Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Konečně klid?

„Měli bychom se dostat někam kousek stranou, kde nebude tolik lidí,“ rozhlížel se Vron, „otvírat bránu uprostřed davu by asi nebyl dobrý nápad.“

„Možná bychom mohli popojít kousek po pláži do té kamenité zátočiny,“ navrhl Rafan a ostatní jen přikývli na souhlas.

Hanka se divila, že se tu v takovém vedru nikdo nekoupe, ale když se podívala na vodu zblízka, pochopila to. Všude plavalo plno chaluh, na břehu to smrdělo rozkládající se rybinou a dno bylo víc kamenité než písčité.

„Jé, podívejte, támhle se perou krabi,“ ukazoval Sváťa a všichni se jako na povel ohlédli naznačeným směrem. Jeden agresivní krab pronásledoval jiného, který byl skoro dvakrát tak velký. Pustil se do něj a zahnal ho pryč. Pak se vrhl pod kámen a vyhnal odtud dalšího kraba. Jak šel Sváťa okolo, upoutal jeho pozornost, útočník opustil původní cíl a vrhl se směrem ke Sváťovi, který vyjekl a uskočil. To už tu ale byl Rafan a útočícího kraba zašlápl.

„Kdo ví, co to bylo za podezřelou mrchu,“ řekl, když viděl, jak se Hanka zamračila.

„Už jsme dost daleko od lidí,“ usoudil Vron a otevřel bránu.

Než se nadáli, byli poblíž útulku pro magická zvířata.

„Tak tomu říkám pohodlné cestování,“ ušklíbl se vesele Rafan, „asi se to budu muset taky naučit.“

„Není problém bránu otevřít,“ podotkl Vron, „důležitější je vrátit prostor po jejím zavření zase do původního stavu. Teprve až se naučíte i tohle, dostanete povolení kouzlo bran používat.“

„Proč jsou všechna potřebná kouzla tak složitá,“ brblala Hanka nespokojeně a zamířila k obytným budovám. Už se těšila na sprchu a obyčejnou postel, která se nehoupe.

Čekal je rušný večer, plný otázek a odpovědí. Všichni tu dvojčata dobře znali a byli zděšení z toho, co slyšeli. Litovali Mojeranu a pochybovali o škole, která má tak rozporuplnou pověst. Nakonec byla Hanka ráda, když ji Rafan odtáhl z jídelny s poukazem na to, že jsou unavení a potřebují se vyspat.

Druhý den už se zase všichni zapojili do práce v útulku. Odpoledne mívali volno, aby se mohli zajet vykoupat nebo provětrat tleskavce. Hanka s Rafanem zase oprášili zdejší supervolonová prkna, ale Sváťu na ně nezlákali, ten s nimi jezdil zásadně na některém z fuňů.

Brzy si Hanka i Rafan všimli, že mívají na svých výletech doprovod. Hned oba uhodili na Vrona, co to má znamenat. Copak jsou malé děti, aby pořád museli být pod dozorem?

„Říkal jsem mému pánovi, aby vaše hlídání nedělal tajně,“ přiznal kouzelný džin a potvrdil jejich podezření, „ale on chtěl, abyste se cítili svobodně, a přitom se vám nestalo nic zlého. Má totiž s hlídáním Hanky špatné zkušenosti. A teď by se musel dokonce zpovídat jednorožcům, kdyby se přihodil nějaký malér. A o to on nestojí, to jistě chápete.“

„To sice chápeme, ale řekni nám, Vrone, má snad Dundar ke svému strachu nějaký důvod, o kterém nevíme?“

„Ano.“

„Pověz nám, co víš,“ vybídla ho Hanka.

„Můj pán nebude rád, že vám to říkám, ale přímo mi to nezakázal. Jak možná víte, před časem pronásledovali ochránci únosce draků v Dubovníku. Nikde se o tom oficiálně nemluví, protože to skončilo fiaskem. Skupina ochránců nedokázala chytit jednoho lumpa. Kdyby se draci doslechli, že lidé nechali utéct právě tohoto hledaného kouzelníka, byla by to pro Bdělé a ochránce pěkná ostuda.“

„Ale draci ho přece tenkrát taky nedokázali zadržet,“ namítl Rafan.

