Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nový spolužák

První školní týdny probíhaly bez větších problémů. Hanka už pomalu docházela k názoru, že bratři Pohromakovi dostali rozum, když je ani jednou nenačapala při nějaké záludnosti. Přesto nepolevovala v opatrnosti.

Jejich nový učitel je zatím nepřekvapil ničím mimořádným. Učili se odvracet drobná kouzlíčka a o jedech mluvili jen teoreticky. Sváťa byl nespokojen, že se tu zatím nedozvěděl nic nového. Prostě takový normální školní rok...

Průšvih přišel v okamžiku, kdy byl úplný klid a nikdo nečekal nic neobvyklého. Seděli u oběda v jídelně a jako vždy se bavili o učivu, které zrovna probírali. Venku pršelo, nálada byla mírně ospalá. Ani nedávali pozor, kdo sedí poblíž nich, spíš je zajímal tulík, který se snažil z jejich rizota krást hrášek. Byl naprosto neodbytný a sotva ho vyhnali od jednoho talíře, už se z jiné strany přikradl ke druhému a rychle rozhrabával rýži, aby našel co nejvíc hrášků, než ho majitel talíře polapí a vyhodí.

Hanku nesmírně překvapilo, když ucítila dotyk na své auře. Skoro nevěřícně se ohlédla magickým zrakem. Tenká šedá linka vedla k Renému. Hanku to rozzuřilo. Upíří cuc! To nechutně záludné kouzlo jí už způsobilo tolik potíží, že se nedokázala povznést nad situaci a dala průchod své zlosti. Než si Rafan všiml, že se něco děje, aby ji zbrzdil, odtlačila nepřátelskou magii po lince zpět k Renému. Ten si sice všiml, že Hanka zareagovala, ale nestihl tak rychle působení kouzla zrušit. Dívka s velkou chutí a bez ohledu na něj přepálila spojení a s uspokojením pozorovala, jak René bolestivě vyjekl.

„Co to zase sakra vyvádíš?“ obořil se na ni Rafan, ale odpovědět už mu nestačila, protože se u stolu objevil Hodal Pohromak, zdvihl Hanku za límec ze židle a odstrčil ji ke zdi.

„Magicky mě spálila,“ žaloval René.

„Tak jí to oplať,“ nařídil Pohromak a postrčil chlapce před sebe. Hanka překvapením zalapala po dechu. To ještě nezažila. Ani by od učitele nic podobného nečekala.

René k ní vyslal malý kapesní blesk, tedy spíš to byla jiskra než blesk. Asi se vzhledem k množství svědků bál použít něco silnějšího. Hanka jeho kouzlo po zásluze odrazila štítem do kouta. Zuřivost v ní narůstala do nebezpečných rozměrů.

„Takhle se to nedělá,“ zavrtěl učitel hlavou nad nedomrlým pokusem svého synovce a šlehl po Hance krátkým plamenným bičem. Nečekala tak razantní útok, takže její obranný štít zachytil jen část kouzla, a zbytek ji popálil na rameni. Sáhla po magii se zuřivostí, jakou snad ještě nikdy necítila. Než ale stihla zformovat útočné kouzlo, skočil po ní Rafan a strhl ji k podlaze. Držel ji na zemi, zatímco ona se snažila vší silou vyprostit. To už do jídelny vrazilo několik dalších učitelů v čele s Jasanovem.

„Ženská zatracená! Koukej se uklidnit! Koukej se rychle uklidnit,“ syčel na ni Rafan a Hanka cítila, že bude mít na rukou modřiny od toho, jak ji svíral. Přestala se s ním prát a kamarád jí vzápětí pomohl na nohy. Stále s ní lomcovala zuřivost, ale už ji dokázala ovládnout. Mezi učiteli se dopředu prodrala zástupkyně ředitele Diana Rena. Koukla se letmo na zamračeného Rafana a na Hanku, které z očí pořád ještě šlehal vztek. Pak se otočila k Hodalu Pohromakovi.

„Povězte mi, co se stalo.“

„Magicky popálila jednoho žáka. Musel jsem ji potrestat.“

„Ukažte mi spáleninu toho žáka,“ požádala ho.

René se tvářil rozpačitě: „Já, víte... Už mě to přešlo.“

„Tys jí to oplatil?“ zeptala se zástupkyně chlapce.

René jen zavrtěl hlavou a couvl zpět mezi ostatní zírající žáky.

„Kdo to děvče popálil?“ uhodila zástupkyně na učitele.

„Musel jsem ji potrestat,“ opakoval Hodal Pohromak, ale už zdaleka ne tak sebevědomě, „chtěla zaútočit i na mě.“

„A zaútočila?“

„Chystala se k tomu, když jste vešli.“

„Takže jste ji vlastně popálil preventivně...“ zdvihla Diana Rena přísně obočí. „To jsme tu ještě neměli!“

„No já... Zrovna...“ začal koktat Pohromak.

„Pojďte se mnou, prosím,“ požádala ho studeným přísným tónem.

