Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Šupinková záhada

V pondělí ráno opět hustě pršelo. Hanka se Sváťou vděčně ocenili, že to teď mají do školy, co by kamenem dohodil. Sice pro ně nebyl problém odklonit proudy vody mimo oblečení, ale stejně byla otrava vláčet se někam v dešti. Obzvlášť Hanka byla nenaladěná při představě otravných hodin s matematikou.

Pocítila značnou úlevu, když je konečně měla za sebou, a mohla se přemístit na hodinu drakonštiny. S trochou nervozity dnes zamířila do třídy pokročilých. Byla zvědavá, zda tu budou vyučovací metody stejně zajímavé jako u profesorky Kostěné. První dojem ji ale zklamal. Místnost byla velká a nevlídná. Sedátka sice vypadala pohodlně, ale byla ošoupaná, šedivá a někde i prodřená. Skupinka spolužáků byla viditelně starší než ti v předchozí třídě a Hanka mezi nimi dokonce zahlédla i puberťáka, který ji zaujal, když byla platit svou první pokutu.

Na minutu přesně se do třídy přemístil drak. Ani nepřišel ani nepřiletěl, prostě se jen tak zjevil. Byl to stejný drago profesor, kterého měla v pátek odpoledne. Dnes vypadal Terignavan ještě šedivější a omšelejší než jindy. S bídou se dalo poznat, že jde o růžového draka. Hanka se ohlédla po skupince spolužáků, ale ti si příchodu dračího profesora sotva všimli.

Drak si udělal pohodlí a začal mluvit. Hanka se usadila do jednoho z volných křesílek a zaposlouchala se. Drakonština byla vcelku srozumitelná a vyprávění zajímavé. Terignavan se zaměřil na historii jednoho dračího rodu na území zelených. Nešlo o přímou konfrontaci mezi draky a lidmi, ale o snahu ovládnout celé dračí území kolem Drolivých zubů. Zelení draci kombinovali zákeřné nálety, dlouhodobý nátlak, ukázkové souboje mezi nejsilnějšími jedinci a neváhali využít lidi k devastaci krmných stád nepřítele. Skutečná bitva na život a na smrt se v celém konfliktu objevila jen jednou.

„Chce se někdo na něco zeptat?“ upřelo se na žáky dračí oko poté, co profesor ukončil své vyprávění.

„Co znamená výraz triodor?“ využila Hanka jeho nabídky.

Drak si ji změřil přísným pohledem, ale odpověděl: „Je to výraz pro dračí útočnou formaci, při které je možné chrlit oheň, aniž by některý z útočníků zasáhl svého druha.“

„Děkuji, to je všechno,“ nebyla si Hanka jistá, jestli se svou otázkou nedopustila nějakého přehmatu. U draků jeden nikdy neví.

Terignavan ze třídy zmizel stejně nečekaně, jako se objevil.

„Nejsi ty náhodou nějaká šprtka?“ přitočil se k ní jeden ze starších kluků. „Co je to za nápad obtěžovat draka nějakými otázkami?!“

„No a co? Zajímalo mě to,“ ušklíbla se na něj.

„Neříkej mi, že jsi rozuměla tomu, co blekotal...“

Hanka zaváhala, zda má přiznat svou nadprůměrnou znalost drakonštiny. Rozhodla se zahrát odpověď do autu: „Hele, jak to tady vlastně chodí? To Terignavan vždycky jenom něco vypráví, nebo občas i vyučuje?“

„Žádný strachy, tady je to v pohodě. Tenhle drakouš je stejně neškodnej jako papír na utírání zadku. A dycky zachovává svý zvyklosti. Přijde, něco si tam vepředu mele, a když se nikdo na nic neptá, zase v klidu zmizí. Takže buď tak hodná a neprovokuj ho zbytečnejma otázkama, jo?“

„A co zkoušky?“

„Zkoušky? Zívačka. Přijdeš k němu a dostaneš to, ať už odpovíš nebo ne. Akorát má nepříjemnej zvyk pokutovat nás za neomluvené absence. Jakmile tu jsi osobně, je mu ukradený, co během hodiny provozuješ. Klidně můžeš i spát a nic se nestane.“

„To zní dobře,“ projevila Hanka patřičné nadšení. Vstala, protáhla se a loudavě následovala ostatní, kteří už se spokojeně hrnuli ven. Tam už na ni čekala Lída a Naomi.

„Povídal Sváťa, že ses zapsala na magické a zábavné efekty podobně jako my. Tak tady čekáme, až ti skončí hodina,“ usmála se Lída.

„Měli bychom sebou radši hodit,“ zvedla se Naomi, „Teuklin má náladu pod psa, tak bych se ráda v jeho iluzorní učebně uklidila někam do nejvzdálenějšího kouta. Jaké místo si první den zabereš, tam budeš muset tvrdnout po celý rok.“

„Jak to víš?“ zajímala se Lída.

„Od jedné starší holky z Kruhu. Taky Teuklina moc nemusela.“

„No, v tom případě hlasuji pro urychlený přesun i já,“ přidala se Hanka a všechny tři vyrazily k hale s přesouvacími stolky.

Učebna iluzí se nacházela ve velké kruhové stavbě poblíž skal. Uvnitř bylo šero a žáci zde seděli na otočných kruhových židličkách bez opěradel. Nezdály se moc pohodlné. Vedle každé židličky byla zvláštní tyč, sahající až ke stropu haly. Byla úplně hladká a tlustá asi jako lidská ruka.

„K čemu to je?“ divila se Hanka.

„Stabilizátor magie,“ dotkla se tyče Naomi, „omezí působení kouzel a efektů tak, aby nezasahovaly k sousední sedačce. Můžeme tu pak trénovat všichni najednou, aniž bychom ohrozili jeden druhého.“

Hanka s Lídou se uvelebily v koutě, který zvolila kamarádka, a sledovaly, jak se postupně objevují další žáci, kteří si letos rovněž vybrali tento obor.

Nakonec byla obsazená skoro všechna sedátka. Profesor Teuklin je podrobně zasvětil do všeho, co po nich bude chtít. Hanka se během jeho proslovu neskonale nudila. Sama pro sebe si zkusila omotat tyč světelným pruhem. Měla radost, jak se jí to krásně povedlo, ale ani se nestihla pochlubit holkám. Pruh náhle zhasl, a když zdvihla oči výš, setkala se se známou nevlídnou tváří.

