Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mágové

Jenže ráno vzaly všechny pracně vymyšlené plány za své. Probudil je rachot v kuchyni a všichni se leknutím probrali, když do pokoje vtrhl Zikův otec.

„Vstávejte, b-b-bando, máte tady svoje mágy,“ houkl na ně, „hoďte sebou, musíme fofrem do p-p-přístavu.“

Nemusel je pobízet dvakrát. Za pět minut byli připraveni. Dejus je ale nepustil ze dveří dřív, dokud se nenapili čaje a nevzali si do ruky jednu čerstvě upečenou placku. Na jejím namazání netrval.

Venku už na ně čekal doprovod.

„Musíme je dostat k m-m-mágům za každou cenu,“ byl jediný pokyn, který Dejus mužům udělil. Pak poslal Zika dopředu, aby hlídal, zda je vzduch čistý.

Brána mezi čtvrtými a pátými hradbami byla zahlcená lidmi, takže je jejich strážci protlačili skrz bez větších problémů. Ale další brána, vedoucí z města ven už byla obsazená strážemi. Tam se podobná taktika použít nedala.

„To nepůjde, tati,“ hlásil Zik, který se ochomýtal u místa kontroly, „ven pouštějí jen lidi se speciálním razítkem. Jestli chceme Matyho, Hanku a Rafa dostat k mágům na loď, je jen jediná cesta. Tou škvírou pod hradbami.“

Dejus chvíli přemýšlel, pak váhavě přikývl: „Asi máš pravdu, Ziku. Ale je to m-m-moc velké riziko. Vezmi tou cestou jen Rafaela.“

„Asi za dvacet minut tu trochu zaměstnáme stráže,“ řekl Rafovi jeden z průvodců, „tak toho využijte k přesunu na loď, ano?“

„Přestaň se mračit,“ zašeptal Raf Hance do ucha, „a zůstaň se mnou ve spojení. Kdyby něco, budeš v obraze.“

Jen lehce kývla, na nic jiného stejně nebyl čas. Dejus už je zase hnal zpátky. Sám zůstal na místě s několika chlapy, kteří měli rozpoutat krycí akci.

„Nemohli bychom se na to aspoň odněkud shora podívat?“ zeptal se Matyáš nespokojeně průvodce, který měl na starost jejich bezpečnost.

„No, záložní vodárna je dost vysoká na to, aby z ní bylo vidět do přístavu. Tak jestli chcete...“

Samozřejmě, že chtěli. Za chvíli konečně uviděli štíhlou plachetnici, která kotvila u čerstvě opraveného mola. Lehce se pohupovala a vypadala krásně.

„Doufám, že na ní za pár dní odjedu domů,“ povzdechla Hanka.

„Taky bych rád domů,“ kývl Matyáš, „ale to musím nejdřív najít Alici. Nebo aspoň zjistit, co se s ní stalo.“

Hanka se ve své mysli protlačila do Rafova krystalu a vnímala, že právě běží k lodi. Dva muži ho chtěli zastavit, ale ochromeně padli k zemi. Raf na ně použil kouzlo a spolu se Zikem sprintoval k molu. Tady stáli dva mágové. Raf se zarazil a chytil za košili i Zika. Oba zpomalili do chůze a mágové jim pokynuli, aby vstoupili na loď. Raf směřoval do kajuty, kde jeho příchod vzbudil pozornost, a Hanka prostřednictvím komunikačního krystalu spolu s Rafem hleděla do obličejů pěti přítomných. Dva z nich znala osobně. Z jednoho měla radost, z druhého husí kůži.

„No vida, koho tu máme,“ usmál se Artitan, „nejste vy zase v nějakém průšvihu?“

„Rafaeli Vrone,“ zamračeně na jejího kamaráda uhodil Pohromak, „kde je Helara? Její komunikátor nereaguje. Proč tu není s tebou? Potřebujeme její hlášení.“

Hance bylo jasné, že výslech bude dlouhý a Rafovo vyprávění ještě delší. Přerušila kontakt a vydala se ve společnosti Matyáše a Faglina k domovu.

