Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Svět iluzí

Brána se otevřela, ale pak se něco zvrtlo. Pluli v mlze, husté jako trpaslíkova kaše, existence v neexistenci. Jediný fakt byla ruka, kterou Hanka svírala a neměla v úmyslu pustit, ať už se stalo cokoliv. Je tohle smrt? Cesta ke smrti? Nebo cesta po smrti? Trochu se to blížilo pocitům v háji jednorožců. Někam pluli mlhou a instinkt Hance napovídal, aby se nechala unášet a neudělala nic, co by je mohlo vychýlit z trasy. Z trasy? Z jaké trasy? Poslechla instinkt a poddala se nicotě. Jako by její rozhodnutí urychlilo přesun.

„Vítej, cestovateli, a pojď k nám i se svým průvodcem,“ ozval se v její hlavě hlas podobně jako tenkrát, když společně s Matyášem držela medailon. „Následuj svit. Zavede tě do místa, které je přizpůsobeno tvým potřebám a zvykům.“

Mlha se před nimi trochu rozjasnila a oba ruku v ruce pluli tím směrem. Vzápětí je oslnil záblesk, nevolnost Hance sevřela útroby a v další vteřině se propadla dolů a upadla na zem. Nebolelo to. Jen při tom pustila Matyášovu ruku a polekala se, jestli někam nezmizel. Ale ne. Ležel vedle ní a držel se za žaludek.

„Taky je ti tak blbě?“ zeptal se trhaně.

„Trochu,“ přiznala Hanka a začala se rozhlížet. Mlha se rozpouštěla. Seděli na ušlapané cestě, kolem byl les a hory, modrá obloha a v dohledu roubené patrové stavení.

„Já jsem doma,“ rozhlédl se nadšeně Matyáš.

„To je tvůj domov?“ podivila se Hanka. Zatápala ve své mysli po magii a zarazila se. Nic jí nechybělo, ale nedokázala svou energii uchopit a použít. Ta se jen převalovala jako hrnec polévky, kterou chce člověk nabrat hůlkami. Zdá se, že tu nebude moct kouzlit. Zkusila mentální kontakt s někým ze svých přátel, ale vizualizovat jakýkoliv krystal nebylo v jejích silách. Zdejší prostředí se úplně vymykalo jejímu chápání.

„Toto je místo určené pro cestovatele, ne pro tebe. Ale pokud si to on přeje, můžeš ho s ním sdílet,“ promluvil hlas v její mysli.

„Jsem tak šťastný, že jsem se vrátil domů,“ zářivě se usmál její kamarád. „Pojď, támhle je tetina chalupa. Za ní je studánka s výtečnou vodou. Není tu nádherně?“

„Myslím, že nejsme ve tvém domově,“ promluvila na Matyáše.

„Ale jo. Poznávám to tady.“

„A co ptáci, hmyz, vítr?“

„No jo,“ zarazil se a pohlédl polekaně na Hanku, „máš pravdu. To je vážně divné. Jak to, že jsem si toho nevšiml?“

„Ti, co nás sem přivedli, ti vytvořili místo připomínající domov. Asi, aby ses tu lépe cítil.“

„Ale jak by věděli...?“

„Možná vnímají naše myšlenky a vzpomínky.“

„To je děsivé...“

„Pojďme se podívat do té tvé chalupy. Jestli je tam voda, jídlo a postel, začne se tu líbit i mně.“

Kráčeli k domu s určitou nejistotou.

„Páni. Všechno je přesně takové, jak si to pamatuji. Podívej, i pramen je na svém místě. A dokonce i otlučený plecháček.“

Dívala se, jak se nahýbá a nabírá vodu. Ochutnal ji a zklamaně protáhl obličej: „Není tak dobrá jako doma.“ Podal hrnek Hance. Ochutnala a pokrčila rameny.

„Chutná jako voda. Celkem to ujde.“

Vstoupili dovnitř. Zařízení bytu bylo uzpůsobeno tomu, aby se tu mohla pohybovat osoba na vozíku.

„Co je nahoře?“ ukázala Hanka do patra.

