Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Bratrův návrat

Ve čtvrtek bylo ve škole živo. Ti, co se vrátili z Poluty, si vyměňovali zážitky se spolužáky, kteří zůstali zde, probíraly se drby o tom, kdo s kým chodí, kdo se s kým rozešel a podobně. Nejvíc se však diskutovalo o zrušení veškerých větších sportovních a společenských akcí. Dokonce se proslýchalo, že by letos mohlo být zakázáno i závěrečné školní představení. To, že se ochránci topí v problémech bylo znát na každém kroku. Zvýšil se počet krádeží a výtržností a ve veřejných branách došlo ke zpomalení provozu kvůli důkladnějším prohlídkám. Lidem označeným kameny bylo zakázáno cestovat. Rafan byl šťastný, že se konečně dokáže přemisťovat sám. Člověku to ušetřilo spoustu času a nepříjemné postávání ve frontě na bránu.

„Blahopřeji ti k úspěšnému zvládnutí zkoušky,“ usmál se na něj profesor Smítko, když ho uviděl mezi ostatními žáky, „udělali jste mi s Tulianem velkou radost. Po prvním kurzu se to podaří jen málokomu. Tvůj bratr bohužel nebyl tak úspěšný.“

„Prosím?“

Profesor hmátl za sebe a Rafan překvapeně zamrkal, když Smítko před sebe postrčil Sváťu. Ten vypadal ještě pohubleji než jindy, vlasy měl mastné, neupravené a tvářil se schlíple.

„No, jen se pochlub spolužákům, jak jsi zazářil u druidů,“ řekl profesor tak nahlas, že se všichni v dohledu otočili.

„Nedokončil jsem to,“ pokrčil rameny Sváťa.

„Taková jedinečná příležitost!“ lamentoval a lomil rukama Smítko. „Co si teď o nás druidové pomyslí?! Už nikdy nikoho neosloví a nebudou chtít zdejší žáky učit! Uvědomuješ si, jak nepříjemně jsi poškodil jméno naší školy?!“

„To je mi líto,“ pípl Sváťa sotva slyšitelně.

„Vždyť ti do konce učení zbývaly sotva dva týdny! Tos to nemohl vydržet?“

„Mrzí mě to, ale nemohl. Omlouvám se,“ pokorně uznával svou vinu a klopil oči.

„Zrovna u tebe jsem nečekal, že nás tak zklameš,“ řekl profesor vyčítavě. Znechuceně mávl rukou a nechal už Sváťu na pokoji.

„Kdy ses vrátil?“ zeptal se ho Rafan.

„Asi před deseti minutami. Chtěl jsem mít ty výčitky za sebou ještě před prázdninami.“

„A proč jsi to nedokončil?“ nechápal Rafan. To už z jeho kapsy vyklouzl tulík, sešplhal po nohavici na zem a v mžiku byl u Sváti. Vítal se s ním tak nadšeně, že Sváťovi vhrkly do očí slzy. Nenápadně si je otřel rukávem a začal se konečně usmívat.

„Máš smůlu, Plavíku, sušenku jsem neviděl nejmíň sto let.“

Rafan usoudil, že bude lepší nechat rozhovor až na doma. Kamarád vypadal trochu nepřítomně a přepadle. U druidů ho asi nekrmili tak dobře jako ve škole.

„A kde je Hanka?“ rozhlížel se Sváťa po skupinkách spolužáků.

„Bude lepší, když se nebudeš moc vyptávat. Je to trochu choulostivé téma. Povím ti pak všechno až doma,“ odchytil Rafan Plavíka, který se na Sváťově hlavě pokoušel neupravené vlasy ještě víc zacuchat a zamotat.

„Stalo se jí snad něco?“

„Zatím je živá a zdravá. Ale má problém. Probereme to večer,“ řekl tiše Rafan.

K povídání se však dostali až skoro v nočních hodinách. Hned po návratu ze školy je Zachariáš zaměstnal.