„Nemám ti náhodou přičarovat větší uši? Jestli ještě jednou uděláš něco jindy nebo jinak, než ti povím, tak si mě nepřej. Za dnešní nedisciplinovanost ti uděluji pokutu osm set tolejrů. Rozumíš, co se ti snažím naznačit?“

„Ano, pane profesore,“ cedila Hanka mezi zuby a silou mocí se držela, aby neřekla nic navíc. Muž ji ještě jednou zpražil pohledem a vrátil se dopředu, aby pokračoval ve výuce. Hanka si vzpomněla, jak po ní ochránci chtěli, aby vystupovala drze až neposlušně. Jenže to by se za chvíli nedoplatila. Asi to bude chtít trochu jinou strategii. Zatracenej Teuklin! Proč je proboha tak protivnej a odměřenej?! Dávala pozor jen tak na půl ucha, na půl oka, aby ji zase učitel nenachytal na švestkách a byla totálně otrávená, protože se vlastně za celou dobu k žádnému kouzlení nedostali.

Před odchodem ze školy Hanka schlíple odešla zaplatit pokutu a ani se jí nijak zvlášť nechtělo k Lídě na domluvené doučování. Byla vděčná Sváťovi, že se toho tentokrát ujal hlavně on. Náladu jí vylepšila až skvělá večeře, na kterou je spolužačka pozvala.

„Takovouhle odměnu v naturáliích si nechám líbit,“ mlaskal Sváťa a hned po jídle vyrazil do kuchyně, aby nové Lídině kuchařce složil nejhlubší poklonu.

„Hele, Hanko, nemysli si, že jsem nějaká držgrešle, za ty doučovací hodiny vám pochopitelně normálně zaplatím,“ nahnula se k ní, když Sváťa zmizel, „jakou sumu týdně bys považovala za přijatelnou?“

„No, já nevím,“ pokrčila rameny Hanka, zaskočená přímou otázkou.

„Pět tisíc týdně?“

„Cože?“ šokovala Hanku výše nabízené sumy.

„No, já vím, že musíš být fakt dobrá, když tě hned zařadili do pokročilých. A taky je to doučování ve třech mnohem příjemnější. Dám vám osm tisíc.“

„Ale to je moc. To od tebe nemůžeme přijmout.“

„Nesmysl! To je přece úplně běžná taxa. Ten, co mě učil vloni, si účtoval sedm tisíc za dvě hodiny. A pořád mi nadával, že jsem úplně pitomá slepice. Vy jste tisíckrát lepší. Je s vámi legrace a učitelka mě dnes dokonce jednou pochválila.“

„Ale stejně... Je to opravdu moc peněz.“

Lída nad tím ale mávla rukou a změnila téma. Hanka s překvapením zjistila, že kromě středy a pátku se ve výběru odpoledních oborů s Lídou shodla. Bude ji mít pod dohledem častěji, než doufala.

Když se pak se Sváťou chystali k odchodu, venku se spustil nepříjemný slejvák.

„Počkejte, otevřu vám bránu,“ kývla na ně Azuela a ušetřila jim pěší výlet v dešti, což od ní bylo nečekaně milé.

Na úterek se Hanka ani v nejmenším netěšila. Teorii skrývání a neviditelnosti opět vyučoval Teuklin. Kdyby neměla hodinu společně s Lídou, asi by raději uvažovala o změně oboru. Mít ho dvakrát denně nebyla zrovna příjemná vyhlídka. Opět s nimi byla přihlášená i Naomi. Tentokrát nebyly při příchodu na hodinu dost rychlé, takže na ně zbyla místa poblíž profesorského vyvýšeného stupínku.

„Kdybych zápočet z tohohle kurzu nepotřebovala k dalšímu studiu, nikdo by mě sem nedostal,“ vrčela Naomi mrzutě.

Profesor, jak bylo jeho zvykem, se dostavil na minutu přesně a uvítací úvod byl velice stručný. Hned poté přešel přímo k tématu.

„Tento náš kurs, jak už jsme si řekli, se jmenuje Teorie skrývání a neviditelnosti. Zde ve škole půjde opravdu jen o teorii a drobné ukázky. Jako domácí úkoly ale budete provádět menší magická cvičení, o kterých mi každý týden napíšete krátké písemné pojednání. To budete odevzdávat v pondělí ráno během čtvrthodiny před vyučováním matematiky. Je ve vašem zájmu, abyste na to nikdy nezapomněli bez ohledu na to, zda vám to připomenu nebo ne. Takže každé pondělí očekávám váš písemný záznam o tom, jak jste trénovali, včetně poznámek, co se vám podařilo a co ne. Je to doufám jasné?“

Nikdo z přítomných studentů se neodvážil ani zakašlat. Teuklin spokojeně přikývl a pokračoval.

„Rád bych stihl vše, co je nezbytné probrat, takže dnes začneme přímo neviditelností. Do tohoto pojmu se obvykle zahrnuje široká řada technik, ať už jde o pouhé maskování nebo špičkovou sedmiúrovňovou neviditelnost. My začneme od těch nejjednodušších kouzel a povíme si, jak optimalizovat jejich využití. Možná si to zatím neuvědomujete, ale intuitivní používání kouzel běžně spotřebuje skoro dvojnásobek energie, než je nutné. Dnes se budeme věnovat první úrovni neviditelnosti, to jest iluzi zrakové. Pokud by snad někdo z vás nevěděl, co je sedmiúrovňová neviditelnost, tak je to iluze, která dokáže oklamat všechny prostorově zaměřené lidské smysly. To znamená zrak, sluch, čich, intuici, vnímání myšlenkové aktivity, vnímání tepelných změn a vnímání magické aktivity. Navíc musíte umět oklamat nejen protivníka, ale i živočišnou, případně rostlinnou říši kolem sebe. Teprve pak o sobě můžete prohlašovat, že ovládáte kouzlo neviditelnosti. To jen na okraj. Nyní se vraťme zpět k první úrovni. Něco vám ukážu. Prosím nějakého dobrovolníka, který už alespoň částečné ovládá magické ukrytí.“

Kývl na chlapce, který se nesměle přihlásil, a mezitím, než k němu došel, pokračoval ve výkladu: „Nejsnazší variantou je magická, zrcadlově ošetřená, bublina, která kopíruje pozadí z protilehlé strany. V klidové fázi může být menší, při pohybu ale musí ochránit širší prostor kolem vás. Energeticky je to hodně náročné.“

Pokynul chlapci vedle sebe, aby použil kouzlo. Když jim jejich spolužák zmizel z očí, profesor natáhl ruku a bylo vidět, jak jeho prsty mizí v neviditelné vrstvě. Nakonec mu zmizela i dlaň a půl předloktí, než se zarazil.

