Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Povstalci

Druhý den hned po ránu oba vyrazili do ulic s razítkem pro třetí hradby a doporučením, aby na tržišti v prostoru čtvrtých hradeb zkusili najít nějakého zdejšího průvodce. Helara si ale ještě před odchodem nechala namalovat orientační schéma města, a když vyrazili ven, prohlásila, že nikoho nepotřebujou. Raf byl sice jiného názoru, ale moudře neprotestoval a mlčky kráčel po boku ochránkyně. U brány na čtvrté hradby bylo dost živo, lidé se courali ven i dovnitř, takže v tom chaosu ani nebyli podezřelí. Kontrola strážných byla jen vlažná a povrchní. Dál už se jen stačilo držet se spěchajících davů a na tržiště se dostali bez problému. Velikost plochy určené pro obchodníky je ohromila. Helara směnila další kámen za zdejší mince a konečně si mohli koupit i něco dobrého k jídlu. Zatímco si pochutnávali na čerstvém pečivu, rozhlíželi se zvědavě kolem sebe. Helara chlapce upozorňovala na strážné v civilu, o kousek dál byli svědky dvou krádeží a zadržení jednoho ze zlodějů. Ochránkyně pak ještě koupila menší košík, jaký zde nosilo spoustu žen, a do něj naskládala další pečivo a trochu zeleniny. Pomalu došli k bráně na třetí hradby. Tady byly hlídky pozornější a bylo jich tu víc. Helara se nenápadně upravila, aby vypadala spíš jako spořádaná hospodyně a Rafovi nařídila, aby si zapnul košili. Poslechl ji, prohrábl si pocuchané vlasy a ruce ležérně zastrčil do kapes. Loudal se jí v patách a oba prošli bez námitek do další části Quinwalu. Tady už nebylo snadné vypadat nenápadně. Lidí se tu pohybovalo mnohem méně a většina kolemjdoucích mužů měla pevné boty a rázný vojenský krok.

„Sakra, kde je ten zatracenej penzión s hospodou?“ začala se po nějaké době rozčilovat Helara. „Trčíme tu jako beďar na nose princezny.“

„Tak se někoho zeptáme,“ navrhl Raf.

„Geniální nápad! Na to bych fakt sama nepřišla,“ ušklíbla se jízlivě, „a nejlíp nějakýho fízla, co půjde kolem.“

„No a? Copak je něco divného na tom, když člověk hledá hospodu?“

„Máš vůbec v hlavě něco jako mozek? Jak se tu asi teď budou koukat na cizince, co myslíš?“

„No, když budou bohatí...“ neodpustil si malé popíchnutí Raf.

„Hlupáku!“

Oba ztichli, protože z jednoho domu se vynořila mladičká, jako obrázek hezká dívenka.

„Dobrý den,“ pozdravila zdvořile, „hledáte někoho? Mohu vám nějak pomoci?“

„Někde by tu měla vařit Evelína Obilová,“ nezaváhal Raf, „prý je dost dobrá kuchařka, tak jsme od ní chtěli něco ochutnat.“

„Jé, tu já znám,“ rozzářila se malá obyvatelka města, „Josef, její manžel, má hospodu hned tady za rohem. Ten cihlový dům, to nemůžete minout.“

Na křižovatce odbočila na druhou stranu a ještě jim vesele zamávala.

Raf se sehnul k botě a vyklepával si neexistující kamínek. Jakmile byla dívenka z doslechu, tiše prohodil: „Mám intenzívní pocit, že je to nějaká past.“

„No, taky se mi nelíbila. Na zdejší poměry byla nějak moc bezstarostná. Ale tady není kam se schovat, aby to člověk občíhnul zdálky. A protože to nejde jinak, podíváme se tam rovnou. Kdyby nás něco rozdělilo, sejdeme se na tržišti poblíž stánku s klobouky, nebo si u toho kloboučníka necháme vzkaz.“

Dům z červených cihel byl opravdu k nepřehlédnutí. Na to, že to měla být hospoda, zde vládlo podezřelé ticho.

„Počkej venku, podívám se dovnitř sama,“ nařídila mu ochránkyně, „kdyby mě zaskočili, tak se pokus zmizet.“

Než mohl něco namítnout, zabušila na dveře a pak je prudce otevřela. Kdyby za nimi někdo stál, nejspíš by ho tím omráčila, protože zamčeno nebylo. Kromě hluku, který způsobila Helara, se v okolí nic neozvalo. Rafovi z toho naskakovala husí kůže. Něco tu nebylo v pořádku.

V kapsičce se zavrtěl tulík. „Někdo se tě snaží magicky znehybnit,“ sdělil mu mentálně. Raf v mžiku aktivoval ochranné štíty a postavil se zády ke zdi, aby měl rozhled. Nikoho ale neviděl. Sakra, kde je ta Helara? Nějak dlouho se neozývá...

„Nikdo tu není,“ vyšla ze dveří v ten moment, kdy už se odhodlával k tomu, že ji půjde hledat.

„Ani se tu poslední dobou nevařilo,“ dořekla ochránkyně, když se jí znenadání mihla před obličejem chlupatá šmouha a něco malého doskočilo na její rameno. Automaticky to chtěla shodit dolů, ale to zvířátko k jejímu překvapení promluvilo: „Bacha, střílejí na tebe.“

Vtom dveře zaduněly, jak je kdosi zablokoval zevnitř. Tulíkův ocásek smetl šipku, co ženě mířila přímo na krk. Helara prudce odskočila a do dřeva za ní se zabodly další tři šipky. Na to, aby je zabily, nebyly dost velké, ale mohl na nich být jed.

„Héééaja,“ zaječela takovou intenzitou, že se Rafova husí kůže zdvojnásobila a zalehlo mu v uchu. Nejspíš ten jek kombinovala s magií, protože se kolem nich zviditelnili ozbrojení muži.

„Drž se za mnou,“ houkla na Rafa a silou kouzla vrhla proti těm, kteří je obkličovali, prach a kamínky z celého okolí. Nebylo pochyb o tom, že se je ti lidé snaží za každou cenu znehybnit nebo možná i zabít.

„Berou vám magii. Nedokážu chránit vás oba,“ sděloval svému příteli tulík, který mezi tím mistrně zneškodnil další malé střely.

„Tak ochraňuj její magii,“ nařídil mu Raf a seslal na vrhače šipek ochromující kouzlo. Bylo však už jen takové slabé nedomrlé a dál byl bez magie. Sáhl do kapsy po magickém kamínku, ale jen zbytečně promarnil uloženou magii. Než ji stihl využít, byla pryč i tato rezerva.

„Všichni na ně,“ zařval jeden z útočníků a všech osm mužů vyběhlo, aby je zdolali prostou přesilou. Helara protivníky zpomalila a Raf ucítil, jak ho magicky zaštítila.

„Je mezi nimi někdo silný,“ stěžoval si tulík, „vysává magii i přes mou ochranu.“ Raf už neměl čas mu odpovídat. Vyhnul se chlapovi, který ho chtěl strhnout k zemi, a druhému se tím dostal přímo do rány. Magický štít pohltil větší část úderu pěstí, přesto to byla šlupka. Uhnul před kopancem a rozdával tvrdé rány na všechny strany všemi končetinami. Tulík se míhal kolem něj a bolestivě kousal do rukou, nohou a krku nepřátel. Vypadalo to, že je jejich protivníci nechtějí ani tak zabít, jako spíš zajmout. Helara si počínala výrazně úspěšněji než on. Dva muže vyřadila postupně z boje úplně, ale ti zbylí měli protimagickou ochranu, takže bojovala hlavně pomocí nožů. Muži kolem ní krváceli, ale nevzdávali to.

