem. Další dva fuňové byli napatlaní proti kožní plísni a snažili se Hanku přesvědčit, že malé podrbání by ji nijak zvlášť nezdrželo. Když nejevila snahu se s nimi dohadovat, zklamaně odkráčeli.

Pak se u nich objevila profesorka Ferinová, která se přišla s Hankou rozloučit.

„Slyšela jsem, že na něj mluvíš drakonštinou. To je, myslím, velmi dobrý nápad,“ pochválila ji. „Asi se nestihnu vrátit do začátku školy. Věřím ale, že se mi povede najít pro tohle mrně to nejlepší řešení jeho situace. Škoda, že o těchto dráčcích nevíme víc. Pokusím se zjistit maximum informací. Tak mi zatím ve škole neudělejte ostudu.“

„Budete nám chybět,“ potřásla jí Hanka rukou. „Hlavně dobře dojeďte.“

„Pokusím se přijet s dobrými zprávami,“ kývla Ferinová a otočila se k odchodu.

Za tři dny dorazil do útulku Rafan a všichni tři Mojeranovi.

„Tak co nového? A jak se tu máte?“ halekali tak nahlas, že dráček, který se vedle Hanky krmil kouskem sýra, udělal „plof“ a zmizel.

„Na to, abyste viděli mého společníka, nesmíte být tak divocí,“ napomenula Hanka Toma a Sama.

„On zmizel?“ zklamaně se rozhlédl Tom.

„Úplně zmizel? Nadobro?“ vyzvídal Sam.

„Snad ne. Doufám, že se vrátí,“ zasmála se Hanka a rozcuchala klukům na přivítanou vlasy, „A jak se máte vy dva?“

„Špatně,“ konstatoval Sam, „děda nám sliboval, že na Ostrov volby pojedeme už letos, ale pak najednou změnil názor. Co když si to příští rok zase rozmyslí a my se tam nedostaneme vůbec?“

„Určitě se tam jednou dostanete. Děda to s vámi myslí dobře.“

„Jo! Přesně tohle říká, když nám zakazuje nějakou zábavu!“ zamračil se Sam. Pak se kluci běželi ubytovat.

„Jsem ráda, že jste přijeli,“ řekla Hanka Rafanovi a podrbala tulíka.

Zachvěl se vzduch a dráček byl opět v její náruči.

„Koukám, že už se tu trochu otrkal,“ usmál se kamarád a pustil Plavíka na Hančino rameno. Tulík se natáhl opatrně k dráčkovi a pak ho jemně švihnul svým dlouhým ocáskem a schoval se Hance za krkem. Drobek se po něm natáhl a Hanka měla v triku další skobu od jeho drápků.

„Tak hele, tohle tedy ne,“ chytila dráčka za ocas, když to začalo vypadat, že se budou s tulíkem honit kolem její hlavy. Chtěla druhou rukou polapit Plavíka, ale ten se jí hladce vyhnul, seběhl po nohavicích na zem a uháněl okolo Rafana. Dráček se v mžiku přemístil rovněž na zem těsně před tulíka. Ten ho zase ometl ocáskem, prudce změnil směr a už se dětem oba honili kolem nohou.

„No nazdar,“ ušklíbl se Rafan, „zdá se, že si moc klidu neužijeme.“

„To tedy ne,“ souhlasila Hanka, „sice se Drobek ještě občas leká, ale poměrně brzo se vrací. Jen ho stále nemohu přesvědčit, aby se nechal chovat i od jiných lidí. Pořád se umíněně vrací ke mně.“

„Asi si ho budeš muset vzít do školy. Třeba ti povolí domácího mazlíčka,“ sledoval Rafan dovádějící dvojici.

„Nepovedenej humor,“ sjela Hanka pohledem svého kamaráda.

„No, když si představím, co by tihle dva provozovali ve třídě, asi bychom v příštím roce propadli oba.“

„Jenže jak ho mám naučit, aby se kamarádil i s někým dalším?“ vzdychla dívka.

„Představ si sebe, kdyby tě chtěl někdo naučit, abys kamarádila s někým jiným, než s námi...“

„To by se mu... asi nepodařilo,“ odpověděla zamyšleně a zdvihla do náruče malého draka, který se zastavil u jejích nohou.