„Tady vidíte, kolik zbytečného prostoru váš spolužák musí udržovat ve stabilizované pozici až k samotnému okraji bubliny, aby se zrcadlový povrch nevlnil v důsledku jeho dýchání, mrkání a jiných pohybů.“

Jako odezva na učitelova slova se zavlnil prostor vedle něj a student omluvně pokrčil rameny: „Promiňte, pane profesore, dál už to nedokážu udržet.“

„To je v pořádku, Izidore, můžeš se vrátit na své místo,“ kývl Teuklin a pokračoval ve výkladu. „Široký prostor kolem těla může být zrádný i z hlediska hmyzu, který prolétne vaší bublinou dovnitř a pozorný protivník si toho může všimnout. Mnohem účinnější je užití zrcadlové kluzné vrstvy, která kopíruje vaše tělo a oblečení pár centimetrů od povrchu. Je to poněkud náročnější na provedení a přesnost, protože si musíte hlídat celý povrch své postavy, včetně bot, příručních zavazadel nebo zbraní. Doma si vyzkoušejte třeba jen na své ruce zrcadlové pole obalit ještě do řídké klouzavé vrstvy, která minimalizuje odpor vzduchu. Pak vyzkoušejte klasickou bublinu a pokuste se vypozorovat, která varianta vám odčerpala víc magie. Možná se vám to hned na poprvé nepodaří, ale nevzdávejte to a trénujte dál. Nesnažte se ve svých zápiscích lhát, poznal bych to. Nyní si matematicky vysvětlíme, jak je možné, že mnohem větší povrchová plocha může uspořit energetickou náročnost kouzla...“

To byl okamžik, kdy Hanka přestala dávat pozor. Matematické propočty ji nezajímaly ani v nejmenším. Ale to ostatní, co tu Teuklin vykládal, mělo hlavu a patu a už se těšila, jak si to večer vyzkouší. Možná to nebude tak ztracený čas, jak se původně zdálo.

I Sváťa se ten den vrátil spokojený a těšil se na další hodiny o dračích magických mazlíčcích. Dokonce mu náladu nezkazila ani chudá večeře a Hančiny nespokojené komentáře, když se jí nacvičování kouzla neviditelnosti nedařilo tak, jak si představovala.

Ve středu po drakonštině Hanku ve třídě oslovil kluk, kterému v duchu říkala „ten puberťák“.

Jeho dva kamarádi se opřeli o dveře, aby nemohla odejít s ostatními. Všichni se tvářili náramně namyšleně a výhružně. Hanka byla zvědavá, co mají za lubem. Jen doufala, že se nebude muset prát. Puberťák přistoupil až těsně k ní. Byl vyšší než ona a jeho černé oči nepřipouštěly možnost, že by se mu mohla postavit na odpor. Hanku to pobavilo a čekala, co bude. Kluka trochu zarazilo, že necouvla ani o krůček dozadu, tak jí zabodl ukazováček do hrudi a velice pomalu a důrazně promluvil.

„Ty na to nemáš právo!“

Už pomalu otvírala pusu, aby se zeptala, na co, ale pak ji napadlo, že se nezeptá a počká, co z kluka vypadne. Jen maličko pozdvihla obočí a jemně odklonila jeho prst od své hrudi.

„Nemáš právo doučovat drakonštinu!“ upřesnil.

Tak odtud vítr vane, docvaklo jí, o co půjde. Lída asi odmítla loňského kandidáta na doučování a ten má zlost, že přišel o zajímavý finanční příjem. Jestli si ale myslí, že ji zastraší, tak se zatraceně plete.

„A on mi to snad chce někdo zakázat?“ zeptala se nevzrušeně. Snažila se zároveň hlídat aury všech tří přítomných kluků, aby předešla případnému magickému ovlivňování nebo útoku. Že by došlo k napadení fyzickému, se jí nezdálo pravděpodobné.

„Jestli se svými doučovacími aktivitami hned neskončíš, sama poznáš, jak moc ti můžeme znepříjemnit zdejší život. Zatím jsi jenom hloupej zárodek voblečenej do lidský kůže, kterej nemá cenu ani ukápnutý dračí sliny,“ poslední větu pronesl drakonštinou, což znělo mnohem výhružněji než lidská slova. Hanka musela uznat, že její protějšek ovládá dračí jazyk velice dobře. Trochu ji uklidnilo, že žádný z jeho kamarádů kromě hlídání dveří nevykazuje žádnou magickou aktivitu.

Odpověděla mu rovněž v drakonštině: „Ty smrdutý výrone sirných par ze sopečného dračího doupěte, nemáš nejmenší právo mi to zakázat. Nejsi tady jedinej, kdo umí drakonsky.“

„Koleduješ si o to, abychom ti ze života udělali peklo, ty jedna hloupostí přecpaná nedomrlá žížalo!“

Hance zacukaly koutky úst. Jeho urážky nepostrádaly barvitost a fantazii. Uličnicky se na něj zašklebila.

„Nevím, jak ty, ale já už párkrát k peklu přičichla. Pokud začneš válku, odskáčeme to asi oba. A jestli nechápeš, co ti tu právě říkám, tak jsi jen uschlý pozůstatek řídké střevní hmoty nejzbabělejšího dračího odpadlíka,“ nyní zase Hanka zabodla svůj prst do hrudi mladíka, jehož černé oči a černé vlasy z něj dělaly velice pohledného zajímavého kluka. Jak sledovala jeho auru, povšimla si krátkého výkyvu do tmavšího odstínu a zase zpět. V jeho obličeji se rozhostil podobný uličnický výraz, jaký občas vídala u Rafana.