Vtom zaslechli dusot mnoha dalších nohou.

„Tak to je v háji,“ pomyslel si Raf, když vykryl další ránu pěstí a ani se nestihl podívat, kolik dalších chlapů se přiběhlo zapojit do rvačky.

Náhle se kolem něj uvolnilo, a než se stačil zorientovat, zahlédl už jen pořezané útočníky, jak se dávají na útěk. Tulík mu nenápadně vklouzl pod košili a jeho drápky ho zašimraly na břiše.

„Jsi v pořádku?“ oslovil ho jeden z nově příchozích a Raf zahlédl Helaru, jak sbírá svou odhozenou sukni, oprašuje ji a připíná zpět kolem pasu.

„Nejsou mrtví. Dorazíme je?“ zeptal se muž, co se právě skláněl nad ležícími těly dvou zneškodněných útočníků.

„Nech je být. Nikdy nevíš, jestli to náhodou nejsou příbuzní některého z našich spojenců,“ odpověděl muž vedle Rafa. Pak vykročil přímo k ochránkyni.

„Klobouk dolů, madam. Bojovat po boku s vámi bych považoval za čest,“ zdvořile se uklonil a pokračoval, „říkají mi Štístko. Mohu vám nějak pomoci.“

„Tak zaprvé! Žádná madam, jmenuji se Helara. A za druhé, žádnou pomoc jsme nepotřebovali, zvládli bychom je i bez vás.“

„O tom nepochybuji,“ galantně souhlasil muž. „Proč vás napadli?“

„To nevím. Jen jsme hledali majitele zdejšího penzionu,“ kývla hlavou za sebe směrem k cihlovému domu.

„Ó jé, tak to je jasný,“ zasmál se muž. „Kdo se paktuje s Josefem, je automaticky nepřítelem Rasiů.“

„Jaké paktování? Jen jsem ho hledali,“ zamračila se ochránkyně.

„To je v očích našich momentálních vládců totéž,“ ušklíbl se muž, „vlastně nám svým chováním nahánějí spojence přímo do náruče. Proč jste hledali Josefa?“

Helara kývla na Rafa, aby to muži vysvětlil.

„Měla u něj být ubytovaná jedna naše známá. Josefova žena Evelína ji sem pozvala na návštěvu.“

„Josef i Evelína jsou momentálně schovaní na čtvrtých hradbách. Ale jestli chcete, zavedu vás na naše území a můžete si s nimi promluvit.“

„To by bylo výborné,“ usmál se Raf.

Cesta na čtvrté hradby vedla podzemím, kde skupina potkávala roztroušené hlídky. Pak se větší část jejich doprovodu odpojila a v cestě pokračovali jen ve společnosti Štístka a jeho kolegy. V místě, kde opět vyšplhali ven na ulici, hlídkovalo sedm po zuby ozbrojených mužů. Se Štístkem se znali, takže dál pokračovali bez zbytečného zdržování. Procházeli územím nevábně vypadajících chatrčí, kde se zdržovali především nemajetní obyvatelé. Jejich průvodce zpomalil až před osamělým kamenným domem, kolem kterého postávalo několik mužů a žen, povídali si, kouřili a někteří i něco popíjeli. Nově příchozí přitáhli jejich pozornost, ale jen na okamžik. Společně vešli do veliké chladné místnosti, kde kromě stolu, židlí a rohové kuchyně byla jen jedna bytelná skříň a několik polic na nádobí a potřeby k vaření. Kamenné holé zdi příliš útulně nepůsobily. Štístko oslovil menšího kluka, co tu pomáhal loupat brambory, a poslal ho hledat Josefa. Helaře a Rafovi nabídl židli a začal se omlouvat, že větší luxus jim momentálně nabídnout nemůže.

Asi po čtvrt hodině kluk přivedl mohutného vousatého muže s bystrýma očima.

„Tak tohle je Josef,“ plácnul muže přátelsky po zádech Štístko. Pak zamumlal něco, že mu ještě neskončila služba a nechal je s mohutným chlapíkem o samotě.

Vzájemně se pozdravili a Josef si k nim přisedl.

„Nejsi ty náhodou Hančin bratr?“ zeptal se Josef Rafa poté, co se on a ochránkyně představili.

„Doufám, že mě u vás moc nepomlouvala,“ přikývl a usmál se, „kde bych ji našel?“

„Jestli ještě žije, tak nejspíš někde v podzemních kobkách Rasiů.“

„Cože?“ zhrozil se Raf. „Proč ji zavřeli? Co se stalo?“

„To je na trochu delší vyprávění. Nejvíc toho o ní ví Zik, ale ten se sem vrátí až někdy večer. A co vás sem vlastně přivedlo?“

Raf se tázavě otočil na Helaru. Nebyl si jist, kolik toho může prozradit. Muž sice vypadal důvěryhodně, ale blíž ho zatím neznali.

„Vyslala nás sem Nejvyšší rada mágů, abychom zkontrolovali, zda se kolem Motýlí brány neděje něco neobvyklého. Ochránci totiž opakovaně zaznamenali mimořádné magické výkyvy. Taky máme za úkol najít tu dívku, co u vás byla na návštěvě.“

„No, než vám poskytnu víc informací, musím se ještě s někým poradit. Máte někde domluvené ubytování nebo zůstanete tady u nás?“

„S námi si nedělejte starosti, dokážeme se vyspat kdekoliv. Jen bychom si rádi co nejdřív promluvili s někým, kdo zná podrobnosti o zdejší situaci. Můžete to zařídit?“

„Nic neslibuji, ale pokusím se,“ zvedl se muž, „zatím počkejte tady. Domluvím se s lidmi, co tu rozhodují, a dám vám vědět.“

Ještě než odešel, zařídil pro ně jídlo a pití. Helara ženě, co jim naservírovala občerstvení, na oplátku nabídla košík, který donesla z tržiště.

„Tak, a teď si promluvíme my dva, nebo snad mám říct my tři?!“ pronesla tiše, ale důrazně hned po jídle. „Proč jsi mi neřekl, že máš tulíka? Pokud jdeš s nějakým svým kolegou do terénu, je nezodpovědné před ním zatajovat jakoukoliv skutečnost. Tohle ti po akci vynese důtku, s tím počítej.“

„Ale...“

„Teď mluvím já. Tak drž klapačku a dobře poslouchej,“ prudce odstrčila prázdný talíř a nahnula se blíž, „kdybychom nebyli tak daleko, vrátila bych tě šupito presto tvému školiteli, ani bys nestačil mrknout. Jestli trpíš falešnou představou, že jsi mi byl po cestě nějak užitečný, tak na to koukej zapomenout! Zatím jsi jen nevyškolená nicka, co mi tu akorát komplikuje život.“

Z Rafovy kapsy se prodral malý tvoreček takovou silou, že urvaný knoflík trefil Helaru do brady.

