Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Záchranný rituál

Rafan pocítil nervozitu, když měl druhý den ráno otevřít bránu k bydlišti draků. Snažil se co nejpřesněji si vybavit vzpomínky z jejich poslední návštěvy, aby umístil druhý konec brány přesně tam, kam potřeboval. Teprve když si byl jist, použil magii. Andělu vzal za ruku, což Plavík nelibě nesl a přesunul se na rameno Praxe, který je doprovázel. Demitka mu ochotně udělala vedle sebe místo. Prax už si zvykl na neustálé pobíhání a přemisťování tulíků, takže mu to ani nepřišlo divné.

Draci už je očekávali. Plam zvědavě natáhl hlavu a zavrtěl se, když toho Plavík využil a přemístil se na jeho čenich. Ostatní tulíci si raději drželi odstup.

„Přivedli jsme hexitu tulíků,“ oznámil dračici Rafan poté, co se všichni pozdravili, „pokusí se pomoci Nikovi.“

„Hexita nitorfanů,“ zamrkala Karmaneuduna, když se snažila zaostřit zrak na tulíky a spočítat je, „nenapadlo mě, že bych právě tohle mohla někdy vidět na vlastní oko. Je mi ctí přivítat všechny členy hexity.“

V tu chvíli Plam kýchl a Rafan vystartoval, aby ještě v letu zachytil svého tulíka, odmrštěného z dračího čenichu. Kluci Mojeranovi se rozesmáli a Sváťa si znechuceně seškraboval z kalhot kus dračího hlenu, který ho zasáhl.

„Plam vám ukáže, kde se můžete ubytovat,“ řekla dračice a tón jejího hlasu zněl pobaveně.

Jakmile odložili zavazadla do vyhrazené jeskyně, zavedli tulíky ke spícímu Nikovi. Lotranda se neodvážila přiblížit víc jak na metr a vypadala zoufale nešťastně. Zato Mam s Grohem a Fulmíkem vyšplhali až k tělu a prohlíželi si, kde má Nik vrostlý sitbel.

Demitka s Plavíkem se postavili vedle Lotrandy a také přihlíželi jen z dálky. Mam se ale rozčílila a začala zlostně čiřikat.

Tom potichu překládal všem přihlížejícím: „Říká těm dole, že je potřeba, aby se zbavili strachu a odporu ke kameni. Zve je, aby se připojili k nim. Otrockou krásu lze prý překonat jen důvěrou a láskou. Důvěra prý musí být tak absolutní, že se musejí vydat i smrti z rukou partnera. Jedině tak mohou u svého člověka vyvolat ten samý pocit. Dojde-li k propojení vzájemného porozumění, zlomí hexita kouzlo sitbelu a Lotranda ho pak může pozřít.“

„Cože? Ona ho sežere?“ podivil se Prax.

„Počkej, nepřerušuj ho, tohle je hrozně zajímavé,“ napomenul ochránce Sváťa.

„Teď říká,“ pokračoval v překladu Tom, „že láska sitbelu je kouzelné mámení a že je tak lepkavé, že zaplácne všechny kanály citů, které přicházejí jinudy než skrze sitbel. Člověk tak ohluchne a přestane vnímat dokonce i sám sebe. Je nutné vnímací kanálky neustále čistit a zaplavovat člověka takovou vlnou lásky, aby přehlušila mámení. Vysvětluje Demitce, Plavíkovi a Lotrandě, že strach ze sitbelů by jim mohl také ucpat vnímací kanálky a ztratili by spojení se svým člověkem. To nesmějí připustit. Vzájemnými kanálky musí proudit láska a důvěra jako živá voda, aby neměla šanci se tam usadit lepkavá magie. Jedině tak se dá bojovat s mámením sitbelů.“

Tři váhající tulíci se konečně dali přemluvit a vyšplhali k ostatním na spícího Nika. Chvilku pobíhali po jeho těle, pak se všichni shromáždili u Nikovy hlavy a utvořili kruh. Rafan ucítil záchvěv spojení s Plavíkem. Bylo to neobyčejně příjemné. Otevřel se tomu pocitu a opětoval ho. Jako by se před nimi otvíraly nové možnosti.

