Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Doba ochrany

Před nástupem do školy navštívil Mojerana se svými vnuky Zachariáše. Trpaslík je srdečně přivítal a zavedl je do svého skladu.

„Tak tady to pro vás mám,“ ukázal na středně velký kufr.

„Ale má to být jídlo na dva týdny,“ zapochyboval při pohledu na zavazadlo děda.

„Dva týdny? Cha! Na to by stačila obyčejná taška. V tomhle je jídlo na dva a půl měsíce až do prázdnin. A možná ještě zbyde!“

„Ale já už jím docela dost...“ nedůvěřivě zamrkal Tom.

„Jo a kromě jídla tam máš i pití a ohřívátko na obědy a na čaj. Uvnitř najdeš seznam a návod, jak co používat. Teď to ale neotvírej, dalo dost práce to tam všechno naskládat.“

„Co jsem dlužný?“ zeptal se Mojerana.

„Tohle je zakázka, která se nedá zaplatit. Ta se dělá jen z přátelství. Na oplátku, až zas budu potřebovat nějakou pomoc já,“ ušklíbl se trpaslík a nabídl Tomovi lízátko.

„Nepotřebujete pomoct s bagáží?“ zeptal se ještě Zachariáš, když viděl, jak Mojerana upravil na zádech obal se dvěma supervolonovými prkny, do jedné ruky vzal vak s oblečením, do druhé potravinový kufr a Tom se zavazadlem na zádech ještě pod paží svíral stočenou deku na spaní.

„Díky, není třeba, my to zvládneme.“

Do Airbowanu dorazili přesně. Vynořili se v obrovské síni a nebyli sami. Kolem nich se objevovali další a další žáci s doprovodem. Kromě harpyjí tu byli hlavně lidé, několik běsů, jeden růžový drak a skupinka goblinů. Všichni zůstávali stát v kruzích, kde se vynořili z přenosové brány. Nemuseli čekat dlouho. Asi po deseti minutách zazněl gong. Jako na povel všichni vzali do rukou odložená zavazadla a vyrazili ke dveřím. Tom s dědou napodobil ostatní. Následovali dav a vzápětí se vynořili na nádvoří, kde už čekaly harpyje zdobené zlatými náhrdelníky. Dav se rozdělil a kolem učitelek zdejší magické školy se začali shromažďovat jejich žáci s doprovodem.

Jako první Gáagru objevil Sam a vedl bratra a dědu k ní. Už tu stálo osm žáků nejrůznějšího věku. Mezi nimi byla jen jedna dívka. Tom se na ni s nadějí podíval, ale zpražila ho tak zlým pohledem, až mu naskočila husí kůže. Vlastně se na ně nedíval vlídně ani jeden z přítomných.

„Tento rok bude rokem sfingy,“ řekla učitelka. „Vy, kteří už to tu znáte, se můžete jít ubytovat.“

Po odchodu starších spolužáků tu zbyl jen Mojerana s Tomem a vysoká žena se zamračeným podsaditým klukem.

„No, a vy pojďte se mnou, ukážu vám, kde budou děti bydlet,“ pokynula jim harpyje. Skoro dvacet minut jim trvalo, než došli na určené místo. Ve skalách tu byly vytesány jakési kobky.

Nejdřív Gáagra ubytovala kluka doprovázeného matkou a potom kývla i na ně. Jejich díra ve skále byla kupodivu prostorná. Akorát světla sem úzké štěrbiny propouštěly jen málo.

„Jako sourozenci budete bydlet společně,“ řekla jim, „na tohle místo se bez vašeho pozvání nedostane žádný jiný z žáků. Můžete se tu zařídit, jak je vám libo. Malý vodní pramen je v zadní části jeskyně, kde najdete i další pro lidi potřebné hygienické vybavení. Hodinky vám vždy včas oznámí, kdy máte kam přiletět na vyučování. Prkna si berte s sebou, tady se bez nich neobejdete. Dokud Sam nemá tělo, bude létat na prkně s tebou, aby si osvojil správné návyky. Jinak dnes odpoledne máme jen úvodní shromáždění. Vyučování začíná zítra v devět a tam si upřesníme váš rozvrh. Nějaké dotazy?“

„Jak dlouho tu dnes mohu s vnuky zůstat?“

„Ještě asi hodinu. Pak se prosím vraťte do síně a použijte k odchodu svůj klíč.“

„Rozumím.“

Poté harpyje odešla. Mojerana sáhl do jednoho vaku a do malého výklenku pod stropem postavil lampičku. Prostorem se rozlilo příjemné světlo a hned to tu vypadalo vlídněji. Vybalil prkna a opřel je o stěnu u vchodu. Pak položil na jednu plošinku kufr od Zachariáše a pokynul Tomovi, aby ho otevřel.

Vnuk s opatrnou nedůvěrou stiskl zámky a odklopil víko. Při otvírání se do výšky vysunula police s mnoha přihrádkami a nápisy. V přihrádkách byly jemné tenoučké plátky. Tom sáhl do zásobníku označeného jako citronáda a jeden plátek vylovil.

„Co s tím?“

„Tady máš návod,“ ukázal mu Sam na bok police.

„Vložit do pohárku v postranním otvoru, nastavit volbu teplé nebo studené, zavřít a otevřít kryt,“ četl Tom. Za okamžik už držel v ruce inzerovaný nápoj. Nabídl i dědovi, který uznale mlaskl.

„Taky je tu otvor na ohřátí jídla, likvidace zbytků, a dokonce jeden pro zmrzlinu,“ zkoumal dál Sam jejich potravinovou základnu. „Do háje, já bych si tak dal zmrzlinu, kdybych mohl...“

Děda mezitím připravil Tomovi lůžko.

„Příště přinesu ještě nějaké deky, abys to neměl tak tvrdé,“ řekl a s povzdechem se podíval na druhou plošinu, která zatím zela prázdnotou, „bude se mi po vás stýskat. Za dva týdny se tu objevím, pokud mě mezitím vaši rodiče nedoženou do blázince.“

„Vždyť už odjeli,“ namítl Tom.

„To sice ano, ale každý večer se dožadují informací aspoň na dálku. No nic, doufám, že se ti tu bude aspoň trochu líbit.“

Tom nějak nenašel sílu odpovědět ve smyslu, že to tu jistě bude fajn. Jeho smutný pohled dědu zabolel víc, než dokázal snést. Objal ho a chvíli tak spolu setrvali, jako by si chtěli kousek toho vzájemného kontaktu schovat na zlé časy.

„Už pomalu budu muset jít,“ pohladil vnuka Mojerana.

„Kousek tě se Samem doprovodíme, dědo,“ kývl Tom a vzal si s sebou prkno, aby byl mobilní, kdyby bylo potřeba. Za minulé týdny se v supervolonu hodně zdokonalil a létání ho těšilo. Akorát Sam nespokojeně reptal, že je v tomhle případě zcela odkázaný na bratrovo umění.

Jakmile děda zmizel z Airbowanu, poprvé ve svém životě se Tom ocitl úplně sám na zcela neznámém místě. Nyní bude záviset jenom na něm, jak obstojí. Naskočil na prkno a se Samem v zádech se proletěl nad novým bydlištěm, aby si i z výšky dobře zapamatoval, kde to je. Dolehla na něj tíha osamělosti, i když dobře věděl, že bratr stojí na prkně za ním. Stále ještě mu vadilo, že se ho nemůže dotknout, nemůže se s ním pošťuchovat ani poprat.

„Tak co, jak se ti tu líbí?“ zeptal se Sama.

„Nádhera, úžasné, všude se barevně křižují proudy magie, nemůžu se na to vynadívat,“ blaženě vzdychl bratr.

„Jo, taky bych to tak chtěl vidět,“ s trochou závisti prohodil Tom.

„Tak to budeš muset, brácho, ve škole šprtat a rychle se naučit magický zrak,“ odpověděl Sam.

„Jauvajs,“ vyjekl Tom, když se mu hodinky bolestivě sevřely kolem zápěstí. Hned se zase uvolnily a do mozku mu vystřelil příkaz, aby doletěl do deseti minut na úvodní shromáždění. Zároveň s příkazem se mu do vědomí také vypálila mapa školních pozemků s určením místa.

„Hola, hola, škola volá. Zdá se, že máme rande s učitelkami a spolužáky,“ konstatoval Sam, neboť i jeho mysl přijala stejný pokyn.

„Tak jo, zaletíme tam radši hned,“ přikývl Tom a otočil prkno novým směrem.

Jako shromažďovací místo sloužila část planiny pokrytá velkými kameny. Na ně se nyní usazovaly harpyje a ostatní žáci. Lidé si vybírali nižší kameny, na které se dalo normálně posadit, případně o ně opřít prkno. Učitelky-harpyje se zlatými náhrdelníky, zabraly nejvyšší rudě zbarvené kameny. Růžový drak seděl na zemi.