Tady se znovu napojila na Rafův krystal a s jeho souhlasem do něj přestoupila. Cítila, jak je její kamarád naštvaný a nespokojený.

„A ty nejspíš očekáváš, že všichni okamžitě naběhneme a společně s povstalci svrhneme současnou vládu Quinwalu, co?“ ušklíbl se Pohromak.

„Bylo by to rozumné. Přece jsem vám vše vysvětlil,“ ohradil se kamarád.

„Jenže takhle se to nedělá. Docela oficiálně navštívíme sídlo Rasiů, ostatně pozvánka na dnešní společný večer už nám dorazila. Vzneseme požadavek, aby nám vrátili Helaru, a pokud nám vyhoví, není důvod proti nim násilně zasahovat.“

„Ale ona má v sobě knuta.“

„No a? Skupina našich nejlepších mágů si s tím jistě snadno poradí.“

„Musíte svou magii chránit před vycucnutím a co nejrychleji Helaře nabídnout alkohol.“

„Hele, mladej, nech si svá moudra pro toho, kdo je potřebuje. Sotva ses začal učit a už máš chuť poučovat ty nejlepší a nejzkušenější kouzelníky?“

„Nech ho bejt, Pohromaku, myslí to dobře,“ zastal se Rafa Artitan, „radši se zamysli nad tím, že někdo velice snadno překouzlil Helaru. Opatrnost tu bude na místě.“

„Víš co, příteli,“ odvětil Pohromak jízlivým tónem, „asi bude nejlepší, když s námi nepůjdeš a zůstaneš hlídat zde na lodi.“

„Ale...“

„Možná jsi nepostřehl, že vedoucím výpravy jsem já.“

„Dobře. Budu hlídat tady,“ kapituloval Artitan. „A jestli se nevrátíte, budu to pak muset spolu s povstalci vybojovat za vás.“

„To se dřív koláče budou líhnout z pečených vajec.“

„Překvapuješ mě, Pohromaku. Umíš bejt i vtipnej.“

Panebože, pomyslela si Hanka, hrozí nám zánik světa a oni se hádají kvůli hloupostem. Copak přišli o rozum? Lézt dobrovolně do takové nebezpečné pasti!

„S tím se nedá nic dělat,“ řekl jí večer Tian. „Podle mě jednají hloupě. Kdyby se s námi domluvili, mohli jsme jim aspoň krýt záda. Takhle je to jen a jen v jejich režii a nám nezbývá, než počkat, jak dopadnou.“

„Kéž bych mohla být mouchou, abych mohla to jejich domlouvání sledovat.“

„Neumíš se proměnit?“

„Neznám nikoho, kdo to umí.“

„Tak to budeš muset stejně jako my počkat, jestli se ti tvoji mágové vrátí na loď.“

„Ach jo, to čekání bude nekonečné.“

„Tak běž spát.“

„Copak bych dokázala usnout?!“

Aspoň si na dálku povídala s Rafem. Na lodi zůstalo kromě Artitana ještě dalších osm mágů. Zik hned po odchodu šesti pozvaných přinutil Rafa, aby ho doprovodil a ukázal mu podrobně celou loď. Zajímalo ho, jak co funguje, a zdejší posádka zvědavému klukovi ráda všechno vysvětlila. Pak ho chtěl Raf poslat domů, ale Zik se nenechal. Prohlásil, že ještě nikdy neměl možnost se vyspat v kajutě a že by to rád vyzkoušel.

Všude v přístavu byl od příjezdu lodi nezvyklý klid. Strážní do blízkosti mola nikoho nepustili. Prý kvůli bezpečnosti. Hance se každá minuta, kterou mágové strávili na návštěvě u Rasiů zdála být nekonečná. Začínala mít strach, že to pozvání přece jen bylo pastí, která mágy uvrhne do stejné situace, jaká postihla Helaru. Jestli Rasiové využili příležitosti, měli by pak na své straně všechny výhody. Vlastně všechny ne, ještě by museli obsadit loď.