Všichni se dívali, jak odcházejí, a chvíli trvalo, než se zase žáci začali vracet zpět ke stolkům a šuškat si o právě zažitém konfliktu. Jasanov zůstal jako dozor místo Pohromaka a ostatní učitelé rovněž zvolna odcházeli.

„Nech si to ošetřit,“ řekl profesor Hance, když prošel kolem jejich stolku.

To už ale na dívčině zranění pracoval Sváťa. Teprve, když jí z žil vyprchal vztek, začala cítit bolest. Ale Sváťova něžná péče jí dělala dobře. Zvolna se uklidňovala. Rafan jí podal sklenici se studeným ovocným čajem. Ani si nemuseli nic říkat. Věděla moc dobře, že se na ni zlobí. Měla se víc ovládat. Kdyby býval Rafan nezasáhl, mohlo to dopadnout pro Hanku mnohem hůř. Věděla to. Teď už ano. Byla mu vděčná, že ji zastavil. Za útok na učitele by ji vyloučili ze školy.

„Díky,“ řekla Rafanovi a oba věděli, že to není jen za ten čaj.

Popálenina se Hance zahojila do dvou dnů. Hodal Pohromak už se ve škole neobjevil a jeho hodiny byly zrušeny.

„To byla krátká kariéra,“ ušklíbl se Rafan, když se tu zprávu dozvěděli. Nijak zvlášť líto jim to nebylo. Hlavně Hanka to přijala s povděkem. Úplně jí stačilo, že bude na školních pozemcích potkávat Patrika a Reného.

Když začal znovu fungovat kroužek supervolonu, Hanka i Rafan se nadšeně přihlásili. Sice letos nemohli nacvičovat s ostatními, protože by kvůli studiu na jinodruhové škole chyběli v době, kdy se bude soutěžit, ale s chutí se zapojili aspoň do přípravných prací a pomáhali Ferinové s výukou nových talentů. Pohromakovi se tu objevovali spíš náhodně a jen proto, aby si zalétali, akorát Anděla docházela pravidelně. Rafan i ona vždycky úplně rozkvetli úsměvem, když se tu setkali. Hanka už si na jejich vztah tak zvykla, že skoro zapomínala, že i Anděla patří k nemilovaným Pohromakovým.

Domek u Zachariáše se opět začal plnit knihami, pomůckami, sešity a dalšími drobnostmi, které si v průběhu prvních týdnů nosili domů. Hanka se rozčilovala, že ten nepořádek uklízet nebude a honila kluky, aby aspoň tu a tam zredukovali množství volně se povalujících drobností. Přesto to pro ně byl ten nejhezčí domov, jaký kdy poznali. Vítali i společnost trpaslíka, když se u nich pravidelně v pátek stavoval na večeři, aby se jen tak mezi řečí dozvěděl všechno, co během uplynulého týdne ve škole zažili a viděli.

Jednoho dne, když se v pátek vraceli ze školy, zastihli Zachariáše na zahradě poblíž stromového domku. To by samo o sobě nebylo nic divného, kdyby trpaslík nedržel pod krkem štíhlého mladšího muže. V druhé ruce třímal hrozivou mačetu a netvářil se právě vlídně. Muž, kterého držel pod krkem, sípavě lapal po dechu. Zřejmě hrubě podcenil trpaslíkovu sílu.

„Kdo to je?“ zeptal se se zájmem Rafan.

„Ále, je to jen takovej hloupej moula, co si myslel, že by tu mohl snadno přijít k penězům,“ pokrčil rameny Zachariáš, „zkusil na mě vytáhnout takový trapný nožík pro frajery, tak jsem mu musel ukázat, že já mám poněkud větší.“

„Zdá se mi, že se dusí,“ podotkla Hanka, když viděla, jak muž poulí oči a sípe.

„Opravdu?“ povolil trochu stisk Zachariáš. Chlapík sebou hned začal kroutit.

„Myslím, že se nedusí. Vždyť vidíš, co má ještě síly,“ mrkl na ni trpaslík.

„Ale nechceš ho zabít tady u našeho domku, že ne?“ zeptal se nejistě Sváťa.

„Za co mě máte? Přece bych vám to tady nepokecal krví.“

„A co kdybys jednou udělal výjimku a pustil ho živého?“ vzal si slovo Rafan a Hanka si všimla, jak zloděj pobledl strachy. Zachariáš opravdu uměl působit velice hrozivě. A Rafana podezírala, že se tou situací baví stejně dobře jako trpaslík.

„Tobě se nechce kopat hrob, co?“

„Měj trochu slitování, měli jsme hrozně náročný týden.“

„No dobře, když přikývne na moje podmínky, tak ho možná nezabiju.“

„Předáš ho ochráncům?“ zajímalo Sváťu.

„To snad ani nebude nutný. Trpaslíci si své věci dycinky vyřizujou sami, to si pamatuj,“ kývl na ně, aby se přesunuli do domku, a sám vlekl chyceného chlapíka do staré budovy.

Vyšplhali do svého stromového domova a těšili se na večer, až jim Zachariáš poví, jak vlastně zloděje chytil.

„Tenhle víkend nejedeš domů?“ zeptala se Hanka Sváti.

