Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tajemství Zikova otce

Už toho měl dost. Pochodovat jako ovce se smyčkou na krku bylo ponižující. Zik vylovil z kapsy svůj zavírák a jedním tahem se odřízl od společného provazu. Pak ztuhl. Téměř mu při tom ochrnul krk i ruka a měl co dělat, aby svůj nůž neupustil na dlažbu. Děti za ním se začaly kácet k zemi a svíjet se. Cítil, že se děje něco špatného, ale když už se jednou rozhodl utéct, sebral všechny své síly a sprintem vyrazil nejbližší ulicí pryč od strážných, kteří začali hlasitě vykřikovat jeden přes druhého. Letmo mrkl přes rameno, jestli se k němu někdo přidá, ale v té chvíli ho do zad zasáhly dva prudké údery. Další šipka, vystřelená z kuše, ho jen těsně minula. Přestal se zajímat o okolí a ještě o něco zrychlil. Konečně tu byla příčná ulice, kam mohl zabočit a zmizet z dosahu střel. Za ním se rozléhal nepravidelný dusot strážných, takže nezbývalo, než hledat úkryt. A to hodně rychle! Domy tu sice byly bohatě zdobené, se sloupky a stříškami skoro u každého vchodu, ale v podstatě nic, co by se Zikovi hodilo. Až na konci ulice spatřil stříšku, která zároveň sloužila jako balkon, kde trůnily podélné květináče s polouschlou vegetací. Hbitě vyšplhal nahoru a zalehl za květináče. Srdce mu bušilo až v krku, skoro se bál, že je to slyšet až dolů. Dusání pronásledovatelů na křižovatce ztichlo. Uměl si představit, jak se muži rozhlížejí a uvažují, kam zmizel. Doufal, že nebudou mít dost času na přemýšlení a hledání. Nebylo tu zase až tolik úkrytů, ve kterých se dalo zmizet. Dřív nebo později by ho museli objevit. Ulicí znovu zazněly kroky. Ačkoliv se vzdalovaly, neodvážil se vystrčit hlavu. Mohla to být finta. Některý ze strážných mohl v úkrytu čekat, jestli odněkud nevyleze. Vteřiny se nekonečně vlekly, ale Zik byl za svou opatrnost odměněn.

„Zatracená práce! Zdá se, že fakt zdrhnul,“ zaznělo tlumeně zezdola a následoval soubor sprostých kleteb. Ozvěna dvojích kroků se nesla ztichlou noční ulicí. Zik pro jistotu ještě minutu počkal a pak si stáhl ochranný kožený krunýř. Byly v něm zabodnuté dvě šipky, ale naštěstí neprošly skrz. Zkusil je vytrhnout nebo ulomit, ale nešlo to. S trochou lítosti zanechal tvrzenou kůži na balkóně a pak opatrně sešplhal dolů. Věděl, že hrozně riskuje, ale nedalo mu to a vyrazil potichu stejným směrem, jako strážní. Musel ověřit, co se stalo s ostatními dětmi. Bylo snadné skupinu lokalizovat, slyšel ji už zdálky. Podařilo se mu dostat tak blízko, aby viděl děti, jak pokračují v cestě. Ulevilo se mu. Jediné, co chtěl ještě zjistit, než se vrátí domů, byl cíl jejich cesty. Už to pomalu chtěl vzdát, když se průvod konečně zastavil před malými dvířky v mohutné klášterní zdi.

Zik už na nic nečekal. Jakmile první děti prošly dovnitř, otočil se a vyrazil na jediné místo druhých hradeb, odkud se dalo nepozorovaně sešplhat do podzemních chodeb. Bylo to v zákoutí zdejšího hřbitova. Kombinoval rychlou chůzi a běh, aby se tam dostal co nejdřív. Přešplhat zeď pro něj nebyl problém. Šachta do podzemí byla hned vedle smetiště za márnicí. Zik už tady byl třikrát, takže se nemusel zdržovat žádným hledáním. Na hrobech poblikávalo několik svíček. Našel otvor a sklouzl dolů. Malou chvíli musel čekat, až si oči přivyknou. Už před časem zjistil, že není nutno si v chodbách svítit. Stěny byly upraveny tak, aby slabě zeleně světélkovaly a umožňovaly bezpečný pohyb procházejícím. Jako už mnohokrát Zik blahořečil svému skvělému smyslu pro orientaci. Ať už byl venku nebo v podzemí, přesně cítil, kterým směrem je domov.