„Kromě pokoje pro hosty jen velké skladiště na harampádí, nářadí a podobně. Také šňůry na sušení prádla, když je venku ošklivo.“

„Jé, podívej. Je tu i jídlo. Chceš sušenku?“

Skoro nepřítomně si vzal nabízenou sladkost. Otevřel dveře do dalších dvou místností a Hanka spatřila širokou postel se spoustou vylepšení pro nepohyblivého pacienta a druhá místnost ukrývala speciálně vybavenou koupelnu.

„A támhle?“ zeptala se.

„To je tetina ložnice. Možná by ses tam mohla nastěhovat. Nezdá se, že by tu bylo cokoliv živého.“

„A ty?“

„Zůstanu v pokoji nahoře. Tam se mi vždycky líbil výhled do krajiny a na západ slunce.“

„Půjdu se do koupelny trochu opláchnout a...“

Hanka chtěla říct: přeléčit si to kousnutí, ale neřekla, protože si uvědomila, že žádné zranění nemá. Noha byla zdravá a zahojená. Jen potrhané kalhoty byly známkou toho, co se jim přihodilo.

„Myslíš, že nás pořád sledují?“ zeptal se stísněně Matyáš.

„Nevím. Snad se o nich dozvíme víc, až nás osloví,“ pokrčila rameny a zavřela se v koupelně, aby se trochu upravila. Bylo tu všechno, co si mohla přát – hřeben, kartáč, zrcadlo, ručníky, mýdlo... Voda ji osvěžila. Vyprala si zakrvácenou nohavici a částečně mokré kalhoty si zase navlékla.

„Tohle není ten správný domov,“ vzdychl kamarád, když se vrátila.

„Vím, co myslíš,“ přikývla, „ale pořád je to lepší než ta mlha, kterou jsme se brodili. Je to jen iluze, ale docela příjemná iluze, pokud mohu vyjádřit svůj názor.“

„Pojďme se projít ven.“

„Dobře.“

„Měl jsem doma jedno oblíbené místo... Myslím, že čekají, až tam přijdu, aby se mnou začali mluvit.“

„Možná bys tam šel raději sám...“

„Ne! Jsme v tom spolu a oni musí mluvit s námi oběma,“ prohlásil rezolutně.

Přikývla a vyšli do prosluněného dne. Matyáš ji vedl úzkou kamenitou cestičkou nahoru nad pramen. Pak šli kousek po křovinatém úbočí a nakonec se vynořili na skalnaté vyhlídce. Bylo tu několik vhodných kamenů k posezení a výhled na pohoří s nádherně zelenými údolími, kde se stříbřitě mihotaly odlesky řeky. Posadili se a mlčky hleděli dolů do kraje, který byl sice krásný, ale bez života.

„Copak si se mnou nepřijdete promluvit?“ zeptal se chlapec nahlas a Hanka věděla, že ten dotaz nepatří jí.

„Očekávali jsme, že přijdeš sám, cestovateli. Ještě nikdy jsi na tomto místě nebyl s někým druhým.“

„Tohle není to místo, o kterém mluvíte. Tady je to jinak. Vlastně ani pořádně nevím, kde jsme a jak jsme se sem dostali.“

„Jsi u fagliniů, to znamená u těch, co jsou očima bran a duší plnou důležitých zkušeností. Pokud si to cestovatel přeje, můžeme ho učit, můžeme mu radit a můžeme ho dokonce i vybavit na cestu.“

„A když se budu chtít vrátit tam, odkud jsem přišel?“

„Až tě naučíme všechno potřebné, zvládneš to bez problémů.“

„Ale musím se tam vrátit i s Alicí.“

„Je nám líto, ale to nepůjde.“

„A proč ne?“

Hanka z rozhovoru usoudila, že je řeč o Matyášově zemi, kterou kopíruje zdejší iluze. Zvědavě natahovala uši, aby jí neunikl žádný detail hovoru.

„Svět, ve kterém jste otevřeli bránu, je momentálně hodně rizikový a není vyloučeno, že je na cestě ke své zkáze.“

„Cože?“

„Smiřte se s tím, že už se tam nemůžete vrátit.“

„Nemůžeme vrátit, nebo nám to nedovolíte?“ zeptala se Hanka ostřeji než měla v úmyslu.

„Ženo s dračí letorou, jsi zde jen jako host cestovatele a tím už zůstaneš do konce svého života nebo do té doby, než se cestovateli přestane tvá přítomnost líbit.“

„Ale s tím já nesouhlasím,“ snažila se zachovat klid Hanka.

