Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Co s ním?

Ve čtvrtek po obědě si Hanku do své kanceláře nechala zavolat Diana Rena. S trochou obav vešla do jejích dveří. Uvnitř kromě zástupkyně seděl i mladík, který si ji, když vstoupila, se zájmem prohlížel. Hanka se začervenala v rozpacích. Zástupkyně vstala a zdálo se, že si ničeho nevšimla.

„Mám pro tebe vzkaz z útulku pro nemocné magické tvory,“ řekla a Hanku hned přešly všechny rozpaky a pocítila strach z toho, co uslyší.

„Sidi si přeje, abych tě tam okamžitě poslala. Tvůj malý chráněnec včera zmizel a neobjevil se ani dnes. Vypadá to, že utekl. Pokud jsem tomu správně rozuměla, důvěřuje tento tvor pouze tobě a bez tvé pomoci ho nedokážou najít.“

„Ani já nevím, jak ho najít,“ odpověděla nešťastně Hanka a ztěžka polkla.

„Sidi si přeje, abys okamžitě přijela, takže tě uvolňuji na zbytek dnešního dne a na zítřek z vyučování a tady ten mladý muž tě tam hodí. Nemusíš se bát, je to diplomovaný ochránce Nik a bezpečně tě dostane na místo. Prý si s sebou nemáš nic vozit. Všechno, co budeš potřebovat, ti tam najdou. Tvému bratrovi po vyučování řeknu, kam jsem tě poslala. Souhlasíš?“

„Ano,“ kývla Hanka a mladík vstal.

„Tudy,“ řekla Diana Rena a ukázla na dveře, kde byl aktivní nápis MĚSTO.

„Pojď támhle do parku, ať nejsme tak nápadní,“ řekl Nik, když se vynořili na náměstí. Přešli až dozadu mezi stromy a tam mladík otevřel bránu. Dal Hance přednost a oba najednou stáli za ohradou fuňů v útulku.

„Už jste tady?“ přivítala je vřele Sidi, když vstoupili do budovy. „To je dobře.“

Hanka chtěla promluvit, ale nějak se jí to zadrhlo v krku, takže raději zůstala zticha.

„Díky moc, Niku, máš to u mě,“ řekla léčitelka a políbila mladíka na tvář. Hanka překvapením zamrkala. Vždycky si myslela, že Sidi chodí s Girem.

„Prima. Já si to někdy vyberu. Tak se tu mějte fajn, já zase musím letět,“ zasmál se mladík a mrkl na Hanku. Pak se otočil a vyšel ze dveří.

„Jak se ti líbí můj bratr?“ zeptala se dívky Sidi a usmála se, když viděla, jak se Hanka začervenala.

„Nedělej si o něm iluze,“ dodala, „o všech dívkách prohlašuje, že to jsou otravné slepice.“

Pak vzala Hanku kolem ramen a odvedla ji do místnosti, kde Drobek spával.

„Ze začátku na tebe čekal tady. Pak občas mizel, ale vracel se k jídlu. Až do včerejška tu pravidelně spal. Jenže včera večer se nevrátil, a když se neukázal ani dnes ráno, poslala jsem pro tebe, jak jsem slíbila. Doufám, že se do neděle objeví a uklidní se, když tu budeš. Nechci riskovat, že by zmizel úplně.“

„Bojím se o něj,“ vzhlédla Hanka k léčitelce.

„Já taky. Ale věřím, že se vrátí. Zatím ti dojdu obstarat věci na spaní. Procházej se klidně po celém útulku a budeme čekat. Snad to vyjde.“

Hanka přikývla a smutně se ohlédla po pelíšku svého chráněnce.

Po nějaké době ale už nemohla procházení vystát a šla Sidi požádat o nějakou práci. Beznaděj prázdného odpoledne Hanku skličovala. Čekání pro ni bylo horší než tělocvik s Hugem Starem. V noci se jí jako obvykle zdálo o Drobkovi a ráno přesně jako v předchozích dnech se zklamáním zjišťovala, že má prázdnou náruč.

Pátek se vlekl neuvěřitelně. Ještě snad nikdy nezažila tak dlouhý den. Bloumala od ničeho k ničemu a nic ji netěšilo. Drobek se nevracel. Přemýšlela, kde asi vězí a jak mu je. Vyčítala si, že ho opustila a nechala napospas samotě a strachu.