„Dneska dost, nácvik stačí. Zbytek už možné pokračovat venku,“ prohlásila Mam a tulíci se spolu s ní rozběhli ven.

Prax se naklonil nad Nika a prohlédl tělo.

„Je celkem v dobré kondici na to, že už spí takovou dobu,“ konstatoval, „vy jste ho také znali?“

„Samozřejmě. Docela dlouhou dobu si hrál na našeho spolužáka,“ usmál se při té vzpomínce Sváťa.

„Jo, a jedna naše kamarádka se za něj provdala,“ dodal Rafan, „a teď s ním čeká mimino.“

„Tak to jim osud moc nepřeje,“ pokýval hlavou Prax nad bezvládným tělem svého kolegy, „no nic, musím teď do práce. Fulmíka a Demitku vám tu nechám a přijdu vás zkontrolovat zase zítra dopoledne.“

Sotva vytáhl paty, vyběhli z jeskyně ven na slunce. Tady už na ně čekal Plam a zamrkal na dvojčata: „Tak co, zalítáme si?“

„No jasně,“ zajásal Sam, „máš tu někde nějaké prkno?“

„To sice nemám, ale pokud se dokážete udržet na mých zádech, ukážu vám zdejší okolí.“

Tom se podíval tázavě na Sváťu a Rafana, ale ti jen odmítavě potřepali rukama: „Nás do toho netahejte, my na vás rádi počkáme tady dole.“

Většinu času následujícího dne strávili tulíci společně s Lotrandou u Nikova lůžka. Večer pak Mam prohlásila, že je všechno připraveno a další den se pokusí o záchranu Lotrandina partnera.

Prax tu novinku uslyšel až ráno, když je přišel zkontrolovat a přinesl jim jídlo na celý den. Chtěl k akci přizvat ještě další dva ochránce, ale Mam to nedovolila. Prohlásila, že už i tak je tu příliš mnoho diváků.

Nechala Nikovo tělo odnést ven na volné prostranství a chvilku se na něčem mentálně domlouvala s dračicí. Nikdo z přihlížejících netušil, o čem si ty dvě povídaly. Pak Mam nařídila, aby Nikovi vrátili jeho obvyklé zbraně. To bylo jednoduché, neboť tu zůstal jen jeho nůž. Rafan nad tím rozkazem pochybovačně kroutil hlavou, protože naposledy měl plné ruce práce s tím, aby Lotrandu zachránil před Nikovým vražedným útokem.

Pak se Mam obrátila na Toma, aby tlumočil její příkazy.

„Nikdo z vás,“ překládal poslušně Tom, „nesmí bez jejího výslovného pokynu zasahovat do dění. Ani tehdy, kdyby ochránce zabil svého tulíka. To by totiž znamenalo, že si tulík špatně zvolil svého partnera a že tomuto člověku není pomoci. Mam dále žádá, abyste zachovali ticho a nerušili zvukově ani magicky. Tato akce je náročná i pro ně, zejména pro Lotrandu a je nutné, aby se plně soustředila na své poslání. Ujišťuje nás, že udělají vše, co je v jejich silách. Dále žádá Rafovu ženu, aby odešla do jeskynního příbytku a vyčkala tam, než léčebný rituál skončí.“

Anděla sklopila oči a beze slova prošla otvorem ve skále dovnitř do obytného prostoru. Ani Rafan to nekomentoval, jen provázel odchod své přítelkyně zamyšleným smutným pohledem.

Pak se všichni usadili opodál a napjatě sledovali chování tulíků.

Dračice přistoupila blíž k Nikovi a probudila ho z magického spánku. Mladý muž si protřel oči a namáhavě se posadil. Lotranda přiběhla k němu a posadila se mu na koleno. Ostatní tulíci stáli kolem nich, ocásky vztyčené do výšky a ani se nepohnuli. Jen Mam občas tiše zašvitořila.