Jakmile se rozkoukal, sebral odvahu a vyrazil vpřed. Téhle dlouhé chodby se trochu bál, protože by tudy mohly chodit stráže a nebylo tu před nimi kam uhnout. Navzdory únavě nasadil co nejrychlejší tempo. Hlavou se mu honily hrozivé představy, co je s mámou, jestli shořel i jejich společný příbytek a jak to asi na pátých hradbách momentálně vypadá.

Naštěstí se máma vždycky mohla spolehnout na skvělého ochránce. Zik si nebyl jist, jestli je Dejus jeho otcem, ale oslovoval ho tak. Nenacházel na sobě nic, čím by si byl s tátou podobný. Tento vysoký mohutný muž se znetvořenou levou polovinou tváře utrpěl zřejmě v minulosti vážné zranění. Kvůli tomu i špatně mluvil a dost možná mu to i pomaleji myslelo. Nosíval na hlavě uvázaný šátek, který částečně kryl jeho znetvoření kolem levého oka. Působil dojmem trochu tupého dobráckého medvěda. Mámu ale bezmezně miloval a vůbec mu nevadilo, že ona si ani po letech nepamatuje jeho jméno. Chodíval příležitostně pomáhat do přístavu, takže skoro vždycky měli co jíst. Zik si byl jist, že Dejus nedopustí, aby se mámě stalo něco zlého. Ti dva byli jediná rodina, kterou měl. Za ta léta už si zvykl na máminu poškozenou paměť i na to, že si s tátou nemůže pokecat o klukovských záležitostech. Oba dospělí sice dokázali naslouchat, ale Dejus se zmohl s bídou na pět srozumitelných slov a máma do druhého dne zapomněla, co říkal. Pamatovala si vlastně jen to, že je Zik jejím dítětem a oslovovala ho správným jménem. Hladívala ho po vlasech a líbala na tvář. Táta to štěstí neměl. Každé ráno se mámě musel znovu představit a vysvětlit jí, že se snaží postarat o ni a jejího syna. Přesto mámu až neuvěřitelně miloval. Občas byl k politování, ale teď byl Zik rád, že ho máma má vedle sebe. Jen doufal, že Dejus nepřišel při tom zmatku kolem požáru k nějakému úrazu.

Konečně dorazil na křižovatku chodeb. Odbočil doleva a po pár metrech musel sešplhat šachtou dolů. Poprosil své štěstí, aby ho neopouštělo, a pustil se další dlouhou chodbou, která ho vedla až pod čtvrté hradby. Podzemní bludiště tu bylo o něco členitější. Zde už má obstojnou šanci uniknout, kdyby náhodou někoho potkal. Přesto se tu a tam zastavil a pozorně naslouchal. Jediné, co k jeho uchu dolehlo, byl zvuk kapající vody. Rychle zahnal myšlenky na žízeň a vyrazil dál. Ještě jedna šachta dolů a páté hradby byly téměř na dosah. Navzdory únavě přidal do kroku, aby se tam dostal co nejdřív. Nyní už se cítil relativně bezpečný. Ještě mine další dvě odbočky a bude na místě, kde se před několika lety propadl strop jedné z chodeb. Asi nebyla příliš používaná, protože ten zával za celou dobu nikdo neopravil. Tady se dalo v pohodě vylézt ven na slunce v prostoru pátých hradeb.

Z poslední boční chodby, kterou chtěl minout, se těsně před ním vynořil chlap. Zik doplatil na to, že tak blízko u cíle své cesty přestal dávat pozor. Mohutná ruka ho popadla za nadloktí, smýkla jím do strany a chlapce zezadu sevřel medvědí stisk. Zašátral sice rukou po noži, ale do kapsy bohužel nedosáhl. Muž se i s ním otočil a Zik spatřil další dva strážné.

„Ale, ale... kohopak jsi to Riuxi, ulovil?“

„Nějaká malá krysa se courá, kde nemá!“ zaduněl hluboký hlas v jeho zádech. „No, zmetku, jakpak se jmenuješ?“

„Z...ik,“ odpověděl chlapec přiškrceně.

„A tvůj táta? Kdo je tvůj otec?!“

„De...i...jus,“ nedostávalo se Zikovi v tom medvědím sevření vzduchu.

„Ten asi nebude od nás, toho neznám,“ lehce zavrtěl hlavou strážný, na kterého chlapec viděl, „řekni nám, kde bydlíš.“

Zik ztěžka lapal po dechu, ale zdálo se, že si toho muž, který ho držel v sevření, ani nepovšiml. Právě mu totiž hlavou běžela záplava nevítaných vzpomínek.