„To sem nepleť,“ zamračila se Hanka, když si uvědomila svoji neslavnou úlohu v obou honičkách, „čeho se Dundar bojí? Že se sem kouzelník vrátí?“

„To snad ani ne. Ale onehdy přijel za Sidi její bratr a vyprávěl, že dva z ochránců, kteří se účastnili honičky v Dubovníku, byli zavražděni třetím ochráncem, kterého postihlo šílenství.“

„A hrome!“ zamračil se Rafan.

„A proč Dundar nepověřil naším hlídáním tebe?“ podivila se Hanka.

„Já mám za úkol hlídat Aničku a její matku Mirandu.“¨

„Ty bys přece zvládl oboje,“ zarazil se Rafan, „nebo ne?“

„Vždyť já vás hlídám. I když mi to pán přímo nepřikázal. Jediný problém je, že Hanka je pro mě díky své částečné dračí osobnosti magicky neviditelná. Vnímám ji jen, když použije nějaké výraznější kouzlo. Ovšem pokud jsi s ní ty a Sváťa, mám celkem dobrý přehled, kde se momentálně pohybujete.“

„Víš co,“ navrhla Hanka Rafanovi, „necháme to tak, jak to je. Nám ten rádoby nenápadný dozor až tak nevadí a Dundar bude spokojený, že dělá, co je v jeho silách.“

„No dobře,“ trochu nespokojeně rezignoval Rafan, „jak myslíš. Je to sice plýtvání lidskými silami i časem, ale já už to nějak přežiju.“

A tak se smířili s tím, že vždycky někdo z pracovníků útulku hlídal zdálky jejich vyjížďky.

Jednou týdně bral Dundar do útulku i malou Aničku, aby si od ní máma odpočinula. Bylo to dítko zvědavé a od té doby, co se naučila chodit, s ní byla trochu starost. Nebála se absolutně ničeho, lezla do klecí, kam chodili s obavou i dospělí, a nechala se od ní hladit i zvířata, která jinak lidi nesnášela. Dundar svěřoval hlídání Sváťovi a Hance a vždy jim kladl na srdce, aby malou nikam nepouštěli. Jenže ona vždy využila každý okamžik jejich nepozornosti, aby se vydala přesně tam, kam nesměla. Když ji lovili z klece trnovců, schytali Sváťa i Hanka několik vystřelených bodlin, ale Aničce se jako obvykle vůbec nic nestalo. Měla opravdu zdatného strážného anděla.

Jednou Hanka zastihla Sváťu, jak připravuje dopis.

„Komu píšeš?“

„Danovi.“

„Ferellimu?“

„Jiného ani neznám. Píšu, jaký je tu báječný klid a pohoda.“

„Abys to nezakřikl.“

„Ty už jsi jako on. Pořád mi prorokuje nějaké katastrofy a připomíná, že měl pravdu i s výletem na Ostrov volby, když nám věštil, že to určitě neproběhne v klidu a bez komplikací.“

„A co je u nich nového?“

„No, psal mi o jedné skvělé podívané, když nedávno dorazila do přístavu Sépie. Prý tam zuřiví námořníci a cestující přivlekli před starostu svázaného chlapa a chtěli ho obvinit z toho, že ohrožoval na životě cestující i posádku. Prý se je pokusil zavraždit vyhladověním. Hádej, kdo to byl?“

„Chudák Franta Soudek,“ politovala ho škodolibě Hanka, „taky má pořád problémy.“

„Mimo jiné tě mám pozdravovat.“

„Dík. To mi připomíná, že už jsem dlouho nepsala Paule. Vlastně možná ani neví, že teď mám za rodiče jednorožce. Co myslíš? Nebude jí to připadat nenormální?“

„Po tom, co prožila s námi a kouzelným džinem? Klidně jí to napiš. Pokud by to nepochopila ona, tak už nikdo.“

„Máš pravdu,“ zasmála se Hanka, „neměla bych o ní pochybovat, byla to vždycky má nejlepší kamarádka.“