Hanka se pokusila pomocí dračí komunikace zkontaktovat Tiana, ale ten prohlásil, že momentálně nemá čas, a jestli se neděje něco neodkladného, tak aby ho nerušila.

To, jak ji všichni odsunuli stranou, Hanku znervózňovalo víc, než dokázala snášet. Nakonec ji musel Matyáš napomenout, aby nepřecházela po kuchyni sem tam jako šelma v kleci.

„Prosím tě, posaď se a relaxuj! Kdo se má na tebe koukat?! Ještě nás tou nervozitou nakazíš,“ zastoupil jí cestu a dívka poslušně dosedla na židli.

„Víš co,“ připleskl jí Maty svou dlaní ruku, kterou nervózně bubnovala na desku stolu, „co kdybys naučila tu tvou dračí komunikaci Faglina?“

„Ale tu mohou používat jenom draci,“ namítla bezmyšlenkovitě a vytáhla ruku zpod chlapcovy dlaně.

„A co asi podle tebe Faglin je?“ Dráček zakroužil nad stolem a dosedl na desku proti Hance. Už skoro měla na jazyku odmítnutí, ale pod upřeným dračím pohledem si to rozmyslela.

„No,“ poškrábala se na nose, „proč ne. Čas na to asi máme a momentálně to nevypadá, že by nás někdo vyrušil.“

Musela se zamyslet nad tím, jak srozumitelně začít, a tím se odpoutala od zbytečné nervozity. Postupně Faglinovi vysvětlovala, na co se má soustředit a pak se ho pokusila kontaktovat. Šlo to neuvěřitelně snadno. Jeho krystal Hance připomínal dvojité zrcadlo, kde se postava promítá do nekonečného množství odrazů. Když dráčka pozvala do svého krystalu, byl to velice zvláštní pocit. Jako by vstoupilo celé společenství. Kdo ví, kolik v sobě Faglin nesl myslí... Nebo to byla jedna mysl roztříštěná do střípků? Pak ale překvapeně zjistila, že se stala jedním z těch střípků a sbíhají se k ní informace, které Faglin vnímal jako normální. Jako by se dokázal dívat na všechna místa, která navštívil, podivným magickým citem nebo snad smyslem. Faglin přesně věděl, že se poblíž hlavní brány vedoucí k přístavu, ukrývá velká skupina povstalců v čele se Zikovým otcem. Druhá část mužů s Tianem hlídkovala u vstupu do tábora povstalců. Dalo by se říct, že odpočívají, ale neopouštěli svá místa a byli ve střehu.

Vnímat všechny Faglinovy informace najednou bylo poněkud stresující a nepřirozené, raději jeho krystal rychle opustila. Pak otestovala Matyáše, jestli se od minula něco nezměnilo, ale marně. Bylo to zvláštní. Jako kdyby ve světě dračí komunikace vůbec neexistoval. Byl to první člověk se sedmým smyslem, se kterým se jí nepodařilo navázat kontakt. Mentálně si postěžovala Faglinovi.

„To nevadí. Naučím ho to já a můžete oba komunikovat přese mě,“ odpověděl dívce.

„Copak ty se na něj dokážeš napojit?“ podivila se.

„Samozřejmě. Jsem přece školitel cestovatelů. Vyzkoušíme to?“

Po pár minutách společného tréninku našli způsob, jak propojit vzájemně mysl, aby se to podobalo dračí komunikaci. Faglinovy schopnosti byly mnohem větší než její a Matyáš jako cestovatel si těžko mohl přát lepšího a schopnějšího společníka.

Díky, řekl někdo v její mysli a Hanka si vzpomněla na R’íhana. Ten taky dovedl číst myšlenky, takže ji Faglinovo narušení jejího soukromí nijak nerozhodilo.