Připadalo mu, že ten kluk vyslovil jméno DelRiux. Je možné, aby jeho bratr žil a měl syna? Nejdřív ho to zahřálo u srdce, ale vzápětí si uvědomil, že v takovém případě by se tenhle malý spratek mohl stát právoplatným dědicem skvělého sídla na druhých hradbách, kde teď žije on, Bruno Riux, se svou rodinou. Zase by se z něj stal „ten druhý“. Vzpomínky se nedaly zahnat. Jeho bratr, milovaný i proklínaný... Už když byli malí kluci, hrál brácha všude prim. Odmala ho převyšoval, ačkoliv byl mladší. Výborně se učil, měl přirozeně vlnité vlasy, tmavé podmanivé oči, uměl lidi rozesmát i nadchnout. Fakt je, že nebyl žádný svatoušek a užili si spolu spoustu dobrodružství i legrace. Jak dospívali, omrzely je rošťárny a raději společně chodívali za holkama. Ty nejlepší měl pochopitelně Kryštof. Ale všechny nemohly mít Kryštofa Riuxe, takže se dostalo i na Bruna Riuxe. Byly to báječné časy. Pak si brácha usmyslel, že se dá k péesce. Rodiče z toho byli rozladění, protože doufali, že právě on se svým charismatickým zjevem bude největším přínosem pro jejich obchod. Ale Kryštof se přemluvit nenechal. Obchod s magickými i nemagickými šperky tehdy převzal Bruno. Kryštof byl v péesce za hvězdu – no, jak jinak... Během několika let se vyšplhal k postu velitele. Naštěstí nezpychnul a Bruna bral s sebou na slavné „noční přeshradbové tahy“, kdy členové péesky vymetali všechny své oblíbené hospody. Vedl bohémský život. Denně pár hodin tréninku, spoustu peněz, nové luxusní bydlení na druhých hradbách... Budiž mu připsáno k dobru, že si tam přivedl celou svou rodinu. V péesce se šperky prodávaly mimořádně dobře, takže se všem dařilo přímo nad očekávání. A těch krásných holek!

Když se Kryštof bezhlavě zamiloval do mágovy dcery, nikoho tenkrát ani ve snu nenapadlo, co se z toho může vyklubat za průšvih. Hermína byla nádherná usměvavá dívka, která vlídně hovořila se všemi bez ohledu na věk, zdraví či bohatství. Lidé se jí svěřovali a ona byla plná pochopení pro trpící. Její otec DelBufo by Kryštofa jako jejího manžela velice uvítal a obě rodiny už pomalu kuly společné plány. Jenže když bratr požádal Hermínu o ruku, dostal košem. Nevzdal to a vytrvale byl v její blízkosti, pomáhal jí a nosil jí dárky, které mu ona vlídně ale stejně vytrvale vracela. To se táhlo skoro dva roky. Nakonec už všichni na dívku tlačili, aby Kryštofa vyslyšela. A tehdy nastal zlom, jaký nikdo nečekal. Dívka si přivedla domů toho přivandrovalce ze země nýmandů DelVorjaka a prohlásila, že se s ním zasnoubila. Pravda, on byl tak trochu zvláštní. Brána ho sem nějakou náhodou prohodila z jednoho blízkého světa. Už při svém vstupu bojoval proti nějakým potvorám po boku péesky, takže ho rovnou zařadili mezi nováčky. Jednou zachránil život králi a bylo mu za odměnu dovoleno vložit ruku do osudí. Všichni to brali jen jako takovou symbolickou poctu, takže většina přítomných zažila dost velký šok, když si vytáhl černou perlu a stal se šestým členem Velké sedmy. A přitom oproti bratrovi vypadal jako nemastný neslaný ňouma! Nikdo nechápal, jak mu mohla dát Hermína přednost před pohledným a statečným velitelem z péesky. Ani tehdy to Kryštof ještě nevzdal...