V sobotu se objevil Rafan a aspoň jí dělal společnost. Teď už i Sidi ztrácela naději. Drobek jako by se do země propadl. Marně společně čekali až do nedělního večera, kdy Sidi jen bezmocně pokrčila rameny. Když už nebylo možné dál čekat, doprovodil jeden z pomocníků děti zpět do Santareny. Všichni byli zklamaní. Dráček zřejmě utekl nadobro. Byl to smutný nedělní večer. Rafan už se nemohl dívat na to, jak se jeho kamarádka trápí.

„Promluv si aspoň s Plamem.“

„Promiň. Chci být sama,“ zavrtěla hlavou a zmizela ve své ložnici.

V pondělí jim opět začal školní kolotoč. Hanka se musela hodně soustředit, aby vnímala všechno učivo, které do nich učitelé hustili. Marně se ji její kamarádi snažili rozveselit. Brzo měla jejich pokusů o humor plné zuby a utekla místo oběda k řece, kde se posadila na břeh. Plynoucí voda uklidňovala. Kdyby tu tak mohl být aspoň Plam.

„Já tu přece jsem, kdykoli si na mě vzpomeneš,“ ucítila ve své mysli kontakt, který svou myšlenkou vyvolala. „Proč jsi tak smutná?“

„Drobek zmizel a už se nevrátil.“

„To je mi líto.“

„Neměla jsem ho opouštět. Zůstal tam tak sám.“

„Není to tvoje chyba, že je pryč. Možná tě jen hledá a zase se vrátí.“

„Mám o něj strach. Neexistuje nějaký jiný způsob, jak by se dal najít, než čekání?“

„Moc rád bych ti pomohl, ale nenapadá mě jak.“

„Netrap se tím, Plame, já to nějak přežiju.“

„Počkej, na něco jsem si vzpomněl. Pamatuješ na ten plamínek, který jsme viděli při našem minulém spojení?“

„Ano. Tehdy jsi tvrdil, že to náš malý dráček,“ začalo Hanku zajímat, kam tím dotazem Plam míří.

„Zkus se na něj soustředit. Třeba by mohl ten mrňous pochopit, že ho hledáš.“

„Teď to nejde, za chvíli nám začíná další školní hodina, ale mohli bychom to zkusit večer.“

„Tak dobře. Zavolej mi, až budeš mít čas,“ souhlasil Plam. V té chvíli do jejich spojení problikl plamínek, jak si ho pamatovala od minule. Ale to už svůj kontakt oba ukončili. V Hance však zahořela jiskřička naděje. Hned měla trochu lepší náladu.

„Procházka ti udělala dobře,“ mrkl na ni Rafan, když se mezi ně vrátila.

Čekala je hodina s profesorem Jasanovem. Magické vyhledávání je zatím moc nebavilo, protože probírali teorii a zdálo se jim, že to profesor bere zbytečně podrobně. Tentokrát je ale mile překvapil, když prohlásil, že je čas na malý test jejich soustředění.

„Vezměte si nějaký malý jednoduchý předmět, třeba psací brk nebo kus papíru a položte ho před sebe na lavici.“

„Může to být lízátko?“ ozvalo se rozpustile ze zadní lavice.

„Beze všeho,“ nenechal se vytočit učitel a počkal, až žáci splní, co jim řekl.

„Nyní se na předmět dobře podívejte, zapamatujte si jeho podobu. Ták, to je ono. Tím pohledem jste vytvořili mezi sebou a předmětem vazbu. Představte si ji jako světelný paprsek, který vede k předmětu z vašich očí. Pokuste se o maximální soustředění. Máte to?“

Opět chvíli počkal na jejich koncentraci.

„Nyní zavřete oči, ale opatrně, aby zůstal světelný paprsek aktivní. Nechte zavřené oči a stále se soustřeďte.“

Profesor začal tiše přecházet po třídě a na každé lavici posunul předměty jinam, než byly původně. Když byl hotov, pokračoval: „Neotvírejte oči a pokuste se jen podle paprsku, který máte v mysli, natáhnout ruku a dotknout se předmětu na lavici. Pokud se vám to podaří, aniž byste se podívali, budu to považovat za velký úspěch...“

Bohužel se to nepodařilo nikomu, protože právě v tom okamžiku se Hanka překotila i se svou židlí a spadla pod lavici. Všichni okolo v úleku vyskočili a veškeré soustředění bylo pryč.

„Vaše chování a vyrušování, slečno Vronová, je naprosto nepřijatelné. Okamžitě vstaňte a přistupte ke mně!“ nařídil Hance rozzuřeně profesor. Všechny až zamrazilo z jeho přísného tónu a přikrčili se před naštvaným učitelem ve svých lavicích. O to víc spolužáky překvapilo, když se zpod lavice vynořil Hančin obličej a dívka se rozzářeně usmívala.