„Nemáš jinou volbu, ženo.“

Vůbec se jí nelíbilo ani to oslovení ženo, natož to, co jí říkali.

„Když jsem se dostala sem, proč bych se nemohla dostat zpátky?“

„Nemusíš toho litovat, ženo. Stejně by tě tam odsoudili k smrti za to, co jsi způsobila otevřením magické brány. A i kdyby se ti podařilo vrátit, dříve či později by tě obtěžkali knutové a stala by ses jen schránkou pro jednoho z nich.“

Hanka měla pocit, že se k ní ta informace prodírá přes půl světa.

„Ty vůbec netušíš, co jsi způsobila,“ překvapeně konstatoval hlas. „Zajímá tě to? Mohu ti ten pohled zprostředkovat.“

Najednou se dívala na známé místo, kde s DelHasem zavírali Motýlí bránu. Chaos, který tu panoval, jí vyrazil dech. Rvali se tu dva genogové se smečkou spídů, o kus dál zahlédla potvoru připomínající pavouka, akorát, že měl na konci nohou jakési drápaté pařátky. Najednou se smrštil do velikosti míče, překutálel se blíž ke spídům a zase se rozbalil. Vypadal jako z gumy, a pak se vysoukal na jednoho spída a jakoby zmizel v jeho srsti. Zvuky v obrazu nebyly, proto Hanku překvapilo, když vlevo zahlédla hlavu draka. Ale ne, to nebyl drak, nemělo to křídla, zato o to účinněji tvor používal k útoku ocas. A mezi tím vším zmatkem umírali lidé. Snažili se dostat blíž k bráně, ale nedařilo se jim to. Vrhali se do náruče smrti...

„Narušila jsi svým kouzlem stabilitu brány. To, co nyní vidíš, ale není to nejhorší. Skutečné zlo tento obraz lidským očím ukázat nemůže. Právě k vám proniklo pět knutů. Jejich guruvan už jich branou protáhl celkem devět. Jestli je někdo rychle nezastaví, bude invaze pokračovat, dokud tam u vás zůstane jediný kouzelník.“

„Někdo je přece musí umět zastavit,“ namítla zděšeně. Usilovně přemýšlela, jestli jí hlas říká pravdu, nebo je to jen snaha ji ovlivnit a zastrašit. Ale jestli je to pravda, tak to znamená katastrofu. A ona za ni může. Lidé tam umírají vůli tomu, že použila zakázané kouzlo. Její snaha zachránit dva životy zavedla na cestu do zapomnění mnoho jiných. Krok špatným směrem, který už nejde vzít zpátky... Opravdu si nezaslouží nic lepšího, než skončit v téhle iluzorní pustině bez života!

„Zastavit by je mohla jen pokrevní sedmička. Ta se ale v Quinwalu rozpadla už před lety. Deliové zklamali. Zanedbali strážní povinnost. Chybějící členové oslabili obranyschopnost města a ubohý zbytek jejich pokrevní sedmičky byl nedávno přelstěn a úspěšně ho likviduje knutský guruvan. Můžeš být, ženo, ráda, že jsi tady. Nikdo neznásilní tvou mysl a nepoužije tvé tělo k rozmnožování. Co lepšího by sis mohla přát, než meditovat a vzdělávat se.“

„Ale co Alice?“ nešťastně se rozkřikl Matyáš. „Potřebuju ji najít a vrátit se s ní domů!“

„Věř nám, ona není důležitá. Nejdřív musíš projít základním cvičením a pak přijde na řadu diskuse, co dál.“

„Jenže pro mě je důležitá!“ opakoval trucovitě několikrát za sebou. Hlas v jejich hlavách se odmlčel. Slunce nad hlavou se sklonilo k obzoru a začalo se šeřit. Hance to připadalo zvláštní. Přece nemohl uplynout celý den od té chvíle, kdy byli shozeni přes zábradlí u vyhlídky. Nebo ano? Kdo ví, jaký je vlastně koloběh času u fagliniů... Po cestě domů se Hanka pokusila utrhnout lístek z keře a překvapeně zamrkala, když se tvářil opravdově jen pár vteřin a pak se jí rozplynul v rukou. Došli do roubeného stavení a tam na ně na stole čekala večeře. Přestala přemýšlet, jestli je či není skutečná, a stejně jako Matyáš ji beze slova snědla. Něco na ní skutečné být muselo, protože se cítila zasycená. Teď už nebyl důvod odkládat přemýšlení o tom, co jim zdejší hlas řekl. Začala pátrat v minulosti, jestli už se někdy cítila tak mizerně jako dnes. Měla pár zážitků, které by mohly konkurovat, ale nikdy kvůli ní neumírali lidé a navíc tak děsivým způsobem. Když se konečně podařilo zarazit šíření sitbelů, ocitla se uprostřed další polízanice. Budou knutové nebezpečnější než aberilové? Nemohla se smířit s tvrzením, že není možné je zastavit. Fagliniové třeba nevyhodnotili lidské možnosti správně.