„To bylo dost dobrý,“ přešel zase do normální řeči a kývl na své kamarády, „co vy na to, pánové?“

„Zdá se, že umí. Já bych jí dal šanci,“ kývl jeden a druhý jen souhlasně přikývl.

„Jak se jmenuješ?“

„Hana Vronová a ty?“

„Hasan Denimon. A tohle jsou moji kamarádi Gábor a David.“

„A co teď?“

„Uznali jsme tě, takže nyní můžeš klidně pokračovat v doučování drakonštiny.“

„Fajn,“ přejela je pohledem, „a teď mě omluvte, ráda bych ještě stihla svačinu.“

Vyrazila ke dveřím a děkovala osudu, že z toho vybruslila tak snadno. Nebylo by příjemné si tu udělat nepřátele hned na začátku školy.

Zamířila k fontáně s vodou, aby uhasila žízeň a vytáhla elvoplacku. Rozhodla se ji zhltnout po cestě, aby nepřišla na hodinu tvarování pozdě. Zahlédla i kluky, jak vyšli z budovy. Stejně jako ona se šli napít a vybalovali si jídlo. Ale v okamžiku, kdy vstupovala do kruhové budovy s malovanou halou, se po nich ohlédla ještě jednou a dost ji překvapilo, že jsou pryč. Že by měli ve škole povoleno používat kouzlo brány? Podle toho, co říkali spolužáci, se jí to nezdálo pravděpodobné. Kam by se ale jinak poděli? Kdyby někam vyrazili pěšky, musela by je vidět. Dnes už neměla čas po tom pátrat, ale zajímalo ji to.

Do jeskyně zase dorazila jako poslední.

„Chceš se omluvit?“ otočil k ní hlavu drago profesor Artevar.

„A za co?“ koukla se na hodinky. „Nejdu pozdě. Dorazila jsem přesně.“

Nechápala, co těmihle narážkami drak sleduje. Jeho tlama měla naprosto nečitelný výraz a nyní pokračoval, jako by jí ani nic neřekl.

„Na dnešní hodině budete tvarovat prsten. Nebudeme se zabývat vnitřní strukturou kamene, ale jen jeho povrchovým tvarem. Komu by se to zdálo příliš jednoduché, může se pokusit o složitější tvarování a napodobit některou z vystavených sošek.“

Drak sáhl někam nahoru a postavil před ně mísu s neopracovanými polodrahokamy. Hanka se ohlédla po vystavených soškách a vzápětí musela svou mysl obrnit štítem, aby neprozradila své pocity. Jedna ze sošek představovala jednorožce a její mysl se nechtěně zatoulala k domovu. Aby potlačila vzpomínku a emoce, soustředila se na podrobnosti vystavené sošky. Našla na ní několik nepřesností. Roh měl špatný úhel, uši byly moc velké, nozdry příliš široké a hříva nepatřičně krátká. Naklonila se nad mísu plnou kamenů a vybrala si větší růženín. Našla si klidné místo a pustila se do práce. Zatímco ostatní žáci se profesora vyptávali na všechno možné, ona přestala vnímat své okolí a pod jejíma rukama vznikala stejná soška, jakou viděla, jen ty nepřesnosti byly opravené do správných proporcí. Jednorožec v jejích dlaních se třpytil ranním sluncem, a aniž si to uvědomovala, dala do své práce hodně z toho, co k jednorožcům cítila.

Když skončila, s údivem zjistila, že v jeskyni nezbyl už ani jeden ze spolužáků. Jen drago profesor tiše ležel s hlavou otočenou k ní a sledoval ji. Polekala se, zda její psychická bariéra byla dostatečná a zda drak neodhalil emoce v její mysli. Natáhla ruku se soškou k němu. Soška se vznesla a přistála na drakově dlani. Prohlédl si ji zblízka a pak ji opatrně přemístil do výklenku mezi vzorové kousky.

„Můžeš jít,“ řekl jen a nakreslil na podlaze hopsací kruh. V Hance se mísil pocit spokojenosti a nejistoty. Ta soška se jí opravdu povedla, o tom byl přesvědčená, ale profesorovo chování v ní vzbuzovalo rozpaky. Kdyby aspoň řekl: dobrá práce, nebo tak něco. Spokojenost mohl dát najevo i výrazem, ale to ne. Jako by tenhle drak neměl vůbec žádnou mimiku.

U školní brány Hanka zjistila, že je tma. Koukla na hodinky a skoro se polekala. Jak je možné, že je tak pozdě? Asi byla v jeskyni tak zaujatá prací, že si vůbec neuvědomila, jak čas běží. To už asi dnešní Lídino doučování nestihne.

Vyšla před školu a skoro se lekla. U zídky vedle plotu byla opřená Azuela s Lídou a Sváťou.

„No konečně,“ usmál se ulehčeně její kamarád, „tak povídej. Co se stalo?“

„Co by se mělo stát?“ podivila se Hanka. „Nic se nestalo. Jenom jsem při hodině tak trochu zapomněla na čas.“

„Profesor tě nechal po škole?“

„To ne. Jen mě nechal pracovat, dokud jsem nedokončila tvarování.“

„To nechápu,“ zavrtěla hlavou Lída. „Ještě jsem nikdy nezažila, aby některý z učitelů protáhl vyučovací čas o víc než půl hodiny.“

„Báli jsme se, jestli se ti něco nestalo,“ vysvětloval Sváťa, „tak jsme se šli zeptat, jestli jsi opravdu ještě ve škole. Terignavan nám potvrdil, že ano, a jakmile prý skončí dnešní lekce, že se určitě objevíš. Tak jsme tu na tebe pro jistotu čekali.“

„Mrzí mě, že jsem vám přidělala starosti. Nějak jsem přestala vnímat čas a v jeskyni člověk ani nepozná, že se venku stmívá. Taky jsem předpokládala, že mě profesor po hodině normálně pošle domů.“

„A co říkal?“

„Nic. Jenom mě poslal domů.“

„A co jsi vlastně dělala?“

„Sošku jednorožce. Myslím, že se mi povedla. Škoda, že jsem si ji nemohla nechat.“

„Dokázala jsi za jedno odpoledne udělat celou sošku?“ vykulila oči Lída. „To je paráda. Uděláš mi někdy taky jednu? Jednorožci jsou úžasní. Chtěla bych se někdy na nějakém projet.“

Hanka se na ni shovívavě podívala: „To se ti asi těžko splní. To je stejně nereálné, jako kdyby ses chtěla proletět na drakovi.“

„Proto přece chodím na tuhle školu.“

„Cože?“

„Každý rok se jeden nejlepší žák na škole smí proletět na drakovi. A jednou to budu já, to si piš. I kdybych tu měla studovat deset let, musím to dokázat!“

„Tak moc po tom toužíš?“ užasle se zeptal Sváťa.