Tom si po očku prohlížel běsy, protože ještě nikdy podobné tvory nezahlédl. Zářivě žluté oči jim svítily v temně šedých tvářích a jako jediné byly ostré a výrazné. Ostatní části jejich těl byly jakž takž viditelně ohraničené, jen když se běsi nepohybovali. Jinak to vypadalo, že zanechávají otisk své podoby na několik okamžiků i v minulosti i v současnosti a nebylo možné na ně přesně zaostřit.

Goblinové se všichni usadili na jeden velký placatý kámen. Cenili zažloutlý chrup v hnědozelených obličejích a neustále se vrtěli. Nejspíš chytali zdejší černé brouky a chroustali je.

Při dalším podrobném zkoumání spolužáků si Tom všiml, že harpyje bez náhrdelníků vypadají každá jinak. Některé z nich trochu připomínaly lidi. Křídla sice už měly, ale obličeje, ruce a nohy se podobaly spíš lidskému tělu.

Vedle nich přistála v elegantním oblouku Gáagra. Vzápětí kousek od nich dosedly ještě další dvě učitelky.

„Až vás budu představovat ostatním, postavíte se na kámen,“ poučila je tiše harpyje, „jinak avelleta na nejvyšším červeném kameni se jmenuje Ponekta a je ředitelkou školy. Vpravo od ní sedí Gáypeta, její zástupkyně. Na kameni se všem mírně ukloňte, mluvit nemusíte. Všechno ostatní domluvíme až zítra ráno.“

Třikrát mávla křídly a usadila se vedle Gáypety.

Náhle vydala Ponekta hlasitý skřek.

„Žákyně a žáci, vítám vás v novém školním roce,“ uslyšel Tom Gáagřin překlad ze svých hodinek.

„Ke studiu se po prázdninách nevrátilo pět studentů, čtyři z rodu goblinů a jeden člověk. Jako nováčky jsme do naší magické školy přijali nově tři žáky z lidského rodu, tři studenty z řad goblinů, jednoho běsa a dvě harpyje. Nyní vám je představím.“

Tom zpozorněl. Byl připraven se postavit na kámen, jakmile zazní jeho jméno.

„Největší předpoklady ke studiu vykazuje Albert Nom. Má vyváženou osobnost a ovládá přeměnu s levitací. Bude chráněn dva týdny. Dalším novým žákem je Tom Mojerana. Má dary pro průvodce, ale osobnost je zcela nevyvážená, takže ochrana je stanovena na dva měsíce. Spolu s ním nastoupil jeho blíženec, momentálně nesplynutý s tělem, ochrana bude určena po kompletaci. Z řad goblinů vítám Tuara, Sanama a Hura. Budou jim, tak jak je zvykem, propůjčeny školní levitační disky a ochrana je stanovena na tři týdny. Běs Furontis je také značně nevyvážený, jeho schopnosti jsou problematické, ochrana bude čtyři týdny.“

Představování šlo tak rychle, že jmenovaní stačili opravdu jen vystoupit na kámen, uklonit se a už byla řada na někom dalším.

„Studium u nás začínají i dvě harpyje. Eleaina dostává ochranu na týden a Alekta na dva týdny.“

Obě jmenované se vždy zdvihly z podřepu a mávly křídly. Tom překvapeně pozdvihl obočí. Tohle že jsou harpyje? Pravda, měly křídla, ale jinak vypadaly naprosto lidsky, spíš trochu klukovsky než žensky. Dokonce ani neměly čelenku se závojem. Nemohl pochopit, čím to je, že se mláďata harpyjí tolik podobají lidem, když se potom v dospělosti úplně liší. Připadalo mu to zvláštní.

„Jak už vám bylo řečeno,“ pokračovala ředitelka Ponekta, „letošní školní rok je rokem sfingy. Pro ty, kdo neznají její podobu, připomínám, že socha má tělo lva a hlavu harpyje. Kolem ní je pět oltářů, vždy jeden pro harpyje, jeden pro lidi, jeden pro gobliny, jeden pro běsy a jeden pro draka. Sfinga od vás bude v průběhu školního roku žádat oběti. Za každou oběť se na desce oltáře objeví jeden symbol. Budete-li jich mít na konci roku u své osobní značky deset, zvládli jste školní rok úspěšně. Kromě obětí nabízí sfinga ještě jednu možnost, jak rychle získat další symbol. V tom případě ale musíte riskovat ztrátu jednoho, který už máte. Požádáte-li sochu sfingy o hádanku, máte na rozmyšlenou celý jeden den a noc. Odpovíte-li správně, jeden symbol získáte, ale při špatné nebo nepřesné odpovědi o jeden přijdete. Dokud žádný symbol nemáte, sfingu o hádanku pochopitelně požádat nelze. Doufám, že je vše jasné.“

Ředitelka se rozhlédla, a když se nikdo neozval ani nevznesl dotaz, pokynula gestem směrem ke Gáypetě. Ta se vztyčila, aby ji všichni dobře viděli, roztáhla křídla a nad krajinou se rozlehl její hlasitý skřek. Všichni starší žáci odpověděli podobným výkřikem. Jakmile dozněl, harpyje-učitelky se zdvihly a odlétly.

Hned za nimi vyrazili pryč ti nejstarší a pak pomalu zmizeli i opozdilci. Spolu s dvojčaty se na místě zdržela jen Alekta. Ukázalo se, že umí velmi dobře lidskou řeč. Vlastně ani podle jejího vzhledu nebylo moc znát, že s nimi mluví malá harpyje.

„Ty musíš mít velkou protekci,“ ukázala na Tomův pruh ve vlasech, „když jsi dostal ochranu na dva měsíce.“

„Nemám žádnou protekci,“ namítl chlapec.

„Fakt ne? V tom případě si o tobě učitelky myslí, že nemáš naději obstát. Ale nic si z toho nedělej, ani já nejsem podle nich dostatečně schopná. Tím, že mi daly ochranu na dva týdny, mi učitelky zajistily mezi našinci nesmrtelnou ostudu. A protože jsem dostala jméno po slavných předcích, je to vlastně dvojnásobná ostuda.“

„Poslyš, co to bylo za výkřik na závěr vystoupení?“ přerušil Tom harpyjiny řeči o ostudě.

„To bylo slavnostní provolání hesla zdejší školy. Po lidsku by se to řeklo asi takhle: duše a tělo jedno jsou, ve jménu rovnováhy, kontroly, vyšší cesty. Taky se to budete muset naučit nazpaměť. Ale na to je čas. Ale proč jsem vlastně přišla... Zajímal by mě příběh tvůj a tvého bratra, smím si k vám někdy přijít popovídat?“

„Ale ano, rádi tě uvidíme,“ souhlasil Tom, který by se také rád harpyje ještě na pár věcí zeptal. Například na to, k čemu jim bude ochrana.

„Tak jo. Já už musím letět. Mějte se, jak chcete.“

„Ty taky,“ ušklíbl se Tom a sáhl po prknu.

„Zajímavý pozdrav,“ konstatoval Sam vesele, „ale svým obsahem je možná výstižnější, než většina ostatních.“

„Přestaň filozofovat, brácho a naskoč. Stejně už jsme poslední.“

„Měl ses jí zeptat na tu ochranu.“

„Zeptáme se zítra učitelky. Dnes už máme na zbytek odpoledne volno.“

„Tak se ještě vydáme na průzkum okolí.“

„Proč ne. Ale až po jídle. Nějak mi vyhládlo.“

„Už zase? Dokud jsem měl tělo, ani jsem si nevšiml, jak jíme často,“ reptal Sam, ale poslušně nastoupil na supervolonové prkno k bratrovi, aby se mohli vrátit do své jeskyně.

Tom se rozhodl pro opečené kousky masa s bramborem a zeleninou. Sice měl strach, jak bude tahle podivně placatá strava chutnat, až si ji ohřeje, ale byl mile překvapen. Na talíři se jídlo vrátilo do své původní podoby, krásně vonělo jako čerstvě upravené a chutnalo znamenitě. Vděčně zavzpomínal na trpaslíka Zachariáše a vylízal z talíře poslední zbytky sosu se zeleninou.

Při odpoledním průzkumu zdejších písčitých skalnatých končin objevili sochu sfingy. Byla tak veliká, že se nedala přehlédnout. Když přistáli, aby si ji prohlédli zblízka, zjistili, že tu nejsou sami. Zvědavě je pozoroval vyšší podsaditý kluk tmavé pleti.