Rafan jí chtěl pomoci, ale dívka jen zavrtěla hlavou a vstala. V náruči měla tvora, na kterého ostatní jen mlčky zírali a nechtěli věřit svým očím.

„Našel mě, on se vrátil!“ ukázala profesorovi dráčka, který vší silou zarýval drápky do jejího trika a kůže. Tulík začal nadšeně povykovat a švitořit.

Profesor se několikrát zhluboka nadechl a pak se otočil ke třídě: „Opakujte si tu potichu látku z minulé hodiny.“

Hanku ale postrčil směrem ke dveřím, kde aktivoval políčko zástupkyně ředitele. V mžiku stáli v předsíňce před jejími dveřmi a Jasanov prudce zaklepal.

„No, no, přece nejsem hluchá,“ ozval se nerudný hlas a otevřela jim sama Diana Rena.

Jasanov postrčil Hanku dovnitř a zavřel za sebou dveře.

„Tohle by nemělo být možné,“ řekl důrazně a kývl hlavou k dívce, „přece tu ručíme za bezpečnost dětí. Kdo sem proboha propašoval tohoto tvora?!“

„Ale on...“ chtěla začít vysvětlovat Hanka, ale pak si všimla, že se na ni zástupkyně podívala a jemně zavrtěla hlavou.

„Já to vyšetřím, pane profesore. Pokud se někdo provinil proti školním pravidlům, ujišťuji vás, že bude po zásluze potrestán. Předpokládám, že se chcete vrátit do třídy, tak vás nebudu zdržovat. Dívku mi tady nechte, hned prověřím, co se stalo.“

„Jistě, paní kolegyně,“ odpověděl trochu nespokojeně Jasanov. Asi byl také zvědav, co to všechno má znamenat, a přál si být přítomen výslechu. Ale zástupkyni ředitele se neodvážil neposlechnout.

„Posaď se,“ vybídla Diana Rena Hanku, když učitel odešel. Přistrčila k ní křeslo a prohlížela si vyděšeného tvora, kterého dívka svírala v náruči.

„Nevěřila jsem Sidi, když mi vyprávěla, jak je malý,“ řekla tiše a posadila se na druhou stranu stolu. Pomalu přistrčila k dívce misku se sušenkami. Hanka jednu vzala a nabídla ji dráčkovi. Ten se na Hanku díval se směsicí obav. Dívka tedy sušenku snědla sama a sáhla si pro druhou. Drobek ji přijal a hltavě ji spolkl. Když zlikvidoval poslední, vypadal nepatrně klidnější.

„Pořád nechápu, jak tě tu mohl najít,“ podotkla zástupkyně.

„Právě jsme se učili magické vyhledávání a pan profesor zkoušel, jestli udržíme kontakt s předmětem, když zavřeme oči. Soustředila jsem se na světelný paprsek, když tu najednou můj paprsek vybuchl záplavou světla a on se ke mně přemístil,“ pokusila se vysvětlit své dojmy Hanka.

„Dokázal se napojit na tvoji mysl,“ přikývla žena, „ale přesto by nemělo být možné, aby překonal ochrannou izolaci naší školy. Pokud se to rozkřikne, nebudou nám rodiče našich žáků věřit, že je tu bezpečno.“

„To mě mrzí,“ odpověděla Hanka, i když jí bylo jasné, že zástupkyně žádnou odpověď neočekává.

Diana Rena mávla rukou, jako by chtěla naznačit, že tenhle problém teď není to, co je důležité. Dívala se na dívku a dráčka, který se jí zoufale držel a občas se vyděšeně rozhlédl, a přemýšlela, jak tuhle neobvyklou situaci v klidu vyřešit. Už se ve škole potýkala s nejrůznějšími problémy, ale tohle?

„Vypadá to, že má tvůj chráněnec pořád strach,“ promluvila opět k Hance.

„Asi ano. Je velice plachý a lekavý.“

„Co je potřeba udělat pro to, aby se uklidnil?“

„Měla bych ho vzít ven na nějaké místo, kde bychom byli sami.“

„Obávám se, že teď byste venku takové místo hledali těžko. I když... Nestačila by velká otevřená terasa?“

„Ano, to by asi taky šlo,“ souhlasila Hanka.

„Tak pojď za mnou,“ vyzvala ji zástupkyně a na dveřích v předsíňce označila nápis ROHOVÝ POKOJ.

