Vítej, návštěvníku!

Výběrové zkoušky

Po Vánocích už byl jen krůček k novému roku. Ti, kdo se ucházeli o studium na jinodruhové škole, začali být nervózní. Jako první se měl konat test u draků. Hanky se zmocnil pocit, že toho neumí dost, a začala Nika nutit, aby jí pomáhal s učením. Marně jí kluci opakovali, že už umí všechno, co by mohla potřebovat.

„To nic,“ utěšoval Rafan Nika, „takhle ona blázní vždycky, když jí o něco jde. To se srovná, až tam dorazíte.“

Stejně jako Hanka se už těšil i Plam. Byl naprosto přesvědčen, že jeho přítelkyně zkoušky bez problémů udělá a že spolu stráví několik báječných jarních měsíců. Lidé se sice neučili společně s dračími žáky, ale i tak zbývalo dost volného času na vzájemné poznávání i na různé zájmové aktivity.

Konečně nastala chvíle, kdy je profesorka Ferinová povolala ke zkouškám. Zájemců bylo patnáct a nechyběli mezi nimi ani všichni tři sourozenci Pohromakovi. Hanku to sice netěšilo, ale vedle Nika, který s nimi cestoval také, byla klidnější a vyrovnaná.

Prošli aktivovanou dračí branou a tam už je očekával statný černý drak. Doprovodil je na planinu, kde byli shromážděni zástupci školy a zvědavci.

Drak je uvítal v lidské řeči, ale pokyny k testu už zazněly pouze v drakonštině.

Vysvětlil jim, že budou muset prokázat odvahu a projít malou hořící branou, která je zavede na místo zkoušky. Tam na ně bude čekat pomocník, který jim předloží menší kámen. Ten budou muset kouzlem rozpálit a pak zchladit tak rychle, aby tou změnou teploty pukl. Pokud se to někomu nepodaří, bude to znamenat, že neuspěl.

„Rozuměli jste všichni, co je potřeba udělat?“ ujišťovala se Ferinová, než je pustila ke zkoušce.

Když se nikdo na nic nezeptal, spokojeně se usmála a naznačila drakovi, že mohou začít. Vytáhla ze své složky seznam žáků, postavila se k drakovi a začala je volat podle lidské abecedy.

Hanka měla jít předposlední, takže měla dost času pozorovat ty, kdo absolvovali test odvahy a znalostí před ní. Projít hořící branou nebylo těžké. Přesto to jeden ze spolužáků vzdal ještě před začátkem. Proč se proboha hlásí k drakům, když se bojí ohně, pomyslela si nechápavě Hanka.

Ostatní prošli v pohodě, ale samotná zkouška s kamenem asi až tak lehká nebyla, protože se vraceli celí zpocení a dva další jen smutně zavrtěli hlavou. Zato Pohromakovi zářili úspěchem už na dálku.

Kruci, zaklela v duchu Hanka, to je budu mít za zády celý zbytek školního roku.

Pak došlo i na ni. Pro průchod branou zvolila malý ledový štít a spokojeně pozorovala, že to naprosto spolehlivě stačí. Opravdu to nebylo nijak těžké. Prošla na malou sklaní plošinu, kde čekal drak a zvědavě si ji měřil. Byl jí trochu povědomý.

Prackou smetl kámen, který tam na ni čekal, a místo něj položil černý oblý šutr.

„Můžeš začít,“ řekl dunivě.

Zhluboka se nadechla a vyslala ke kameni vlnu žáru. Cítila, jak se rozpaluje. Otočila polarizaci žáru na chlad, ale kámen chladnou vlnu spolkl, aniž by ho to poznamenalo. Podívala se nejistě na draka: „Mohu to zkusit ještě jednou?“

„Ale prosím, jak je libo,“ kývl a oči se mu leskly pobavením.

Hanka zopakovala svůj pokus a dala do něj vše, co dokázala. S kamenem to ani nehnulo. Nechápala, jak je to možné.

„Můžeš to opakovat stále dokola, dokud ti stačí síly,“ zasyčel drak.

„A nemohla bych dostat jiný kámen?“ zkusila Hanka změnit taktiku.

„To tedy nemohla,“ natáhl drak hlavu, aby se na dívku podíval zblízka, „a musím říct, že je to od tebe velká drzost chtít u nás studovat po tom, co všechno jsi provedla Zuřivému Drápovi. Byl to zdravý plnokrevný drak, dokud nepotkal tebe. On si teď sice na některé věci nevzpomíná, ale my ostatní, co jsme ho znali, se postaráme, abys tady u nás neměla šanci. Rozumíš?“

Teprve teď si Hanka vzpomněla, odkud draka zná. Trochu ji zaskočilo, že ho tu potkává. Neměl by mít touhle dobou ještě bojový výcvik? Vybavila si vzpomínku na první setkání s Drápem a jeho kamarády i to, jak to s nimi dopadlo. Sakra! Copak to nikdy neskončí? Copak jí tu bude pořád někdo házet klacky pod nohy?! Dolehlo na ni deprimující poznání, že proti němu nemá šanci. Pokud by ho obvinila, že zfalšoval test, příliš by si u draků nešplhla. A studovat někde, kde by na ni koukali skrz prsty, či spíš mezi drápy, to by asi nedopadlo nejlíp. Možnosti, které měla, se Hance vůbec nelíbily. Musí si vybrat mezi jejich pohrdáním a nenávistí. Jak už se poučila, nenávist se u draků nedá vzít zpátky. Udělat si mezi draky dalšího nepřítele by byla chyba. S těžkým srdcem se rozhodla přiznat neúspěch.

