Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Chůva z Quinwalu

Venku bylo takové vedro, že Hanka při supervolonu propotila všechno, co měla na sobě. Po návratu domů se bezodkladně vrhla do koupelny, aby ji Sváťa nebo Raf nepředběhli.

Když se vrátila do společné místnosti jejich stromového domku, Sváťa kývl ke stolu, kde ležely dvě obálky a ručně psaný vzkaz. Natáhla se, aby zjistila, od koho je. Stálo v něm:

‚Dnes večer slavnostní večeře. Dostavte se v šest.

Na programu malé překvapení pro Hanku.

Zach.‘

Chvilku v ruce převracela papírek, ale nic dalšího se z něho vyčíst nedalo.

„Co to, sakra, na mě chystají?“ mumlala tiše a prohrábla si mokré vlasy. „Konec školního roku jsme oslavili před třemi dny, moji atestaci pro použití brány týden před tím, co proboha chce zase Zachariáš oslavovat?“

„Splnění závazku k jednorožcům?“ napovídal Sváťa.

„To určitě ne,“ zavrtěla rozhodně hlavou, „ještě jsem nebyla u harpyjí. To máme v plánu až zítra. Teprve pak bude moje mise kompletní.“

„Tak to fakt nevím. Budeš se muset nechat překvapit,“ nehodlal se zabývat dalšími spekulacemi Sváťa.

Pak si Hanka všimla, že jedna z obálek už je roztržená a Raf studuje nějaké lejstro. Sáhla po druhé obálce a našla na ní své jméno. Najednou jí došlo, odkud to psaní asi je. Nedočkavě roztrhla dopis, aby si ho přečetla. Ale už první věta ji totálně otrávila.

„Vážená slečno Vronová, je nám líto, ale zatím nemůžeme vyhovět vaší žádosti o přijetí do výcvikového centra ochránců...“

Zakabonila se a rychle očima přelétla zbytek textu.

„Doporučujeme vám, abyste ještě aspoň rok nebo dva věnovala magickému studiu a pak zkusila znovu požádat o přijetí, budete-li stále ještě mít zájem vykonávat povolání ochránce.“

Zmuchlala dopis do kuličky a ohlédla se po Rafovi. Ten měl v ruce papíry dva a pečlivě je prohlížel. Přešla za jeho záda, aby mohla nakouknout, co napsali jemu. Kamarád ale papír schoval a s povytaženým obočím se významně podíval na její zmačkaný dopis.

„Copak? Tebe nepřijali?“

Podle jeho tónu pochopila, že on má v ruce kladnou odpověď.

„Neříkej mi,“ v jejím hlase se ozval naštvaný podtón, „že tebe vzali!“

„To si piš, že mě vzali. Dokonce spadám do kategorie výcviku s VVPMS.“

„Co to má být?“ zajímal se Sváťa.

„Vyhrazené volno pro magické studium. Čtyřikrát dva týdny ročně se mohu vrátit na santarenskou školu a doplňovat si vzdělání.“

„To je skvělé,“ zaradoval se Sváťa. „Kdy máš nastoupit?“

„Začátkem příštího týdne,“ vzdychl Raf, „prázdniny už si holt letos neužiju.“

„To není spravedlivé,“ mumlala Hanka roztrpčeně, „přece umím všechno, co ty. A mně napsali, ať to zkusím pozdějc. Prý abych ještě studovala! Pche!“

„Možná se jim zdáš moc mladá,“ s ohledem na vztek, sálající z Hančiných očí, Raf usoudil, že není ta pravá chvíle dívku popichovat a raději sáhl po uklidňujícím tónu. „A pak, přece tě neodmítli napořád, za nějaký čas to můžeš zkusit znovu.“

„Už jsem přece plnoletá!“

„No jo, ale sotva pár měsíců! Co kdybys změnila názor? Dávají ti víc času na rozmyšlenou.“

Dotčeně se vrátila ke svému křesílku a vzala do ruky ručně psaný vzkaz od Zachariáše. Najednou ji rozčiloval i ten. Překvapení! Jen aby bylo lepší než tohle!

Hanka zůstala rozmrzelá celý zbytek odpoledne. Její zvědavost se ale stupňovala.