Ocitli se ve velké slunečné místnosti. Celá jedna stěna a ještě část další stěny pokoje, ve kterém teď stály, byla prosklená. Žena přistoupila k největší zasklené ploše a odsunula sklo do stran. Otevřeným prostorem pronikl dovnitř čerstvý svěží vzduch a dalo se vyjít na velikou terasu. Před Hankou se otevřel důvěrně známý pohled na řeku a nejbližší okolí školy.

„Počkej zatím tady. Pošlu ti sem nějaké jídlo pro toho malého i pro tebe. Pak se domluvíme, co dál.“

Diana Rena ještě přisunula na terasu jedno křeslo, a když se do něj dívka s dráčkem posadila, opustila zástupkyně místnost.

Páni, to je luxusní bydlení, pomyslela si Hanka a spokojeně se opřela v křesle. Pocit štěstí, že ji Drobek našel, v ní přetrvával. Začala svého malého chráněnce drakonsky konejšit a po chvíli zpozorovala, jak se mu klíží oči.

„Neboj se, já už tě znovu neopustím. Nedovolím, abys zůstal sám,“ říkala mu, ačkoliv si neuměla představit, jak by se to dalo zařídit.

Po chvíli zaslechla, jak do pokoje někdo vstoupil. Dráček sebou trhl, ale nezmizel. Ohlédla se a spatřila Rafana a Sváťu. Jeden nesl tác s rybami a druhý měl v rukou mísu s vodou a pod paží velký balík sušenek. Položili to vedle Hanky.

„Páni, tady je to nádherný,“ obdivně zhodnotil pokoj Sváťa a pak se postavil tak, aby si mohl dráčka lépe prohlédnout.

„Máme tu s tebou počkat na zástupkyni,“ vysvětlil Rafan a také si přitáhl jedno z křesel na terasu vedle Hanky.

„Nedal by si dráček sušenku?“ zeptal se Sváťa a načal balík, který donesli. Když se dráček ani nepohnul, strčil ji do pusy sobě. Než ji stačil dožvýkat, zmocnil se další sušenky tulík a vyběhl s ní po křesle až na Hančino rameno. Všichni se dívali, jak ji podává Drobkovi a jak si ji od něj dráček opatrně bere. Tulík nadšeně zašvitořil a odběhl pro další. Po chvíli se Plavíkovi podařilo vylákat dráčka na podlahu. Chtěl se s ním honit, ale Drobek se šel napít a pak se začal věnovat tácu s rybami. Hanka si oddychla, když viděla, jak mu chutná. Další zvuk za nimi ale způsobil, že dráček zmizel a znovu se objevil u Hanky a zatínal jí drápky do trika.

V místnosti se objevili ředitel, Diana Rena a Jasanov.

Kluci se postavili a Hanka se napůl otočila i s křeslem. Vstát se neodvážila, aby Drobka nepoplašila.

„Vidím, že už se pustil do jídla,“ konstatovala spokojeně zástupkyně, zatímco si oba muži pozorně prohlíželi tvora v Hančině náručí.

„Měla bych pro vás návrh,“ pokračovala Diana Rena a podívala se na děti, „radili jsme se tady s panem ředitelem a vaším třídním profesorem, jak to zařídit, aby Hanka nemusela přerušit studium po tu dobu, kdy se bude muset starat o svého chráněnce. Nebylo by vhodné nosit ho na vyučování. Ani rodiče spolužáků by to zřejmě nepovažovali za přijatelné. Třetí ročník ale umožňuje žákům požádat v odůvodněných případech o studium podle individuálního plánu.“

Hanka se zavrtěla a napjatě očekávala, co na ni vymysleli.

„K tomu bych ovšem potřebovala i spolupráci vás dvou,“ obrátila se na Sváťu a Rafana, „byli byste ochotni učit svou sestru to, co probíráte v hodinách?“

„To určitě ano,“ odpověděl hned Rafan, „ale nejsem si jist, jestli to dokážeme správně.“

„Stejně jsme se vždycky učili společně,“ přikývl i Sváťa

„Dobrá. To by zjednodušilo situaci. Já bych se Hance věnovala dvakrát týdně a dohlédla na to, jestli látku správně pochopila,“ spokojeně pokývala hlavou žena.