„Promiň, Hanko, je mi moc líto, že jsem tě dostal do takové pasti. Je to moje chyba.“

„Cože?“ nechápala, za co se Matyáš omlouvá.

„Zachránila jsi mi život a já teď nevím, co mám dělat. Dostal jsem tě do problémů.“

„Ty přece za nic nemůžeš. To já udělala chybu. Kvůli mně umírají lidi z Quinwalu. Taky nevím, co s tím. Asi budeme muset přijmout nabídku fagliniů. Ty se staneš cestovatelem a já se z nich pokusím vytáhnout co nejvíc informací, jestli budou ochotní mi odpovídat. Do té doby jen těžko můžeme plánovat svou budoucnost. Nezbývá, než se smířit s tím, kde jsme se to ocitli. Nářek nad rozlitým mlékem nám nepomůže, musíme hledat cestu i tam, kde možná žádná není. Prostě to nevzdáme a uděláme co půjde.“

„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tu se mnou. Ty si víš vždycky rady. Díky.“

Navzdory tomu, jak se dívka tvářila při rozhovoru, ani zdaleka nebyla tak smířená, jak předstírala. Jakmile se dostala do postele, uvolnila své sebeovládání a docela obyčejně se rozbrečela. Proč zrovna ona má smůlu na takové komplikace?! Vždyť přijela do Quinwalu jen na týden. A teď její kouzlo dokonce odstartovalo krizi a zabíjení. To přece nechtěla. Jak mohla tušit, co způsobí? Brečela jako malá a toužila po někom, kdo by jí poradil, co má dělat, a utěšil ji. Ale její přátelé byli nedosažitelní, zůstala tu na všechno sama.

Druhý den začal překvapením. Na obvyklém místě na ně čekal důstojný stařec s bílými vousy až na zem. Odpověděl jim na pozdrav a usadil se na kameni podobně jako oni. Přesto na něm bylo něco nepřirozeného. Byl zrovna tak neživý jako ty keře kolem nich. Mrkal, otvíral pusu, ale tím veškerá obličejová mimika končila. I tak ale bylo mnohem příjemnější tu mluvit s někým konkrétním.

„Vypadáte přesně jako moudrý kouzelník z mé obrázkové knížky,“ usmál se Matyáš.

„Ano. Snažíme se ti vytvořit co nejpříjemnější podmínky pro učení,“ odpověděl.

„Může se se mnou učit i moje kamarádka?“ ukázal na Hanku.

„Něco ano, něco ne.“

„Odpovíte mi na všechny otázky?“

„Pokusíme se.“

„Jste hodně jiní než my?“

„Ano. Nemáme fyzický tvar těla s vaším způsobem výživy. Můžeme použít zmaterializovanou podobu, ale většinou pro to není důvod. Naše rozptýlená podstata je mnohem výhodnější. Jsme soubor určitého množství oddělených – nemohu říct jednotlivců, protože u nás jednotlivec vlastně neexistuje. Všichni jsme vzájemně mezi sebou v kontaktu. Jak bych vám to jen přiblížil? Všechny přijímané informace putují do objemu neaktivního vědomí, dalo by se to nazvat databankou, kam máme všichni připojení. Jakmile informaci potřebujeme, vynoří se. Velikost naší materiální podstaty je různá podle toho, co nás zajímá. Já disponuji souborem cestovatelských zkušeností a těší mě je předávat na správnou adresu. Měl jsem velikou radost, když se vynořil nový cestovatel a jsem připraven ti poskytnout vše, co by ti mohlo pomoci.“

„Včera jste prohlásil, že se moje kamarádka už nemůže vrátit na místo, odkud nás přenesla. Proč se nemůže vrátit?“

