Vítej, návštěvníku!

Otrocká krása Otrocká-krása-S6   (Sedmý smysl 6) Dětská fantasy (od 15 let) Ilka Pacovská © 2010 Ilka Pacovská, Praha © 2014 Jan Patrik Krásný Nakladatelství: Albatros Záhada Prokletých hor

Zuřivý plamen, oslovovaný svými kamarády důvěrně Plam, použil jemnou nenápadnou magii, aby vyslechl matčin rozhovor se Sistinem. Matka jako Uznaná starší měla možnost si pozvat domů kteréhokoliv draka ze svého hnízda a žádný se neodvážil odmítnout. Sistin patřil mezi mudrce a jindy by Karmaneuduna zdvořile přišla za ním. Plama zajímalo, proč se tentokrát zachovala tak neobvykle. Draci byli zvyklí na drsné magické způsoby, takže doufal, že jeho jemné naslouchací metody nebudou odhaleny.

„Proč jsem vás vlastně pozvala,“ řekla dračice, když se vzájemně vyptali na zdraví a zhodnotili počasí posledních dní, „zajímalo by mě, zda víte něco podrobnějšího o podzemí Prokletých hor. Pátrala jsem ve vlastní knihovně, ale nic užitečného jsem neobjevila.“

„Prokleté hory jsou pro draky tabu.“

„Ano. To vím. Ale svrbí mě šupiny na ocase. Někdo z našeho hnízda má trable. A mám tušení, že se to týká oné problematické oblasti.“

„Šupiny vás měly svědit před třemi týdny, kdy lidé v podhůří poblíž osady Pustinka zabili naši dračici. Takže bych hádal, že buď vaše předtuchy mají zpoždění, nebo za svěděním vězí nějací příživníci ve vaší jeskyni,“ odpověděl Sistin sarkasticky.

„No dovolte! Já mám domov čistý! Ale ráda bych slyšela odpověď na mou otázku,“ naježila se Karmaneuduna.

„Nic o podzemí té oblasti u sebe nemám. Proč taky? Stejně se tomu kraji vyhýbáme.“

„Jste jeden z uznávaných mudrců, myslela jsem, že se zajímáte o všechno. A tohle je důležitá součást naší historie.“

„Zato vy se už dlouho staráte o jiné věci, než byste měla. Kdybyste trochu pozvedla morálku a hrdost našich mladých, neutíkal by nikdo z nich hledat dobrodružství do lidského světa a neskončil s potrhanými křídly a proseknutým hrdlem.“

„Co mi tu vyčítáte? Sám dobře víte, že jsem chtěla, aby ochránci prošetřili její smrt. Ale přehlasovali jste mě. Dokonce i vy osobně jste vystoupil proti mému návrhu. Proč jste si nepřál vyšetřování?!“

„Přece se nebudeme doprošovat lidí! Nejsem sám, komu se nelíbí vaše úzké vazby k té havěti. Uvítali bychom spíš přímé potrestání viníků. Ty vaše diplomatické tanečky už lezou celému hnízdu krkem. Máte víc přátel mezi lidmi než mezi draky. Doufám, že oceníte mou nepřikrášlenou upřímnost.“

„Přímá odveta by dřív nebo později vedla k ozbrojenému střetu draků a lidí. A vůbec si nejsem jistá tím, že by se vítězství přiklonilo na naši stranu.“

„Rozumím. Děláte to kvůli svému nejmladšímu, který je drak jen napůl. On by totiž byl v takovém boji první, kdo by nepřežil. Já vás chápu, ale jako náš vůdce byste měla být tvrdší. I na vlastní rodinu!“

„Jste úplně vedle, Sistine. A navíc nejsem ani slepá ani hluchá. Spolu s mrtvou dračicí zmizel z našeho hnízda i další její vrstevník. Jak to, že dopustil smrt své přítelkyně? Kde byl, když lidé zabíjeli jeho družku? Co se tam přihodilo?“

„Já...“

„Počkejte až domluvím! Jestli se domníváte, že nevím o Nosatci, tak jste na omylu! Nic jsem nenamítala, protože jsem doufala, že přinese informace o příčinách konfliktu. Jenže on se nevrátil! Zmizel, jako by se do země propadl. Jestli je mé podezření správné, vynese na světlo dračí zradu. To byste chtěl? Co když našli a odpečetili vstup do podzemí Prokletých hor? No...? Teď mluvte!“

„Pošleme tam další zvědy.“

„Ne!!! Podívám se tam sama!“

„Uznaná starší, to není dobrý nápad.“

„Chcete tam snad jít se mnou?“

„Jako učitel mám tady spoustu povinností, které za mě nikdo nepřevezme. Nemohu na tak dlouho... Doufám, že to chápete.“

„Jistě! Už vás nebudu zdržovat,“ odměřeně zasyčela dračice a Plam se stáhl z doslechu.

