Vítej, návštěvníku!

Cestovatel

Horo se po použití složitého kouzla cítil slabý a mrzutý. Měl možnosti jako nikdo jiný, přesto jeho snaha vyzněla naprázdno. To mám z toho, myslel si zlostně, že věřím takovému cucákovi, jako je Plam. Zatracenej malej pitomej drak! Kdybys to viděla, Karmaneuduno, hovořil v duchu s mrtvou dračicí, sama bys musela uznat, že je ten tvůj nevyvedenej potomek totálně nepřevychovatelnej! Udělal jsem toho pro něj víc než dost, jenže on se prostě nesnaží! Co je to za draka, když se trápí kvůli pitomé náně z plemena lidí?! Tolik magie jsem obětoval na vyhledávací kouzlo? Kdyby žila, tak bych ji musel najít! Prostě se musí smířit s tím, že je mrtvá.

Černý drak vylezl z jeskyně a rozlétl se do hor. Nutně se potřeboval nažrat a momentálně by si dal divokou kozu nebo kamzíka. Dobře věděl, kde je asi najde. V době rozmnožování zde nelovil, tak doufal, že se jejich populace dostatečně rozrostla, aby ukojila jeho chutě. Měl úspěch. Ulovil a sežral dva kousky a usoudil, že by se mohl očistit a napít u dračího hrobu. Bylo to příjemné místo a v jezírku ta nejchutnější voda. Mohl by si tu i chvilku na sluníčku zdřímnout.

Když usínal, mihla se mu myslí vzpomínka na katastrofické obrazy, jak mu nedávno Plam ukazoval nežádoucí vize budoucnosti. Pomyslel si, že by bylo mrzuté, kdyby byl tenhle svět zničen a on si musel letět hledat jiný domov...

Po probuzení ale Horo zažil nepříjemné překvapení. Nebyl u jezírka sám. Naprosto nechápal, jak je možné, že ho příchod vetřelce neprobudil. Jednorožec s tmavou skvrnkou na krku se poklidně pásl. Zřejmě ale vycítil, že se černý drak probudil, protože k němu otočil hlavu a oslovil ho.

„Těší mě, že tu potkávám právě tebe, Hore,“ řekl R’íhan, „zdravím tě a přináším ti dárek.“

Drak, který měl v úmyslu co nejrychleji zmizet pomocí brány se zarazil. Dárek? A od jednorožce?! Jestli ho mohlo něco přimět k rozmluvě s jednorožcem, tak to byla zvědavost. Co může ztratit tím, když toho nechutně bílého kopytnatce vyslechne? V drakovi se hádaly dva instinkty. První mu radil, aby zmizel, že není radno si nic začínat ani s lidmi, ani s jinými inteligentními tvory, co nedovedou létat. Druhý se dožadoval informací, co asi zajímavého má R’íhan na srdci, když ho tu oslovil. Že by si stejně jako Plam přál, aby našel tu zatracenou holku? No jasně! Co jiného by po něm mohl chtít!

„Je mrtvá,“ zavrčel nerudně na jednorožce, „nikdo ji nenajde, protože je mrtvá!“

„Ty jsi ji hledal,“ překvapeně zareagoval jednorožec a jestli se koňská tlama umí chápavě usmívat, tak to byl zrovna tenhle případ.

„Jen v rámci vyzkoušení nového kouzla,“ zavrčel drak ještě o něco temněji.

„Ale jistě, nic jiného bych ani nečekal,“ odvětil jednorožec a drak znejistěl. Jednorožci jak známo nemají smysl pro humor, ani nejsou ironičtí, to se prostě neslučuje s jejich povahou. Jenže tahle poznámka zaváněla ironií na míle daleko. Že by právě tenhle jedinec byl tmavou výjimkou mezi svými soukmenovci?

„Je mrtvá,“ zopakoval drak, „na celém světě po ní není jediná stopa.“

„Ano,“ souhlasil R’íhan, „došel jsem ke stejnému názoru. Drželi jsme za ni ve stádu smutek a oplakali ji.“

„Tak co chceš?“

„Víš, co je to Zrcadlo času?“

„Za koho mě máš? Za hlupáka? Samozřejmě, že vím.“

„Byl jsem v Posvátném háji,“ pokračoval jednorožec, „a přál si vidět minulost. Chtěl jsem, aby mi zrcadlo ukázalo poslední dny mé dcery.“

„Raději jste se měli kouknout, jak dlouho ještě bude existovat tenhle svět.“

„K čemu by nám to bylo? Jeho hodina bude i naší hodinou. Až to přijde, budeme smířeni s osudem i sami se sebou.“

„Tupé ovce,“ zamumlal nezdvořile drak.