„To ale není všechno. Ještě musíme vyřešit otázku víkendů. Z bezpečnostních důvodů nemůžeme dovolit, aby se tvůj dráček nekontrolovaně pohyboval po Santareně.“

„Ale on se ode mě ani nehne.“

„Já vím,“ přikývla zástupkyně, „ale ostatní tomu možná nebudou věřit a mohli by vás dva obtěžovat nebo dokonce i ohrozit na životě. To nemohu připustit. Obávám se, že budu muset trvat na tom, abys i se svým malým drakem zůstávala během víkendů tady na školních pozemcích.“

Hanka si představila procházky opuštěnými prostorami kolem školy, cestami podél řeky a možnost zalétat si na louce jednorožců a usmála se.

„To je skvělý nápad. Myslím, že Drobkovi se tu bude líbit víc, než ve městě.“

„Takže jsme domluveni,“ kývla zástupkyně a pak s oběma muži odešla.

„Já tu chci taky s vámi bydlet,“ ukřivděně vzdychl Sváťa.

„Hele, brácho, nemůžeš mít všechno. Máš rodinu, po které jsi celý svůj život toužil, tak si nestěžuj,“ zarazil hned v počátku jeho sebelítost Rafan.

„Když ono je to jiné, než jsem si představoval.“

„Tak si laskavě vedle toho představ, jak stojíš na place v Útulném domově a máš na výběr, jestli se staneš sluhou, nebo drábem nebo budeš mít to štěstí, že tě budou šikanovat vojáci.“

„No jo, já vím, že máš pravdu, jenom bych tu hrozně moc chtěl být s vámi.“

„Vždyť přece budeš. Taťkovi řekni, že kvůli nepřítomnosti naší třídní učitelky se nám některé hodiny posunuly skoro až do večera, což je víceméně pravda, a doma pak můžeš jen přespat.“

„To je fakt, to by mohlo vyjít.“

Ode dveří se znovu ozvaly kroky. Tentokrát přišla zástupkyně sama.

Přitáhla si k nim křeslo na terasu a mávla na kluky, aby zůstali sedět, když projevili ochotu jí pomoci. Uvelebila se vedle nich a Rafan s údivem pozoroval tulíka, jak hned přiběhl, vyskočil k ní a usadil se jí na rameni. Tohle si zatím u žádného z učitelů nedovolil. Diana Rena na něj zašilhala a usmála se.

„Takže to podstatné je zařízeno,“ otočila se na Hanku, „než se nám podaří vyřešit situaci tvého malého dračího sirotka, budeš s Rafaelem bydlet tady v tomto pokoji. Ven s dráčkem budete chodit vždy až poté, co odejdou poslední žáci. Nechci, aby přišel do styku s ostatními dětmi. Jasné?“

„Jasné,“ odpověděli.

„Svatoplukova otce požádám, zda by svému synovi umožnil během několika příštích týdnů prodloužený pobyt ve škole, aby tě mohl učit. Doufám, že nebude mít námitky.“

„Pokud se nedoslechne o drakovi, tak snad ne,“ řekl Sváťa nejistě. „On totiž draky nesnáší.“

„Aha. Dobře. Vyhnu se zmínce o dracích,“ zajiskřilo v očích zástupkyně světélko humoru.

„Rafaeli, ty na tento víkend odejdeš domů a v neděli večer sem vezmeš všechny vaše věci. Přiveď s sebou i vašeho poručníka, ráda bych si s ním promluvila.“

„Neboj se, Hanko, tak úplně sama tu nebudeš. V sobotu přijde tvého svěřence zkontrolovat Sidi. Mimochodem, měla velikou radost, když jsem jí líčila, co se tu přihodilo. Ostatní věci tady určitě znáte, tak doufám, že nedojde k žádným zmatkům. Chcete se ještě na něco zeptat?“

Děti jen zavrtěly hlavou. Diana Rena sundala tulíka z ramene, podrbala ho a podala tvorečka Rafanovi. Pak vstala, usmála se na ně a odešla.

Tulík se odrazil a skočil do vedlejšího křesla dráčkovi přímo na hlavu. Jako obvykle chtěl svým rychlým manévrem zmizet, ale dráček po něm chňapl a chytil ho za ocásek, až Plavík překvapením vykvikl. Hanka chtěla zasáhnout, ale to už Drobek sám od sebe uvolnil sevření a tulíka pustil. Ten si okamžitě začal olizovat pomuchlanou srst a vrhal po dráčkovi vyčítavé pohledy.

„To je překvápko, někdo byl taky jednou rychlejší než ty,“ smál se Rafan Plavíkovi. Vtom se na hodinkách chlapců objevilo upozornění, že je čas se dostavit na hřiště.

„Panebože tělocvik!“ chytil se za hlavu Rafan.

