Vítej, návštěvníku!

Pokuta v matematice

Na své první dvouhodinovce matematiky zažili Hanka i Sváťa nepříjemné překvapení. Tím překvapením nebyl učitel. Profesor Teuklin se choval podobně jako včera – odtažitě až arogantně. Překvapení se týkalo systému výuky. Na každé lavici na ně čekal připravený pergamen a zvláštní tužka. Že je obojí speciálně magicky upraveno, by poznal i začátečník.

„Vítejte na první letošní hodině matematiky,“ ťukl profesor na zahájení vyučování o kantorský stolek a Hanka si všimla, jak se na jejím pergamenu v pravém horním rohu objevily iniciály jejího jména HV a prázdný kroužek.

„Než začneme s nácvikem matematiky, shrnu stručně pro naše nováčky systém výuky a hodnocení. Kroužek na vašem pergamenu by se měl co nejdřív zbarvit žlutě. Toho dosáhnete rychlým sčítáním a odečítáním zadaných příkladů. Další kroužky budou pokračovat podle barev spektra až do zelené, což je šest úrovní. Ty byste měli zvládnout během prvního roku. Dalšími tvary budou čtverec, trojúhelník a hvězda. Ti, co se dostanou ke hvězdě, přecházejí k panu profesorovi Herbichlovi. Ale to během prvního školního ročníku mohou zvládnout jen géniové. Jak již víte ze školního řádu, žádné pomůcky ani kouzla zde nejsou povolena. Toť vše, pusťte se do práce.“

Opět ťukl do učitelského stolku a na pergamenu před Hankou naskočil sloupec čísel, který měla sečíst. To je ale primitivní, pomyslela si a napsala výsledek. Jakmile dopsala číslo, vyskočil pod ním nápis: MOC POMALÉ! Vzápětí naskočila další řada čísel. Pokusila se je sečíst rychleji. Byla odměněna nápisem: POMALÉ. Další řada čísel. Zoufale koukla na Sváťu. Ten se soustředěně věnoval svým matematickým příkladům. Ohlédla se po Lídě, která seděla ve skupině mírně pokročilých. Dívka vycítila její pohled, soucitně se po Hance koukla a lehce pokrčila rameny.

Čísla na Hančině pergamenu mezitím zmizela a objevilo se červeně zvýrazněno: VĚNUJTE SE MATEMATICE A SOUSTŘEĎTE SE NA PŘÍKLAD!!! Naskočila další čísla, tentokrát šlo opravdu jen o jednoduchý součet. Vzdychla a odpověděla. Mezi oběma hodinami jim profesor dopřál desetiminutovou pauzu.

„Tohle nevím, jestli přežiju,“ mnula si Hanka čelo, když přecházeli po skončení matematiky do třídy, kde se vyučovala drakonština.

„Ale vždyť to nebylo tak špatné,“ namítl Sváťa, „já už mám zažlucenou půlku kolečka.“

„Cože???“

„Tobě sčítání a odčítání nejde? Vždyť je to úplně jednoduchá matematika.“

„Pořád mi to psalo: pomalu, moc pomalu, soustřeď se... Je to děsná otrava.“

„Jo, taky mi to občas napsalo, že jsem pomalej, ale dá se to zvládnout.“

„Hm,“ zahučela znechuceně Hanka a se značným úsilím potlačila chuť vmést kamarádovi do obličeje, že je odpornej šprt.

Vstoupili do třídy s vysokými okny a hned u dveří je odchytila profesorka. Jmenovala se sice Kostěná, ale navzdory svému jménu to byla starší korpulentní dáma s příjemným úsměvem. Žáky, které znala, posílala na konkrétní místa ve třídě a Hanku mile překvapilo, že tu na ně čekala zvláštní polohovatelná křesílka a nikde v dohledu nebyl ani jeden stolek s pergamenem. Křesílka byla barevně rozlišená a to, do kterého usedla Lída, mělo jasně žlutou barvu.

S každým nováčkem prohodila žena pár slov a posílala je rovněž do žlutých nebo oranžových křesílek. Akorát Sváťu poslala do červeného. Hanka k ní přistoupila jako poslední.

„Dobrý den, slečno, už jste se někdy učila drakonsky?“ zeptala se jí dračí řečí.

„Drakonsky se učím už dlouho, ale doufám, že si na téhle škole zdokonalím výslovnost a písemné vyjadřování,“ odpověděla, jak nejlépe uměla.

