Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zatkněte ji

Pomalu a radostně se všichni vydali zpět k městské bráně.

„Přátelé a kolegové,“ zazněl nad skupinou Pohromakův hlas, „domnívám se, že naše mise tady skončila. Sbalte se, zítra odplujeme domů.“

„A co kdybychom to ještě o dva dny odložili? Trochu si užijeme. Nakoupíme suvenýry...“ ozvala se námitka. Tentokrát nebylo rozumět, co Pohromak říká, ale tón jeho hlasu měl k souhlasu daleko.

Raf počkal na Hanku a trochu ji zbrzdil, aby je ostatní předešli.

„Nerad ti to připomínám, sestřičko, ale být tebou, tak se do města moc nehrnu. Čeká tě tam arest.“

„A jo, hrome, vždyť já na to v té eufórii úplně zapomněla. Musím se ozvat Vronovi.“

Raf se sám pro sebe lehce ušklíbl: „Ostatní taky na chvíli zapomněli, ale obávám se, že jim to už brzo dojde. Nejlepší čas k útěku je možná právě teď.“

„Jo. Vron mi taky radí, abych se někam nenápadně zašila. Ale kam?“

„Půjdeme za ostatními a před bránou místo do města zamíříš do přístavu. Jsou tam skladiště, bedny, vraky, to by mohlo vyjít.“

Byl to hezký jednoduchý plán. Měl jen jednu vadu. Nevyšel. Z města proti nim vyrazila skupina strážných a obklíčila celou vracející se skupinu.

„Vidíte? Já vám to říkal!“ ozval se ostrý jízlivý hlas. „Odvedli ji z vězení a budou se ji snažit zachránit. Deliům se nedá věřit!“

„Nikoho jsme z vězení neodvedli, to byl zásah bohrů.“

„Lžete. Neexistuje nikdo takový, kdo by dokázal ukrást vězně z podzemí kasáren. Museli jste ji pustit vy!“

„Nikoho jsme nepustili a nyní Hanu Vronovou odvedeme zpět.“

„My vám nevěříme. Použijete kouzla, abyste ji dostali pryč. Trváme na tom, aby zaplatila za vykouzlenou bránu smrtí, jako každý zdejší provinilec.“

Raf se natahoval, aby zahlédl toho, kdo se tak dožaduje Hančiny smrti.

„Vypadá to na Bruna Riuxe,“ zašeptal, „co sakra, proti tobě má?“

Strážní už stáli kolem celé skupiny. Mágové byli rozpačití a sledovali krále, jak se k nečekanému problému postaví. DelHas se prodral k mluvčímu, aby mu se zarputilým výrazem odpověděl z očí do očí: „Poslyšte, občane, chápu, že nám nedůvěřujete. Ale vše, co tvrdíme, je pravda. Slibuji, že dívku zase dovedeme zpátky do vězení. Měl byste vědět, že co král slíbí, to i dodrží.“

„Vaše veličenstvo, tím se nemusíte osobně obtěžovat. Úplně nám stačí váš slib, že ani vy ani nikdo z vaší skupiny nepoužije v souvislosti s obviněnou žádnou magii, a my tu holku doprovodíme zpátky do vězení sami.“

DelHas se ohlédl k Rafovi a k Hance, jako by chtěl pohledem něco naznačit.

„Co je?“ zeptala se ho v duchu v rámci dračí komunikace.

„Jakmile domluvím, použij všechny své síly i všechna svá kouzla k útěku,“ odpověděl jí v duchu a přerušil kontakt. Ostatním se zdálo, že král přemýšlí nad odpovědí.

„Dobrá. Já vám slíbím, že nikdo z této skupiny nezasáhne do vaší akce ani fyzicky ani magicky. Musím vás ale učinit osobně zodpovědného za to, že ji skutečně dopravíte zpátky do vězení a to živou a nezraněnou. Přijímáte?“

„Přijímám. A teď nám ji prosím vydejte.“

DelHas poodstoupil a gestem naznačil, že mohou konat, jak se jim zlíbí.

Riux se nerudně otočil ke strážným: „Na co čekáte? Zatkněte ji a odveďte zpět do cely.“

„Támhle ti dva se do zatýkání zrovna nehrnou. Zkus to přes ně,“ mrkl na Hanku kamarád.

„Promiň, Rafe,“ řekla a strčila ho do náruče dvěma nejhorlivějším strážným. Tulík jednomu z nich vletěl do obličeje a poškrábal ho na čele. Druhému Raf při pádu šikovně strhl opasek na nohy a tím ho vyřadil z honičky.

Na další tři Hanka seslala ochrnutí nohou a na ty, co jí stáli v cestě, zpomalení. Odstrčila je a proklouzla mezi nimi. Vzápětí o zpomalené kolegy zakopli další dva pronásledovatelé. To už Hanka běžela jako o závod k přístavu a kouzla strážných po ní sklouzávala jako po skle bez sebemenšího účinku.