„Co je to soukromí?“ zeptal se dráček, tentokrát už nahlas.

Dívka kývla na Matyho, aby to zkusil vysvětlit. Mezitím zase zkontaktovala Rafa. Klimbal vsedě u zábradlí na palubě a nic se nedělo. Už chtěla jeho mysl nechat v klidu a stáhnout se, když náhle Raf leknutím vyskočil.

„Co se děje?“ zeptala se ho mentálně.

„Buď se vracejí, nebo nás chce někdo přepadnout. Jestli máš dost magie, tak se ke mně napoj a za chvíli uvidíš sama.“

Raf běžel probudit ostatní. Čtyři mágové vyběhli na molo a ostatní sledovali situaci z lodi. Přicházející skupinka měla světlo, ale bez magie na ni nebylo dost dobře vidět, jisté bylo jen to, že se jedná o podstatně víc lidí, než z lodi odešlo. Raf magicky zaostřil svůj zrak a Hanka vnímala jeho překvapenou reakci. Ani se tomu nedivila, protože k lodi mířila nejen očekávaná šestice mágů, ale měli s sebou i Helaru, Vrona a dalších pět neznámých průvodců.

„Hej vy dva!“ houkla Hanka na Matyho a Faglina a následně je přibrala do spojení s Rafem. Nyní viděli totéž co ona.

„To není dobré,“ podotkl Faglin, „hádám chtějí dostat všechny vaše mágy najednou. Ať utečou, ať okamžitě utečou.“

Hanka tlumočila dráčkův názor Rafovi. Ten se vyděsil. Představa, že se zase ocitne u Rasiů a ti s ním udělají totéž co s Helarou, ho tlačila málem až na okraj paniky.

„Vážení přátelé,“ oslovil mágy přítomné na palubě, „možná se vám se to nebude líbit, ale Faglin nám doporučuje útěk. A já ho rozhodně poslechnu. Ziku, bereme to zadem a mizíme.“

„Ale to je nesmysl. Jich je pět a nás je dohromady šestnáct, přesněji řečeno patnáct, když utečeš.“

„Jenomže já vím, co dovedou. A Faglinovi věřím. Doporučuji útěk i vám.“

Raf na nic nečekal a spěchal za Zikem, který na Rafa mával, že je tu lano, po kterém se mohou spustit do vody. Jen nejasně vnímal, že někdo za jeho zády řeší, zda to je či není zbabělé. Neohlížel se na to, jen si pomyslel, že nikdo z nich nebyl svědkem toho, co Rasiové provedli Helaře. Pak by své šance nejspíš také viděli v jiném světle. Spustil se po laně za Zikem a oba tiše plavali pryč. Vzali to od lodi šikmo směrem ke břehu. Pak za sebou uslyšel další zašplouchnutí. Že by si někdo nechal poradit? Podle sluchu odhadoval, že se jedná o jednu nebo dvě osoby. Po chvíli se všichni vyhrabali na břeh a pod rouškou tmy opatrně následovali Zika, který jejich skupinku vedl zezadu za přístavní skladiště. Přikrčili se a rychle přeběhli za další budovu.

„Vydržte chvilku v klidu, usuším vás,“ poznal Raf Artitanův hlas a vzápětí ucítil, jak z promáčeného oblečení zmizela voda.

„Co se děje u lodi?“ zeptal se ženský hlas. „Ráda bych viděla, jestli jsme neutíkali zbytečně.“

„A co že ses k nám přidala, Romano?“ šeptem vyzvídal Artitan.

„Znám Helaru. Jestli ji někdo dostal, tak je rozumné mít se na pozoru.“

Zik na ně mávnul, že mohou přeběhnout ještě za další skladiště, které bylo postavené nejblíž u hradeb. Následovali ho a odtud už mohli sledovat situaci u lodi pouhým nakouknutím za roh. Bylo tu několik beden, které je skryly. Proplížili se za ně a mezerami mohli pohodlně pozorovat dění. Loď byla dostatečně osvětlená, takže dokonce rozeznávali jednotlivé kolegy.

