Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tržiště

Druhý den ji Vron vzbudil poměrně brzo ráno. Vrátil jí lahvičku s jedem.

„Nech si to u sebe. V noci jsem podle toho vyrobil menší zásobu, kterou jsem svěřil do úschovy Zachariášovi. Akorát bychom k tomu ještě potřebovali šipky, které trpaslíci používali.“

„A není to jedno, jaké to budou šipky?“

„A vyměníš mi svůj nůž za příborový nožík? To je přece taky jedno, jaký nůž nosíš,“ opáčil.

„Tak se trpaslíků zeptej, jestli by nějaké neprodali.“

„Byl bych raději, kdybys mě doprovodila na tržiště. Možná tam najdeme, co potřebujeme.“

„No jasně,“ potěšila Hanku vyhlídka na procházku venku a rychle se oblékla.

Vron jí podal ještě další dva kusy oblečení: „Vezmi si na hlavu šátek a zapni si plášť, ať není vidět, co máš pod ním.“

Poslechla ho, ale cítila se v tom nesvá. Ale její přítel spokojeně přikývl a vyrazili do ulic. Prošli obrovským tržištěm kolem nekonečné řady prodejců zeleniny, ovoce, pečiva a uzenin, až se dostali do sektoru, kde se obchodovalo s řemeslnými výrobky. Ani tady se ale nezastavili a došli až na druhý okraj tržiště, kde stáli obchodníci, kteří v Hance mnoho důvěry nevzbuzovali. Vron však zpomalil a začal se rozhlížet po zboží, které nabízeli. Občas se někoho na něco zeptal, ale zřejmě neměli to, co požadoval.

Nervózně si prohlížela ošuntěle oblečená individua, která se tu pohybovala, a úzkostlivě se držela v blízkosti Vrona. Její instinkt jí napovídal, že není radno se tu příliš dlouho zdržovat.

„Zkuste se zeptat u trpaslíka, stojí támhle o uličku dál,“ radil jim jeden z prodejců. Zamířili označeným směrem. Hanka měla v uličce nepříjemný pocit, že je někdo sleduje. Právě na to chtěla upozornit Vrona, když je obstoupili tři nevábně oblečení muži.

„Ty můžeš pokračovat dál, frajere, ale holku si necháme,“ natlačili se mezi dívku a Vrona. Mluvčí držel v ruce nůž a zaujal bojový postoj. Hanka na ně zkusila znehybňovací magii, ale nejspíš měli nějakou dobrou ochranu. Víc magie si použít netroufla, aby nepřitáhla pozornost ochránců. Sáhla proto pod plášť a sevřela rukojeť svého tesáku. Nenápadně rozepnula plášť, aby ho v nejhorším případě mohla nechat sklouznout a získala volnost pohybu.

„Jsi si jist tím, že chceš přepadnout právě nás?!“ zahleděl se Vron výhružně na útočníka. Ten po něm švihl nožem. Dál to Hanka nestihla sledovat, protože zbylí dva komplicové se ji pokusili chytit za ruce. Vysmekla se jim, v dlaních jim zůstal jen její plášť. To už svírala v ruce tesák a byla připravená se tvrdě bránit. Když ti dva uviděli její reakci, značně je to vyvedlo z míry. Pohled na lovecký tesák a na dívku, která místo, aby začala utíkat, se jim postavila s nožem v ruce, navíc viditelně odhodlaná k boji, to už bylo na ně příliš. Pustili plášť, o dva kroky ustoupili a pak chvatně vycouvali. Jejich mluvčího Vron zrovna držel pod krkem a chlap sípavě prosil o slitování a argumentoval, že má rodinu a děti. Hanka se pobaveně ušklíbla, spokojená s tím, že nemusela svůj nůž vůbec použít. Sebrala plášť, oprášila ho a znovu si ho hodila přes ramena. Celou scénu se zájmem od nejbližšího stánku pozoroval trpaslík. Že se mu chce prodávat zrovna tady, pomyslela si znechuceně.