„Ty jsi velmi nespravedlivá a víš to.“

Překvapeně zírala na naježeného mrňouse, který na ni mluvil, ten pak hupsnul na ochránčino rameno a ocásek nechal ležet přes její krk. „Dovol bolesti odejít,“ bylo to poslední, co Plavík pronesl nahlas. Raf si domyslel, že jeho malý přítel dál se ženou mluví jen v myšlenkách. Nerušil ho. Však on mu to později určitě vysvětlí. Stálo ho hodně přemáhání, aby své nadřízené něco nepříjemného neřekl. Tulíkovo chování ale naznačovalo, že má ochránkyně nějakou skrytou bolest, kterou silou mocí potlačuje a na povrch se vždy vyvalí už jen zlostná bezmoc. Helařina pozornost se soustředila na rozhovor, který nikdo v okolí neslyšel, občas zavrtěla hlavou a nakonec složila obličej do dlaní. Tulík se konečně ozval i v Rafově mysli: „Na nic se neptej, ona velký smutek, zlá slova jen zuřivost, že vzpomínky bolí. Já slíbil, že tobě nic nepovím. Nezlobíš se?“

„Zatracená práce! Kluk s tulíkem! A to musí potkat zrovna mě,“ řekla Helara, ale už to znělo spíš jako povzdech než jako zlostná výčitka, „jak jsi mu během cesty pod vodou dokázal zajistit vzduch? Magie bych si přece všimla.“

Raf pocítil ke svému malému kamarádovi vděčnost, jak dokázal potlačit probouzející se zuřivost ochránkyně a naladit ženu ke smířlivému tónu. Chopil se příležitosti a pustil se do vyprávění o tom, ze jakých okolností se s tulíkem potkali a o daru, který oba dostali při zasvěcení. Ochránkyně poslouchala a ani se nesnažila tulíka vyhnat z jeho pozice na krku. Raf s obavou sledoval, jak jeho malý přítel zneužil svého postavení a zacuchává Helařiny vlasy do podoby hnízda. Přemýšlel, zda je to jen Plavíkův zlozvyk, či zda to dělají všichni tulíci.

Jeho vyprávění krásně zklidnilo situaci, a než se u nich objevil člověk, aby je zavedl z kamenného stavení někam dál, tulík už se zase mohl přestěhovat zpět do své kapsičky na Rafově košili. Jen utržený knoflík zůstal zakutálený kdesi pod stolem.

Tentokrát je doprovod vedl do podzemí. Tady jim zavázal oči a zřejmě procházeli nějakými tajnými chodbami. Několikrát zahnuli do boční chodby a šátek s očí jim sundali až před schodištěm do nižšího podlaží. Skončili v prostorném komplexu místností, kde se pohybovalo několik lidí. Josef tu nebyl.

Ujal se jich chlapík, oblečený jako bojovník. Usadil je v menší místnosti, která podle vybavení sloužila nejspíš jako čítárna svitků. Na policích se jich tu povalovalo bez ladu a skladu velké množství. Dalších několik roliček odsunul ze stolu, aby si měli kam položit hrnky s pitím. Jakési slabé dosti hořké pivo Rafovi moc nechutnalo, ale nekomentoval to.

„Tímto vás vítám v hlavním stanu quinwalských povstalců. Slyšel jsem, že hledáte Hanu Vronovou. Mohu se zeptat, proč ji hledáte?“

„Jeden z Bdělých si přeje, abychom jí něco předali,“ odpověděla Helara a sledovala muže, jak na její prohlášení zareaguje.

„Takže vás posílá Bdělý?“

„My jsme jen předvoj. Časem dorazí i jedna naše loď a přiveze skupinu elitních kouzelníků.“

„Opravdu? A copak tu hodlají podnikat?“ zamračil se chlapík.

„Poslední dobou se tu děje něco, co ohrožuje celý náš svět. Jestli nezjistíme, co to je, a neuvedeme věci do pořádku, nečeká nás nic dobrého.“

„Tomu nerozumím. Vysvětlete mi, co vás vede k takovému předpokladu.“

Raf měl silný pocit, že možná hovoří s velitelem povstalců. Autoritativní vystupování z něj čišelo, i když mluvil nevzrušeným hlasem a seděl s nimi u jednoho stolu. Helara asi došla k podobnému závěru, protože se pustila do podrobného vyprávění o všem, co v poslední době řešili Bdělí a rada kouzelníků. Raf překvapeně naslouchal a konečně mu začaly do sebe zapadat všechny souvislosti. Zatím byl přesvědčen, že se účastní nějaké podružné mise, ale právě teď zjistil, že je přímo v centru nejzávažnějšího dění. Podle Helařina vyprávění se měla vyskytovat v samém jádru událostí především Hanka. Ta holka má opravdu magnet na průšvihy. Proč jen nemůže mít klid aspoň v době prázdnin?!

„Dívku, kterou hledáte, znám osobně,“ přiznal muž, když ochránkyně dovyprávěla, „dá se říci, že jsem jejím dlužníkem. Dostala se do problémů, když ji rasiovské stráže chytily a odvedly do klášterního podzemí. Sice odtud dokázala ještě s jedním chlapcem utéct, ale když se jednou v noci pokusila přesunout do jiného úkrytu, oba zmizeli. Nepodařilo se nám zjistit, co se s nimi stalo. Situace tam v té době byla značně nepřehledná a stráže na několika místech bojovaly se smečkami spídů. Osobně se přikláním k verzi, že už ona ani chlapec, co s ní byl, nejsou mezi živými.“

„Jak moc intenzivně jste je hledal?“

„Věřte tomu, že jsem je v rámci svých možností hledal déle než bylo moudré. Nezůstala po nich jediná stopa, ani náznak toho, že přežili.“

„A náznak toho, že zemřeli?“

„Taky ne. Zmizeli fakt beze stopy.“

„Říkal jste, že jste Hančiným dlužníkem,“ vmísil se konečně do rozhovoru i Raf, „jak k tomu došlo?“

„To je na delší povídání. To bych raději přenechal jednomu svému malému příteli. On vám to jistě rád a barvitě vylíčí. Pošlu ho za vámi hned, jak dorazí.“

„A co Motýlí brána? Nejsou s ní poslední dobou problémy?“

„S ní jsou problémy pořád.“

„Takže nic mimořádného?“ vyzvídala Helara.

„Potřebovala by pořádně zapečetit. Jenže Rasiové to neumí a nám nedovolí, abychom to provedli. Zkoušel jsem ošetřit nejhorší průchody, ale je to jen jakýsi dočasný flastr. Původně jsem předpokládal, že bude fungovat o něco déle... Některé světy, se kterými nás brána náhodně spojuje, jsou nepříjemně agresivní.“

„To by mohlo být ono. Třeba by to riziko pro náš svět mohlo přicházet Motýlí bránou. Co všechno je potřeba k jejímu zabezpečení?“

„Ideální by bylo, kdyby se sešla Velká sedma Deliů a vykonala kompletní zavírací obřad.“

„Rasiové to udělat nemohou?“

„To nevím. Museli by vytvořit Velkou sedmu z pokrevně spřízněních kouzelníků a vědět, jak na to.“

„A vy víte, jak na to?“

„Poslyšte, ženská, já jsem především bojovník. Znám techniku a postupy. Na podrobnosti byste se musela zeptat nejvyššího mága nebo deliovského kněze.“

„Tak to bych se zeptala opravdu ráda.“

„To věřím, ale má to háček. Náš mág je někde v rasiovském vězení v kómatu, a co se stalo s knězem, to se nám zatím nepodařilo zjistit.“

„A další členové Velké sedmy?“

„Tady jsme jen dva. Krále nám Rasiové zabili a sedmý chybí už řadu let.“

„Opravdu? A nevadilo vám to při péči o bránu?“

Mužův pohled ztvrdl a signalizoval, že ochránkyně už ve svých dotazech překračuje veškeré meze. Budiž Helaře připsáno k dobru, že ani ona neuhnula pohledem a čekala na odpověď. Muž chvíli přemýšlel, zda se má nechat vyslýchat, ale pak nejspíš usoudil, že bude lepší mít ochránkyni na své straně, a pokračoval.