Přicházející skupinka se rozdělila. Jako první spěchali k lodi mágové a hned za nimi Rasiové. Vron se držel za břicho a v polovině cesty se zastavil a zvracel. Helara zpomalila a pak se vrátila, aby mu pomohla. Když znovu začal zvracet a znečistil jí šaty, začala mu zuřivě nadávat. Rasiové se ohlédli, ale jen nad nimi mávli rukou a pokračovali v cestě k lodi za zády mágů.

„Hele, co mám,“ drcnul Zik do Rafa a vytáhl cestovní láhev. Se spikleneckým výrazem odšrouboval víčko a dal kamarádovi čichnout.

„Doběhnu k nim,“ ukázal na Vrona a Helaru, „a dám jim napít.“

„Kořalka? Kdes to vzal?“ podivil se Raf a popadl ho za loket. „Ne! Ty nechoď, viděli by tě. Pošlu Plavíka.“

„A unese to?“

„Ts, levou zadní,“ prskl tulík, popadl láhev za vázací tkanici a rozběhl se k Helaře.

V půli cesty se malý tvoreček zarazil a ohlédl se směrem k lodi. Jako na povel se tím směrem podíval i Raf se svými přáteli. Pět průvodců z řad Rasiů se za zády vracejících mágů rozestoupilo do půlkruhu tak, aby si nepřekáželi, a všichni natáhli ruce směrem k lodi. Ti, co z paluby sledovali příchod svých druhů, se sesunuli k zemi a zmizeli všem z očí. Mágové na břehu se prudce otočili a tři z nich se rovněž složili na zem. Zbylá trojice se zřejmě stihla účinně zaštítit a jejich aura zazářila magickou silou. Dva z Rasiů zavrávorali, ale hned se vzpamatovali. Další z mágů klesl k zemi. Zbylí dva se snažili přeběhnout přes můstek na palubu, ale nestihli to. Jeden se zhroutil přímo na můstku, druhý před ním. V té chvíli se z brány vyvalili strážní a polovina z nich třímala nosítka. Vzali to poklusem k lodi a Rasiové organizovali odnášení ochromených mágů.

„Hej,“ ozval se Rafovi v mysli Hančin hlas, „rychle seberte Helaru a Vrona a ukryjte je za skladištěm. Rasiové zrovna teď mají jiné starosti, takže si nejspíš ani nevšimnou, kam se poděli.“

Teprve teď si Raf uvědomil, že tulík vláčí polní láhev po zemi a láká Vrona i Helaru za sebou. Už byli skoro u nich. Vrávorali jako největší opilci. Přikrčeně se k nim rozběhli a zatáhli je za skladiště. Tam musel dát Raf Helaře vypít zbytek alkoholu z láhve, aby nepovykovala. Vron vypadal celkem klidně, jen se pořád držel za břicho. Od lodi stále ještě strážní nosili další a další omráčené jedince, nejspíš Rasiové vyčistili plachetnici komplet i s personálem a námořníky.

Raf a jeho společníci vyčkali, až zmizí poslední Rasiovský kouzelník a začali se dohadovat, kudy to vzít do města. Vtom ke skladištím zamířil jeden ze strážných od brány. Jeho mohutná postava nahlížela do všech míst, kde se někdo mohl ukrývat.

„Zneškodním ho,“ nabídl se šeptem Artitan.

„Ale ne, to je přece táta,“ zasmál se radostně Zik a rozběhl se k postavě. Když Raf viděl, jak mu hupsnul do náruče, oddechl si. V té tmě by rozhodně nerozeznal, zda to je či není Dejus.

