Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Černý cejch

Škola v Pasteku svým žákům poskytovala v době Vánoc jen dva volné dny na návštěvu domova. Spolu se sobotou a nedělí to vlastně byly dny čtyři a Hanka se na ně těšila víc než na cokoli jiného.

Předposlední školní den se ale stalo něco, co ji doopravdy naštvalo. Některý ze spolužáků v hodině matematiky na ni poslal vlasožroutské kouzlo. Bohužel se jí nepodařilo zjistit, kdo to byl, protože při stopování magie narazila na rozptylovou přehradu. Taky měla plno práce se zrušením účinku zákeřné magie, která jí odpreparovala jedno obočí a vlasy z levé půlky hlavy. Bylo jí jasné, že se následky během jednoho dne prostě nedají napravit. Leda by se ostříhala dohola. Navíc od Teuklina při té příležitosti schytala naprosto nespravedlivou pokutu za to, že hledala útočníka na úkor své matematické aktivity.

„Dáš mi adresu svého kadeřníka?“ chechtala se Naomi. „Musí to být mistr svého oboru.“ Řehonili se všichni okolo včetně Lídy.

Hanka zatnula zuby a snažila se blahosklonně usmívat. Večer se rozhodla pro účes na ježka. Sváťa jí pomohl aspoň v tom, aby nemusela poslední školní den vystavovat posměchu holou hlavu. Dokázal jí do rána magicky „povytáhnout“ vlasy skoro o tři centimetry a doporučil Hance, ať neplýtvá magií na vzhled, že jí to sluší i tak. Nakonec ho poslechla, což posměváčky ve třídě viditelně zklamalo. Ucítila, jak se někdo pokusil zrušit vzhledové kouzlo kolem ní a jak byl nepříjemně zklamaný, že žádné nepoužila a třícentimetrové vlasy jsou pravé.

Bylo jí ale jasné, že poťouchlým dotazům a vtípkům se nevyhne ani mezi svými přáteli doma. Přesto se na všechna vánoční setkání z celého srdce těšila.

„To je hrozné, letos nemám žádné dárky,“ brblal Sváťa, když se v pátek odpoledne balili na cestu domů, „tady je všechno příšerně drahé a ani jsem nic zajímavého neviděl.“

„Něco si ještě stihneš koupit v Dubovníku. Odtamtud už si můžeme vykouzlit vlastní bránu domů a nemusíme se zdržovat ve frontách na přesun.“

Hanka po kamarádovi hodila vyprané sbalené ponožky a překvapilo ji, že je chytil, i když se vůbec nedíval směrem k ní.

„Doufám, že přijdeš na oslavu slunovratu v magickém útulku,“ zdvihl konečně oči a tázavě se na ni zahleděl, „budou tam všichni naši známí.“

„Jasně. Ale mám toho nějak moc, co potřebuji stihnout,“ vzdychla Hanka, „dnes přespím u Zachariáše, nejspíš mě bude až do noci vyslýchat. Sobotu a neděli bych ráda věnovala své čtyřnohé rodině, no a na pondělek jsem slíbila Vronovi, že přijdu pomoct při přípravě slavnosti v útulku. Doufám, že tam bude i Nik, chtěla bych se ho na pár věcí zeptat.“

„A na úterní dopoledne nám domluv konzultaci s Plamem,“ připomněl jí Sváťa, „ne, abys na to zapomněla.“

„Ale jistě. Já s tím počítám,“ uklidňovala ho a nenápadně do svého vaku přihodila pytlík s magickými kamínky, které pro své kamarády vlastnoručně vyrobila místo kupovaných dárků.

Když si u pastecké veřejné brány vystáli frontu a konečně se přemístili do Dubovníku, jejich cesty se rozdělily. Hance se na tržiště nechtělo, tak Sváťu opustila a otevřela bránu přímo do Kouzelných zahrad. Odložila zavazadlo ve stromovém domku a zamířila do zděné budovy za svým trpasličím přítelem.