„Bude mi potěšením vás učit, slečno...“

„Hana Vronová.“

„...slečno Vronová. Běžte se prosím posadit.“ Na Hanku čekalo fialové křesílko. Jak procházela kolem Lídy, zachytila její vzdorovitě závistivý pohled. Byla skoro až vzadu v koutě vedle dvou dívek v modrých křeslech a kluka v křesle zeleném. Jak se ukázalo, polohovací křesílka měla svůj důvod. Profesorka jim vyprávěla dračí i lidské dějiny a po celou dobu mluvila výhradně drakonsky. Začátečníkům drobné kouzlo umožňovalo překlad téměř všech slov, ti pokročilejší se dočkali překladu jen toho, o co požádali. Vyprávění bylo provázeno mnohými obrazy, vytvořenými iluzí ve vzduchu pod stropem. Tak příjemné vyučování Hanka už dlouho nezažila. Potom, v průběhu druhé hodiny, dostali ti od červených křesel výše za úkol opravit text napsaný v drakonštině. Každý měl svou malou iluzi u svého místa a stačilo jen pomyslet na správnou variantu, víc nebylo třeba. Hanka překvapeně zjistila, že se její křeslo zbarvilo nejdřív do modra a v další chvíli dokonce do zelena. Profesorka šestým smyslem vnímala, jak je kdo s čím hotov, obcházela žáky, radila jim, opravovala chyby a jen u Lídy nenápadně protočila oči v sloup tak, aby to nikdo neviděl.

Po skončení poslední dopolední hodiny se většina žáků vyhrnula ven a zamířila rovnou na další vyučování. Hanka se Sváťou se zdrželi, aby prohodili pár slov s Lídou. Mezitím vylovili svačinu, kterou jim sluha vtiskl do rukou při odchodu z domova.

„Ty vážně umíš tak dobře drakonsky?“ zeptala se Lída a zadívala se na Hanku téměř až nedůvěřivě.

„Jestli chceš, můžu ti s drakonštinou trochu pomáhat,“ nabídla se dívka.

„Už jsem měla pár lidí, co se mě snažili doučovat,“ pokrčila nerozhodně rameny, „ale zatím to nebylo moc platné. Ta baba Kostěná mě snad nikdy k žádné zkoušce nepustí. Zasedla si na mě.“

„Copak ona sama nezkouší?“

„Ne, všechny posílá za dračím profesorem.“

„A ty by sis na zkoušku u něj troufla?“

„No jasně. On ještě nikdy nikoho nevyhodil. Je strašně hodnej. Kdo se k němu dostane, vždycky uspěje. Akorát, že mě tam ta baba nechce pustit.“

„A na co je vlastně potřeba zkouška z drakonštiny? Stejně se ji povinně učíš celé čtyři roky.“

„To jo, ale pokud chceš někde působit jako překladatel, potřebuješ mít aspoň fialovou úroveň včetně zkoušky.“

Pomalu dojedli svačinu a vydali se k přemisťovacím stolkům.

„A co ty máš, Lído, dneska odpoledne?“ zeptal se cestou Sváťa

„Přivolávání částečně inteligentních druhů. Moc zajímavá specializace. Už umím přivolávat ochočené ptáky, teoreticky i koně nebo psy. Letos bychom se měli zaměřit hlavně na divoké ptáky a volně žijící zvířata. V tomhle oboru jsem nejlepší ze všech.“

„To zní dobře,“ přikývl mladík a Lída se na něj zářivě usmála.

V místnosti se stolky se rozdělili a přenesli se každý jinam. Hanku stolek hodil ke skalnímu masivu s obrovskou jeskyní. Trochu nejistě se vydala dovnitř.

„No, to je dossst,“ zasyčel na ni zelený dračí profesor, před kterým stálo pět kluků a jedna dívka. Hanka se koukla na hodinky, byla si jistá, že přichází včas.

„Chceš ssse omluvit?“ natáhl k ní tlamu s pichlavýma temnýma očima.

„Přicházím včas, drago profesore Artevare,“ odpověděla drakonsky a vydržela ten ostrý zpytavý pohled.

Drak se od ní odvrátil a poručil, aby ho žáci následovali. Vedl je hlouběji do jeskyně a zastavil se u krápníků.

„Udělej ho užší a vyšší, ale tak, aby nikdo nic nepoznal,“ vyzval Hanku drakonsky. Žádný pokyn, jak to má provést, žádná ukázka, žádná rada... jenom úkol a výzva, aby si s tím poradila.