„Táta nemá čas pro mě přijet a nikdo z útulku sem zrovna nemá cestu. Budu se muset spokojit s vaší společností,“ pokrčil rameny a uličnicky zamrkal.

Večer je Zachariáš zklamal. Jejich zvědavé otázky odbyl tvrzením, že to nestojí za řeč, takže se nic zajímavého nedozvěděli. Když ale odcházel, mávl na Rafana, aby ho doprovodil.

„Ten trouba zpíval, až se hory zelenaly,“ řekl trpaslík, když byli dost daleko od domku, aby Hanka a Sváťa nezaslechli, o čem je řeč, „ale ta jeho písnička se mi pranic nelíbila.“

„Chtěl tu něco ukrást?“

„Kdyby jenom ukrást! Přišel si sem pro život naší Hanky.“

„Cože?!“ zastavil se Rafan v šoku. „A tos ho jen tak pustil na svobodu?“

Zachariáš se také zastavil a otočil se čelem k němu: „Tenhle bambula nebyl nebezpečnej, toho byste zvládli levou rukou i sami, ale je tu něco jiného, co bych ti rád řekl. Ten sralbotka tvrdil, že je na Hančinu hlavu vypsaná značná finanční odměna. Jestli je to pravda, tak máme problém.“

Rafan se rozhlédl: „To znamená, že nikdy nebudeme vědět, odkud nám hrozí nebezpečí.“

„Zahradu mám pod dozorem. Však jsem ho taky hned chytil. Musel mi slíbit, že bude všude vykládat, jak snadno tu nevítaní návštěvníci mohou přijít o kejhák. Ale ve škole a ve městě na ni dávej pozor.“

„A neměli bychom jí to říct? Má dobré reflexy a jen tak se nedá,“ navrhl Rafan.

„Jak by ses cítil ty, kdyby šli po tobě?“

„Byl bych nervózní a v každém bych hledal vraha.“

„Tak vidíš,“ přikývl trpaslík, „dopřej jí trochu klidu. Věřím, že ji ohlídat dokážeš.“

„Ale ne vždycky jsme ve škole spolu...“

„No jo, no jo,“ zatahal se za vousy trpaslík, „tak já se pokusím pro ni sehnat osobního strážce.“

„Prosím?“ zděsil se té představy Rafan.

„Neboj se, ani nebude tušit, o koho se jedná. Mám takovou maličkou vizi, kdo by to měl být...“

„Zachariáši, já si nemyslím, že je to dobrý nápad,“ snažil se mu to Rafan vymluvit.

Trpaslík se ale jenom usmál a plácl ho zádech, až málem ztratil rovnováhu: „Radši běž zpátky, ať nás nepodezírají, že kujeme nějaké pikle za jejich zády.“

Sváťa s Hankou samozřejmě vyzvídali, o co šlo, ale Rafan jen mávl rukou a prohlásil stejně jako předtím trpaslík, že to nestojí za řeč. Nerad by lhal kamarádům. Ani tohle zamlčování skutečnosti se mu nelíbilo. Když viděli, jak se mračí, nechali ho na pokoji a šli si hrát s tulíkem.

V pondělí měli jako obvykle na první hodinu profesorku Ferinovou, se kterou probírali neutralizaci magie.

„I když už jste své kouzlo ukončili, pořád ještě zůstává kolem jakýsi magický smog, který je potřeba odstranit,“ vysvětlovala jim, „jsou to magicky aktivní částice s nepřirozenou polarizací. Tu polarizaci je třeba vrátit do původního stavu. Já vím, že není snadné se to naučit, proto dávejte pozor, já vám vysvětlím, jak na to...“

Její výklad byl ale přetržen vstupem profesora Jasanova, za kterým klátivě kráčel vysoký mladík s kšiltovkou naraženou do očí. Vlasy měl na ježka, oblečení ošuntělé a hrbil se. Ve třídě to zašumělo údivem.

Profesorka Ferinová vstoupila mezi lavice tak, že Hance zakryla výhled na příchozího.

„Ticho tady bude! Ticho prosím,“ řekla hlasitě a na zdůraznění svých slov zaklepala kloubem prstu do Hančiny lavice.

„Co koukáš? Na tebe to platí především,“ zabodla své oči do Hančiných a dívka absolutně nechápala, čím si vysloužila to nespravedlivé napomenutí.

Třída se ztišila a Jasanov si vzal slovo. Ferinová pořád ještě stínila Hance výhled.

„Dovolte, abych vám představil vašeho nového spolužáka Dominika Zdvořilého. Zatím svému jménu velkou čest nedělal, takže je v naší škole jen podmínečně. Pokusí se ukončit své vzdělání na naší škole a já doufám, že se mu to konečně podaří. Tak co, paní profesorko, kam ho posadíme?“ otočil se učitel na Ferinovou.

„No, Rafael by se mohl přesunout do poslední lavice a Dominik zůstane tady hned za Hankou, abychom ho měli na očích.“

„A sundej si tu čepici,“ nařídil mu ještě Jasanov, než odešel.