„Žabaři,“ mračil se Vron, když pustil přiškrceného chlapa a ten chvatně kulhal pryč z jejich dohledu, „kde berou tu drzost přepadat kupující?!“

„Dost dobrý,“ pochechtával se uznale přihlížející trpaslík, „lovili žížalu a chytili za vocas tygra. Ale nesmíte se divit, na zdejší poměry vypadáte až moc civilizovaně. To takové hajzlíky přitahuje.“

„Vás ještě neokradli?“ otočil se k němu Vron.

„To by si mohli zkusit!“ měl najednou v ruce mohutnou trpasličí sekeru.

„Paráda! To věřím, že si na vás netroufnou,“ usmál se Vron a naklonil se ke stánku. „Sháníme bojové šipky. Máte něco takového?“

„Jasně že mám,“ řekl a sáhl za sebe do police pro jednu krabici. Položil ji na pult a gestem je vyzval, aby se podívali. Vron sáhl dovnitř a vyndal tři šipky. Ukázal je Hance s tázavým pohledem.

Jednu si vzala do ruky, potěžkala ji, prohlédla směrová pera a pokrčila rameny.

„Já nevím. Jsou moc lehké a mají měkká pera. Bojím se, že touhle bych aberila nezasáhla, ani kdyby mi postál modelem. Ty Gehanovy měly také jinou špičku. Byly na ní zdrsnělé plošky. Tahle je úplně hladká. Kdo ví, jestli by na ní ten jed vůbec držel.“

Hanka vysvětlovala a ukazovala Vronovi co přesně se jí na šipce nelíbí, takže ani neměla šanci spatřit trpaslíkův šokovaný výraz.

„Mohl bych, slečno, vidět ten váš nožík, co jste měla před chvílí v ruce?“ zeptal se prodejce.

Když se střetl s jejím překvapeným a nepochybně odmítavým pohledem, rychle pokorně dodal: „Prosím.“

„Ukaž mu ho,“ přikývl Vron, když se na něj nerozhodně podívala.

Podala trpaslíkovi svůj tesák a všimla si, jak nábožně přejel dvěma prsty ostří a natočil si rukojeť na světlo, aby lépe viděl kameny.

„Bezpochyby trpasličí práce. Kolikpak jste za něj zaplatila, mladá dámo?“

„Vyměnili mi ho z jeden nepraktický nožík, abych se mohla po boku trpaslíků postavit proti aberilovi, proč vás to zajímá?“

„Sama jste zabila aberila?“ vydechl užasle.

„Ale kdepak, to bych nezvládla. Dělala jsem zadáka. Taky už jste bojoval proti aberilům?“

„Ne, ehm, to jaksi ne. Ale slyšel jsem o tom. Záslužná práce. Jenže šipky bez jedu by vám stejně byly k ničemu.“

„A kdo říká, že nemám jed?“ naklonila se k němu a ve výstřihu nadzdvihla malou lahvičku. „Byla jsem i při lovu visáků.“

Trpaslík beze slova shrábl krabici, kterou před chvílí dal na pult, a sáhl za sebe pro jinou. Otevřel ji před Hankou a jednu šipku z ní dívce podal. S úsměvem se otočila k Vronovi.

„To je přesně to, co hledáme. Tyhle jsou stejné, jako měl Gehan,“ prohlásila vítězoslavně. Její přítel spokojeně přikývl a pustil se do vyjednávání o ceně.