Na večeři všichni tři dorazili přesně. Od stolu se zdvihl Vron a jakási mladší korpulentní žena. Zářivě se na ně usmála a odhalila svůj zdravě bílý chrup. Hanka zatápala v paměti, zda tu paní odněkud nezná, ale marně. Podívala se tázavě po Vronovi. Jeho napjatý výraz ji ani v nejmenším neuklidnil. Ta žena ji hltala pohledem a Hanka netušila, jak na to má zareagovat.

„Dovolte, abych vás vzájemně představil,“ přerušil konečně trapný okamžik Vron, „tak tohle je Hana Xarová osobně. A tohle je Evelína Obilová, tvoje bývalá chůva.“

„Holčičko moje, jsi to opravdu ty? Ty jsi ale vyrostla,“ vrhla se žena k Hance a objala ji tak silně, že Hanka v jejím sádelnatém objetí málem ztrácela dech. Přes rameno návštěvnice se zuřivě zašklebila na Vrona. Tohle musel zaručeně zorganizovat on, protože Zachariáš by jí něco takového rozhodně neudělal.

Konečně ji návštěvnice pustila. Podržela si ji však za ramena před sebou na délku paží a dál se zářivě usmívala: „Jsi hrozně podobná své matce. To byla také velká krasavice.“

Hanka se zmohla pouze na křivý úsměv a měla sto chutí odtud utéci.

„Ale úsměv máš spíš po tatínkovi.“

Koutkem oka zahlédla Rafa, jak se tiše směje. Když si všiml Hančina pohledu, mrkl na ni jakoby chtěl říct: užij si to.

„To je neuvěřitelné! Po tolika letech! Jsem moc ráda, že jsi v pořádku a že se máš dobře...“

Žena spustila stavidla mluvení a Hance začal unikat smysl jejích slov. O krok ustoupila, aby se Evelíně vymanila z rukou a vyslala zoufalý pohled k Vronovi. Zaznamenala jeho spiklenecké mrknutí a ulevilo se jí, když přistoupil blíž k nim, cestou ze stolu sebral číši ze sváteční sady, dolil ji vyhlášenou Zachariášovou medovinou a pak ji podal ženě. To ji na malý okamžik umlčelo.

„Možná bychom se mohli posadit,“ galantně nabídl hostovi židli.

„Já skočím pomoct Zachariášovi s večeří,“ využila Hanka příležitost, aby mohla na chvilku zmizet od stolu a srovnat si myšlenky.

To je tedy den, opakovala si rozzlobeně a zamířila k trpaslíkově kuchyni. Našla ho, jak na malé talířky chystá jakýsi závitek, bohatě obložený zeleninou.

„Dneska je vedro, tak jsem si říkal, že vynecháme polívku a před jídlem si dáme jen něco lehkého. Co ty na to?“ otočil se na dívku.

„Zachu!“ nevšímala si talířku, který jí trpaslík strčil pod nos. „Co je to proboha za osobu? Proč ji sem vlastně Vron přivlekl? Já si na ni fakt nepamatuju a nechápu, co má za účel nás seznamovat.“

„Víš, děvče,“ odložil Zachariáš předkrm zpět na stůl, „celý včerejší večer jsme s Vronem diskutovali o tom, zda tě s ní má či nemá seznámit. Čirou náhodou ji potkal v přístavu. Zná ji ještě z doby, kdy po tobě pátrala Plamova matka. Evelína není tak špatná, jak se ti může zdát. Tenkrát byla ještě příliš mladá a vyděšená. Nyní má pocit, že ti něco dluží.“

„No dobře,“ vzdychla Hanka, „snad jednu společnou večeři přežiju.“

„Je tu ještě něco,“ pokračoval trpaslík, „promluvila o jedné zajímavé okolnosti. A to je vlastně důvod, proč je tady. Usoudili jsme s Vronem, že jsi dospělá a zasloužíš si pravdu. Možná by pro tebe bylo lepší, kdyby se ta informace k tobě nedostala... Ale jeden nikdy neví. Poslouchej tu ženu pozorně a dobře si rozmysli, jak naložíš s tím, co se od ní dozvíš.“

„O co tu jde?“

„Popovídej si s Evelínou a dozvíš se to.“

Trpaslík vrazil Hance do ruky tři velké tupláky a jeden poloviční.