„Ahoj,“ pozdravil nesměle Tom, „promiň, neměli jsme v úmyslu tě vyrušit. Jen jsme si chtěli prohlédnout sfingu.“

„No jo, vy jste ti noví, co?“

„Ano.“

„Tak pojďte blíž. Tohle je oltář pro lidi. A tahle značka, meč přetínající slunce, je moje.“

„Hezký symbol.“

„A co vy? Mám vám poradit, jak se zachází s oltářem?“

„To bychom ti s bráchou byli moc vděční.“

„Dobrá, jak si přejete. Tak si najdi větší kámen a hlasitě zabuš na desku. Pak vlož dlaň tady do toho obrysu lidské ruky v kameni,“ napovídal kluk.

Tom udělal vše, co řekl. Na desce oltáře se objevil zjednodušený obrázek kompasu.

„No vidíš, oltář už tě zaregistroval. Teď jen stačí přinášet oběti a sbírat symboly.“

„A co mu mám přinést jako oběť?“

„Ty ses ho nezeptal? Tak to máš teda blbý.“

„A jak se ho mám zeptat?“

„No, možná by bylo nejlepší zase vzít do ruky kámen a tu odpověď z oltáře vymlátit...“ pokrčil kluk rameny a v jeho úsměvu se objevil škodolibý výraz.

„Jsssssou pod ochranou,“ výhružně zasyčel za Tomem tichý hlas. Ohlédl se, kdo promluvil, a málem dostal šok, když uviděl zblízka běsovy oči.

„No a co? Jejich chyba, že po mně chtěli radu. Však já si počkám, až jim to pitomé hájení skončí, pak teprve poznají, kdo je Golián. A ty je přestaň děsit, nebo se z tebe počůrá i ten bez těla. To by se taky dalo počítat jako narušení ochrany.“

Kluk naskočil na létací disk, zazubil se na ně a odfrčel.

„Nemusssíte se mě bát,“ couvl o kousek běs a Tom si všiml, že doprovází menšího běsa, který byl stejně jako oni představen na slavnosti coby nový žák, „jen jsssem chtěl zarazit jeho špatné nápady.“

„A co máme tedy dělat?“ reagoval velice opatrně Tom.

„Zeptej ssse radši učitelky, já to přesssně nevím. A bacha na Goliána, je to sssyčák.“

„Do háje, tady je všechno postavené na hlavu. Člověk se nás snaží dostat do maléru a běs nám pomáhá,“ komentoval situaci Sam, ale Tom byl zcela zaujat setkáním s běsy a bratrových poznámek si nevšímal.

„Díky za radu. Netušil jsem, že umíte mluvit lidskou řečí,“ odpověděl běsovi.

„To umím jen já. Ossstatní se tu naučili jen harpyjštinu. Já umím lidsssky, harpyjsssky, drakonsssky, na cizí jazyky jsssem moc dobrý. Doma sssi mě budou vážit.“

Najednou už Tomovi nepřipadal tak hrozivý. Až na ty oči to byl docela sympaťák.

„Zeptej se ho, jak se jmenuje,“ měl zřejmě stejné pocity i bratr.

„To je skvělé, rád vás poznávám. Mně říkají Tom a můj bratr, pokud ho svými smysly vidíte, se jmenuje Sam.“

„Všichni ho tu vidíme. Běsssové a některé harpyje ho dokonce mohou i ssslyšet. Mně lidé ossslovují přezdívkou Zen a můj druh je Furontis, ale ten ještě neumí ani harpyjsssky, ani lidsssky. Ale to ssse během pár týdnů sssrovná.“

„No jo, taky se budeme muset naučit harpyjsky. Zatím umíme jen sirénsky a pár slov v drakonštině, co jsme pochytili od kamarádů.“

„Vy umíte sirénsssky? No to je úžasssné. To si ještě někdy musssíme popovídat. Teď násss ale omluvte, jdeme navštívit oltář.“

„Jasně, nebudeme vás rušit,“ přikývl Tom a otočil se ke svému oltáři. Zkoušel mu dávat otázky, několikrát do něj ťukl i kamenem, ale marně. Žádné odpovědi se nedočkal.

„Už toho nech,“ domlouval mu znuděný Sam, „zítra se zeptáš učitelky.“

„Zatracenej Golián,“ rozčiloval se Tom, „copak tohle se dělá? Potopit někoho nového je teda pěkně podlé. Je to lump nebo zbabělec?“

„Kašli na něj, brácho. Až se tu trochu rozkoukáme, tak mu to vrátíme i s úroky.“

„Hm. Ještě že tu mám aspoň tebe, Same.“

„Neboj, to zvládneme! Spolu určitě!“

Tom naskočil na prkno a s bratrem v zádech zamířil k jeskyni. V duchu si říkal, že spíš on by měl dodávat odvahu bratrovi než naopak. Dnes na to ale opravdu neměl dost sil. Navzdory tvrdému nepohodlnému lůžku usnul téměř okamžitě. Noc ale klidnou neměl. Sny ho vrhaly do nekonečných konfliktů s draky, běsy a divokými šelmami. Ráno měl pocit, že ho podupalo stádo splašených koní.

„Vstávej, brácho, no tak už přece vstávej,“ budil ho naléhavě Samův hlas, „venku už je dávno světlo a ty tady sebou házíš jako ryba na udici. Vždyť se ani nestihneš nasnídat.“

„Stejně nemám hlad,“ zavrčel Tom a měl pocit, že se mu rozskočí hlava bolestí, když se pokusil rychle vstát.

„Dej si aspoň čaj,“ hučel do něj bratr, „kdo ví, kdy bude pauza na občerstvení.“

Díky hodinkám nakonec dorazili do vyučovacích prostor včas. Z nádvoří prošli dlouhou chodbou do neútulné velké místnosti, kde na ně čekala Gáagra. Spolužák Albert už tu seděl na malé stoličce bez opěradla a nevlídně pozoroval jejich příchod. Učitelka jim pokynula, aby se také posadili.

„Vítám vás na vyučování,“ kývla na ně vlídně, „dnes mám celý den vyhrazený jen pro vás, takže si můžeme podrobně probrat váš rozvrh, ukážu vám vše potřebné a mimo jiné si povíme i o tom, jak to tady chodí.“

Tom se zavrtěl na nepohodlné židličce a s trochou závisti koukl po nehmotném těle svého bratra, které sice také zdánlivě sedělo, ale zaručeně mnohem pohodlněji.

„Předpokládám,“ pokračovala harpyje, „že o zdejší škole nevíte skoro nic, tak to vezmu od začátku. Vyučování je tu zaměřeno hlavně na magii, provázející dění na pomezí mezi světem živých a mrtvých. Velký důraz klademe na znalosti pout mezi tělem a duchem, měli byste do hloubky porozumět vzájemnému uvolňování a upevňování přirozené vazby těchto dvou částí u všech živých bytostí. Pro magii je důležité absolutní soustředění a přesnost. Takže budete pravidelně trénovat relaxaci, abyste se dokázali koncentrovat i za těch nejsložitějších podmínek. Na rozdíl od jiných škol tu neznámkujeme. Kolektiv zdejších učitelek věnoval letos všechen svůj um na aktivaci sfingy. Její magická podstata dokáže rozeznat vaše předpoklady a na jejich základě určí pro každého osobní úkoly. U oltáře se vždy dozvíte, co máte vykonat a jakmile je přijata vaše oběť, získáte symbol. Deset symbolů stačí k tomu, abyste úspěšně dokončili školní rok. Už se stalo i to, že žák zvládl školní rok v Airbowanu za šest měsíců a měl pak půl roku prázdniny. Ale nedělejte si iluze, to je spíš výjimka. Sfinga bude náročná. Upozorňuji, že je důležité se v její blízkosti chovat uctivě a s pokorou. Ti, kdo by ji poškodili nebo urazili nevhodným chováním, by na to mohli doplatit i vyloučením ze školy.“

Gáagřina poslední slova vnesla do Tomovy duše nejtemnější obavy. Proboha, to by tak ještě scházelo, aby vypadl ze školy hned po jejím začátku! Teď už neměl ani zlomek odvahy se zeptat na svůj problém s mlčícím oltářem. Kéž by se o jeho hlouposti nikdo nedozvěděl...