„Ten problém souvisí s proměnou a neslučitelností některých druhů energií. Ona použila magii k otevření brány na rizikovém místě. Kouzlo narušilo rovnováhu multiprostorové křižovatky, a ta vás proto vtáhla do svého nitra. Okamžitě jsme vyslali mobilního faglinia, aby tě nasměroval do našeho vyústění z Motýlí brány. Díky tomu, že jste byli fyzicky spojeni a chráněni silovým magickým polem, dorazili jste sem oba bez vážnějšího fyzického poškození. Ale energie, která pro vás v prostorách Quinwalu otevřela bránu, se tady u nás automaticky mění na subenergii. Ty se s ní časem naučíš pracovat, ale tvá kamarádka to nedokáže, ačkoliv jsme jí žádnou energii neodebrali. V těchto prostorách nedokáže kouzlit. Je odkázaná na naši speciálně vytvořenou pobytovou buňku, ve které pro tebe i pro ni udržujeme takové prostředí, aby v něm člověk mohl bez újmy přežít. Protože zde její druh magie neexistuje a ona si se zdejší subenergií neporadí, je pro ni cesta odtud navždy uzavřena.“

„Copak neexistuje vůbec žádná možnost, jak by se mohla dostat pryč?“

Stařec se odmlčel a Hanka napjatě čekala, zda vůbec odpoví.

„Není vyloučeno, že nějaká možnost existuje, ale momentálně o ní nikdo z nás neví. A bylo by jen ztrátou času a energie ji hledat,“ řekl nevzrušeně.

Matyáš se zamračil a chtěl něco říct, ale Hanka ho předběhla.

„Umíte číst naše myšlenky?“ zeptala se.

„Při rozhovoru ano, jinak to z etických důvodů neděláme. Cestovatelovu existenci jsme ale při vašem příchodu podrobně zmapovali z jeho vzpomínek. Je to pro jeho dobro.“

„A o mně jste se nezajímali, protože já nejsem důležitá,“ snažila se Hanka odhadnout styl uvažování fagliniů.

„Ano, chápeš to správně.“

Dívka gestem umlčela kamaráda, který chtěl zase něco namítat.

„A jak poznáte, že je někdo cestovatel?“

„Cestovatel je obdařen schopností formovat subenergii a proměňovat různé druhy energie podle potřeby na jinou energii. Díky této schopnosti se může přesunovat mimoprostorem do jiných světů bez ohrožení své hmotné i éterické podstaty. Člověk může tuto schopnost zdědit po předcích. Jakmile někdo takový vstoupí do blízkosti brány, poznáme to.“

„A jaký máte důvod mu pomáhat? Je cestovatel něčím užitečný i pro vás?“

„Jsme si užiteční vzájemně. My nabízíme informace a on nám v budoucnu bude jako dar poskytovat přebytečnou část své subenergie.“

„Jak dlouho mu potrvá učení?“

„Celý život.“

Hanka otočila oči v sloup a zeptala se jinak: „A za jak dlouho bude Maty připraven k cestování?“

„Ve vašich časových jednotkách odhaduji první pokusné asistované vycestování za dva měsíce.“

„Ale to je hrozně dlouho,“ namítl Matyáš, „co si zatím počne Alice? Vůbec nevím, co s ní je. Nemohli byste ji také přenést sem?“

„To bohužel nedokážeme. Zapomeň na ni, není důležitá.“

„To není pravda! Každý lidský život je důležitý!“

„Jak bys definoval život, cestovateli? A proč právě ten lidský by měl být důležitější než jiné? Měl by ses zamyslet nad tím, jak tvé myšlení svazuje fyzická schránka tvé lidské podstaty.“

„Cože?“

„Přemýšlej nad tím,“ řekl obraz kouzelného dědečka a zmizel.

„To skoro vypadá jako domácí úkol,“ ušklíbla se Hanka, která se u jednorožců setkávala s podobným stylem výuky.

„A co vlastně čekají, že udělám?“ mračil se Maty. „To, že je pro mě Alice důležitá, je fakt, se kterým se musej smířit. Proč bych jim měl lhát?“

„Oni po tobě nechtějí lež. Jen to, abys začal přemýšlet. Považuješ existenci fagliniů také za život?“

„No... ano.“

„Jsou pro tebe důležitější než Alice?“

„Nejsou. Ale to jim přece nemůžu říct.“

„Ještě se zeptám jinak. Kdo ti pomůže ve tvé momentální situaci? Alice nebo fagliniové?“

Matyáš se místo odpovědi jen mračil. „Fagliniové,“ přiznal po chvíli neochotně.