„Rozumím velmi dobře,“ odpověděla drakovi s klidem, ke kterému se musela vší silou nutit, „ale mrzí mě to, protože mám draky ráda a těšila jsem se sem.“

Pak se k drakovi otočila zády a prošla branou zpět. Nik překvapeně zamrkal, když Hanka sklopila oči a zavrtěla hlavou. Neodvážila se pohlédnout ani na Plama, protože se bála, že z její rozbouřené mysli vyčte pravdu a ztropí tu skandál.

„Naše velká čarodějka to zvorala? No to je ale smůla,“ zazněl hlasitě do ticha posměšný hlas Reného.

„Dominiku, jsi na řadě,“ obrátila se Ferinová na Hančina průvodce.

„Víte... Já... rozmyslel jsem si to. Nechci tu studovat.“

„Dobrá,“ kývla bez velkého překvapení profesorka a otočila se na draka, „jestli jsem dobře počítala, máme tu deset adeptů ke studiu.“

„Ano. Přijmeme k nám deset studentů z vaší školy, kteří dnes uspěli v testu,“ potvrdil drak, „nástup je začátkem února, tak jako obvykle. Dnes vás ještě provedu po okolí a nabídnu vašim žákům několik oborů, kterým se tu mohou věnovat. Než nastoupí, měli by se už předem rozhodnout pro jednu hlavní specializaci.“

Ferinová svolala své svěřence k sobě.

„Chce ještě někdo z vás něco říci k testu a tomu, jak probíhal?“ zeptala se žáků a starostlivým okem spočinula hlavně na těch, kdo neuspěli.

Jen mlčky zavrtěli hlavami a Hanka vytrvale zírala na zem.

„Dobře. Takže tímto považuji výběrové řízení za uzavřené,“ konstatovala nahlas Ferinová.

Zvolna následovali draka a Hanka zarputile blokovala spojení s Plamem, který se ji neustále pokoušel kontaktovat a vyzvědět, co se přihodilo. Ani nevnímala, co jejich průvodce úspěšnějším spolužákům povídá. Všechnu svou energii musela vynaložit na potlačení vzteku, který s ní cloumal. Tolik se těšila... Věřila, že to dokáže...

Hrozně moc toužila všechno co nejdřív povědět Rafanovi. Vyslechne ji, uklidní a dokáže i vyhodnotit, zda se rozhodla správně, nebo jestli zase náhodou neudělala nějakou hloupost. Časem to bude muset říct i Plamovi, ale teprve až pomine zlost, kterou momentálně pociťuje.

„Netrap se,“ pocítila na svém rameni lehký dotyk dívčí ruky, „každý má občas špatný den. Zase bude líp.“

Hanka pohlédla do soucitných očí Anděly a moc nechybělo, aby se rozbrečela. Pak ale zahlédla zvědavou Patrikovu tvář, zatnula zuby a potlačila slabost. Statečně absolvovala celou návštěvu mezi draky, aniž uronila slzičku.

Po návratu ze školy už Nika a Hanku očekávali ve stromovém domku oba kluci. Sváťa držel v ruce dort s nápisem BLAHOPŘEJEME K ÚSPĚCHU. Teprve teď se Hanka rozbrečela a utekla do své malé ložnice. Nik chtěl jít za ní, ale Rafan ho zadržel.

„Nech ji vybrečet. Až bude chtít útěchu, vrátí se mezi nás sama,“ řekl, „zatím nám pověz, co se vlastně přihodilo.“

„Nevím,“ pokrčil rameny Nik, „u toho testu byl každý sám. Z nějakého důvodu neuspěla. Nikomu zatím nic neřekla.“

„To není možné, že by jen tak neuspěla,“ řekl Sváťa, který sloupl z dortu tu část čokoládové polevy, na které byl nápis, a likvidoval ji vlastními silami, „ona je fakt dobrá. Muselo se stát něco mimořádného.“

„A co když jí to jen tak docela obyčejně nevyšlo?“ namítl Nik.

„Chceš se vsadit?“ ušklíbl se Rafan.

„S vámi? Ani náhodou!“ zavrtěl hlavou ochránce a posadil se v naději, že Hanka přijde aspoň na večeři a něco jim poví.

„Niku, ty jsi ještě tady?“ podivila se dívka, když sešla do společné místnosti, a dokonce se na něj maličko usmála.

„Mám o tebe starost,“ vstal od stolu, přistoupil k Hance a setřel jí slzu z tváře. Vypadala tak smutně a křehce, že ji objal a cítil, jak se k němu zoufale přitiskla. Chvíli tak stáli uprostřed místnosti. Rafan strčil do zamračeného Sváti, který na ně upřeně zíral, a mlčenlivým gestem ho poslal, aby na stůl naservíroval večeři.

Najedli se mlčky, ale Hanka cítila, jak moc jsou zvědaví na to, co jim poví. Byla vděčná, že na ni nedotírají. Nechtělo se jí do toho, ale komu jinému by se měla svěřit, když ne jim. Tiše začala líčit, co ji u draků potkalo. Nejdřív naslouchali s vlídným pochopením, ale když skutečně pochopili, co se stalo, zhrozili se nad tou nespravedlností.