Hanka se přestala ohlížet, kam jdou její spolužáci, a soustředěně si prohlédla stalagnát. Snažila se vcítit do jeho materiálu a přemýšlela, zda začít raději dole nebo nahoře. Ostatní studenti asi dostali podobný úkol, protože každý stál u nějakého krápníku. Zelený drak si udělal pohodlí a jen je z povzdálí sledoval, jak se kdo činí.

„To ssstačí,“ ozvalo se náhle za ní a ostré zasyčení Hanku vytrhlo ze soustředění. Stihla upravit vlastně jen špičku krápníku. Snažila se o jemnou nepravidelnost a o to, aby zachovala odstup barevných vrstev uvnitř. Měla pocit, že vlastně ještě nic pořádného nepředvedla, když ji drak vyrušil. Nebo snad pracovala moc pomalu?

„Můžeš jít domů,“ řekl drak a drápem načrtl stříbrný kruh u východu z jeskyně. Hanka do něj vstoupila, nadskočila a vynořila se na nádvoří školy. Byla zmatená. Ostatní studenty před svým odchodem viděla ještě pracovat. Proč tak rychle poslal domů právě ji? Je tak nešikovná? Nebo proto, že se chovala drze? Nedokázala na drakovi poznat, jestli byl s její prací spokojen nebo ne. Co noha nohu mine, opustila školní pozemek a u brány narazila na čekající Azuelu.

„Čekáte na Lídu? Taky už brzo skončí?“ zeptala se jí.

„Nevím,“ odpověděla stroze Azuela a okatě dala najevo, že nemá zájem se vybavovat.

Hanka pokrčila rameny a vydala se domů pěšky. Neměla chuť se doprošovat u nevlídné bojovnice, aby byla tak laskavá a otevřela pro ni bránu. To se radši projde.

Téhož dne večer ji Lída požádala o doučování drakonštiny. Jak se ukázalo, očekávala při tom i Sváťovu spoluúčast. Po večeři se šli všichni tři posadit do zahrady a Hanka se nenápadně pokoušela zjistit, co vlastně dívka umí a co ne. Žádná sláva to nebyla. Hanka se rozhodla začít běžnými frázemi. Vybrala tři, které ten večer každý z nich přeříkával pořád dokola. Nakonec je Lída dovedla bezchybně zopakovat i několikrát za sebou. Hance byla její ochota až podezřelá. Že on Sváťa zase používá ta svá magická ovlivňovací kouzlíčka! No jasně, zjistila, když se na něj zaměřila.

Těsně před tím, než šli spát, se ho zeptala přímo: „Čímpak jsi to Lídu očarovával?“

„No přece kouzlem své osobnosti,“ zašklebil se na ni kamarád rozpustile.

„No jo, to taky, všimla jsem si. To se ani přehlédnout nedá. Ale něco jsi přidal.“

„Nejsi ty nějak moc vnímavá?“

„Jestli o tom nechceš mluvit, tak to řekni rovnou.“

„Co se hned rozčiluješ? Jen jsem k Lídě vyslal takovou malou sondu. Přišlo mi divné, že všechno ostatní zvládá relativně bez problémů a jenom drakonština jí činí potíže. To přece nemá logiku.“

„A co jsi zjistil?“

„Hlavně to, že dračí řeč z duše nesnáší. Je jí protivná, připadá jí nemelodická až odporná.“

„Tak proč se proboha hlásila na zdejší školu?“

„Ona sama si nejspíš tenhle svůj podivný handicap ani neuvědomuje. Pokud bych ten její psychický blok odstranil, mělo by se to ostatní už pak srovnat samo.“

„Jsi si jistý?“

„Na devadesát procent. Moc rád bych jí pomohl.“

„No tak jo, proč ne. Můžeme nenápadně spolupracovat. Já ji budu vyučovat a ty zatím můžeš vyzkoušet, jestli ta tvá terapie zabere.“

Pak si ještě chvíli povídali o svých prvních zážitcích v pastecké škole.

Ráno jim Azuela představila první uchazečku o místo kuchařky, která během dne převede, co umí. Druhá uchazečka bude za stejným účelem pozvána zítra a pak se slečna Lída rozhodne, která z nich tady bude letos pracovat.

„Něco mi říká, že nás už asi brzo vystěhujou,“ podotkla Hanka tiše směrem k Sváťovi.

Do školy opět vyrazili společně.