„Možná by vás také zajímalo, co znamená různá délka ochrany u každého jednotlivce. Ti schopnější mají krátkou lhůtu, protože předpokládáme, že si ve škole se všemi problémy rychle poradí a zorientují se natolik, aby uspěli i ve složitějších situacích. Podrobnosti vám povím až v areálu, který si dnes také prohlédneme. Se schopnostmi souvisí i vyvážená osobnost. Vaše psychika by měla zahrnovat temnou i světlou stránku ve zhruba stejném měřítku. Lidé mívají ve zvyku protěžovat takzvané dobro, aniž zvažují rizika svého počínání. Na to si tady nehrajeme. My zkoumáme obě strany mince, to jest světlo i tmu. Abyste při zadaných úkolech dospěli ke správným závěrům, musíte přijmout svou osobnost včetně potlačených temných stránek. Jak jste na tom, vám signalizuje pásek vašich hodinek. Půlka by měla být světlá, půlka tmavá. Musíte na sobě pracovat, abyste se aspoň přiblížili vyrovnanému skóre.“

Tom se zahleděl na svůj světlý pásek a zeptal se: „Jak mám docílit, aby půlka ztmavla?“

„Musíš najít své temné stránky a aktivovat je. Určitě v sobě najdeš nějakou antipatii. Nepotlačuj ji a vynes ji na povrch. Raduj se z neúspěchu svých nepřátel, můžeš jim i v rozumné míře škodit. Vzájemné soupeření není na závadu, motivuje vás k lepším výkonům.“

Tom přikývl, ale učitelčino nabádání ke špatnému chování vůči spolužákům mu bylo proti srsti. Měl pocit, že je tu všechno naruby. Neuměl si představit, jak zvládne neobvyklé požadavky harpyjí. Ono bylo snadné slíbit, že svého bratra neopustí, ale nyní to znamenalo žít v prostředí, které mu bylo hned od začátku cizí.

Pak s nimi učitelka začala sestavovat podrobný rozvrh. Nejvíc času stanovila pro harpyjštinu a pro nácvik relaxace. Následovaly základy magie spolu s vazbami těla a ducha.

„To všechno se samozřejmě bude v průběhu roku měnit podle toho, jak vám ta která výuka půjde. Někde hodiny ubereme, někde podle potřeby přidáme,“ podotkla Gáagra, když skončili s rozvrhem.

„Možná bych vás ještě měla seznámit s naším školním platidlem. Sice nemá množstevní hmotnou podobu, ale tím rozhodně nijak neztrácí na hodnotě.“

Cvakla drápem o svůj náhrdelník, pak podala Tomovi a Albertovi po jedné zlaté minci. Na lícové straně mince byla číslice jedna a na druhé znak Airbowanu a obrázek sfingy. Malým otvorem byl protažen řemínek, díky kterému bylo možné nosit minci zavěšenou na krku.

„Nyní držíte v ruce svůj první ajr, který jsem vám věnovala. Dávejte pozor a dívejte se na číslici.“

Znovu cinkla drápem o svůj náhrdelník a číslice na minci se změnila na dvojku.

„Teď každý z vás vlastní dva ajry. Toto platidlo vám umožní kupovat nová kouzla a rovněž sfinga ho bude požadovat jako součást každé oběti. Vydělat si je můžete výukou spolužáků, ale nejvíce jich je možné získat především návštěvou arény v sobotu a v neděli. Ti nejšikovnější si odtud odnášejí až dvacet ajrů denně.“

Tom se podíval na Sama. Ten klečel na zemi a pokoušel se do něčeho strkat svým nehmotným prstem. Natáhl se, aby lépe viděl a překvapeně zjistil, že i jeho bratr dostal svůj ajr na řetízku. Tom se natáhl, sebral ho a spolu se svým si ho pověsil kolem krku.

„Nyní poletíme za sfingou a k oltáři,“ pokynula jim harpyje a otevřela okno se širokým parapetem.

Tom zamrkal překvapením, když se mu Albert před očima proměnil v krkavce a přelétl do okna, aby tam počkal na učitelku.

„Páni,“ vzdychl obdivně Sam, „zdá se, brácho, že máme mezery ve vzdělání.“

Gáagra počkala, až oba bratři naskočí na prkno a rozletěla se ven. Zamířila rovnou k místu, kde byly kolem sfingy oltáře pro žáky zdejší školy.

Přistála u toho lidského a dopřála Albertovi čas na proměnu v člověka.

„Poklekněte,“ nařídila svým svěřencům a jemně hřbetem ruky setřela drobné kamínky z desky. Rozhlédla se kolem sebe, sebrala tři růžové oblázky a podala je Albertovi.

„Pohlaď oltář dlaní, polož na něj opatrně kamínky tak, aby ani neťukly a vlož dlaň sem do obrysu lidské ruky.“

Jejich spolužák přesně splnil Gáagřiny pokyny. Na desce oltáře se objevila ptačí hlava v kruhu.

„Nyní se můžeš sfingy zeptat na svůj první úkol. Oslovuj ji titulem nejvyšší avelleto.“

Albert se pro jistotu ještě i uklonil a řekl nahlas: „Nejvyšší avelleto zdejší školy, prozraď mi prosím, co je mým prvním úkolem.“

Tom neslyšel vůbec nic, ale Albert vypadal naprosto soustředěně a pak se začal usmívat.

„Děkuji ti, nejvyšší,“ řekl nakonec a s rozzářenou tváří se otočil k harpyji, „jako první oběť chce pouze deset ajrů.“

„Výborně,“ pochválila ho harpyje, „nyní jemně ukliď kamínky z desky. Za tuto tvou výuku jsem jako učitelka obdržela deset ajrů. Na důkaz mé spokojenosti se s tebou rozdělím a přidávám ti pět ajrů k prvním dvěma z úvodní hodiny.“

Pak se učitelka zahleděla na oltář a podívala se pronikavě na Toma.

„Jestli se můj zrak nemýlí, tvoje značka už na oltáři je. Zdá se, že tebe už naučil, jak s ním zacházet, někdo jiný. Také se s tebou rozdělil o získané ajry?“ zeptala se s ledovou arogancí Gáagra.

„Nerozdělil,“ pípl Tom a pod tím chladným pohledem opět nenašel odvahu se svěřit a zeptat se, co si má počít, když s ním oltář nemluví.

„Tak to máš smůlu,“ odvětila harpyje se zadostiučiněním a Tomova nenávist ke Goliánovi narostla na dvojnásobek. Nejen, že ho ten lump počastoval špatnou radou, ale ještě za to shrábl deset ajrů. To je opravdu vrchol drzosti!

„Ty, Same, začneš své úkoly plnit, až opět splyneš s tělem. Zatím se pilně uč, ať potom nemáš mezery,“ oslovila vlídně jeho bratra.

„Ano, avelleto,“ odpověděl s úsměvem.

„Než poletíme dál, dopřejeme si relaxační půlhodinku,“ ukázala učitelka na kamenitou zem, „pohodlně se posaďte prosím.“

To zas bude otlačený zadek, pomyslel si smutně Tom. Zdálo se, že harpyje nemají o lidském pohodlí ani tu nejmenší představu.

„Pošlete svou mysl, aby kopírovala povrch všech částí vašeho těla. Podržte představu, jak vaše tělo vypadá, a pak se ponořte spolu se svým dechem do jeho hlubin. Naslouchejte tepu srdce, naslouchejte tepu krve. Ty, Same, si to alespoň představuj. Dýchejte zhluboka a pomalu...“

Tom se sice snažil poslouchat pokyny, ale nějaký kamínek ho do levé půlky zadku tlačil tak, že ztrácel koncentraci. Navíc mu sluníčko svítilo do očí, začínalo mu být vedro a měl žízeň. Myšlenky se mu zatoulaly domů k dědovi. Také je učil relaxovat, ale u něj bylo všechno příjemné, nikde nečíhaly žádné záludnosti a neřešitelné problémy. Člověk si s ním mohl promluvit úplně o všem a děda hned věděl, co je potřeba udělat, aby se věci urovnaly. Jenže s dědou se uvidí až za dva týdny...

„Konec relaxace! Prosím, vraťte se zpět do reality,“ vyburcoval ho hlas harpyje, „nyní se zaleťte občerstvit do svých pokojů a za hodinu budeme pokračovat.“

„Hm, pokojů,“ bručel Tom, když vstupovali do své jeskyně.

„Kdes nechal dobrou náladu, brácho? Dej si něco k snědku a přestaň naříkat.“

„To se ti snadno řekne, Same, ale když ono je tu od začátku všechno tak zašmodrchané.“

„Proč jsi učitelce neřekl o Goliánovi a jeho podrazu?“

„Nějak jsem nemohl. Vždyť jsi to slyšel, za zneuctění oltáře je vyhazov ze školy. Nechci tě tu nechat samotného.“

„Jasně. Žalováním si člověk taky zrovna nevylepší pověst. Třeba to časem nějak vyřešíme. Začnu o tom přemýšlet. Stejně v noci většinou nemám co dělat.“

„Copak ty vůbec nespíš?“

„Zkouším něco jako usínací relaxaci, ale déle než čtyři hodiny to obvykle nevydržím.“

Tom se pustil do oběda a Sam ho přemluvil, aby vyzkoušel i Zachariášovu zmrzlinu. Byla jahodová, báječně osvěžující a opravdu Tomovi vylepšila náladu. Když je hodinky zavolaly do vyučování, opět byl plný elánu a odhodlání poprat se se zdejšími problémy.