Krátce po Hermínině zasnoubení Velkou sedmu zaskočila nečekaná smrt stařešiny. Zase v ní zbylo jen pět vyvolených ze sedmi, takže při výroční slavnosti směli k osudí přistoupit nejváženější občané města, mezi nimi i Kryštof. Když vytáhl ruku z osudí, otevřel dlaň a ukázal přítomným černou perlu, všichni jásali. Ostatní s bílými perlami po něm jen závistivě loupali očima. Nyní patřil mezi vyvolené i bratr. Zvolil si oficiální jméno DelRiux. Hermína ho při blahopřání políbila a zase to vypadalo o něco lépe. Ale ne dlouho. DelVorjak a Hermína se vzali. Kryštof byl zdrcený. Teď už nebylo vhodné, aby za ní chodil a pomáhal jí. Trápil se a začal pít víc, než snesl. Nějakou dobu mu to procházelo, ale pak mu oznámili, že není vhodné, aby jako vyvolený dál vykonával funkci velitele péesky a tím ho elegantně sesadili. O to víc začal pít. Jednou v noci nad sebou ztratil kontrolu a vtrhl do domácnosti DelVorjaka, kde ztropil velký skandál. Den poté, když se z toho vyspal, přišla ho navštívit Hermína. Těžko odhadnout, co bratrovi pověděla, ale asi mu promluvila do duše, protože v následujícím období se DelRiux v pití hodně mírnil. Stal se z něj ale zamlklý smutný morous. Stále za ním přicházely ženy a dívky v naději, že ho z toho vyléčí, ale neuspěly. Když se Hermíně narodil syn, bratr pro něj koupil maličký, velmi drahý amulet ve tvaru podkovy. Konečně se snad smířil se svým neúspěchem v lásce. Po jiné už ale viditelně netoužil. Znovu začal pravidelně navštěvovat tréninky péesky a trávit tam spoustu času. Všichni doufali v obrat k lepšímu. S mladičkým DelHasem přátelsky soupeřil o post bojovníka a u DelBufa studoval historii Motýlí brány. Nepřátelští tvorové, kteří se z ní občas vynořovali, v něm nalézali zuřivého protivníka. Bojoval vždy naplno a beze strachu, jakoby vyzýval samu smrt. DelHas uznal, že se musí ještě hodně učit, aby dosáhl DelRiuxových kvalit. Velká sedma zůstala nekompletní i nadále. V osudí už snad byly jen samé bílé kamínky. Marně se mladí mužové, ba i ženy snažili zaplnit chybějící místo. I Bruno to zkusil, ale bez úspěchu. Motýlí brána zlobila stále častěji a brala si při obraně města životy mladých mužů z péesky. No a jednoho nešťastného dne, kdy nekompletní Sedma stála se strážnými proti zvlášť silnému výronu divokých šelem, přinesli po boji domů těžce zraněného Kryštofa. Tři dny kolem něj poskakovali všichni nejschopnější doktoři a mágové města. Podařilo se jim ho udržet při vědomí a zhojit zbytek poraněného mozku. Bratr ležel, hýbal jedním okem a dokázal spolknout jen trochu tekutiny. To byly veškeré projevy života, který v něm zbyl. Lidé si šeptali o tom, že takhle skončil jenom proto, že se vrhl mezi genoga a DelVorjaka, který by jinak stoprocentně zahynul. Bruno to nechápal. Pro Kryštofa by přece bylo lepší, kdyby DelVorjak umřel. Kdo ví, třeba by u něj Hermína po smrti svého manžela hledala útěchu. Proč ho sakra zachraňoval? A navíc za cenu vlastního života?! Nikdo to nechápal. Miloval snad tu nevděčnou potvoru tolik, že upřednostnil její štěstí před svým životem? To jaksi nemělo logiku. Možná se jen ve zlomku sekundy špatně rozhodl... Třetí den se na něj Hermína přišla podívat a od té chvíle přicházela každý den na hodinu nebo dvě. Krmila ho, ošetřovala a díky ní se začal bratr zotavovat. Byl to ale jen stín bývalého bojovníka. V podstatě nedokázal mluvit, musel se všechno učit znovu, skoro jako mimino. Navíc si ani nepamatoval, co bylo dřív. DelBufo prohlásil, že víc už se pro DelRiuxe udělat nedá. Od toho okamžiku za ním Hermína přestala chodit. Nával zuřivosti, který Bruno tehdy pocítil, se nedal zapomenout. Z jeho bratra nebude nic víc než tupá přežívající troska, zatímco ta mrcha Hermína má všechno, po čem člověk zatouží. Taková nespravedlnost! Tehdy vzal Bruno pomstu do vlastních rukou. Ze svých cest si jako hosty přivedl tři temné mágy a přichystal na mladou DelVorjakovic rodinu léčku. Dělali chybu, že se procházeli ve veřejném parku druhých hradeb jen sami s dítětem. Navíc tam chodívali brzo ráno, kdy tam obvykle nevstoupila živá duše. Bylo snadné je překvapit a znehybnit.