„Říká Lotrandě,“ odvážil se špitnout Tom, „aby se uvolnila a zcela odevzdala svému osudu.“

Nik si znovu protřel oči a pak hmátl po svém tulíkovi a nešetrně ho sevřel v pěsti.

„Ty hajzlíku jeden mrňavej, teď už mi neutečeš,“ řekl chraptivě a v přihlížejících by se v té chvíli krve nedořezal, zvlášť když zpozorovali, že sáhl po noži. Sváťa pro jistotu zavřel oči a prosil osud, aby byl k Lotrandě milosrdný. Ti, co oči nezavřeli, uviděli, jak tulíkův ocásek zcela ochabl, jako by už byla mrtvá.

„Nabádá je, že to chce víc lásky,“ špitl zase Tom, když Mam nahlas vykvikla.

Napětí se v té chvíli dalo krájet. Po dlouhých vteřinách Nik upustil z ruky nůž a povolil sevřenou pěst. Tulík mu dál nehybně ležel na dlani. Zase se podle názoru přihlížejících hrozně dlouho nic nedělo. Sváťa otevřel oči a nervózně si kousal ret. Ticho narušovaly jen chvilkové závany větru. Nik uchopil Lotrandu do obou dlaní a zvedl ruce blíž k obličeji. Špičky ocásků kolemstojících tulíků se třepotavě zachvívaly.

„Ach bože, Lot, promiň. Vůbec nevím, co dělám. Jak bych ti mohl ublížit? Je v tobě tolik lásky a pochopení. Stydím se. Promiň mi to.“

Tulík zdvihl hlavičku a pak se na jeho dlani posadil. Hleděli si do očí a zřejmě probíhala jejich mentální komunikace. Všichni netrpělivě čekali, co bude dál.

„Já ti věřím, Lot. Udělej, co je třeba,“ řekl nahlas Nik a položil si tulíka do klína. Pak nastavil ruku se sitbelem. Lotranda se velice pomalu a opatrně sunula blíž a všechny málem trefil šlak, když po tom pomalém plížení naprosto nečekaně následovala bleskurychlá akce, kdy zuřivě vykousla sitbel z Nikovy ruky i s kouskem masa. Uskočila na zem mezi ostatní tulíky a začala překotně žvýkat. Ochránce překvapeně zíral na svou poraněnou ruku, ze které mu kapala krev na kalhoty.

„Mam ji nabádá, aby si pospíšila,“ tiše komentoval Tom.

Lotranda konečně dožvýkala a znovu vyběhla Nikovi na klín, kde se zastavila a hleděla mu do očí.

Mam vykvikla podobně jako před chvílí. Sváťa už měl ret rozkousaný skoro do krve. To, že se na to museli jen nehybně dívat, bylo skoro k neunesení.

Nik natáhl poraněnou ruku k Lotrandě. Ta se pomalu sklonila k jeho ráně a zabořila svou tlamičku do vykousnutého místa. Nikova tvář se stáhla bolestí, ale neucukl. Mlčky držel, jen z očí mu tekly slzy. Po chvíli Lotranda zdvihla hlavu. Působila skoro démonicky, jak byla celá zakrvácená a pocuchaná. Ohlédla se po Mam. Ta pokývala hlavou a vypískla.

„Řekla Lotrandě, že to byl dobrý výkon,“ s úsměvem přeložil Tom a už se ani nesnažil šeptat.

Nik se chytil za hlavu a poprvé zaúpěl. Vzápětí se složil na zem, jen tak tak, že Fulmík s Grohem stihli uhnout, aby je nezalehl.

Mam přiběhla k nim a řekla nahlas: „Rituál skončil, ona velký úspěch, teď ale rychle velké léčení.“ A ukázala packou k Nikovi.