„Je p-p-po všem, můžeme vyrazit d-d-domů,“ kývl na ně, když mu Zik ukázal jejich úkryt, „momentálně m-m-máme bránu do města p-p-pod kontrolou.“

Ukázalo se však, že to nebude tak jednoduché. Helara se vůbec nedokázala postavit a Vron jen velice pomalu šoural nohama. Dovlekli je k bráně, kde Dejus poručil ještě dvoje nosítka.

„Jasně, žádný problém,“ houkl mladík v bráně, „měli jich tu připravených spoustu.“

„Vezměte je k nám a oba rovnou šoupněte do klece. Doufám, že víš, kterou myslím?“

Čtyři přestrojení povstalci se ochotně chopili nosítek: „Bez obav, šéfe, budou tam v cukuletu.“

Nakonec se všichni sešli v podzemních prostorách povstaleckého štábu. Dejus je nasměroval do velké haly, kde zrovna Hanka s Matyášem chystali na stůl džbány s vodou a jídlo.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala se poté, co se přivítala s Artitanem.

„Jací ostatní?“

„Bylo nám řečeno, že s Tianem přijde větší množství lidí a prý se dá čekat porada, která se nejspíš protáhne až do rána.“

Z chodby se ozval halas a do haly se začali hrnout lidé s nosítky. Pokládali je u jedné stěny vedle sebe, až jich tu leželo devět. To už se přihnal i Tian a poplácával muže spokojeně po zádech: „Dobrá práce, chlapi. Rasiové sice tohle kolo vyhráli, ale naše šance díky téhle akci hodně stouply.“

„Jak jste je sem dostali?“ žasla Hanka.

„Dejus a jeho parta omámili strážné u brány a přestrojili se za ně. Měli za úkol dohlédnout na návrat mágů z návštěvy u Rasiů, a kdyby se náhodou něco semlelo, tak zachránit co nejvíc lidí z lodi.“

„To není špatné,“ uznale se ušklíbla dívka, „to byl fakt geniální nápad. Až na to, že jste nás nechali doma.“

„Promiň, Hanko, ale nikdo nemohl tušit, zda ta akce k něčemu bude. Tentokrát ale náhoda přála připraveným.“

Hanka oběma vůdcům představila Artitana a potom se společnými silami pokusili probudit mágy ukradené Rasiům. Žádné z kouzel na to ale nezabíralo. Najednou nad nosítky zakroužil zlatý dráček a usedl na jednu nehybnou postavu. Dotkl se jejích úst a mladá žena zasténala. Než stihla otevřít oči, Faglin probudil i zbývajících osm mágů.

„To zírám. Probudil je polibek draka,“ okomentoval to někdo z přihlížejících.

„Díky, Fagline,“ uznale kývl Tian.

„Byla to magie knutů. Kdybychom je do týdne neprobudili, zemřeli by.“

Probuzení mágové začali vstávat, rozhlížet se po přítomných lidech a tvářili se dost nazlobeně. Artitan je musel uklidňovat a vysvětlovat jim, že nejsou v rukou nepřátel, že Deliové je vlastně zachránili. Většina probuzených hned sáhla po své zásobní magii, aby doplnili to, co z nich nepřátelé vysáli.

„Ale nejsme tu všichni,“ rozčiloval se jeden starý muž, „kde je Pohromak?“

„Pohromak a další tři naši přátelé jsou bohužel v rukou Rasiů,“ trpělivě vysvětloval Artitan.

„Proč jste je taky nezachránili?“

„Nejsme dost silní, abychom se Rasiům postavili přímo, potřebujeme vaši pomoc,“ vložil se do toho Tian.

„Zdá se, že ani my na to nemáme dost sil,“ přestal se stařík rozčilovat a posmutněl.

„Jednotlivě ne. Ale společně bychom to mohli zvládnout,“ snažil se Tian povzbudit jeho pošramocené sebevědomí.