„Mně, Evelíně a Vronovi natoč velké pivo, Rafovi normální a pro sebe a Sváťu vyber nějaký mošt, nebo cokoliv, na co máš chuť. Je čas nosit na stůl.“

Pak popadl tác s předkrmem a nechal Hanku s jejími myšlenkami a hlavou plnou otázek. Začala chystat pití, když dorazil Raf.

„Prý ti mám pomoct,“ chopil se natočeného piva. Neochotně ho se zbylými nápoji následovala zpět mezi ostatní.

Jídlo sice Evelínu chvilkami zaměstnávalo, ale jinak obstarala veškeré mluvení téměř sama. Stačilo jen, aby ostatní občas vydali krátké citoslovce na znamení, že poslouchají, a byla spokojená.

Krátce po tvarohovém zákusku s jahodami se konečně dostala k době svého mládí.

„...byla jsem tenkrát ještě taková hloupá mladá nána. Sloužit tvým rodičům pro mě bylo znamením úspěchu. Nádherná velká domácnost, nevídaný luxus, dvě krásné milé děti. Co mi scházelo? Tenkrát jsem byla na vrcholu blaha. Marně mě rodiče varovali, abych si nezahrávala s kouzelníky a našla si něco lepšího, než dělat chůvu. Vždycky mi říkali: jen počkej, holka, až ti mrňousové trochu odrostou a začnou kouzlit, to si pak užiješ. Raději se poohlédni po něčem jiném hned teď, dokud ti pán může dát dobré reference. Ale já je poslouchala sotva levým uchem a myslela si své. Tohle byla skvělá služba a myslet na budoucnost se mi ani v nejmenším nechtělo. Znáte to! Jak má jeden dobré bydlo, ztratí obezřetnost. Ale osud dal rodičům za pravdu. Dostala jsem se do průšvihu, než by se kolovrátek dvakrát otočil. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se dělo něco divného. Jen mě, jako už kolikrát, páni požádali, abych si vzala malou a šla si s ní hrát na vzduch. Chlapec zůstal u nich a mě ani nenapadlo pídit se po tom, co mají v úmyslu. Akorát, že tady Hanka byla ten den nějaká neklidná. Jindy si vydržela hrát třeba hodinu sama, ale tentokrát ne. Pořád mi utíkala dovnitř a chtěla za mámou. Tak jsem ji odvedla do kuchyně, kde hrozně ráda krámovala, a dovedla se tím zabavit na půl dne. Kuchařka sice moc nadšená nebyla, ale co mohla dělat, že jo? Na chvilku to pomohlo, ale pak Hanka zdvihla hlavu, a když jsem ji nechtěla pustit ven z kuchyně, rozbrečela se. No a vtom to přišlo!!! Ozval se šílený rachot a kdosi v domě zaječel. Málem se ve mně zastavilo srdce, když na nás sluha křičel, abychom se schovali před drakem. Do kuchyně se najednou nahrnula spousta vyděšených lidí. Cpali se do komory, aby našli nejbezpečnější úkryt. Nevěděla jsem, jak se zachovat. Pak jsem si uvědomila, že bych měla hlavně chránit holčičku. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem zjistila, že mi v tom shonu proklouzla a je pryč. Byla ve mně malá dušička. Jestli ji okamžitě nenajdu, vyženou mě ze služby pro neschopnost! Zpocená strachy jsem se vypravila do chodby a volala na Hanku. Kam mohla jít? Nejspíš za mámou, to bylo jasné. Rozhodla jsem se použít zkratku přes společnou koupelnu, abych byla v předpokoji rodičů dřív než ona. Jaký byl ale můj šok, když jsem předpokoj uviděla pobořený a kousek před sebou jsem spatřila černou dračí tlapu a část křídla. Myslela jsem, že omdlím. Pak se stěny zachvěly a rozpadl se ozdobný stropní oblouk, jak se drak