„Víte, mládenci, pokecáme si až zítra u večeře. Dnes musím připravit spoustu pokojů na prázdninový provoz, takže bych potřeboval, abyste v nich utřeli prach a povlékli postele. Trochu mi tu teď chybí Vron...“

„To je v pořádku, Zachu, rádi ti pomůžeme,“ přikývl Rafan a Sváťovi nezbylo, než se přidat. Trpaslík jim pak k večeři naservíroval maso bohatě obložené zeleninou a opékané brambory. Sváťa si k Zachariášově radosti přidával dvakrát.

Když už si mysleli, že budou mít klid, ozvalo se Sváťovo komunikační zrcátko. Následoval dlouhý pohovor s otcem, kterého druidi vyrozuměli o Sváťově nedokončeném vzdělání. Dundar se rozčiloval stejně jako Smítko a vyčítal synovi, že to vzdal skoro před koncem. Sváťa odpovídal jednoslabičně a prokládal to omluvami. Po ukončení hovoru vypadal ještě přepadleji, než ve škole.

„Jestli se ti o tom nechce mluvit, tak nemusíme,“ řekl Rafan a položil na stůl čokoládu, „ale fakt by mě zajímalo, co je příčinou tvého předčasného návratu.“

„Stejně bys mi nedal pokoj, dokud bys to ze mě nevytáhl,“ sáhl Sváťa po čokoládě.

„To máš pravdu,“ ušklíbl se Rafan přátelsky.

„Víš, zezačátku to tam bylo fajn. Učili mě meditovat a naladit se na vlny rostlin a zvířat a techniku, která umožní vycítit jejich problémy a potřeby. Měl jsem pocit, že moje schopnosti rostou. Vnímání na úrovni pocitů byl úžasný zážitek a já byl přesvědčen, že jsem našel svou životní cestu. Můj učitel byl nadšen mými pokroky a všechno vypadalo tak nadějně. Jenže potom došlo na další techniku, která mě nutila se vtělit do vnímaných myslí. I to se mi zpočátku zdálo zajímavé. Byl jsem zrnkem obilí, které čeká na dotek půdy a deště, aby se mohlo probudit, byl jsem mravencem, který je spoután přísným řádem mraveniště, ale pak jsem byl i kuřetem, kterému nebude umožněno dospět, protože za pár dnů má sloužit jako naše potrava. Víš, něco se ve mně vzepřelo.“

„... a nedokázal jsi to, co po tobě chtěli,“ chápavě dořekl Rafan.

„Ne,“ zavrtěl nešťastně hlavou Sváťa, „já to dokázal možná líp než oni. A právě v té chvíli jsem si uvědomil, že tohle dělat nechci. Ještě asi dva týdny jsem se snažil z toho najít nějakou schůdnou cestu. Žádal jsem druidy, abych směl tuto techniku vynechat, ale to mi nedovolili. Prý se bez toho v dalším vzdělávání neobejdu. Snažil jsem se jim vysvětlit, že je to pro mě neúnosné, ale docílil jsem pravého opaku. Nutili mě, abych se vtělil do všeho, co obsahovalo i jen zárodek života. Je tak deprimující být vejcem, ze kterého se nic nevylíhne, to si neumíš představit. Pak už jsem nevydržel a oznámil jim, že končím.“

„A co oni na to?“

„Několik dní mě přemlouvali, abych to nevzdával, ale tu zatracenou techniku mi odpustit nechtěli. Stále trvali na svém. Jenže já taky. A tak jsem s tím skončil.“

„Nemůžu říct, že tě chápu, ale respektuji tvé pocity,“ řekl vážně Rafan.

„Bylo to opravdu hrozné. Vlastně jsem skoro nemohl jíst. Mouka je z živých zrn, která nikdy nedospějí ke znovuzrození, o masu vůbec nemluvím. Několik týdnů jsem nepozřel nic jiného než ovoce a trochu zeleniny. Měl jsem pocit, že už se nikdy nebudu smát. Bylo mi zle fyzicky i psychicky. Navíc to absolutní odloučení od všech, kdo by mě mohli povzbudit... Nedalo se to vydržet.“

„Víš, já o tebe strach nemám,“ řekl Rafan, „ty svou cestu určitě najdeš. Důvěřuj instinktům a nenech se vmanipulovat nikam, kde nebudeš v pohodě. Nedovol, aby ti sebrali smích a humor. Já ti tvé rozhodnutí schvaluju.“

„Díky,“ smutně se usmál kamarád a sebral poslední kousek čokolády.