„Ano, trochu to vadilo. Museli jsme zavírací techniku používat častěji než kdysi.“

„A proč jste svůj počet nesrovnali?“

„Nenašli jsme vhodnou osobu.“

„Kdo určuje, která osoba je vhodná?“

„Los osudu.“

„Cože?“

„V našem chrámu je zvláštní koule, plná kulatých bílých kamínků, lidé jim říkají perly. Kolem je sedm křesel, do kterých usedá vládnoucí rod. Když se některé místo uprázdní, zaujmou zbylí členové Velké sedmy svá místa a vyzvou k přistoupení k osudí vybrané lidi z řad příbuzných, kteří mají předpoklady vládnout. Kdo z nich místo bílého kamínku vytáhne černý, je přijat.“

„Kdo tohle zařízení vytvořil?“

„Nevíme to úplně přesně, ale domníváme se, že je to dílo jednoho z našich předků, kterému říkali Cestovatel. To on nás naučil zavírat Motýlí bránu, aby se tu dalo normálně žít.“

„A co obyvatelé města? Netlačili na vás, abyste doplnili prázdné místo?“

„To víte, že tlačili, zvlášť když přišlo období, kdy zela prázdnotou dokonce tři místa.“

„Tři? Tak daleko jste to nechali dojít?“

„Oficiálně prázdné bylo jen jedno. Náš bojovník byl vážně zraněn a byl nepoužitelný, další člen Sedmy zase beze stopy zmizel a nedalo se zjistit, zda žije. Proto jsme přijali správce a dali mu jméno, ačkoliv nikdy k osudí s perlami nepřistoupil. Bylo to jednodušší, než mezi lidi vnášet neklid neustálým hledáním chybějících členů.“

„Takže dál už jste nehledali?“

„Ale jo, pořád jsme to zkoušeli, ale los osudu nikdy nikoho nevybral.“

„Takže na zavírání brány vás bylo pět...“

„Spíš čtyři, správce jsme nechávali doma.“

„Ten zraněný se neuzdravil?“

„Vlastně uzdravil. Ale až po více než osmi letech. Nyní už je schopen mi pomáhat při zavírání Motýlí brány.“

„Výborné skóre,“ povzdechla ironicky Helara, „takže momentálně má Velká sedma dva použitelné členy. To se nedivím, že vám to flastrování brány nejde. A navíc ten podvod se správcem... Proč jste mi o tom vlastně řekl?“

„Protože už si o tom musím konečně promluvit s někým nezaujatým. Poslali vás sem Bdělí, takže je asi na čase, abychom otevřeně přiznali svou chybu. Neměli jsme to dělat. Rozepře mezi námi zavinily všeobecnou nestabilitu. Přímo jsme si říkali o to, aby nás někdo převálcoval. Měli jsme vybudovaný takový skvělý systém, jak to tu ohlídat, a zklamali jsme. Ale co teď? Průšvih je v tom, že nás nikdo nedokázal nahradit. Rasiové se sice chopili vlády, ale s Motýlí bránou si nevědí rady. Poslali za necelý měsíc na smrt víc lidí než my za posledních pět let.“

„Cením si toho, že se mnou mluvíte na rovinu,“ přikývla Helara, „také máme zájem na tom, aby se zdejší situace stabilizovala. Vy to tu ale znáte líp. Jaké řešení problému byste zvolil vy?“

„Když bude potřeba, pomůžete nám?“

„Nebude vadit, když si nejdřív promluvím s nějakým zástupcem současné vládnoucí skupiny?“

Rafa překvapilo, jak oba najednou začali být opatrní. Jakoby se zalekli, aby neřekli víc, než je záhodno.

„Jestli se k nim dokážete dostat, bránit vám nebudu.“

„Myslíte si snad, že nás zabijí?“ snažila se ochránkyně vyrazit z muže ještě nějakou informaci.

„Ne, to nepředpokládám. Oni obvykle nevraždí lidi na potkání. Ale celou tu dobu se pokoušejí odchytit co nejvíc mágů. Moc rád bych věděl, k čemu je tady potřebují.“

„Možná je naverbovali do svých řad,“ nabídla jednu možnost Helara.

„Tady není tak snadné si dobíjet magii. V celém Quinwalu je jen jedno místo, kde to jde, a to se nachází na prvních hradbách. Je ale slabé a víc jak dva lidi denně nezvládne. S bídou stačilo pro Velkou sedmu a dva mágy z péesky.“

„Péesky?“

„PS, palácová stráž byla elitní skupina, která si poradila i s obtížnějšími potvorami z Motýlí brány.“

„Ale před Rasii vás, zdá se, neochránila.“

„Dostali naše muže pomocí zrady.“

Ochránkyně vzdychla: „No, moc dobře to tu nevypadá. Jestli si Rasiové neporadí s bránou, budeme muset najít trosky vaší bývalé Velké sedmy a držet nad vámi ochrannou ruku, dokud si nedoplníte náležitý počet lidí a neobnovíte pořádek ve městě i za městem.“

Rafovi připadalo, že by se mohla Helara vyjadřovat diplomatičtěji. Muž se tvářil, jako kdyby žvýkal šťovík. Potlačil ale svou hrdost, vstal od stolu a prkenně se uklonil.

„Jo! A buďte tak laskav a nenechte se zabít,“ dodala Helara s mírným úšklebkem.

Muž jen lehce zavrtěl hlavou a trochu smutně se usmál: „Nápodobně, dámo. Doufám, že nezmizíte, jako naši mágové. Buďte opatrná.“

Dívali se za ním, jak odchází. Ten muž byl nepochybně bojovník, hrdý bojovník, který se náhle ocitl v situaci, kdy místo boje musí řešit spoustu jiných záležitostí a není si tak úplně jistý v kramflecích. Uvítal by pomoc, ale doprošovat se nebude. Rafovi byl sympatický. Hlavně tím, že mluvil pravdu a nebál se přiznat chybu. V každém případě se s ním dalo rozumně mluvit.

„Tak už se nám to začíná pomalu rýsovat,“ začala ochránkyně tiše mluvit, ale spíš pro sebe, než že by chtěla diskutovat s Rafem, „dá se říci, že tu hrubě selhalo zajištění Motýlí brány. Jenže co teď s tím? Potřebovali bychom prozkoumat i síly a možnosti druhé strany. A taky někde najít tu tvoji podařenou sestřičku. Ještě si tu počkáme, co nám řekne ten kluk, na kterého se náš hostitel odvolával. Možná bude fajn se vyspat a zejtra se pokusíme oslovit některého z Rasiů.“

„Já bych radši pomohl tady těm. Zastali se nás a seriózně komunikují.“

„Což o to, taky jsou mi celkem sympatičtí, ale my potřebujeme co nejdřív zajistit bezpečnost zdejšího okolí. Kdyby měli Rasiové lepší možnosti, poskytnu šanci jim. Naše mise není žádná vycházková akce, je nutné uspět, jinak všem hrozí dost děsivý osud. Nemůžeme se řídit sympatiemi, teď je důležitá síla a schopnosti.“

„Co když nás zase budou chtít zabít?“

„Nebuď labuť. Kdyby nás chtěli zabít, vypadal by náš konflikt úplně jinak. Chtěli nás dostat pod kontrolu, to ano, ale zabít? Kdepak! Pokusili se nás zajmout živé.“

„Kradli nám magii. Tulík se tomu snažil zabránit, ale tak úplně to nedokázal,“ připomněl ochránkyni Raf.