vecpal do společenského sálu, z něhož se vcházelo do pokojů panstva. Vzápětí jsem zahlédla malou Hanku, jak capká mezi popadanými kameny rovnou za drakem. Chytila jsem ji zezadu za vestičku, ale ona se z vestičky vyvlékla a vklouzla do sálu. Sebrala jsem veškerou svou odvahu a následovala ji. Tam jsem ale uviděla naprostou spoušť. Drak svou tlapou právě odhodil pána a paní směrem ke krbu, zuřivě zařval a vychrlil oheň. Byl to takový šok, že jsem se nedokázala pohnout. Jen jsem si všimla chlapcova bezvládného tělíčka a velkého vejce, pod kterým ležel. Chtěla jsem se rozběhnout za Haničkou, ale vtom se na mě drak podíval. Což bylo víc, než jsem unesla. Je mi líto, že jsem nebyla statečnější. Prostě jsem utekla. To už se ale v domě objevili ochránci a všem se neobyčejně ulevilo. Po chvíli draka vyhnali pryč a mně předali holčičku, abych se o ni postarala. Jeden hodný starší muž se mnou pak hovořil a oznámil mi, že paní domu a její syn jsou mrtví a pán je velice vážně zraněn. Nechal u pana Xara jednoho z ochránců jako dohled a mně nařídil, abych pánovi nosila jídlo. Ptala jsem se, jestli bude drak potrestán za napadení lidí, ale muž odpověděl, že jen chránil své dítě a to ostatní se prý dozvím při procesu. Byla jsem z toho zmatená. Nikdo ze služebnictva pořádně nevěděl, co to má znamenat. Chtěla jsem se na to zeptat pána, ale ten, co ho hlídal, rozhovor nepřipustil. Navíc Hanička pořád plakala a volala mámu. Jednou když jsem pánovi nesla oběd, ucítila jsem, jak mi při předávání tácu něco vložil do dlaně. Byl to cíp ubrousku a na něm vzkaz. Sežeň mi dalkofilanum (od alchymisty), stálo tam. No dobrá, proč ne, pomyslela jsem si a obstarala mu tu látku, kterou chtěl. Byla v malé lahvičce. Abych ji zamaskovala, přinesla jsem k dalšímu obědu pomazánku a vedle na tác naskládala spoustu koření, kterým si ji pán mohl dochutit. Když spatřil lahvičku, jejíž nálepku jsem zakryla cedulkou pálivá esence, usmál se na mě a pohybem rtů poděkoval. Druhý den oznámili, že pán zemřel. Hned jsem si domyslela, co se přihodilo. Otrávil se něčím v té lahvičce, co jsem mu obstarala. Zpanikařila jsem. Mohli by mě označit za jeho vraha. Rychle jsem sebrala své našetřené peníze, jedno náhradní oblečení a utekla ještě před pohřbem paní a chlapce. Jako v mátohách jsem dorazila do přístavu a zaplatila si jízdenku na jedinou loď, která ten den odplouvala, bez ohledu na to, kam míří. Po dvou týdnech strávených na moři jsem vystoupila na ostrově Haberun. Přístav, kde loď zakotvila, byl součástí velikého města, obehnaného spoustou hradeb. Vládl tu téměř vojenský pořádek. Když jsem na strážnici uvedla, že naposledy jsem působila jako chůva, jeden muž mi hned nabídl stejnou práci v jejich rodině. Myslela jsem si, jaké mě potkalo štěstí, ale to jsem se zatraceně spletla. Měl čtyři fakany a já si k nim nesměla nic dovolit, dokonce ani zvednout hlas, když zlobili. Vydržela jsem tam s bídou tři měsíce, než jsem si našla zaměstnání v jednom zapadlém penzionu. Majitelem byl nesmělý hodný mužský, který mi nejdřív zařídil přechodný oficiální pobyt na třetích hradbách a po roce si mě vzal. Já totiž umím výborně vařit...“