„Tak vidíš. Prakticky jsou nyní pro tebe důležitější než sestřenice, ale emocionálně nikoliv. Pokus se fagliniům vysvětlit, že lidské uvažování je zatíženo emocemi, které nejdou oddělit ani tehdy, kdy by se to zdálo být logické. Měli by pochopit, že tvoje emoce nemohou ignorovat, protože by tím narušili tvoji vnitřní rovnováhu. Tím je také donutíš přemýšlet a chápat lidské problémy a nálady.“

„Páni, ještě že jsi tu se mnou. Dívat se na to takhle by mě ani ve snu nenapadlo. Jsi tak chytrá...“

„Ale nejsem,“ vzdychla Hanka, „jen jsem se svou rodinou už řešila něco podobného.“

Chvíli seděli v zamyšlení nad tím, co se právě dozvěděli. Pak se šli projít, aby zjistili, jak je zdejší iluzorní svět velký. Zdálo se, že je to plus minus pět kilometrů od roubeného stavení. Dál už je zastavil sráz či hladký skalní masiv. Oběd na ně čekal na stole. Jídla byla na pohled různá, ale čichové a chuťové vlastnosti byly jen velmi přibližné. Fagliniové se snažili, ale dokonalosti nedosahovali. Asi smyslovému vnímání nepřikládali moc velkou důležitost.

Odpolední lekce začala tím, že se Matyáš snažil vousatému staříkovi vysvětlit, jak se prolíná v lidech racionální a emocionální uvažování. Byla to diskuse skoro na tři hodiny. Hanka během hovoru došla k závěru, že fagliniové sice tuto záležitost vnímají jako určitou lidskou nedokonalost, které by se měl cestovatel rychle zbavit, ale jsou ochotní ji v této chvíli přijmout jako fakt. Očividně chtěli Matyášovi dopřát co nejpříjemnější podmínky pro dobu učení.

Když už to vypadalo, že se dnešní sezení chýlí ke konci, zeptal se chlapec: „Můžete mi vysvětlit, jak jsem se mohl zničehonic ocitnout v Motýlí bráně, když jsem si tam u nás doma hrál se svou sestřenicí a nikam jsem cestovat nechtěl?“

„Ano, pokusím se o to,“ odvětil stařec ochotně. „Snad najdu srozumitelná slova... Bytosti obdařené energetickým smyslem se mohou do brány dostat buď v okamžiku nestability a výronu, nebo pomocí tří cestovních artefaktů. Ty, coby cestovatel, jsi sám sobě jedním artefaktem, takže potřebuješ k přemisťování už jen další dva. Ostatní lidé, nadaní sedmým smyslem, se mohou přemístit za pomoci tří artefaktů, ale k nasměrování trasy potřebují cestovatele jako průvodce.“

Matyáš se nadechoval k otázce, ale stařík mávl rukou, aby ho zarazil: „Počkej, nech mě domluvit. To ještě není vše. Aby přemístění přežili, musí být s cestovatelem pokrevně a duchovně spříznění.“

„Pokrevně a duchovně?“

„Pokrevní spřízněnost není důležitá sama o sobě, ale promítá se do genetického vzorce sedmého smyslu. Jestliže je shoda alespoň v jedné desetině vzoru, vztahuje se cestovatelova schopnost přežít v mimoprostoru i na toho, kdo s ním cestuje. Rozumíš tomu, co se ti snažím zjednodušeně objasnit?“

„Částečně ano, ale my s Alicí jsme přece nikam cestovat nechtěli. A taky bychom navíc museli mít i artefakty, nebo ne?“

„Měli jste je. Jen si vzpomeň!“

Kousek od nich se na pozadí oblohy objevila velká bílá skvrna a skrze ni, jako nějakým podivným kukátkem, se najednou dívali do známé místnosti s postelí upravenou pro potřeby nechodícího pacienta. Jenže tentokrát na ní ležela rozesmátá dívka a nad ní se skláněl Matyáš.

