Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Se smyčkou na krku

Vynořili se na druhé straně hradeb a Zik za nimi zamaskoval stopy.

„Co to tu tak smrdí?“ nakrčila nos Hanka. „Jako by tu něco smradlavého hořelo.“

„Jestli se někdo snaží odehnat spídy ohněm, tak ho vlastnoručně uškrtím,“ zavrčel DelHas a vystartoval směrem k zápachu. Najednou z něho všechny stopy únavy spadly, jako by je bojovníkovy instinkty vymazaly z mysli.

Někde před nimi se mihotalo načervenalé světlo. Protáhli se úzkou uličkou a hned bylo jasné, odkud se ta záře bere. Malá skupina dřevěných domků hořela a vypadalo to, že vítr požár rozfoukává dál.

DelHas děti strhl zpět do tmavé uličky. Kolem se motalo spoustu lidí a nejméně třetina z nich byly stráže. Někteří se snažili hasit, ale nebyla tu voda a písek na to nestačil. Požár stále sílil. Náhle jeden z domků explodoval a k nebi vytryskl sloup ohně a jisker. Až k nim už bylo cítit sálavé vedro.

„Abychom se dostali do města, musíme se nějak nenápadně protáhnout kolem,“ zašeptal naléhavě DelHas.

„To není problém, zamícháme se mezi prchající,“ navrhla Hanka.

„Je tu víc stráží, než se mi líbí,“ mumlal bojovník.

„Doufám, že se ten požár nerozšíří až k nám domů,“ s obavami sledoval plameny Zik.

„Musíme zmizet, už teď se tu skoro nedá dýchat,“ postrčil DelHas děti do skupiny ustupujících lidí. Nechali se unášet davem a stejně jako ostatní se ohlíželi po hroutících se domech. Stráže už se ani nepokoušely prohledávat chatrče stlučené z dřevěných zbytků. Jen postrkovaly přítomné pryč od hořících domků a nadávaly opozdilcům.

Postupně se ve společnosti stráží a prchajících protlačili na otevřené prostranství. Jenže nebylo tak otevřené, jak mělo být. Celý prostor byl obstoupen vojáky a rozdělen na tři části. Každý z utíkajících musel projít kolem čtyř hromotluků, kteří ihned třídili příchozí na muže, ženy a děti. Jen kojence nechávali matkám. Děti se bránily a nechtěli opustit rodiče. Ani dospělí nechtěli připustit rozdělení, ale při pohledu na meče a nože a na tři mrtvé na dláždění postupně rezignovali. Děti byly okamžitě hnány pryč, zatímco k mužům a ženám mluvil jakýsi velitel. Hlasitě vykřikoval, že děti půjdou sloužit na druhé a první hradby a mají před sebou skvělou budoucnost, pokud se rodiče neproviní překročením zákonů. Mezi ženami procházel další muž v uniformě, který vybíral mladé a hezké a odváděl je na konec prostoru k jedné z ulic. Hanka si narazila čepici víc do čela a nasadila nejtupější výraz, na jaký se zmohla. Mohutná ruka ji stejně jako kluky odstrčila mezi děti. DelHas se jim ztratil z očí.

„Někde po cestě se pokusíme zdrhnout do uliček,“ zašeptal Zik. Jenže nepočítal s tím, že si je strážní pojistí. Než stihli cokoliv vyzkoušet, jeden z mužů všem dětem postupně kolem krku natáhl smyčky připoutané k vodícímu lanu, a utáhl uzel ke krku tak, aby se nemohly vyvléknout.

„Že bych z toho měl dobrý pocit, to fakt nemám,“ podotkl Matyáš, když vyzkoušel pevnost jejich pouta. „Co s námi bude?“

„Nemluv a šlapej,“ schytal chlapec pohlavek od strážného, co je doprovázel.

Hanka se na muže zle podívala, ale kouzlit si netroufla. Na to tu bylo příliš mnoho uniformovaných chlapů se zbraněmi na dosah ruky. A vzhledem k tomu, že neměla volnost pohybu, mohlo by to špatně dopadnout.