„Jdeme si zaběhat, ne?“ znechuceně se zvedl Sváťa. I on usoudil, že běhání bude lepší, než se celou hodinu dívat na Huga Stara.

„Nevíš, jak se tu dá chodit za školu?“ zeptal se s útrpným výrazem Rafan, až se Hanka musela zasmát.

Opět zůstala s dráčkem sama. Po chvíli slezl z jejího klína a šel dojíst ryby na tácu.

Po vyučování jí kluci donesli učebnice a Sváťa vyrazil k domovu. Rafan odešel do jídelny objednat jídlo na pokoj. Přemýšlel, jak se asi objednává pokrm pro draka, ale to už nejspíš zařídila přímo zástupkyně ředitele.

Hanka si na noc ustlala na zemi, aby nehrozilo, že z postele spadne ona nebo Drobek. Další den už začal fungovat její nový vyučovací systém. Zjistila, že bude nejlepší, když si před tím, než přijdou kluci, přečte co nejvíc informací v učebnici, aby neztráceli čas nepodstatnými věcmi a mohli se věnovat hlavně praktickému užití magie a úkolům. Několik dní trvalo, než našli nejlepší způsob, jak se s učením Hanky vypořádat. Diana Rena ale ocenila jejich úsilí a pochválila je.

Dráček se pomalu osměloval a neskákal už při každém příchodu kluků Hance do náruče. Taky si začal hrát s tulíkem a oba pak lítali po celém pokoji v naprosto neuvěřitelné rychlosti. Konečně našel Plavík někoho, kdo měl stejně hbité reflexy jako on.

Týden utekl jako voda a v pátek večer Hanka osaměla. Poté, co odešli poslední žáci, rozhodla se vzít Drobka poprvé na procházku ven. Odnesla ho v náručí až na břeh řeky. Když se tu posadila do trávy, položila dráčka vedle sebe. Viděla, jak je z té změny režimu nervózní. Hančina nehybnost ho ale po chvíli uklidnila a začal zkoumat břeh. Stále se ohlížel a kontroloval, jestli mu zase neuteče. Mezi travinami u vody ulovil velkého brouka a s velkým mlaskáním ho snědl. Dívka jen doufala, že si zase nepřijde otřít čumák do jejího trika.

„Drobku,“ zavolala na něj, zdvihla se a pomalu se vydala podél břehu. Byla zvědavá, jaký pohyb zvolí dráček, aby jí stačil. Nejdřív se snažil cupitat, ale pak zmizel a objevil se kousek před ní. Zkontroloval, jestli pokračuje v chůzi a stejným systémem se pohyboval během celé procházky. Zdálo se, že necítí potřebu ani běhat, ani létat. Přemisťování pro něj asi bylo nejpohodlnější. Hanka zpátky do pokoje nespěchala, byla ráda, že je konečně venku, kde fouká vítr a roznáší kolem dokola typický pach řeky.

„Plame,“ zkusila oslovit svého dračího přítele.

„Vždy k službám,“ odpověděl škádlivě, „jakpak se má náš dračí plamínek?“

„Ty víš, že za mnou přišel?“

„Ten záblesk ve tvé mysli prostě nešlo přehlédnout. Hrozně jsem se polekal, že se ti něco stalo.“

„Nikdo nechápe, jak mě tu mohl najít.“

„Víš, co si myslím, Hanko? Že tvoji stopu zachytil už ve chvíli, kdy jsme končili náš minulý rozhovor. Zdálo se mi, že jsem zahlédl ten jeho plamínek, který nám předvedl už předtím.“

„Ať je to jak je to, jsem ráda, že se neztratil.“

„Podívej, už se k nám zase připojil,“ řekl Plam a opravdu. Spolu s jejich komunikačními krystaly plápolal v jejich myslích plamínek jako od svíčky.

„Zdá se, že je šikovný a zvědavý. Nemohu se dočkat, až se vrátí Ferinová a poví nám, co o nich zjistila.“

„Její návrat ale může znamenat, že se budeš muset s dráčkem rozloučit. Říkala přece, že se pokusí najít jeho příbuzné,“ opatrně připomněl Plam Hance, že o svého chráněnce pravděpodobně přijde.

„Já vím. Bude se mi po něm sice stýskat, ale nebudu se bát, že je někde sám a nešťastný. Tohle je něco jiného, než když utekl.“

„No, já jen, abys pak zase nebyla smutná a zoufalá.“

„Mám tě ráda, Plame. Chtěla bych, abys tu byl s námi.“

„Chtěl bych totéž.“

Drak jí foukl do vlasů a plamínek v jejich myslích se zatřepotal, když ukončovali spojení.

