Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Znovu na Ostrově volby

Ráno sice nezaspali, ale stejně měli co dělat, aby stihli uklidit a sbalit všechny věci a dorazit na loď včas. Ostatní cestující byli zodpovědnější a dorazili už před nimi. Kapitán na jejich pozdrav odpověděl sotva na půl úst, gestem je poslal do podpalubí a začal vykřikovat povely námořníkům. Po chvíli ucítili prudké zhoupnutí, jak se plavidlo uvolnilo z kotviště a konečně vypluli na moře.

Měli k dispozici dvě kajuty. Obě působily miniaturním dojmem a bylo až s podivem, že do jedné se vešly čtyři vyklápěcí lůžka a v druhé byly zavěšené dvě sítě s barevným hadrovým závěsem, který se dal mezi nimi zatáhnout. Nakonec nechali k velké radosti Toma a Sama první kajutu klukům a Hanka se nastěhovala k panu Mojeranovi. Nijak zvlášť jí to nevadilo, protože si dovedla živě představit, co její kamarády čeká ve společnosti neposedných dvojčat.

V dalších kajutách bydlela jedna rodina se dvěma holčičkami a ještě o kousek dál potkali muže se třemi chlapci a jejich chůvou.

Po obědě jim kapitán povolil pobyt na palubě a vymezil pasažérům prostor, kde se mohou zdržovat, aniž by se pletli pod nohy námořníkům. Hned vzápětí se všichni dozvěděli, že po večeři se musí uchýlit do podpalubí a ven mohou až zase po snídani.

„Sakra, tady je ale přísný režim,“ postěžoval si Sam a ostatní kolem něj jen souhlasně přikývli.

„Neboj se,“ zašeptal Rafan Hance do ucha, „dáme s tulíkem pozor, aby se Sam necoural v noci po palubě. Vlastně jsem kapitánovi vděčný, že nám to takhle zjednodušil.“

„Stejně dávejte pozor. Nejraději bych tentokrát zažila klidnou slunečnou plavbu.“

„To já taky,“ vzdychl Rafan, „ani netušíš, jak moc bych si to přál. Ale to vidění... Od té chvíle špatně spím.“

„Ale v noci se nejspíš nic nestane. Akorát na něj dohlédni ráno a večer. Já na něj dám pro jistotu pozor přes den,“ mrkla s pochopením na kamaráda Hanka.

Navzdory všem předpovědím probíhala jejich cesta v pohodě. Moře bylo klidné, hladinu čeřil mírný vítr a za zádí se stříbřitě vlnila stopa lodi. Občas je doprovázeli delfíni a závodili na hladině s jejich plavidlem. Námořníci i spolucestující byli milí, jídlo chutné, nikde žádné problémy ani konflikty. Přes den se pasažéři chodili opalovat na palubu, hráli různé společenské hry, četli si, povídali. Dokonce i Rafan se uklidnil a užíval si pokojnou plavbu.

Sváťa pravidelně kontroloval zásoby ve skladu. To, co si nakoupili na snídaně, přenášel do jejich kajuty, kde se všichni scházeli, a navíc si vylepšoval zdejší pobyt oblíbenými sušenkami. Vždy ráno si vyzvedli u Franty Soudka čaj nebo kakao a natěsnali se do maličké kajuty. Dvojčata vyzvídala, jak to chodí v magické škole, co je tam čeká hezkého nebo naopak nepříjemného, jací jsou učitelé a kdy začnou poprvé kouzlit. Čím víc se blížili k Ostrovu volby, tím byli Tom a Sam nervóznější a začali se bát, jestli opravdu mají sedmý smysl. Hanka je utěšovala, že magické nadání mají docela určitě a že si své prsteny z ostrova zaručeně odvezou.

„Jak si tím můžeš být tak jistá?“ nevěřil jí Sam.

„Magickým zrakem mohu vidět vaši auru. Máte ji stejně velkou jako naši spolužáci ve škole, takže není důvod se obávat neúspěchu,“ vysvětlovala trpělivě.