„Super sestřih,“ ozval se náhle za ní dívčí hlas. Otočila se a uviděla Andělu s Rafanem.

„Takový praktický,“ zašklebil se její starší kamarád a pokusil se jí rozcuchat pěticentimetrové vlásky.

„Tak už ji nech,“ plácla ho po ruce Anděla a sklidila za to výhružně láskyplný Rafanův pohled. Líbla ho na tvář a zaťukala na hodinky: „Už budu muset vyrazit za tátou. Čeká mě na večeři.“

„Tak ho pozdravuj,“ mrkl na ni Rafan a zamával své milé, když mizela v bráně.

„Proč jsi nešel s ní?“ zajímalo Hanku.

„Zachariáš vaří mnohem líp. A taky jsem děsně zvědavej, jak válčíš v Pasteku. Kolik už jsi tam měla průšvihů?“

„Něco by se našlo,“ ušklíbla se, ale víc neprozradila. Podrobné vyprávění si schovala až po večeři. Věděla, že Rafana nezklame a že jen potvrdí jeho teorii, že všude, kde se objeví ona, rojí se nečekané problémy a lepí se na ni jako špendlíky na magnet.

Hanku trochu zklamalo, že se u večeře neobjevil Vron.

„Jo, taky z něj nejsem nadšenej,“ zavrčel po její otázce Zachariáš, „od té doby, co ve funkci Bdělého vystřídal Demita ten novej, furt někde lítá, tváří se děsně tajuplně a tvrdí, že pracuje pro ochránce.“

„Ty ale víš, co pro ně dělá, ne?“ zkusil Rafan z trpaslíka vytáhnout nějakou tu informaci navíc.

„No, oficiálně realizuje projekt Vzdělání pro děti se sedmým smyslem z chudších rodin. Ale moc bych za to nedal, že dělá ochráncům zvěda tam, kde to zrovna potřebují. To víš, chlápkovi bez prstenu na ruce se leckdo svěří.“

„V tomhle má výhodu, může snadno předstírat, že není žádnej kouzelník,“ chápavě přikývl Rafan.

„Ono se někde něco děje?“ zajímalo Hanku.

Rafan se zasmál: „Pořád se někde něco děje. Přestupky typu nepovolená magie, nezákonné ovlivňování v obchodním styku, magické podvody, magická zlodějina, to se řeší stále dokola. Až z tebe bude ochránce, tak to poznáš sama.“

„Rohan říká,“ Zachariáš se podrbal ve vousech, „abych tady Hance tuhle ochráncovskou kariéru rozmluvil. Prej má nadání na kameny. Jestli svou šanci zahodí, tak se z ní podle něj stane zbloudilá vesnická slepice.“

„Kdo je Rohan? A co má proti ochráncům?“ zamračil se Rafan.

„Nejdřív jídlo, potom povídání,“ stanovil trpaslík priority a přinesl na stůl večeři. To byla ta správná chvilka pro Rafanova tulíka, aby se probudil a konečně se přišel přivítat s Hankou. Během jídla se stěhoval od talíře k talíři a od každého něco ochutnal.

Hned po moučníku začala Hanka vyprávět, co všechno letos v Pasteku se Sváťou zažili.

Rafana zaujaly hopsací přesuny.

„Víš, zrovna nedávno jsme u nás probírali různé typy používaných bran. Jeden bývalý ochránce nám vysvětloval, jak se zabezpečují veřejné brány. Pak se rozproudila diskuze a přišla řeč taky na problematiku divokých bran v nestabilním prostředí.“

„To myslíš něco jako Quinwal?“

„Ne. Mám na mysli něco podobného jako je území rezervace Magický les, nebo i další místa, kde jsou nadlimitní podzemní zdroje. V rezervaci se brána v podstatě použít nedá. Výrony magie by tě mohly rozprášit i s bránou. Jsou ale místa, kde k výronům nedochází nebo jsou tam jen zanedbatelné, a tam se brány s jistou opatrností vykouzlit dají. Musíš je ale otevřít ve vzduchu tak, aby okraj nepřišel do kontaktu se zemí. To je, myslím, přesně to, co praktikujete v Pasteku.“

„To máš možná pravdu,“ přikývla Hanka, když si to nechala projít hlavou.