Když míjela třetí skladiště, někdo ji strhl ze směru a ona přistála uvnitř skladiště v hoblinách.

„Schovej se a buď tiše!“

S úlevou poznala Vronův hlas. Zalezla za bednu a snažila se zklidnit rozbouřený dech. Její přítel stál v otevřených dveřích skladiště. Ukázal strážným někam stranou a toho jednoho, který se domáhal vstupu dovnitř, pustil dál. Muž se zmateně rozhlédl a zase vyklusal ven. Vron předstíral, že opravuje poškozené dno člunu. Strážní ještě několikrát zmateně přiběhli a zase odběhli.

„Tak co, jsi v pořádku?“ sehnul se k ní přítel, když se venku rozhostil klid.

„Díky, jsem v pohodě. Ale opravdu si myslíš, že mě tu nenajdou?“

„Nenajdou. Protože za chvíli už tu nebudeš.“

„Bojím se, že se vrátí a obrátí v přístavu každý oblázek, aby mě našli.“

„To je dost pravděpodobné, ale neboj se, mám plán.“

„A jaký?“

„Za chvíli sem dorazí chlápek, který tě dokáže nepozorovaně dopravit do města a patřičně tě schovat. Můžeš mu důvěřovat. Slíbil, že tě propašuje na první loď, která bude odjíždět.“

„Znám ho?“

„Neznáš. Ale už jsi ho viděla.“

„Ty mu důvěřuješ?“

„Jako sám sobě. Jsem si jist, že pro tebe udělá maximum.“

„Opravdu? Čím jsi mu zaplatil?“

„Pouze informacemi. A už se na nic neptej, je tady.“

Do skladiště vkročil ošuntělý odrbaný chlap s velkým sudem na vozíku. Ukázalo se, že uvnitř sudu je další menší sud, do kterého přinutili dívku vlézt.

„A ne abys magicky korigovala pach. Jenom seď tiše jako myška a hlavně nekouzli. Hezky počkej, až tě někdo pustí ven,“ zněla poslední Vronova rada.

Pak menší sud zasypali záplavou drobných smradlavých rybiček. Hanka opakovaně zoufale polykala, aby potlačila náběh na zvracení. Když se vozík rozdrkotal po cestě, bylo to ještě horší. Jestli to přežiju, tak Vrona vlastnoručně uškrtím, opakovala si celou cestu v duchu a snažila se dýchat co nejméně.

Už si skoro myslela, že umře, když vozík konečně zastavil.

„Dej pozor, teď sud otočíme na bok,“ řekl někdo hlasitě a vzápětí ležela na boku a dekl u její hlavy odskočil. Prolezla mezi smradlavými rybami ven. Bylo tu šero. Postavila se a rozhlédla. Nacházela se v prostorách hrubě stlučené kůlny na haraburdí. Toho se kolem povalovalo požehnaně. Taky to tu příšerně páchlo. Jestli bude muset čekat tady, určitě se brzo zblázní.

„Vítám tě v pašeráckém úkrytu.“

Teprve teď si všimla postavy v klobouku a tmavém plášti v rohu kůlny. Do obličeje muži neviděla, ale byl jí povědomý.

„Jestli se chceš trochu umejt, tak pojď se mnou,“ vyzval ji muž a zdvihl poklop u svých nohou. Vron se za něj zaručil, přemlouvala svůj strach, když se beze slova vydala za svým neznámým průvodcem.

Sešplhali dvě patra do podzemí. Kdyby nebylo Vronova ujištění, že tomu chlapovi může bezvýhradně důvěřovat, nikdo by ji do tohoto temného bludiště chodeb nedostal. Mlčky kráčela za mužem a bylo jí všelijak. Možná by mohla někoho kontaktovat, napadlo ji, hned to ale zavrhla. Jestli budou její přátele vyslýchat, ať raději nikdo nic neví.

„Tak princezno, jsme doma,“ řekl najednou její průvodce a otevřel uprostřed chodby tajné dveře. Skoro zalapala po dechu údivem. Před nimi se vynořil pohodlný byt s velkými okny. Jak je to v podzemí možné?

Muž si všiml jejího nevěřícného pohledu a postrčil ji dovnitř.

„Pojď dál a ničeho se neboj. Všechno, co tu vidíš, je jen trocha magie a malý luxus staromládeneckého podivína.“

Konečně sundal klobouk a mohla se mu podívat do tváře. Málem se jí zastavilo srdce. Poznala ho.

„Vy jste... Vy jste zabil Fortra,“ vydechla zděšeně.

