Neradostný návrat

Rafan osaměl a začal přemýšlet, jak se co nebezpečněji dostat zpět k sirénám. Volat o pomoc nechtěl, aby se neprozradil před těmi, kdo ho chtěli zabít, tak se rozhodl celou vzdálenost doplavat. Tulík byl schopen určovat směr, takže se oba vydali na cestu.

Bylo to hodně dlouhé putování. Jediné jejich štěstí bylo, že oba uměli dýchat pod vodou a že už mezi sirénami poznali, jak to v podmořském světě chodí. Dokázali u skal najít vyvěrající prameny sladké vody, věděli, které rostliny jsou jedlé, i když bez chuťové úpravy to žádná sláva nebyla. Trvalo jim dva a půl dne, než se dostali do oblasti školních pozemků. Odtud už je učitelky dopravily branou do prostoru školy.

Konečně se mohli s tulíkem najíst a velice silně toužili po odpočinku na suchu.

Sirény byly rozčilené a naléhaly, aby jim řekl, co se stalo. Zpráva o zmizení jejich žáků už dorazila i sem. To, že se tu objevil jen zraněný a vyčerpaný Rafan je znepokojovalo. On měl ale během cesty hodně času na přemýšlení, takže je hned po příchodu požádal, aby sem nejdřív pozvaly Delfitu Marelu, jejich třídní učitelku ze Santareny a ochránce Dominika. Teprve pak že jim všechno poví. Netvářily se na jeho požadavek zrovna nadšeně, ale souhlasily.

Původně si myslel, že by si mohl odpočinout, než sem pozvaní dorazí. K jeho překvapení je sem ale sirény všechny dostaly do tří hodin.

Podle toho, jak se Delfita Marela zatvářila, když ho uviděla, hádal, že jí pravděpodobně ani neřekly, proč sem má přijít. Když se rozhlédla kolem sebe, Rafan jen mlčky zavrtěl hlavou. Naděje, která zaplanula v jejích očích, zase rychle pohasla.

Ale to už sem dorazili i lidé. Sirény rozhodly, že se bude schůzka konat v jeskyni. Připravily lidem na sezení polštářky z travin a družkám, které lidský jazyk neovládaly, rozdaly tlumočníky v podobě amuletu. Rafan se rychle pozdravil s Nikem a s profesorkou Ferinovou, která byla ze zdejšího prostředí trochu nervózní.

Za chvilku bylo v jeskyni plno a Sipiliana dala pokyn, že mohou začít. Rafan kývl a vzal si slovo.

„Nevím, jestli to víte, tak to vezmu od začátku. Sledoval jsem s Hankou a Omaulou podivné chování berseret ve vodách nedaleko Dubovníku. Byli jsme tam několik dní. Poslední den jsme najednou měli pocit, že nás někdo sleduje, tak jsem nařídil návrat domů. Omaula vytvořila bránu, ale těsně před tím, než jsme do ní vstoupili, brána vybuchla. Předpokládám, že to způsobil jeden z našich pronásledovatelů, aby nám zabránil v úniku. Omráčilo nás to. Probral jsem se daleko od toho místa, když mě jeden muž přišel zkontrolovat. Slitoval se nade mnou. Řekl, že Hanka i Omaula jsou naživu. Jen nejspíš přijdou o paměť. Omauly se prý ujala jedna osamělá siréna. Hance navlékli protimagický náramek. A to je všechno, co vím.“

„Kdo byl ten muž, který ti to řekl?“

„Nevím, jak se jmenuje. Jistě chápete, že už i to, co jsem právě řekl, je důvěrné. Nemohu ho ohrozit ještě dalšími informacemi. To, že mě nechal naživu, značně ohrožuje jeho postavení. Jeho pánem je totiž Šítár.“

Nik a profesorka ztuhli, sirénám ale to jméno viditelně nic neříkalo.

„Takže ji přece jen dostal,“ tiše konstatoval Nik rozčarovaný faktem, že Hanku přes veškerou snahu nedokázali ochránit.

„Zatím není jisté, jestli ji poznal, možná ano, možná ne,“ odpověděl mu Rafan.

„Musíme se tam vypravit a obě dívky najít,“ rozhodla Delfita Marela.

„To není dobrý nápad,“ ozval se Nik, „musím vás totiž upozornit, že vám hrozí setkání s velmi zdatným kouzelníkem, který nebude brát žádné ohledy. Možná nikoho nezachráníte a samy budete mít ztráty na životech. Doporučuji vám si podobný krok velice dobře rozvážit.“

„Ale přece je tam nenecháme...“

„To rozhodně ne, jen bych se potřeboval poradit se staršími ochránci.“

„Máme čekat a nechat to na vás?“ zamračila se jedna siréna nespokojeně.