„A kdo ji má větši? Já nebo Tom?“

„Jste přece dvojčata, máte ji skoro stejnou,“ smála se dívka jejich zvědavosti.

„A který z tvých bratrů má větší auru? Sváťa nebo Raf? Oni dvojčata nejsou, tak ji třeba stejnou nemají.“

Hanka pohlédla na své kamarády a dala klukům za pravdu. Sváťa a Rafan měli auru podobnou jako by byli příbuzní. Ale co se týče velikosti, jistý rozdíl tu byl. Sváťa měl auru největší ze všech spolužáků, ale dívka zaváhala, jestli je vhodné to klukům říkat.

„Až se naučíte používat magické vidění, tak si to můžete porovnat sami,“ odpověděla Samovi šalamounsky. Chlapec se nespokojeně zavrtěl, ale spíš to bylo tím, že mu za krk vlezl Plavík a začal ho tahat za vlasy. Sam se pokusil tulíka chytit, ale ten jen spokojeně vypískl, že se mu podařilo někoho vyprovokovat ke hře.

Večer jim kapitán oznámil, že druhý den přistanou u Ostrova volby, aby se na to mohli předem připravit.

„No vida, tak už je to tady,“ řekl Sváťa dvojčatům, „zítra vás čeká náročný den, bude třeba se na to ráno náležitě posilnit.“

Pak zatáhl malé kluky a Hanku do skladu, aby mu pomohli najít čokoládové sušenky, které zakoupil právě za tímto účelem.

„Byly v takové červené krabici s puntíky. Mělo by to být někde támhle nahoře,“ ukázal dozadu do kouta, kde byly zásoby na zpáteční cestu.

„Vysaďte mě,“ požádal Sam, „já se tam kouknu shora.“

Sváťa s Hankou spojili dlaně a chlapec se začal rozhlížet po zásobách.

„Už ji vidím. Je támhle vzadu,“ natáhl se Sam a začal ztrácet balanc, „podržte mi nohy, já se tam natáhnu.“

Samozřejmě, že ho neudrželi a Sam se propadl mezi zásoby. V jedné ruce ale vítězně třímal červenou krabici se sušenkami. Sváťa ji spokojeně převzal do opatrování a Hanka zatím pomáhala malému průzkumníkovi vylézt z bedny, do které se probořil a uvízla mu v ní noha.

„Proč tu skladují prázdnou bednu?“ podivil se Tom, když se jeho bratr konečně vydrápal ven. Všichni nakoukli dovnitř prolomeným víkem a opravdu! Bedna byla vycpaná nějakými hoblinami a nic v ní nebylo.

Sváťa se zamračil a otevřel svou červenou krabici. Ačkoliv obal vypadal neporušeně, bylo v ní jen pár drobečků a kus starého papíru.

„Někdo mi sežral sušenky,“ otočil dotčený pohled na kamarády.

„Na nás moc nekoukej,“ zavrtěl hlavou Tom, „my to nebyli.“

Hanka zvědavě odloupla víko další bedny, kterou vytáhla z hromady, určené na zpáteční cestu.

„Nechci být poslem špatných zpráv,“ pohlédla významně na Sváťu, „ale asi nás na zpáteční cestě zase čeká půst.“

Namátkou nakoukli do nejbližších krabic. Kromě jedné, která ukrývala plechovky s kukuřicí, zely ostatní prázdnotou.

„Že by tu měli myši?“ nechápal Tom.

„Nejspíš jenom jednu myš, zato ale velikou a tlustou,“ ušklíbl se Sváťa a vyměnil si s Hankou nešťastný pohled.

„Jo ták,“ došlo to konečně i Tomovi, „myslíte toho kuchaře.“

„Přesně!“ kývla Hanka.

„Tady jsou ještě jedny sušenky bez čokolády,“ konstatoval Sam, když zkontroloval další obal.

„Ty budou asi poslední,“ vzdychl Sváťa a vyrazil ze skladu ven. Hned vyhledali Rafana a Mojeranu, aby jim pověděli o svém neblahém objevu.