Rafan k němu přistrčil ještě sušenky. Vidět Sváťu takhle zdeptaného bylo neobvyklé. Doufal, že se z toho brzo vzpamatuje.

„A co Hanka? Ještě je zamilovaná do toho kreténa Vincenta?“

„No, v tomhle bodě tě mohu potěšit. Pustila ho k vodě hodně hlasitě a na rozloučenou mu v jídelně připlácla tác s obědem na břicho. Od polívky měl flek, jako když se po...“

„Vážně?“ rozveselil se trochu Sváťa.

„Tím ale dobré zprávy končí,“ vzdychl Rafan a vyprávěl kamarádovi o všem, co se od jeho odjezdu událo. Než mu to vypověděl, byly tři hodiny ráno. Naštěstí už je čekal jen jeden den školy a pak dva týdny prázdnin.

V pátek večer je jako vždycky před prázdninami pozval k sobě na jídlo Zachariáš.

„Měl bys druidy obvinit, že tě řádně nekrmili,“ zavrčel trpaslík, když Sváťovi podával příbor.

„Nikdo neumí tak dobře vařit jako ty,“ usmál se Sváťa a pustil se do večeře.

„Víš něco o Vronovi?“ zajímal se Rafan.

„Jo. Mluvil jsem s ním dnes ráno. Právě pomáhá Gehanovi lovit visáky. Už brzo by se měli dostat na místo, kde je tábor s vašimi poznamenanými spolužáky. Až se Vronovi podaří Hanku osvobodit, určitě se vám ozve. Jen nevím, jak se na její druhý útěk budou tvářit ochránci. Asi bude lepší, když Hanka zatím zůstane dole u trpaslíků.“

„Jak si mohou myslet, že je poznamenaná, když není?“ nechápal Sváťa.

„Ochránci lidi kontrolují pomocí jakéhosi detektoru. Ten bohužel i Hanku označil jako někoho, kdo má v krvi nákazu kamene. I když není pod vlivem sitbelu, něco z něj asi přetrvalo léčbu,“ vysvětloval Rafan.

„Neměl jsem k druidům vůbec odcházet,“ vzdychl Sváťa, „chvílemi mám pocit, že jsem tu nebyl sto let. Měl jsem vám pomáhat s hledáním informací. Asi bych byl užitečnější tady než tam.“

„Přestaň si vyčítat něco, za co nemůžeš,“ napomenul ho trpaslík, „a raději se během prázdnin dej trochu dohromady. Doma už se asi na tebe těší, co?“

„Řekl bych, že se táta těší, až mi vynadá osobně.“

„To přežiješ,“ ušklíbl se Rafan, „a kdyby něco, já budu přes prázdniny v útulku, tak si ke mně můžeš přijít postěžovat na svůj těžký osud.“

„Dík za pozvání,“ zajiskřilo Sváťovi v očích, „až budu potřebovat fackovacího panáka, tak se rád zastavím.“

Zachariáš spokojeně pozoroval, jak Rafanovo popichování pomalu probouzí k životu i Sváťův smysl pro humor. Než chlapci odešli, nabalil jim s sebou zásobu sladkostí, sušeného ovoce, oříšků a čokolády. Pak podal Rafanovi Hančin lovecký tesák.

„Zatím ho vezmi k sobě, tady by zbytečně zahálel. Jestli se Hanka objeví, řeknu jí, že si ho má vyzvednout u tebe.“

V sobotu ráno vzal Rafan Sváťu do útulku pomocí brány.

„To je paráda, že to umíš,“ lebedil si mladší kamarád, „musím se to taky naučit.“

„Stejně to můžeš používat až jako plnoletý.“

„Oficiálně ano, ale neškodí to umět. No, teď mi drž palce, já jdu najít tátu.“

„Nemám jít s tebou?“

„Radši ne, bude lepší, když si to schytám mezi čtyřma očima,“ vzdychl Sváťa, zavazadla nechal tam, kde se vynořili z brány, a rázným krokem vyrazil k budovám útulku. To už si jejich příchodu všimli zdejší pracovníci a jeden z nich šel Rafanovi pomoci.