Úspěšný obchod jim zlepšil náladu. Pomalu se vraceli přes tržiště zpět. Hanka se pečlivě rozhlížela, zvědavá, zda tu ještě někde neuvidí ty, co je přepadli. Místo nich jí ale padla do oka jedna drobná žebrající dívenka. Její nohy a ruce byly tak děsivě zkroucené, že se Hance lítostí nad jejím osudem sevřelo srdce. Měla na tváři zasněný nepřítomný pohled. Pak ji ale stařena, co seděla za ní, dloubla do žeber a děvče se začalo ztrápeně šklebit. Kolemjdoucí jim do misky házeli drobné penízky. Kdyby tu byl Sváťa, možná by se ji pokusil vyléčit, napadlo Hanku. Třeba by to dokázal i Vron. Znovu mrkla na malou dívku a zkusila i magický pohled. Páni! Měla úžasnou auru! Prsten na její ruce ale neviděla, takže do magické školy asi nechodí. Drcla do svého přítele a bradou ukázala k žebrající dvojici: „Vidíš tu malou se sedmým smyslem? Nemohl bys jí pomoci?“

„Je nadaná,“ přikývl Vron vzrušeně, „našla jsi talent. Tak pojď, zkusíme pro ni něco udělat.“

Propletli se nakupujícími lidmi až k žebračkám. Vron do jejich misky nasypal celou hrst mincí.

„Ó díky, velkomožný pane, díky. Dobrota tvého srdce dojde odměny,“ zakdákala stařena.

Holčička s pokroucenými údy vzhlédla k Hance a se zájmem si ji prohlédla. Nebylo znát, že by nějak trpěla.

„To je tvoje dcera?“ zeptal se Vron. „Copak to má za nemoc?“

„Zákeřný mor ji postihl, velkomožný pane, už nikdy nebude zdravá. Ach, ach, ouvej, chudinka moje malá.“

„Nesmysl,“ zamumlal Vron bez ohledu na ženiny slzy. Natáhl ke stařeně ruku a dotkl se jejích vlasů, zatímco říkal: „Mluv pravdu.“

Hanku zašimral dotek použité magie. Stejné gesto použil její přítel i na malou holčičku.

„Opravdu je to tvoje dcera?“

„Tahle? Ani náhodou,“ odpověděla žena drsně, „sebrala jsem ji jednou na ulici, když přišla o rodiče. Umí skvěle žebrat. Je užitečná a moc toho nesní.“

„Jak se jmenuješ?“ otočil se Vron na dívenku.

„Veruna.“¨

„A dál?“

„Nevím, nemám rodiče.“

„Máš ráda svoji pěstounku?“

„Nevím. Možná...“

„Kdybych ti nabídl, že tě pošlu do školy, chtěla bys jít se mnou nebo raději zůstat s ní?“

„Šla bych s vámi. Třeba hned!“ nadšeně se zavrtěla holčička a Hanka s údivem sledovala, jak jediným pohybem své končetiny srovnala do náležité pozice a najednou vypadala úplně normálně a zdravě. Akorát že byla velice hubená.

„Tak dobře. Pojď se mnou. Najdu ti někoho, kdo o tebe bude pečovat, než dostuduješ,“ usmál se na ni Vron a pomohl dívence vstát.

„Ale to nemůžete! Ona mě živí. Co si bez ní počnu?“ protestovala žena.

Vron z kapsy vytáhl tři drahé kameny a položil je misku k mincím: „To je za to, že jste ji nenechala umřít a ujala se jí. Rok nebo dva s tím vystačíte. Jinak si uvědomte, že docela dobře se člověk může živit i prací.“

Stařena chňapla po misce a rychle ji schovala. Podmračeným pohledem je sledovala, ale už nic neřekla.

„Chceš chodit do školy tady, nebo v jiném městě?“ zeptal se po cestě holčičky.

„Chci někam jinam, aby mě už nikdy nenašla.“

„Máš hlad?“

„Hroznej.“

Vron se zasmál a zastavil se u stánku s pečivem. Hance i holčičce koupil čerstvý sladký pletenec. Dívenka si ho cpala do pusy tak rychle, že si Hanka nestihla ani třikrát kousnout a holčička už měla jídlo v sobě. S úsměvem jí nabídla ještě půlku svého pletence.

„Kousej ho pomalu, jinak tě bude bolet bříško,“ doporučila jí, ale moc platné to nebylo.