„Obávám se, že nám tenhle Drobek,“ Rafan se dotkl dráčkovy hlavy a nechal se očichat, „poněkud zkomplikuje příští dny.“

Dráček se opravdu postupně osměloval natolik, že z Hančina náručí neutíkal, když se kolem objevili lidé. Dokonce byl ochoten strpět i jejich dotyky, pokud se chovali klidně a tiše. S jídlem problémy nebyly, protože slupnul všechno, co mu předložili. Snad jen zeleninu nemusel. Všichni kolem Hanky říkali, že trochu vyrostl, ale ona, jak s ním byla ve styku neustále, nic nepozorovala.

„Měla bys ho naučit, že jsou chvíle, kdy není vhodné, aby byl ve tvé náruči,“ řekl jí Rafan.

„Mám ho od sebe odstrkovat?“ zamračila se.

„Uvědom si, že je to dítě, které nehorázně rozmazluješ. Pokus se vnést do vašeho kontaktu trochu disciplíny. Jdi během dopoledne pomáhat Sidi, a když se bude dožadovat pozornosti, dej mu znát, že pracuješ a že se mu budeš věnovat později.“

„Já nevím...“ měla pochybnosti Hanka, ale když o tom trochu přemýšlela, musela uznat, že kamarád má pravdu. Teď už nebyl nemocný a nebylo třeba se mu věnovat nepřetržitě.

Druhý den dopoledne zašla za Sidi a oznámila jí, že chce pracovat. Drobkovi se to zpočátku nelíbilo, ale když se několikrát vnutil Hance do náruče při vyvážení odpadu z klecí, nakonec ho posadila do kolečka doprostřed hromady hnoje. Poprvé ho viděla prskat a rozčilovat se. Po třech dnech si na nový režim zvykl a spořádaně čekal, až se dívka vrátí z práce.

„Zítra odjíždíme,“ řekl jí večer Rafan, „zvládneš to?“

„Já nevím,“ přiznala, „je mi, jako bych opouštěla bezmocné dítě.“

„Sidi se o něj postará.“

„Já vím. Ale stejně to bude těžké.“

„Prostě od něj ráno jakoby odejdeš do práce a už se nevrátíš. Bude muset přijmout péči ostatních.“

„On to pozná, že odcházím...“

„Nesmysl. Jak by mohl?“

„Už dneska byl neklidný, cítí, že je něco v nepořádku. Mám o něj strach.“

„Měj rozum. Přece víš, že by to s ním ve škole nešlo.“

„Vím. Ale co když zase uteče a bude mě hledat?“

„Vždyť jsme se domluvili, že kdyby se něco přihodilo, dá ti Sidi vědět. Na ni je spoleh. Důvěřuj jí.“

Hanka se tvářila tak nešťastně, že ji Rafan objal, aby jí dodal odvahu. Pak se sebrali a šli společně za Drobkem. Už několik dní spala Hanka s dráčkem pod střechou, protože bylo venku mokro. Pokud zůstalo otevřené okno, byl její chráněnec spokojený. Dnes tedy naposledy... Sice už spával na dece vedle ní, ale občas ho přistihla, jak se během noci stěhuje do jejího spacáku, aby mohl ležet těsně u ní. Dvě předchozí noci spala s nimi společně i Sidi. Léčitelku měl dráček rád a nechal se od ní vzít do náruče. Sám k ní ale nikdy nepřišel.

„Už jsem mu donesla večeři,“ řekla Sidi, když vstoupili do místnosti.

Dráček se nacpával vařenou rybou a spokojeně pomlaskával. Okem mrkl, kdo to přišel, ale když poznal Hanku a jejího kamaráda, zase věnoval plnou pozornost jídlu.

„Připomíná mi Sváťu,“ pousmál se Rafan jeho apetitu.

„Proboha, já na něj úplně zapomněla,“ vykulila oči Hanka, „vždyť my ani nevíme, jestli se vrátí do školy.“

„Musím jít ještě zkontrolovat několik pacientů,“ řekla Sidi, když se posadili poblíž Drobka, a odešla.