„Jo, všimla jsem si. Asi bude lepší si magii z kamenů doplnit až v okamžiku, kdy ji dokážeme účelně využít.“

Helara začala plánovat, co ráno podniknou, a jaký způsob kontaktu s nepřátelskou stranou bude nejvhodnější. Poučovala Rafa, jak se má chovat, co smí říkat a do čeho se nemá plést. Trpělivě naslouchal, ale vrtalo mu hlavou, jestli ho ochránkyně opravdu považuje za takového tupce nebo se jen snaží zabít čas, než dorazí ten kluk a poví jim něco o Hance. Naštěstí nemuseli čekat dlouho.

Malej kluk se k nim přihrnul jako velká voda. Rozzářené oči, dychtivá tvář.

„Já se jmenuju Zik. Josef povídal, že je tu Hančin brácha. Ty jsi fakt Raf?“ úplně ignoroval přítomnost ženy.

„No, kamarádi mi tak říkají. Ale jestli o mně Hanka něco vyprávěla, tak jí nevěř. Děsně si vymýšlí.“

„Jednou povídala, že má dva skvělé bráchy a dala by nevímco za to, kdyby tu mohli být s ní.“

„Kde je?“ zvážněl Raf.

Klukova rozzářenost pohasla, jen smutně pokrčil rameny: „Já fakt nevím.“

Najednou vypadal tak nešťastně, že ho bylo Rafovi líto.

„Tak nám aspoň pověz, do čeho se tu vlastně připletla.“

„Tian vám to neřekl?“

„Ty prý to umíš vyprávět líp.“

„Tak jo, já vám to všechno povím,“ posadil se k nim Zik a začal, „s Hankou jsem se seznámil na tržišti a slíbil jí, že ji zavedu tam, kam ji Josef nechtěl pustit. Jenže té noci se všechno hrozně zkomplikovalo...“

Raf i Helara napjatě poslouchali příběh plný bojů se spídy a komplikací při zavírání průchodů v Motýlí bráně. Další střípky zapadly do mozaiky jejich vědomostí. Zik bral ohled na to, že nejsou z Quinwalu a vysvětloval jim věci, které už jednou musel vysvětlovat i Hance. Na tak malého kluka prokázal velký přehled, znalosti i inteligenci. Raf docela chápal, proč si ho Hanka vybrala jako průvodce. Přesto mu jeho intuice říkala, že jim přece jen některé detaily zatajuje. Kdo ale říká při prvním setkání s neznámými lidmi všechno? I tak jim toho o skupině kolem Deliů prozradil možná víc, než tušil.

„Pokračuj v rozhovoru ty,“ vyslala Helara k Rafovi mentální pokyn a snažila se vypadat nenápadně, aby nenarušila Zikovu sdílnost.

„Takže naposledy jsi Hanku viděl na druhých hradbách u zdi kláštera?“

„To sice ano, jenže ona pak ještě kontaktovala Tiana, že se jí a Matymu podařilo utéct a jsou schovaní pod kasárnami u jednoho opraváře zbroje. Tian tam poslal strážného, co s námi sympatizuje, ale ten už je u opraváře nenašel. Prý byl Eda, to je ten opravář, hrozně vylekaný a odmítl mu cokoliv říct. Že už o těch dvou nechce v životě slyšet, a kdyby býval věděl, co provedou, v životě by jim nepomohl. Nic víc z něj náš známý nevyrazil.“

„Proč za ním nešel Tian osobně?“

„Blázníš? Všichni ho tam znají, hned by ho chytili. Dokud si Rasiové myslí, že je po smrti, má proti nim určitou výhodu.“

„Možná bychom se za tím chlapíkem měli vypravit my a zjistit, co se tam přihodilo.“

„Do kasáren se nedostanete.“

„Že bych se nechal naverbovat?“ napadlo Rafa.

„To ti nepomůže,“ zavrtěl hlavou Zik, „výcvik probíhá dva roky a po celou tu dobu se nehneš ze třetích hradeb.“

„Hm, takže tenhle nápad škrtám.“

„Jedině,“ řekl váhavě kluk, „že bychom vás nějak dopravili do hospody, kam dost často Eda chodí.“

„Hospody tady pořád ještě fungují?“

„To si piš! Kde myslíš, že tady lidé berou informace?“

„Jasně, to dá rozum. Poslyš, ty znáš někoho z Rasiů?“

„Jenom od vidění. Podle toho, co o nich vyprávějí ostatní, je lepší se od nich držet dál. Kdo se jim znelíbí, a nemusí to být ani velký přestupek, končí jako otrok nebo v nedalekém dolu na diamanty. A odtamtud se lidé moc často nevracejí.“

Raf se zamyslel. Zdálo se, že se Hančina stopa ztrácí u toho opraváře na druhých hradbách. Rozhodně si s ním budou muset promluvit. Třeba Helaru napadne, jak to provést. Případně využijí nabídku a nechají se doprovodit do tamější hospody.

„Ty, Rafe...“ zadíval se na něj kluk se spikleneckým výrazem, „Hanka povídala, že tě pořád doprovází zvířátko, nějaký tulík, co má rád sušenky...“

Zalovil v kapse a vytáhl načatý balíček sušenek. Ještě ho ani nestačil položit na stůl a už vedle balíčku seděl Plavík a kluka si pozorně prohlížel.

„Tebe ta tvoje mlsná huba bude jednou stát život,“ ušklíbl se Raf, když ani on okem nepostřehl tulíkův přesun z kapsy k sušenkám.

„Jé, ten je krásnej,“ rozplýval se Zik, „mohu si ho pohladit?“

„Zkus to. Přinesl jsi mu sušenky, to on určitě ocení.“

Tulík byl nadšený, že si s ním zase někdo po tak dlouhé době chce hrát a přistoupil na všechno, co Zik zkoušel. Hledal schované kousky sušenek, lezl chlapci za krk i pod košili, když bylo třeba, a Zik vesele výskal. Najednou vypadal o mnoho mladší. Raf si udělal pohodlí a shovívavým pohledem sledoval jejich dovádění.

Do místnosti vstoupil vysoký muž, kterého ještě neviděli. Jednu část obličeje měl znetvořenou a málo pohyblivou. Mohli se jen dohadovat, jestli se opravdu usmívá.

„Dobrý večer,“ pozdravil a bylo vidět, jak se mu špatně mluví, „děkuji za radost p-p-pro mého syna. Nemá jí mnoho.“

Rafa překvapila tulíkova reakce. Hbitě uhnul číhající Zikově ručce a přeskočil na příchozího. Vyšplhal na jeho rameno a přitulil se k němu.

K Rafovi dorazilo tulíkovo mentální sdělení, které kromě něj nikdo nemohl slyšet: „Veliké srdce, velká láska, veliké trápení. Kdybych neměl tebe, zvolil bych si jeho.“

To byla neobvyklá poklona a vyjádření sympatií. Raf až skoro pocítil bodnutí žárlivosti. Tulík vycítil jeho reakci a pobavilo ho to. Chvíli se u muže zdržel a na Zikovi bylo vidět, jak váhá, jestli se hodí, aby tulíka chytal tátovi na rameni. Muž si přitáhl židli a posadil se k nim. Pak něžně sundal Plavíka a dal ho Zikovi na hlavu. Okamžitě vypukla další honička. Plavík vyběhl z místnosti a Zik za ním.