Sváťa se nahnul k Hančině uchu.

„To je na ní vidět. Nevím proč, ale začíná mi být sympatická,“ špitl, aby to mohla slyšet jen ona.

Sváťa měl vždycky slabost pro dobré jídlo, takže se Hanka musela hodně držet, aby při jeho poznámce zachovala vážný výraz a nevyprskla.

„...postupně jsme rozšířili podnik,“ pokračovala nevzrušeně Evelína, „a nyní máme hospodu vyhlášenou po celém Quinwalu. Akorát musím jednou za čas vyrazit sem, abych obstarala koření a některé suroviny. Rozhodně mi při tom pomohly známosti, které jsem měla v době služby u Xarových. Hrozně jsem si oddechla, když jsem zjistila, že mě nikdo neobviňoval ani nehledal. Občas vypomáhám i rodičům a sourozencům, nakonec jsem z nás všech dopadla úplně nejlíp. Ale to sem teď nepatří.“

Žena sáhla po džbánku a notně si zavdala piva. Blaženě vzdychla a uznale kývla směrem k Zachariášovi. Tomu jen spokojeně jiskřily oči. Už už se nadechoval, že něco řekne, ale nestihl to. Evelína byla rychlejší.

„Takže abych se dostala k tomu, co vás zajímá. Já mám vynikající paměť na lidi. Možná proto jsem v hospodě tak úspěšná. Pamatuji si, kdo je kdo a pochopitelně i to, co mu chutná. To mají hosti rádi. Ale k věci! Když jsem tentokrát v přístavu před odjezdem kontrolovala bedny a zavazadla, nechtěně jsem se ve dveřích skladiště srazila s jakýmsi člověkem v plášti a širokém klobouku. ‚Pardon, madam,‘ řekl mi a smekl. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Přísahám, že přede mnou stál sám pan Xar osobně. ‚Pane Xare, myslela jsem, že jste mrtvý,‘ vydechla jsem užasle. Zarazil se a klobouk si narazil zpět na hlavu. ‚To musí bejt nějaká mejlka,‘ zamračil se na mě, ‚já vás vůbec neznám.‘ Rychle se otočil a odešel. Stála jsem tam jak solnej sloup. Byla jsem si stoprocentně jistá, že je to on. Ten jeho napůl smutný, napůl ironický výraz v očích si prostě nejde splést, i kdyby se změnil bůhví jak. Zaručeně to byl on. Akorát nechápu, jak by to bylo možné.“

Evelína znovu sáhla po korbelu a napila se. Hanka na sobě ucítila pohledy ostatních a jen velmi pomalu jí docházelo, o čem byla řeč. Jako by si její mysl nevěděla s tou informací rady. Evelína se na ni soucitně podívala.

„Víš, holka, nemůžu ti dát žádej důkaz, ale já osobně jsem na sto procent přesvědčená o tom, že tvůj táta žije a přebejvá v tom samým městě, co já. Vypadá to ale, že nechce, aby ho kdokoliv poznal. Ale třeba by v momentě, kdy by se dozvěděl, jaká je z tebe krásná holčina, změnil názor. Trochu jsem přemýšlela o tom, jestli ti mohu být užitečná, ale nic moc jsem nevykoumala. Jediné, co ti mohu nabídnout je, abys jela do Quinwalu se mnou, a tam se ti pokusím najmout schopného pátrače jako doprovod. Ale abych pravdu řekla, o úspěchu pochybuji už předem. Jestli pan Xar nechce být objeven, tak je nulová šance ho najít.“

Žena se odmlčela a podívala se po Vronovi. Ten jí mlčky poděkoval vlídným přikývnutím.

„Možná jednou najdeš svého skutečného tátu stejně jako my,“ řekl vážně do ticha Sváťa. Pak střelil krátkým pohledem po Rafovi, který se zachmuřeně mračil na své židli.

Znovu se všichni zahleděli na dívku a Hanka si uvědomila, že čekají na její reakci. Hleděla nepřítomně na své dva kamarády a snažila se uspořádat zmatek ve svých myšlenkách. Nyní se ocitla v podobné situaci jako Sváťa, když zjistil, že jeho otec žije. On se s ním tenkrát rozhodně chtěl setkat, protože toužil po rodině. Ani zdaleka ale nebylo všechno tak idylické, jak si představoval. Mít rodinu znamená dělat spoustu kompromisů a ústupků. Právě proto Raf nikdy nahlas nepřiznal, že je Sváťa jeho nevlastní bratr. Raději žádnou rodinu nechtěl, než aby pozbyl nezávislost. Hanka ho docela chápala. Ona teď měla své místo v úžasné rodině jednorožců, ke které ji pojila láska i úcta. Nepotřebovala nikoho dalšího. A už vůbec ne otce, co tak nezodpovědně před lety ohrozil Plamův život a zavinil smrt jejího bratra a dost možná i matky.

„Sestřičko? Copak se děje?“ ozval se v její mysli důvěrně známý dračí hlas.

Rychle Plamovi vysvětlila, oč jde, a ani si nevšimla, že Vron vyzval gestem přítomné, aby ho následovali ven. Zůstala ve ztichlé jídelně sama se svou nejistotou.