Už skoro měli pocit, že prázdniny proběhnou bez dalších komplikací. Všude byl klid a oni si jako obvykle vyrazili odpoledně k jezeru, aby se vykoupali. Sváťa si osedlal funě a Hanka s Rafanem se honili ve vzduchu kolem něj na prknech. Dobře se při tom bavili a ani nevnímali postavu, která je zdálky nenápadně sledovala. Všimli si jí až teprve v okamžiku, kdy ta postava vyrazila zoufalý hlasitý výkřik. To zakvílení bylo tak bolestné, že se po sobě jen významně podívali a všichni tři okamžitě vyrazili na místo, odkud se výkřik ozval.

Rafan s Hankou tam dorazili jako první. Ze splašeného funě zahlédli už jen zadek, zato muž, který na něm ještě před chvílí seděl, byl teď zkroucený na zemi uprostřed vypáleného kruhu. Hanka se k němu chtěla hned vrhnout, ale Rafan ji zadržel a ostražitě se rozhlížel. Díky tomu si uvědomila, že tu někde musí být pravděpodobně i útočník. Skoro automaticky použila ochranu magického mostu a zapojila magický zrak. Ještě před okamžikem pátrala, jestli se útočník neskrývá za zubatou skálou, a teď najednou viděla, že hrozbou je přímo zubatá skála, a jestli se nemýlila, a byla si skoro jistá, že ne, číhal tu zamaskovaný černý drak. Ani na okamžik nepochybovala o tom, že je to Zuřivý Dráp. Cítila pohyb magie.

„Chraň se,“ zařvala na Rafana a odskočila pryč od ležícího muže. Kdyby snad ještě žil, nechtěla, aby schytal další dávku útočného kouzla.

Skála najednou ožila a drak se ji pokusil zasáhnout plamenem. Trefil se jen částečně, což bez problému vykryla ochranou. Za plamenem však následovalo další kouzlo. Magický most ho naštěstí uzemnil, aniž Hance uškodilo. Pak uviděla, jak Zuřivý Dráp rozzuřeně vyrazil za ní a napadlo ji, jestli tentokrát nechce použít i fyzický útok. Proti jeho váze a drápům by mnoho šancí neměla. Vrhla se ke svému prknu a než k ní stačil dorazit, byla z dosahu.

Vzduch kolem nich zajiskřil branami a téměř současně se tu objevil Vron s Dundarem a jednorožec, kterého svým prstenem přivolal Sváťa. Na draka se sneslo naráz několik kouzel. Dundarovo po něm jen neškodně sklouzlo, ale jednorožcovo zpomalení a Vronův zásah svalového ochromení vykonaly své. Zuřivý Dráp se zastavil a vypadal zmateně. Hanka se podívala na jeho prázdný oční důlek a pocítila s ním soucit. Pak si vzpomněla na Nestorova slova. Měla by ho pochopit a měla by mu odpustit...

„Zabij ho,“ nařídil Vronovi Dundar.

„Ne, počkat,“ skočila před Vrona Hanka, „nezabíjej ho.“

Dundar ji odstrčil: „Holka bláznivá, je to pro tvoje dobro!“

Pak postrčil Vrona o krok dopředu a rozkázal: „Zabij ho hned teď! Okamžitě!“

Kouzelný džin zdvihl ruku, aby splnil rozkaz, ale Hanka znovu skočila před něj.

„Nesmíš ho zabít! Plamův bratr a syn Karmaneuduny nemůže umřít kvůli mně, to nejde, nedovolím to!“

„Ale můj pán...“

„Vím, že bys měl poslechnout, ale přemýšlej. Ty se přece můžeš rozhodnout i podle svého vlastního úsudku. Vždyť draky znáš. Už napořád by jeho smrt stála mezi mnou, Plamem a jeho matkou. Nezabíjej ho, prosím,“ vložila Hanka do své prosby zoufale naléhavý tón.

„Stále tě bude ohrožovat na životě,“ namítl kouzelný džin.

„Zabij ho,“ opakoval netrpělivě Dundar.

„Mám nápad, dovol mi aspoň, abych ho zkusila,“ škemrala dál Hanka bez ohledu na Dundarovy pokyny a držela džina za ruku.