„Doufám, že s tím něco uděláš, dědo,“ oslovil pana Mojeranu Sam, „protože já bych určitě po třech dnech bez jídla umřel.“

„Až se zítra vrátíme z Ostrova, promluvím s kapitánem,“ slíbil děda.

Druhý den ráno nemohla dvojčata samou nervozitou ani dospat. Snídaně proběhla dřív než jindy a hned po ní všichni vyrazili na palubu, aby sledovali, jak se Ostrov volby přibližuje.

Asi po hodině dorazili k přístavišti a vystoupili na břeh. Zvolna procházeli tržištěm a rozhlíželi se, co se tu nabízí k prodeji nového. Když prokličkovali mezi stánky až na konec prodejní plochy, pustili se cestou vzhůru, kde se před návštěvníky rozevíral vchod do labyrintu.

Zastavili se u jedné nádoby s prsteny a dvojčata v ní nejistýma rukama zalovila. Oba chlapci vytáhli po jednom prstenu, podívali se na sebe a ve stejném okamžiku si je navlékli na prst. Hanka s oběma kamarády je pozorně sledovala a vybavila si ten fascinující pocit, který cítila, když tu poprvé stála ona. Sledovala s pochopením jejich udivené pohledy a zalapání po dechu, když prstýnek obemkl prst a probudil jejich spojení se sedmým smyslem. Děda je oba uznale poklepal po rameni. Sam i Tom zářili nadšením a hned si začali vyměňovat zkušenosti, aby se ujistili, že oba cítili totéž. Nechali je povídat a všichni společně volným krokem zamířili do fronty před vchodem.

Pořadatel jim každému předal minci a vysvětlil, co mají dělat. Tom svůj peníz svěřil dědovi. Sam chvilku zaváhal a pak oslovil Hanku.

„Co kdybys moji minci pohlídala ty?“

Ta se ohlédla na pana Mojeranu, ale ten jen s úsměvem přikývl.

„Dobrá. Já ti ji pohlídám, než se vrátíš.“

„Hlavně ji neztrať a nechoď nikam daleko. Sedni si u východu a počkej na mě,“ udílel jí pokyny rozrušený Sam.

„Neboj se, počkám hned u východu,“ usmála se na něj Hanka.

„Opravdu se v labyrintu nemůže nikomu nic stát?“ ujišťoval se opatrně Tom při pohledu na bránu, do které po jednom vcházely děti, které si přišly pro magické zasvěcení.

„Samozřejmě, že ne. Labyrint je naprosto bezpečný,“ opakoval už po x-té muž u vchodu.

Jako první vstoupil do brány Sam. Chvilku po něm i Tom. Děda je doprovázel starostlivým pohledem. Pak ale mávl na Hanku, Sváťu a Rafana, aby ho doprovodili dolů na tržiště.

„Musím pro kluky vybrat nějaké dárky. Doufám, že mi pomůžete,“ řekl.

„Jasně,“ usmál se Sváťa.

Hanka ale zavrtěla hlavou: „Slíbila jsem Samovi, že tu na něj počkám.“

„Mince nám řeknou, až bude čas pro ně přijít,“ namítl Rafan.

„Já vím. Ale slíbila jsem mu to.“

„Může to trvat i hodinu nebo víc...“

„Posadím se támhle do trávy a počkám tu na něj,“ pokrčila rameny, „dárky určitě vyberete i beze mě. Klidně běžte, mně to nevadí.“

„Jak myslíš,“ zvedl v gestu rezignace Rafan obě ruce a kývl na bratra, že je čas vyrazit. Dívala se za nimi, jak jdou ze svahu dolů k přístavu. Pak se posadila do trávy a zahleděla se na moře. Bylo to tak příjemné a uklidňující.

„Rád tě zase vidím,“ ozval se vedle ní vlídný hlas. Zdvihla hlavu a setkala se s bystrým pohledem ve staré, bílým vousem zarostlé tváři. Stařík se posadil na trávu vedle ní.

„Je tu krásně, viď?“ zeptal se jen tak mimochodem.