„Teď zaplatíš za utrpení mýho bráchy. Teď uvidíš umírat ty, které miluješ, a tenhle okamžik bude to jediné, co si po zbytek svýho mizernýho života budeš pamatovat,“ zasyčel Bruno do vyděšeného Hermínina obličeje. Její malý syn se snažil přibatolit k matce, zatímco znehybněný DelVorjak zavřel oči.

„Tiásku, utíkej k tátovi, honem běž k tatínkovi,“ podívala se zoufale na malého synka. Dokázala narušit znehybnění aspoň do té míry, aby mohla mluvit. Dítě ji kupodivu poslechlo a ťapalo směrem k otci.

„Lásko,“ zavibroval v jejím hlase vzlyk, „lásko, ty to dokážeš. Vezmi Tiáska a uteč. Utečte oba. Vždyť to umíš. Utečte oba, nebo vás zabijou. To jediné bych fakt nepřežila. Tak si pospěš a uteč!!!“

Bruno se zadostiučiněním kývl na mágy a ti pozdvihli paže, aby zkřížili složité kouzlo, při kterém dva lidé zemřou a třetí přijde o paměť vyjma jediného tragického okamžiku. Zvedl se podivně propletený divoký magický vír, který zasáhl přítomné i nejbližší okolí. Stromy zaúpěly jako při mohutné vichřici a lidé uprostřed dění jako by dostali palicí do hlavy. Chvíli trvalo, než jim zase začaly fungovat všechny smysly. Najednou tu stála Hermína se skelným pohledem, kousek od ní Bruno, za ním jeho tři mágové ...a v dohledu přes park se na ně jako náhodný svědek díval jeho postižený bratr Kryštof DelRiux. Halas v okolí napovídal, že sem co nevidět dorazí lidé, kteří si všimli magické aktivity.

„Co se to sakra stalo, Hermíno?“ otočil se Bruno na mladou ženu, aby zjistil, jak na tom je.

„Já nevím... Co tady vlastně děláme?“ upřela na Bruna naprosto zmatený pohled. Ono se to podařilo, zajásal v duchu, ale mátlo ho zmizení jejího muže a dítěte.

„Kde je ten chlap a děcko?“ zeptal se mágů.

„Otevřel bránu a zmizel i s dítětem dřív, než jsme ho stihli zlikvidovat,“ sdělil mu šeptem jeden z nich.

„Otevřel bránu uprostřed města? To ale znamená, že se stejně nemůže vrátit. Zabili by ho tu za to. Něco takového si nemůže dovolit ani člen Velké sedmy. A navíc je pravděpodobné, že to ani jeden z nich nepřežil. Takže, pánové,“ otočil se Bruno k mágům, „oficiální verze zní: snažili jsme se zabránit tomu muži, aby svou rodinu odvedl branou někam bůhvíkam, ale nestihli jsme to. Podařilo se nám z jeho moci dostat jen Hermínu. Jasné?“

Vyšetřování celé záležitosti bylo mimořádně důkladné. DelBufo zuřil, když se potvrdilo, že bránu skutečně otevřel DelVorjak, a považoval za skandál, když se Hermínu nepodařilo nikomu z elitních lékařů dát do pořádku natolik, aby mohla vypovídat. Bruno byl dobře naladěný. I když se mu záměr nevydařil tak úplně přesně, jak plánoval, tohle ho taky uspokojovalo. Jen bratr Kryštof někam zmizel a domů už se nikdy nevrátil. Ani po něm nepátral. Skoro si oddechl, že už se nemusí dívat na jeho znetvořený obličej a poslouchat skřeky, které mrzák vydával, když se snažil promluvit. Jeho rodině teď spadlo do klína sídlo na druhých hradbách a obchod s amulety tu jen vzkvétal.

„Hej, Riuxi! Povol trochu, jinak ho uškrtíš,“ přerušil proud jeho myšlenek strážný. Bruno si uvědomil, že stojí v podzemní chodbě a pořád pevně svírá chlapcův hrudník. Nejbezpečnější by bylo toho spratka zabít. Ale to by tu s ním nesměli být ti dva hlupáci v uniformě, co ho už dvakrát oslovili jménem. Teď budou zaručeně trvat na tom, aby kluka pustil živého. Zatracená práce!

„Tak povídej! Odkud jsi? A kdo jsou tvoji rodiče?“ povolil trochu sevření.

Zik z toho muže cítil přímé ohrožení života. Už jednou zažil podobný pocit a tenkrát si odnesl pořádný šrám nožem přes žebra. Má říct pravdu nebo lhát? Co bude bezpečnější? Rozhodl se pro kompromis.