Jednorožec je zvědavě pozoroval a Hanka si byla téměř jistá, že už si v její mysli přečetl, co má v úmyslu.

„Otče, řekni,“ otočila se na něj, „půjde to?“

„Myslím, že půjde. Zdá se mi to jako dobrý nápad,“ odpověděl R’íhan.

„Vidíš, půjde to, nezabíjej ho, prosím,“ znovu se naléhavě otočila na Vrona.

„Chceš po mě, abych,“ odmlčel se na vteřinu džin, „abych... Dobře. Vkládám život toho draka do tvých rukou.“

V té chvíli Hance došlo, co si vlastně od Vrona vyžádala.

„Ach, bože, to jsem nechtěla,“ zavřela nešťastně oči a objala kouzelného džina.

„Dej na sebe pozor, děvče,“ zašeptal a svezl se na kolena, jak mu rychle ubývaly síly.

„Co je? Co se děje?“ přistoupil k nim zmateně Dundar.

„Vrone, příteli, já... Moc se omlouvám,“ polykala Hanka slzy, když už v rukou necítila hmotnost jeho těla a rozplýval se jí před očima.

Rafan ji vzal za ruku a zdvihl ji zpět na nohy.

„Co s drakem? Proč jsi nechtěla, aby ho zabil?“ zeptal se znepokojeně.

„Vždyť jsem ti vyprávěla, co mi řekl Nestor. On si nemůže pomoct, nedokáže zapomenout, že jsem ho ztrapnila. Už kvůli tomu přišel o oko i o rodinu. Takže teď poprosím R’íhana, aby mu něco vzal a něco dal.“

„Nerozumím.“

„Chci, aby mu R’íhan vzal vzpomínky na poslední tři roky. Místo toho by měl dostat dar prostorového magického vidění.“

„Ale vzpomínky se dají obnovit, a to nejen magicky.“

Hanka se otočila k jednorožci a zeptala se: „Je možné propojit dar magického prostorového vidění s podmínkou, že drak v budoucnu nebude chtít obnovit své vzpomínky?“

„Chceš aby si byl vědom toho, že když se bude zajímat o to, co zapomněl, bude zároveň s tím ztrácet schopnost prostorového vnímání?“

„Zuřivý Dráp byl vždycky velice zdatný letec,“ podívala se Hanka s určitou sympatií na ochromeného černého draka, „a magické prostorové vidění by mu umožnilo zase patřit mezi nejlepší. Bude-li si vědom toho, že může své schopnosti ohrozit, když se začne zajímat o nedůležité informace, věřím, že si vybere správně. Ale kdyby si přece jen vzpomněl a zase se pokusil zaútočit, bude pro nás lepší, když o tuto schopnost, kterou mu dnes chci nabídnout, co nejrychleji přijde.“

„Rozumím,“ přikývl jednorožec, „uvedeme do rovnováhy vzpomínky a prostorové vidění. Dnes zhoupneme váhy na stranu prostorového vidění. Jak to bude dál, bude záviset na postoji Zuřivého Drápa. Rozumím tomu dobře, moje dcero?“

„Ano, rozumíš mi přesně, otče,“ usmála se Hanka.

„Očarování draka patří mezi obtížná kouzla. Dopřejte mi tedy chvíli klid na soustředění. Ty zatím zavolej Drápovu matku. Až skončím, bude drak potřebovat nějaké vysvětlení a oporu. Věřím, že Karmaneuduna si s touto situací poradí nejlépe.“

„Ano otče,“ odpověděla Hanka a zatímco jednorožec kolem sebe zdvihl vlnu magie, oslovila Plama a vysvětlila mu, k čemu právě dochází.

Sváťa a Rafan se ujali nevděčné úlohy uklidnit Dundara a opatrně mu vysvětlit, že právě přišel o kouzelného džina. Léčitel zatvrzele odmítal pochopit, že už se u něj Vron nikdy neobjeví. Díval se na oba chlapce, jako kdyby mu chtěli do kapsy propašovat jedovatého škorpióna. Stále ještě nedokázal přijmout fakt, že se bude muset vrátit k životu, jaký vedl před nálezem láhve s kouzelným džinem.