Prokleté hory? Ten název mu byl povědomý. Už to někdy slyšel, ale nějak si nemohl vybavit, při jaké příležitosti to bylo. Značně znepokojivá byla i informace o mrtvé dračici. Oficiálně se mluvilo o smrtelné nehodě. Ale Sistin se zmínil o proříznutém hrdle. Co se doopravdy stalo? A proč ty tajnosti? Něco se děje a matka má problém, se kterým jí ostatní nechtějí pomoci. Přemýšlel, s kým by se o tom mohl poradit. Mezi draky žádného důvěrného kamaráda neměl a Hanka toho zatím o jejich světě moc neví. Napadl ho pouze Vron, který byl v jednom ze svých bývalých životů jeho vychovatelem. Moc si přál pomoci matce, jen si nebyl jist, jak. Vzdychl a pokusil se oslovit Hanku. Díky tomu, že si s ní před narozením vyměnil část osobnosti, dokázali často vycítit náladu i pocity toho druhého. Nemusel se příliš snažit, byli tak naladění na stejnou vlnu, že zareagovala téměř okamžitě.

„Plame! Jak se máš? Už ti taky začala škola?“

„Ne, ještě ne. Až zítra.“

„Děje se něco?“ zeptala se zaraženě, když místo škádlivého kontaktu vycítila napětí.

„Je tam někde Vron? Potřeboval bych se ho na něco zeptat.“

„Copak jsi zapomněl? Asi před týdnem jsem ti to říkala. Ochránci ho požádali, aby pro ně pracoval jako hledač talentů. Zdržel se akorát na svatbu Nika a Pauly. Pak odešel.“

„No jo, o svatbě jsi mi vyprávěla, ale tohle mi nějak uniklo.“

„Jasně! Moje povídání o oslavách tě nebavilo, tak jsi poslouchal na půl ucha,“ zasmála se Hanka, ale hned zase zvážněla, „sice nevím, kde Vron je, ale pokusím se ho kontaktovat.“

Uvolnila se a představila si černý krystal se stříbřitě zářivou ploškou uprostřed. Chvíli trvalo, než ožil kontaktem.

„No né! Hanka! Už se ti po mně stýská?“ ozval se známý hlas vlídně. „A Plam je tu s tebou? To je milé překvapení.“

„Jak se máš?“ zeptala se dívka.

„Výborně. Moc mě baví toulat se po světě a přinášet naději těm, kdo by jinak neměli šanci na vzdělání. Je to lepší, než jsem si dovedl představit. Jsem ti moc vděčný, že jsi mě povzbuzovala, abych tu práci vzal. Jako bych konečně našel smysl života. A co vy, jak se daří vám?“

„To víš, začala škola a hned nás zapřáhli,“ vzdychla, „šprtáme cílenou vizualizaci a pokoušíme se ji promítnout do obrazů. Je to hrozně těžké.“

„Však ty to zvládneš!“

„No, uvidíme... Ale volám tě vlastně kvůli Plamovi. Chce se tě na něco zeptat.“

Propojila v mysli oba krystaly a díky tomu spolu mohli mluvit všichni tři.

„Doufám, Plame, že je doma všechno v pořádku,“ oslovil draka Vron.

„Zatím ano. Ale matka má nějaké starosti. Vyptávala se mudrců na Prokleté hory. Mám pocit, že jsi mi o nich kdysi něco vyprávěl, ale nemohu si vybavit, co.“

„Prokleté hory? Hrome, taky už si nevzpomínám...“

„Asi jsou pod nimi chodby nebo jeskyně...“

„Aberilské podzemí! Ano, už vím. To je z jedné pradávné ságy o dračí lásce. Myslím, že jsem ti ji jednou četl ze svitků ve vaší knihovně. Ale Karmaneuduna nám to zabavila, že to není vhodné pro dračí děti.“

„Nepamatuji se na to. O čem to bylo?“ zeptal se Plam.