Hanka ucítila, jak ji ten nový kluk zatahal za vlasy. Zlostně se ohlédla a vykulila oči. Jeho prst přitisknutý na ústa ji vzpamatoval. Zmateně se otočila zpět dopředu. Najednou jí došlo několik věcí najednou. Proto ji Ferinová nabádala, aby byla zticha! Dominik je tu z nějakého důvodu na zapřenou a od ní se očekává, že ho neprozradí. Rychle vytáhla čistý papír a náhradní brk. Podala to dozadu Nikovi a zasyčela tak, aby to slyšeli i okolní spolužáci: „Na, půjč si moje a laskavě nevyrušuj!“

Pak se otočila zpět a stálo ji všechno úsilí, aby na sobě nedala znát bláznivou radost. Nik, ochránce Nik, vlastně teď Dominik má nějaké poslání na jejich škole. Vybavily se jí všechny jejich společné zážitky, létání na prkně, cesta k jednorožcům... Ale to ho nejspíš poznají i její kamarádi! Ale ne. Uvědomila si, že kluci ho vlastně nikdy nepotkali osobně. Jen jim občas něco vyprávěla. Hance vrtalo hlavou, co se asi na škole děje, že sem Nika poslali. Naprosto nebyla schopná se soustředit na výklad.

Po hodině si Ferinová zavolala k sobě Hanku, Sváťu i Rafana.

„Domluvila jsem Dominikovi ubytování u Zachariáše, takže vás chci poprosit, abyste ho vzali po vyučování s sebou do města. Doufám, že vám to nevadí.“

„Jasně, že ne, paní profesorko, my mu rádi ukážeme, kde to je,“ usmál se Sváťa.

„Děkuji ti.Věřím, že z vás budou kamarádi,“ přikývla spokojeně Ferinová.

„To teda nechápu, proč by měli bejt,“ zavrčel Rafan poté, co odešla a Hanka se na něj pohoršeně podívala.

„Co ti na něm vadí?“ zeptala se.

„Mám pocit, že si hraje na něco, co není,“ odpověděl jí zamračeně.

Hanka se neodvážila prozradit Nikovo inkognito, ale nepředstavitelně ji svrběl jazyk. Ještě že se může o své myšlenky podělit aspoň se svým dračím přítelem Plamem.

Rafan celý den nebyl ve své kůži a doma večer vyhledal Zachariáše. Uhodil na něj.

„Něco mi říká, že tenhle kluk má být ten osobní strážce, o kterém jsme v pátek mluvili. Mám pravdu?“

„Copak? Nelíbí se ti?“ vyhnul se přímé odpovědi trpaslík.

„Vypadá jako vandrák, svaly nic moc, akorát zvědavej kukuč!“

„Nepodceňuj ho. Tys taky vždycky nebyl jako ze škatulky.“

Rafan se zastyděl: „Promiň, máš pravdu. Já jen... Jsem z něj prostě nervózní.“

„Vadí ti, že je tu ještě někdo další, kdo si bude hrát na ochránce Hanky podobně jako ty?“

Rafan hned neodpověděl. Zamyslel se sám nad sebou a musel uznat, že má trpaslík oči jako rys a vidí do jeho emocí. Skutečně mu vadila nedůvěra, kterou k němu měli.

„To není nedůvěra vůči tobě,“ řekl vzápětí Zachariáš, jako kdyby slyšel jeho myšlenky, „měl by sis uvědomit, že teď už není jejím nepřítelem jen jeden černý drak. Hrozí daleko větší nebezpečí než kdy dřív. Měl bys být rád, že na to riziko nebudeš sám. Je to dost velká odpovědnost chránit ji, to doufám chápeš.“

„No dobře, pokusím se s ním spřátelit,“ vzdychl Rafan odevzdaně.

„Jsem rád, že se umíš na věc podívat s rozumem,“ pochválil ho jeho opatrovník, „ale neboj se, spát s vámi nebude. Taky potřebuje kousek soukromí a v mých zahradách jste teď v bezpečí.“

Rafan se tedy smířil s osobním strážcem zamaskovaným za neúspěšného žáka a v dalších dnech se nestačil divit, jak pozitivně na něj reaguje Hanka. Zato Sváťa z toho byl smutný. Díval se na svoji kamarádku, jak s Dominikem žertuje, jak on chodí všude za ní, dokonce i na stejné předměty. Začal s nimi dokonce sedat i u oběda. Dřív se mu nikdy nestalo, že by někoho ze svého okolí neměl rád. S příchodem Dominika se to změnilo. Už i spolužáci si začali šuškat o lásce na první pohled mezi ním a Hankou. Sváťa si znechuceně uvědomil, že toho dlouhána nesnáší. Dokonce už mu ani u oběda tolik nechutnalo. Všimnul si toho ale jen Rafan, který rovněž sledoval Dominika podezřívavým pohledem.