To odpoledne se Vron rozhodl, že holčičku vezme do jednoho internátu v Santareně, kde mezi ostatními dětmi počká na léto a během té doby se bude učit číst, psát a počítat. Pak ji spolu s dalšími talenty, které letos najde, vezme na Ostrov volby, aby mohla začít studovat na některé z magických škol.

„Teď mohu ochráncům směle tvrdit do očí, že jsi mi na cestách pomáhala hledat talenty,“ mrkl Vron spiklenecky na Hanku, než odešel.

Aby si ukrátila čas, vypravila se za správcem supervolnové haly a požádala ho, aby jí ukázal, co, kde a jak je tu potřeba uklízet, a kde k tomu najde potřebné náčiní.

Večer se znovu začetla do dračích bájí. Ta, co si vybrala, byla docela napínavá. Jakýsi slavný rytíř se rozhodl ulovit draka draků a pronásledoval ho přes hory a doly. Drak draků byl vysloužilý bojovník, který nemohl létat. Dostal varování, že se musí za každou cenu vyhnout přímému boji s rytířem, jinak že zemře. Proto drak kladl svému soupeři do cesty různé pasti a nástrahy, ale rytíř byl velice schopný a se vším se vypořádal. Skvělý stopařský instinkt ho vedl za drakem navzdory tomu, že se drak snažil před rytířem zamaskovat a ukrýt. Po vyčerpávajícím pronásledování dostal drak draků nápad. Vylákal rytíře do Prokletých hor. No vida, pomyslela si Hanka, další báje, která se váže k tomu tajemnému území. Napjatě četla dál. Drak vstoupil do Aberilského podzemí, kde se po pár krocích otočil a nenápadně vycouval ven tak, aby stopy vedly jen dovnitř. Po skále vyšplhal tak vysoko, jak jen mu jeho mohutné tělo dovolilo. Zamaskoval se a čekal na svého soupeře. Už neměl kam utéct a také se mu nedostávalo sil. Selže-li jeho poslední lest, nezbyde mu, než přijmout boj. Rytíř vstoupil do podzemí, což se ukázalo jako veliká chyba. Byl napaden podzemním ďáblem a všechny jeho rytířské dovednosti mu nebyly nic platné. Jelikož s sebou neměl hexitas nitorphagius, nedokázal použít svou zbraň a vzápětí byl zajat a zotročen. Jeho nový pán mu nařídil sundat zbroj, odložit zbraně a šířit lesk. Když drak draků spatřil, jak dopadl jeho protivník, pocítil lítost. Usoudil, že si statečný rytíř nezaslouží otroctví. Sestoupil na zem a bezbranného muže sežehl svým ohněm. Aby uctil jeho památku, nanosil na mrtvé tělo rudé kamení, coby symbol odvahy a vytrvalosti.

Zaklapla knihu a zhasla. Napadlo ji, jak se asi má na novém místě Verunka. Teď už nebude muset žebrat a možná z ní jednou bude skvělá čarodějka. Stejně je to zvláštní, jakou roli hraje v životě člověka náhoda. Verunce se dnes změnil osud. Kéž by nějaká šťastná náhoda pomohla i Anděle a Nikovi...

V dalších dnech začala pravidelně uklízet. Zpočátku ji to bavilo, ale postupně si u některých činností začala vypomáhat magicky. Sice jí ve škole vštěpovali, že na věci, které se dají dělat normálně, se nemá magií plýtvat, ale tady nebyl nikdo, kdo by jí za to vynadal.

Po večerech trénovala v prázdné hale na Tomově supervolonovém prkně nebo si četla nebo aspoň na dálku komunikovala se svými přáteli.

Nejlepší chvíle ale zažívala s Danem a kluky Mojeranovými, když přicházeli trénovat. Nutili ji, aby se zapojovala do jejich sestavy a pomalu s ní nacvičovali jednotlivé prvky. V takových okamžicích zapomínala na své trápení a problémy.