Jednorožec si jeho poznámky nevšímal a mluvil dál: „Možná by tě zajímalo, proč jsem se objevil u dračího hrobu. Abych pravdu řekl, spíš jsem tu očekával setkání se Zuřivým plamenem...“

„Má domácí vězení,“ ušklíbl se Horo.

„Ach tak,“ zdržel se R’íhan komentáře, protože zasahovat někomu do výchovy dětí považoval za nežádoucí a nezdvořilé, „to nevadí, možná sám osud rozhodl, abych to, co jsem spatřil v Zrcadle času, ukázal nejdřív tobě.“

„Nezajímá mě to.“

„Jsem přesvědčen o tom, že Plam má právo vidět to, co já,“ jednorožcův hlas už zdaleka nezněl tak vlídně jako na začátku. „Buď mu tohle moje poselství předáš nebo mi musíš umožnit setkání s ním.“

„Nic nemusím! Ale hovořil jsi o dárku...“

Před drakem se v trávě zhmotnil řetěz. Byl jemný, ale velice dlouhý. Tak dlouhý, že by ho mohl mít na krku i sám Horo, a to už bylo co říct, protože černý drak patřil mezi největší jedince svého druhu, co kdy existovali. Články řetězu měly různou barvu. Některé byly zlaté, další zase z bílého kovu a několik jich bylo vytvarováno z drahých kamenů. Nádherný kousek! Drak ale vnímal nejen vzhledové vlastnosti, ale i ty magické. A díky nim byl tenhle řetěz královským darem.

„Říkáš dar? Ale je to opravdu dar? Není to spíš první splátka za něco, co bych měl udělat?“

„Je to dar, ať už pro nás hneš či nehneš drápem, Hore. V žádném našem stádu momentálně není ani jediný cestovatel, který by tento předmět dokázal využít. A s ohledem na blížící se konec našeho světa jsme se rozhodli ho věnovat tobě. Možná ti dokonce umožní zachránit Plama, který byl nejbližším přítelem mé dcery. I to by bohatě vyvážilo cenu tohoto artefaktu. Použij ho ale, jak ty sám uznáš za vhodné. Je to dar a neváže se k němu žádný závazek ani žádná podmínka.“

„Třeba ho ani nebudu umět použít,“ namítl drak.

„To byl pokus o vtip?“ zeptal se jednorožec a Horo si poopravil mínění o bílých kopytnatcích. Možná nemají tak docela smysl pro humor, ale ironičtí být dovedou.

„Měl bys vědět, draku, že cestovatele bezpečně pozná každý z nás, pokud ho vidí tváří v tvář. A ty nejsi jen obyčejný cestovatel, ty jsi zkušený cestovatel a účel tohoto předmětu jsi musel poznat na první kouknutí. Možná nejsi tak docela náš přítel, ale ani nepřítel. Udělej mi proto aspoň tu laskavost, že sem za mnou pošleš Plama, abych mu mohl sdělit, co vím.“

V drakovi se svářila hrdost se zvědavostí. Což o to, Plam by mu jistě hned po návratu vyklopil všechno, co se od jednorožce dozví, ale... Drakova zvědavost nakonec zvítězila.

„Ukaž mi, cos viděl. Budu to Plamovi tlumočit sám.“

Jednorožcova tlama opět chvíli připomínala pobavený výraz. Pak se otočil k drakovi zadkem, aby mohl ve vzduchu vykouzlit imaginární zrcadlo s obrazem. Horo poznal Hanku. Kráčela lesem přes paseku a vypadala zamyšleně a možná i trochu smutně. Po chvíli došla k jakémusi domku a zmizela v něm. Tím obraz končil.

„A to má být co?“ zklamaně si odfrkl drak.

„Přece poslední okamžiky jejího života,“ odpověděl jednorožec a Horo zmateně dumal, zda si z něj ten bílý tvor opravdu nedělá legraci.

„Čekal jsem, že uvidím její smrt,“ mračil se drak.