Prax vyskočil a byl u něj první. Vyslal ke kolegovi léčivou magii. Mam ale vyšplhala na Nikovo tělo a několikrát prskla. Zamávala packami v téměř lidském gestu odmítnutí a autoritativně prohlásila: „Ne ty! On potřebovat magii bratříček stromů.“

„Co tím myslí?“ rozpačitě se Prax ohlédl po ostatních.

„Že máš uhnout a pustit tam Sváťu,“ odstrčil ho o kousek Rafan, aby uvolnil nejlepší místo pro bratra.

„Ty rychlý, on na krok ve smrt,“ pobídla Sváťu Mam, „ty dát sílu a ubrat bolest.“

To nemusela chlapci říkat dvakrát. Ještě než domluvila, byl už napojen na Nikovo tělo a vysílal vše, co měl, na obnovu jeho života. Rafan se postavil za něj, aby mu nabídl i svou zásobu magie. Zezadu ho ovanul známý pach dračího dechu.

„Uhni, Rafe,“ zasyčel za ním hlas dračice, „tohle asi zvládnu líp.“

Sváťa byl překvapen množstvím energie, kterou měl najednou k dispozici. Okamžitě ji začal dělit do dvou proudů, aby ošetřil i míru bolesti, která deptala ochráncovy smysly.

Tulíci se usadili opodál a čekali, jestli se podaří Nika vrátit k životu. Mam si spokojeně čistila fousky a Lotranda se za pomoci Demitky snažila umýt a učesat.

„Kdybyste tak mohli pomoci také Anděle,“ řekl Rafan Plavíkovi.

„My pomoc pouze pro partnera a i tak riziko, velké riziko, že rituál selhat,“ odpověděla místo něj Rafanovi Mam. „Velká škoda. Tvoje žena moc láska. Já smutná, ale žádná možnost. Jedině, kdyby pán otrocké krásy zaniknout.“

„A kdo je pánem otrocké krásy?“

„Aberil, vyvolený nositel modré krve. On ale,“ Mam se snažila vyjádřit co nejsrozumitelněji, „veliká ochrana, těžko chytit. A když chytit, on obětovat krev pro nový vyvolený. Aby on zaniknout, hodně nemožné.“

„Co by se muselo udělat, aby zanikl?“ zeptal se Rafan s novou nadějí, kterou v něm vzbudila Mam svou poznámkou.

„On žádné zranění a pak ven do světlo pod nebeská tělesa. Tulík ale neví, jak dokázat.“

Rafan si všiml, že je jedním okem sleduje také Karmaneuduna a stejně pozorně naslouchá i Plam.

„Mohlo by se to aspoň zkusit,“ mumlal Rafan spíš sám pro sebe, „chtělo by to ale nějaký dobrý nápad. Musím se poradit s Vronem.“

Vtom sebou trhli, protože ucítili za zády otevírající se bránu. Měl ji na svědomí Prax a dračice zlostně zasyčela.

„Promiň, kámo,“ řekl Prax Rafanovi, „nemohl jsem ho odmítnout, je to její otec.“

Z brány se vynořil Pohromak a spolu s ním i jeho dva synové Patrik a René. Rafan zlostně loupl okem po ochránci, o kterém si myslel, že je jejich přítel a spojenec.

„Zdravím všechny přítomné a omlouvám se za svůj vpád,“ hlasitě pronesl Pohromak, „prý je tu někde moje dcera Anděla. Chci s ní mluvit.“

„Dobře,“ odpověděl mu Rafan, „já ji přivedu.“

Pohromak mu ale zastoupil cestu a chytil ho za košili pod krkem.

„Ty bastarde zatracenej, tak ty si nedáš pokoj! Jestlipak si uvědomuješ, že tímhle moji dceru odsuzuješ k jisté záhubě?! Jedinej, kdo jí může zachránit život, jsem já, rozumíš?!!!“ sípal mu vztekle Pohromak přímo do obličeje.