Výuka matematiky Hanku deptala do té míry, že na chvíli zavřela oči, aby se jí do myšlenek nepletly výhružné hlášky na pergamenu, a přemýšlela, jak vyřešit problém s bydlením. Možná by se neměli tak upínat k naději na opuštěný podkrovní byt u neznámého člověka, ale zkusit něco najít vlastními silami. Provizorní ubytování u Lídy není možné prodlužovat do nekonečna.

„Ale, ale,“ ozval se nad ní přísný hlas. Se zavřenýma očima neměla šanci zpozorovat učitele, jak vstal a přemístil se až za její záda.

„Matematika tě nebaví?“ jeho tón byl nepříjemně jízlivý.

„Snažila jsem se o lepší soustředění,“ vyzkoušela na něj svůj nevinný pohled. Bohužel to nezabralo.

„Musíš se snažit mnohem, mnohem víc,“ pokýval učitel hlavou, „uděluji ti pokutu tři sta tolejrů za špatný přístup k učivu.“

„Tolik?“ vyhrkla Hanka.

„Čtyři sta. Ještě nějaká otázka?“

Zavřela pusu, ztěžka polkla a obrátila se k pergamenu, kde několik vykřičníků zdobilo větu: Okamžitě začni pracovat!!! Možná by příště bylo lepší, kdyby na matematiku vůbec nedorazila, napadlo ji, ale už se neodvážila zavřít oči a věnovat myšlenky něčemu jinému než sčítání a odčítání. Na konci dvouhodinovky se cítila jako vyždímaný hadr na podlahu. A to je tu teprve druhý den! Ještě že drakonština je pro ni víc příjemným odpočinkem než učením.

Na odpolední magickou rovnováhu vyrazila hned po obědě s Lídou a její starší kamarádkou Naomi. Podivila se, že jako začátečník má výuku na stejném místě a společně s nimi.

„Profesor to nerozlišuje a je schopen učit všechny úrovně magické rovnováhy najednou,“ vysvětlovala Naomi, „však uvidíš sama.“

A opravdu. Skoro třicet studentů se sešlo v místech s kamennými placáky na sezení. U každého místa byl připravený mléčně zbarvený skleněný válec. Nejdřív se profesor Tahartan věnoval těm zkušenějším a zadal jim úkoly. Nakonec se dostalo i na nováčky. Svolal si je do houfu.

„Cítíte zdejší magické výkyvy?“ zeptal se jich.

Hance se zdálo, že je tu podzemní magické prostředí podobně silné a lehce pulzující jako v okolí rezervace Magický les. Možná o něco málo slabší. Použití kouzel bude vyžadovat značnou obezřetnost.

„Zatím po vás chci jen jedno jediné. Uvnitř každého válce létá deset motýlků. Magické výkyvy a výrony je zabíjejí. Pokuste se uvnitř válce udržet co největší klid a po dobu výuky ztratit co nejméně motýlků. Až dokážete udržet při životě všech deset, dostanete další úkol. Nějaké otázky?“

„Jak to máme udělat? Jakým způsobem se dá ovlivnit magická nerovnováha?“ zeptala se jedna z nových spolužaček.

„To je jednoduché. Při přebytku magii odčerpáváš, při nedostatku doplňuješ. Jde jen o to správně vycítit přiměřenou hladinu energie.“

Dívka vzdychla a jak Hanka postřehla, do deseti minut neměla ve svém válci ani jednoho motýlka. I Hanka přišla o dva motýlky, než objevila správnou hladinu magie, kterou je nutné v prostoru válce udržovat. Pak už to pro ni bylo snadné. Jakmile profesor zjistil, že lelkuje a zajímá se o to, co dělají ostatní, přišel ji zkontrolovat. Začal se vyptávat, jestli už někde studovala a na konci rozhovoru jí do rukou vložil dva magické kamínky a přikázal, aby je naplnila oba stejným množstvím magie. Když se profesor otočil a šel se věnovat někomu dalšímu, zjistila Hanka, že je to poněkud záludný úkol. Jeden z kamínků magii skoro nasával jako houba, ten druhý naopak vzdoroval. Přitom stále musela hlídat i válec s motýlky. Ale tohle ji docela bavilo. Rozhodně stokrát víc než matematika.

„Dobrá práce,“ ohodnotil její výkon profesor, když mu předala oba kamínky a válec s osmi motýlky.