„Víš, jaký to musí být skvělý zážitek? Dotýkat se svalnatých dračích křídel, cítit vítr ve vlasech a dívat se dolů. Neumím si představit nic hezčího.“

„Hm, bolavá stehna a dlaně poškrábané od šupin,“ ušklíbla se Hanka.

„Ty to prostě nechápeš,“ mávla přezíravě rukou dívka a zasněný výraz přetrvával v jejích očích. Hanka měla sto chutí si poklepat na čelo, ale pak si to rozmyslela. Asi by se neměla posmívat dětskému snu své kamarádky.

Toho večera už se k doučování nedostali. K Sváťově lítosti to znamenalo i to, že si musí vystačit při večeři se skromnými zásobami podkrovního bytu. Když mu ale Hanka vyprávěla o svém zážitku se spolužáky, zapomněl na to, co jí, a pozorně naslouchal.

Na hodinu odhalování skrytých magických vlastností se zase docela těšili. Když dorazil drago profesor, Hanka nezaváhala a zeptala se na účel šupinek.

„Nepřišli jste na to, k čemu slouží?“ zeptal se drak s malinko škodolibě staženými nozdrami.

„Zatím ne,“ přiznala s pokrčením ramen.

„Ta šupinka byla odměna za to, že jste stihli splnit všechny připravené úlohy,“ vysvětlil Terignavan. „Všichni, kdo ji dnes máte s sebou, vyndejte ji prosím a přiložte k pásku hodinek.“

Drak zakouzlil a šupinka přilnula k pásku a vytvořila rýhovaný ornament.

„K čemu slouží, vám neřeknu. Musíte prokázat vlastní znalosti a inteligenci. Není žádoucí, aby ji používali hlupáci. Upozorňuji jen, že je určena výhradně pro naše studenty. Jakmile pasteckou školu opustíte, přestane vám fungovat.“

Víc informací o šupince z něj nevymámili. Profesor se otočil ke stolu, ukázal na něj a na dřevěné desce se objevil prsten.

„Dnes máte za úkol rozpoznat magickou moc připravených prstenů. Nejlepší by bylo, kdybyste to zjistili dřív, než ten který prsten vyzkoušíte. Některé budou trochu záludné. Ujišťuji vás ale, že všechny negativní účinky magie pominou se závěrem vyučovací hodiny. Přeji vám mnoho zdaru.“

A profesor zmizel. Zase zůstali sami kolem kulatého stolu. Hanka se Sváťou se s chutí pustili do zkoumání prstenu. Tentokrát to bylo těžší. Postupně zjistili, že je dobré se orientovat podle barevného magického světélkování, které se dalo po chvilce zírání vycítit. Zelené tóny signalizovaly něco praktického zemského, modré souvisely s magií vzduchu nebo vody, rudé patřily většinou tepelným a bojovým kouzlům a žlutá byla poněkud záludná v tom smyslu, že se těžko odlišovala kouzla léčivá od jedovatých.

Na konci hodiny všichni žáci vypadali jako sbírka maškar. Tentokrát jim profesor nic nedaroval. Hanka měla místo jedné ruky tygří tlapu a zelené vlasy se jí vlnily jako hadi. Sváťa měl místo kůže šupiny, další spolužák při každé snaze promluvit skřehotal jako pták, jeho kamarádovi narostla třetí ruka a dívka se s pláčem ke všem otočila zády, když jí místo nosu vypučel v obličeji čenich. Sice prohlašovala, že se její čich mnohonásobně vylepšil, ale smích ostatních se jí dotkl. Ke konci hodiny už tu nebyl nikdo, kdo by chtěl na sobě prsteny zkoušet. Docela si oddychli, když stůl zmizel a jejich zjev se vrátil do normálu. Rozhodně se ale nedalo tvrdit, že by se na hodině nudili.

Po škole Hanka riskla krátký kontakt s Vronem a požádala ho, aby jim zítra u příležitosti návštěvy dovezl něco normálního k snědku, jinak že tu Sváťa brzo umře hlady. Doufala, že jejich přítel opravdu doplní jejich zásoby, jinak získají u Lídy brzo pověst vyžírků. Snažila se kamaráda u večeře mírnit, ale moc se jí to nedařilo. Oproti elvoplackám z tržiště byla večeře u spolužačky královskou hostinou. Na druhou stranu musela přiznat, že Sváťovo působení při doučování drakonštiny má výsledky. Lída se najednou učila mnohem ochotněji a dokonce si odpustila i otrávené obličeje, když měla opakovat fráze. Sváťa si dívku docela šikovně držel od těla a nedal se bez Hanky zatáhnout ani do zahrady.

Druhý den se vzbudili brzo. Oba se těšili na Vronovu návštěvu a vyrazili mu naproti k veřejné bráně. Tentokrát tu bylo docela živo. Nebyli sami, kdo čekal na rodiče nebo přátele. Taky učinili jeden zajímavý objev. Za dvě stovky si tu mohl člověk vypůjčit plošinu i s obsluhou a nechat se dovézt domů. Hanka hned jednu plošinu zamluvila.

„Není to zbytečné plýtvání penězi?“ váhal Sváťa.

„Já nevím jak ty, ale já si chci Vronovu návštěvu užít a mnohem raději si s ním budu povídat doma než na ulici. To mi za ty peníze stojí.“

Pak se konečně dočkali a hned jim bylo jasné, že plošina byla dobrá volba. Kromě velikého kufru přivezl jejich přítel Hančino supervolonové prkno a balík knih.