„Tak ho zkontaktuj. Teď nás chvilku nikdo rušit nebude.“

Hanka si v mysli představila spojovací krystal Sváti.

„A mě nepozveš?“ ozval se jí v mysli Plam.

„Jasně, že jo. Ale teď potřebuji mluvit se Sváťou. Takhle na dálku, jsem ho ještě nevolala, musím se soustředit,“ odpověděla drakovi a znovu se pokusila vyvolat obraz zelené slzy.

„Pomůžu ti,“ připojil se Plam a slza se rozzářila zlatými jiskřičkami a siluetou Sváťova obličeje.

„No to je dost, že se taky ozveš,“ pronesl kamarád místo přivítání, „chvilku s vámi člověk není a už má pocit, že jste ho škrtli ze svého života.“

„Promiň, bráško, měla jsem nějaké starosti,“ omlouvala se Hanka a zaktivovala i Rafanův krystal, aby mohli být všichni při rozhovoru pohromadě. Ucítila, jak jí drakova energie pomáhá při udržování kontaktu. Když na to byli dva, byl společný rozhovor mnohem jednodušší.

„Taky mám starosti,“ posmutněl Sváťa.

„Otec ti nedovolí studovat v Santareně?“ polekala se dívka.

Sváťova tvář se pousmála: „Chyběl bych vám, co?“

„Nenapínej a přiznej barvu,“ vložil se do toho Rafan.

„Studovat mi dovolí, ale bydlet s vámi nemůžu. O tom nechce ani slyšet.“

„A jak to budeš dělat?“

„Od čeho mám Vrona? Každý den mě vezme do Santareny a odpoledne vyzvedne.“

„No sláva! Aspoň že to,“ radovala se Hanka, „bez tebe by nám bylo smutno a do sušenek by se nám dali moli.“

„Však to byla pěkná makačka tátu přemluvit, aby mě nešoupl jinam. Dokonce jsem musel i brečet. Ségra mi při tom vydatně pomáhala, myslím s tím brekem, takže to nakonec otcova nervová soustava vzdala a on mi dovolil pokračovat ve studiu tam, kde jsem začal.“

„To by musel mít tvůj táta místo srdce skálu, abys ho ty s tím svým kukučem neudolal,“ konstatoval spokojeně Rafan.

„Ráda bych ti ještě ukázala toho, kvůli komu jsem měla poslední dva týdny starosti,“ řekla Sváťovi Hanka a ohlédla se na Drobka, který mezitím dojedl a se zájmem je pozoroval. Chtěla, aby se kamarád pokusil přestoupit k ní do krystalu, ale vtom se do jejich spojení dostalo cosi rušivého.

„Co to je?“ zeptala se neklidně dívka, když se vedle krystalů jejích kamarádů rozhořel plamínek.

„To je tvůj dráček,“ odpověděl Plam, „nevím přesně, co a jak dělá, ale je na téhle rovině spolu s námi.“

„Ten dráček, co jsme ho viděli v rezervaci, je s tebou?“ podivil se Sváťa.

„Netěš se, do školy si ho nebereme,“ řekl Rafan, „A co Vron, pořád nic nového?“

„Je fajn, ale na nic dalšího z minulosti si nevzpomněl. Pořád jsme tam, kde jsme byli po vašem testu.“

„Škoda.“

„Volá mě táta, budu muset jít. Omlouvám se,“ řekl Sváťa a zmizel z kontaktu. Rafan se odpojil hned po něm.

„To tvoje mrně má zajímavé schopnosti,“ řekl ještě Plam, „na to, že je to mládě, je podivuhodně magicky zdatné.“

„Zítra ho musím opustit a vrátit se do školy,“ povzdechla smutně Hanka.

„To víš, s námi draky je to těžké. Taky bych tě rád viděl a nemohu,“ podíval se na ni láskyplně Plam.

„Máš pravdu. Jsou věci, se kterými se hnout nedá,“ poslala mu Hanka pohlazení aspoň v myšlenkách a ukončila spojení.

Drobek na ni tázavě hleděl, a když zpozoroval, že se usmála, vlezl jí na klín.

„Můj maličký,“ řekla mu drakonsky, „zítra musím odejít.“

Přitiskl se k ní, jako by jí rozuměl.

