Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ukradený nožík ze školní jídelny

Prosincové dny přinesly záplavu sněhu a mráz. Ale tentokrát byly nějak smutnější, než jindy. Hanka zjistila, že jí hrozně vadí Sváťova nepřítomnost. Rafan chodil zadumaně a nebyla s ním žádná legrace. Ve škole panovala všeobecná nervozita, neboť už všichni tušili, že kamínky znamenají zatraceně nepříjemný průšvih. Ti, co je měli v kůži, teď vypadali unaveně a pohuble. Nikdo o tom nehovořil nahlas, jako kdyby mlčení mohlo napomoci tomu, aby problém sám od sebe zmizel.

Hanka opustila supervolonový kroužek s výmluvou, že se musí víc učit. Zjistila, že se cítí lépe, když se s Vincentem nepotkává. Aby zahnala nepříjemné pocity z toho všeho, začala se opravdu víc věnovat školním povinnostem.

Po večerech si povídala s Plamem, ale ani drak nehýřil dobrou náladou. Stěžoval si na nekonečné dny, kdy nesmí vystrčit čumák z hnízda, a matka si lítá bůhvíkde. Chyběli mu kamarádi, létání a dokonce se mu zastesklo i po hodinách výuky, která mu dřív připadala nezajímavá. Hanka ho utěšovala, jak uměla, ale pomoci mu nemohla.

Občas se jí zastesklo po jednorožcích. To si potom v duchu představila R'íhana, mluvila k němu a přemýšlela, co by jí asi poradil, za co by jí vynadal. Mohla si sice občas popovídat s Vronem, ale uvědomovala si, že Paula jeho pomoc momentálně potřebuje víc. Přijít o milovanou bytost je tak bolestivé a je to o to horší, že se Nik s Paulou milovali vzájemně. Neuměla si představit, jak to její kamarádka dokáže unést. Rozhodla se, že stráví Vánoce u ní, aby ji o svátcích utěšila a pomohla jí s dětmi.

A protože se Rafan rozhodl zůstat v Santareně a dál s Vronem pátrat po dostupných knihovnách, rozdělili se. Hanku Vron doprovodil k Paule a pak s jejím kamarádem zase vyrazili hledat informace. Odmítali uvěřit tomu, že sitbely není možné zlikvidovat.

Bohužel se zdálo, že ani sami Bdělí neznají východisko ze současné situace. Ať se kouzelníci snažili, jak snažili, sitbely se sice daly vyndat nebo vyříznout, ale během dvou týdnů se samy znovu objevily a vždy jich bylo víc než před tím. Nepomohla ani amputace končetiny. Teď už neexistoval nikdo, kdo by si kámen koupil. Obchodníci najednou nevěděli, co s nimi, protože kameny byly příliš nebezpečné na to, aby se jen tak někde pohodily a do šperků je také nikdo nechtěl. Jakmile se objevil nějaký zájemce, ochotně mu všechno prodali za směšnou částku. Pak se objevilo několik skupin, které přepadávali lidi kolem sebe a sitbely svým obětem násilně vtiskli do kůže. Ochránci nedokázali lidem zajistit bezpečnost.

Během vánočních svátků se Hance ozval nešťastný Plam. Dívka cítila, jak je zděšený a rozrušený, a velice dlouho trvalo, než se odhodlal říct, co se vlastně stalo.

„Sledoval jsem matku, abych zjistil, co celé dny dělá, a viděl jsem něco, čemu nemohu uvěřit. Ona zabíjí lidi! Normální neozbrojené lidi, kteří jdou jen tak okolo! Přiletí, spálí je a dál čeká, až zase někdo půjde. To je tak hrozné! Nemohu uvěřit, že...“

„A co to bylo za lidi, Plame?“

„Já nevím. Obyčejní lidé, kteří šli okolo.“

„To matka hlídá u nějaké vesnice, nebo kde?“

„Je tam jen jedna úplně opuštěná vesnice. Tam, poblíž místa, kde jste našli Nika, tak tam hlídá.“

„To se mi nějak nezdá,“ zapochybovala Hanka, „možná má pro své jednání nějaký důvod.“

„Máš na mysli ty kameny?“

„Třeba už ochránci rozhodli, že je potřeba zabít všechny, kteří je mají v kůži.“

„To přece nemohou nařídit...“

„Ale Plame! Vždyť jsi četl, jak to dopadlo v minulosti. Mám strach, že se ani tentokrát nenajde jiné řešení.“

„Takže máš dojem, že už to začalo?“ nejistě se zeptal drak a Hanka vycítila šok v jeho myšlenkách.