„Na co mi tu bude prkno?“ divila se Hanka. „Zatím jsem tu nikde neviděla žádný sportovní areál. A kdo ví, zda po mně nebudou chtít nějaké speciální povolení.“

Vron vylovil kus papíru a podal ho Hance.

„Co je to,“ natahoval se Sváťa zvědavě přes její rameno a četl, „Hana Vronová je oprávněná během školního roku používat supervolonové prkno v plošinové zóně...“

„Jak se ti podařilo sehnat povolení?“ divila se.

„Vystupovala jsi na dračím festivale, což tě opravňuje k užívání prkna i v Pasteku. Tak jsem si řekl, že by se ti tady někdy mohlo prkno docela hodit. Zvlášť proto, že jsem pro vás nesehnal povolení k provozování kouzla brány. Musí být otrava chodit všude pěšky...“

„No, bydlíme blízko školy, tak to zatím nebylo tak zlé,“ chopil se Sváťa balíku s knihami, sotva je plošina vyklopila před jejich domem. Vron popadl těžký kufr a Hanka prkno.

„No ne, bydlíte parádně,“ konstatoval jejich přítel, když dovlekl kufr nahoru do bytu.

„Měli jsme kliku,“ usmála se Hanka a zašilhala na kufr. „Vezeš nějaké jídlo?“

„Vezu něco mnohem lepšího! Zachariášův vynález! Původně ho dal do kupy kvůli Tomovi a Samovi, ale teď, když už ho nepotřebují, možná docela dobře poslouží i vám. Doufám, že to vyřeší vaše problémy se stravováním.“

„A co je to?“ dokázala poslední Vronova věta odtrhnou Sváťu od knih a obrátit jeho pozornost ke kufru.

„Abraka dabra,“ přesunul jejich přítel zavazadlo doprostřed místnosti. Pak stiskl zámky a odklopil víko. Do výšky se vysunula police s přihrádkami a nápisy. Jemné tenoučké plátky byly naskládány jako listy papíru. Sváťa sáhl do zásobníku označeného jako zmrzlina a jeden plátek vylovil.

„Co s tím?“

„Tady máš návod,“ ukázal Vron na bok police.

„Vložit do misky v moučníkovém otvoru, nastavit volbu s mrazením,“ plnil Sváťa psané pokyny, „zavřít víko, vyčkat pět vteřin a otevřít.“

„Ukaž,“ vzala mu Hanka misku se zmrzlinou z ruky a ochutnala, „no né, to tedy zírám. A je výborná.“

„Tak já udělám ještě jednu,“ nadšeně prohlížel Zachariášův vynález Sváťa. Vron jim mezitím ukazoval, co je v nabídce a kam je potřeba občas dolít pitnou vodu.

„Máte tu nachystaná jídla i nápoje v množství, které by mělo vystačit do nejbližších prázdnin. Taky je tu otvor na ohřátí jídla, likvidace zbytků, a tenhle nápojový výstup je společný pro teplé i studené, jen se to liší posunutím páčky na modrou nebo červenou.“

„Senzace,“ jásal Sváťa. Úplně zapomněl na knihy a podrobně studoval nápisy v přihrádce jídel. „Je tu dokonce i pečivo, chleba, lívance...“

Hanka nad kamarádem mávla rukou. Byla si jistá, že se neodtrhne, dokud se neseznámí s kompletní nabídkou jídel. Byl to dar z nebes. Nebudou muset nakupovat potraviny ani vařit. Po týdnu s elvoplackami si ani neuměla představit, že by se jejich vynucená dieta mohla otočit k lepšímu.

Postupně Vronovi vylíčila, jak to ve zdejší škole chodí, jak navázali přátelství s Lídou a jak se dostali do tohoto podkrovního bytu. Sváťa na Vronovu žádost doběhl pro Avisira. Oškubaný pták si jejich přítele pozorně prohlížel a kupodivu proti němu nijak neprotestoval. Natřásal se na svém samorostu, pozoroval, poslouchal, ale komunikovat nezačal. Hanka už nevěděla, jak ho k tomu přimět. Pták na její podněty vůbec nereagoval. Ani Vron nebyl úspěšnější.

„Tak mi řekni, co mu je,“ mračil se Sváťa, „ať ho zkoumám, jak zkoumám, připadá mi zdravý.“

Vronovi chvíli trvalo, než odpověděl. Ale pak také bezradně zavrtěl hlavou: „Fyzicky i magicky je naprosto v pořádku. Kdyby nebyl tak opelichaný, dám ruku do ohně za to, že mu nic není.“

„Taky mi není jasné, co v tom vězí,“ vzdychl nešťastně Sváťa. To, že nedokázal určit diagnózu Avisirova zdravotního problému, ho trápilo už řadu dní.

„Víš, co? Mrknu se po nějaké příhodné literatuře. Pokud ovšem vůbec existuje,“ poklepal mu Vron po rameni a zvedl se k odchodu.

„Já tě dovezu k bráně,“ sáhla Hanka po supervolonovém prkně. Nechali Sváťu, ať dál bádá nad ptačí záhadou, a vyrazili ven, kde si konečně mohli bez zábran promluvit o Lídině ochraně, kvůli které sem Hanka přijela.

„Myslím, že jsi za těch pár dní udělala všechno, co se dalo,“ konstatoval Vron, „ochránci ti vzkazují, aby sis všímala všeho kolem omamných prostředků a přivolávacích rituálů. Nezdá se, že by postižená dívka byla někdy schopná vydat svědectví o osobách, které mají její psychickou poruchu na svědomí. Ale buď opatrná. Při kouzlech tohoto typu přijde člověk k úrazu dřív, než stačí třikrát mrknout. Kdyby něco, nezapomeň na svůj amulet.“

„Znervózňuješ mě, Vrone. Zatím nemám pocit, že by mi tu něco hrozilo.“

„Něco ti povím, Hanko. Možná máš pocit, že už jsi toho hodně zažila, že jsi zkušená a nic tě nemůže překvapit. Zbav se toho pocitu a poctivě se zajímej o všechny lidi kolem sebe. Někdy tě může zlikvidovat i malé nenápadné kouzlo velice slabého človíčka. Nepodceňuj ani své spolužáky. Mnozí vyrůstali v kouzelnických rodinách a nevíš, co všechno umí. Podívej se na mě. Nejsem začátečník a stejně pořád zjišťuji, kolik mezer mám ve znalostech. Doufám, že chápeš, co ti chci říct?“

„Jasně. Abych se nad nikoho nepovyšovala a nic nepodcenila,“ přitakala zamyšleně.