„Rozhodla ses dobře,“ prohlásil Rafan, když skončila, „každá jiná volba by byla horší.“

„Ale je to hrozně nefér,“ mračil se Sváťa, „co na to říkal Plam?“

„Ještě to neví,“ vzdychla Hanka, „bála jsem se toho, jak by zareagoval.“

„Zachovala ses velmi rozumně,“ přikývl i Nik, „mrzí mě, že ti to u draků nevyšlo.“

„Díky,“ usmála se na něj.

Když Nik odešel, přinutil Rafan Hanku, aby zkontaktovala Plama a všechno mu řekla. Drak, jindy tak klidný, se tentokrát rozzuřil přesně tak, jak Hanka očekávala. Všichni tři měli co dělat, aby drakovi vysvětlili, že je v jejich zájmu, aby se o tomto incidentu pokud možno nikdo nedozvěděl. Nakonec mu dovolili informovat Karmaneudunu. Doufali, že bude dračice natolik moudrá, aby nezpůsobila zbytečný poprask. Hance se ulevilo. S trochou lítosti přijala fakt, že se letos k drakům nedostane.

„Můžeš jít se mnou k jednorožcům,“ lákal ji Sváťa.

„Nebo se mnou k sirénám,“ nabízel Rafan.

„K jednorožcům se zkoušky dělají dřív. A navíc je to tam báječné. Hlásí se k nim asi pětatřicet lidí,“ pokračoval Sváťa a Hanka se obávala, že nedá pokoj, dokud ji nepřesvědčí. Dnes na něj ale neměla sílu, takže šla raději spát.

Sváťa jí opravdu nedal pokoj a hučel do ní každou volnou chvíli a nejhorší na tom bylo, že i Nik se tvářil, že by ho potěšilo, kdyby dívka studovala u jednorožců. Třetí den to Hanka vzdala a souhlasila, že to tedy zkusí.

Zašla se svou novou přihláškou ke studiu za Ferinovou a setkala se s vlídným pochopením.

„Přiznám se, že jsem něco podobného čekala,“ usmála se profesorka, „ve tvé situaci bude jen logické, když se dáš touto cestou. Jak už asi víš, ve středu ráno máte sraz s panem profesorem Smítkem. Přeji ti mnoho štěstí.“

„Děkuji,“ pokusila se o úsměv i Hanka. Tentokrát jí bylo úplně jedno, jestli uspěje nebo ne.

Ve středu se jich s profesorem sešlo třicet sedm, protože se k nim připojil i Nik. Hanka z toho měla nepokrytou radost, ale Sváťa se mrzutě mračil. Průchod veřejnými branami tentokrát proběhl neuvěřitelně hladce. Sváťa si ale dobře všiml, že Nik vždy promluvil se správcem brány a hned poté měli všude přednost. Profesor Smítko tím byl nadšen. Kousek za veřejnou branou Druidský háj na ně čekal jednorožec, kterého Hanka hned poznala.

„S’Faideo, moc ráda vás vidím. Je pro nás velkou ctí, že nás doprovodíte právě vy,“ pozdravila průvodkyni nadšeně.

Jako všichni jednorožci, i ona dokázala velice přesně vycítit, že to Hanka myslí upřímně, a potěšilo ji to: „Také tě ráda vidím, H'anaríjo. Myslím, že už se na tebe moc těší i tvoji rodiče a hlavně bratr.“

Pak se otočila k profesorovi, všechny zdvořile uvítala a otevřela bránu přímo do lesa jednorožců.

„Mám pocit, jako bych se vracel domů,“ zašeptal Sváťa, když se rozhlédl po známé planině, kde tvořila příroda i zdejší tvorové vzácně harmonický celek. Ti spolužáci, kteří tu ještě nikdy nebyli, se zvědavě rozhlíželi a vzrušeně si špitali mezi sebou.

„Naslouchající ctihodný B’hara vám teď vysvětlí, jak bude zkouška probíhat,“ řekla S’faidea a ukázala na dalšího statného jednorožce. Ten k nim přistoupil blíž, vyměnil si pár zdvořilostí s profesorem a pak oslovil i žáky.

„Doufám, že pro vás tento den bude příjemným zážitkem. Za chvilku vás dovedu na místo, kde je připraveno malé občerstvení. V pořadí, které určí váš učitel, budete postupně po jednom přicházet na místo zkoušky. Řeknu vám stručně o co půjde. Zavedeme vás k jedné povadlé rostlině a vy se pokusíte zjistit, co jí schází. Nebude to nijak časově omezeno, bude záviset na vás, jak dlouho ji budete zkoumat. Ničeho se neobávejte, nechceme, abyste rostlinu uzdravili, stačí nám jen váš názor na to, proč není v pořádku. To je vše.“

„Ne abys ji hned prvním pohledem uzdravil,“ otočila se Hanka na Sváťu, „to by ti pak mohli říct, že už všechno umíš a nemusíš tu studovat.“

„Myslíš?“ zarazil se.

„Ale ne. Dělám si legraci. Pro tebe to bude hračka.“

„Myslel jsem si totéž o tobě, když jsi šla k drakům. Asi se člověk nemá radovat předčasně,“ prohlásil zamyšleně.

„To byla jiná situace. Jednorožci jsou až úzkostlivě slušní a zdvořilí.“

„A co když ta zkouška není jen o tom, jak uzdravit rostlinu,“ vmísil se jim do hovoru Nik, „není za tím ještě něco jiného, co nám neřekli?“

Hanka se zamyslela. Nik měl pravdu. To, co po nich chtěli, bylo tak jednoduché, že by se to asi dalo zvládnout i bez magie. Kdo ví, jaký se v tom může skrývat háček.