„... podívej, co jsem nahoře našel. Bude z tebe komtesa nebo princezna.“

„A budu mít bílého koně,“ dívčin pohled sklouzl k přikrývce spočívající na nepohyblivých vyhublých nohou, „vlastně ne, koně ne! Budu mít létající koberec, který nás přenese do nějakého jiného kouzelného světa, kde žijí lidé jako my, a taky čarodějové, jednorožci a draci...“

Mezitím Matyáš dívce zapnul kolem zápěstí kovaný náramek, který jí byl trochu velký, a kolem krku jí navlékl řetízek s přívěskem, ze kterého jako cingrlátka viselo množství nejrůzněji zbarvených kamínků. Pak na pokrývku rozložil starou zašlou mapu, pokreslenou obrázky a po okruhu zdobenou stovkami droboučkých podivných symbolů. Oba se opřeli o mapu, aby si ji prohlédli zblízka a Matyáš vzal mimoděk do dlaně přívěsek s cingrlátky. V ten moment se obraz rozzářil bílým světlem a vzdušná projekce na pozadí oblohy zvolna pohasla.

„No ano, přesně tak to bylo,“ tiše zamumlal Matyáš.

„Mapa, přívěsek, a náramek jsou cenné cestovatelské artefakty,“ řekl stařec. „To, jak jste je použili, úplně dostačovalo k přenosu. Ten největší kamínek na přívěsku, který jsi sevřel v té chvíli mezi ukazováček a palec vás nasměroval do Motýlí brány.“

„Opravdu je přemisťování tak snadné?“

„Jen tehdy, máš-li u sebe staré mocné artefakty. Dvě ze tří věcí, které jste použili, patří mezi pět nejcennějších kousků, jaké kdy existovaly.“

„A jak je možné, že něco takového bylo na půdě zahrabané mezi harampádím?“

„Musel je tam schovat tvůj otec.“

„Můj otec? Jak to můžete vědět?“

„Když na své poslední cestě použil mezisvětovou bránu, měl je u sebe.“

„On byl taky cestovatelem?“ rozzářily se Matyášovy oči. „Povězte mi, co o něm víte. Prosím.“

„Měl předpoklady být cestovatelem, ale branou prošel jen dvakrát v životě. Poprvé se mu to stalo čirou náhodou podobně jako tobě. Někde objevil mapu a přívěsek, dva artefakty, které se zdály být několik století ztracené. Asi si je prohlížel a zatoužil cestovat zrovna jako ty a tvá sestřenice. Ocitl se zmatený v bráně a my ho oslovili, abychom mu nabídli pomoc. Jenže on se vyděsil a začal pochybovat o svém zdravém rozumu. Stáhli jsme se a nasměrovali ho do Quinwalu, kde také mohl získat informace o svých schopnostech. Podruhé prošel branou s tebou v náruči a byl na pokraji zhroucení. Neodvážili jsme se s ním mluvit, abychom vás nezahubili. Zdálo se, že utíká před nějakým nebezpečím, tak jsme ho jen postrčili do jeho domovské brány, ze které se před pěti lety vynořil. Víc už toho o něm nevíme.“

„To znamená, že já jsem se asi narodil...“

„... v Quinwalu. Nebo někde v okolí,“ dopověděl stařík.

„A co moje matka?“

„Je nám líto, branou prošel pouze tvůj otec. Pronásledovali ho nějací muži, ženu jsme neviděli.“

„Třeba moje matka ještě žije. Mohl bych ji najít...“

„Bezva,“ zamumlala s povzdechem Hanka, „ty budeš v Quinwalu hledat mámu, já tátu. Akorát máme problém se tam vrátit.“

„No jo, sakra,“ uvědomil si Matyáš jejich situaci. Pak se ponořil do zamyšlení. Staříkův obraz toho využil a zmizel. I Hanka se zvedla a nechala chlapce o samotě. To, co se právě dozvěděl, o hodně posunulo obraz jeho minulosti. To člověku chvíli trvá, než si to v myšlenkách přebere.

S Matyášem se znovu viděla až u večeře. Dospěl do stádia, kdy potřeboval někoho, kdo by naslouchal jeho úvahám o tom, jaká je asi jeho máma, a jaké by to bylo, kdyby ji opravdu našel. Hanka nechtěla kazit jeho vzrušující představy připomínkou toho, co městu hrozí. Ale třeba fagliniové nemají pravdu v tom, že knutové zničí kouzelníky. Třeba se proti tomu ještě dá něco podniknout. Chtělo by to víc informací o pokrevní sedmičce a taky o knutech...