„Co nejvíc si povídej s lidmi, a informace k tobě přijdou samy.“

„Když já si moc povídat neumím. Na tohle je nejlepší Sváťa. Ten najde společnou řeč skoro s každým.“

Mezitím dolétli k bráně a Vron se s Hankou rozloučil. Zpáteční cestu si Hanka užívala a spokojeně se rozhlížela po městě pod sebou. Tohle bylo o mnoho lepší, než chodit pěšky.

Večer se Avisir choval tak klidně a nenápadně, že úplně zapomněli, že ho mají vrátit, a zůstal u nich přes noc.

Sváťa vypadal ráno nevyspale, asi si skoro celou noc četl v knížkách od Vrona. Zato Hanka sršela energií a měla v plánu se mrknout na tržiště a pak obletět město v rámci vyhrazeného prostoru. Kartička s povolením byla tak chytrá, že ji předem varovala, když se přiblížila k hranicím letové zóny. Byla ráda, že se po deštivých dnech zase objevilo slunce a prohřálo sychravý podzimní den. Dokonce si dovolila krátký mentální kontakt s Plamem, aby si mohli jeden druhému postěžovat na omezení, která jim komplikují vzájemnou večerní komunikaci. Podobný láskyplný pozdrav vyslala i k R’íhanovi. Hned odpověděl a přispěl k Hančině lepší náladě.

Domů se vrátila akorát na oběd. Uklidila prkno a šla si připravit ovocnou šťávu. Chvíli si nemohla vybrat, pak sáhla po malinovce. Jak si ji nesla ke stolu, zakopla o hromádku knih na podlaze. Než stihla zareagovat nějakým kouzlem, chrstla skoro celý obsah sklenice na Avisira, který na stole zobal drobky z elvoplacky.

„Jé, promiň,“ hnal se Sváťa uklidit odložené knížky. Přesněji řečeno, snažil se je odsunout z dosahu limonádové pohromy.

Pták na stole se otočil a zuřivě vztyčil opelichaná pírka na hlavě. Limonádová sprcha jeho zjevu taky zrovna neprospěla. V následující vteřině střelil po Hance ohnivý flusanec, který jí propálil kalhoty na stehně a trochu spálil i kůži dřív, než stihla zareagovat.

„Ty nedomrrlý zárrodku v hadrrové slupce, ty neohrrabaná krreaturro, pozorr na moje brrka!“ ozval se jeho zuřivý krákavý hlas a Hanka hned poté, co ochladila svou spáleninu, překvapeně povytáhla obočí.

„No, to jsou mi věci! Tak ty umíš i mluvit! A nadávat!!!“ nasadila výhružný pohled, ale zároveň byla připravená uhnout před další ohnivou slinou.

Sváťa nechal knihy knihami a pozorně se zadíval na spiripyra.

„Ty vrrahu drračích prrůvodců! Sprrostá rrohožko před drračí rrezidencí! Chci se vrrátit k Herrbichlovi!“

„Právě jsem se ti chtěla omluvit,“ zamračila se Hanka, „ale jestli vyslovíš ještě jednu nadávku, chrstnu ti místo toho na hlavu zbytek téhle limonády,“ zdvihla výhružně ruku se sklenicí.

„Ty drrzá požírračko trrávy, prropálím do tebe dírru jako vrrata!“

Hanka nezaváhala a zkusila posledními dvěma loky limonády zasáhnout drze krákorajícího skoroopeřence. Zároveň uhnula ze svého místa a udělala dobře, neboť ohnivý plivanec ji jen těsně minul a neškodně uhasl v rozlité tekutině. Ani Avisir nečekal na dopad druhé limonádové sprchy a přemístil se dostatečně rychle na to, aby unikl lepivému nápoji. Nyní seděl na svém bidýlku na samorostu a spustil podobný jekot, jako když se potkali poprvé.

„Drž zobák, ty jedna vypelichaná slepice,“ vyslovila tentokrát Hanka urážku jen v duchu pomocí dračí komunikace, protože si všimla, jak se po ní Sváťa vyčítavě podíval, když postavila prázdnou sklenici na pobryndaný stůl.

„Uklidni se, Avisire, omlouvám se ti za svou kamarádku, hned tě odnesu domů. Přestaň vyvádět, prosím tě,“ zdvihl mladík samorost i s ptákem a zamířil ke dveřím. Pak se na okamžik zarazil a podíval se na Hanku pohledem, který nedokázala rozluštit. Maličko se pousmál a pak jako by nic otevřel dveře a zmizel.

Hanka vzdychla a pustila se do úklidu té limonádové spouště. Nad propáleným flekem na podlaze mávla rukou, protože postřehla, že podobných kazů je tam víc. Jeden navrch už nehraje roli.

„Všimla sis toho?“ zeptal se Sváťa, hned jak se vrátil.

„Co máš na mysli?“ přerušila uklízecí aktivity, protože kamarádův výraz byl prosvětlený nadšením.

„Ta peříčka vzadu na krku...“

„Peříčka?“

„Copak jsi to neviděla? Nechtěl jsem o tom mluvit před Avisirem, ale možná mám malou stopu, která by mohla vést k tomu, co potřebuje.“

„Nevím, jak ty, ale já jsem si ničeho mimořádného nevšimla. Akorát nám předvedl, že umí mluvit a pěkně ječet. A když je naštvanej, tak se mu peříčka na krku staví do pozoru.“

„No vidíš, to s tím možná souvisí,“ zamyslel se a pak se podělil o své závěry, „já ho totiž mám prohlédnutého do posledního brčka. A mohu přísahat, že těch několik peříček za jeho krkem se muselo objevit až po té limonádě.“

„Chceš snad tvrdit, že měla léčivé účinky?“ zapochybovala Hanka.