Ráno se probudila dřív než dráček a Sidi. Rychle shrábla své věci a vypadla z místnosti. Šla se umýt studenou vodou, a když se oblékala, tekly jí slzy jako na pohřbu. Nenašla v sobě sílu se tam vrátit a rozloučit se s ním. Seděla v umývárně tak dlouho, dokud tam za ní nepřišla Sidi.

„Tady jsi. Všude tě hledáme. Už je čas vyrazit,“ řekla skoro stroze, aby Hance umožnila důstojný odchod. Moc dobře chápala, jak dívce teď je. I ona leckdy těžko nesla odchod svých pacientů, které zachránila proto, aby se mohli vrátit zpět do přírody.

Rafan jí venku mlčky podal sbalené zavazadlo a kus chleba od snídaně. Pak vyrazili společně s jedním strážcem, který s nimi měl stejnou cestu. Důvěrně známé brány je dovedly do Santareny, kde je očekával Zachariáš.

„Jak tak přesně víš, kdy přijedeme?“ divil se Rafan.

„Jó, trpaslíci vědí všechno,“ uchechtl se jejich patron a odvezl si je domů.

Vyšplhali do stromového domečku v zadní části zahrady a důvěrně známé prostřední je uvítalo mírným nepořádkem, který tu nechali, když odjížděli. Tulík dokonce pod stolem našel kus sušenky a zatvářil se blaženě, když tu starou zaprášenou pochoutku konzumoval. Zastesklo se jim po Sváťovi. Vron z nich před dvěma roky udělal sourozence a teď se opravdu cítili, jako kdyby v jejich rodině někdo chyběl.

„Žádný smutnění, jdeme si zalítat!“ rozhodl náhle Rafan a setřel prach ze své vylepšené efdvojky.

„Tak jo,“ kývla Hanka a sáhla po své eftrojce. Potřebovali ze sebe setřást nevítané myšlenky a supervolon se k tomu hodil víc, než dobře.

Společná večeře se Zachariášem se protáhla skoro až do noci, než mu povyprávěli všechno, co zažili. Trpaslík byl dobrý posluchač a dožadoval se dalších a dalších podrobností, aby věděl úplně všechno.

„Sakra, to je smůla, že jsem se s ním nesetkal,“ řekl o Vronovi, když smutně konstatovali, že kouzelný džin stále není schopen si vybavit vzpomínky ze své minulé existence.

„Dokonce i úplně jinak vypadá,“ vzdychla Hanka, „nebýt toho testu, při kterém si vzpomněl na svou přísahu, asi bych začala pochybovat o jeho totožnosti.“

„Chtěl bych s ním mluvit,“ řekl Zachariáš, „jestli se tu ještě někdy ukáže, tak si něco vymyslete a přiveďte mi ho. Ano?“

„Nebudeš mu chtít ublížit, že ne?“ zeptala se opatrně Hanka, která znala trpaslíkovy občas dost drsné zvyky.

„Copak někdo může kouzelnému džinovi ublížit?“ zhluboka se zasmál.

„Budeš se divit, ale může,“ zamračila se dívka.

„Promiň. Nechtěl jsem tě ranit. Ani jemu nechci udělat nic zlého. Jen ho ke mně někdy doveďte.“

„Myslíš, že na tebe by si vzpomenout mohl?“

„To ani ne, ale... Promiň, nemůžu o tom mluvit. Jenom bych prostě rád, aby se u mě zastavil.“

Rafan si trpaslíka nedůvěřivě prohlížel, ale na nic se nevyptával.

„Co myslíš,“ zeptala se pak Hanka Rafana, než šli spát, „proč tolik stojí o to, aby viděl Vrona?“

„Řekl bych, že mají nějaké společné tajemství, které se nedozvíme.“

„Moc bych si přála, aby byl náš kouzelný džin jako dřív...“

„Není náš. Je Dundarův. A buď ráda, že si pamatuje aspoň na tebe.“

„Já jen...“

„Hele, ségra, nechceš to nechat na ráno? Mám pocit, že usnu dřív, než dojdu do postele.“

„Jasně. Tak dobrou noc.“

„Dobrou...“

Errata:

11.08.2021 23:09