Tentokrát je harpyje zavedla do zdejšího sportovního areálu. Byl obrovský. Momentálně tu všude byl klid a ticho. Přistáli někde uprostřed a zvědavě se rozhlíželi. Ani tady nikde nerostly stromy a květiny.

„Zde vlevo od nás,“ ukázala harpyje na dřevěnou bariéru s brankou, „je aréna magické zdatnosti. Pojďme se podívat dovnitř.“

Vstoupili brankou, prošli krátkým tunelem a ocitli se na prostranství, které ohraničovaly čtyři vysoké kovové sloupy. Každý z nich byl nahoře zakončen ozdobnou hlavicí, kde byl zavěšen zvon. Hned vedle něj ve větru vlály dlouhé barevné stuhy.

„Aréna je otevřena každou sobotu a neděli. V této době tu vždy jednou denně můžete získat u každého zvonu jednu stuhu. Stačí, když o zvon cinknete svým prstenem, tím se stuha uvolní a začne klesat dolů. Zachytíte ji a odevzdáte dozoru u branky. Za každou, kterou si z arény dokážete odnést, získáváte jeden ajr.“

„Takže víc než čtyři stuhy denně tu nedostaneme?“ zeptal se Albert.

„U sloupů se zvony ne. Ale můžete se je pokusit sebrat méně zdatným žákům zdejší školy. Toto je aréna magické zdatnosti, to znamená, že tu smíte používat kouzla. Samozřejmě vyjma smrtících a nevratných. Případná zranění vám ošetří dozor u branky. Však časem sami v praxi zjistíte, jak to tu chodí. Ještě bych se měla zmínit o ochraně, kterou vám škola zaručila. Až se v sobotu a v neděli vydáte pro své stuhy, nikdo na vás přímo nezaútočí. Jen si musíte dát pozor, abyste se nepřipletli do cesty kouzlům, určeným někomu jinému. Jiná situace by ale nastala, kdybyste zaútočili vy sami. Potom by už napadený nebyl vázán slibem hájení a mohl by vás obrat o stuhy naprosto beztrestně. Dokud nezaútočíte, mohou na vás ostatní v době ochrany vyvíjet nátlak pouze slovně.“

Vyšli z branky zpět na zpevněnou cestu sportovního areálu a učitelka ukázala na druhou arénu, která vypadala velice podobně jako ta, kterou už navštívili.

„Druhá aréna je věnovaná tělesné zdatnosti. Všechno tam probíhá stejně jako v první aréně, akorát bez kouzel. Takže záleží především na tom, jak jste silní a hbití.“

„To znamená, že tam nemohu použít svou létací proměnu?“ zeptal se Albert.

„Magie ovládající vznášedla povolena je, ale proměny nikoliv. Budeš si tu muset půjčit školní létací disk. Je tu zakázáno kouzly vylepšovat své tělesné schopnosti a magicky útočit na druhé.“

„To sem snad radši nebudu chodit,“ brblal spolužák nespokojeně.

Učitelka je zavedla dál a ukazovala další možnosti, jak získat ajry. Opět se tu nabízely magické i nemagické testy přesnosti, šikovnosti, postřehu a síly.

„Ale drak nebo goblin jsou mnohem silnější než my,“ namítl zase Albert.

„Pořádně se rozhlédni,“ napomenula ho Gáagra a mávla rukou směrem k malé tabuli, kde byly zaznamenány limity pro tu kterou disciplínu. Pro každý druh tam byla jiná čísla.

Tom se pokusil nadzdvihnout jeden kámen, který byl označen symbolem člověka a byla na něm vyčíslena i vzdálenost, na kterou bylo třeba ho hodit. Kousek ho posunul, ale postavit se s ním nedokázal.

„No jo, za sílu tu asi žádné ajry nezískáme,“ podotkl Sam, který bráchovo počínání zvědavě sledoval.

„Limity jsou náročné a bez tréninku se úspěchu nedočkáte,“ podotkla učitelka, „dokonce ani poté, co splníte limit, to nebude úplně jednoduché. Abyste tu získali ajr, musíte při příští akci vyrovnat svůj nejlepší výkon, nebo ho vylepšit, jinak nedostanete nic, i když limit splníte.“

„Hele, brácho, mají tu i luk a šípy,“ zahalekal na Toma Sam z vedlejší části sportoviště, „tady bychom mohli mít šanci.“

„V sobotu a v neděli si všechny zdejší aktivity můžete vyzkoušet,“ zamrkala pobaveně Gáagra, „teď se ale vydáme zpět do školy a navštívíme ještě jedno velice důležité místo.“

Všichni se vznesli nad prázdný sportovní areál a když se Gáagra ujistila, že nikdo nechybí, zamířila ke škole. Přistáli na nádvoří a učitelka je vedla ke kamennému oblouku. Před ním nic, za ním nic – vypadal jako zapomenutá nedostavěná brána ze starých časů.

„Tohle je vstup do jeskyně kouzel,“ vysvětlovala učitelka, „dotkněte se svým ajrem tohoto černého kamene ve zdivu.“

„Za každý průchod do jeskyně,“ pokračovala, když učinili, co jim nařídila, „se platí jeden ajr. Pojďte prosím za mnou.“

Prošli obloukem a v mžiku se ocitli v obrovské jeskyni mihotavě osvětlené kouzelnými lampičkami.

„Vítám tě, Gáagro. Vedeš nováčky?“ zaskřehotal podivný hlas z jednoho málo osvětleného kouta.

Vynořila se z něj ta nejstarší a nejopelichanější harpyje, jakou tu zatím Tom spatřil. Její oči ve spoře osvětleném prostoru svítily jako dva uhlíky.

„Avelleto Kelaino, dovol, abych ti představila naše nová lidská mláďata.“

Tom měl pocit, že mu hoří hlava, když se na něj stará harpyje při představování zahleděla. Dělo se tu něco podivného, čemu nerozuměl. Ještě nikdy nepocítil takovou sílu moci a autority, jako teď tady. Téměř se mu z toho dělalo mdlo.

„Průvodce,“ zasyčela stará harpyje, přimhouřila oči a kývla na chlapce, aby přistoupil k ní.

„Nastav ruce,“ nařídila mu a pak mu do dlaní vložila modrý diamant. Sotva se dotkl Tomových dlaní, začal velice rychle mizet. Nevěřícně pozoroval ten zvláštní úkaz a neodvažoval se pohnout. V okamžiku, kdy se vypařil poslední modrý záblesk, pocítil kolem žaludku teplo a sílu. Neměl ale čas zkoumat podstatu toho podivného jevu, neboť stará opelichaná harpyje ho silným stiskem vzala za ramena a otočila ho obličejem proti Samovi.

„Nyní předej kouzlo, které ses naučil, svému bratrovi,“ nařídila mu.

„Jak to mám udělat?“

„Je tu teprve první den, avelleto,“ namítla nesměle Gáagra, ale strážkyně kouzel jen netrpělivě mávla rukou, jako když odhání dotěrný hmyz.

„Je průvodce. Musí se učit rychle. Za hradbami už čeká další bloudící na jeho služby,“ řekla učitelce na vysvětlenou a otočila se zpět k Tomovi s instrukcemi, „propojte s bratrem dlaně a ty vytvoř iluzi krystalu, který jsi vstřebal. Všechny doprovodné pocity naprosto přesně otiskni do mysli svého sourozence.“

Bylo to snazší, než Tom očekával. Byli si se Samem tak blízcí, že vzájemné propojení myslí zvládli téměř okamžitě a pocity se přelily jako vzedmutá vlna.

„Už to umím, už také umím modrý oheň,“ vydechl překvapeně Sam a stará harpyje spokojeně přikývla.

„Takto budeš učit svého bratra každý den, dokud nedojde k sjednocení jeho mysli a těla.“

Pak se otočila k Albertovi a věnovala se jemu. Do dlaní mu vložila temně rudý krystal a tiše mu něco řekla. Nakonec promluvila opět ke všem: „Drobná kouzla jsou zde k získání za pět ajrů, ta náročnější za dvacet a specializovaná za padesát. Dobré rady poskytuji obvykle za deset. Ale tu nejlepší radu vám mohu dát hned a zdarma. Učte se hodně a pokud možno rychle.“

Gáagra staré harpyji uctivě poděkovala a vyrazila i s dětmi k odchodu.

„Kdybych měl za tuhle radu platit deset ajrů,“ šeptal Tomovi do ucha Sam, „považoval bych to za vyhozené peníze.“

„Jo, to já taky.“

Společně přeletěli k otevřenému oknu školní učebny a vstoupili dovnitř. Učitelka počkala, až se usadí na svých nepohodlných židličkách.