Pomalu se blížil konec ledna a zatím tu žila v pohodě. V únoru by se tu měl objevit Rafan a několik dalších spolužáků, kteří chtějí v Polutě absolvovat praktická cvičení při výuce brány. Doufala, že se s ním bude moci aspoň na chvíli vidět. Vron se u ní zastavil vždy jen na skok, zásobil ji potravinami a zase zmizel. Zatím se mu dařilo se vyhýbat ochráncům, i když pobýval v Santareně poměrně často. Hanka mu záviděla, může si podle potřeby skákat sem a zase tam. Taky by to chtěla umět. Připadalo jí nespravedlivé, že musí ve škole chybět zrovna teď, když se tam konečně učí něco užitečného. Vzpomněla si i na Sváťu. Už mu zbývá jen pár týdnů a na začátku března se vrátí. Zalitovala, že je pryč. On by možná dokázal objevit v knihách něco užitečného. Co se týkalo písemností, dokázal se v nich orientovat lépe než kdo jiný.

Únor zasypal Polutu záplavou sněhu. Z okna pozorovala tu bělostnou nadílku. Zatoužila vyrazit ven a dovádět ve sněhu s kamarády jako za starých časů. Být takhle zavřená už začínalo být k nevydržení.

Večer zkontaktovala Rafana: „Můžeš se mnou chvilku komunikovat, Rafe?“

„Vydrž prosím tě několik vteřin...“ odpověděl jí a za malý okamžik dodal, „jo už můžu.“

„Kde jsi?“

„Chceš to opravdu vědět?“ zasmál se. „Na záchodě. Jinak tu člověk má trochu klidu až asi tak ve tři v noci. Jsme na školním internátě a kluci Mojeranovi se postarali o to, aby nás zdejší mládež bouřlivě uvítala. V Polutě se fakt nudit nebudeme.“

„A co Plavík a Lotranda?“

Kamarád zaváhal s odpovědí: „Ta malá už si své jméno vůbec nezaslouží. Celý první večer seděli ti dva ve vzájemném objetí na okenním parapetu.“

„Tom si myslí, že asi nepřežije.“

„Mám z toho stejný pocit,“ přiznal Rafan, „a co ty? Jak to snášíš?“

„Snažím se, ale moc mi to nejde. Vážně uvažuji o tom, že se vrátím k trpaslíkům.“

„Zatraceně! Zkoušel jsem těsně před tím, než jsme sem odjeli, vypáčit nějaké informace ze santarenských učitelů, ale je to jako nabírat vodu cedníkem.“

„Zjistil jsi něco?“

„Jo. Zjistil jsem, že mluvit o sitbelech a aberilech nahlas je zapovězeno. Udělili mi důtku za nevhodný zájem o temnou magii. Prý kdybych neměl tulíka, odhlasovali by dokonce moje podmínečné vyloučení.“

„Měl jsi jim vysvětlit, že to myslíme dobře.“

„A víš, že přesně to samé vysvětlovali oni mně?“

„Do háje! Jak je možné, že ani Vron nenašel východisko!“

„Když to nedokážou ani sami Bdělí a ochránci,“ vzdychl kamarád, „jak si s tím asi může poradit on?“

„Já ho neobviňuju, jen mě rozčiluje ta bezmoc.“

Rafan neodpověděl. Ani nemusel, protože Hanka moc dobře věděla, že cítí totéž. A má to o to těžší, že mezi sitbelem poznačenými lidmi je i jeho milovaná Anděla.

„Chtěla bych tě vidět. Zastavíš se tu?“ zeptala se.

„A myslíš, že je to rozumné?“

„Kluci sem chodí trénovat, tak ať tě vezmou s sebou. To přece nemůže být nikomu nápadné.“

„Já nevím...“

„Rafe, prosím, vždyť tu jsem pomalu jako ve vězení.“

„No dobře,“ sice nerad, ale nakonec jí to kamarád slíbil.

Těšila se na jeho návštěvu jako malá. Vronovi raději nic neřekla, aby to náhodou Rafanovi nezakázal. Zatím ji nikdo cizí nehledal, tak co by se asi tak mohlo stát.

Errata:

12.08.2021 12:42