Hanka se ohlédla na Drobka. Přiběhl k ní a natáhl se, aby ho vzala do náruče. Pak zvedl hlavu a foukl do jejích vlasů. Dívka se mu udiveně podívala do očí a přemýšlela o tom, nakolik jim tenhle záhadný mrňous rozuměl.

Pomalu se vrátili do pokoje a báječně se spolu vyspali.

Druhý den se ve škole objevila nejen Sidi, ale i její bratr Nik a přítel Giro. Překvapeně zjistila, že Nikovi kráčí po boku kvanter. Že by to byl ten, kterého tenkrát Sidi zachránila, když hrozilo, že vedle ostatních mláďat nepřežije? Hanka nadšeně sledovala malou štíhlou, ladně se pohybující šelmu. Na jejím těle se automaticky objevovaly mimikry, ale trochu se zpožděním, takže ji tu bylo docela snadné sledovat.

„Líbí se ti moje Junis?“ usmál se na dívku Nik. „Chceš se s ní seznámit?“

Hanka se naklonila nad samicí kvantera a dráček s protestujícím prsknutím zmizel. On se rozhodně s žádnou šelmou seznamovat nechtěl. Nik Junis podržel a Hanka si ji pohladila. Kvanteřice ji očichala a olízla jí ruku neuvěřitelně drsným jazykem.

„Neboj se jí,“ řekl Nik, „ona je moc hodná, ještě nikdy se po nikom ani neohnala packou.“

Protože bylo stále ještě krásné teplé počasí, usedli společně do trávy v zahradě. Diana Rena jim vlastnoručně přinesla občerstvení a na chvilku se s nimi také posadila. Sidi prohlédla dráčka a konstatovala, že je zdravý a nezdá se, že by mu něco chybělo.

„Kouká se na tebe nějak nedůvěřivě,“ smál se Giro, když Sidi skončila s prohlídkou.

„Ani se mu nedivím. Minule jsem byla u toho, když Hanka zmizela, takže jsem v jeho očích krajně podezřelá,“ zasmála se léčitelka spolu s ním.

Dlouho si povídali a pak se šli projít k řece. Kvanteřice Junis se připojila k Sidi a Drobek jim předvedl svou přemisťovací techniku, čímž vyvolal další diskusi o svých schopnostech.

Po obědě se vydali na procházku k louce jednorožců. Hanka překvapeně zjistila, že tu na ně čeká Nik a má s sebou dvě školní prkna.

„Slyšel jsem, že máš ráda supervolon, tak mi Diana Rena půjčila klíč od skladu. Nechceš si se mnou chvíli zalítat?“

„To by bylo báječné,“ nadšeně souhlasila Hanka, ale pak se zaraženě ohlédla, „jenom jestli mě Drobek nechá.“

„Budeme se držet při zemi, aby na tebe viděl,“ usmál se Nik a Hanku z toho jeho úsměvu až polilo horko. Rychle se sklonila k prknu, aby zakryla rudnoucí tváře.

Pomalu na prknech obletěli Sidi a Gira. Dráček zneklidněl. Několikrát se přemístil, ale Hanka už byla s prknem vždycky někde jinde. Konečně u něj viděli, že dovede používat i křídla, když se ocitl ve vzduchu bez opory. Najednou se jí zhmotnil přímo v náručí a vyhodil ji z rovnováhy. Ale Nik, který letěl těsně vedle ní, se natáhl a podepřel ji. Hanka to díky tomu vyrovnala a nabrala zvolna rychlost. Jednou rukou podpírala Drobka a doufala, že zůstane v klidu. Obletěla dokola louku jednorožců a s úsměvem pozorovala, že se Nik drží vedle ní. V té chvíli se cítila velice šťastná. Pak na ně ale Sidi zamávala, aby skončili. Nik se ujal prken, aby je odnesl.

„Víš, kam se dávají?“

„Jasně. Taky jsem tu před časem studoval.“

„Takový krásný den,“ řekla Sidi, když se loučili, „skoro jsem měla pocit, že jsme na dovolené.“

„Opatruj ho, ale snaž se ho moc nerozmazlovat,“ potřásl dívce rukou Giro.

„Rád jsem tě viděl,“ řekl Nik a Hanka se na něj zářivě usmála. Nemohla si pomoct. I když si v duchu opakovala Sidino upozornění, že všechny holky považuje za slepice, nepomáhalo to. Byl milý, hezký a Hanka se vedle něj cítila moc dobře.