„Z pátých hradeb, prosím. Mámu nemám a otec je Degus Zamarad,“ půjčil si bez uzardění jméno jednoho ze sousedů, který byl známý svou cholerickou povahou a často působil zmatky v přístavní krčmě.

„No jo, toho znám,“ ozval se druhý strážný. „Pěknej rapl. Tomu je lepší se vyhnout, než se s ním hádat. Radši toho kluka pusť.“

„Kudy ses dostal do podzemí?“ nevlídně pokračoval ve výslechu Bruno Riux.

„Propadlou chodbou. Ale už nevím, kde to bylo. Zabloudil jsem. Pěkně prosím, ukážete mi cestu ven?“

„Zatracená práce! Dneska jde všechno na levačku,“ Riux si přehmátl a uchopil Zika za šaty pod krkem. Druhou rukou mu z obou stran vrazil pořádnou facku.

„Ale, šéfe...“ nesměle namítl strážný, ale pak si svou řeč rozmyslel a couvnul.

„To jen aby si pamatoval, že nemá v podzemí co dělat,“ procedil skrz zuby Riux a odhodil chlapce tak prudce, až upadl a přistál pod nohama strážného.

„Dávám ti ho na starost, Maxi. Zavážeš mu oči a vyhodíš ho nahoru u nemocnice. Jasný?! A pak nás dohoníš. I když možná by bylo bezpečnější ho zabít...“ zvažoval ještě Riux svoje rozhodnutí.

„Nemyslím, že to je nutné,“ řekl Max tiše, popadl zvedající ho se Zika a hrubě mu svázal ruce za zády. Riux se po nich naposledy podíval, lehce pokrčil rameny a pak kývl na druhého vojáka. Spolu s ním vyrazil chodbou na opačnou stranu, než chlapce postrkoval Max.

„No, kamaráde, měls to pěkně nahnutý,“ řekl strážný, když mu zavazoval oči. Teď už nebyl tak hrubý. Chodba byla dost široká na to, aby mohl svého zajatce držet za nadloktí a vést ho vedle sebe. Zik potěšeně zjistil, že je šátek špatně uvázaný a kolem nosu částečně vidí. Ale i kdyby neviděl, přesně věděl, kam směřují. Bylo mu to trochu divné, protože šli chodbou, která byla slepá. Jakmile došli na konec, voják se sehnul k podlaze. Zik koutkem oka viděl, jak se jeho ruka s prstenem přibližuje k místu ve stěně, kde byl vyryt jakýsi divný znak. Ten při přiblížení prstenu zasvětélkoval. Max se zdvihl a otočil Zika o čtvrt obrátky.

„Teď zdvihej nohy, půjdeme po schodišti.“

Tam, kde ještě před chvílí byla stěna, se teď nalézaly schody vzhůru. Zik si vzrušeně uvědomil, že odhalil další kousek tajemství podzemního bludiště. Schody je zavedly do malé vlhké místnosti plné harampádí. Strážný otevřel dveře a pak Zikovi rozvázal ruce a strhl šátek z očí. Prudce ho vystrčil ven na vzduch.

„Už nikdy do podzemí nelez, rozumíš?! Je to přísně zakázané!“ poučil ho na rozloučenou a nechal ho mžourajícího v ranním slunci. Dveře zaklaply a bylo slyšet, jak muž zamyká.

Zik se rozhlédl. Skutečně stál v místech, odkud bylo vidět nemocniční budovu i kryté přístřešky, které se během noci zaplnily raněnými z pátých hradeb. Žádný luxus to tady nebyl, ale aspoň tu člověku ovázali zranění a dostal tolik jídla, aby přežil, pokud přežije. Kdo nemohl za péči zaplatit, zůstal tu týden po svém uzdravení a pomáhal novým pacientům. Občas se našel i nějaký ten dobrovolník. Bez nich by se tu jen málokdo dočkal uzdravení. Zik se chtěl otočit a vyrazit k domovu, když tu zahlédl známou mohutnou postavu, která přenášela ošetřeného zraněného pod volný přístřešek. Dejus. To nemůže být nikdo jiný! Zik se s neblahou předtuchou rozběhl k nemocnici.

Ještě než stihl vyslovit otázku, co je s mámou, Dejus ihned, jak ho zahlédl, zdvihl pěst se zdviženým palcem, že je všechno v pořádku. Zikovi spadl ze srdce obrovský balvan. Ukázalo se, že jejich příbytek opravdu lehl popelem a jeho rodiče hned vyrazili do nemocnice, aby pomohli s náporem zraněných. Našel mámu u necek při praní zkrvavených prostěradel.