Lída si něco zaujatě šuškala s Naomi, tak se mezi ně Hanka nechtěla vtírat. Postávala opodál, až nakonec odcházela z louky jako předposlední. Docela ji překvapilo, že jí Lída neutekla a solidárně přinutila Azuelu počkat, až k nim dorazí.

Hančiny plány pátrat po nějakém ubytování vzaly rychle za své, když ji Lída požádala, aby jí pomohla tajně zmizet z domu a dostat se večer k Naomi.

„Jestli to zjistí Azuela, bude tě přivazovat řetězem.“

„Sváťa se mi zaručil, že ji pohlídá, ale jen tehdy, když budu souhlasit s tvým doprovodem.“

„No tak jo,“ nezbylo Hance než přikývnout, „jen se s ním ještě musím domluvit na podrobnostech.“

Tak divoký mejdan jako ten večer Hanka ještě nezažila. Azuela by se zbláznila, kdyby to viděla. Tanec, alkohol, kouření, podivné bonbóny, to všechno vybudilo přítomné k tomu, aby se uvolnili a řádili jak utržení od řetězu. Hanka svůj alkohol pouze ochutnala a pak ho nenápadně lila do nádoby s ovocným salátem. Předstírala nevolnost, aby se vyhnula smradlavým cigaretám a ještě podezřelejším zákuskům. Drobné magické zásahy použila i proti několika klukům, co byli příliš dotěrní k ní a k Lídě. Upřímně si oddechla, když křepčící postavy začaly odpadat a usínat. Popadla Lídu a vlekla ji k domovu. Naštěstí na ulici nepotkaly nikoho zvědavého a stačilo krátce zkontaktovat Sváťu, aby přiběhl a pustil je zahradní brankou domů. Společnými silami se jim podařilo Lídu uložit, aniž by vyburcovali Azuelu.

„Čím to smrdíš?“ divil se šeptem Sváťa, když se plížili ke svému pokoji.

„Ani se neptej,“ mávla rukou, aby magicky svůj oděv vyčistila.

„Doufám, že mě ráno někdo vzbudí,“ zívla naposledy Hanka a usnula, sotva dopadla do postele.

Ráno si vzpomněla, že ještě musí zaplatit pokutu ze včerejška a začala shánět peníze. Byla se zeptat i u Lídy, zda může platit ve škole přímo drahými kameny.

„Cože?! Tys tu pokutu včera nezaplatila?!“ zděsila se dívka. „Nejsi náhodou padlá na hlavu? Dneska se ti pěkně prodraží! To snad není pravda...“

„Stejně jsem včera s sebou tolik peněz neměla,“ pokrčila rameny Hanka.

„Tak jsi mohla něco kváknout, půjčila bych ti,“ směnila jí Lída několik drahých kamenů za peníze, „a skoč si to zaplatit hned po drakonštině. Pak odpoledne tam bývají fronty.“

Hanka dala na její radu a místo oběda se ihned rozběhla do malovaného sálu, aby zaplatila šest set tolejrů za svou nepozornost v matematice. Z velkých dveří se právě šoural ven malý uplakaný kluk a dovnitř vcházel vysoký černovlasý puberťák. Podíval se na uslzeného mrňouse, ušklíbl se a kývl na něj: „Nebreč, kámo, todle kázání uslyšíš za svou školní kariéru ještě mockrát. Vo nic nejde.“

Pak zmizel uvnitř. Hanka nervózně přešlapovala a do fronty za ni se postupně zařadili další dva žáci. Konečně se dveře otevřely a vycházející černovlasý mladík jí teatrálním gestem pokynul, aby ráčila vstoupit.

A sakra, řekla si v duchu, když uviděla, že pokuty vybírá postarší růžový drak, který ji měl dnes odpoledne učit odhalování skrytých vlastností. Zdvořile pozdravila a natáhla ruku s penězi.

„Jsi tu poprvé?“ zeptal se drak. Mluvil lidskou řečí mimořádně dobře a srozumitelně. Dokonce mu bylo rozumět ještě lépe než Plamovi, a to už bylo co říct.

„Ano.“

„Dotkni se hodinkami koule,“ kývl drak směrem ke křišťálové kouli na speciálním podstavci. Hanka nikdy tak veliký kulatý křišťál neviděla. Nebyl průzračný, spíš jen průsvitný, mléčně zakalený s množstvím drobných nečistot. Opatrně se ho dotkla hodinkami. Křišťál zprůhledněl a objevil se v něm profesor Teuklin.

„Čtyři sta tolejrů pokuty za úmyslné narušení vyučovacích metod,“ prohlásil a pak své prohlášení ještě jednou zopakoval.