„Tak jí to přej,“ řekla Rafanovi na supervolonovém kroužku Anděla, „podívej, jak je šťastná. Každý se někdy zamiluje.“

„Když já mám pořád pocit, že on to jen hraje. Bojím se, že to Hanka jednou obrečí.“

„Máš to marné,“ smála se Anděla, „stejně by nepochopila, kdybys jí to rozmlouval. Musí si to zkrátka prožít na vlastní kůži.“

Hanka zatím prožívala ty nejkrásnější dny svého života. Nikova neustálá pozornost ji těšila a užívala si všech společných chvilek. Zářila jako sluníčko a měla pocit, že všechno špatné už je definitivně minulostí. I učení jí šlo nějak snadněji a lépe. Nik jí dokázal poradit nebo jí doporučil cvičení, které vedlo k požadovanému výsledku.

„A kde jsi nechal Junis? Nestýská se ti po ní?“ zeptala se Hanka na kvanteřici, která ho obvykle provázela.

„Ale jo, trochu se mi stýská,“ přiznal, „ale jak jsem se poslední dobou zdržoval u Sidi, zvykla si Junis na Péťu a nechtěla se od něj hnout. Bojím se, že už se ke mně ani nebude chtít vrátit.“

„Chudáčku,“ politovala ho.

„Jestli je tam šťastná, já to chvíli bez ní přežiju.“

„A fakt mi nemůžeš prozradit, proč tu ve škole jsi?“

„Už jsem ti nejmíň desetkrát říkal, že je to důvěrná informace, tak nevyzvídej.“

„Niku, já přece nikomu nic neřeknu...“

„A já zase slyšel, že tomu svýmu drakovi vykecáš úplně všechno,“ zasmál se Nik.

Hanka se zaškaredila, ale v duchu musela uznat, že v tomhle má bohužel pravdu.

„Tak už přestaň vyzvídat a radši pojď na drakonštinu, nebo nám Diana Rena vynadá za pozdní příchod.“

Přidali do kroku, aby se dostali do správné učebny a ve dveřích se srazili s bratry Pohromakovými.

„Nespletli jste si dveře?“ zašklebil se na ně Patrik. „Hodiny jazyka pro hrdličky jsou o kousek dál.“

Hanka ho přirazila na futro dveří a výhružně procedila mezi zuby: „Aby ses nedivil, že i hrdličky mají drápy!“

To už ale museli rychle zapadnout do svých lavic, protože se jim za zády vynořila Diana Rena se svým přísným pohledem za obrovskými brýlemi. Hned je začala zkoušet ze tří vět, které si měli doma připravit jako uvítání pro zasloužilého dračího vůdce. Najednou Hanka ucítila známý dotyk na své hlídací obranné vrstvě. Vztekle se ohlédla dozadu a zjistila, že tentokrát na ni upíří cuc zkouší Patrik. Diana Rena si všimla Hančina prudkého pohybu a zadívala se jejím směrem.

„Nech to na mě, já to srovnám,“ zašeptal zezadu Nik a Hanka vzápětí na své obranné vrstvě ucítila další kontakt. Otočila se tedy spořádaně dopředu, a když se pozornost učitelky vrátila ke zkoušeným, jen opatrně zašilhala magickým zrakem za sebe. Patrikovo zrádné magické vlákno už nevedlo k ní, ale bylo zauzlované kolem nohy učitelského stolku. Hanka pocítila k Nikovi hluboký obdiv. Jí dalo tolik práce, aby se tomu dokázala ubránit a on z toho dokáže v krátkém okamžiku udělat legraci. Nejraději by mu za to dala pusu. To už ale domyslet nestihla, protože ji profesorka zavolala, aby předvedla, co umí. Ještě že drakonština byla Hance tak blízká. I kdyby si doma nepřipravila vůbec nic, zvládla by tuto úlohu levou zadní.

Jako by to bratrům nestačilo, zkusil na ni upíří cuc ještě téhož dne u oběda i René. Její vzteklé ohlédnutí okamžitě zaznamenal nejen Nik, ale i Rafan.

„Nechte to na mě,“ nenápadně, ale autoritativně na ně mávl Nik. Hanka ale zvědavě šilhala, co dělá. Připadalo jí, že nějak šikovně zaslepil konec, který se přicucl k její auře a pak vlákno bleskurychle omotal kolem květinové výzdoby jídelny dřív, než se stihlo scvrknout. Zvědavě sledovala Reného, jak se zmítá v problémech, které musel na drakonštině pravděpodobně řešit i Patrik. Co je to posedlo, že to na ni zkoušejí oba ve stejném dni? Přece už na to párkrát doplatili. Copak jsou nepoučitelní? Naprosto nechápala, že jí po svých neúspěšných pokusech nedají pokoj, nebo proč si nevymyslí něco jiného.

„Díky,“ řekla Nikovi a zářivě se na něj usmála. Rafanova zamyšleného ani Sváťova smutného pohledu si nevšimla.

„To je maličkost,“ mávl rukou Nik a pustil se zase do svého nedojedeného moučníku.

To ale ještě nebylo vše. Jako by se události samy rozhodly nakupit do jediného dne. Že by souhra náhod? Nebo to až tak úplně náhoda nebyla?