„To nevím. Snad někdo přijde s nějakým nápadem. I Vron stále hledá nějakou drobnost, která by pomohla při obraně před touhle, jak tulík říká, otrockou krásou. Moc bych si přála věřit, že se mu to podaří.“

„Chtěl bych tomu věřit s tebou...“

Hanka poslala dračímu příteli psychické pohlazení a vlnu přátelství. Věděla přesně, co cítí, byli stejně naladěni a oba měli velký strach z budoucnosti.

Strach měla i Paula. Hanka ji skoro ani nemohla poznat, když přijela. Jakoby za poslední týdny zestárla o deset let. Bolest usazená hluboko v očích zadusila jiskru štěstí a kruhy pod očima svědčily o proplakaných nocích.

„To je dobrý. Já to zvládnu,“ říkala Paula snad desetkrát denně, ale Hanka ji znala příliš dobře na to, aby jí uvěřila. Bylo jasné, že to říká hlavně kvůli sourozencům. Ti tomu věřili a nesli Nikovu nepřítomnost mnohem lépe než Paula. Užívali si Vánoce a dárky, kterými je zaplavil Vron. Hanka sedávala se svou kamarádkou dlouho do večera v kuchyni a dlouze si povídaly o všem možném.

„Díky, že jsi za mnou přijela,“ řekla Hance při loučení Paula, „už je mi mnohem líp. A nemusíš se bát, já to zvládnu.“

„Budeš muset, nic jiného ti nezbývá,“ pohlédla na ni smutně Hanka a objala ji. Kéž by ty příští Vánoce byly veselejší, pomyslela si v duchu a zamávala dětem, které ji přišly také vyprovodit.

Vron ji vzal do Santareny a z jeho zadumaného mlčení Hanka usoudila, že se během svátků věci k lepšímu neobrátily. Doufala, že aspoň Sváťa se má lépe a že je mezi druidy spokojený.

„To jsem rád, že jsi zpátky,“ řekl Rafan, když se objevila.

„Tak co, našli jste něco?“

„Vůbec nic. Vypadá to totálně beznadějně.“

„To je mi líto,“ vzdychla Hanka a vyprávěla kamarádovi o tom, jak Plam sledoval svou matku.

Rafan naslouchal a mlčel.

„A co ty? Žádné vidění?“ zeptala se opatrně, když to nekomentoval.

„Mám tolik špatných snů, že se bojím usnout,“ odpověděl velice tiše, „občas je to skoro na sebevraždu.“

„Co se ti zdá?“

„Vidím louku s nízkými baráky. Kolem nich jsou rozesetá mrtvá těla dětí. Nad nimi stojí Demit, v rukou má bezvládného tulíka a tváře má mokré slzami.“

„To je hrozné...“

„Je tam i Anděla. Má na ruce podivný magický náramek a ve vlasech bílou mašli s červenou skvrnou.“

„Rafe... to ještě neznamená, že se to musí stát.“

„Já vím. Ale stejně je to k nevydržení,“ ušklíbl se nevesele.

Skoro se těšili do školy. Při učení člověk přece jen občas zapomene na to, čeho se bojí. Co nevidět by jim měly začít lekce, při kterých se začnou učit magickou bránu. Oba se na to těšili a doufali, že právě oni budou mezi těmi, kdo ji bude moci používat oficiálně. Sice tu byl Vron, který je vždy dopravil tam, kam potřebovali, ale cestovat vlastními silami by bylo lepší.

V pondělí jako obvykle vyrazili na náměstí a nastoupili do kabinky, která je hodila do školy. Chystali se projít branami na hodinu vizualizace, ale tentokrát bylo v prostoru, kam je kabinka přemístila, neobvykle živo. Byli tu přítomni dva ochránci, profesor Smítko a profesorka Stínová.