„Ale, ale,“ podíval se na ni káravě drak, „školní rok sotva začal a ty jako nováček máš tolik drzosti, abys rozčílila profesora Teuklina? To nebyl dobrý nápad. Matematika je opravdu velice potřebná znalost a naši žáci se pak všude mohou chlubit, jak jsou dobří. Ale musí pro to něco udělat. Doufám, že se v tomto předmětu hodně polepšíš.“

Hanka odložila peníze na stolek u zdi, uklonila se a chtěla zmizet. Drak ji ale zarazil.

„To ještě není všechno, co spolu máme projednat.“

„O žádné další pokutě nic nevím,“ prohlásila s mírnou nejistotou Hanka. Jeden v téhle škole nikdy neví, co kdy kde provedl špatně. Co když je možné dostat pokuty i za něco dalšího...

„Nejde o pokuty,“ odpověděl tentokrát drakonsky, „mám tady ještě jednu hlášku od paní profesorky Kostěné.“

Pokynul Hance, aby se znovu dotkla křišťálu hodinkami.

„Doporučuji Hanu Vronovou k přeřazení do vyššího ročníku,“ promluvil obraz učitelky drakonštiny uvnitř průsvitného kamene.

„Co ty na to?“ zeptal se drak. „Cítíš se na přestup mezi pokročilé?“

„Promiňte, drago profesore, já nevím. Ještě jsem se ve zdejší škole ani nestačila rozkoukat,“ odpovídala rovněž drakonštinou.

„Než jsi přišla k nám, měla jsi možnost mluvit přímo s drakem?“

„Ano, drago profesore, v Santareně jsme měli možnost trochu poznat nejen draky, ale i sirény a jednorožce. Také jsem jednou byla na dračím festivalu.“

„Výborně. Ještě týden strávíš u paní profesorky Kostěné, pak přejdeš mezi pokročilé. A teď můžeš jít. A pošli mi sem dalšího.“

Hanka si oddechla a vyrazila k východu. Vlastně to nebylo tak hrozné, jak čekala.

Sváťu našla v hale, jak si zase s velkým zaujetím prohlíží zdejší malby.

„Tak co, poprava za nedostatky v matematice se nekonala?“ dobíral si ji s úsměvem.

„Náhodou jsem si docela příjemně pokecala s drago profesorem Terignavanem. Za chvíli ho poznáš sám.“

„To je ten, co o něm Lída tvrdí, jak je hodný a nikdy nikoho nevyhazuje od zkoušek?“

„Divná povaha na draka, co?“

„Víš, co? Radši si pospěš se svačinou, ať na první hodinu nepřijdeme pozdě.“

Ani Hanka nechtěla riskovat hned po zaplacení pokuty další prohřešek. Zhltla zbytek svačiny a hned pak hupsli do neznáma na hodinu, kde se měli učit odhalovat skryté vlastnosti.

Ocitli se u kruhové věže, která byla jen o málo menší, než ta s malovaným přízemím. Vstoupili dovnitř a překvapeně se rozhlíželi. Strop byl dostatečně vysoký na to, aby tu vyučoval drak. Kolem stěn se táhlo neuvěřitelné množství polic, skříněk a závěsů. Kupodivu tu čekalo jen sedm studentů nejrůznějšího věku. S nimi jich bylo dohromady devět.

Hanka pocítila zavlnění brány a uvnitř věže se zhmotnil drak. Všichni přítomní couvli blíž ke stěně, aby profesorovi udělali místo. Terignavan zakouzlil a uprostřed haly se objevil kulatý stůl s devíti židlemi. Na stole se zhmotnil větší oblázek.

„Milí studenti, vaším dnešním úkolem bude prozkoumat co nejpodrobněji tento oblázek. Je to magický kamínek. Má ale navíc jednu zajímavou skrytou vlastnost. Můžete se vzájemně radit, zkoušet různé magické testy nebo i diskutovat. Jsem zvědav, zda skrytou vlastnost objevíte. Pokud se vám to nepodaří, nic se neděje. Po uplynutí vyučovací doby najdete před vchodem do budovy přemisťovací kruh. Přeji vám mnoho zdaru.“

Hned potom se zase drak vypařil pryč.

„Tohle je nejskvělejší vyučovací kurz, jaký existuje,“ slastně se protáhl nejstarší spolužák.

„Ty jsi tu skrytou vlastnost objevil tak rychle?“ zeptal se obdivně Sváťa.