„Je d-d-divoký, snad zvířátku n-n-neublíží,“ namáhavě artikuloval muž.

„Nemějte obavy, tulík se o sebe umí postarat,“ uklidnil ho Raf, „není ani zdaleka tak křehký, jak vypadá. Myslím, že si tu radost užívá úplně stejně jako Zik.“

„Jsem vám vděčný,“ vysoukal ze sebe pomalu. Pak se obrátil na ochránkyni a zeptal se: „Co vy v p-p-plánu dál?“

„Půjdeme hledat muže, u kterého byla Hanka naposledy. Musí nám říct, co se stalo.“

„Eda?“

„Je to prý nějaký opravář zbroje.“

Muž se na ně zkoumavě díval a Raf ucítil mentální kontakt. Otevřel svou mysl, aby dal muži najevo, že nemá žádné záludné myšlenky.

„Znám ho,“ přikývl muž a tentokrát se zadíval na ochránkyni.

„Nejsme vaši nepřátelé. Máme zájem na tom, aby se do Quinwalu vrátil klid a pořádek,“ řekla a Rafa by moc zajímalo, jestli při těch slovech také otevřela svou mysl. Vsadit by se o to ale nechtěl.

„D-d-dovedu vás b-b-bezpečně k jeho d-d-dílně,“ vyslovoval pomalu slabiku po slabice, „teď vy spát, za č-č-čtyři hodiny p-p-půjdeme. Ale ani s-s-slovo Zikovi!“

„Děkujeme,“ usmála se ochránkyně. Muž jen kývl a odešel. Krátce poté se vřítili dovnitř Zik a tulík. Chlapec je dovedl do jiné malé místnosti a dal jim několik dek, aby si mohli ustlat na zemi. Pak donesl chléb, sýr a čaj.

Než je opustil, ještě se ve dveřích otočil: „Najděte Hanku, prosím! Je to tak trochu i moje vina, že se dostala do téhle šlamastiky. Ona se nám snažila pomoct a my...“ Zik nedořekl a rychle zmizel.

„Nevím, jestli se dá tomu jednookému muži věřit. Jeho mysl je komplikovaná a uzavřená,“ mumlala napůl pro sebe Helara.

„Co ty na to, Plavíku?“ obrátil se Raf na svého malého přítele.

„On čestný, klidně věřte,“ prohlásil tulík nahlas, „on je náš přítel.“

„No, to je trochu přehnané tvrzení po těch pár minutách, co se známe,“ ušklíbla se Helara.

Tulík hupnul na její pokrývku, kterou právě urovnávala a naježil ocásek: „On byl hodně zraněný na srdci i na těle, ale dal pryč zlobu a nechal si cit. Není šťastný, ale váží si každé chvíle, kdy je Zik veselý. Vděk u něj znamená přátelství. Věř tulíkovi a nenabízej mu peníze. Jeho srdce veliké a myšlenky čisté.“

„Páni, ty ale umíš dobře mluvit.“

„Doufám, že ty stejně dobře umíš naslouchat,“ odsekl tulík, přeběhl ochránkyni přes rameno a odrazil se k Rafovi.

„Není on občas trochu prostořekej?“ naježila se Helara.

„To ano, ale zase je fajn, že mu člověk může věřit,“ podrbal ho Raf láskyplně na břiše a jemně ho položil na rozestlanou deku.

„Jen aby,“ zamumlala a lehla si zády k nim. Raf došel sfouknout svíčku a rovněž se uvelebil k spánku.

Ráno, přesněji řečeno uprostřed noci je přišel vzbudit jednooký muž. Tiše vstali a vyrazili s ním do podzemního bludiště chodeb. Kráčel svižně a mlčky. Raf přemýšlel, jak to asi dělá, že chodba kolem něj lehce světélkuje, takže ani nepotřebují lucernu. Asi to ovládal kouzlem, protože ten efekt dokázal mávnutím ruky zrušit. Asi dvakrát se museli ukrýt v jakýchsi bočních chodbách, když kolem pochodovaly stráže. Jinak cesta probíhala bez zvláštních příhod. Malou zastávku udělali akorát v prostorách u vodního pramene, který tu stékal po skále někam hlouběji do podzemí. Napili se opláchli a snědli svačinu, kterou pro ně zjizvený muž nesl.

„Teď m-m-musíme jít rychle a potichu,“ šeptání mu šlo lépe než hlasitá řeč.

Nasadil ostré tempo. Nyní kráčeli do kopce. Několikrát otevřel průchod mezi patry a hnal je po žebřících nahoru. Raf byl přesvědčen, že má slušnou kondici, přesto měl co dělat, aby tomu muži a ochránkyni stačil. Chlapík se tu perfektně vyznal. Otvíral a zase zavíral utajené vchody a nikdy nezaváhal ohledně směru cesty.

Najednou Rafa popadl za loket a nacpal ho do jakéhosi výklenku. Nikde nic nebylo slyšet, přesto muž strnul v ostražité pozici s prstem na rtech. Napodobili ho v tiché nehybnosti a několik minut skoro ani nedýchali. Konečně kolem nich prošla nenápadná skupinka lidí. Jak o nich ten muž mohl vědět? Raf přemýšlel, jestli má plýtvat energií na magické vidění, ale pak to zavrhl. Tolik magických kamínků nemá a kdoví, co je ještě po cestě může potkat. Konečně muž mávl, že mohou pokračovat. Po několika minutách otevřel ve stěně chodby otvor a ocitli se v malé jeskyni, kde do kamenné prohlubně skapávala voda. Napili se a Zikův otec jim gestem nařídil, aby tu zůstali. Když za sebou zavřel vchod, překvapeně zjistili, že přes stěnu vidí do šera chodby. Trochu je znervózňoval malý prostor i fakt, že netušili, co jejich průvodce právě podniká. Dvakrát kolem nich prošla skupina vojáků, ale nikdo se u vstupu do jeskyňky nezastavil. To čekání jim připadalo nekonečné.

Pak se objevil. Protáhl se dovnitř a na rameni nesl tělo. Opatrně ho sundal na podlahu a uzavřel vchod. Najednou se ve stěně rozzářila malá lucerna a osvětlila každý detail.

„To je on?“ ukázala na omráčeného muže Helara.

„Můžete v-v-vyslýchat. Nyní žádný zvuk n-n-neprojde ven,“ soukal ze sebe slabiku po slabice Zikův otec. Helara nabrala do dlaní vodu a stříkla ji na obličej ležícího. Jejich průvodce se sklonil a mužem pořádně zatřásl. Konečně se začal probírat.

„Co, co po mně... Kdo jste? Co se děje?“ nemohl se zorientovat. Dopřáli mu čas, aby se mohl rozhlédnout.

„Co jste zač,“ konečně sebral dost sil a ztěžka se posadil, „co po mně chcete?“

Pohlédl na muže a poklesla mu brada: „Panebože, mrtví přicházejí... DelRiux... Za nic nemůžu, nech mě být. Já ještě nechci umřít...“

„Když nám všechno po pravdě řekneš, tak neumřeš,“ oslovila ho ochránkyně.