Při cestě domů prošel rámem dveří jako obvykle první Rafan, za něj se vtlačil Nik, pak Hanka a nakonec Sváťa. Jak se postupně objevovali na kraji parku, zastihl je útok málem nepřipravené. Jediný, kdo dokázal zareagovat včas, byl Nik. Jeho dvě gesta rukou odvrátila letící šipky, které se zabodly k nohám Rafana a Hanky. To už se ale vzpamatoval i Rafan a vrhl se spolu s Nikem do parku směrem k lučištníkovi. Ten byl ale ve střehu a když uviděl běžící chlapce, sklouzl ze stromu, odhodil kuši, a než se k němu dostali, proklouzl pryč branou. Ale ještě těsně před tím, než se mu to podařilo, zasáhlo ho Nikovo drobné kouzlo. Stihl ho poznamenat na tváři skvrnou zlého úmyslu.

„Hajzl jeden,“ zaklel ochránce, když v parku zbyla jen malá útočná kuše, kterou sebral.

„Díky, byl jsem pomalej,“ řekl na jeho adresu tiše Rafan a byl vděčný Zachariášovi, že zařídil Hance právě tohoto divného kluka.

„To nic, hlavně že se nic nestalo,“ oddechl si Nik a pak hlasitě křiknul na Sváťu, „opatrně s těma šipkama, ať se neškrábneš.“

„To si dám fakt pozor,“ odpověděl Sváťa, který teď obě držel v ruce a pečlivě je prohlížel, „je na nich něco, co neznám, takže rostlinný jed to asi nebude. Hádám, že to pochází z živočišné říše. Vyznáš se v tom, Dominiku?“

Ochránce od něj šipky převzal a také je pečlivě prohlédl: „No, už jsem se s tou látkou jednou setkal a věřte mi, že to není nic, co by chtěl někdo na sobě vyzkoušet. Ale nevím, odkud ten sajrajt je.“

Pak šipky pečlivě zabalil do plátna, které vylovil z kapsy.

„Jak vás tak poslouchám,“ podívala se na kluky podezřívavě Hanka, „tak mě nejvíc zaráží to, že nikomu z vás není divné, že po nás vůbec někdo střílel. Nezapomněli jste mi náhodou něco říct?“

Rafan a Nik se po sobě mlčky podívali, ale to už se sem začali branou ze školy trousit další děti. Sváťa vzal kamarádku za ruku a nakročil k domovu: „Raději už pojďte, tady bychom asi moc mluvit neměli.“

„Má pravdu,“ přikývl Nik a všichni vyrazili k domovu.

Nicméně stejně se nakonec Hančině otázce vyhnout nemohli. Nik sice zmizel ve staré budově, ale po večeři dívka uhodila na Rafana.

„Hele, Rafe, jsi můj brácha, ať chceš nebo nechceš, tak buď tak laskav a nezatajuj mi, co víš.“

„On možná slíbil, že ti to neřekne,“ obrátil se na Hanku Sváťa, „ale co já vím, tak Zachariáš ho varoval, že na tebe někdo chystá útok. A jelikož jsi teď jako dcera jednorožců diplomaticky důležitou osobou, je nutné hlídat tvoji bezpečnost.“

„Někdo po mně jde?“ zamyslela se Hanka. Hned ji napadlo, kteří dva lidé by za tím mohli být. Únosce draků nebo Pohromak. Oběma velice nepříjemně zkřížila cestu. Zase si bude muset víc dávat pozor.

„Zachariáš tě nechtěl zbytečně znepokojovat,“ řekl omluvně Rafan.

„Zbytečně?!“ zamračila se Hanka. „Tomu říkáš zbytečně? Přece mě znáš, myslela jsem, že spolu mluvíme na rovinu. Nebo se snad něco změnilo?“

„Promiň, ségro, neměl jsem ti to tajit, máš pravdu. Jen jsem souhlasil se svým opatrovníkem, že bychom ti měli dopřát trochu klidu, dokud to jde. Za poslední dobu jsi ho moc neměla.“

Hanku pomalu přecházel vztek. Když přihlédla k tomu, že jí možná opravdu chtěli dopřát pocit bezpečí, už se jí nezdálo jejich mlčení tak trestuhodné. Zkroušený Rafanův pohled ji uspokojil.

„Tak už se nezlob,“ žadonil Sváťa, „vždyť my tě máme rádi.“

Jeho pohledu se prostě nedalo odolat. Hodila po něm polštář a zasmála se.

„Schovej si ty svoje psí oči pro někoho jiného, ano?!“

„Podle rozkazu! Hlavně když už se na nás nebudeš mračit,“ rozzářil se kamarád. I Rafan si oddechl, že to nakonec Hanka vzala s humorem. Teď už nic nebránilo tomu, aby si užili příjemný společný večer.

Týden po události se dozvěděli, že útočník byl dopaden a na rok poslán na nucené práce. Zachariáš si sice mumlal pod vousy něco o tom, že on by ho převychoval rychleji a účinněji, ale Nik se jen smál, že by pak ochránci přišli o své zaměstnání a to by po nich přece trpaslík nemohl chtít.