Jeden z ochránců vždy přistoupil k příchozím a dotkl se jich holí moci. U někoho hůl nereagovala, u někoho se tyrkysově rozzářila. Tyto jedince ochránce vyzval, aby přistoupili k druhému ochránci. Ten měl vedle sebe na zemi položený vak plný úzkých kožených náramků. Hanku při tom pohledu nepříjemně zašimralo kolem žaludku. Během svých ne právě příjemných zkušeností si vyzkoušela antimagický náramek i náramek poslušnosti. Podívala se na obsah vaku magickým zrakem. Vypadalo to spíš na náramky poslušnosti. Proč to sem přinesli? Některé z náramků zářily velice silně, některé méně. Jeden dokonce vypadal úplně neškodně.

Nyní přistoupili k ochránci i oni. Rafan byl odstrčen směrem k profesorovi, protože hůl na něj nereagovala, ale u Hanky lehce zeleně zablikala a zhasla. Ochránce hůl prohlédl, jako by se mohla porouchat a dotkl se Hanky znovu. Hůl zablikala a zhasla. Pokrčil rameny a vybídl ji, aby zamířila k druhému ochránci. Ten se vždy shýbl a opatrně natahoval náramky těm, kdo byli vysláni jeho směrem. Před Hankou stála Anděla, Gita a Julie. Hance se udělalo téměř zle při pomyšlení, že jí zase někdo navlékne náramek, o který ani trochu nestojí. Rozhodla se pro riskantní krok. Než ochránce navlékl náramek Julii, sehnula se k jeho vaku a vylovila ten, co vypadal neškodně.

„Abych nezdržovala,“ zazubila se na ochránce a navlékla si ho sama. Muž se k ní naklonil, zkontroloval její ruku a poslal ji dál. Hanka necítila žádnou změnu. Snad opravdu nefunguje. Profesorka Stínová je nasměrovala do další brány.

„Přesuňte se nyní do jídelny a tam si vezměte moučník. Jakmile tohle skončí, vysvětlíme vám, o co jde. Buďte prosím trpěliví a čekejte v klidu,“ nabádala je.

Hanka prošla s ostatními děvčaty určeným směrem.

„To je příjemná změna, nezdá se vám?“ zasmála se Gita. „Místo učení hned po ránu moučník, to si nechám líbit!“

„To jsem vážně zvědavá, co se to tu děje,“ prohodila Anděla, ale ani ona nevypadala znepokojeně. Hanka to nekomentovala. Ona měla z té akce velice nepříjemný pocit. Proč oddělili holky od kluků? Pak ale došli do jídelny a tady už bylo spoustu lidí i nižších ročníků. Mezi nimi i několik chlapců. Stále nebylo jasné, o co tu půjde. Všichni měli náramky.

Hanka si stejně jako ostatní dala moučník. Vybrala si jahodový. Někdo však do ní strčil a ona ve snaze udržet rovnováhu zdvihla misku s jahodami a málem ji vyklopila Anděle za krk. Nakonec to ustála, jen bílá mašle kamarádky se namočila v jahodách a Hanka v šoku zírala na červený flek, který způsobila. A sakra! Vzpomněla si na Rafanovy sny a rozhodla se změnit aspoň tu maličkost na bílé mašli. Nesmí to dopadnout tak, jak to viděl!

Odložila misku s jahodami a protáhla se do kuchyňského prostoru.

„Co tu děláš? Nepřekážej tady,“ rozzlobeně se na ni otočila pomocnice u výdeje.

„Promiňte,“ řekla Hanka a klidila se pryč. To už ale měla v rukávu schovaný malý nůž, který sebrala u dřezu.

Vyrazila za Andělou. Bylo tu čím dál víc lidí, skoro měla problém ji najít. Konečně se jí to podařilo. Seděla netečně u jednoho stolku s Julií a Gitou. Hanka se protlačila za ni a chytila ji za mašli.

„Co blázníš?“ ohradila se.

„Umazala jsem ti mašli. Odříznu ti ten špinavý kousek, aby to nevypadalo tak blbě.“

„Kašli na to. Vždyť je to jedno.“

„Vydrž, hned to bude,“ pižlala Hanka mašli, až se jí podařilo zamazanou část oddělit.

Pocítila uspokojení, že něco změnila. Přemýšlela, co s nožem. Nejdřív ho chtěla odložit ke špinavému nádobí, ale pak ho zabalila do látkového ubrousku, který byl na každém stole, a strčila do kapsy.

„Klid prosím! Uklidněte se, chci vám něco říci,“ ozval se od vchodu ostrý hlas zástupkyně ředitele Diany Reny.