Pokračovali v cestě a největší část jejich doprovodu zmizela. Nyní zůstali už jen dva muži vpředu, aby určovali směr a rychlost, dva vzadu a další dvojice volně procházela kolem nich. Pořád stoupali do kopce, někde dokonce museli nahoru po schodech. Některé z dětí začaly fňukat a strážné to rozčilovalo. Nakonec raději zpomalili, aby i ti menší stačili jejich tempu. Jak se vzdalovali od požáru, dýchalo se jim stále lépe. Smrad spáleniny se ale nesl vzduchem až sem. Došli k další bráně. Hanka nebyla ve tmě schopná určit, o jakou se jedná.

Zik se k nim naklonil. „Teď, nebo nikdy! Mizíme!“ zašeptal naléhavě, sáhl pod plášť pro svůj zavírák a několika tahy přeřízl smyčku, co měl kolem krku. I Hanka sáhla pro tesák a uvažovala o tom, jak musí osvobodit rovněž Matyáše, který nic, čím by se mohl uvolnit, neměl. Ale dřív, než se jí podařilo nahmátnout trpasličí zbraň, smyčka, co měla kolem krku, se sama od sebe stáhla a odřízla jí přísun kyslíku do plic. Bleskurychle magicky zareagovala, hned v příští vteřině toho však nechala, protože provaz byl opatřen kouzlem, které vsakovalo vyslanou magii, a o to silněji ji smyčka škrtila. Koutkem oka ještě zahlédla Zika, jak zaváhal, ale když viděl, jak provaz začal škrtit všechny připoutané a ti se postupně v křeči hroutili na zem, dal se na útěk. Jeden ze strážných měl v ruce kuši a poslal za uprchlíkem dvě šipky, které se Zikovy zabodly do zad. Chlapec přesto nezměněnou rychlostí sprintoval pryč. Kožený chránič, který zatím nikdo z nich nestihl odložit, se mu nyní zatraceně hodil. Vzápětí jejich kamarád zmizel ve tmě, zatímco oni se dusili na kamenném dláždění.

Jeden z uniformovaných průvodců spojil přeříznuté konce Zikovy smyčky jakousi kovovou spojkou a všeobecné škrcení ustalo. Děti, svíjející se na zemi, zase začaly dýchat a ty menší i brečet.

„Spratkové zatracený! Ticho tady bude! A když říkám ticho, tak myslím ticho! Od koho zaslechnu jen špitnutí, seřežu ho do krve! Rozuměli jste?“ začal na ně řvát nejstarší voják, rozzuřený faktem, že mu jeden ze svěřenců zdrhnul. „Jestli se ještě někdo z vás toho provazu jen dotkne, tak jste všichni mrtví. Je vám to jasný?! Tohle je magický lano a příští utažení už by vás zabilo, tak se koukejte chovat pořádně a dělejte jen to, co vám nařídím. Jasný?!!!“

Děti ztichly, jen tu a tam se ozval dušený vzlyk.

„A teď vstávat a pokračujeme v cestě. Jasný?“ počkal, až se děti zdvihnou ze země a dal pokyn k dalšímu přesunu. Hanka a Matyáš se po sobě rezignovaně koukli. Nezbývalo nic jiného, než se podřídit a jít, kam jim přikázali. Nyní museli být někde na druhých hradbách, protože ulice tu byly široké, dlážděné a vítr k nim občas přinášel lehké závany kouře. Opět šli do kopce. Nikdo se venku nepohyboval, všude byla tma, jen tu a tam svítilo pár oken. Hanka se modlila, aby nepotkali nějaké spídy či jiné potvory. Když viděla, jak dokážou jedním skokem překonat hradby, už se necítila bezpečně ani uvnitř města. Navíc by v současné situaci neměla sebemenší možnost se bránit. Strážní jí připadali trestuhodně bezstarostní.