„Nechcete se p-p-posadit a promluvit si?“ začal Dejus organizovat rozmístění stolů a židlí, aby na sebe všichni viděli a aby bylo na stolech připravené alespoň skromné občerstvení. Mágové si konečně začali uvědomovat, jak neslavně dopadli, a jejich ochota k jednání se odrazila na celkově příjemnější atmosféře během rozhovoru. Znovu probrali, tentokrát mnohem podrobněji, všechny poznatky o knutech, o Motýlí bráně a hrozbě ze strany bohrů. Mágové se sice několikrát pohádali, ale spíš mezi sebou než s povstalci. Dá se říci, že to bylo pro dobrou věc, neboť hledali kouzlo, které by mohlo na knuty působit podobně jako alkohol. Faglin se nabídl jako pokusný objekt. Po několika opatrných testech se mágové zachmuřili. Jedno z kouzel sice působilo, ale dráček ho stihl bez problémů vykrýt štítem.

„A co na ně vyzkoušet božský dech?“ navrhl Artitan.

„To je vtip nebo to myslíš vážně?“ zeptal se stařík.

„Smrtelně vážně,“ ani nemrkl Artitan a pokračoval, „pokud by selhalo všechno ostatní, jsem připraven ho použít.“

„Pro zasažené lidi by to bylo horší než smrt.“

„Ano, já vím. Ale jsem přesvědčen, že knuty by to zlikvidovalo jako první.“

„Víš, k čemu by tě u nás za použití tohoto kouzla odsoudili?“

„Aby mě měl kdo soudit, musíme nejdřív uspět tady. Budu jenom rád, když to nebudu muset použít.“

„Co je to božský dech?“ zeptal se Dejus.

„Produkt nejtemnější magie. Něco jako oblak plynu, který tě omámí, ochromí a poškodí mozek.“

„Tohle na mě doufám zkoušet nechcete,“ couvl do bezpečí za Matyho dlaní Faglin.

„Nechci to vůbec zkoušet. Navrhl jsem to až jako poslední možnost.“

„Měli bychom Helaru a Vrona osvobodit od knutů,“ vložila se do debaty Hanka, „oni se pohybovali na půdě našich nepřátel, třeba by mohli navrhnout nějaké možnosti, jak klan Rasiů porazit.“

„Jestli na tom byli jako já, tak vám žádnou užitečnou informaci neposkytnou,“ zvedl se ze své židle Richard, který se jako první zdejší člověk zbavil knuta, „bydleli jsme v luxusních podzemních prostorách stranou od všech ostatních lidí a ven jsme se dostali, jen když bylo potřeba zasáhnout do nějakého náročnějšího boje. Naši nadřízení RasTun a RasMuf nás učili, jak si poradit s omezením lidského těla, nutili nás často cvičit, zdravě se stravovat a pít výhradně jen vodu. Vlastně to byl docela příjemný život. Po dvou týdnech už jsem přestával vzdorovat a byl jsem na nejlepší cestě úplně přijít o svou osobnost. Nákres chodeb, kde jsem se pohyboval, už jsem dal Tianovi a nic dalšího se nejspíš nedozvíte ani od dalších stejně postižených.“

„Byli mezi hostiteli knutů i děti?“

„Ano. Byli mezi námi i dva malí kluci a jedna nedospělá dívka.“

„Taky je posílali bojovat?“

„Ne. Tihle docházeli na nějaké speciální vyučování. Bojovat posílali jen dospělé muže. To je asi tak všechno, co vím. Obávám se, že víc toho nepoví ani ti dva zajatí. Tím ovšem nechci říct, abyste tu ženu a muže nechali trpět pod nadvládou rasiovských potvor. Jestli jim můžete pomoct, tak to prosím udělejte.“

„Jsem p-p-ro, abychom ty dva zbavili knutů co n-n-nejdřív,“ souhlasil Dejus, „bude se nám hodit k-k-každý bojovník.“

A protože chtěli proces vypuzení knuta sledovat všichni přítomní mágové, Hanka s Rafem tentokrát hned po likvidaci knutů nechali zachráněné v péči mágů a přesunuli se do klidného kouta, kde si měli v úmyslu počkat, až se jejich přátelé vzpamatují. Posadili se na zem vedle sebe a ani si nepotřebovali nic říkat. Nebylo divu, že tam po probdělé noci oba usnuli opření jeden o druhého.