„Hlavně počítejte s tím, že jednorožcům nejde lhát,“ řekla kamarádům, „když člověk něco neví, neměl by si vymýšlet. Je lepší být k nim poctivý a říkat to, co si opravdu myslíme. Mám s nimi už pár zkušeností a musím přiznat, že mě vždy mile překvapili, když jsem řekla nepříjemnou pravdu nahlas, místo abych zatloukala a mlčela.“

„Já z toho mám strach,“ přiznal Sváťa.

„Jsi dobrej, nemusíš mít strach,“ uklidňovala ho Hanka a vzala ho kolem ramen. Vděčně se na ni podíval.

„Nějak mi vyschlo v puse, pojďte se podívat na občerstvení,“ řekl Nik, když došli na určené místo, „jestli to bude zase podle abecedy, máme ještě spoustu času, než na nás dojde.“

Bylo to tak, jak řekl. Svlékli si teplé kabáty a usadili se na trávníku pod jedním stromem. Bylo tu teplo a slunečno navzdory počasí, které v současnosti panovalo v Santareně. Hanka jednorožce podezřívala, že magicky vylepšili právě tohle místo kvůli nim, aby se tu cítili příjemně.

Stůl na občerstvení byl plný lahůdek a nápojů. Vybrali si to, co vypadalo nejlákavěji, jen Hanka sáhla po nevábně vypadajících stvolech vodních rostlin. Ze zkušenosti věděla, že jsou vynikající a osvěžující, ale kamarády nepřesvědčila. Ti raději zvolili známou zeleninu a ovoce.

„Nikdy jsem tu nebyl a musím přiznat, že je tu opravdu nádherně,“ vzdychl blaženě Nik, když se uvelebil a začal chroustat jablko.

„Taky to tady na mě tak působí,“ přikývla Hanka, „nikde jinde není takový úžasný klid, jako tady.“

„To je tou harmonií a rovnováhou,“ přitakal Sváťa, „jednorožci jsou mistry v udržení rovnováhy. Fascinuje mě, jak lehce dokážou otevřít a zavřít bránu, aniž by pak po jejich magii zůstala jediná stopa.“

„To je fakt,“ souhlasila Hanka, „když vidím R’íhana, jak odchází, skoro to vypadá, že mizí rovnou ve vzduchu.“

„No, vidím, že i já bych se od nich mohl ještě učit,“ prohodil Nik.

„Proč ne. Když uděláš zkoušku, tak máš šanci,“ usmála se dívka.

„Neblázni,“ zasmál se ochránce, „to by mi v práci neprošlo. U jednorožců jsi v naprostém bezpečí, tady bych neměl co dělat.“

Sváťa se po této jeho poznámce rozzářil a začal se tvářit na Nika vlídněji.

„Copak ty jsi v naší třídě opravdu jen kvůli mně?“ podivila se Hanka.

„Já myslel, že to víš,“ podíval se na ni překvapeně Nik.

„Já myslela, že třeba hrozí něco škole.“

„Mohlo by, kdyby se tě pokusil napadnout nějaký trouba.“

„To znamená, že já ohrožuju školu tím, že do ní chodím?“

„Pleteš si pojmy, děvče. Ty nejsi zodpovědná za pitomce, kteří se snaží zbohatnout na tvůj úkor. Oni jsou ten rizikový faktor, na který musím dávat pozor.“

„Ale stejně...“ zachmuřila se Hanka.

„Nedělej si vrásky,“ naklonil se k ní Nik a začal si hrát s jejími dlouhými vlasy, „nemysli na to, stejně se s tím zatím nedá nic dělat. Věř mi, já to zvládnu, nic se nestane ani tobě ani nikomu dalšímu ve vaší škole. Ty za nic nemůžeš a nezasloužíš si všechny ty starosti kolem sebe.“

Když Sváťa zahlédl, jak Nik dívku pohladil po tváři a jak mu na jeho gesto odpověděla zamilovaným úsměvem, zase jeho nálada o stupeň poklesla.

Na louku se postupem času začali vracet uchazeči, kteří měli už svůj úkol za sebou. Živě mezi sebou diskutovali a dohadovali se, jak kdo mohl dopadnout. Jednorožci jim všem řekli, že podrobné vyhodnocení se každý dozví až po skončení celé akce. Snažili se řeči svých spolužáků neposlouchat, ale stejně neunikli tomu, jak se všichni podivovali mimořádně snadné úloze. Začali jim závidět, že už to mají za sebou.

Konečně došla řada i na ně.

„Nyní se připraví Svatopluk Vron,“ vyvolal Smítko jejich kamaráda.

Hanka s Nikem se také zdvihli, protože věděli, že půjdou hned po něm. Posadili se poblíž profesora a dívali se, jak Sváťa prochází branou na místo zkoušky. Teď už začala být nervózní i Hanka.

Sváťa se vrátil poměrně brzo a jen rozpačitě pokrčil rameny. Hanka prošla branou a S’faidea jí pokynula, aby přistoupila blíž. Ukázala gestem na keř rostoucí v puklině skály. Dívka k němu poklekla a dotkla se povadlých lístků. Evidentně rostlině chyběla voda a možná neměla ani dostatek živin. Zkontrolovala magickým zrakem, není-li keř nemocný plísní nebo kvůli parazitům. Nic ale nenašla.