„Myslím, Hanko, že by ses ho měla pokusit najít,“ usoudil drak, když skončila, „nikdy nevíš, kdy budeš potřebovat někoho blízkého.“

Drakův jednoznačný názor ji překvapil. Pak si ale uvědomila, že její dračí přítel nedávno přišel o matku a to ovlivňuje jeho uvažování. Vyslala k němu tolik láskyplných pocitů, kolik dokázala. Byli si stejně blízcí jako sourozenci... Vlastně ne, byli si mnohem bližší... Ta chvilka vzájemného souznění udělala dobře i Hance a umožnila jí získat potřebný nadhled. Najednou si byla jistá tím, že svého otce nepotřebuje. Problém byl ale v tom, že byla zvědavá. Byla hrozně moc zvědavá, jak vypadá člověk, po kterém zdědila úsměv.

„Jeď tam a najdi ho,“ podpořil ji Plamův souhlas.

Rychle vyběhla ven, kde všichni seděli v křesílkách na terase a živě se bavili.

„Tak jsem se rozhodla,“ prohlásila, když ztichli, „pojedu s vámi, Evelíno.“

„Tykej mi, holka, vždyť jsem byla tvoje chůva,“ povstala z křesílka žena a Hanka musela podruhé přetrpět její vřelé objetí.

„Zruším výcvik a pojedu s tebou,“ zamračeně pronesl Raf.

„Nesmysl!“ obořila se na něj. „Příště už by tě možná nepřijali. Copak jsi ztratil zdravý rozum? Nejsem už žádná malá holka, co potřebuje dozor. Zvládnu to sama.“

„Žádnej strach,“ položil Vron konejšivě ruku Rafovi na rameno, „já ji tam doprovodím.“

„Zkusím tátu přemluvit, aby mě taky pustil,“ přidal se Sváťa, ale v jeho hlase byl podtón nejistoty.

„No a do konce prázdnin bych mohla být zpátky,“ usoudila dívka.

Evelína pokývala pochybovačně hlavou: „Pokud u nás budeš jen týden, tak ano. Další loď pak od nás jede až za čtyři týdny a dva týdny musíš počítat na cestu.“

„Na cestu tam ano, ale zpátky už se vrátím branou, kdykoliv budu potřebovat.“

„To bohužel na ostrově Haberun není možné. A použití brány není dovoleno dokonce ani na lodích, které zajišťují dopravu cestujících.“

„To je ale hloupé pravidlo,“ zarazila se Hanka. „Výjimky pro hosty se nepovolují?“

„Je mi líto. Svévolné otevření brány se v Quinwalu trestá smrtí.“

„A sakra!“

„Jsi si jist, Vrone, že tam Hanku uhlídáš?“ zeptal se pochybovačně Raf.

„A proč tam jsou tak přísní?“ zajímal se Sváťa. „Mají tam nějaký problém s magií?“

„Jó, to já nevím,“ pokrčila rameny Evelína, „já sedmý smysl neovládám, tak mi to ani nepřijde nijak divné. Co jsem tak od hostů zaslechla, tak se u nás magie používá běžně, akorát je problém ji doplňovat. Často mě zákazníci pověřují, abych jim vzala do Dubovníku magické předměty a dala je u zdejších mágů nabít. Takové zakázky mi v pohodě uhradí cestovné. A co se jiných problémů týče, vím už jen to, že se tu a tam hosté rozčilují, že jim někdo krade auru. To pak musím člověka, kterého označí, rychle vypakovat z lokálu, aby se mi tam nestrhla rvačka nebo něco horšího.“

„A na ulicích je u vás bezpečno?“ zeptal se Vron.

„Samozřejmě. Tedy vlastně, abych to upřesnila, na třetích hradbách, kde bydlím, se člověk opravdu bát nemusí. Stráže tu mají výcvikové středisko a zakládají si na tom, že každého lumpa chytí hned poté, co se proviní. Na čtvrtých hradbách je to taky celkem dobré. Ale to víte... Spousta obchodů, obrovské tržiště, davy nakupujících, to se úplně uhlídat nedá. Bydlí tu převážně služebnictvo, zaměstnanci přístavu, naverbovaní nováčci a kromě toho je tu spousta heren a nočních podniků pochybné pověsti. Taky jsem tu nějaký čas bydlela. Když si člověk dává pozor a nechodí do rizikových zón, většinou se mu nepřihodí nic horšího, než že ho na tržišti někdo okrade. Když to zjistíte včas, stráže vám pomohou.“

„A co páté hradby?“ využil Vron chvilky, kdy se žena nadechovala k další řeči.