Šum v místnosti ustal a všechny obličeje se otočily k ní, ačkoliv ti vzadu ji určitě neviděli.

„Milí žáci, jistě vás události dnešního dne trochu překvapily a ptáte se, co se děje. Nemusíte mít strach. Jde o vaše dobro. Ochránci se rozhodli ověřit vaše schopnosti, zesílené magickými kameny, a naučit vás, jak se s nimi vyrovnat. Zúčastníte se mimořádného experimentu, který potrvá nějaký čas a budete pár dní odloučeni od rodin. Znovu opakuji, že je to hlavně pro vaše dobro.“

Hance při těch slovech naskočila husí kůže. Ani nepotřebovala Rafanovu schopnost vycítit lež. Konečně pochopila, proč tu všichni jsou. Oddělili všechny děti poznamenané sitbely a nyní je asi někam odvedou. Ale proč je tu i ona? Přece se sitbelu zbavila. Musí jim to říci!

Začala se prodírat blíž ke vchodu, aby zástupkyni upozornila na omyl, ale než se dostala ke dveřím, už tam nebyla. Oslovila tedy ochránkyni, která tam stála a dohlížela na pořádek.

„Prosím vás. Mohu na něco upozornit? Já jsem tu asi omylem.“

„Proč myslíš?“ podivila se žena.

„Sice jsem měla sitbel, ale zbavila jsem se ho. Jednorožci ho ze mě vyndali, už jsem čistá.“

„Jak se jmenuješ?“

„Hana Vronová.“

„Podívej, Hanko, možná se ti to opravdu podařilo. To musíme teprve zjistit. Buď trpělivá a zůstaň s ostatními. Když se ukáže, že mezi ně nepatříš, pošleme tě domů, buď bez obav.“

Dívala se na ochránkyni a bylo jí jasné, že se z toho nedostane. Přemýšlela, jestli nemá utéci, ale zdravý rozum jí říkal, že by ji ve škole dřív nebo později našli a ven by ji školní brány nepustily. Ustoupila tedy stranou a pokusila se o psychický kontakt s Rafanem. Představila si jeho krystal, ale spojení nenaskočilo. Vyzkoušela Vrona, ale ani s ním se úspěch nedostavil. Že by ten náramek měl navíc schopnost izolovat člověka od kontaktů? Polekala se, že je úplně odříznutá od ostatních.

„Plame, slyšíš mě, Plame?!“ zoufale sáhla po poslední možnosti, jak se s někým psychicky spojit.

„Jasně, že tě slyším, co se děje?“ uslyšela v duchu a zalila ji úleva.

„To ještě nevím, ale ve škole oddělili od sebe žáky se stibely a ty ostatní. Mě bohužel zařadili do sitbelové skupiny.“

„Ale ty jsi čistá!“

„To jsem si taky myslela. Ale zdá se, že nějaká stopa po kameni zůstala. Dali mi náramek a teď nedokážu kontaktovat nikoho jiného než tebe.“

„Tak si ho sundej.“

„To zatím nejde, hlídají nás. Nechci na sebe zbytečně upozorňovat. Odtud by se mi utéct nepodařilo.“

„Bojíš se, že vám ublíží?“

„Nevím, to nedokážu odhadnout. Ale nelíbí se mi to.“

„Spojím se s Vronem a upozorním ho, co u vás ve škole provádějí ochránci. V každém případě mi dej vědět o všem, co se děje.“

„Pokusím se. Teď musím končit, zdá se, že někam půjdeme.“

K ženě u vchodu se připojil muž, který jim navlékal náramky. Vyzval děti, aby následovaly ochránkyni ke vchodové školní bráně. Hanka užasle pozorovala, jak se všichni poslušně řadí a spořádaně kráčejí určenou trasou. Děti kolem ní se usmívaly a těšily se na zvláštní dobrodružství. Nenápadně se přidala k Anděle a spolužačkám. I ty vesele štěbetaly, spokojené s nenadálým zpestřením výuky. Hanka usoudila, že jejich bezstarostnost má na svědomí kouzlo náramku, a dusila v sobě paniku. Ničemu by nepomohla, kdyby začala vykřikovat, že jdou na smrt. Nyní i ona byla strážcem tajemství, jehož odhalení by nepřineslo pomoc a úlevu, ale jen paniku a strach. To mám za to, že jsem byla zvědavá, pomyslela si roztrpčeně.