„A co ten Kruh dračího oka?“ zeptal se Zachariáš. „Víš o něm něco bližšího?“

Hanka ke své lítosti musela přiznat, že toho moc neví.

„Ale vzhledem k tomu, že mě ze školy nikdo nevyhodil, tak myslím, že už nic nehrozí,“ mávla nad tím rukou.

„Kdybys byla ochránce,“ nesouhlasně se na ni zadíval kamarád, „asi by tě nadřízení za tak lehkomyslnou úvahu nepochválili. Budu muset požádat Sváťu, aby se na divnou partu podíval trochu blíž.“

„Neblázni. Jsou nebezpeční. Mohl bys tím dostat bráchu do problémů.“

„Ale, ale! Najednou jsou nebezpeční?!“ rozzlobil se Rafan. „Jsem rád, že jsi to konečně přiznala nahlas. Tak se o ně koukej zajímat dřív, než ti něco provedou!“

Hanka se naježila. Zvažovala, jestli se kvůli tomu, jak na ni kamarád vyjel, nemá urazit. V hloubi duše ale cítila, že může mít Rafan pravdu.

„Ale no tak,“ zabručel Zachariáš, „nekazte si hezký večer.“

Hanka provinile sklopila oči a Rafan si olízl rty. Tulík vyšplhal na dívčino rameno a položil si ocásek kolem jejího krku.

„Promiň,“ pohladil Rafan Hančino rameno, „po tom, co jsme prožili v Quinwalu mám o tebe trochu strach. Vím, že děláš, co je v tvých silách. Omlouvám se.“

„Víš, Rafe, já asi nemám na to, abych dělala ochránce,“ s povzdechem k němu zvedla oči, „neumím mluvit s lidmi tak, abych se něco dozvěděla, spousta věcí mi dochází pozdě, přitahuju maléry...“

„Co to plácáš, prosím tě?“ vstal kamarád, aby jí dolil mošt.

„Taky se neumím chovat diplomaticky. Vždycky mě někdo naštve...“

„... a ty zareaguješ dřív, než začneš přemýšlet,“ s pobaveným úšklebkem dořekl Rafan.

„Přesně,“ rozlil se jí na tváři úsměv a zahřál ji pocit vracejícího se porozumění.

Tak to bylo s Rafanem vždycky. Člověk se na něj prostě nedokázal dlouho zlobit. Nakonec se povídání protáhlo skoro až do rána.

Asi by spala mnohem déle, kdyby ji nepřišel probudit Rafanův tulík. S velkým gustem Hanku provokoval, až po něm začala házet všechno, co měla právě po ruce a pak se ho dokonce pokusila chytit za ocásek. Plavík se velice rád honil, ale dívku to brzo přestalo bavit. Tulík byl příliš rychlý na to, aby ho člověk polapil. Místo marné snahy se raději oblékla a automaticky se šla k zrcadlu učesat. Když se uviděla, jen s povzdechem odložila hřeben zpět na poličku. Jak tu nebyl Sváťa, vlasy rostly jen svou obvyklou rychlostí, to znamená skoro vůbec. Na druhou stranu jí zase nehrozila obvyklá tulíkova zábava, smotávání vlasů do jakéhosi neuspořádaného hnízda.

„Sluší ti to,“ neubránil se úsměvu Rafan.

Hanka už si ve škole užila tolik posměšků, že ji kamarádovo pobavení nemohlo rozházet. Přátelsky se na něj ušklíbla a usedla ke snídani, kterou před ni mladík přisunul. Konečně se zase cítila uvolněně a těšila se na setkání se svou čtyřnohou rodinou a s ostatními přáteli z okolí magického útulku. Domluvila se s Rafanem, že se sejdou v útulku v pondělí dopoledne a pomohou s přípravou pohoštění.

Errata:

12.08.2021 12:59