Konečně se před nimi po dlouhém pochodu otevřely jedny dveře a strážní je postrkovali do chodby, osvětlené jednou loučí. Postupně jim z krku sejmuli smyčky a zahnali je do dvou místností – do jedné kluky, do druhé dívky. Hanku v čepici a plášti odhadli v tom nedostatečném osvětlení na kluka, takže zůstala ve společnosti Matyáše. Do jednoho kouta jim tam šoupli dva kbelíky místo záchodu a to bylo všechno. Mramorová leštěná podlaha byla tvrdá a studená. Hanka svlékla kožený chránič a použila ho jako podložku. Místo polštáře si sbalila pod hlavu plášť. Cvičně se pokusila o magické spojení s Vronem, ale marně. A zatímco přemýšlela, zda by měla kontaktovat DelHase, přihlásila se ke slovu únava a ona uprostřed myšlenky usnula.

Moc dlouhý odpočinek jim ale dopřán nebyl. Brzo ráno se rozletěly dveře a do místnosti vrazilo několik strážných. Bleskurychle si stočila pocuchané vlasy a narazila na ně čepici. Zamračení zbrojnoši všechny přítomné zahnali do řady ke stěně, ani jim nedovolili, aby si vzali věci, které během odpočinku odložili. Hanka se bez nože, který po dobu spánku zastrčila na podlahu pod chránič, cítila poněkud zranitelná. Ale pořád ještě měla dost magie. Nyní čekala v řadě s ostatními, co bude.

Když do místnosti vstoupil vysoký muž, překvapeně zamrkala. Tohle byl skutečný mág. Jak ho tak omrkla, byl velice nadaný, ale s jeho aurou nebylo úplně všechno v pořádku. Neměla však příležitost to zkoumat, protože muž sáhl do kapsy a navlékl si na pravou ruku velice neobvyklou rukavici. Byla ze silné bílé kůže, zdobená vypalovanými magickými vzory. Hance z toho pohledu naskočila husí kůže. Nevěděla, co ji k tomu poznání dovedlo, ale byla si jistá, že tenhle předmět je vyroben z kůže jednorožce. Ztěžka polkla a sledovala, jak muž přistupuje ke shromážděným dětem a každého se na prsou dotýká bílou rukavicí. Co to, sakra, dělá? Pro jistotu zamumlala ochrannou veršovánku, aby se zabezpečila před ukradením energie. Nyní mág přistoupil k ní. Strážní kolem něj měli ruce na svých zbraních. Hanka se urychleně zabezpečila magickým štítem proti násilí.

Sotva se ale rukavice dotkla její hrudi, uvědomila si, jak nedostatečná a špatně směrovaná její prevence byla. Účinnost předmětu spočívala v tom, že zmanipuloval její mysl do té míry, aby z vlastní vůle poskytla veškeré své síly a maximum magie tomu, kdo měl rukavici navlečenou. Amulet z kůže jednorožce obešel štíty a zábrany a vnutil její mysli pokroucenou verzi celé akce. Dívka dobrovolně odevzdala veškerou magii, protože proti naléhavé žádosti o pomoc žádné zabezpečení nevybudovala.

Všechna její energie byla najednou pryč. Záludnost toho kouzla v ní následně vyvolala zuřivost. Měla sto chutí se tomu zatracenému mágovi vrhnout po krku. Přece jen ale zafungovalo Rafovo dlouholeté působení na její letoru a ona si spočítala, že bez magie a beze zbraně nemá sebemenší šanci. Jak to ten Raf říká? Vždycky je nějaké vhodné řešení, jen ho najít! Snažila se potlačit zuřivost, aby mohla přemýšlet. Ale jak má, sakra, přemýšlet, když ji takhle hloupě dostali? Tímhle hnusným trikem ji snad rozzuřili víc než Pohromakovi, když ji ve škole trápili upířím cucem... Proboha! No, to je ono! To je to, co hledá. Oni ji přece obírali o magii, aniž by o tom věděla. Proč by stejné kouzlo dnes nemohlo posloužit jí? O upířím cucu přece ví úplně všechno, není důvod, proč by se to nemělo podařit...