„Ta limonáda asi ne. Ale ty emoce kolem ní možná ano.“

Hanka nevěřícně potřásla hlavou, zvedla poslední knihu z podlahy a položila ji na stůl.

„Pamatuješ se na to, co vyprávěla dvojčata Mojeranovic, když se vrátila od harpyjí?“ Sváťa se natáhl k uklizeným knihám na stole a začal je přehrabovat.

„Co konkrétně máš na mysli?“ sledovala Hanka nesouhlasně, jak se uklizený stůl zase mění v neuspořádanou pracovní plochu jejího kamaráda.

„To, jak po klucích harpyje požadovaly, aby měli v rovnováze pozitivní a negativní emoce. Pro lidi byl problém sehnat dostatek negativních podnětů, pro běsy zase obstarat si ty pozitivní. Každý jedinec potřebuje svou vlastní rovnováhu, aby byl spokojen. Ale vůbec to neznamená, že naše rovnováha je ta správná. Avisirovi může kupříkladu scházet negativní náboj. Tady někde jsem o tom četl krátké pojednání. Počkej, hned ho najdu... Schválně si to přečti, co ty na to.“

Hanka se rozhodla nekomentovat binec na stole a usedla do křesla s knihou, co jí Sváťa strčil do ruky. Bylo to opravdu zajímavé čtení. O dracích se tu tvrdilo, že mají ideální rovnováhu pozitivních a negativních emocí. Sice o tom trochu pochybovala, ale každý to může vidět jinak. Jednorožci byli naopak označeni za skupinu tvorů velice nešťastně orientovanou pouze na pozitivní emoce. Hanku zaujalo i to, že autor označil jednorožce jako druh určený k vyhynutí. Vyčítal jim neschopnost pružně reagovat na změny a konflikty inteligentních obyvatel zdejšího světa. Dočetla do konce a musela mu dát částečně za pravdu. Jednorožci se nikdy nemíchali do problémů, které se jich netýkaly. Dokázali naprosto lhostejně přehlížet i hrůzyplné vyvraždění slabších druhů. Dovedli se bránit, to ano, ale sami od sebe nikdy aktivně nepoužili sílu proti síle. Násilí u nich bylo omluvitelné jen v rámci nejnutnější obrany vlastního území a stáda. Pomáhat jinodruhovým bytostem se u jednorožců hodnotilo podobně jako neslušné chování. Autor také tvrdil, že jednorožci absolutně postrádají soucit a schopnost spolupracovat s jinými inteligentními druhy. V tomto bodě pravdu neměl. Stejně jako u lidí se i ve stádu jednotlivci odlišovali. O některých věcech nebylo snadné stádo přesvědčit, to už zažila. Ale při dobré argumentaci to nebylo nemožné.

Byla mile překvapená, když zjistila, že Sváťa zatím připravil oběd, a očima sklouzla na knihy, které se už zase vršily na podlaze vedle stolu.

V následujícím týdnu ji největší překvapení čekalo na hodině tvarování kamenů. Zatímco ostatní dostali za úkol nějak zajímavě propojit dva různorodé krystaly, ji si drago profesor pozval stranou. Tentokrát promluvil bez svého syčivého akcentu.

„Myslím, že pro tebe přišel čas složit závěrečnou zkoušku.“

„Závěrečnou zkoušku?“ opakovala trochu nechápavě.

„V tomto kurzu je zadání závěrečného úkolu vždycky totožné,“ pokračoval, jako by ji neslyšel, „vybereš si dva kameny a z jednoho vytvoříš sošku draka. Druhý kámen máš jako rezervu, kdybys ten první zkazila. Až sošku dokončíš, odevzdáš mi ji a ten druhý nevyužitý nebo pokažený kámen si můžeš odnést domů. Předlohu žádnou mít nebudeš, musíš pracovat podle své představivosti.“

Potom drak sáhl do dutiny ve stěně a vytáhl menší mísu s kameny. Hance se až zatajil dech. Byly to skvostné drahé kameny ve velikosti její hlavy. Skoro měla obavu, jestli ten vybraný uzvedne. Vyhlédla si tmavý achát s oranžovými žilkami. Trochu si pomohla magií, aby ho přemístila z mísy na nejbližší skalní plošinku.

„Vyber si ještě druhý,“ vyzval ji zelený drak.

„Myslím, že by mi stačil nějaký menší,“ zaváhala nad mísou.

„Dobrá, vyberu ti nějaký sám,“ uklidil profesor nádobu zpět do skalní dutiny a sáhl do jiné prohlubně. Vedle achátu položil nádherný zlatavý citrín ve velikosti lidské pěsti. Když Hanka zdvihla oči, aby poděkovala, byl už drak na odchodu. Pokrčila tedy rameny a pustila se do práce. Nejdřív měla v úmyslu ztvárnit Plama, ale pak si vybavila jeho matku Karmaneudunu ve chvíli, kdy jí oznamovala, že právě ona zničila její domov. Ten okamžik se jí do mysli vepsal velice živě. Dotkla se achátu a ve spojené jednotě své paměti a magie začala tvarovat. Bylo to skoro stejně úžasné jako minule, kdy pracovala na jednorožci. Soustředila se na křivky těla a reliéf šupin na několika místech jen lehce naznačila. Karmaneuduna jí nabídla své přátelství a Hanka si toho velice cenila i dnes, kdy po dračici zůstalo jen místo jejího posledního odpočinku. Měla pocit, jako by se dotýkala svých nejniternějších vzpomínek. Když skončila, zůstala ještě chvíli sedět před hotovou soškou a po tváři jí tekly slzy.

„Úspěšně jsi složila zkoušku,“ ozvalo se za ní, „příště přijď o půl hodiny dřív než ostatní.“

Otočila se pomalu k drago profesorovi, ale ten jen mlčky kývl hlavou ke stříbrnému kruhu na podlaze.

„A vezmi si ten citrín,“ dodal, když se zdvihla. Jinak zase ani jediné slovo o tom, zda se mu její práce líbí. Hanka si všimla, že jí na pásku u hodinek přibyl úzký stříbrný proužek. Venku už zase byla tma. Uvědomila si, jak moc ji bolí ramena.

Errata:

12.08.2021 12:59