Prošli branou, ale nepřenesla je do města, jak Hanka doufala, ale do podivné pusté krajiny, kde mlha bránila širšímu rozhledu.

„Jsme tu všichni?“ zeptal se ochránce, který tu na ně čekal a počítal přítomné.

„Ano,“ odpověděl druhý, který šel úplně vzadu.

„Dobrá, tak vzhůru do tábora,“ otevřel první z nich další bránu a znovu museli postupně projít. Některým menším dětem pomáhala ochránkyně, ty větší procházely samy. Muž vzadu dával pozor na zbývající žáky. Nebyla šance utéct.

Ocitli se před vchodem do jakéhosi provizorního dvora. Tak nehostinné místo Hanka už dlouho neviděla. Kousek dál byly tři dřevěné baráky spasované z nahrubo opracovaných čerstvých prken.

Ochránci je zavedli na dvůr a postupně začali umisťovat skupiny dětí do baráků. Ty nejstarší dovedli ke třetí budově.

„Tohle bude na čas vaše ubytování,“ pobídl je ochránce ke vstupu, „není pravda nejluxusnější, ale myslím, že se vám tu bude líbit. Záchody jsou venku podél plotu, sprchy vám ukážeme později. Vyberte si každý svou postel a můžete si na chvíli odpočinout. Na jídlo vás bude svolávat zvon.“

Hance se z pohledu na postelemi zaplněnou noclehárnu stáhl žaludek. Všechno bylo narychlo a nedbale stlučené, místo slamníků trčely na postelích ty nejobyčejnější pytle naplněné suchou trávou a slámou a u každého byla složená obyčejná deka. Tady že mají bydlet? Bylo tu sice o něco tepleji než venku, ale i tak cítila chlad. Ohlédla se po ostatních. Ti si vesele vybírali, kde budou spát a nadšeně komentovali situaci. Připadalo jim to jako nádherné nečekané dobrodružství. V tu chvíli Hanka zalitovala, že si vybrala nedostatečně kouzelný náramek. Měla pocit, že je chycená do pasti. Anděla vybrala postel i pro ni. Poděkovala, ale usmát se nedokázala. Podívala se na hodinky, jak dlouho jim trval přesun, a zamrazilo ji. Nefungovaly. Zaťukala na ně prstem... nic!

„Kolik je hodin?“ zeptala se Anděly.

Ta koukla na zápěstí a pokrčila rameny: „Nevím... ale myslím, že je to úplně fuk. Cítíš, jak tu krásně voní dřevo?“

„Jo,“ ušklíbla se Hanka, „jsme úplně odříznutí od světa.“

Anděla mezitím načechrala a uhladila svůj slamník, zalezla do postele a s blaženým povzdechem zavřela oči.

„Plame,“ pokusila se Hanka oslovit v duchu draka. Místo odezvy ale ucítila prázdno. Rozbrečela se. Anděla se posadila k ní, hladila ji po zádech a utěšovala.

„To bude dobrý, neboj se,“ chlácholila ji tiše, „to zvládneme. Škoda že tu s námi není Raf, moc bych s ním chtěla mluvit. Určitě by věděl, co se děje a poradil nám.“

„No jo, ale co by nám asi tak mohl poradit?“

Hanka sáhla do kapsy pro kapesník a nahmatala ukrytý nůž. Hned ji napadlo, jak by Rafan nejspíš reagoval. Jeho první věta by zaručeně zněla: ženská, nejanči, a použij mozek. Představ si všechny své možnosti a pak vyber tu nejlepší. Z každé situace existuje nějaké východisko. Pak by se na ni zašklebil svým typickým provokativním způsobem a přinutil ji se zamyslet. Zamyslela se a přestala brečet. Jestli má začít přemýšlet, potřebuje hlavně informace. Musí zjistit co nejvíc, aby neudělala ve svých úvahách chybu. Jako první zkusila sundat náramek. Šlo to. Rychle ho šoupla zpět, aby si Anděla ničeho nevšimla. Zvažovala, zda má Andělu požádat o pomoc. Jenže bude jí něco platná, když má náramek a kámen? Lidé ovlivnění sitbelem se většinou začali chovat jinak než dřív. Co když ji zradí? Vzpomínka na Ghertu jí pomohla se rozhodnout. Andělu vynechá.