„Tam bych Haničku nepustila ani za zlaté tele. To je útočiště obyčejných přístavních dělníků, nezaměstnaných, nemocných, co si nemohou dovolit platit za léčení, zchudlých flákačů, žebráků, přestárlých a nemohoucích. Stráže tam chodí pouze ve skupině, aby jim někdo ze zálohy neprošpikoval kůži šípem nebo nožem. Je to taková nevzhledná periferie. Ale občas se tam dají najmout laciné pracovní síly na výpomoc.“

„A co druhé a první hradby?“ vyzvídal na Evelíně Sváťa.

Pobavil ji jeho zájem a hned ochotně pokračovala: „Jó, mladý muži, tam bydlí elita. Ulice dostatečně široké pro kočáry, nádherné domy se spoustou služebnictva, kasárny péesky, škola pro bohaté, sanatorium, malé luxusní tržiště, lázně, knihovna a klášter. Tam se obyčejný člověk může podívat jen v době slavností, pokud získá pozvánku. Co všechno je na prvních hradbách ani nevím. Tam bydlí král a vládnoucí rod Deliů. Sem se lze dostat jen jednou ročně, kdy je možné krátce navštívit chrám a projít se po horním patře vyhlídky. Jednou jsem tam byla. Ale musí se stát strašně dlouhá fronta, což je ve vedru mimořádně nepříjemné.“

„Zdá se, že na jedno město tam máte zatraceně mnoho stráží,“ podotkl zamyšleně Vron.

„To je pravda,“ přikývla žena, „u nás se hrozně dbá na pořádek a stráže chtějí mít přehled o každém, kdo se v Quinwalu motá. Tak mě napadá, že by bylo možná dobré mít s sebou nějaké doporučující dopisy. Nejlépe od nějakých výše postavených seriózních lidí, třeba od šéfa ochránců, od městského soudce či ředitele školy. Znáte někoho takového? Udělal by to pro vás? Myslím, že by to usnadnilo jednání, až budete strážím vysvětlovat, proč jste navštívili Quinwal.“

„Stačil by doporučující dopis od Bdělého?“ zeptal se napůl ironicky a napůl vážně Vron.

Evelína zalapala po dechu a vykulila oči: „No to by bylo naprosto úžasné! To by vás určitě pustili i na druhé hradby.“

Pak se zamyslela a potřásla hlavou: „Jenže by nejspíš zakázali, abyste se courali v přístavu a v prostoru pátých hradeb. A jestli chcete najít pana Xara, tak bych hledala spíš tam.“

„To je v pořádku, já už to nějak zařídím,“ mávl rukou Vron. „Ještě povězte Hance, co si má sbalit s sebou, protože loď odplouvá už pozítří odpoledne.“

Evelína povídala dlouho do večera, a kdyby ji Vron nezarazil, asi by byla schopná vydržet celou noc.

Další den měla Hanka nabitý událostmi. Když se večer konečně vrátila do stromového domku, kamarádi se nemohli dočkat jejího vyprávění.

„Tak co, jak jsi dopadla u harpyjí?“ vyzvídal Sváťa.

„Připadala jsem si jak na nějakém představení. V sále bylo snad padesát harpyjí a trvalo skoro dvě hodiny, než jsem zodpověděla všechny jejich otázky. Fakt jsem si oddychla, když to skončilo. Kelaina mě pak vyprovodila do přemisťovacího sálu a věnovala mi jedno mizerné neužitečné kouzlo.“

„Neužitečné?“ podivil se Sváťa.

„Ále,“ mávla Hanka znechuceně rukou, „myslím, že ho nikdy v životě nepoužiju.“

„Tak už se konečně pochlub a nenapínej nás,“ byl zvědavý i Raf.

Dívka položila ukazováček na spánek, sevřela prostředníček a palec pravé ruky a vzniklým okénkem se podívala po svých kamarádech.

„Hele, co to na nás zkoušíš?“ zamračil se Sváťa.

„Kontroluji vaši pokrevní spřízněnost,“ ušklíbla se Hanka, „to je totiž to kouzlo, co mi Kelaina věnovala.“

„No a?“ povytáhl obočí Raf.