Na to, v jakých tu rostl podmínkách, vlastně vypadal docela dobře. Hanka měla cukání mu ke kořenům přihodit trochu zeminy, ale pak si uvědomila, že jim kromě dotyku nedovolili jakoukoliv manipulaci. Pak se zamyslela. Určitě už na tomhle místě roste dlouho, proč najednou není v rovnováze? Znovu použila magický zrak a hledala nějaké cizí ovlivnění. Když nic nenašla, vzdychla a otočila se na S’faideu.

„Zdá se, že má málo vody a živin. Ačkoliv jsem se snažila, žádný jiný důvod, proč vadne, jsem neobjevila.“

„V pořádku, to stačí. Můžeš poslat dalšího,“ pokynula Hance a ta prošla branou zpět na louku mezi ostatní.

Jako poslední vstoupil na místo zkoušky Nik. I on se podíval na keř, ale ani se ho nedotkl, ani se ho nepokusil zkoumat.

Otočil se k jednorožci a podíval se na S’faideu přímo: „Jsem ochránce a mým úkolem je dohlížet na bezpečí Hanky a těch, kdo jsou jí nablízku. Pracuji ve škole v utajení, proto jsem dorazil až sem. Nechci ale urážet vaši inteligenci nějakým předstíráním. Je jasné, že u vás studovat nebudu, protože mezi jednorožci bude Hanka v naprostém bezpečí, pokud ji vaši učitelé přijmou.“

„Ráda vás poznávám, Niku,“ odpověděla S’faidea vlídně, „myslím si, že pro naši H'anaríju vybrali dobrého strážce. I vás bychom rádi přijali ke studiu, kdybyste chtěl. Ale obávám se, že H'anaríja není ještě dost vyzrálá, aby ocenila vědomosti jednorožců. Stále ještě touží poznávat svět a netuší, že poznávat sama sebe je také zajímavé. Nebudeme bránit jejím touhám, ať už si zvolí jakoukoliv cestu. Věříme, že moudrost a čas ji jednou přivedou i k nám.“

„Děkuji, že pro nás máte pochopení,“ uklonil se Nik, „udělám všechno, co je v mých silách, aby se Hance ani jejím přátelům nic nestalo.“

„Ano,“ potřásla hřívou S’faidea, „máš teď svůj úkol. Ale kdybys měl někdy zájem, tak ta nabídka, abys u nás studoval, stále platí. Přistup blíž.“

Když se Nik přiblížil na dosah, dotkla se S’faidea jeho ruky. Na zápěstí se mu objevil jako vlas tenký modrý proužek.

„Nyní smíš otevřít bránu na území jednorožců, budeš-li to někdy potřebovat, nebo v případě, že se rozhodneš u nás studovat. Očekávám ale, že tuto výsadu nezneužiješ.“

„To je pro mě velká čest,“ zamrkal překvapeně mladý ochránce, „vaše důvěra mě zavazuje a dám si velký pozor, abych ji nezklamal.“

V okamžiku, kdy Nik prošel branou zpátky, všichni na pasece zpozorněli, protože byl poslední ze zkoušených. Nyní by se měli dozvědět, jak dopadli.

Mezi stromy se objevil B’hara a zvolna došel k profesoru Smítkovi. Chvilku si povídali o něčem, co ostatní neslyšeli. Nakonec profesor vytáhl seznam žáků, napsal si do něj pár poznámek a spokojeně přikývl. B’hara se otočil k uchazečům o studium.

„Těší mě, jak velký zájem jste projevili o studium u nás. Naše zkouška byla zdánlivě jednoduchá, ale my klademe hlavně důraz na vztah k rostlinám a na čistou a zvídavou mysl. Nyní si vás zavolám jednotlivě a každému podrobně vysvětlím, díky čemu uspěl, nebo proč jsme jeho žádost zamítli.“

Žáci po jednom začali přicházet před B’haru. Někdo se vracel radostně, ale několik spolužáků při návratu zamračeně hledělo k zemi. Pak došlo na Sváťu. Přistoupil k jednorožci a s obavou se na něj zadíval.

„Nechybělo mnoho, abychom tě odmítli, i když jsi byl při své předchozí návštěvě u nás tak úspěšný. Stejně jako ostatní jsi dnes rychle zjistil, co rostlině schází. Pátral jsi po nemoci a po škůdcích, což bylo v pořádku. Ale nic víc ve tvé mysli nebylo. Usoudil jsi, že je to obyčejný keř, který potřebuje přesadit. V této chvíli bylo naše rozhodnutí na stupni: neuspěl. Pak ses ale dotkl povadlých listů keře a pomyslel sis: kvůli nám tu chudáčku takhle strádáš, místo aby tě někdo zalil a pomohl ti. Navzdory zákazu cokoliv s rostlinou dělat, jsi keři předal zlomek životní energie. Možná, že sis ani neuvědomil, co děláš. Sice to byl přestupek proti pravidlům, ale rozhodli jsme se ti dát šanci, protože jsi projevil své kladné city k rostlině. Takže jsi přijat.“

„Děkuji,“ rozsvítil se Sváťovi na tváři úsměv.

Hanka příliš nedoufala, že by mohla uspět, ale přece jen byla zvědavá, co jí jednorožec poví. Přistoupila k němu a zdvihla oči.