„To já taky. Všiml sis dobře té krajiny, kterou procházela? Pustím ti ty záběry ještě jednou,“ nečekal jednorožec na Horův souhlas a zopakoval zrcadlovou vizi.

Tentokrát se drak opravdu soustředil a došlo mu, že krajina je iluze.

„Pusť to ještě jednou,“ požádal R’íhana po druhém shlédnutí obrazu. Jednorožec opět pobaveně nakrčil nos a vyhověl mu. Cítil, jak drak kouzlí. Podobalo se to odhalování pravdy, ale použité kouzlo bylo mnohem složitější. R’íhan dospěl k názoru, že by nebylo záhodno dostat se s tímhle drakem do křížku. Jeho schopnosti možná převyšovaly i to, co dovedou jednorožci.

„Ona žije,“ utrousil drak lakonicky.

„Asi ano. Ale kde?“ přiznal R’íhan svou nevědomost.

„V úvahu přicházejí světy, kde dovedou pracovat s iluzemi. Má kolem sebe iluzi lidského světa. Museli zapracovat její vzpomínky do falešné reality...“

Jednorožec s potěšením vnímal, že podivná záhada zaujala draka natolik, že z něj dokonce vyprchala hrubost a nadřazenost, kterou jindy dával tak okatě najevo. Měl zavřené oči a možná tu shlédnutou vizi zkoumal dalšími magickými prostředky.

„Jenže ona není cestovatel, jak by se mohla na jiné světy dostat?“

„A co ty podivné magické výkyvy kolem Motýlí brány?“ napověděl tiše jednorožec.

„Cestovatelem by musel být její příbuzný a za pomoci artefaktů ji vzít s sebou, jinak by přece ani náhodný přesun bránou nemohla přežít,“ dál uvažoval nahlas drak, aniž otevřel oči.

Pak si náhle uvědomil, že tu dobrovolně spolupracuje s jednorožcem.

Jak je možné, že se takhle hloupě chová právě on, velký mocný černý drak?! Ten bílý darebák s ním zase manipuluje, aby ho přinutil hledat jeho dceru! Tak to tedy ne! S ním nikdo takhle zacházet nebude! Ani ten zatracenej bílej, tedy skoro bílej, čtyřnohej kopytnatec!

„Nepůjdu hledat tvou dceru!“ prohlásil razantně a pohlédl na...

Všude kolem, co drakovo oko dohlédlo, byla jen krásná tichá horská krajina a jezírko rozčeřené letním vánkem. Jednorožec už tu ale nebyl. Zmizel. Zmizel tak nenápadně, že drak nepostřehl ani náznak magie. Lump jeden záludnej! Nechal ho tu s dárkem a s podivnou záhadou, které Horo ve skrytu své mysli toužil přijít na kloub. Ten bílej darebák zatraceně dobře věděl, že největší slabostí starého dračího mága je touha všemu rozumět a všechno pochopit. Jeho žízeň po vědomostech byla leckdy silnější než touha po pokladech a to už je u draka chápáno jako vada na charakteru nebo závažné psychické postižení.

„Nesnáším jednorožce,“ hlasitě a naštvaně zařval přes celé jezero, ale zlomyslná ozvěna mu vrátila jen posměšné „tse, tse tse“.

Zamračeně si navlékl darovaný řetěz kolem krku a polekal se. Hned si ale uvědomil, že není čeho se bát, že je to jen další úžasná magická přednost darovaného artefaktu. Přilnul k jeho šupinám tak, že v podstatě na nich zanechal jen barevný proužek a nijak nepřekážel v pohybu, ani nehrozilo, že by se zadrhl o nějaký výstupek či větev.

To není špatné, pomyslel si drak a v duchu uznal, že jednorožec asi musel vynaložit velkou snahu, aby sehnal něco tak skvělého. To ho ale neopravňuje k tomu, aby po drakovi něco žádal! Vlastně za to chtěl jen jediné, aby Plamovi předal obraz jednorožcova vidění. No jo, ale jestli to udělá, Plam se bude vyptávat, bude otravovat a nedopřeje mu chvilky pokoje. Vlastně by bylo jednodušší z toho Plama úplně vynechat a mrknout se na ty světy, kde dovedou spřádat iluze. Tři takové znal. Stačí se zastavit v prostorách kolem Temné studny, kde ukrýval své cestovatelské artefakty.

Netrvalo mu ani půl dne a byl připraven na cestu.

Errata:

12.08.2021 12:51