„Ano. Ale to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděla, byla vaše zahrada,“ odpověděla Hanka Nestorovi a usmála se na něj. Bezděky si sáhla ke krku, kde v jantarovém přívěsku zářilo její malé sluníčko pro chvíle strachu a beznaděje. Byla Nestorovi velice vděčná, že jí tento talisman před třemi roky věnoval.

„Myslím, že už můj talisman nepotřebuješ,“ podotkl, když si všiml jejího gesta.

„Mám vám ho vrátit?“ zeptala se nejistě.

„Ale ne, to jsem tím naznačit nechtěl,“ uklidňoval ji stařík, „jen už jsi našla sama sebe. Klidně ho můžeš předat někomu, kdo ho bude potřebovat víc.“

Nevěděla, co na to má odpovědět, ale nezdálo se, že by Nestor na nějakou odpověď čekal. Chvilku seděli mlčky a dívali se na moře.

„Díky, že jste se za mě přimluvil u jednorožců,“ řekla po pár minutách tiše, „je to zvláštní mít je za rodiče.“

„Nepřimlouval jsem se, jen jsem jim poskytl nějaké informace. Ale jsem rád, že jsi našla tak bezpečný rodinný přístav. Kolem tebe se stále šíří vlny neklidu, dávej si pozor na své nepřátele.“

„Pokusím se,“ přikývla, olízla si rty a sebrala odvahu k neobratné otázce, „a kdyby vás to neobtěžovalo, nemohl byste poskytnout pár informací i mně?“

„Časem se dozvíš vše, co potřebuješ vědět. Nevím, co bych ti měl užitečného říct... Snad jen to, že už brzo se budeš muset rozhodnout, zda drakovi vrátíš, co je jeho.“

„Prosím? Netuším, co tím myslíte... Co vrátit? Co mám udělat?“

„Co máš udělat? Dám ti radu. Odpusť drakovi jeho vinu a pokus se pochopit, co ho k tomu dohnalo. Najdi sílu odpustit sama sobě i těm, kdo ti ublížili a poznamenali tak tvůj život.“

„Mám mu odpustit?“ podivila se.

„Snaž se. Možná to nebude snadné, ale jestli to dokážeš, bude tohle dračí srdce bít ve stejném rytmu, jako tvé, a nikdy tě nezradí.“

Hanka chtěla nahlas zapochybovat o jeho tvrzení, ale pak si uvědomila, že by to nebylo vůči moudrému starci zdvořilé. Znovu seděli mlčky pod teplým letním sluncem a užívali si společné okamžiky klidu. Hanka přemýšlela o starcových slovech. Možná by Zuřivému Drápovi dokázala odpustit, ale nepřipadalo jí pravděpodobné, že by se právě on mohl stát jejím přítelem. Ale když to říká Nestor, měla by o tom aspoň přemýšlet.

„Už musím jít,“ zvedl se Nestor, „a pozdravuj ode mě R’íhana.“

„Moc ráda jsem vás viděla,“ vstala i Hanka, aby se mohla rozloučit, „a váš pozdrav určitě vyřídím. Otce to potěší.“

Nestor nakročil nohou k odchodu, ale ještě se zarazil: „Já hlava děravá! Málem jsem zapomněl na to, kvůli čemu jsem za tebou přišel! Chci ti říct, abys u sebe, až přijde ten správný čas, nosila džinovu paměť.“

Hance se vybavil kamínek, který měl v opatrování trpaslík Zachariáš. Vron si do tohoto magického předmětu ukládal své vzpomínky, aby je uchoval pro případ, kdy skončí jeho současná existence. Bez něj by v příštím „životě“ o všechny své poznatky a zkušenosti přišel.

Ještě naposledy se na ni stařík usmál a vyrazil pryč.

„Ale kdy? Kdy přijde ten správný čas?“ zavolala za ním Hanka.

„Až přijde, tak přijde. Určitě to poznáš,“ zamával jí na rozloučenou Nestor.

V tu chvíli dívka ucítila, jak se Samův peníz ohřál. Je čas počkat na malého kamaráda u východu z labyrintu. Vykročila k cestě a zahlédla, že už se od přístavu vracejí i oba její kamarádi s panem Mojeranou.

Errata:

12.08.2021 12:24