„Od zítřka už budete mít hodiny společně s dalšími spolužáky. Nyní je nejdůležitější co nejrychleji zvládnout harpyjštinu a relaxační techniky. Kouzlo, které jste se dnes od Kelainy naučili, vám umožní v areálu trénovat magické dovednosti a získávat odměny.“

Ještě je poučila o nutnosti dodržovat ve škole určitá pravidla. Za některé přestupky tu lidem dokonce hrozily tělesné tresty nebo vyloučení ze školy. Tom se v duchu zařekl, že do takových potíží nikdy nesmí sklouznout. Než je Gáagra propustila z vyučování, museli absolvovat ještě jednu společnou relaxaci. Po jejím skončení už Tom se Samem neměli nejmenší touhu létat po okolí. Byli plní dojmů, o kterých bylo záhodno přemýšlet, takže beze slova zamířili rovnou do své jeskyně.

Tom se s úlevou uvelebil na měkké posteli: „Páni, to jsem rád, že už jsme tady. Tahle postel je snad jediné měkké místo široko daleko. Už mě na té školní židli začínal tlačit zadek.“

„Ale jinak je tu krásně, co říkáš?“ vzdychl spokojeně Sam.

„Když myslíš,“ neměl sílu odporovat bratrovi.

„Ta Kelaina je naprosto úžasná. Nikde jsem tu neviděl krásnější harpyji.“

„To myslíš tu opelichanou vykopávku?“

„Ty sis toho, brácho nevšiml? Má úplně bílé peří a zlatou auru.“

„To mi nějak uniklo.“

„S tebou je dnes ale nuda. Radši běž spát. Já se jdu ještě mrknout po okolí.“

Tom přetáhl přes hlavu řetízky s ajry a položil oba na polici.

„Jé hele, každý máme jiný počet,“ nakoukl mu ještě přes rameno Sam.

„No jo,“ prohlédl si mince i Tom, „jak je to možné?“

„Zkus se zeptat hodinek.“

Po chvilce úsilí konečně zjistil, jakou otázku musí položit, aby získal odpověď: „Jaké je vyúčtování dnešního pohybu ajrů u mě a mého bratra?“

„Plus dva ajry z úvodní hodiny, plus deset ajrů z areálu, mínus ajr za vstup do jeskyně kouzel, plus pět ajrů za výuku kouzla modrý oheň, celková suma šestnáct ajrů. Bratr plus dva ajry z úvodní hodiny, plus pět ajrů u sfingy, plus deset ajrů z areálu, mínus ajr za vstup do jeskyně kouzel, mínus pět ajrů za naučení kouzla modrý oheň, celková dnešní suma jedenáct ajrů.“

„Cože? Já ti musel zaplatit za kouzlo? To je ale bída, takhle tu tedy nezbohatnu. To budeme muset za každé kouzlo platit? Katastrofa!“

Sam se v přehnaném gestu chytil za hlavu a lomil rukama. Jindy by se Tom přidal a smáli by se spolu. Dnes se ale zmohl jen na chabé pousmání.

„S tebou dnes fakt není žádná sranda, brácho,“ postavil se Sam těsně před Toma a pokračoval tónem, ze kterého naskočila Tomovi husí kůže, „jestli se tu pořád budeš tvářit jako sfinga, tak to tu radši zabalím a zmizím. Víš, jak moc mě to táhne pryč? Cítím, že kousek odtud je úžasné místo, kde mohu na všechno zapomenout a vydat se za světlem. Ta nádherná krajina mě neustále volá a láká k sobě. Musím se sakra přemáhat, abych zůstal s tebou. Tak buď tak hodný a tvař se zase jako můj starej brácha.“

„Same,“ polekal se Tom, „to bys mi přece neudělal! Nemůžeš odejít! Harpyje slíbily, že se zase vrátíš do svého těla. Copak jim nevěříš?“

„Věřím. Ale nevím, jestli se mi chce zpět. Bez těla je člověk tak nějak svobodnější.“

„Same!“

„Bez obav, mám v plánu to zkusit. Proto tu přece jsme, ne? Ale ty se přestaň mračit, nebaví mě koukat na tvůj smutnej kukuč.“

Sam se otočil a vytratil se z jeskyně. Tom vzdychl a šel si připravit večeři. Ani ji pořádně nevychutnal, neboť musel stále přemýšlet o svém bratrovi, o zdejší škole a oltáři, který neodpovídá. Sama určitě ve štychu nenechá! Jak to říkal děda o problémech? Když nevíš kudy kam a cítíš se mizerně, vyber jeden problém, klidně i ten nejmenší, pojmenuj ho a zkus ho vyřešit. Až se to podaří, vyber si další. Pojmenovat problém? Tom usoudil, že nejvíc ho trápí komplikace s oltářem. Musí zítra nebo pozítří zkusit při oslovení správný postup, třeba to nakonec bude v pořádku. Taky mu vrtalo hlavou, jestli mají všichni studenti z prvního ročníku podobné úkoly. Pak by možná stačilo nabídnout jako oběť získané ajry a mohl by postoupit aspoň o jeden symbol kupředu. Až se Sam vrátí, poradí se ještě s ním. Jenže bratr se někde zdržel a unavený Tom usnul dřív, než se objevil.

V příštích dnech jim začal obvyklý školní rozvrh s výukou harpyjštiny, magických technik, relaxace, rovnováhy a teorie pout mezi tělem a duchem. Ukázalo se, že ajry lze získat i při vyučování za mimořádné znalosti. Jedinou jejich kantorkou byla zatím jen Gáagra. Teprve až zvládnou harpyjštinu, mohou se vzdělávat i u ostatních vyučujících. Ale i tak to stačilo a měli co dělat, aby vše pochopili a zapamatovali si.

Hned další den po vyučování se Tom a Sam vypravili k oltáři u sfingy. Naštěstí tu byl úplný klid. Tom s velkou trémou vyzkoušel přístup tak, jak ho ukazovala Gáagra. Opatrně oslovil kamennou desku a sfingu, která ji hlídala. Velice uctivě požádal o zadání úkolu a čekal. Nic se ale nedělo. Oltář mlčel.

„To je bez šance,“ vzdychl Tom.

„To tedy není,“ odporoval Sam, „uvědom si, že tu máš svůj kryptogram. To znamená, že jsi byl přijat. Jen asi musíš udělat nějaký krok, aby s tebou mluvil. Zkus mu nabídnout ajry.“

Tom poslechl: „Nejvyšší avelleto, nabízím ti ajry, které mám, jako oběť. Buď tak laskavá a přijmi je nebo mi naznač, co je třeba ještě vykonat.“

„Funguje to,“ zajásal Sam, „podívej! Dostal jsi první symbol. Vypadá jako ručička od kompasu. Paráda!“

„No jo,“ pokrčil rameny Tom, „ale pořád se mnou nemluví. Vůbec netuším, co mám udělat pro druhý symbol.“

„Ukaž! Kolik tě to stálo ajrů?“

Tom koukl na minci: „Osm.“

„To je zajímavé. První symbol máš lacinější než Albert. To znamená, že každý má jiné podmínky.“

„Tím hůř. Nikdo mi nebude moct poradit, co sfinga chce. Ale co! Stejně bych jim nemohl říct, proč to potřebuji vědět.“

„Hm, budeme muset něco vymyslet sami.“

„Asi jo,“ přikývl Tom a ukončil návštěvu oltáře.

Prvních pět dnů uběhlo poměrně rychle. Ani neměli čas se po večerech nudit, protože Gáagra jim každý den přesně rozplánovala, co všechno musí Tom Sama naučit. Ani ostatní zřejmě neměli čas na návštěvy, protože se u jejich příbytku nikdo ze spolužáků neobjevil. Sam sice na svých průzkumných výpravách odhalil, kde kdo bydlí, ale zatím jim to k ničemu nebylo.

V sobotu by si Tom rád přispal, ale bratr už byl jako na trní. Povykoval a hecoval ho tak dlouho, až ho vyštval z postele ven.

„Ty mě chceš uštvat! Nemysli si, že budu sportovat za oba!“ reptal u snídaně, když ho Sam pobízel k rychlosti.

„No jasně. Vynadej mi za to, že chci všechno vidět. Tady se vyplácí sbírat informace rychle a důkladně.“

„No jo, sakra, já vím. Ale snad to počká aspoň než dopiju čaj.“

V areálu byli mezi prvními. Chvilku sledovali starší spolužáky a pak se vydali za nimi. V magické aréně se veškerý pohyb odehrával velice překotně. Někteří vystartovali ke zvonům, jak nejrychleji dokázali, a snažili se donést své stuhy z arény pryč. Jenže tu číhali dva běsi a snažili se kouzly zmrazit ty, kdo si nesli stuhy. V okamžiku, kdy se jim to podařilo, uzmuli jim stuhy a číhali na další.