„Taky už si nevybavuji všechno, ale začínalo to asi takhle: v dobách prapředků narušili tabu Prokletých hor dva mladí zamilovaní draci. Schovávali se tu před příbuznými, kteří měli proti jejich vztahu námitky. Jednou, už si nepamatuji, co je k tomu dohnalo, se museli ukrýt ve skalách. Vstoupili do Aberilského podzemí a usnuli tam. Když se probudili, beztvarý je vyzval, aby šli spolu s ním hlouběji do skal. On poslechl, ale dračice se polekala a bezhlavě podzemní prostory opustila. Teprve když stála venku na slunci, zastyděla se za svou zbabělost. Ale přesto se nedokázala přinutit k návratu do Aberilského podzemí, protože si vzpomněla na varování rodičů. Už na mou duši nevím, jakými slovy svitek popisoval hrůzy zdejšího podzemí, jen z toho vyplynulo, že je nutné každého draka, co tam vleze, co nejdřív zabít, jinak přinese mezi ostatní zhoubnou nákazu. Vyprávění se týkalo hlavně dračice. Dospěla k rozhodnutí, že svého milovaného musí zabít, aby zachránila ostatní. On potom vyšel ze skal a beztvarý ho nutil, aby na svou milou zaútočil. Jenže on ji miloval tolik, že jí sám nabídl hrdlo, které mu rozervala a pak tam s ním setrvala do hořkého konce. Jestli se nemýlím, pokračovalo vyprávění tím, že nad ním truchlila tak dlouho, až se proměnila v plačící skálu.“

„A co byl zač ten beztvarý?“ zeptala se zvědavě Hanka.

„To netuším,“ odpověděl Vron, „víckrát jsem to slovo neslyšel. Svitek tvrdil jen to, že nikdy nevychází ven ze skal. Řekl jsem vám všechno, co si pamatuji.“

„To je zvláštní pověst,“ zadumaně se ozval Plam, „nevzpomínám si na žádný jiný příběh, kdy by se mluvilo o velké dračí lásce. Vlastně je povzbuzující vědět, že něco takového může existovat i u nás. Zatím jsem zaslechl jen to, jak si dračice volí partnera kvůli jeho síle, barvě nebo schopnostem. Nejsilnější citové slovo byl výrok, že je sympatický. Ale láska? To nikdy.“

„Věřím, že ty jednou něco takového zažiješ, Plame,“ snažila se ho povzbudit Hanka.

„Tobě se to mluví,“ vzdychl drak, „lidem se někdy stačí na sebe jen kouknout a jsou zamilovaní. My jsme na to příliš uzavření, nám se něco podobného nestává.“

„To nikdy nevíš,“ usmál se Vron, „nezapomínej, že nejsi jako ostatní. Třeba jednou odhalíš i výhody své mimořádné osobnosti.“

„Díky za tvůj čas,“ vzdychl Plam a ukončil spojení.

„Je z něčeho nervózní,“ starostlivě podotkl Vron, „kdyby se něco dělo, dej mi vědět a já se vrátím.“

„Jo, dnes mu nebylo dvakrát do řeči. Ale já se z něj pokusím vytáhnout, o co jde,“ slíbila Hanka a také se rozloučila. Potěšilo ji, že je Vron spokojený se svým novým posláním. Dlouho váhal, než souhlasil s tím, že opustí Santarenu. Ale i Zachariáš ho pobízel k tomu, aby vyrazil do světa. Poukázal na to, že je všude klid a všechno v pořádku a že je ho škoda na to, aby chodil nakupovat zásoby pro Kouzelné zahrady. I kluci Mojeranovi teď spořádaně studují magickou školu v Polutě, takže má šanci vyrazit do světa a ještě si něco užít. Také Nik ho přemlouval a vysvětloval, do jakých potíží se mohou dostat lidé s výrazným sedmým smyslem, když je škola nenaučí, jak si s magií poradit. A dětí, které nemají šanci se vzdělávat, je všude po světě plno. Některým stačí jen finanční příspěvek, ale občas je potřeba pomoci i jinak. Prohlásil, že Vron má ty nejlepší předpoklady takové jedince najít a zachránit je pro spořádaný život. Hledače talentů může dělat jen člověk, který má plnou důvěru Bdělých a ochránců. To nakonec jejich přítele přesvědčilo.

„Učíš se, nebo si povídáš s Plamem?“ drcnul do Hanky Rafan, když šel kolem jejího křesla.