Nikdy si nemyslela, že by proti někomu použila tak odporný trik, jako je upíří cuc. Ale právě teď žádné morální zábrany neměla. Strážní si jí momentálně nevšímali a mág pokračoval v dalším sběru energie. Nasměrovala k němu neznatelné upíří vlákno a s opatrnou lehkostí se napojila na mužovu auru. Téměř bytostně cítila, jak magie proudí k ní a zaplňuje vzniklou prázdnotu. Bylo to úžasně opojné a musela se silou mocí přinutit k přerušení toho spojení dřív, než si mág něčeho všimne. Skoro se polekala té radosti, která tohle kouzlíčko provázela. Nyní chápala, proč to bratry Pohromakovy tak bavilo.

„... a tyhle tři zatím šoupněte do zrcadlovky. Ti se budou RasMufovi líbit. Snad vám za to odpustí i ten poškozený provaz,“ probrala Hanku ze zamyšlení hlasitá mágova slova. Vzápětí ji ruka strážného hrubě postrčila do místnosti.

„Seber si věci, stěhuješ se,“ nařídil jí rázně. Sbalila plášť tak, aby ukryla dýku, a podivila se, že se ještě nikdo nesnažil je prohledat. Nejspíš tu děti obvykle zbraně nenosí. Potěšilo ji, že spolu s ní hnal další strážný i Matyáše a ještě jednoho malého, snad teprve pětiletého, zamlklého chlapce. Eskortovali je krásně zdobenou chodbou, pak ale zabočili do užší temné chodby a po schodech někam dolů. Než se nadáli, postrčili je do klenuté kamenné místnosti a bytelné dubové dveře zaduněly, jak někdo zvenčí zaklapl železnou závoru. Ocitli se v absolutní tmě. Hanka chladný prostor magicky osvětlila a zachvěla se zimou. Byla to malá místnost s klenutým stropem, podle všeho vytesaná ve skále. U jedné stěny stála dlouhá bytelná lavice a opět obligátní kbelík. Do další stěny byly ukotveny řetězy, asi pro případ nebezpečných vězňů. Tohle rozhodně moc vlídně nevypadalo. Bude se muset zkusit spojit s DelHasem a požádat ho o radu. Posadila se na lavici a malý kluk se uvelebil vedle ní. Vzala ho kolem ramen a dítě se mlčky přitisklo k ní. Matyáš obcházel místnost, prohlédl si řetězy a zkoumal udusanou hliněnou podlahu. Hanka se zatím pokusila o dračí spojení s Tianem. Jakmile však sáhla po obrazu cibulového krystalu, měla pocit, jako by ji někdo šlehl ledovým bičem. Při pokusu přivolat magicky teplo se rozklepala zimou.

„Chceš půjčit flísovku?“ svlékl Matyáš své cizokrajné oblečení a hodil jí ho přes ramena. Uvědomila si, že jí cvakají zuby. Pak jí položil dlaň na čelo.

„Nezdá se, že bys měla horečku,“ zavrtěl udiveně hlavou, „to je divné, přece tu není taková zima, aby ses musela klepat.“ Matyášova bunda vůbec nehřála.

„Sedni si, ať se nepřerazíš, až pppppřestanu svítit,“ drkotala se a hned, jak ji poslechl, přestala používat magii. Bylo to skoro, jako když vleze vymrzlý člověk do vyhřáté místnosti. Najednou jí bylo vedro.

„To teda fakt nechápu,“ řekl vedle ní Matyáš, „proč tomuhle sklepu říkají zrcadlovka. A proč sem šoupli zrovna nás?“

„Páni,“ ožila najednou Hanka, „taková správně položená otázka je někdy už poloviční odpověď.“

„Nerozumím.“

„Ze všech dětí na laně máme my tři nejvíc vyvinutý sedmý smysl. A tahle místnost je možná nějakým způsobem zabezpečená, aby se v ní nedalo kouzlit.“

„Co je sedmý smysl?“

„Přece schopnost používat magii.“

„Já takovou schopnost určitě nemám.“

„Ale, Maty, přece jsi mi na planině pomáhal držet ten medailon.“

„Zdálo se mi, že je na tebe těžký, tak jsem ti jen podepřel ruce.“

„A co ty bytosti, které tě oslovily?“

„Halucinace?“

„Nebuď labuť, sedmý smysl prostě máš, ať už chceš nebo nechceš. Dřív nebo později se ho naučíš i používat.“