Vchodovými dveřmi vstoupila dívka.

„A hrome! Jsou tu Hapis a Lumis. Radši přijdeme jindy,“ řekla klukovi, se kterým sem dorazila, a oba se otočili k odchodu.

Sotva za nimi zapadly dveře, vstoupil dovnitř Golián s Albertem.

„Takže je ti to jasný?“ postrčil ho dopředu.

„Ale co když mi tamti dva stuhy vezmou?“ strachoval se jejich spolužák.

„Jsi přece v ochraně, ne? Mohou tě strašit, ale nemohou se tě dotknout. A když mi pokaždé dvě stuhy dobrovolně odevzdáš, budu tě celý rok chránit před ostatními.“

„Dobře. To beru,“ přikývl Albert.

„Tahle nabídka platí i pro tebe,“ otočil se Golián na Toma.

„No, to ani náhodou!“ zaječel Tomovi rozzuřeně do ucha Sam. „Řekni mu, ať si trhne nohou!“

„Tak co?“ ušklíbl se Golián.

„Díky, nemáme zájem,“ usmál se na něj Tom.

„Cože?“ nechtěl věřit svému sluchu starší spolužák.

To už ale Tom naskočil na prkno a vyrazil ke zvonům. Po cestě se vyhnul dvěma bleskům, které před něj běsi vyslali, aby se mu jejich kouzlo jako náhodou připletlo do cesty, a za chvíli byl zpět i se stuhami.

„Počkej, až ti skončí ochrana, to si vypiješ!“ zasyčel Golián, když ho Tom míjel.

„Zdá se, že jsme si u něj pěkně zavařili,“ šeptl směrem k bratrovi, když vyrazili dál.

„Klídek. Ještě pár týdnů nemá šanci. Pak už si s ním nějak poradíme,“ uklidňoval ho Sam.

„Jen aby,“ ušklíbl se na něj uličnicky Tom.

Prošli druhou arénou, kde bez problémů ukořistili další čtyři ajry, a pak se vydali k individuálním sportovním místům. Tady přes veškerou snahu Tom neuspěl. I když při střelbě z luku byl blízko limitu, nakonec se mu to nepodařilo. Během dopoledne okoukli, jak se tu pracuje s kouzly a rozhodli se pilně trénovat, aby i tady časem uspěli.

Po obědě se u nich před jeskyní objevil Zen a zavolal jejich jména. Tomovi naskočila husí kůže po celém těle, když běsovi pohlédl do očí. Navzdory tomu, že se tenhle choval kamarádsky, stejně bylo v jeho žlutých očích cosi nepojmenovatelného, co v člověku navozovalo pocit strachu.

„Pojď dál,“ pozval ho Sam nadšeně, „rádi tě vidíme.“

„To je prima, že ssse mě nebojíte. Vylepšuje ssse mi bytossstní rovnováha, když ssse přátelím ssse ssspolužáky.“

Tom pohlédl letmo na své hodinky, kde měl malý černý proužek, který se maličko rozšířil vlastně jen díky Goliánovi. Neuměl si představit, co by musel podniknout, aby zčernala půlka pásku. To se mu asi nikdy nepodaří. Dál už neměl čas o tom přemýšlet, protože Sam se začal zvědavě vyptávat běsa na jeho domov. Ukázalo se, že stejně jako harpyje sídlí na pomezí, kde se dotýkají světy hmotné a nehmotné, světy živých a mrtvých.

„Mrtvý není přesssný výraz,“ vysvětloval jim Zen, „jedná ssse o duše nějakým způsssobem ssspjaté s tělem. To znamená, že ve sssvětě neživých lze potkat ty, kdo dosssud nezapomněli na sssvé tělo i ty, kteří usssilují o narození do fyzické podoby. Exissstují duše, které ssse nemohou sssmířit s odchodem ze sssvěta živých a usssilují o návrat.“

„To máš na mysli takové, jako jsem já?“ vyzvídal Sam.

„No, dá ssse to tak říct,“ přikývl Zen, „ale tvé tělo, jak jsssem ssslyšel, je neporušené a čeká na tebe v Chrámu na pomezí. Akorát budeš mussset natrénovat sssplynutí. Jsssou ale duchové, kteří tělo už nemají, ale odmítají sssi to přiznat. Někteří jsssou i nebezpeční a sssnaží se ukrássst tělo jiným. Takoví už ssse většinou nebojí ani násss.“

„A jak vlastně žijete? Co děláte? Čím se živíte?“

„Nevím, jessstli vám to mám říct, lidé tyto informace špatně sssnášejí.“

„Tak řekni aspoň něco. Třeba co vás baví.“

„Máme životní possslání, které násss zároveň i baví,“ váhavě přiznal Zen, „zaháníme bloudící a nessspokojené duše přesss pomezí do sssvěta zapomnění. Odsssáváme při tom duším přebytečnou energii a jejich ssstrach nám půsssobí pocit radosssti.“

„Takže až umřeme, máme šanci potkat někoho z vašich...“

„Jen když ssse budete zbytečně motat tam, kde nemáte. Po sssmrti nemá cenu ssse sssnažit změnit něco, co ssse nepodařilo během života. Je zbytečné pokoušet ssse o kontakt ssse živými. Ale vykládej to lidem! Pořád ssse někdo pokouší o návrat.“

Povídali si se Zenem celé odpoledne. Dozvěděli se, že mladí běsi se rodí při jakémsi sopečném výbuchu Dechu hlubin a staří umírají, když už nedokážou nasbírat dostatek životní energie při pronásledování neposlušných duší.

„A kde bereš energii tady?“ podezřívavě se zeptal Sam.

„Jako mladí máme energie nadbytek,“ zasmál se Zen jeho obavám, „teprve když dorosssteme do plné velikosssti, musssíme ji začít doplňovat. Takže nemusssíš mít ssstrach, že bych ssse chtěl živit na tvojí auře.“

„To je dobře,“ oddechl si Sam, „i tak mě stojí dost sil si pamatovat vlastní tělo. Ještě že mám pořád na očích bráchu! Jinak už bych nejspíš nevěděl, jak mám vypadat a kdo jsem.“

„To je normální,“ chápavě kývl Zen, „odloučený duch rychle zapomíná, kdo byl, a vrací ssse do velké náruče, aby nabral sssílu pro další exissstenci.“

„No, tomu sice nerozumím, ale je milé, že sis s námi přišel popovídat.“

„Vlassstně jsssem vám přišel něco navrhnout. Moc rád bych ssse naučil sssirénsssky. A abychom sssi nic nedlužili, učil bych vásss na oplátku harpyjštinu nebo to, co byssste sssi přáli.“

„No, to nezní špatně,“ usmál se Tom, „já jsem pro.“

„Já taky,“ souhlasil Sam.

„Prima,“ zavlnil se spokojeně běs, „tak já ssse zassstavím zassse zítra.“

Od té doby k nim běs docházel pravidelně o víkendu a v úterý a ve čtvrtek večer. Dvojčata se začala v harpyjštině viditelně lepšit. Už to pro ně nebyly jen obyčejné skřeky, ale smysluplná řeč. Sice kluci trochu kulhali ve výslovnosti, ale Gáagra byla s jejich pokroky spokojená.

Každé dva týdny se objevil děda a přinášel s sebou pamlsky, drobné dárky a pozdravy od rodičů a kamarádů. Tom se tvářil statečně a ujišťoval dědu, že všechno zdárně pokračuje.

Částečně to byla pravda, neboť pod vedením Gáagry už se Tom naučil na pár okamžiků odpoutat od své tělesné schránky. Harpyje po nich chtěla, aby se Sam na tu chviličku pokusil bratrovo tělo ovládnout. To se jim ale zatím nikdy nepodařilo.

Jednoho dne večer Sam přisedl k Tomovi na postel a uličnicky na něj mrkl.

„Brácho, dostal jsem nápad,“ prohlásil důležitě.

„A nechceš to nechat na ráno? Já už asi neudržím otevřené oči,“ protestoval Tom.

„Ani náhodou. Až uslyšíš, co mám v plánu, všechno spaní tě přejde, uvidíš.“

„Tak povídej,“ vzdychl rezignovaně.

„Zkusíme zapůjčení tvého těla u oltáře. Zatím jsem neměl dostatečně silnou motivaci, ale tam by se to mohlo podařit. A jestli to vyjde, mohl bych oslovit oltář a třeba se nám podaří se posunout o kousek dál. Co ty na to? Není to geniální nápad?“

„Já nevím, Same, a co když se něco zvrtne? Neměli bychom s sebou vzít někoho, aby nám ohlídal záda?“

„Takže jsi pro?“

„No, v zásadě ano. Možná bychom mohli požádat Zena nebo tu malou harpyji, co umí po našem.“

„Já jsem pro Zena. Alekta je moc ukecaná.“

„Tak jo. Kdy to vyzkoušíme?“

„No přece co nejdřív. Navrhuji zítřek.“

Celý den byli oba nepozorní a roztěkaní. Už se nemohli dočkat, až Samův nápad vyzkoušejí. Zen ochotně souhlasil, že na ně dá pozor.