„Tak co je tu nového?“

Pracovník jen zavrtěl hlavou: „Není to jednoduchá doba. Nejdřív se ubytuj a pak se všechno dozvíš.“

Donesli zavazadla do místnosti, která obvykle sloužila jako jejich prázdninový pokoj. Někdo sem postavil na uvítanou mísu s ovocem. Jablka Rafanovi připomněla Hanku. Doufal, že už brzo pocítí kontakt s její myslí. Tolik si zvykli spoléhat na tuto její schopnost, že bez ní byli poněkud odříznutí od ostatních. Díky ní nepotřebovali žádné komunikační pomůcky, dokonce ani netrénovali obvyklé magické způsoby mentálního domlouvání. Rychle se převlékl a vyrazil mezi ostatní, aby se chopil nějaké práce.

Dundara objevil u ohrady fuňů. Opět tu měli několik jedinců napadených šedavou plísní. Sváťa už stál u nich s kyblíkem a natíral jejich srst léčivým roztokem. Jeho otec se stále ještě tvářil zuřivě, ale když k nim dorazil Rafan, trochu se uvolnil.

„Mám Sváťovi pomoct?“ zeptal se šéfa útulku.

„Budu rád, když se k mému neschopnému synovi připojíš,“ přikývl Dundar, „pak by bylo potřeba vyčistit klece ve velké kryté hale. To jsme v posledním týdnu nestihli a je to tam poněkud zanedbané. Je fajn, že jsi přijel.“

„Rád pomůžu,“ usmál se Rafan a protáhl se ohradou k fuňům. Spiklenecky mrkl na Sváťu tak, aby to jeho otec neviděl. Ten už naštěstí pospíchal někam jinam.

„Uf, to bylo drsný,“ oddechl si Sváťa. „Ale hlavně, že to nejhorší mám za sebou.“

„Neříkal táta, co je tu nového?“

„Na to zatím nebyl čas.“

Většinu novinek zaslechli až u oběda. Překvapeně zjistili, že je tu méně lidí než bývali zvyklí. Dundar tu měl k ruce nějakého nového učedníka léčitele. Byl to zamračený nemluvný mladík, který do sebe jen v rychlosti hodil oběd a mezi ostatními se ani nezdržel.

Postupně vyšlo najevo, že i tady se objevili lidé poznamenaní sitbely a ohrožovali místní pracovníky. Nakonec se zdejší obyvatelé domluvili na tom, že je příliš nebezpečné tu nechávat rodinné příslušníky a minulý týden se všechny ženy a děti přestěhovaly do bezpečnějších končin. Zůstali tu jen ti, kdo zajišťovali léčení ohrožených magických tvorů. Zatím se jim vždy podařilo zahnat nezvané návštěvníky a dosud nikdo neschytal ani jediný sitbel do kůže, což všichni považovali za úspěch. Nejčastěji jim teď strážci z rezervace přinášeli nemocné chlupoše ušaté. Tito velice plaší hlodavci trpěli podivnou nákazou, kvůli které ztráceli orientaci a někteří i zrak. Zatím se nepodařilo odhalit příčinu jejich potíží. Vypadalo to na otravu nebo nějaký neobvyklý druh parazitů. Dundar zjistil, že pomáhá dlouhodobý pobyt ve tmě. Vyléčení ale bohužel nebylo trvalé a někteří jedinci se sem vraceli opakovaně. Jejich klece se čistily velice problematicky, protože bylo potřeba zahnat všechny jedince do jedné poloviny, zaklapnout přepážku a uklidit jednu část. A pak totéž opakovat i s druhou polovinou prostoru. To vše pochopitelně v absolutní tmě. Lekaví chlupošové při jakémkoliv přiblížení lidí splašeně poskakovali do všech stran a bylo nutné se pohybovat co nejpomaleji, aby zbytečně neutrpěli šok. Zdejší ošetřovatelé s velkým potěšením přenechali tuto nevděčnou práci klukům.

Errata:

12.08.2021 12:42