„Požádám Bdělého, aby to s vámi probral,“ podíval se na ni přísně Nik, „to by vás uspokojilo?“

„Měly bychom do té diskuse zapojit i další sirény,“ navrhla Sipiliana.

„Tyhle informace jsou přísně důvěrné,“ zamračila se na ni Delfita, „přece nechceme ohrozit bezpečí zajatých dívek. Jsem proti návrhu zasvětit do situace další jedince. Navrhuji počkat na konzultaci s Bdělým.“

Sirény vedle ní souhlasně pobrukovaly.

„Oceňuji váš mimořádně rozumný přístup k ožehavé situaci,“ řekl Nik diplomaticky, „teď mi dovolte, abych se vzdálil a co nejrychleji začal hledat východisko spolu se svými zkušenými kolegy.“

„Všechno důležité už bylo řečeno, takže končím tohle setkání. Rafael si možná ještě bude chtít popovídat se svou třídní učitelkou a s ochráncem. A taky už si jistě potřebuje po té vyčerpávající dlouhé cestě odpočinout. Děkujeme za informace a doufáme, že se k nám do školy vrátí obě žákyně co nejdřív,“ zakončila akci Sipiliana a po chvíli už lidé zůstali v jeskyni sami.

„Když jsem před dvěma dny mluvil s R’íhanem, bál jsem se něčeho podobného. Jednorožec tvrdil, že Hanka je mrtvá nebo vážně zraněná. Sice mi nevyčetl, že jsem s ní u sirén nebyl, ale já sám si to vyčítám místo něj,“ vzdychl Nik.

„Jestli žije, nic není ztraceno,“ položila mu ruku na rameno Ferinová, „náramek už zná, vyrovná se s jeho nošením, a navíc je v ní zatraceně houževnaté jádro. Paměť se dá vrátit. Jen ji musíme najít a dostat ji z toho.“

„Co Zuřivý Plamen?“ zeptal se Rafan.

„Ani mi nemluv. Dva dny už mě Karmaneuduna kamenuje dotazy, co se stalo,“ otočila oči v sloup profesorka.

„Mám ještě jednu informaci,“ ztišil hlas Rafan a oba návštěvníci se k němu zvědavě naklonili, aby dobře slyšeli, „už vím, kdo je muž z mých vizí.“

Profesorka i ochránce se na něj překvapeně a se zájmem zadívali.

„Je to Vron ve své nové podobě. Vrátil se a bohužel ho našel právě Šítár, což je problém. Ta lepší zpráva je, že si pamatuje na své předchozí existence a je rozhodnut Hanku hájit i za cenu svého života. Mě sice nezabil, ale je otázka, jak se zachová k jiným, až mu jeho nový pán vydá přímý rozkaz.“

„No nazdar, to nám ještě chybělo,“ vzdychl Nik.

„Budeme se muset poradit s Demitem,“ řekla Ferinová, „tohle nebude jednoduché.“

„A co nového doma?“ zeptal se Rafan ve snaze převést řeč na méně choulostivé téma.

„Seznámil jsem se s vaší kamarádkou Paulou,“ odpověděl mu Nik.

„Přijela do Santareny?“ podivil se.

„To ne. Ale Zachariáš od ní dostal dopis. Zemřela jí matka a její mladší sestra náhle beze stopy zmizela. Vzal jsem si v práci volno a s trpaslíkem jsme za ní jeli. Je na tom dost bledě. Sice v pohodě všechny uživí, ale dělat dětem maminu? Je nespravedlivé, aby taková krásná milá holka měla na bedrech tolik starostí.“

„A našli jste její sestru?“

„Nenašli. Je to divné. Právě jsme se chystali se Zachariášem jít na výzvědy do nejbližšího města, když mě odvolali sem k tobě.“

„To mě mrzí.“

„Však on si s tím trpaslík určitě taky poradí. Chtěl Paulu přestěhovat i s rodinou k sobě, ale ona se bez sestry nechce z domova hnout.“

„Nemohl bych také pomoci?“ nabídl se Rafan.

„Na to zapomeň,“ přísně ho sjela pohledem profesorka, „ty tu budeš pokračovat ve studiu a zatím se nebudeš nikde venku ukazovat, aby nezjistili, že jsi přežil.“

Rafan se po ní vyčítavě podíval, ale nic nenamítal. Najednou na něj dolehla únava z prožitého stresu, z cesty i z beznadějné situace, která je všechny zaskočila.

„Hlavu vzhůru, my uděláme všechno, co půjde,“ plácnul Nik Rafana po zádech, když vstával, „ale už musíme jít. Drž se, kámo.“

„Hlavně neflákej studium. To ostatní nech na nás,“ usmála se na něj Ferinová a podrbala tulíka, který zvědavě vykoukl z kapsy, kde už během rozhovoru dřímal.

Sotva odešli, zapadl Rafan na lůžko a prospal celých dvanáct hodin.

Errata:

12.08.2021 12:24