Kousek od nich se otevřela velká brána a objevila se Karmaneuduna a její mladší syn Zuřivý Plamen, kterému tu všichni důvěrně říkali Plam.

Hanka se k nim rozběhla, aby je přivítala. Tiše si povídali opodál a čekali, až jednorožec skončí.

Závěr jeho čarování byl téměř uměleckým dílem. R’íhan se vzepjal, jeho roh zezlátl a zlatavé jiskry prolétly prostorem a na okamžik zahalily Drápovu postavu. Jak jiskry pohasínaly, začal drak jevit známky zotavení. Jednorožec ustoupil stranou a kývl směrem k Hance, aby přivedla draky.

Karmaneuduna natáhla krk ke staršímu synovi a důkladně si ho prohlížela.

„Jak se cítíš?“ zeptala se ho.

„Já nevím... Kde jsem se tu vzal?“

„Zlé kouzlo ublížilo tvé mysli. Museli jsme poprosit jednorožce, aby ti pomohl. Udělal to. Jen vzpomínky na posledních několik let obnovit nedokázal. Tvrdí, že obnova vzpomínek by způsobila ztrátu tvého prostorového vidění, které ti umožňuje bezpečně létat. Řekla jsem mu, ať raději zachová tvou schopnost dobře létat. Rozhodla jsem to správně?“

„Ano, matko. Létání je pro mě velice důležité, to přece víš. Důležitější než pár vzpomínek,“ odpověděl Dráp.

„Budeme muset být opatrní,“ pokračovala jeho dračí matka, „jakýkoliv návrat vzpomínek by mohl způsobit recidivu a opětnou ztrátu prostorového vidění. I ty sám se budeš muset snažit, aby se vzpomínky náhodou nevrátily.“

„To je v pořádku, já to zvládnu. To jsem si fakt nemyslel, že mě někdy bude léčit jednorožec,“ mumlal si drak napůl pro sebe.

Hanka si oddechla. Podařilo se to! Sice se ještě necítila na to, aby mu odpustila, ale přála mu, aby létání obnovilo jeho radost ze života a nasměrovalo ho v budoucnu někam hodně daleko od ní.

„Děkujeme,“ naklonila se dračice k jednorožci a jedním okem mrkla i na Hanku. Plam se k dívce naklonil, nechal se podrbat na krku a zlehka foukl do jejích vlasů.

S úsměvem a obrovskou úlevou hleděla za nimi, jak odcházejí branou zpět do svého domova.

Pak si náhle uvědomila, co udělala Vronovi, a úlevu v její mysli nahradil obrovský pocit viny. Tentokrát to bylo horší než minule, když Vron zemřel při ochraně jejího života. Tehdy se rozhodl on sám. Ale teď? Vlastně ho přemluvila, aby se dobrovolně vzdal svého života. Nedomyslela to. Stál vlastně Drápův život za takovou oběť? Najednou si tím vůbec nebyla jistá.

„Dnes se mnou půjdeš domů,“ nařídil R’íhan autoritativně, „řekni přátelům, že se vrátíš za dva dny.“

Přikývla a šla splnit jednorožcovo přání. Pohled na zdrceného Dundara prohloubil její pocit viny. Měla právo zničit jeho pouto s kouzelným džinem? Nebude teď jeho rodina Vronovým odchodem trpět? Jak bude chodit léčitel do práce, když neovládá kouzlo bran? Nakonec byla ráda, že může odejít s R’íhanem do lesa, kde se dá v klidu přemýšlet i truchlit.