Hanku probudilo zatahání ve vlasech. Jakmile se probrala, hned věděla, kolik uhodilo. Hrábla do vlasů, ale nebyla dost rychlá. Tulík hbitě přeskočil na její rameno, seběhl po oblečení a zastavil se až v bezpečné vzdálenosti, aby s poťouchlým pobavením sledoval, jak se Hanka marně snaží uvést své vlasy do normálu.

„Ty lumpe, copak už jsem ti stokrát nezakázala si dělat hnízdo v mých vlasech?! Tohle snad ani nepůjde rozčesat!“

„A ty se tomu nesměj,“ obořila se na probuzeného kamaráda, který bleskurychle nasadil vážný obličej. To pro změnu rozesmálo Hanku.

„Pěkný účes, to je nová móda?“ ozvalo se z otevřených dveří, ve kterých se usmíval Artitan. „Ptá se po tobě Vron. Půjdeš se za ním podívat?“

„Samozřejmě,“ rozzářila se Hanka, „kde ho najdu?“

Pospíchala za Artitanem a Raf s tulíkem je následovali. Jejich přítel seděl ve starém křesle a působil trochu strhaným dojmem. Když vstoupili, zdvihl se, aby mohl dívku obejmout. Pak zase těžce dosedl zpátky.

„Neboj se, ze pár dní budu v pořádku,“ pokusil se o úsměv, „omlouvám se, že jsem jako tvůj ochránce tak hloupě zklamal.“

„Neomlouvej se, přece za to nemůžeš.“

„Dostali mě při požáru, když jsem se snažil pomoct pár lidem. Neměl jsem proti nim šanci. Slyšel jsem tě, když jsi mě volala, ale odpovědět by nebylo bezpečné. Moc jsem se bál, že chytí i tebe.“

„Už je to pryč, Vrone.“

„Ještě pořád u sebe nosíš moji paměť?“ zeptal se muž a dívka přikývla. Vytáhla amulet, zavěšený na krku hned vedle křišťálové mušličky. Podala ho Vronovi.

„Výborně, to jsem rád. Ze všech sil jsem se snažil zapomenout vše, co jsem se jako kouzelný džin naučil. Byl to boj, ale podařilo se. Kdyby ty znalosti získal knut, byl by zatraceně mocný.“

„Ty musíš být taky zatraceně mocný, když ses mu ubránil. Nebýt tebe, kdo ví, jak bych u Rasiů skončil. Díky za záchranu,“ naklonil se k Vronovi Raf.

„Bylo to horší, než to vypadalo,“ unaveně vysvětloval muž, „ten hajzl ani nedovolil, abych si vzal život. Ukrýval jsem osobnost i znalosti pod několika vrstvami chaotických vzpomínek. Knut z toho byl často nepříjemně zmatený. Ani tělo jsem mu nevydal bez boje. Střídal jsem naprostou odevzdanost se záchvaty zuřivosti a nevolnosti. Ani jeho nadřízení si se mnou nevěděli rady. Hodnotili mě jako poškozenou osobnost a knuta ve mně degradovali na obyčejného sluhu. Slíbili mu, že možná jednou dostane jiné vhodnější tělo.“

Vron svíral v dlaních Hančin amulet, do kterého si ještě jako kouzelný džin uložil svou paměť, a najednou vypadal o něco lépe. Další soukromí jim ale už nebylo dopřáno. Do místnosti nakoukl Artitan a za ním sem vpadli další lidé. Měli na jejich přítele spoustu otázek, týkajících se Vronova působení na území nepřítele. Hanku to sice taky zajímalo, ale uznala, že informovanost povstalců je důležitější a vycouvala.

Errata:

12.08.2021 12:51