„No a? Vadí ti to? Ten slizák dostal přesně to, co si zasloužil! Ale neboj se, tobě neublížím.“

„Vron ví, že jste ho zabil?“

„No jistě. Proto mě přece vyhledal.“

„Řekl vám, že jste tou vraždou zachránil Quinwal?“

„Nepovídej! O tom se ani nezmínil.“

„Nejdřív bych se ráda umyla.“

„Všechno máš připraveno v koupelně,“ ukázal muž na dveře s namalovanou mořskou pannou.

Hanku mile překvapilo, když tu kromě teplé vody našla i mýdlo, šampon na vlasy, měkoučký ručník a kompletní čisté oblečení. Ponořila tělo do připravené kádě a vydrhla mýdlem každý milimetr své kůže. Umyté vlasy stočila do uzlu a rybinou páchnoucí svršky, ve kterých sem přišla, namočila do malého umyvadla. Bude se muset zeptat, jestli tu smí používat magii. Tohle se snad ani normální cestou vyprat nedá.

Když se vrátila do obytného pokoje, muž seděl v křesle a kouřil. Ani to tu moc nesmrdělo. Asi i dým byl magicky odvětráván. No jo, malý luxus pro starého mládence. Usadila se do druhého křesla a napila se čaje z malovaného hrnečku, který tu na ni čekal. Za oknem se vlnilo rozbouřené moře a doráželo na pobřežní skály. Druhé okno se dívalo do zahrady u paláce na prvních hradbách. Poznala dokonce svůj oblíbený strom. Okno nejspíš ukazovalo skutečnou realitu. Třetí okno bylo zakryté tmavým těžkým závěsem. Vstala, aby za něj nakoukla. Zdálo se, že ji muž chce zadržet, ale pak si to rozmyslel a jen mlčky sledoval její počínání.

Odhrnula závěs a s údivem hleděla na terasu, kde seděla žena se dvěma malými dětmi. Na rozdíl od ostatních oken ale tohle působilo spíš jako obraz, protože postavy se nehýbaly. Ta skalní terasa jí byla něčím povědomá. Najednou jí docvakly všechny souvislosti. Zalovila v kapse a vytáhla křišťálovou mušličku. Otočila se. Vlastně se ani nemusela dívat. Nyní už věděla, kdo ten muž je.

„Tati?“

„Jsi hodně zklamaná?“ odložil dýmku a zkoumavě si ji prohlížel.

Znovu se podívala do zakrytého okna. Tak takhle vypadala máma a její bráška... Domov, na který se nepamatovala... Najednou nevěděla, co má říct.

„Jako rodiče jsme za moc nestáli. Možná nebyl moc dobrý nápad mě hledat,“ řekl muž trpce.

Hanka se vrátila do svého křesla a znovu se napila čaje.

„Chtěla jsem se tě zeptat na tolik věcí a teď nějak nevím, jak začít,“ pokrčila omluvně rameny.

„Já vím, tenkrát jsem se zachoval hrozně. Utekl jsem jako malý kluk a nestaral se o to, co s tebou bude. Namlouval jsem si, že pro tebe bude lepší, když nebudeš mít rodiče vůbec, než abys žila s vrahem.“

„Ale ty jsi přece mámu ani bráchu nezabil?“

„Jako bych je zabil. Když jsem souhlasil s plánem tvé matky, zavinil jsem tu tragédii stejným dílem jako ona. Byl to tenkrát hloupý a bláznivý nápad. Dračí odolnost pro našeho syna! To přece nemohlo fungovat.“

„Na mého bratra ne, zato na mě ano.“

„Jo. Vron mi o tobě vyprávěl. Prý máš nyní skvělou rodinu u jednorožců. Zapomeň na mě a vrať se k nim. Já si tvůj zájem nezasloužím.“

„Kdy ses dozvěděl, že tě hledám?“

„Náhodně asi před týdnem. Od té chvíle jsem se tě snažil zahlédnout. Poznal jsem tě okamžitě, hodně se podobáš své matce.“

„Jo, to už mi říkala Evelína.“

„Zítra odtud odplouvá loď mágů. Propašuju tě do jejího podpalubí, aby ses mohla vrátit domů.“

„Zase v tom sudu?“ vyděsila se Hanka.

„Pro změnu v přepravní bedně. Ta už tolik smrdět nebude, neboj se.“

„Tati?“

„Ano?“

„Máš mě rád?“

„Když jsem viděl, jak se k tobě ten grázl na shromáždění zachoval, rozhodl jsem se ho zabít ještě dřív, než tě uhodil. Ale jak tě vzal pěstí, neohlížel jsem se už vůbec na nic a podřízl ho hned na místě jako kuře. Byl jsem rád, že ti mohu splatit aspoň kapku z celého moře lásky, kterou ti dlužím.“

„Jsem ráda, že si s tebou mohu popovídat.“

Něco v místnosti zacvrkalo.

„Počkej chvilku, musím se podívat, co se děje,“ vyskočil muž z křesla a opustil místnost. Nebyl pryč dlouho.