„Jste si tím tak jistý?!“ Rafan se nebránil, jen se mu pevně a stejně zuřivě díval do očí.

„Co si o sobě myslíš, ty magický nedochůdče,“ odmrštil ho mág zlostně od sebe, „troufáš si snad poradit s něčím, co nevyřešili moji nejzkušenější kolegové?! Vždyť ani pořádně nevíš, o co tu jde!“

Rafan k němu přistoupil a zašeptal sotva slyšitelně: „Kdy chcete začít zabíjet poznamenané?“

Pohromak zbledl a o krok ustoupil: „Kdo ti to řekl?“

„Kdy?“ trval na své otázce Rafan.

„Hned po prázdninách,“ odpověď byla tak tichá, že Rafan pochopil, co Pohromak řekl, spíš jen podle pohybu rtů.

„Pojďte se mnou, odvedu vás za Andělou,“ vybídl nevýrazným tónem mága a zamířil k otvoru ve skále. René i Patrik je následovali.

Už po neděli! Byl naprosto šokován blízkostí termínu. I kdyby před tím Andělu uchránili, defilovali mu před očima další spolužáci, které zahlédl při návštěvě tábora. Kolik dětí, kolik lidí čeká konec života dřív, než by si zasloužili. Jen kvůli nějakým pitomým kamenům! A zabíjet je budou ti, co je měli chránit! Taková šílenost! Opravdu k tomu musí dojít? Rafan nechal nezvané hosty ve vstupní jeskyni a začal hledat svou lásku. Seděla trpělivě na bývalém Nikově loži.

„Tak co, podařilo se?“ zdvihla oči.

„Jestli to přežije, tak ano. Ale máme tu jinou komplikaci. Prax přivedl návštěvu – tvého otce a bratry.“

„To ne, Rafe, to fakt ne! To nezvládnu. Nemůžu s nimi mluvit, nechtěj to po mě.“

Smutně ji objal a neřekl ani slovo. Překvapeně ho od sebe odstrčila.

„Ty chceš, abych s ním odtud odešla?!“ obvinila ho, když si uvědomila, proč mlčí.

Sklopil oči. Neměl sílu jí říct, že by to bylo lepší, bál se, že by ho zradil hlas. Jak by to vypadalo, kdyby se před ní rozbrečel?

„Je tu něco, co mi nemůžeš říct...“ dohadovala se, „a čekáš, že to zvládnu. Ach bože, Rafe, ani nevíš, jak moc se bojím. Chtěla jsem zbytek života strávit vedle tebe.“

Teď už nedokázal zadržet slzy, které mu stékaly po tváři. Bál se, že to Andělu zdeptá ještě víc, ale mýlil se. Prstem se dotkla jedné slané kapky a když zvedl zrak, setkal se s jejím něžným láskyplným pohledem.

„Tak dobře. Já s nimi půjdu. Ale slib mi, že se zase uvidíme.“

„Slibuji. Udělám pro to všechno, co půjde.“

„Dej na sebe pozor,“ řekla, zhluboka se nadechla, jako by sbírala odvahu, a otočila se k východu.

Rafan ji vzal kolem ramen a odvedl ji k Pohromakovi. Pak je tam nechal samotné a vyběhl ven. Sváťa pořád ještě seděl vedle Nika, ale oba draci zmizeli. Zmizela i dvojčata Mojeranova. Moc by za to nedal, že jsou s Plamem. Teď ale neměl nejmenší chuť je hledat. Nejdřív musel vyřídit jeden hovor. Rafan z kapsy vylovil komunikační zrcátko.

„Vrone? Nutně s tebou potřebuji mluvit.“

„Ano Rafe, děje se něco?“ objevil se v zrcátku obličej jeho přítele. Bylo vidět, že je stále ještě v podzemních prostorách. „Jestli ses chtěl zeptat na Hanku, tak ne. Ještě jsme ji nedohonili, ale už jsme blízko.“

„Mám dvě zprávy. Jednu snad dobrou, druhou špatnou. Ta špatná je, že už po neděli má začít likvidace poznamenaných.“

„To víš od Praxe?“ zamračil se Vron.