V půli listopadu je čekaly první dva týdny prázdnin letošního školního roku. Už bylo skoro zvykem, že se jako vždy chystali do útulku pro magické tvory. Dokonce si pro ně přijel sám Dundar. Sváťa vesele objal svého otce. Od té doby, co neměli Vrona, už ho nevídal tak často. Teď se těšil domů, hlavně na Aničku, kterou v poslední době neviděl častěji než jednou za tři týdny.

Do útulku se těšili i ostatní. Pracovali tam prima lidé, byla tam legrace a nikdo je nenutil do učení. Hanka s Rafanem si přibalili i svá supervolonová prkna. Už si plánovali, jak si tam v klidu zalétají.

„Bez Vrona je to cestování pěkná otrava,“ stěžoval si jako vždycky Sváťa, když se do útulku vypravili pomocí veřejných bran, „nemohl by nás příště vyzvednout pro změnu třeba R’íhan?“

„To těžko,“ pokrčila rameny Hanka, „nikdy u Zachariáše nebyl, tak tam ani nemůže vytvořit bránu, to dá rozum, ne?“

„Škoda.“

Nakonec i opovrhovaným a méně pohodlným způsobem dorazili na určené místo a uvítat je přišlo spoustu lidí. Byla tam Miranda s Aničkou, Sidi a Giro s Péťou, pomocníci z útulku a k jejich překvapení tu na ně čekal i Nik.

„Co se divíte,“ zašklebil se na ně, „budu tu o prázdninách makat s vámi.“

Hanka se zamračila, když si vzpomněla, že on bránu umí a snadno je mohl do útulku vzít bez toho nekonečného čekání na průchod branami a motání se davem lidí.

„Nemrač se, nesluší ti to,“ zašeptal Hance do ucha a zasmál se, když se po něm dotčeně ohnala.

„Hele, chovej se slušně,“ napomenula ho Sidi.

Pak se otočila ke všem přítomným: „No a jestliže někdo z vás tohoto darebáka ještě nezná, tak musím bohužel přiznat, že je to můj mladší bratr Nik.“

Oba Hančini kamarádi povytáhli překvapeně obočí a potom se po sobě rozhořčeně podívali.

„Ale to znamená, že on je...“ došlo konečně i Sváťovi, o koho se tu jedná, a vyčítavě se kouknul po Hance. Stejně pátravě se po ní podíval i Rafan. Teprve nyní si spojil její vyprávění o ochránci Nikovi s tím vytáhlým klukem, který se nedávno objevil u nich ve škole. Teď už bylo jasné, kde se vzaly jeho rychlé reakce a kouzelnické schopnosti.

„Koukám, že nám ty informace vázly vzájemně, že?“ neodpustil si rýpnutí do kamarádky.

„Že by?“ nevinně na něj zamrkala Hanka.

„Čím to, že jsi nám neřekla, že Dominik je totožný s Nikem, o kterém jsi nám vyprávěla? Já myslel, že si všechno říkáme na rovinu,“ zašklebil se Rafan.

„Bála jsem se, že byste s ním třeba nechtěli kamarádit.“

„Jen se nevymlouvej.“

Pak už mnoho času na dohadování neměli, protože tulík hned vyprovokoval honičku s Aničkou a kvanteřicí, která provázela Sidi. Začali se jim motat pod nohama a lidé měli co dělat, aby při přesunu do budovy na někoho z nich nešlápli. Péťa se na to z mámina náručí jen vykuleně díval.

Další tři dny ale Hanka musela strávit se svou rodinou. R’íhan si ji přišel ráno vyzvednout a nechtěl nic slyšet o odkladu. Měla strach, že jí na pasece bude zima, ale na místě překvapeně zjistila, že v domově jednorožců mají kolem sebe trvalé léto. První den ji nechali trochu odpočívat a bavit se s P’ujibem, ale pak došlo i na vážnou debatu s R’íhanem a L’galou. Oba se tvářili docela starostlivě.

„Dali bychom přednost tomu, aby ses nevracela do školy,“ řekla L’gala, „podle našeho názoru ti hrozí vážné nebezpečí a obáváme se, že Rafael s Nikem tě nedokážou ohlídat, že to nebude v jejich silách.“

„Ale já jim věřím,“ namítla důrazně Hanka, která si nedovedla představit, že by měla odstoupit před závěrem základního studia.