„Už jsme dopovídali,“ usmála se a odlovila tulíka ve svých vlasech. Chvilku se nechal drbat na krku a pak prudce vyrazil, aby Sváťovi ukradl poslední sušenku ze stolu.

„Jak se má?“

„Je nervózní. Prý má matka starosti. Chtěl mluvit s Vronem a ptal se ho na nějaké Prokleté hory.“

„Co je s nimi?“

„To nevím.“

„Z tebe to dneska leze jako z chlupaté deky. Co mu na to řekl Vron?“

Hanka viděla, že i Sváťa se zájmem zvedl hlavu od knihy. Pokrčila rameny a vylíčila jim to slovo od slova. Když zmlkla, všimla si, že Rafan ztuhl a zasnil se. Netrvalo to déle než pět vteřin, ale Hanku zamrazilo v kostech. Znala ten pohled. Kamarád měl vizi. Rty stažené do přísné linky signalizovaly, že nepatří mezi ty příjemné.

„Cos viděl?“ zeptala se a měla co dělat, aby se jí nezachvěl hlas.

Rafan se k nim pomalu otočil a olízl si rty. Chvilku se zamyslel, jako by zvažoval, zda jim to má říci, ale pak promluvil: „Moc jsem toho neviděl, byla tma. Ale vím, že tam byl Nik se svým tulíkem a oba se odhodlávali k nějaké akci. Připravovali se na to, že zemřou. Smrt byla hned za rohem...“

„Ale umírat jsi je neviděl?“ ujišťoval se Sváťa.

Rafan zavrtěl hlavou.

„Možná bych měla Nika varovat, aby nelezl nikam do tmy,“ navrhla Hanka.

„A co myslíš, že by ti na to řekl?“ ušklíbl se Rafan.

„Že je ochránce a musí jít, kam je potřeba.“

„Přesně.“

„Už dlouho jsi neměl vize.“

„Měl, ale umím je potlačit nebo usměrnit. Tahle byla silná, nedokázal jsem se jí ubránit. Ale fakt nevím, k čemu mi to je. Jak můžu zachraňovat Nika, když chodím do školy? Před čím ho mám varovat, když jsem nic pořádně neviděl?“

Rafan vstal z křesla a rozčileně přecházel po pokoji. Tulík se krčil na jeho rameni a při jedné prudké obrátce zaťal drápky i do krku.

„Co to děláš?“ hrábl po něm nevlídně Rafan a vzal ho do dlaně. „Co kdybys mi radši poradil, co mám s tou vizí dělat?“

„Tulík ví a poradí. Ty zachráníš Lotrandu,“ promluvil Plavík nahlas.

„Cože? A jak to mám asi udělat?“

„Až bude čas, tak povím,“ naklonil tulík hlavičku a podrbal se za uchem.

„Tys tu vizi také viděl?“ měřil si svého malého přítele přísným pohledem.

„Plavík viděl víc než Raf. Nik ztracený, Lotranda sama opuštěná, v nebezpečí. To ale nebylo teď, přijít až později.“

„Nerozumím ti,“ zaváhal Rafan.

„Ten obraz možná vůbec nenastat,“ snažil se tulík o vysvětlení, „ale spíš ano. My pak jít a zachraňovat Lotrandu.“

„A ty víš, kdy a kde se to stane?“

„Víc Plavík neví, čas teď a potom má dlouhou mezeru.“

„Tulíci dokážou všechno báječně objasnit,“ usmál se navzdory situaci Sváťa a načal další balíček sušenek. První podal Plavíkovi. Pak zaktivoval své školní hodinky a zeptal se svého jednorožce, kde se nacházejí Prokleté hory.

„Tento název se vztahuje k několika pohořím,“ začal recitovat hodinkový jednorožec a popsal několik míst, kde je možné se s tímto pojmenováním setkat.

„Ještě se ho zeptej na Aberilské podzemí,“ napovídala Hanka.

„Tato informace patří do kategorie nepřístupných,“ oznámily hodinky.

„To jsme se toho moc nedozvěděli,“ smutně pokrčila rameny.

„Něco přece,“ řekl Rafan, „kdyby to místo neexistovalo, hodinky by oznámily, že informace není k dispozici. Ale takhle víme, že existuje a jeho poloha je z nějakého důvodu utajena.“

„Pokusím se zítra z Plama vytáhnout, proč se Vrona na Prokleté hory ptal,“ ukončila Hanka debatu.

Errata:

12.08.2021 12:42