Další den požádali iluzorního kouzelného dědečka o informace, co jsou ti knutové vlastně zač.

„Je to národ, se kterým mají fagliniové částečně společnou minulost. Kdysi hodně dávno nás bohrové stvořili při experimentech, kde šlo o pokus vytvořit inteligenci bez hmotné podstaty. Nakonec dospěli k názoru, že je jejich projekt neuskutečnitelný. Pokusné bytosti, mám na mysli naše předky, po skončení experimentu nezahubili, ale věnovali jim jednu málo obydlenou planetu. Kupodivu jsme přežili a dokonce nás bylo stále víc. Jen jsme se nemohli shodnout v názoru na hmotnou podstatu. My jsme nic měnit nechtěli, zatímco sekce knutů žádala posílení práv a soukromých aktivit jednotlivce. Po několika desetiletích nás spory dohnaly k rozchodu. My zůstali tady, zatímco aktivní skupina knutů vyrazila hledat vhodnější domov. Našli ho v místě, které je přímo spojeno s Motýlí bránou. Původně to byl velmi bouřlivý svět, který knutové postupně zkrotili. Bohužel tam nebylo dost inteligentních bytostí pro jejich potřeby a museli začít využívat i méně vhodné jedince, jako jsou třeba spídové. Hmotná podstata a inteligence jim sice umožní zvíře ovládnout, ale navzdory tomu mohou být někdy původní pudy hostitele silnější než knutovo působení. To se pochopitelně knutům nelíbí a vytrvale hledají jiné vhodnější možnosti. Už desítky let se pokoušejí vniknout do vašeho světa a uchytit se v okolí Motýlí brány. Zatím se jim to nedařilo. Nyní ale vychovali speciálního jedince – guruvana dobyvatele. Posílili některé jeho vlastnosti až na hranici možností. On sám se sice rozmnožit nemůže, ale jinak je to úžasný jedinec s neuvěřitelnou přizpůsobivostí. A zdá se, že jejich snaha byla konečně korunována úspěchem. Dobyvatel za pomoci spídů pronikl do města, a tak dlouho přecházel z těla do těla, až se dostal na patřičně vlivnou pozici. Zneškodnil vládnoucí sedmičku a vytvořil podmínky k invazi knutů. Ti vstoupili do Quinwalu, dobyvatel jim opatřil těla a ti nejzdatnější jedinci už se brzy začnou rozmnožovat.“

„A kdybych bývala zůstala ve městě a dostala se do jejich vlivu, co by mi udělali?“ zeptala se Hanka.

„Opravdu to chceš vědět?“

„Ano. Zajímá mě to.“

„Dobyvatel nebo jeho pomocníci by odčerpali tvou magii, ochromili by tě a přivedli do tvé blízkosti knuta. Nejspíš by byl dočasně ve spídově těle. Nechali by vás oba krvácet – tebe méně, knuta víc. Smíchání krve usnadní knutův přechod do tvého těla. Jakmile by byl kompletně uvnitř tebe, zaútočil by na tvůj ochromený mozek, brutálně by se zmocnil kontroly nad tvou hybností a spída by zabil. Pak bys s ním tak den až týden bojovala o kontrolu nad tělem a myslí. V každém případě by zvítězil on. Vnímala bys, jak se do těla vrací magie, ale nezmohla by ses vůbec na nic. Jen bys pozorovala, co a jak dělá a věděla bys, na co myslí. Následně by ten ždibíček tvé mysli, co zůstal, začal zpracovávat na nového knuta. Stala by ses součástí jeho nehmotné podstaty. Až by tě patřičně vychoval, vyštval by tě do dalšího připraveného těla, které bys ty sama musela ovládnout, abys přežila. Tím by se z tebe stal nový knut.“

„A jak by mohla pokrevní sedmička zničit knuty?“

„Nedokáže je zničit. Může jen zabránit tomu, aby pronikli na váš svět. Nyní tam už jsou a postupně se všichni tvorové se sedmým smyslem dostanou pod jejich kontrolu. Tomu už se prostě nedá zabránit.“

Errata:

12.08.2021 12:51