„Kouzla, nekouzla, pořád jste pro mě bráchové.“

„To jsou ale fóry,“ brblal Sváťa a sáhl si pro další sušenku.

„A co jednorožci?“ zeptal se Raf.

„Slavnostně prohlásili, že jsem plnohodnotným členem stáda.“

„Na to se neptám. Zajímá mě, jak se dívá R’íhan na tvou cestu k ostrovům.“

Hanka se zavrtěla a taky se natáhla pro sušenku. Odstrčila tulíka a vylovila z balíčku poslední kus. Plavík se na ni vyčítavě podíval a uraženě se k ní otočil ocáskem. Usmála se a rozlomila sušenku napůl. Plavík dělal asi dvě vteřiny fóry, ale pak si nabízenou pochoutku vzal.

„No jasně,“ komentoval Hančino mlčení její starší kamarád, „to jsem si mohl myslet! Nejspíš tím nápadem není dvakrát nadšen, co?“

„Jo,“ neochotně přikývla, „musela jsem hodně dlouho vysvětlovat, že nechci jinou rodinu než je ta jejich. Otec prohlásil, že kdyby mi tu cestu mohl zakázat, tak by to udělal. Prý pro moje dobro.“

„Možná má pravdu.“

„Jo.“

„Ale přesto pojedeš...“

„Jo.“

„Jak jinak! Zvědavá ženská...“ vzdychl Raf a hodil okem po Sváťovi.

„Někdy je opravdu lepší nemít rodiče,“ vzdychl i Sváťa, „táta mi zakázal tě doprovázet. Prý má Quinwal příliš nebezpečnou pověst.“

„Nevím, proč byste si měli dělat starosti, když se mnou jede Vron,“ řekla zlehčujícím tónem dívka, aby nebylo vidět, jak ji mrzí, že ani jeden z nich se k ní nemůže přidat.

Začínala mít z celé akce nepříjemný pocit. R’íhanův nesouhlas s tím, co chce podniknout, jí ležel v žaludku jako balvan. Chápala, že se jednorožec cítí dotčen. Adoptoval ji a byl tím nejlepším otcem, jakého si mohla přát. Zdálo se mu nelogické, že chce Hanka najednou hledat někoho, kdo má na svědomí život jejího bratra a po tom maléru s dračím vejcem se ani v nejmenším nezajímal o osud své dcery. Proč ho chceš poznat, ptal se jednorožec a ona mu nedokázala své pohnutky vysvětlit. Trochu ji utěšovalo, že bráška P’ujibo se přidal na její stranu a L’gala její rozhodnutí nekritizovala. Jen podotkla, že lidské emoce bývají dost často zdrojem potíží. Nakonec ji R’íhan tvrdě upozornil, aby se připravila na zklamání a trable. Při loučení smířlivě podotkl, že je připraven nést následky jejího rozhodnutí, ale že prosí cesty osudu, aby na ostrovech při hledání neuspěli.

„Táta o těch ostrovech něco ví?“ zeptal se Sváti Raf.

„Zeptal jsem se ho přesně na to samé,“ pokýval hlavou mladší kamarád, „ale moc toho neřekl. Prý jeden z jeho bývalých spolubojovníků jednou vyprávěl, že vyrostl na ostrovech, kde je nouze o magii a kde se čas od času objevují podivné nebezpečné zrůdy. Působil prý tam v jednotce, kterou posílali s těmi potvorami bojovat. Když mu ale jedna z nich zabila před jeho očima bratra, sbalil se a odjel z ostrovů pryč. Prý ani v nejmenším netoužil se tam vrátit.“

„Ale Evelína o ničem takovém nemluvila,“ namítla Hanka.

„Taky bych o tom nemluvil, kdybych k sobě někoho zval na návštěvu,“ ušklíbl se Raf, „ale něco pravdy by na tom mohlo být.“

„Proč myslíš?“

„Copak sis nevšimla, že i Vrona zarazilo to množství stráží na jedno město? Jestli se tam v okolí opravdu vyskytují nějaké potvory, pak by to vysvětlovalo, proč mají tolik hradeb a ozbrojenců.“

„Nechceš si tu cestu ještě rozmyslet?“ zeptal se opatrně Sváťa.

„Vždyť tam budu jenom jeden týden. Když během té doby otce nenajdeme, vrátím se.“

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

Errata:

12.08.2021 12:51