„Musím si jít odskočit,“ vymanila se z její péče a vyběhla ven. Dvůr byl veliký a obehnaný plotem. Nebyl to nijak významný plot, protože se jednalo jen o dva provazy natažené mezi zatlučenými kůly. Když se ale přiblížila, zjistila, že kromě provázků je tady i zatraceně účinné silové pole, které ji nepustí ani na dosah k provázkům. Šla podél plotu k budkám, v nichž se ukrývaly záchody. Byly také stlučeny narychlo a velice primitivní. Odpadové díry neměly ani poklop. Vylezla zase znechuceně ven a obešla celý plot. Nikde nebyla v silovém poli ani škvírka. Hlavní brána byla teď zamčená, což bylo vidět i zdálky, ani se nemusela přibližovat. Ochránci byli zalezlí v malé budce hned u brány. Nenápadně se loudala kolem. No, nenápadně... Vzhledem k tomu, že nebyl venku nikdo jiný než ona, moc nenápadné to nebylo. Ale ochránci zřejmě spoléhali na kouzla, která děti držela v poslušnosti, a také si užívali odpočinku. Poblíž jejich strážní budky bylo dokonce slyšet, o čem hovoří. Hanka si poblíž dřepla na bobek a byla přichystaná předstírat, že si zavazuje tkaničku. Moc vynalézavé to sice nebylo, ale nic geniálního ji momentálně nenapadlo.

„...a teď lituju, že jsem nepráskl do bot spolu s Leonem,“ řekl mužský hlas.

„Leon je srab. Nejde utíkat před tím, co je potřeba udělat. Kdo jiný by to zvládl, když ne my?“ oponovala žena.

„Jestli na to máš žaludek?“

„Nikdo na to nemá žaludek! Ale je to naše povinnost! Nesmíme couvnout!“

„To se ti to mluví, když nemáš rodinu a rodiče žijí někde v horách.“

„Matěji, nevidíš si do huby. Každý se s tím vyrovnáváme po svém. Víme, že je to nutné a že nikdo jiný to za nás neudělá. Odvedeme svou práci tak dobře, jak to půjde.“

„Dobře...?“ v mužově hlase zazněl tak trpký a hořký tón, že Hanku zamrazilo.

„Vždyť se na ně podívej. Jsou spokojené a šťastné. Postupně jim zprostředkujeme možnost promluvit si s rodiči a dopřejeme jim ještě jedny krásné prázdniny.“

„Obrať list, nemůžu o tom mluvit. Radši půjdu zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku.“

Hanka bleskově vyrazila zpět k záchodům, kde se ukryla. Muž zvolna obešel dvůr, nahlédl do baráků, kde se vždycky chvilku zdržel a zamířil zpět ke strážní budce. Zhluboka si oddechla, že ji neviděl. Opatrně vykoukla. Něco se dělo u hlavní brány. Viděla, jak ochránce odemyká zámek a pouští dovnitř podivný vůz s cisternou, kotlem a bednami. Vzápětí zazněl nad táborem zvon a z baráků se začaly trousit ospalé děti. Hanka se mezi ně vmísila a zvědavě vyrazila k cisterně. Muž ji právě odpojoval od vozíku s kotlem a bednami.

Ochránci, který mu s tím pomáhal, řekl: „Přivezl jsem děckám každému láhev na vodu, takže si tu mohou doplňovat tekutinu podle potřeby. Jinak jsem připravil výživnou kaši. Fakt si myslíte, že jim to bude chutnat?“