Večer se všichni tři sešli u sfingy. Běs nechal své lidské kamarády u oltáře a vydal se hlídkovat po okolí, aby je nikdo nerušil. Tomovi trvalo hodně dlouho, než se dokázal uvolnit natolik, aby mohli přistoupit k akci. Ještě že byli bratři tak těsně spřízněni a nemuseli si nic říkat nahlas. Oba přesně vycítili, kdy nastal čas k přesunu duší. Tom se najednou na své tělo díval ze vzdálenosti dvou metrů a vnímal bratra, jak se opuštěné tělesné schránky dotýká. Cítil jeho nechuť spojit se s tělem, ale za tím nepříjemným pocitem se do jeho mysli prodíralo odhodlání akci dokončit. Sam chvíli bojoval sám se sebou. Tom ho z povzdálí pozoroval a v duchu ho pobízel. Silou vůle zachovával svou mysl v klidu, aby dal bratrovi čas na to, co naplánoval. Nebylo snadné potlačit zvědavost a neklid duše.

Pak najednou jeho tělo vstalo. Byl to zvláštní pocit pozorovat z dálky, jak poslouchá Samovy příkazy. Naklonilo se k oltáři a pokleklo před ním. Pro jistotu se otočil zády, aby neviděl, co jeho bratr právě dělá. Snažil se ve své mysli utlumit napětí, které ho vytrhovalo z koncentrace.

Sam zatím zlehka položil na desku tři kamínky a oslovil nejvyšší avelletu školy. I jemu činilo potíže splynutí s tělem a neustále měl nutkání z něj vyskočit a utéct. Sice mu bylo důvěrně známé, ale zároveň bylo nepohodlné, cítil bolest z odřeného lokte, šimraly ho kapky potu na zádech a tlačil ho ostrý písek do kolen. Pomalu už na tyto tělesné vjemy zapomněl a teď ho obtěžovaly. Vzápětí se ale přihodilo něco, co jeho trápení rázem zatlačilo do pozadí.

„Vítám tě ve škole, Same Mojerano. Tvou první úlohou je přinést mi tři ajry,“ zazněl mu v hlavě příjemný hlas.

Na oltáři se objevil nový obrázek. Připomínal přesýpací hodiny s okem.

„Mám víc než tři ajry. Mohu ti tedy nabídnout první oběť?“

„Tvá oběť byla přijata. Tvým druhým úkolem je přinést pět ajrů a v Chrámu na pomezí se dotknout své tělesné schránky.“

„Mohl bych se ještě zeptat, jaký je druhý úkol mého bratra?“

„Nemohl.“

„Existuje šance, že s mým bratrem bude zase jednou sfinga hovořit?“

„Ano.“

„A co pro to musí udělat?“

„Na to musí přijít on sám.“

„Děkuji nejvyšší avelleto.“

Na oltáři se vedle Samova obrázku objevil symbol oka. Chlapce zahřálo vědomí, že dohonil Tomův náskok a oba teď mají jeden bod k dobru. Dotkl se prstem reliéfu kresby, aby měl hmatovou vzpomínku, až vrátí bratrovi jeho tělo. Znovu se mu do mysli prodral pocit nepohodlí a nepatřičnosti cizí tělesné schránky. Pohlazením se rozloučil s oltářem a s úlevou se vrátil ke své éterické existenci.

„Můžeš se vrátit,“ houkl Tomovi do ucha a čekal, až se bratr probere ze své hluboké relaxace.

„Je mi divně, zvedá se mi žaludek,“ zaúpěl Tom, když se mu podařilo posadit.

„Taky tě bolí loket a máš otlačená kolena,“ zasmál se Sam a ukázal za Tomova záda prstem na oltář, „vidíš? Tohle je moje značka. Sice nevím, co znamená, ale naše věc se podařila.“

„Super,“ rozzářil se Tom, „a dozvěděl ses ještě něco?“

„Sfinga mi nechtěla nic říct. Jen to, že tu existuje šance, že na tebe zase oltář promluví. Ale jak to zařídit, na to prý musíš přijít sám.“

„No, to vlastně není tak špatná zpráva. Budu to zkoušet a uvidím.“

„Doprovodíš mě do Chrámu na pomezí?“

„Teď hned?“ vyděsil se Tom.

„Jasně že ne. Vždyť ani nevíme, kde to je. Budeme se muset zeptat Gáagry.“

„Že váháš,“ oddychl si, že ho bratr okamžitě nežene do další šílené akce, „dokud jsem tvůj průvodce, neopustím tě. A ty mě taky ne, doufám.“

„Řeknu Zenovi, že už jsme skončili,“ vyhnul se Sam odpovědi.

Hned druhý den se bratři po vyučování zdrželi, aby se zeptali učitelky na návštěvu Chrámu na pomezí. Gáagra nejdřív zavrtěla hlavou a prohlásila, že ještě nejsou připravení, ale Sam jí vylíčil jejich společnou akci u oltáře. Harpyje na ně přísně hleděla, ale chlapcovo vyprávění nepřerušovala. Když skončil, chvíli si čechrala svůj peříčkový závoj a přemýšlela.

„Jestliže dokážete zopakovat výměnu těla znovu tady přede mnou, doprovodím vás v neděli ráno do chrámu,“ pokynula směrem k relaxačnímu koberečku v zadním rohu místnosti.

„Časem budete odloučení ducha provádět pouze na podlaze, ale pro začátek ti, Tome, povolím měkčí podložku,“ prohlásila a usadila se dva metry od nich.

„Nedokážu to, když se na nás kouká,“ zašeptal Tom směrem k bratrovi.

„Nekecej! Dokážeš to. Jsi přece můj průvodce. Kvůli mně to dokážeš,“ stejně tiše mu odpověděl Sam.

Tom se otočil tak, aby na učitelku neviděl. Snažil se rychle přejít do relaxační hladiny, ale stále se mu to jako naschvál nedařilo.

„Nepospíchej,“ jemně ho napomenula Gáagra.

Zklidnil se a najednou to šlo samo. Tentokrát to k jeho údivu bylo snadnější než u oltáře. Sam převzal kontrolu nad tělem, vstal a pomalu přešel k učitelce: „Avelleto Gáagro, já jsem Sam Mojerana.“

„Výborně,“ přikývla harpyje, „nyní vrať tělo bratrovi. V neděli ráno pro vás přijdu. Počítejte s tím, že v chrámu bude hodně chladno.“

Zbylé dny přemýšleli o tom, jaké to asi v chrámu bude.

„Také jsssem tam nikdy nebyl,“ odvětil Zen, když se ho ve čtvrtek zeptali, jestli o chrámu něco ví, „ale říká ssse, že je to mísssto, kde ssse dá ovládat časss. Můžeš ssse tam dossstat pouze v doprovodu harpyje.“

„Tak to jsme mohli říct Alektě...“

„Tak to byssste nemohli,“ zasmál se běs a Tomovi z toho zvuku naskočila husí kůže, „chrám je příssstupný pouze pro dossspělé jedince. Alekta ssse bude mussset ještě hodně dlouho učit, než dorossste do sssprávné podoby a naučí ssse překračovat hranici.“

„Hranici?“

„No jasssně. Hranici mezi sssvětem živých a neživých. Harpyje jsssou vlassstně také sssvým způsssobem průvodci. Pokud je umíš zavolat, doprovodí tvou duši po sssmrti nejkratší cessstou do velké náruče zapomnění.“

„No, asi bych se vyděsil, kdybych ji jako umírající spatřil,“ zavrtěl nevěřícně hlavou Tom.

„Já myssslím, že ne,“ mrknul Zen, „při odchodu ze života zíssskáváš magický zrak a harpyje vidíš jako krásssné bílé bytosssti s jemně duhovou aurou. Nejčassstěji létají k dětem, které trpí nebo jsssou všemi opuštěné.“

Tom se zamračil. Všichni tu mluvili o magickém zraku jako o něčem úplně normálním, jen jemu se stále nedařilo toto magické umění ovládnout. Sice už několikrát měl kratičký záblesk něčeho barevného a zvláštního, ale nikdy to netrvalo tak dlouho, aby se stihl podívat, jak vlastně vypadají harpyje. Pro něj to stále ještě byly bytosti strohé přísné bez úsměvu a líbily se mu jedině tehdy, když na sebe braly podobu divoké husy, což byla jejich oblíbená přeměna.

Errata:

12.08.2021 12:32