„Co blázníš, kámo? Tohle je přece největší ulejvárna z celý školy. Tady nemusíš absolutně nic dělat a stejně na konci roku dostaneš zapsanou zkoušku.“

Mladík vytáhl svačinu, rozložil si ji na kulatý stůl a pustil se vesele do jídla. I ostatní se chystali bavit po svém. Jedna holka a tři kluci začali hrát karty a zbylí dva si na stole rozložili nějaké plány a tiše se nad nimi dohadovali. O magický oblázek se nikdo nestaral.

„A není to pak jen zbytečná ztráta času?“ nechápal Sváťa.

„Hele, mladej, každej si tu dělá, co chce. Tak nerejpej a věnuj se svým záležitostem.“

„Já nevím jak vy, ale mě ten kámen zajímá,“ zakabonil se a pokusil se doličný předmět přitáhnout blíž k sobě.

„Sakra, ten je ale těžkej,“ posunul ho sotva o centimetr. Hanka se natáhla a společnými silami ho s velkým funěním dostrkali po desce stolu do své blízkosti.

„Hrome, proč je tak těžkej?“ prohlédla si ho Hanka magickým zrakem.

„Na takovou váhu by měl být ve skutečnosti mnohem větší,“ zaťukal na něj Sváťa nehtem.

„Mám pocit, že je jeho velikost jenom magicky zahuštěná, takže je sice menší, ale váhu si zachoval,“ přikývla dívka.

V prostoru stolní desky to modře bliklo, kámen zmizel a místo něj se uprostřed stolu objevil další valoun. Tentokrát spíš balvan.

„Co to bylo?“ zarazila se Hanka.

„No, co by?“ zasmál se jejich spolužák s plnou pusou. „Splnili jste úkol, tak se na stole objevil další zkoumaný objekt. Můžete pokračovat.“

Dívka s nelibostí pozorovala drobky, kterými před sebou poprskal stůl. Pak obrátila pozornost k šutru.

„Tak s tímhle asi nepohneme,“ dloubla do něj prstem. Překvapeně povytáhla obočí, když se posunul o pár milimetrů. Natáhla se a sama bez pomoci posunula balvan blíž k Sváťovi.

„No tohle,“ podíval se na něj blíž a zkusmo ho nadzdvihl, „není to náhodou opačná varianta toho předchozího? Nevypadá, že by byl porézní, spíš ho někdo jenom magicky zvětšil...“

Blik. Balvan zmizel a uprostřed stolu čekal další oblázek.

„No, to ale bylo primitivní,“ podotkl Sváťa a tentokrát se pro oblázek natáhl on.

„Tak co?“ kývla na něj Hanka poté, co si ho chvíli prohlížel.

„No, mně se zdá, že je to obvyklý magický kámen, kam si můžeš ukládat magii. Nic dalšího zvláštního na něm nevidím.“

„Ukaž,“ vzala mu ho z ruky, ale taky nemohla přijít na nic dalšího. Protože ale kámen nezmizel, znamenalo to, že asi ještě neodhalili všechno. Cvičně se do něj pokusila uložit trochu magie. V ten okamžik ji to trklo.

„Je vrstvený.“

„Jak vrstvený?“

„Když ho celý naplníš magií, přesune ji do záložní vrstvy a je připraven přijmout další várku magie.“

„Půjč mi ho,“ dožadoval se Sváťa a zahloubal se nad ním. „No jo, má tři záložní vrstvy.“

„Ukažte, ať se na něj taky podívám,“ natáhl ruku upatlanou od jídla jejich spolužák. Sváťa mu kámen neochotně podával, když Hanka prohlásila: „Já si myslím, že ty vrstvy má čtyři.“

Blik – a kámen byl pryč.

„Zatraceně! Chtěl jsem se na něj podívat,“ rozčílil se kluk.

„Nejdřív si utři ruce, ať to tu celý neupatláš,“ sebrala Hanka další oblázek ze stolu dřív, než se ho stihl zmocnit on.