„Jo jasně. Co, co, co, co mám říkat?“

„Jak se jmenuješ a kdo jsi?“

„Eduard Fins, záložní jednotka, opravy zbroje a výstroje.“

„Takže, Edo, prý jsi pomáhal někdy v minulých dnech nějakým dětem.“

„Ne, ne, já nikdy neporušuji řády, to bych si nedovolil. Přísahám!“

„Tak takhle by to kamaráde nešlo,“ přiklekla k němu Helara, „to bychom tu byli do Vánoc, než by ses dokoktal k pravdě.“

Natáhla ruku dlaní před jeho čelo: „Světlo moci tě volá k poslušnosti. Pověz nám o těch dvou dětech všechno, co víš.“

Neměla hůl moci, a přesto dokázala přivolat světlo spravedlnosti. Dokud zářilo z její dlaně, neměl jí nikdo šanci lhát ani zamlčovat fakta. Raf k ní pocítil hluboký obdiv. Doufal, že i on bude jednou takhle mocným ochráncem.

Eda začal koktavě vyprávět o střetnutí s dívkou a klukem, kteří chodbou zabloudili až ke kasárnám. Ač sám nebyl žádný hrdina, rozhodně neschvaloval, že se Rasiové zmocňují nadaných dětí a bůhvíco s nimi dělají. Dospělým by asi nepomohl, ale děti nechtěl nechat napospas podivným praktikám současných vládců. Schoval je v kumbále a snažil se poradit se svým nejmazanějším přítelem, jak jim pomoci, aniž by sám utrpěl nějakou újmu. Fortr ho nezklamal. Vynadal mu do naivních troubů a hloupých samaritánů a pak vymyslel, jak ty dva uprchlíky propašovat ven z kasáren, kde Edu jejich přítomnost ohrožovala na životě. Eda si na příteli vynutil přísahu, že je nepředá Rasiům a velice si oddechl, když ti dva zmizeli z opravárenských prostor. Klid a dobrý pocit mu ale nevydržel dlouho. Motýlí brána začala bláznit, vojáci se na pláni střídali, aby ubránili město před potvorami, které se vyhrnuly ven. Mnoho mužů tam položilo život, než se situace trochu uklidnila. Městem šla mohutná šeptanda, že bránu dali do pořádku pronásledovaní Deliové, jinak kdo ví, zda by město nezaplatilo ještě krutější krvavou daň.

Eda se dostal do hospody až za čtyři dny a tam zažil další šok. Fortr ho přivolal ke svému stolu a chytil ho pod krkem.

„Ty pustiduchu! Tys na mě přivolal pěknej malér,“ šeptal mu rozzuřeně do ucha, „víš, co ti dva udělali? Vykouzlili bránu! A co se stalo pak? Potvory se začaly valit na město. Za všechny ty zmařené životy můžou ti tvoji prokletí chráněnci. Dlužíš mi velkou, ale opravdu velkou laskavost, že o tom před ostatními pomlčím.“

Edovi se začaly klepat ruce, když jim to vyprávěl. Na čele mu vyrazil pot a Rafovi ho bylo skoro líto.

„Co je zač, ten Fortr?“ zeptala se Helara.

„Obchodník.“

„S čím obchoduje?“

„Dodává hospodám kořalku. Je bohatý a vlivný. Moc dobrý přítel.“

„Hm, důvěryhodné povolání. Kde ho můžeme najít?“

„V putyce Modrá hladina. Často tam večeří.“

„Copak on nemá manželku?“

„Ne. On má rád mě.“

„Hm, to si teda vybral,“ zazněl na okamžik v Helařině hlasu znechucený tón, „no nic, to vědět nepotřebujeme. Spíš mi řekni, jestli jsi ochotný nás k němu zavést.“

„Ne, proboha, to po mně nechtějte, on by mě zabil, kdyby zjistil, že jsem to někomu vyprávěl. Říkal, že jestli o tom jen ceknu, vykuchá mé vnitřnosti zaživa. Prý mě pak odsoudí a popraví společně s provinilci. Já netušil, že jsou ty děti tak nebezpečné, když jsem jim pomáhal, prosím odpusťte mi. Kdybych měl jen zlomek podezření, že mají něco takového v úmyslu, já bych nikdy, opravdu nikdy nedovolil, aby se samy pohybovaly po městě. Opravdu mě nenapadlo, co Quinwalu hrozí, když jim pomohu. Netrestejte mě, opravdu to není moje vina...“

Asi i Helaře bylo jasné, že víc informací už z Edy nevytáhne, protože bílé světlo pod její rukou začalo měnit barvu a ona mumlala něco jako: „Usínáš a všechno tady byl jen zlý sen. Až nás znovu potkáš, nevzpomeneš si, že jsi nás kdy viděl, nevzpomeneš si, že jsi něco kdy někomu pověděl. Tvá mysl bude klidná, protože toto zde se dělo pro dobrou věc a pro záchranu města. Omlouvám se za kouzlo použité proti tobě, činím tak ve jménu spravedlnosti a ve snaze zachránit další bytosti před zkázou.“

Voják se stočil do klubíčka a vypadlo to, jako by usnul.

Helara zdvihla oči k jejich průvodci: „Co když opravdu ti dva vykouzlili bránu?“

„I kdyby to p-p-přežili,“ namáhavě artikuloval, „neměli b-b-by se sem vracet, byli by p-p-popraveni bez ohledu na svůj věk.“

„Myslíte, že jsou naživu?“

„To nikdo n-n-neví. Nedá se to zjistit.“

„Hanka by tu nikdy nevykouzlila bránu bez mimořádně závažného důvodu,“ vmísil se do debaty Raf. „Měli bychom vyzpovídat Fortra. Třeba o nich lhal.“

„To není vyloučeno,“ souhlasila Helara, „on byl s dětmi v kontaktu jako poslední, bude potřeba si s ním promluvit.“

Jejich průvodce se shýbl pro spícího Edu a hodil si jeho bezvládné tělo přes rameno.

„Vy p-p-počkejte tu, já ho vrátím d-d-domů a pak naplánujeme, co dál,“ vysoukal ze sebe, zhasl světlo a otevřel východ z malé jeskyně. Stěny kolem něj opět nepatrně světélkovaly.

„Nechte nám otevřeno,“ požádala ho šeptem Helara.

„To není b-b-bezpečné,“ odpověděl stejně tiše.

„Nebojte se o nás, my si poradíme,“ trvala na svém.

Zikův otec se na ni ještě jednou podíval svým jedním okem.

„Aspoň iluzi,“ řekl a natáhl kouzelnou síť kolem vchodu.

„N-n-nedotýkejte se, zmizela by,“ dodal a ponořil se i se svým nákladem do temnoty chodeb.

Brzo byli rádi, že tam ta iluze je. Kolem se couralo několik skupin vojáků oběma směry, asi probíhala výměna stráží u některé městské brány a podzemní chodbou to do kasáren bylo blíž. Tiše a trpělivě čekali na návrat svého průvodce, když jeden ze skupinky tří procházejících pravděpodobně zavadil o iluzi a zrušil ji.

„A sakra! Někdo tu je,“ otočil se voják přímo čelem k otvoru a tasil meč.

„Kdo jste a co tu děláte,“ zavrčel ve směsici strachu a odhodlání.