„Nedělejte si starosti. Vy rozdávejte láhve, já jim budu servírovat jídlo.“

„Vždyť tu nemají ani stoly, u kterých by se najedli.“

„Najedí se vestoje.“

„A co když přijdou mrazy?“

„To vyřešíme časem. To se vás netýká.“

Chlapík se na ochránce nesouhlasně zadíval, ale zmlkl. Hance připadal sympatický. Třeba by jí mohl pomoci... Zatím ale nehodlala pokoušet štěstí. Vzala si od něj naplněnou láhev s vodou, pomocí poutka si ji zavěsila na ruku a pak dostala misku s kaší a lžíci. Přesunula se mezi dav ostatních a ochutnala kaši. Sousto ale nedokázala ani spolknout, tak to bylo odporné. Nenápadně to vyplivla zpět do misky a rozhlédla se po ostatních. Užasle sledovala, jak si pomlaskávají a jak jim chutná. To snad není možné! Bude to muset vyklopit do záchodu. Jenže to by zase byla hrozně nápadná, kdyby tam šla s miskou přes volné prostranství. Najednou si nevěděla rady, co s jídlem udělat, aby nepřitáhla pozornost. Sníst to rozhodně nedokáže. Zapadla do nejhustšího chumlu a začala přidávat kaši ze své misky těm, co právě dojídali. Za chvilku mohla odevzdat použité nádobí. Ale jak to tu přežije, když nebude jíst? Musí utéct za každou cenu, jinak stejně špatně skončí.

Odpoledne začaly děti zase pospávat. Skoro to vypadalo, že byl v jídle nějaký zklidňující prostředek. Ochránci si k sobě do domku začali postupně volat jednotlivé žáky.

Hanka se dostala na řadu až večer. Přišel pro ni ochránce a zavedl ji do domku před velké zrcadlo.

„Jak se jmenuješ?“

„Hana Vronová.“

„To je trochu problém. Jejími rodiči jsou jednorožci,“ přečetl si z nějakých záznamů druhý ochránce.

„Má nárok na rozmluvu s rodiči, takže se pokus spojit s jednorožcem,“ nařídila žena.

Muž se chvíli snažil čarovat před zrcadlem, ale kontakt nenavázal. Hanku ani nenapadlo mu vysvětlovat, že snaží zbytečně, protože jednorožci s ní momentálně nemluví. Klidně ho nechala trápit a docela dobře se při tom bavila.

„Nejde to. Nereagují.“

„Jako náhradního zástupce v době školní docházky tu má uvedeného Zachariáše ze Santareny. Zkus tedy kontaktovat jeho,“ přikázala ochránkyně. Tentokrát naskočil kontakt ihned.

Slova se ujal muž u zrcadla: „Dobrý den, dovolte abych vás informoval o projektu nejvyšší priority, který se koná z nařízení centra ochránců pod záštitou Bdělých. Dítě vám svěřené bylo vybráno do programu záchranné akce v rámci obnovy magického života. Nyní si s ním můžete svobodně promluvit, abyste se ujistil, že je v naprostém pořádku. Projekt bohužel neumožňuje kontakt častěji než jednou měsíčně. S případnými dotazy nebo stížnostmi se obracejte na centrum ochránců, kde vám jistě rádi poskytnou informace. Nyní máte přibližně dvě minuty na kontakt s dítětem.“

Postrčil Hanku kupředu a ona v zrcadle uviděla Zachariášův zachmuřený obličej.

„Řekni mi, Hanko, co s tebou provádějí? Proč jsi tam?“

Horečně hledala slova, aby neprozradila nedostatečnost svého náramku, a přitom trpaslíkovi naznačila, co se děje. Zdvihla ruku, aby dobře viděl její zápěstí a podrbala se pod náramkem.

„Ahoj, Zachu,“ odpověděla pomalu a ospale, „mám se naprosto úžasně. Starají se o mně skoro stejně pečlivě jako Seladonin, nic mi neschází. Ubytování může směle konkurovat tvé pohodlné postýlce. A s jídlem to tu nemá chybu, fakt lepší, než když nám vařil Franta Soudek. Moc se mi tu líbí. Jen nevím, kdy se vrátím domů. Snad brzo.“

„A co tvoji kamarádi?“

Hanka se zarazila. Copak nemluvil s Rafanem? Ale pak jí došlo, jakého kamaráda má na mysli a na co se ptá. Jak jen mu naznačit, že se ani s Vronem ani s Plamem nedokáže spojit?

„Nemohu s nimi mluvit, když je sem nevybrali, asi jsou daleko.“

Uviděla, jak se Zachariáš podrbal ve vousech sekerou.

„Popovídám si s nimi a řeknu jim, že budeš v pořádku a že se brzo vrátíš. Hlavně buď hodná jako vždycky.“

„Konec spojení,“ houkl ochránce a odstrčil dívku od zrcadla. Hance se zdálo, že je přerušil dřív, než skončil stanovený časový limit. Přemohla své emoce a ospale na něj zamžourala.

„Můžeš si jít odpočinout,“ pokynul jí a otevřel dveře boudy.

Errata:

12.08.2021 12:42