Druhý den zavedla Hanku L’gala k velkému kameni u řeky. Dotkla se rohem prohlubně v kameni a řekla: „Kéž voda odnese žal mé dcery daleko do moře.“

Pak se otočila na Hanku: „Toto je náš kámen smutku. Když nás opustí někdo blízký, vždy v sobě máme bolest i pocit, že jsme neudělali v minulosti některé věci správně, a tíží nás pocit viny. Prosíme kámen, aby přenesl náš smutek i vinu do vody, aby mohlo odplynout všechno to, co trápí duši. Je důležité odpustit sobě i těm, kteří nám ublížili.“

„Jak si mohu odpustit to, co jsem udělala?“

„Přemýšlej, dceruško. Já osobně si myslím, že jsi situaci řešila nejlépe, jak to šlo. Kdyby Dráp zemřel, trápilo by tě pomyšlení na tvého dračího přítele a jeho matku. Tys ale nalezla řešení, které by mohlo přinést klid pro ně i pro tebe.“

„Ale Vron...“

„Kouzelní džinové neumírají. Zase se někde časem objeví.“

„Jenže Vron zemřít může. Tohle už bylo podruhé, a vždycky kvůli mně. Vysvětlil mi, že je rozdíl mezi umíráním a zapuzením. Když nedokáže splnit přání svého pána, je zapuzen do té doby, než ho najde někdo jiný. Ale Vron zjistil, že se může vzepřít proti vůli svého pána a dokonce i odmítnout poslušnost. Není to pro něj snadné, ale pokud je přesvědčen, že je to pro dobrou věc, dokáže to. Tím ale u toho pána skončí. Pak to ovšem není zapuzení, ale smrt.“

„Ale jeho existence tím nekončí, jak se zdá.“

„Podle toho, co nám o sobě řekl, to vypadá, že by jeho kletba mohla být zrušena, pokud třikrát zemře pro osobu, kterou má rád. Pak už by nebyl kouzelným džinem. Ale nevím, co se rozumí tím vysvobozením. Možná to znamená, že nakonec zemře doopravdy jako každý člověk a nebude už muset snášet tolik bolesti, jako teď.“

„Tak vidíš. Ty se tu trápíš a třeba jsi mu svým rozhodnutím pomohla na jeho pouti za vysvobozením z bolestivé existence.“

„Jestli se po celou dobu cítil tak mizerně, jako já teď, asi by to opravdu mohlo být vysvobození,“ vzdychla Hanka nešťastně.

„Svěř kameni a vodě své trápení a pak se přijď najíst. P’ujibo už se nemůže dočkat, až si na něj najdeš chvilku času.“

Když ji L’gala opustila, vyšplhala Hanka nahoru na kámen a zahleděla se na vodu, která si hledala cestu kamenitým korytem. Dovolila slzám, aby si našly cestu po tvářích a vzpomínala na ty nejhezčí chvíle s kouzelným džinem. Celým svým srdcem si přála, aby se zase objevil někde blízko, aby ho dokázala poznat, aby mu mohla vrátit paměť... Paměť! Nestor řekl, aby u sebe nosila džinovu paměť, až přijde čas! Nejspíš už ten čas nastal. To znamená, že Vrona možná zase někdy uvidí. Snad ho dokáže i poznat. Přece jen se jí trochu ulevilo a rozhodla se vrátit a dělat zase chvíli společnost P’ujibovi.

Večer pak došlo i na podrobnější povídání o všem, co Hanku poslední dobou potkalo. Byla příjemně překvapená, že jí nikdo nevynadal, ani jí nic nevyčítal. Naopak. R’íhan jí řekl, aby vzala v úvahu, že je jen člověk a že dělat chyby není nic špatného, pokud je nedělá schválně nebo z hlouposti. Prý bude rád, když se Hanka ze svých zážitků dokáže poučit. Pochválil ji za nápad se Zuřivým Drápem. Řekl, že to byl nápad hodný jednorožce a Hanka se těmi slovy cítila velice poctěna. Pak se rozhovor stočil na záležitosti jednorožců a dlouze se diskutovalo nad jejich stížnostmi na rozpínavost druidů, kteří chtěli rozšířit území Magického lesa na úkor jednorožců.

Mám báječnou rodinu, pomyslela si Hanka a radovala se z jejich zájmu a ohleduplnosti. Jejich postoj přinášel klid do její rozbouřené mysli a pomáhal jí nalézt ztracenou vyrovnanost. Až se zítra vrátí do útulku, bude už daleko snazší se podívat do očí Dundarovi a mluvit o tom, co se stalo. Někdy je prima mít rodiče.

Errata:

12.08.2021 12:24