„Přišli jsme, abychom si promluvili s někým z Rasiů. Čekáme na průvodce, který nás k nim má dovést,“ sebevědomě vystoupila Helara z úkrytu a při té lži ani nemrkla, „jestli jste to vy, kdo nás má doprovodit, tak nás veďte.“

Raf obdivoval její pohotovost a sledoval, jak to vojákovi šrotuje v hlavě. Zvolna přikývl. Nejspíš došel k názoru, že nic nezkazí, když je dovede za svým nadřízeným a hodí odpovědnost za rozhodování na někoho jiného. Helara by tuhle malou skupinku jistě snadno zneškodnila, ale pohovořit si s druhou stranou stejně měla v úmyslu a tohle byla možná ta nejlepší příležitost, kterou jim náhoda přihrála. Jestli to vyjde, tak proč to nevyužít? Voják je vedl několika chodbami a zbylí dva jim šli v zádech. Raf z toho byl nervózní a musel se usilovně kontrolovat, aby to na něm nebylo vidět.

Mentálně pro jistotu svému tulíkovi nařídil: „Ne aby ses nechal chytit, kdyby nás zneškodnili. Koukej zůstat někde schovaný a zasáhni jen tehdy, pokud tě to neohrozí a nám to pomůže. Tahle situace se mi vůbec nezamlouvá, doufám, že Helara ví, co dělá.“

„Neboj se, nikdo mě ani neuvidí, natož aby mě chytil,“ bezstarostně odpověděl stejným způsobem Plavík.

Konečně dorazili do velké auly s klenutým stropem, ze které vedlo několikero dveří do všech stran. Voják jedny otevřel a pokynul ostatním, aby rovněž vstoupili. Ocitli se v jakési služebně, kde je obklopilo šest ozbrojených mužů.

„Musím nahlásit mimořádnou událost, zatím je tu pohlídejte,“ nařídil jim a zaklepal na další dveře. Po vyzvání vstoupil a ostatním nezbylo než čekat, co bude dál.

„Pojďte se mnou,“ vyzval Helaru a Rafa, když se vrátil zpět. Odemkl jiné dveře v aule a ukázal na řadu židlí u stěny: „Tady vyčkejte, než dorazí jeden z Rasiů. Je ochoten si s vámi promluvit. A teď mě omluvte.“

Odešel a klíč zarachotil v zámku. Raf chtěl něco podotknout, ale ochránkyně zavrtěla hlavou a položila si prst na ústa. Raf se jen ušklíbl a pokrčil rameny. Že je budou odposlouchávat, to bylo jasné i jemu. Stejně nechtěl říct nic, co by jim mohlo uškodit. V místnosti byl kromě řady židlí, několika polic a svícnu už jen stůl a na stěnách několik zarámovaných kreseb. Byly poněkud depresivní, protože znázorňovaly mučení zajatců. Třeba tu visely právě proto, aby nezvané hosty znervózňovaly. Když se čekání protahovalo, vylovil sušené ovoce ze svých rezerv, kousek strčil do kapsy, druhý do pusy a nabídl i své společnici. Neodmítla. Nedokázal odhadnout, jak moc je nervózní. Musela by být stroj, kdyby nebyla. Tady se s nimi nepárali. Neptali se, kdo jsou, nenabídli jim nic ani k pití ani se nesnažili být přátelští jako u Deliů. Nic to nemuselo znamenat, ale bylo to přinejmenším zneklidňující.

Konečně se dočkali. Neotevřely se však dveře, ale jedna stěna s policemi. Vstoupil muž v černé uniformě, zdobené zlatými knoflíky a řetízky. Na opasku se mu houpal připevněný meč a jednu ruku měl ledabyle položenou na jílci dýky. I podle jeho pohybů bylo znát, že je to voják každým coulem. Rovná ramena, vztyčená hlava a profesně arogantní pohled. Nepochybně si na svém vzhledu a schopnostech velice zakládal. Odložil na stůl čepici a přistoupil k nim blíž. Za ním do místnosti měkce vešli další dva muži ve splývavých pláštích, pod kterými se mohlo ukrývat mnohé, včetně zbraní. Ale Raf spíš hádal, že to budou mágové. Vzápětí se mu zatočila hlava, jak mu kdosi neurvale odsál všechnu magickou energii.

„Promiňte,“ řekl muž, ale ani v nejmenším to neznělo jako omluva, „jen malé bezpečnostní opatření, abychom si mohli v klidu pohovořit.“

„Radši se někde schovej,“ vybídl Raf tulíka v duchu a při vstáváni ze židle se naklonil tak, aby jeho malý přítel mohl nenápadně vyklouznout z kapsy. Plavík se bleskurychle ukryl v jedné polici mezi srolovanými papíry.

„Já jsem RasTun. Prý jste si se mnou přáli mluvit. Nuže, máte možnost. Ještě předtím mi ale na důkaz vašich dobrých úmyslů odevzdejte všechny své zbraně.“

Voják natáhl prázdnou dlaň a čekal. Raf ze svého opasku vytáhl nůž a podal mu ho. Voják ho ležérním pohybem hodil za sebe na stůl a pohlédl významně na Helaru. Ta mu do dlaně vložila čtyři vrhací nože. Ani se neptal, jestli je to všechno. Možná spoléhal na mágy, že by ho ochránili. Usedl za stůl a pokynul jim, že mohou mluvit. Stáli tu jako žáčkové před učitelem. Helara to vyřešila jednoduše. Popadla jednu židli a usedla ke stolu naproti RasTunovi. Raf zůstal stát za jejím opěradlem a po očku sledoval mágy, kteří se také neposadili.

Voják se lehce zachmuřil a vyštěkl: „Tak mluvte! Kdo jste a co tu chcete?“

Helara si odhrnula neposlušný proužek vlasů a mírně zdvihla bradu.

„Na tento ostrov nás vyslali Bdělí a nejvyšší rada kouzelníků. Máme zjistit, jestli Motýlí brána neohrožuje existenci celého našeho světa,“ začala pomalu a důrazně mluvit. Snažila se muži vysvětlit jejich poslání. Akorát o Hance se tentokrát ani nezmínila. Jen se pokoušela muže přimět k tomu, aby se i on vyjádřil k problému nestabilní magie kolem brány.

„Myslím, děvenko, že do téhle záležitosti nemají vaši Bdělí co strkat nos. My už si s tím poradíme sami,“ odvětil tónem sebevědomého machra.

„Asi máte vlastní Velkou sedmu...“ sondovala jejich možnosti.

„Copak i ty věříš všem těmhle báchorkám? Hloupé nesmysly! Je to prostě nebezpečná brána a občas se tam musí pár potvor zabít, to je všechno.“

„Ale poslední dobou...“

„No právě! Poslední dobou to Deliové pohnojili a soustředili se jenom na to, jak oškubat zdejší lidi. Žabaři! My tu teď nastolíme úplně jiný pořádek. To budete koukat!“

„Jste si jistý, že magie kolem Motýlí brány...“

Ani tentokrát nenechal ochránkyni domluvit: „Hele, ženská, jestli tu chceš furt dokola omílat stejné řeči, tak jsme skončili.“ Zdvihl ruku a dal pokyn svým dvěma společníkům. Na Rafa jako těžká deka dolehl pocit ochromení. Chytil se opěradla židle a v posledním okamžiku sáhl do kapsy, kde měl poslední magický kamínek s rezervou energie. Nasál ji a odklonil směr mentálního útoku pryč od svého těla. Zaznamenal, jak Helara vystartovala a důstojníka v černém srazila k zemi. Už se zdvihal, že své spolubojovnici pomůže, když mu druhá vlna kouzla odebrala magii a ochromení ho znehybnilo do té míry, že se uprostřed kroku zhroutil na podlahu. Následoval záchvat bolesti, při které ani nevnímal tvrdý úder do hlavy.

Errata:

12.08.2021 12:51