„Mile nás překvapilo, s jakým zájmem jsi zkoumala povadlou rostlinu. Podobně jako ostatní tví spolužáci jsi odhalila, co keři schází. Navíc tě ale zajímalo, zda pohodu rostliny někdo nenarušil ovlivňováním. Odhalila jsi něco, co jsi nám při zkoušce neřekla?“

„Na místě zkoušky ne, ale dodatečně mě napadlo... Ale nejsem si jistá, zda je zdvořilé tu myšlenku říkat nahlas.“

„Zajímalo by mě, co tě napadlo.“

„Mám podezření, že jste se nějak s tou rostlinou domluvili, aby s vámi spolupracovala v době zkoušky a tvářila se povadle. Já vím, je to poněkud přitažené za vlasy, ale neumím si představit, že byste kvůli nám úmyslně ublížili rostlině.“

„Skvělá úvaha! Škoda, žes to neřekla při zkoušce, měla bys to nejvyšší ohodnocení.“

„Asi jsem moc pospíchala, abych už to měla za sebou. Raf taky říká, abych víc přemýšlela.“

„Má pravdu. A teď pošli dalšího.“

Na závěr předstoupil ke zhodnocení Nik. B’hara promluvil i na něj.

„Znamení pro H'anaríju nejsou v tomto roce právě příznivá, tvůj úkol může být náročný. Nepolevuj v pozornosti a ochraňuj pečlivě členku našeho stáda. Máme o ni starost.“

„Udělám vše, co bude v mých silách,“ přikývl mladík, „a děkuji za vaše vlídné přijetí.“

Jednorožec přikývl a slyšení bylo u konce. Ostatní už netrpělivě čekali, až budou moci vyrazit domů. Profesor Smítko ze zvyku zkontroloval, jestli tu má všechny žáky, když tu se náhle na pasece objevil R’íhan. Přistoupil k němu a zdvořile ho pozdravil.

„Jestli dovolíte,“ pokračoval, „rád bych si tu ještě chvíli nechal Hanku a její dva kamarády. Pak se postarám, aby se dostali v pořádku domů.“

„Ale samozřejmě, nevidím v tom žádný problém. U vás jsem si jist, že se jim nemůže nic stát a že se o ně řádně postaráte,“ uklonil se lehce učitel a usmíval se.

„Mnohokrát děkuji,“ uklonil se i R’íhan.

Hanka se Sváťou a Nikem se dívali, jak ostatní odcházejí pryč. Několik spolužáků se ještě zvědavě ohlédlo. Hanka jim zamávala a pak se otočila ke svému otci.

„Už jsem si myslela, že vás dnes ani neuvidím.“

„Nebylo by vhodné narušovat průběh zkoušky, čekali jsme, až skončí, abychom tě aspoň na chvíli uvítali doma.“

R’íhan před nimi otevřel bránu, kterou prošli na známou louku. L’gala a P’ujibo už na ně čekali. Hanka se s nimi radostně pozdravila a představila jim Nika. Sváťa se nadšeně vítal s P’ujibem. Čtyřnohý kamarád neskrýval radost, že se zase blíží doba, kdy budou několik měsíců trávit společně.

„Přijali mě ke studiu,“ oznámila Hanka rodičům a čekala, že je to potěší. Kupodivu byli rozpačití.

„Ano. Slyšeli jsme, že jsi zkoušku zvládla výborně,“ přikývla L’gala, „ale tvoje duše se trápí kvůli drakům. Pověz nám o tom, co se stalo.“

Hanka zesmutněla a začala poctivě líčit všechno, včetně svých úvah, které ji vedly k rozhodnutí přiznat neúspěch. Nik sledoval, jak jednorožci pozorně naslouchají, a cítil vlnu útěchy a pochopení, kterou k Hance vysílali. Připadalo mu skoro až nevhodné, aby byl přítomen tak ryze soukromé rodinné chvilce. Ale tím, že ho jako posluchače nevyloučili z diskuse, mu vlastně vyjádřili velkou důvěru.

„Moudré rozhodnutí,“ přikývl R’íhan, když skončila.

„Ale není to spravedlivé,“ namítl Sváťa.

„Život je málokdy spravedlivý,“ odpověděl mu jednorožec, „většina rozhodnutí, která musíš učinit, jsou kompromisy mezi lepší a horší variantou. A mnohdy se stane, že ta lepší varianta vede k horšímu výsledku. Takže se předem ani nedá určit, co bude či nebude dobré. Osobně si myslím, že tato událost, která se dnes jeví jako velká nespravedlnost, se může v budoucnu otočit ve prospěch Hanky.“

Nik byl překvapen, jak Sváťa naprosto bez obalu komunikuje s jednorožci. Sám měl zábrany mluvit, neboť se obával, že by je mohl nějakým slovem urazit. R’íhan se k němu otočil a ochránce si teprve teď všiml tmavé skvrny na jeho krku. Ještě nikdy neviděl jednorožce, který by nebyl celý sněhově bílý.

„Nemusíš se bát slov, která se rodí ve tvé mysli,“ vlídně mu řekl R’íhan, „tady jsi u nás doma a my tě ani v nejmenším nepodezíráme ze špatných úmyslů. Můžeš mluvit bez zábran. Naše dcera H'anaríja nás už dokonce vychovala i k tomu, že humor přijímáme jako pozitivní záležitost, která uvolňuje napětí okamžiku. I my se učíme při komunikaci s lidmi víc chápat jejich vyjadřovací způsoby.“

„To je fakt,“ přikývla Hanka a také se obrátila na Nika, „s mými rodiči můžeš mluvit úplně o všem. Akorát, že si člověk občas musí přiznat svou hloupost a chyby.“

„Zatím jsem neměl příležitost si takhle důvěrně a soukromě povídat s jednorožci, tak nevím, co se sluší a co ne. Opravdu nerad bych se dopustil nějakého prohřešku.“

„Ale, Niku, tady žádné zábrany mít nemusíš. Pokud se chceš na něco zeptat, něco říct, tak máš právě teď ideální příležitost,“ usmála se dívka.