„Nezlob se na nás,“ omluvně prohlásil R’íhan, „máme o tebe starost. Vše se odehrává daleko od nás, kde tě nemůžeme osobně chránit.“

„Vážím si vaší péče,“ nechala Hanka otevřenou mysl, aby dokázala, že je má ráda, „ale velice stojím o to, abych mohla v Santareně dostudovat a zkusit, zda mě přijme některá jinodruhová škola do výběrové skupiny.“

„Hádám dobře, když si myslím, že se chceš dostat do dračího kruhu?“

„Ráda bych.“

„Snad bys tam byla v bezpečí,“ pokýval hlavou R’íhan, „nechceme bránit tvé touze. Kdy se bude konat výběrová akce?“

„Začátkem ledna.“

„To je ještě dlouhá doba na to, aby tě ohrozil útočník.“

„Slibuji, že budu dávat pozor a nebudu zbytečně riskovat.“

„Dobře. Nebudeme ti bránit. Kdyby bylo někdy nejhůř, pokusím se k tobě dostat i za cenu rizika ze slepé brány,“ řekl R’íhan a Hanka měla nepříjemný pocit, že svou tvrdohlavostí dohání svého otce do krajností, ke kterým by se jinak neodhodlal. Ale vzdát se školy nechtěla ani za tuhle cenu. Mít rodinu občas opravdu trochu svazuje. Vždycky je to něco za něco. Víc lásky znamená i víc zodpovědnosti a ohledů. S tím se holt nedá nic dělat.

Když se Hanka vrátila od jednorožců zpět do útulku, setkala se tu i s Tomem a panem Mojeranou. Přivezl svého vnuka, aby se tu trochu rozptýlil mezi známými lidmi. Ani ho nemohla poznat, jak moc se za ty tři měsíce změnil. Vyhublý vážný chlapec se smutnýma očima ani v nejmenším nepřipomínal rošťáka, kterého si tu všichni pamatovali. Hanka ho srdečně objala.

„Tak co, Tome, jak to jde?“

„Jo, je to v pohodě,“ odpověděl chlapec nepřesvědčivě.

„Nekecej, mladej,“ podívala se na něj přísně, „a kápni božskou! Fakt je to tam tak strašný, že se o tom ani nedá vyprávět?“

„Ještě horší,“ špitnul Tom a rozhlédl se, jestli ho neslyší náhodou i někdo další, „Samovi se tam líbí, ale já pořád ještě dostatečně neovládám magický zrak. Všechno je tam pro mě ponuré, smutné bez jasných barev, bez zábavy, šedivé...“

„Časem se to určitě zlepší,“ utěšovala ho Hanka a znovu ho objala.

„Já vím. Ale když ono to trvá už hrozně dlouho. Myslel jsem, že to bude lehčí.“

„Jo, kamaráde, některé věci snadné rozhodně nejsou.“

„To nejsou,“ vzdychl Tom, „víš, moc mi tam chybí tráva, stromy, dobří kamarádi a legrace. Nechci dědovi a našim nic říkat, aby nebyli smutní.“

Chlapec se rozplakal Hance v náručí. Tiše ho konejšila a pak si na něco vzpomněla.

„Jsi statečný a zvládneš to. Na, tady ti s sebou něco dám. Když je nejhůř, tak to člověku pomáhá,“ řekla a navlékla mu svůj jantarový amulet, ve kterém zářila sluneční jiskra.

„Ale to si nemohu vzít, je to tvůj amulet,“ utřel si slzy Tom.

„Jasně, že si to můžeš vzít. Podívej, mám ještě jeden amulet, tenhle už nepotřebuji.“

„Je překrásný,“ prohlížel si Tom jantarovou sluneční slzu a pak ji s úsměvem sevřel v dlani a tentokrát objal Hanku on.

„Ty to zvládneš,“ řekla mu.

„Jasně,“ oklepal se a znovu se na ni usmál. Pak běžel dědovi ukázat dárek, který dostal. Mojerana vypadal dojatě, když Hance děkoval.

„Tak kde to vázne?“ přiběhl za nimi Sváťa a vrazil jim do rukou kbelíky na vodu.

„Co blázníš?“ smála se Hanka. „My jsme se sem přišli rekreovat.“

„No jo, to by se vám hodilo! Koukejte makat,“ smál se kamarád, a když mu Hanka začala vyhrožovat večerním mučením, vyplázl na ni jazyk.

„No tak vidíš,“ postěžovala si s úšklebkem Tomovi, „a takhle mě tu vítají moji kamarádi.“

Za dva týdny tu Tom skutečně pookřál. Zase se začal smát a dovádět s tulíkem. Všichni z toho měli radost.

Prázdniny utekly jako voda a Hanka se ani nedozvěděla, že Mojerana s Nikem nenápadně odvrátili další pokus o kontakt s její osobou. Vzala jako fakt, že ji nikam nepouštějí samotnou, a vzhledem ke slibu, který dala jednorožcům, se ani nepokoušela uniknout z dosahu svých ochránců. Obzvláště, když na ni dohlížel Nik, do kterého se tu ještě víc zamilovala. Jeho humor i neustálá pozornost prozářily její dny radostí a už se svému citu přestala bránit. Nik rozhodně nebyl dotěrný a choval se k ní jako ke kamarádce. Nevadilo jí to, i když ve skrytu duše toužila po důvěrnějším kontaktu. Ale kdo ví... Co není, může jednou být.

Jediná výhoda, která vzešla z toho, že se Nik před jejími kamarády odmaskoval, byla v tom, že zpátky domů nemuseli cestovat přetíženými veřejnými trasami. Mladý ochránce je dopravil branou do Santareny během okamžiku, čímž si u nich šplhnul víc, než kdyby je pozval na zmrzlinu.

Errata:

12.08.2021 12:24