„Ani nevím, jestli o to stojím. Měl bych hlavně najít Alici a vrátit se domů.“

„Kam domů?“

Matyáš začal Hance vyprávět o svém dosavadním životě ve světě, kde magie je jenom v příbězích a v tricích bavičů. Vyprávěl o babičce a dědovi, kteří se o něj starají, protože rodiče zahynuli při autohavárii, když byl ještě malý. Vyprávěl o tetě, ke které jezdí na prázdniny, aby dělal společnost své sestřenici, která se po úraze ocitla na vozíku. Alice je navzdory svému postižení skvělá holka s bujnou fantazií. Ani ona nemá tátu, protože od nich utekl, když doktoři rodičům oznámili, že jejich dcera už nikdy nebude chodit. Teta se ale navzdory problémům odmítla přestěhovat do města a rozhodla se zůstat v horském baráčku po rodičích a je ochotná Alici tahat s vozíkem po cestách i necestách horského terénu.

„Víš, teta je hrozně fajn a nedělá ze všeho vědu a problém, jako děda s babičkou. Vůbec jí nevadí, když se na půdě hrabu ve starém harampádí a tahám ho Alici do postele. Je ráda, když se se sestřenkou zabavíme a ona má možnost něco ušít nebo uklidit. Taky je jediná, kdo mi občas vypráví o tátovi. Prý v době, kdy byl ještě mladej, hned po škole, neměl nervy na to, aby furt poslouchal, jak ho rodiče sekýrují, a utekl do světa. Čtyři roky o sobě vůbec nedal vědět. Pak se najednou vrátil do tetiny horské chalupy a v náručí si přinesl mě. Jinak prý neměl žádná zavazadla. Taky nechtěl mluvit o tom, co se mu stalo. Teta si myslí, že byl hodně smutný. Jenže pak se stala ta autohavárie. Policie našla na silnici dvě auta. Otcovo mělo nabouraný nárazník a druhé auto vybouchlo a shořelo. Bohužel i s těly mého otce a matky. Vlastně ani nevím, jak se matka jmenovala. Policie její totožnost nikdy nezjistila.“

„Měl bys někdy navštívit mága, který umí vizualizovat minulost. Bylo by možná zajímavé dozvědět se něco o době, na kterou se nepamatuješ. Jak to, že umíš naši řeč, když jsi odjinud? Proč o tobě školitelé tvrdili, že jsi cestovatel? Proč máš tak vyvinutý sedmý smysl, když se na tom vašem světě vůbec nečaruje? Víš, Maty, kolem tebe je něco tajemného...“

„Nezdá se ti, že je tu průvan?“

„Cože?“ Hanku udivila ta náhlá změna tématu. „Chceš zpátky svou bundu?“

„To ani ne. Ale co kdybys ještě na chvilku posvítila.“

Hanka sáhla po kouzlu a hned ji zasáhla vlna chladu. Teď už si byla jistá, že je to trest za použitou magii. Přesto Matyášovi dál svítila, protože ji zaujalo jeho chování. Kamarád v jednom místě začal dloubat do podlahy. Vstala a podala mu nůž. Po chvilce odškrábl zeminu nad úzkou škvírou. Skoro to vypadalo, že je pod vrstvou hlíny zakrytý otvor. Hanka navzdory ledové odezvě vyslala magickou sondu a odhalila dostatečně prostornou chodbu. Venku něco zašramotilo. Rychle přihrábli zeminu do škvíry, vrhli se k lavici, Hanka zhasla a ukryla nůž. Dveře se otevřely a dovnitř proniklo světlo pochodně. Jeden strážný se zastavil u dveří a dva vstoupili dovnitř. První popadl za ruku malého chlapce a smýkl jím směrem ke dveřím. Hanka se rozhořčeně postavila, ale druhý muž ji hrubě srazil zpět na lavici a k nohám jí hodil kus chleba. Ten u dveří postavil na podlahu džbán s vodou a pak postrčil vystrašeného chlapečka z místnosti ven na chodbu.