„Máš pravdu, skutečně bych se rád na něco zeptal,“ pousmál se ochránce, „bylo mi řečeno, že mohu otevřít bránu k jednorožcům, ale zároveň mi bylo naznačeno, abych to nezneužil. Zajímalo by mě, co by jednorožci vnímali jako zneužití.“

„Páni,“ vykulil překvapeně oči Sváťa, „oni ti fakt dovolili přijít až sem?“

„Z praktické stránky bude v pořádku, pokud sem například doprovodíš Hanku, nebo se přijdeš na něco závažného zeptat. Jako zneužití by se hodnotilo, kdybys přivedl kamaráda, abys mu ukázal, kde a jak žijí jednorožci. Rozumíš tomu nebo to mám ještě víc upřesnit?“ odpověděl mu jednorožec.

„Díky. To je přesně to, co jsem potřeboval vědět.“

„Jinak skvrna na mém krku je otisk dračí tlapy a na jeho historii, jestli ji ještě neznáš, se můžeš zeptat Hanky,“ dodal s nádechem humoru R’íhan.

Nik se začervenal a nejraději by se v rozpacích zahrabal pod zem.

„To víš, táta umí číst myšlenky,“ smála se Hanka, když si všimla Nikovy reakce.

„Možná tu a tam zaslechnu jen ty nejsilnější, které se derou na povrch,“ potřásl hřívou jednorožec, ale dívka si o tomto tvrzení myslela své. Byla však natolik moudrá, že nahlas otcovo vyjádření nezpochybnila.

„Mohl bych s vámi mluvit ještě malou chvilku soukromě?“ zeptal se v duchu Nik jednorožce.

R’íhan se podíval po svém synovi, Hance a Sváťovi: „Běžte se chvíli proběhnout, my si tu s ochráncem potřebujeme popovídat.“

„Ctihodný B’hara mi řekl, že znamení pro Hanku nejsou letos příznivá. Víte o tom něco víc?“

„Ano, mluvili jsme o tom. Ale je to složité. H'anaríja je živel. Její cesta je plná křižovatek, na kterých ona sama určuje další běh svého osudu. Nedokážeme předpovědět, co se stane a co ne. Nejbližší rok je ale plný nepříznivých signálů. Doufal jsem, že při studiu tady u nás by měla být v bezpečí, ale bohužel se ukazuje, že je to ta nejrizikovější varianta. Netuším proč a mám z toho obavy. Kdyby mohla studovat jinde než tady, její vyhlídky by se zlepšily. Opět netuším proč, ale znamení z našeho Posvátného háje to tak naznačují.“

„Ještě by se mohla ucházet o studium u sirén, tam se dělají zkoušky tenhle pátek,“ zamyslel se nad možnostmi Nik.

„Nevím, jestli by tam chtěla,“ zapochyboval R’íhan.

„Rozhodnout to nemůže nikdo jiný, jen ona. Stojí na křižovatce a my jí můžeme ukázat cesty, které má na výběr. Řeknu Rafovi, aby se ji pokusil zlákat k sirénám, ale za úspěch neručím. Možná byste jí mohl naznačit, že netrváte na tom, aby studovala tady, protože je před ní ještě mnoho let, kdy to u jednorožců může dohonit.“

„Máš pravdu. Necháme ji, ať se rozhodne po svém. Už jsme si s L’galou zvykli, že máme lidskou dceru. Máme ji rádi a bojíme se o ni. Snaž se jí nezlomit srdce.“

„Prosím?“ zarazila Nika poslední slova.

„Bude moc a moc smutná, až tvůj úkol skončí a ty odejdeš.“

„Ale já ji jen chráním. Je to přece ještě malá holka.“

„Malá holka s rozbouřenými city. Buď opatrný, abys ji neporanil víc, než je nutné.“

„Myslel jsem, že je to jen součást naší hry na utajení. Netušil jsem...“

„Dej na ni pozor,“ vlídně pokýval jednorožec, „máme k tobě důvěru.“

To už se ale vracela rozesmátá dvojice s poskakujícím mladým jednorožcem. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a byl čas se vrátit do Santareny. Rafan a Zachariáš jsou už určitě netrpěliví a zvědaví na novinky. Hanka si všimla, že je Nik trochu zaražený a odtažitý. Zdálo se, že má starosti a hned vypadal o něco starší než dřív. Neměla však čas se nad tím zamyslet, neboť se chtěla rozloučit s rodiči a s P’ujibem. Sice je asi brzo zase uvidí, ale člověk nikdy neví... Trochu ji překvapilo, když ji otec při loučení ujistil, že netrvají na tom, aby studovala mezi jednorožci, a že je jen na ní, pro co se ve škole rozhodne. Možná by měla využít příležitost podívat se i někam jinam.

Potom je Nik odvedl branou rovnou k jejich stromovému domku v Kouzelných zahradách. Mezitím už se setmělo a padla na ně únava. Sváťa se těšil na večeři a na postel, zatímco Hance stále ještě vrtalo hlavou, proč jí otec řekl na rozloučenou, aby uvažovala i o studiu jinde. Jednorožec nikdy nic neříkal jen tak bez důvodu. Co ho mohlo přimět k takovému vyjádření? U rodičů by jí přece žádné nebezpečí nehrozilo. Měla pocit, že se poslední dobou kolem ní dějí věci, o kterých jí neříkají všechno.