„Ziku, miláčku,“ políbila ho na čelo a překvapilo ji, když ji Zik nadšeně objal. Utřela si ruku do zástěry a pohladila ho po vlasech.

Mezitím se u nich vynořil táta a podával mu kus chleba se sýrem.

„Ty v p-p-pořádku. Já moc rád,“ řekl svým úsporným stylem a věnoval Zikovi pokřivený, ale vlídný úsměv, „budeš taky p-p-pomáhat?“

„Promiň, tati, ještě musím zaběhnout na třetí hradby za Josefem a říct mu, co se stalo s jeho chráněnkou. Pak se vrátím a pomůžu vám tady nebo můžeme začít stavět nový příbytek.“

„Ne d-d-dobrý nápad. Někde se b-b-bojuje. Nebezpečné!“

„Neboj se o mě. Já umím proklouznout všude, nic se mi nestane.“

„Ty ne sám! Já t-t-tentokrát s tebou!“

„Ale tam, kudy chodím, se ty se svou postavou neprotáhneš. To bychom se na třetí ani nedostali,“ podivil se Zik, jak je tentokrát Dejus ukecaný.

„Ty čekej!“ přikázal rozhodně otec a zdvihl mu bradu, aby si mohl prohlédnout synův krk.

„Já p-p-promluvím s vrchní sestrou a ty tu p-p-počkáš!“ řekl až neobvykle zřetelně a důrazně. Takového ho Zik rozhodně neznal. Zvažoval, zda má poslechnout. Nikdy dřív s ním táta tak rozkazovačně nemluvil. Tu a tam mu něco vytkl nebo doporučil, ale tohle? Už se přece bojovalo i dřív, taky městem běhávaly různé potvory a to tátovi nevadilo. Proč teď najednou ten zájem? Než se stačil rozmyslet, Dejus byl zpátky. Teď už by bylo hloupé utíkat.

„Jdeme. O matku bude p-p-postaráno.“

„Ale na třetí hradby...“

„Ne na třetí! N-n-nejdřív na čtvrté.“

„A proč vlastně jdeš se mnou?“ rozhodl se Zik využít tátovy sdílnosti. „Přece by stačilo, kdybys mi řekl, co na čtvrtých potřebuješ. Zařídil bych to.“

„Hodně dětí p-p-pryč. Tvůj krk stopa k-k-luzné lano. Něco zlého t-t-tady.“

„Co zlého?“

„N-n-nevím. Snad u Rasiů.“

„Budeme proti nim bojovat?“ zatetelil se Zik vzrušením.

Dejus na něj vážně pohlédl a vzdychl: „Možná...“

Kráčeli směrem, odkud Zik přišel. Otec se zastavil před zanedbaným domkem, jehož sklep skrýval vchod do podzemí. Když nešly dveře otevřít, opřel se o ně a vylomil zámek. Bez zaváhání zamířil do sklepa, kde po žádném dalším vchodu nebylo ani stopy. Strhl si z hlavy šátek a sklonil se do rohu temné místnosti.

Zik zamrkal, ale ani tak nepřišel na to, jak se vlhká kamenná stěna mohla změnit na chodbu se schodištěm. Na druhé straně schodů táta zase průchod uzavřel. Jestli byl Zik někdy fakt překvapený, tak to bylo teď. V životě by ho nenapadlo, že právě jeho postižený otec podzemí nejen zná, ale dokáže otevřít i skryté vstupy. Uvědomil si, jak ho celá léta podceňoval a považoval za hloupého. Teď se najednou ukázalo, že uvnitř zmrzačeného těla možná žije velice zajímavá osobnost. Zik byl zvědavý, zda má táta v šátku schovaný podobný prsten, jako měl Max, ale teď nebyla vhodná chvíle na všetečné otázky.

„Ty m-m-álo překvapený,“ mrkl na něj Dejus, když si šátek natáhl zpět na hlavu.

„V podzemí už jsem byl,“ tiše odpověděl Zik, „ale že to tu znáš i ty, to tedy zírám.“

„Teď p-p-půjdeme rychle,“ ujal se vedení otec a vyrazil chodbou.