„Ne. Ale náš nový známý z řad ochránců sem právě před chvílí přivedl starého Pohromaka. Ten se tak moc snažil dostat k Anděle, že jsem začal mít podezření. Tak jsem na něj přitlačil a on neochotně přiznal, že ta hrozná akce proběhne hned po prázdninách.“

Vron chvilku mlčel a pak vzdychl: „Škoda, že už nejsem kouzelným džinem. Jako člověk bohužel nemám dost sil, abych tomu zabránil.“

Rafana z toho odevzdaného tónu jeho přítele zamrazilo. Vší silou se snažil potlačit své emoce a soustředil se na to, aby mluvil krátce, srozumitelně a k věci.

„Možná tu ještě je šance. Sice nepatrná, ale... Víš, Vrone, tulíci se zmínili o tom, že by poznamenaným mohl pomoci zánik pána sitbelů,“ začal Rafan vysvětlovat, co se od Mam dozvěděl.

„Opravdu má sitbely na starosti jen jediný aberil? Že to neřekli dřív?! Pokusím se tuhle informaci předat dál. A hrome, to je snad telepatie.“

„Co se děje?“

„Volá mě Artitan. Počkej, okamžik, Rafe, zeptám se ho, co chce.“

Ať už to Vron měl v úmyslu nebo ne, Rafan se stal účastníkem jejich komunikace a v zrcátku slyšel vše, co si řekli. Bojový mág mluvil rychle a rozčileně.

„Tak jsme si to konečně rozdali s aberily ve velkém. Měl bys to vidět. Úplný magický ohňostroj! Jenže jsme utrpěli zatraceně drahé vítězství. U prvního horkého kamene, ke kterému jsme se propracovali, nikdo nebyl. U druhého jsme zničili kněze a všechno vypadalo skvěle. Ale u třetího na nás čekala zatraceně silná skupina. Tvrdší boj jsem zatím nezažil. Měli tam ještě jednoho kněze. Nakonec jsme toho hajzla dostali. Ale teď potřebujeme pomoc každého dostupného léčitele, kterého najdeme. Nemohl by ses tu zastavit? Máme kvantum zraněných a bohužel i hodně umírajících.“

Rafan zahlédl v komunikačním zrcátku Gehana. Trpaslík přistoupil blíž a vzal Vrona za loket, aby upoutal jeho pozornost. Pak v gestu pozdvihl svoji sekeru.

„Klidně jim běž pomoct, kamaráde, já zatím budu pokračovat ve sledování sám. Na ty dva lumpy, co Hanku unesli, zaručeně stačím,“ prohlásil sebevědomě.

Vron něco zamumlal a Rafan si nebyl jist, jestli to byl souhlas nebo sprostá nadávka. Pak znovu narovnal komunikační zrcátko a vrátil se k hovoru s bojovým mágem.

„Tak jo, Artitane, pokusím se přijít. Možná bych mohl přivést ještě profesora Smítka a Dundara.“

Odpověď bojového mága zněla prosebně a trpký podtón se mísil s naléhavostí.

„To bychom dost uvítali. Pospěš si. A přineste i obvazy, nelépe tolik, co unesete. Až budeš připraven, ozvi se,“ Artitan ukončil spojení a Vronova tvář se otočila zpět k Rafanovi.

„Tak jsi to slyšel sám, potřeboval bych se rozkouskovat na několik malejch, abych všechno stihl.“

Rafan se hořce ušklíbl. Bylo nad slunce jasnější, že Vron nemůže Artitanovu žádost o pomoc ignorovat.

„To se rozumí samo sebou, že nejdřív musíš pomoct jim,“ pokusil se tvářit chápavě, „Sváťu ti ale půjčit nemůžeme. Hexita tulíků se právě před chvílí pokusila zachránit Nika. Brácha se ho teď snaží udržet při životě.“

„Nepovídej! Ono se jim to povedlo?“ Vronovy oči zajiskřily zájmem.