„Propána, co jste dělali?“ ozvalo se Sváťovo vyjeknutí z domku, když vstoupil dovnitř. Hanka s Nikem se nacpali rychle za ním. Viděli však jen trpaslíkova záda a Rafan si právě stahoval nohavici. Pak se Zachariáš obrátil k nim a Hanka spatřila na jeho čele krvavý šrám a zahnědlé ruce si utíral do hadru.

„No, co koukáte? Pořezal jsem se při holení,“ zabručel Zachariáš.

„A koho jsi holil?“ zdvihl obočí Nik. Trpaslík se zašklebil a mrkl na něj jedním okem.

„A jak jste uspěli u zkoušek?“ zeptal se.

„Super. Všichni jsme přijati,“ usmál se Sváťa, „doufám, že pro nás máte aspoň večeři, když už ne dort.“

„Žádný strachy, tentokrát bude po večeři slavnostní zmrzlina,“ píchl ho prstem do břicha trpaslík, „akorát se musím nejdřív trochu umejt.“

Hance už po zelenině u jednorožců také trochu vyhládlo, takže se chopila prostření stolu a servírování. Když se Rafan přemisťoval ke stolu, trochu kulhal. Pak se k nim přidal i trpaslík s Nikem a rozproudila se obvyklá uvolněná zábava, jako by se nic nestalo. Příjemně se najedli a oslavili úspěch zmrzlinovým pohárem s jahodami.

Po odchodu Zachariáše a ochránce se Rafan ztěžka přesunul do křesla. Sváťa se postavil před něj a káravě se na něj zadíval.

„Tak to rozbal, brácho, a ukaž mi nohu,“ řekl staršímu kamarádovi přísně.

„To nestojí za řeč,“ mávl rukou Rafan.

„Pozítří jdeš na zkoušky k sirénám, tak to koukej rozbalit a nemel! Než s tím vlezeš do slané vody, měl bys to mít aspoň zacelené.“

Hanka uklízela nádobí a tvářila se, že ji dialog jejích kamarádů nijak zvlášť nezajímá. Ale když byla noha obnažená, natáhla krk, aby se koukla, co vlastně Rafanovi je. Vypadalo to na hlubokou sečnou ránu, namazanou nějakým Zachariášovým sajrajtem. Sváťa se proti zraněnému posadil na židli a začal s léčením. Dívka je nerušila a šla se umýt a připravit do postele. Věděla, že to bude trvat dlouho a že ani jeden z chlapců o její pozornost v této chvíli nestojí.

Ráno už Rafan ani nekulhal. Dívka si uvědomila, že Sváťa už je možná lepší léčitel než jeho otec. Vzpomněla si, že se ani nepochlubil, co mu řekli na zkoušce. Pak ale dorazil Nik a Hanka už si na Sváťu ani nevzpomněla.

Ve škole bylo živo. Pro ty, kdo byli přijati na jinodruhovou školu, to byl poslední týden ve školních lavicích. Bylo běžně zavedenou praxí, že nebudou mít únorové prázdniny a místo toho získají pár volných dní na konci ledna. Pro ty, kdo ve škole zůstávají, se oproti jiným rokům nic neměnilo.

U oběda se na Hanku obrátil Rafan.

„Mám k tobě prosbu,“ začal a dívka zpozorněla, protože takový úvod nebyl pro jejího kamaráda typický, „chtěl bych, abys mě doprovodila k sirénám.“

„To myslíš vážně?“ zarazila se.

„Velice vážně,“ přikývl.

Hanka se podívala po Nikovi, co tomu říká on, ale ten s plnou pusou jen pokrčil rameny.

„Proč to chceš? A pak – nejspíš by mi to ani nedovolili,“ namítla.

„Dovolili, jestliže se přihlásíš ke zkoušce. Není nutné, abys ji udělala, jen tam se mnou pojeď. Prosím.“

Hanka zase měla pocit, že jí uniká cosi podstatného. Ale fakt, že Rafan o něco prosil, ji nutil k zamyšlení. Málokdy po ní něco chtěl a mnohokrát jí pomohl. Nik proti tomu nápadu nic nenamítá, jinak už by se ozval, takže nic nebrání tomu, aby jeho prosbě vyhověla. Nebude ji to stát víc než jeden den a může to být svým způsobem i zajímavý zážitek.

„Tak jo, když o to tak stojíš,“ přikývla. Nik s Rafanem po sobě mrkli a v Hance vzklíčilo podezření, že se na ni domluvili. Sváťa v tom asi nejel, protože se znechuceně dloubal v moučníku a tvářil se, že mu nechutná.

Profesorka Ferinová se tvářila překvapeně, když za ní Nik s Hankou přišli, aby se přihlásili i k sirénám. Kývla, že je to možné, ale vypadala zvědavě.

„Koukám, že se nemůžete nabažit zkoušek. No co, u jednorožců to máte jisté, tak proč si nevyzkoušet i něco jiného. Letos je o sirénskou školu poměrně malý zájem, takže spolu s vámi k nim pojede osm uchazečů. V pátek ráno je sraz u veřejné brány, odkud se přesuneme do Dubovníku a tam si nás u správce vyhlídkového podmořského tunelu vyzvedne někdo z jejich školy, ale to už jistě víte od Rafaela.“

Poděkovali a vyrazili na poslední hodiny, které je ve zdejší škole čekaly. Všechno probíhalo v pohodě, akorát Nik byl trochu nervózní.

Errata:

12.08.2021 12:24