„Vy počkejte, až na vás přijde řada, však se dočkáte, milánkové, potom už vás ty roupy přejdou,“ ušklíbl se zlomyslně hrubián, „svíčku si, zdá se, nezasloužíte, takže si to tu hezky užijte potmě.“

Dveře zaduněly pod zapadající závorou a Hanka s Matyášem zůstali ve tmě. Chvilku se ani jeden z nich nepohnul. Pak Hanka posvítila. Prohlédla si chleba a štítivě ho odložila stranou. Matyáš přinesl džbán a oba se hltavě napili.

„Tak co, Maty, utečeš spolu se mnou?“

„To bych docela rád. Ale než se prohrabeme podlahou k té díře, bude to trvat bůhví kolik dní.“

„Pomůžeme si magicky. Kdybych při tom náhodou zmrzla, tak mě shoď dolů do chodby, tam už snad zdejší klima působit nebude,“ ušklíbla se uličnicky Hanka a hned se pustila do odkrytí příklopu. Během několika vteřin měla pocit, že jí umrznou všechny končetiny, ale zatnula zuby a pokračovala, dokud nebyla udusaná hlína mimo otvor. Matyáš ve tmě trpělivě čekal, jen ji držel za loket.

„Zahřej mi ruce, prosím tě,“ požádala ho, když skončila. Přitiskl si její dlaně pod bundu na břicho a jen sykl, když se chlad prodral až k jeho kůži. Pak dívka posvítila, a on mohl odsunout prkna, zakrývající otvor. Pomohl Hance dolů.

„Páni, to je úleva,“ konstatovala, když se ukázalo, že protimagie místnosti už pod podlahu nedosáhla.

„Teď mohu všechno vrátit zpět na místo. Ať si lámou hlavu, kam jsme zmizeli,“ zakouzlila ještě jednou a srovnala podlahu do původního stavu. Sice tím o nějakou magii přišla, ale snad jim to poskytne trochu času k útěku. Stejně dosud nebylo jisté, kam je podzemní chodba zavede. Šli poměrně dlouho, až narazili na zával.

„A do háje,“ zamračila se, když prozkoumala, o jak velkou překážku se jedná.

„Na to už nemáš dost magie?“ zvědavě se zeptal Matyáš.

„Kdybych to prorazila, už by mi nezbylo žádné kouzlo na obranu,“ mnula si přemýšlivě nos. „Víš co? Zkusíme se kousek vrátit. Jednu chvíli jsem tam měla pocit, že se nad námi ozývají zvuky.“

Tentokrát při cestě nezkoumala stěny, ale zaměřila se na strop.

„Tady je to,“ zarazila kamaráda v jednom ohybu. „Uhni kousek stranou, pokusím se narušit stropní vrstvu.“

„Počkej ještě. Než se do toho dáš, posviť mi sem dolů.“

„Co to tu je?“

„Růžice Deliů.“

„Prosím?“

Matyáš se sehnul a pootočil obrazec v kameni. Ve stropě se objevila škvíra a z ní se vysunula tyč s okem. Hanka zatáhla směrem dolů. Za tyčí se vysunul žebřík a otvor ve stropě se rozšířil na vstupní velikost.

„Odkud máš tyhle znalosti?“ zamračila se na svého společníka.

„Už jsem někdy musel vidět, jak to někdo použil... Ale za boha si nemohu vzpomenout, kdo a kdy.“

„To tvoje tajemství mě začíná fakt zajímat,“ usmála se Hanka a vytáhla se na první příčku žebříku. Pak už nebyl problém vyšplhat vzhůru. Ocitli se v chodbě nějakého sklepení nebo domu. Za jednou zdí se tu ozývalo podivné klepání.

„Co to může být?“ vrtalo Hance hlavou.

„Někdo tam naklepává kosu.“

„Spíš opravuje něco kovového.“

„Kudy to vezmeme?“

„To nevím.“

„Babička vždycky říká: hodně štěstí a vykroč pravou nohou. Já bych to zkusil doprava.“

„Jsem pro.“

Chodba je zavedla ke schodišti vzhůru. Sem už pronikalo denní světlo.

Errata:

12.08.2021 12:51