„Myslím, že ano. Jestli to Nik vydrží, tak je to ta dobrá zpráva, co jsem ti chtěl říct.“

„Škoda, že jsem u toho nemohl být. No, co se dá dělat... Musím běžet. Ozvu se ti, jak nejdříve to půjde.“

Rafan právě schovával zrcátko do kapsy, když se ven vyřítil Pohromak. Hned za ním vyběhly i jeho děti.

„Praxi,“ zařval nahlas, „kde sakra vězíš, chlape?“

„Co se děje?“ zvedl se ochránce, který dosud spokojeně seděl vedle Sváti.

„V táboře u skal naléhavě potřebují naši pomoc. Copak tebe nekontaktovali?“

„A sakra! Zapomněl jsem komunikátor doma.“

„Tak sebou hoď, pomůžeš mi. Musíme sehnat nějaké léčivé směsi.“

„Chceme jít s vámi, tati,“ ozval se naléhavě Patrik

„Nepadá v úvahu! Počkáte tu, než se vrátím. Hlavně se nikde do ničeho nepleťte. Jasné?!“

Kluci Pohromakovi se zachmuřeně zastavili poblíž Rafana a oba otce sledovali nevlídným pohledem.

„A to říkal, že s ním poslední prázdninové dny strávíme na cestách,“ zamumlal Patrik rozhořčeně, „jestli jsem si nemyslel, že to dopadne právě takhle! Práce, práce, práce! Tak je to s tátou vždycky!“

„Kdyby nás nechal u Tuliana, tak by to bylo lepší,“ přizvukoval souhlasně René, „tady fakt nevím, co tu budeme dělat, než si ty své zatracené záležitosti vyřídí.“

Pohromak s ochráncem zmizeli v bráně, aniž se ohlédli.

„Jenom skály, pustina, křoví... Ani prkna jsme si nevzali!“ nepřestával remcat René.

Bratři Pohromakovi se znechuceně rozhlíželi kolem sebe. Anděla se vydala ke Sváťovi a sehnula se k Nikovi. Odhrnula ochránci z čela zpocené vlasy.

„Jako kdyby měl horečku,“ řekla starostlivě, „přinesu mu trochu vody.“

Za okamžik se objevila se dvěma hrnky. Jeden podala Sváťovi, vodu z druhého použila k omytí Nikova obličeje a navlhčení jeho úst.

„Nemáte tu něco k snědku?“ oslovil svou sestru René. „Dal bych si sváču.“

„Jasně že jo, pojďte si něco vybrat,“ vybídla Anděla bratry, aby ji následovali dovnitř.

Rafan se starostlivě nahnul ke Sváťovi: „Taky by ses měl jít trochu protáhnout a najíst. Jestli chceš, tak já tu u Nika zatím počkám.“

Mladší kamarád vděčně přikývl a vstal. Chumel odpočívajících tulíků se zavlnil, jak se všichni najednou chtěli podívat, co se děje. Rafan usedl k nemocnému se zkříženýma nohama a Plavík se mu v mžiku přesunul na klín. Jako kdyby to byl pokyn i pro ostatní. Ve vteřině měl mladík u sebe všech šest chlupatých drobečků. Asi byli opravdu unavení, neboť se jen schoulili a pokračovali v odpočinku. Začal přemýšlet o tom, zda je opravdu pro Andělu nejlepší, aby zůstala se svým otcem. Pohromak byl nepochybně zdatný mág, ale na druhou stranu ochránce zaručeně napadne, že dívku schoval její nejbližší příbuzný. Co když ji najdou a zlikvidují? Možná by si o tom měl ještě jednou se starým Pohromakem promluvit. Oběma jim přece jde o dívčino dobro. Rafan si byl jist, že Patrik ani René netuší, co se chystá. Neuměl si představit, že by se chovali tak bezstarostně, kdyby byli v obraze.