V neděli večer přivedl Rafan Zachariáše. Trpaslík si prohlédl draka a kroutil hlavou.

„O něčem takovém jsem v životě neslyšel. Jsem zvědav, co ta vaše profesorka zjistí.“

„Na to jsme taky zvědaví,“ kývla Hanka.

„No nic, nebudu vám tady zaclánět. Mějte se tu fajn a nezapomeňte, že na vás, až tohle skončí, čeká u mě na zahradě domeček. Sice menší,“ rozhlédl se trpaslík kriticky po jejich současném pokoji, „ale rozhodně útulnější.“

„Díky,“ usmála se Hanka a její kamarád šel Zachariáše vyprovodit alespoň k východu.

Za dva dny se Hance ozval její dračí přítel Plam. Už při navazování kontaktu cítila jeho neklidné rozpoložení.

„Máš nějaké potíže?“ zeptala se ho.

„Nevím, jestli se tomu dá říkat potíže. Je to spíš takový zvláštní nepříjemný pocit. Můj bratr Zuřivý dráp se rozhodl opustit rodinu i hnízdo. Všem oznámil, že od nás odchází a nemá v úmyslu se vrátit.“

„A kam jde?“

„Prý hledat temný pramen.“

„Nerozumím. Co to znamená?“

„Taky jsem nevěděl. Ptal jsem se matky a ta řekla, že je to nejspíš jen taková výmluva, aby vypadal důležitě. Kdyby to myslel vážně, tak by to znamenalo, že je namyšlený hlupák. Nikdo s kapkou rozumu by nešel za vidinou staré legendy.“

„Legendy?“

„Šel jsem pátrat do archivu, o čem ta legenda je. Svého bratra znám a myslím si, že opravdu vyrazil hledat temný pramen. On to tu totiž poslední dobou neměl snadné.“

„Nechceš doufám, abych ho litovala.“

„To ne, vždyť ani já se s ním od návratu z Poluty nestýkal. Jenže jak tam přišel o oko, začali se na něj u nás dívat jako na postiženého. A věř mi, že draci postižené příliš nemilují.“

„Dobře mu tak.“

„Chtěl se začlenit mezi pátrače, ale nevzali ho, zkoušel se uchytit v praktické akrobacii, ale nebyl dost dobrý. On, který byl předtím leteckou jedničkou, se teď bez oka zařadil mezi průměr.“

„Bez oka se nedá létat?“

„Což o to, létat umí dobře, ale už nemá ten přesný odhad vzdálenosti a musí dávat větší pozor při obratech. Už to zkrátka není ono.“

„Může si za to sám.“

„To ano. Ale chápu, že neunesl ztrátu hrdosti a nechce se smířit s podřadným postavením v naší společnosti.“

„A kam se to vlastně vydal? Co jsi objevil v archivech?“

„Není toho mnoho. Dalo mi dost práce, než jsem našel aspoň krátkou zmínku. Píše se tu: hluboko v masivu za jeskyněmi předků se nachází Dóm temného pramene. Chrání ho duchové dračích předků a tunely, které vysají ze živých dech. Jen jeden ze sta dokáže projít až k prameni a jen jeden ze sta, kteří prošli, přežije doušek z temného pramene. Teprve pak má naději studovat prastará kouzla, vytesaná do skály Dómu, a stát se temným vyznavačem. Postupně se může stát nejmocnějším z mocných, kterému se nedokáže postavit žádný jedinec. Šanci proti nejmocnějšímu z mocných má jen skupina nejzdatnějších kouzelníků.“

„Páni, to chápu, že se to zdálo Zuřivému drápovi zajímavé.“

„Ostatní tvrdí, že možná má šanci podobné místo najít, ale nemá šanci to přežít.“

„Jen aby!“

„Také z toho mám nepříjemné mrazení v konečku ocasu.“

„Víš co, Plame, pojď raději mlvit o něčem příjemnějším.“

„Jsem pro. Jak se má tvůj maličký svěřenec?“

Ještě chvíli si povídali o dráčkovi, o škole, o kamarádech a hned jim bylo lépe na duši.

Další dva týdny uběhly velice rychle. V kolotoči učení a společně stráveného času měli pocit, že to tak zůstane celý rok. Ale nezůstalo.

Profesorka Ferinová se vrátila. Jako první o tom věděli Pohromakovi a ti to pak jako novinku rozšířili po celé škole. Divné ale bylo, že se profesorka zatím ve škole neobjevila.

Errata:

11.08.2021 23:09