Náhle se proti nim ozvaly kroky. Zik se skoro orosil zděšením, že by to mohli být ti, které dnes už jednou potkal. Otec ho zastavil, znovu sundal z hlavy šátek a rukou, ve které šátek držel, ho přitiskl ke stěně chodby. Chlapec měl pocit, jako by se vsákl přímo do hmoty stěny. Zároveň se mu zhoršilo vidění. Kolem nich přepochodovalo pět stínů. Pak ho otcova ruka vytáhla zpět do chodby a pokračovali v cestě. Asi za půl hodiny se vynořili někde na čtvrtých hradbách. Tady to Zik neznal. Několik minut kráčeli křivolakými uličkami, kde si jich nikdo nevšímal, ale pak se dostali mezi jednotně vypadající strohé baráky a tady je zastavil ozbrojený muž.

„Vás neznám. Kdo jste a co tu chcete?“

„Mluvit s někým, k-k-kdo velí,“ snažil se Dejus vyslovovat co nejsrozumitelněji.

„To by mohl říct každej, jestli neznáš dotyčného jménem, můžeš udělat čelem vzad a hezky rychle zase zmizet.“

„Musíme mluvit s Josefem ze třetích, s Hádem nebo s DelHasem,“ prohlásil Zik co nejpevnějším hlasem a dodal, „jde o děti, které byly v noci proti své vůli odvedeny od rodičů. Neseme důležité informace.“

„Copak nevíš, že našeho krále i DelHase zabili? Ale abyste neřekli, přece jen vám někoho zavolám. Informace o dětech ho budou zajímat,“ připustil muž, otevřel dveře domku, u kterého stál a vyslal starší ženu se vzkazem.

Trpělivě čekali asi deset minut. Pak se v uličce vynořila dvojice mužů. Jedním z nich byl DelHas. Byl zarostlý jako loupežník a nejspíš ještě stále tajil svou totožnost.

„Tiane,“ zamával na něj Zik

„Rád tě vidím, Ziku,“ usmál se muž, když se svým společníkem došel až k nim, „jsou v pořádku i ostatní?“

„To nevím. Oni je odvedli až na druhé hradby. Utekl jsem jen já. Byli jsme na laně s provazem na krku. Ostatní už se osvobodit nedokázali.“

„Dovedl bys na mapě ukázat, kam je odvedli?“

„No jasně. Sledoval jsem je až k jedněm dveřím, kam všichni vstoupili. Jestli máte mapu, tak vám to ukážu. Osvobodíte je?“

„Myslím, že tu je pár lidí, kteří to budou chtít zkusit,“ nezávazně slíbil muž. Pak se podíval na Dejuse a Zik začal překotně vysvětlovat.

„Tohle je můj otec Dejus a vlastně jsme sem přišli hledat Josefa ze třetích, abych mu mohl říct, co je s Hankou...“

„To nech na mě, zařídím to.“

Zik začal něco namítat, ale pak se zarazil, když si všiml, jak se ti dva muži vzájemně prohlížejí a vůbec ho neposlouchají.

„Sebastian... T-t-ty živý,“ promluvil otec a hleděl Tianovi přímo do očí.

„Panebože, to snad není možný,“ tiše, jakoby pro sebe, řekl DelHas, „myslel jsem, že jsi mrtvý, když ses tolik let neobjevil. Opravdu jsi to ty, DelRiuxi?“

„Nyní jen Dejus. Jen p-p-pomocník v přístavu,“ namáhavě ze sebe vysoukal otec.

„On je tvůj syn?“ ukázal Tian na Zika.

„Ne. Jeho otec m-m-mrtvý, já se jen t-t-trochu starám,“ snažil se mluvit srozumitelně a bolestně při tom křivil tvář.

„Je moc šikovný,“ pochválil Zika DelHas.

„Jo. Až moc,“ zašklebil se souhlasně Dejus.

„Poslyš,“ ztišil hlas Tian, „jak jsi na tom? Dokázal bys mě krýt u brány? Snažil jsem se ji zapečetit, ale je to jako zalepovat myší díry ementálem. Nebo ty pečetě někdo svévolně láme. Budu s tím zase co nevidět potřebovat pomoc.“

„Já p-p-pomůžu. Řečnění mi n-n-nejde, ale ruce i m-m-mozek umí to, co dřív.“

„To rád slyším, brácho. Tak pojďte oba se mnou,“ kývl na příchozí a vedl je uličkami dál do střeženého prostoru. Nikdo ze zdejších obyvatel ani netušil, že se ve výcvikovém prostoru nováčků na druhých hradbách právě potkali dva právoplatní bojovníci Sedmy DelHas a DelRiux.

Errata:

12.08.2021 12:51