„Hm, taky magický kámen na ukládání magie,“ konstatovala po krátké prohlídce, než ho podala Sváťovi, „ale nějaký slabší.“

Její kamarád podržel oblázek v dlaních a začal se usmívat: „Já už možná vím. Chce se ještě někdo podívat, než řeknu svůj názor nahlas?“

Spolužák si kámen prohlédl, ale jen bezradně pokrčil rameny. Hanka ho znovu prohlédla a zamyslela se: „Působí nesourodě. Jako by někdo do sebe spasoval dva různé kameny...“

„Jsi blízko,“ usmíval se Sváťa, „akorát, že to nejsou dva kameny. Uvnitř kamene je dřevo, takže magii uschovává pouze vrchní krystalická slupka. Proto se ti zdál slabší.“

Blik – a na stole se zjevil další kámen, tentokrát ve tvaru kostky. Hanka si všimla, jak se i ostatní spolužáci začínají zajímat o dění u stolu.

„Myslím, že je to duté,“ podotkla dívka, co dosud s ostatními mastila karty.

„Třeba se to dá otevřít,“ vzal jí kostku z ruky další z karbaníků.

„Ba ne, asi to nebude otvírací,“ usoudil další.

„Bude to otvírací,“ ujistila je Hanka, která svým magickým zrakem postřehla linii, kde byl kámen přerušen. Najednou to začalo zajímat všechny přítomné a kámen koloval z ruky do ruky. Každý se ho snažil otevřít, ale zatím nikdo neuspěl. Nakonec předmět doputoval přes Sváťu až do Hančiných rukou. Vyzkoušela různé taktiky a kouzlíčka, ale marně.

„To jsem blázen,“ obracela kostku v dlaních, „jestli ono to není spojeno s nějakým heslem...“

„Myslíš jako,“ ušklíbl se Sváťa, „milá krychličko, otevři se...“

Klap. Kostka se rozpadla na tři části.

„Jak jsi věděl, co máš říct?“ divili se ostatní, zatímco Hanka rozložila uvolněné díly a zprostředka kostky vyndala menší kostičku. Tu dala opět kolovat. Každý vyzkoušel několik průpovídek, ale žádná nezabrala. Sváťa tentokrát žádné slovní obraty nazkoušel, jen mlčky přehazoval kámen mezi dlaněmi.

„Zdá se mi nějak nepřirozeně studená. Co kdybych ji zkusil maličko zahřát...“

Ozvalo se tlumené puf a kostka začala syčet a prskat. Než stihli přihlížející něco udělat, ztichla. Hanka ucítila příjemně osvěžující pocit a příliv energie. To, co kostka skrývala, rozhodně nebylo nepříjemné ani nebezpečné, ale kdyby člověk v budoucnu zkoumal něco neznámého, mohla by velice podobně fungovat i past s nějakým smrtícím překvapením.

Na stole ležel další oblázek. Tentokrát už byla opatrnější a nejdřív ho omrkla magickým zrakem.

„Nešahejte na něj,“ řekla rychle, ale ne dost rychle. Jeden z chlapců už se kamene zmocnil.

„Co je?“ otočil se k ní kamarád.

„Má nepatrný růžový odlesk. Než ho vezmete do ruky, zabezpečte se proti ovlivnění a mámení.“

Kluk, který vzal kámen do ruky jako první, ho rozzářeně ukazoval ostatním: „Vidíte to? Valoun zlata. Je to čisté zlato!“

„Vemte mu to někdo, nebo se z toho ještě zcvokne.“

Spolužáci měli co dělat, aby postiženého zpacifikovali. Kámen si při potyčce skutálel zpět na stůl, kde se ho ujala Hanka. Dotkla se ho a hned ucukla.

„Sakra, ten je agresivní,“ mnula si prst, „snažil se mi vysát magii z aktivního kouzla a vtáhnout mě do svého magického působení.“

Puf. Kámen byl pryč a uprostřed stolu se objevila hromádka průsvitných lístečků, vzdáleně připomínající rybí šupiny. Pro každého přítomného tu byla jedna. Sotva si je rozebrali, stůl zmizel.

„Konec hodiny,“ zajásali zkušenější spolužáci, „můžeme jít domů.“

„Počkej! K čemu jsou tyhle šupiny?“

„Vím já? Možná domácí úkol, možná odměna za to, že jsme všechno poznali. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Zkusím se doma zeptat staršího bráchy,“ pokrčil rameny dotázaný a hrnul se ven, kde už na žáky čekal světelný kruh, aby každého z nich přenesl k východu.

„Tak co, líbilo se ti to? Mně moc,“ obrátil se na Hanku Sváťa, když procházeli školní bránou.

„Jo, bylo to fajn,“ přikývla, ale dál to nerozváděla, protože si všimla, že na ně před školou čeká Herman. S sebou měl obrovský koš na létací plošině.

Errata:

12.08.2021 12:59