„Nejmladší z Velké sedmy tě velice intenzivně hledá. Možná bych ho měl uklidnit, že jsi v pořádku.“

„Možná bych s ním měla promluvit spíš já.“

„Dobrá. Přivedu ti ho sem.“

„Nebojíš se prozrazení?“

„Bytů, jak je tento, mám několik. Hned zítra po tvém odchodu se přestěhuji.“

Za okamžik už Zik Hanku nadšeně objal. Muž se pobaveně usmál a nechal ty dva o samotě.

„Věděl jsem, že tě najdu, Hanko. Musím ti vyprávět, co se dělo, když jsi utekla těm hlupákům, co nás zastavili. To ti byla bžunda! Prosili nás, abychom magicky zasáhli, ale král pohrozil, že tomu, kdo nedodrží jeho slib, dá vytrhnout srdce z těla. Vaši mágové se tím bavili úplně stejně jako táta a Tian. Můj povedený strýc se teď třese o svůj život. Myslel si, jak nás má v hrsti, a zatím je to naopak.“

„Bude se mi po tobě stýskat, Ziku.“

„Mně po tobě taky, a moc.“

„Zítra bych měla vyrazit na cestu domů. Snad nezmeškám loď.“

„Škoda, že nemůžeš zůstat. Bez tebe to tu nebude ono.“

„Vždyť jste mě odsoudili k smrti.“

„Spíš bys měla dostat řád za zásluhy.“

„Nejvyšší čas, abych odtud zmizela, nestojím ani o popravu ani o pocty.“

„Kdyby se to zvrtlo, stejně bych tě zachránil.“

„Ty sám? Jo? To bych chtěla vidět!“

Zikův zářivý pohled lehce posmutněl.

„Hrozně moc se toho mění. Už nic nebude jako dřív.“

„Jo, poslední dobou se toho semlelo víc, než bylo zdrávo,“ vzdychla dívka.

„Ale zase ses podívala do míst, kde to nikdo nezná. Chtěla bys být cestovatelem?“

„Já? Blázníš? Ani náhodou!“

„Víš, mně by se to líbilo, jenže nemám ty správné schopnosti.“

„Buď rád. Poskakování mezi světy není nic příjemného. Ani nevíš, jak jsem byla šťastná, že mě někdo dostal zpět.“

„A nebála ses toho svého černého průvodce?“

„Ne. Už jsem ho trochu znala z dřívějška. Jen jsem nevěděla o jeho schopnostech.“

„Mně nepřipadal moc vlídný.“

„No, to nebyl, ale bez jeho pomoci bych se nevrátila a z našeho světa by možná zůstalo jen velké spáleniště.“

„Ale že to bylo vzrůšo...“

„No, nevím. Dala bych přednost klidnějším prázdninám.“

„Je tu pěkný výhled, mám rád moře,“ kývl Zik směrem k oknu, před kterým seděli.

„Už brzo se jeho velikost postaví mezi nás,“ smutně se usmála Hanka, „ale nikdy nezapomenu na své přátele z Quinwalu. Pozdravuj od mě Matyho, tátu a Tiana.“

„Vyřídím jim to, až budeš bezpečně za Dračími útesy, aby měli čisté svědomí.“

„A co tvoje svědomí?“

„Moje?“ nasadil Zik svůj nejnevinnější výraz. „Hm, to bude myslím v pořádku. Já jako zlodějíček z pátejch hradeb chápu spravedlnost v ryze praktickém slova smyslu...“

Oba sebou trhli, když do místnosti nečekaně vrazil Hančin otec.

„Jdou po nás, musíme pryč,“ postrčil je prudce k východu a pozhasínal okna. Skoro poklusem je hnal chodbou, pak vylezli o patro výš a spěchali novým směrem. Tady už to Zik znal.

„Povedu vás, jestli chcete,“ nabídl se.

„Ne, mladíku, tady se musíme rozdělit.“

„Já jsem je přivedl na vaši stopu?“ zeptal se Zik provinile.

„Možná. Ale tím se netrap. Taky jsem udělal chybu. Jestli se na to cítíš, můžeš nám teď pomoct.“

„No jasně. Stačí říct, co je potřeba.“

„Vydej se směrem k nemocnici, utíkej, kličkuj, snaž se v nich vzbudit dojem, že chceš uniknout. Pak vylez nahoru a zase se začni vyptávat na Hanku. Budeš muset lhát, že jsi ji nenašel. Zvládneš to?“

„Levou zadní. Něco podobného už jsem dělal mockrát.“

„Výborně, tak se drž.“

„Hodně štěstí, Ziku,“ usmála se na něj Hanka.

„Tobě taky,“ zamával jí Zik, ale to už ji otec táhl do jakési tajné chodby.

Errata:

12.08.2021 12:51