Najednou se Nik pohnul a zasténal. Rafan se natáhl pro vlhký kapesník, který tu Anděla nechala, znovu ho namočil a otřel mu čelo. Ochránce pootevřel oči a zvedl ruku k obličeji. Rafan ho nadzvedl a přitiskl mu hrnek se zbytkem vody k ústům. Nik polkl a zase oči zavřel. Z klubka tulíků vystřelila Lotranda a zarazila se až těsně u Nikova obličeje. Začala mu olizovat bradu a pomalu se sunula k uchu. Nepřestala ani ve chvíli, kdy znovu otevřel oči.

„Lot?“ pronesl chraptivě.

Rafan Nikovi podložil hlavu dekou a malý tulík začal pobíhat po jeho těle a vyrážel radostné zvuky. Nakonec se Lotranda uvelebila pod bradou svého partnera a Nik se mírně usmál. Rafan usoudil, že už ho může nechat samotného a sklepal tulíky z klína na deku, aby mohl vstát. Právě se vracel Sváťa. V ruce třímal velký krajíc chleba se sýrem. Rafan se mu chystal oznámit, že se pacient probral, ale nestihl to. Hluk křídel a závan vzduchu signalizoval přílet draka. Rafan si s úlevou všiml dvou klučicích postav na jeho hřbetě. Plam se obloukem snesl k zemi a několika kroky zmírnil náraz při přistání. Tom se Samem sklouzli dolů.

Tom se hned hrnul k Nikovi, aby zkontroloval, jak se mu vede, a rozzářil se, když uviděl, že je vzhůru. Lotranda využila toho, jak se sklonil nad nemocným, a vyběhla po jeho ruce až ke tváři a naposledy se s ním přišla pomazlit. Nyní měla svého partnera zpět a Tomova průvodcovská úloha tím končí. Podrbal ji na krku a položil zpět na Nikovo tělo. Sice mu bylo trochu líto, že přijde o veselou společnost mladého tulíka, ale pocit zadostiučinění z úspěšného Nikova vyléčení byl silnější.

Sam si zatím s bolestivým sykáním ohmatával vnitřní stranu stehen, kde ho odřely dračí šupiny, a jedním okem nenápadně pošilhával po bratrovi. Pak ale zahlédl, jak se Sváťa láduje chlebem.

„A hele, podává se svačina, taky už mám hlad,“ napřímil se a zamířil k jeskyni.

V té chvíli Plam zdvihl hlavu, otočil ji směrem do pustiny a vzduch kolem nich zavibroval zuřivým dračím řevem. Všichni si zacpali uši. Měli pocit, že z toho ohluchnou.

„Co se děje, Plame?“ polekaně se k němu otočil Rafan.

„Matka je zraněná, ona bojuje! Musím za ní! To je strašné! Potřebuje mě...“

Rafan před ním zašermoval rukama a začal mluvit hlasitou drakonštinou.

„Počkej vteřinu, Plame. Ty víš, kde a s kým bojuje?“

„Někde tam, co jste tenkrát našli Nika, ale s kým, to netuším. Jen vím, že je zraněná. Musím jí pomoct!“

„Máte tu někde nějaké zbraně?“

„Ne.“

„Jestli si dobře vzpomínám, byla poblíž toho místa nějaká vesnice.“

„Jo. Vesnice bez lidí. Nikdo tam nezůstal.“

„Půjdeme s tebou. Třeba taky můžeme pomoct, ale potřebujeme zbraně. Můžeš nás vzít někam do blízkosti té vesnice? Snad tam něco najdeme.“

Rafan se ohlédl. Vedle něj stál Sváťa a za ním jeho rozmluvu napjatě sledovali i všichni Pohromakovi a Mojeranovi.

„To bych mohl,“ přitakal Plam a otevřel bránu.

„Zůstaň u Nika a postarej se o něj,“ houkl ještě Rafan na Andělu.

Errata:

12.08.2021 12:42